Pražská skupina Kaspar von Urbach se před několika lety uvedla industriální hudbou silně ovlivněnou zvukem Einstürzende Neubauten. Jejich současná podoba, reprezentovaná albem Selfbondage, je ale mnohem osobitější a nese se v abstraktnější, nepísňové rovině. Kromě toho na jejich CDR vydavatelství KLaNGundKRaCH vyšla i alba personálně nebo duchovně spřízněných skupin. Aby toho nebylo málo, začali se pánové věnovat promotérské činnosti. Nad pivem jsem pohovořil s Janem Klammem a Ondřejem Parusem, kteří se oba v HIS Voice představili i jako autoři článků.
Kaspar von Urbach na posledním CD výrazně změnil zvuk. Kde
jsou neubautenovské inspirace?
JK: To myslíš vážně, tuhle otázku?
OP: To je zajímavé. My jsme mysleli, že se na Neubauten už nikdy
nikdo ptát nebude, a v posledním rozhovoru na to zase přišla řeč. Neubauten
svůj zvuk pomalu také ztrácejí…
JK: … s tím jak tloustnou a stárnou …
OP: … a my jsme byli rychlejší a ztratili jsme ho ještě dřív
než oni.
Jejich vliv mi ale popírat nebudete…
JK: V první fázi skupiny bysme byli pochopitelně dali úplně
všechno za to být jako oni, což nebylo tak úplně jednoduché, protože vyštrachat
někde nějaký bordel a snažit se ho ozvučit není úplně to nejsnadnější, co se dá
dělat. Po nějaké době se to začalo trochu dařit a největší problém pak byl se
toho zbavit – už se nám to vracelo dost velkým obloukem, pořád nám to někdo
předhazoval.
OP: Já jsem původně hrál na normální bicí v rockových
kapelách, to znamená, že když jsme začali sbírat železný odpad, stále jsem na
něj „jen“ bubnoval. Pořád v mé hře byly postupy obyčejného bubnování, což
Neubauten ve své hudbě taky mají nebo měli. Teď jsme se dostali mnohem dál
směrem k hluku, noiseovým plochám, to už vlastně s tradičním bubnováním nemá
nic společného. Z instrumentáře Kaspar von Urbach bicí souprava úplně zmizela
a zůstaly pružiny, které ale nepoužíváme moc perkusivně.
JK: Zjistili jsme, že je jednodušší ty pružiny jenom tak
jemně třít a hladit. Vyžaduje to mnohem míň úsilí. Taky jsme přestali tolik zkoušet
a s rytmičností jsme se zbavili části Hitlera v nás.
JK: Mám pocit, že ke změně ve zvuku došlo ve chvíli, kdy
Hana, která hrála na klávesy, zběhla k mateřským povinnostem a kdy jsem zrovna
měl pocit, že nám to začíná tak pěkně fungovat.
OB: Já bych to shrnul pod jednoduchou formuli všeobecného
ubývání. Ubývaly nástroje i lidé, všechno se tak pěkně zredukovalo. Ve třech
jsme byli jednu dobu se zvukem opravdu spokojeni, což si Hanka samozřejmě
vykládala až příliš osobně.
JK: Já jsem se tomu ze začátku trochu bránil. Ve chvíli, kdy
Hana odešla, jsem měl obavu z toho, jak to bude dál, ale už během prvního
koncertu ve třech jsme zjistili, že to je asi správná cesta, protože jsme během
hraní zažili tolik opojné nejistoty, že se ukázalo, že bysme v této cestě asi
měli pokračovat. Na několika koncertech jsme kombinovali starší věci bez kláves
s novými, částečně improvizovanými kusy a během půl roku jsme se dostali do
fáze, kdy jsme polovinu koncertů improvizovali.
A jak je to s improvizací na nové desce?
OP: Tam jsou věci, které jsme hráli už dlouho předtím na
koncertech až do doby, kdy deska vyšla. Ve chvíli, kdy vyšla, to všechno,
myslím si, skončilo. Od té doby, pokud si dobře pamatuji, jsme ještě nehráli.
Pokud teď někdy bude koncert Kaspara, nejspíš se k repertoáru desky ani
nevrátíme. Asi završila určité období.
JK: Je čas smést všechno se stolu… Co se týče procesu
nahrávání, na desce jsou skladby, které byly ustálenější, i takové, které jsme nahrávali
s tím, že jsme přesně nevěděli, jak budou vypadat. Je to tak napůl.
Tento přístup také znamená méně zpěvu a textů. Jak teď
předáváte své poselství? Nechybí vám verbální vyjádření v písních?
