Projekt CS Industrial, který se celým názvem vlastně jmenuje „CS Industrial 1982-2010 - dokumentační projekt o česko-slovenské industriální a přidružené scéně v letech 1982 až 2010“ vznikl v roce 2011. Obhospodařuje stejnojmenný informacemi a články překypující web, facebookovou stránku a rovněž shodně nazvaný label, který má na kontě přes čtyřicet releasů zdigitalizovaných starých industry záležitostí. Zakladatelský trojlístek autorů a neúnavných provozovatelů, Michael, Přemek a Čenda všem vzkazují: „furt žijeme a čekáme, až lidi ještě něco najdou a pošlou nám k vydání!“.
Tento text má opět formu referátu, protože otázek nebylo mnoho. Případně odpovědi buď samy vyplynuly ze čtení webu, nebo už byly řečeny v rozhovoru s názvem „O hledání v těch nejhlubších temnotách, které přitom skrývají tolik světla a radosti“ sepsaný pro Musiczone.cz v roce 2014, který s autory CS Industrial 1982-2010 (dále jen CSI) vedl Richard Kutěj. Velmi povedený článek-rozhovor byl jedním z hlavních informačních i inspiračních zdrojů, stejně jako přímá messengerová korespondence s trojlístkem.
Hlavním počátečním impulzem v onom zlomovém roce 2011 pro projekt CSI bylo setkání s počinem polského industriálního hudebníka, vydavatele a vůbec vlivné osobnosti scény Rafala Kochana nazvaný „Encyklopedia of industrial music“ ve kterém se pod heslem „Artificial Memory Trace“ zmínil o počátcích industriální hudby v ČSSR, zejména o projektu Quarantaine. O této skutečnosti neměli ti tři předtím ani ponětí a tak se rozhodli zmapovat situaci od počátku osmdesátých let. Pokud vám, podobně jako mně, tento název nic neřekne a vyvstane v mysli pouze jako francouzské slovo označující bojkot, karanténu nebo také zajímavou květinu, v češtině známou jako fiala šedá, nezbyde vám, než abyste se podívali právě na web CSI pod příslušné heslo. Vše je velmi přehledné, encyklopedicky seřazené podle abecedy a výklady jsou maximálně vyčerpávající. Z odkazu se dozvíme, že Quarantaine byl název projektu, který nějaký čas společně měli Jaroslav Palát a Slávek Kwi, nejvýznamnější to persony počátků industriální scény v Československu. Slávek se s CSI dost spřátelil a poskytl jim mnoho materiálů, nahraných, tištěných i vzpomínkových. Článek z web CSI z 27. února 2015 nazvaný „Hudba ze dna popelnice“ hovoří jasně:
„S Jardou jsem se potkal na začátku 80 tých let jen díky tomu, že jsem prostě neznal nikoho, s kým by se dalo hrát bez omezení. V té době jsem byl součástí (a spoluzakladatelem společně s Mirkem Konečným) takové hippie-skupiny GARUDA, dělali jsme hodně improvizovanou hudbu inspirovanou tribální a etnickou světovou hudbou. Sice to bylo rozhodně velice "free", ale když jsem začal objevovat elektroniku a hlavně hlasité hluky, nebylo to úplně vítáno s nadšením. Ve stejném období jsem se učil na tiskaře, pracoval jsem v docela hlučném prostředí plném zajímavých rytmických strojů, a když jsem je jednou nahrával na svůj páskový magnetofon, jeden ze spolupracovníků mi pověděl o Jardovi a že prý on také hledá někoho na spolupráci. Tak jsem Jardovi zavolal a od té doby jsme se scházeli téměř každý týden u něho doma a zkoušeli jsme hrát a nahrávat jak se dalo. Mimo hraní hudby jsme o sobě ani nic moc nevěděli, ani nás to moc nezajímalo a vlastně to bylo docela jedno. Jarda měl spíš tendence "mít hudební plán" a pak se ho snažil prostě