JK: Mně to moc nechybí. Neřekl bych, že někde bylo nějaké poselství. Na druhou stranu se písní úplně nezříkáme, rozdíl je ale v tom, že ty tři texty, které jsou na Selfbondage, jsou v angličtině. Předtím bylo všechno v češtině. Změna je v tom, že anglický text je pro mě jen hra, neutrální operace… a ty texty jsou jen útržky z různých zdrojů pospojované dohromady. Je tam například coververze, nebo spíš parodie na El Condor Pasa.
K tomu vás inspirovali Current 93 a jejich album Dog’s Blood
Rising s coververzí Sounds Of Silence a Scarborough Fair v jednom?
OP: To asi ne.
JK: Samozřejmě to album známe a tahle skladba mě dost
okouzlila. Ale roli to nehrálo.
OP: Vzniklo to nějak spontánně.
JK: Okolnosti vzniku byly tak banální, že o nich ani nestojí
za to mluvit.
Je to, co hrajete, industriální hudba?
JK: Není.
OP: U nás se už od začátku, i když to třeba nebylo vždy úplně slyšet, stýkalo hrozně moc vlivů. Tím, že jsme dělali písně zpívané česky, jsme částečně souzněli s undergroundovou tradicí. Nevím, kde se vzaly ty kytarové prvky, jisté je, že k noisu jako žánru jsme se nedostali přes elektronickou hudbu, ale spíš přes české povědomí o kytarovém noisu. Elektroniku jsme začali poznávat až později, elektronické hudební nástroje u nás dřív nehrály takovou roli. Všechno se pořád proměňuje. Lze-li v současné době mluvit o nějaké blízkosti, je to jistá spřízněnost s americkou noisovou scénou, která hojně využívá kytary, spíš než s japonskou merzbowovskou větví nebo tím, co dělají Napalmed.
Doufám, že vám teď nebudu nic podsouvat, ale ptám se i
proto, že když jsem sám industrial objevil, měl jsem z něj příjemný pocit osvobozeného
zvuku, kde vše je dovoleno. Pak jsem samozřejmě seznal, že tomu tak zdaleka
není a že klišé, která v industrialu panují, jsou stejně odporná, ne-li
víc, než ve všech jiných žánrech. Pak bych chápal, že se k industrialu
nehlásíte z, řekněme, „ideových důvodů“.
JK: Převládající modus na postindustriální scéně je stejný v Čechách i ve světě scéně. Vizuální reprezentací je sošná postava sklánějící se nad laptopem. Co se týče zvuku, směřuje to ke zvláštnímu, chladnému purismu, který se dost vzdaluje raným industriálním kořenům. Na deskách Throbbing Gristle je evidentní, že si v jednu chvíli dokázali bezstarostně užívat rockových elementů a zároveň u toho chladně analyzovat dejme tomu manipulativnost pop music. Hlukové momenty se střídají s písničkami jak vystřiženými z tvorby Velvet Underground, do toho technopop… Současný postindustrial se až příliš často uzavírá do jasných homogenních forem, které jsou pro nás dost nepřijatelné.
OP: Co se týče osvobozeného zvuku, o němž jsi mluvil, je
paradoxem, že když jsme ho našli v noisu, pronikl noise do mainstreamu a jeho
prvky jsou využívány jakýmkoli žánrem. Ten „nejosvobozenější“ noisový zvuk se
ještě hlouběji zavrtal do undergroundu nebo, lépe řečeno, extrémní izolace, což
pro nás není úplně ono – nechceme vyznávat extrémní přístup nebo se nějak
izolovat. Komunikace se všemi možnými žánry pro nás zůstává důležitá.
OP: Asi bych neřekl přímo zpeněžitelnost. Těžko říct.
JK: Já bych neřekl, že by mu to mohlo škodit, spíš naopak. Z
toho, že hlukové prvky jsou nyní tak využívané, vyplývají určité paradoxy. Zastánci
čistoty žánru se tomu brání a staví se do opozice, a pak jsou tu lidé, kterým
je to úplně jedno, třeba nám. My bysme se nejradši ze všeho volně pohybovali na
vlně určité bezzásadovosti, i když musím přiznat, že zásad máme opravdu moc.
To mě nepřekvapuje, z vaší tvorby mám totiž pocit, že o ní
důkladně přemýšlíte, než je zrozena. Skupina, která vytváří svůj obraz předtím,
než vytvoří svou hudbu.
JK: To je trochu citlivé místo… ale kdo o tom nepřemýšlí?