udělat, no a mě spíš zajímala možnost free-improvizace. Často jsme se moc nepohodli, ale nakonec se nám pokaždé podařilo něco vytvořit. Většinou jsme nahrávali pod názvem QUARANTAINE. Používali jsme úplně všechno, co se nám dostalo do ruky: primitivní elektroniku a klávesy, různé efekty - zejména echo a sampler - staré mikrofony nacpané do pvc-trubky, různé železářství (zvonky, plechovky, kolejnice, rozbité činely atd.), kameny, písek, lopaty, prostě cokoliv... Jarda měl doma také staré piano-křídlo, které bylo naším oblíbeným hluko-generátorem.“
Jste zvědaví, kdo byl Jaroslav Palát, zesnulý v roce 1995? Opět klikněte na příslušné heslo:
Aha, takže Quarantaine, nebylo jen hudební uskupení, ale také název alba od Disharmonic Ballet… nicméně citát v referátu pokračuje dále:
„Tady mezi vykuchanými elektrickými kytarami, dvěma čtyřstopými magnetofony, množstvím mikrofonů, snímačů, krabiček a nekonečných klubek šňůr propojených do nemožných kombinací vzniklo i jeho druhé album “Clinic Death” (1984). Obě dvě „kazetové“ desky jsou plné dosud neslýchaných a zdánlivě chaotických zvuků – hluků, ovšem ve svém celku v obou kompletech najdeme, byť skrytý, pečlivý kompoziční řád. To když mezi Jardovo všemožné elektronické i pouhé mechanické „harampádí“ přibyl zvukově takřka neomezený syntezátor Korg…“
Přemek v této souvislosti podotýká, že v Československu se skutečný industriál začíná formovat právě v první polovině 80. let. V té době vychází také první kazety kapely Interpretace, které už byly hodně blízko tomu, co se v rámci žánru hrálo později. Bylo zajímavé, že oba spolky, Quarantaine i Interpretace o sobě v začátcích vůbec nevěděly a šly na to ve stejnou dobu dost podobně. Mimochodem, nahrávky Interpretace se nějakým, prozatím nezjištěným způsobem, dostaly do Itálie a v půlce osmdesátek tam vyšly na Old Europa Café.
No, takže bílých míst je zatím dost a badatelům zbývá zábava na mnoho dalších let…
Ve výše zmíněném článku Richarda Kutěje naleznete zajímavá zamyšlení nad vývojem scény, která začínala rachotem pomocí plechů, brusek, pil a želez v kombinaci s živými nástroji, zejména bicími a kytarami. To vše bylo posléze více či méně dramaticky vystřídáno skřípavou elektronickou podobou vytvářenou pomocí počítačů, samplů a nejrůznější elektroniky. Michael tehdy poznamenal, že má raděj ten „špinavý“ old school zvuk a to zejména naživo. Čendu více zajímal výsledný produkt, než použité postupy, přičemž uvedl, že těžko v 21. století hledat studiovou nahrávku bez digitálních technologií. Přemkova odpověď stojí za citát: „Z mého pohledu je to logický krok, který přesně vystihuje myšlenku industriální kultury. Je to strojní hudba, v tomto případě dokonce i vytvářená na původně nehudebních strojích, což je parádní synergie. Digitální zpracování zvuku umožňuje ještě hlubší sterilitu a odlidštění celkové zvuku, které z mého pohledu ještě čeká na využití. Navíc použití počítačů umělcům výrazně rozšiřuje zvukový prostor na koncertech, kdy si do laptopu mohou „zabalit“ celý industriální orchestr ve velmi věrném podání. Počítače a vůbec celá digitální technologie je podle mě pro dnešní hudbu jednoznačně velkým přínosem a platí to i o industriální hudbě. Mimochodem klasikové industriálu Test Dept. používali digitální studia už od konce 80. tých let, což bylo v jejich době poměrně průkopnické.”