Samozřejmě o tom přemýšlíme, a z některých kroků, které děláme, lze vycítit, že
porušujeme nějaké své zásady, z čehož nám zadem, jako nějaký ocas, vyrůstají
další zásady, zatím možná dost krátký na to, abysme si ho dokázali tvrdě
přišlápnout. Ale třeba k tomu jednou dojde. Uvedu jeden příklad: Radek Kopel z
Napalmed byl první, kdo zrecenzoval naši novou desku, a byl hrozně znechucen
tím, že jsme za šestou skladbu na CD dali dvě minuty ticha a po nich drobný hlukový
útržek. Psal něco ve smyslu, že to je zbytečný produkční tah, který mu skoro
zkazil poslech sympatické desky.
Já tyhle věci taky nemám rád. Konečně mluvím s někým, kdo
tyhle ghost tracky dělá, tak se mohu zeptat: o co při nich jde?
JK: Kdyby stopáž nosiče odpovídala seznamu písní na obalu,
došlo by patrně k nějakému zvláštnímu nepřípustnému souladu. Zásada
rozladit posluchače…
JK: Já nevím, jestli to posluchače může rozladit. Ukazuje
se, že v něčem asi ano. Já jsem měl vždycky rád, když informace v bookletu
nějak neseděly s tím, co je na desce, protože to vzbuzuje dojem určité
lhostejnosti, která mi korespondovala s hudbou, vytvářenou ze zvukových
odpadků. Další příklad podobného nesouladu je, že jsme na desku šoupli jednu
cizorodou nahrávku, kterou jsme nahráli na téměř rozbitý kazeťák a která se svým
zvukem vymyká z celku, jež je už sám o sobě trochu zvukově nevyrovnaný. Sice tu
mluvím o bezzásadovosti, ale z toho, co teď říkám, asi vyplývá, že
heterogennost je naše nejvyšší božstvo.
To mě překvapuješ. Já z toho alba mám, stejně jako ze
starších CD Kaspara, pocit homogennosti. Zdá se mi, že vaše skupina má velký
cit pro formát alba, který je pro „nonartificiální“ hudbu formátem královským,
podobně jako pro literaturu román a pro filmaře celovečerní film.
OP: To je ožehavá otázka. Přemýšlením o této věci jsem
strávil poslední dva týdny. Naše skupina je, jako skupina, která koncertuje a
lidé ji po sedmi letech existence začali poslouchat, nevyhnutelně zapojena do
systémů typu Myspace, Bandzone a tak dále. A to je podle mě důkaz, že formát
desky tím královským formátem spíše přestává být. Na druhou stranu musím říci,
že pořadí skladeb na desce, i když jsme ho samozřejmě probírali, jsme zas tak
důkladně nepromýšleli, a to i proto, že cítíme, že k tomu není zásadní důvod.
Lidi ty skladby konzumují po jedné na internetu a těch, kdo si koupí naše
cédéčko, je samozřejmě málo. A zpětná vazba je ještě menší – že by ti někdo
řekl: celé CD mě zaujalo. Dnes to asi opravdu spíš funguje skladbu od skladby.
Někdo si na Myspace poslechne jednu skladbu, která se mu líbí, ale vůbec ho nenapadne
pídit se po celém albu.
Nechci jako Rock&Pop hlásat, že hudba je v krizi, ale
není to škoda?
OP: Možná zjednodušuji. Samozřejmě jsme v kontaktu s těmi
několika skvělými a výjimečnými lidmi, kteří hudbu mapují a desky si, když už
ne kupují, stahují celé. Jenom se mi nezdá, že by to CD mělo ještě stále takový
status, jako mělo donedávna.
JK: Já nevím, jestli je to škoda nebo ne, a taky si
nemyslím, že je nějak důležité to řešit, prostě to tak je. Rád bych dodal ještě
poznámku k sestavování pořadí skladeb na albu. Nakonec jsme ho sestavili tak,
aby názvy skladeb vypadaly graficky dobře na obalu. Jednu skladbu jsme dokonce
i přejmenovali, protože se nám její krátký název nelíbil na místě, na kterém
byl, a bylo nutno vymyslet delší.
To bys kvůli Myspace nedělal…
JK: To nás ale neusvědčuje z žádného rozporu. Cédečko
má své hranice, které lze překročit snad jen tak, že bysme ho úplně destruovali
a prodávali jen prázdné obaly s nějakou podivnou věcí uvnitř.
Jaký má význam udržovat při životě vydavatelství
KLaNGundKRaCH?
JK: S tou vydavatelskou aktivitou jsme se v podstatě přizpůsobili
době, protože jsme se rozhodli vydávat rychlé a levné nosiče s krátkodobou
trvanlivostí. U některých se jasně ukáže, že jsou to záležitosti na půl roku…
S nízkou životností CD-R tedy počítáte a je součástí plánu?
JK: CDR není nějak výrazně méně trvanlivé než lisované CD…
kdyby se lisované cédéčko nepoužívalo, vydrží strašně dlouho, tím, že se
používá, se stejně zničí dost rychle. Takže je to vlastně jedno a navíc mám pocit,
že v dnešní době nosiče stejně nikoho nezajímají. Buď se distribuuje na
virtuální úrovni nebo jsou zajímavé obaly a je úplně jedno, co v nich je.
OP: Co se týče idey KLaNGundKRaCH a charakteru a významu
desek, které vydáváme, myslím si, že by nám bylo blízké vinylové médium, ale
zkrátka to chceme dělat co nejlevněji. Zatím jsme se nezapojili do žádných grantových
procesů a děláme si všechno sami.
JK: Tohle je zkrátka jeden způsob, jak to dělat.
KLaNGundKRaCH jsme založili hlavně proto, abysme vydávali sami sebe, Kaspar von
Urbach a další projekty, v nichž působíme. A měl jsem pocit, že KVU se během
posledních dvou let hodně vyvinuli, co se týče zvuku, a nemusela by po tom zbýt
žádná zvuková stopa… i když s dočasnou platností. Takže se domnívám, že tento
postup odpovídá tomu zrychlenému vývoji. Něco vydáme, nějakou chvíli to tu bude
a pak se vydá něco dalšího.
OB: Abych pokračoval v tom, jaký má KLaNGundKRaCH smysl: už je to sice hodně na hraně, ačkoliv to ještě pořádně nezačalo, ale pořád má smysl pořádat koncerty, což se nám stalo tak nějak samo, ani jsme s tím dopředu nepočítali. Tím, že jsme se dostali do sítě pořadatelských agentur, nám chodí nabídky od kapel, které by nikdo jiný v Čechách nedělal, jako třeba To Live And Shave In LA nebo Sightings, i když jsme si o nich mysleli, že by v Čechách mohli být hodně zajímaví pro leckoho.
JK: Název je samozřejmě ironický, nikdy jsme nebyli
svobodnější, než jsme teď. Vznikl jako většina z toho, co děláme, náhodou
OP: Slovo kašpar sahá až do úplných začátků skupiny, kdy
jsme vymýšleli název. O tom už nemá cenu mluvit. Je to zkrátka slovo, které
snižuje vážnost a dehonestuje přehnaný význam, který by člověk mohl přikládat názvu
kapely. Prvotní motivace možná byla jiná, ale to slovo má v sobě zkrátka něco
tak debilního… Když lidé mluví o naší kapele, říkají nám kašpaři, což je
samozřejmě ta největší tragédie, jaká může být.
JK: Horší je, že jsme si kdysi vymysleli strašlivě debilní
historku týkající se postavy Kašpara z Urbachu, která se neprozřetelně někde
zaznamenala a v dnešní době internetu se bohužel pořád nějak vrací. Sám vůbec
nechápu, jak taková hloupost může mít takovou životnost.
A z čeho povstaly vaše ostatní, řekněme vedlejší projekty,
Klammovo sólové album a RUiNU?
JK: Sólová deska nevznikla nijak zvláštně. Měl jsem doma
pěkné staré velké německé rádio, které, kromě toho, že nijak moc nefungovalo,
při pomalém ladění vytvářelo opravdu zvláštní zvukové efekty. To album je jen
taková kutilská obýváková záležitost. Důvody vzniku RUiNU byly spíš vnější. Na
podzim loňského roku byl třetí člen KVU Martin pracovně zaneprázdněn a my
zrovna měli domluveno větší množství koncertů, tak jsme si řekli, že v případě,
že by Martin zrovna musel být v práci, bysme vystoupili s nějakým alternativním
projektem. A už jsme u toho zůstali a brali RUiNU jako improvizační seskupení
pro nás dva plus případné hosty.
OP: Moje verze je vznešenější. Možná se do vzniku RUiNU
promítlo nějaké přesycení homogenností Kaspara. Zároveň jsem byl ovlivněn
přísunem desek z oblasti freejazzu a improvizované hudby, takže model pevně dané
kapely byl v tu chvíli oslabenější. Pro mě RUiNU znamená ztišení, ústup z noisových
poloh… Samozřejmě, že noise se do RUiNU vrací… Pro to, jak prožívám hudbu, je
důležitá nejistota, volnost v tom, kdo s námi hraje a při jakých příležitostech
to je. Hned druhá akce RUiNU byla s Jaromírem Typltem, ne přímo spolupráce, ale
hostování na čtení jeho nové knihy. Osobně RUiNU považuji za volný, flexibilní
projekt, který je schopen se napojit na různé konstelace. V poslední době s námi
nejčastěji hraje dechař Pelikán, který vychází čistě z volné improvizace. V
posledních měsících jsme tohle trio spojili s minimalistickýmpísničkářem z
Lobem, který zpívá a hraje na kytary. V této sestavě jsme pod názvem The Ruin
of Ruins vystoupili zatím dvakrát.
Vidím kolem KVU, KLaNGundKRaCH a dalších vašich aktivit
tíhnutí ke vzniku jakési malé scény, jedné z těch mnoha, které v Čechách
existují na kamarádské bázi. Máte touhu organizovat se, expandovat a budovat
značku? Dejme tomu takovou, jakou mají už zmínění Silver Rocket?
OB: To je otázka. Mně se zdá, že když se podíváš na to, co
jsme dosud vydali a na co pomýšlíme do budoucna a na to, jak rozmanitý vkus
máme (KLaNGundKRaCH totiž nejsme jenom my tři z KVU), uvidíš, že vytvoření
značky bude v našem případě obtížnější. Občas se objeví zajímavý projekt z nám
dosud vzdálené oblasti, jakou je třeba Guma Guar, kteří hrají digital hardcore.
Teď jsme je pozvali před OvO, kteří hrají 20. září v pražském Chateau a den
nato v Olomouci, a hned se do našeho okruhu dostane nový svět. Takže je jasné,
že model Silver Rocket u nás není možný a že to nevadí. Silver Rocket jsou
skvělí, ale my chceme být do budoucna více otevření.
JK: Model Silver Rocket je pochopitelně lákavý, mně se
způsob, jakým fungují, dost líbí, protože je na něm vidět, že to doopravdy
funguje, ale nedělám si iluze, že by bylo možné něco podobného vybudovat,
protože okruh lidí, které by to mohlo zajímat, zkrátka není tak velký.
Kdo a co kromě vás je tedy KLaNGundKRaCH?
JK: Ono to až tak široké není, jak to Ondřej naznačil. Vše
je děláno ve čtyřech lidech, z nichž dva se na tom podílejí spíš okrajově, spíše
morální podporou.
OP: Možná opravdu není nutné mluvit konkrétně…
JK: Je tam Elza Aids, která je pro nás důležitá proto, že se
nechceme zaměřovat jen na hudební projekty. Taky bysme chtěli vydávat takový
zvláštní literární formát, něco mezi časopisem a plakátem. Něco už vyšlo, ale podobu,
kterou to má mít, má pouze poslední číslo věnované lesbismu a různým radikálním
tělesným projektům a feminismu. Měla by to být kompilace obskurních literárních
výstřelků s nějakou vůdčí ideou, která ale sama o sobě bude dost matoucí a
nejednoznačná.
OP: Elza je postava, která je pro nás možná důležitější, než si uvědomujeme. Je to podivná bytost, která tráví veškerý svůj čas šminkováním před zrcadlem a na nic jiného jí prakticky nezbývá čas. Jediné, na co jí zbývá čas, je zaujaté vyhledávání té nejobskurnější hudby, velmi zajímavé, díky níž se formovalo i naše přemýšlení a hraní, to bych rád vyzdvihl. Koneckonců, objevila pro nás projekt Head In Body, který vydáme někdy teď v září. Takový podivín, který si doma nahrává naprosto neposlouchatelné lo-fi věci.
Když se teď po letech vydám na koncert KVU, s čím vás uvidím
na pódiu?
OP: Jak jsem říkal, z perkusí zůstala konstrukce s
pružinami, zůstala baskytara, ale už se na ni nehraje příliš tradičně. A je tam
i arzenál levných efektů a jiných krabiček, zbytky ozvučených želez, které používáme
sporadicky… nějak se nám tam dostala i trubka, kterou samozřejmě nepoužíváme
ani tím způsobem, jakým činili Throbbing Gristle, kteří se na ni nakonec
naučili.
JK: Podomácku vyrobený theremin, pár kuchyňských nástrojů,
holicí strojky, toustovač, žehlička… asi běžné vybavení improvizačních noisových
kapel.
Uzavřelo-li album Selfbondage nějakou tvůrčí etapu, víte,
kam se budete ubírat dál?
JK: Nevíme.
Nacházíte se ve fázi rozhodování?
JK: Ani ne. Nacházíme se ve fázi nečinnosti, zřejmě počkáme
na to, až přijdou nějaké koncerty. Možná do té doby objevíme pár dalších
strojků, nástrojů, předmětů, které bysme mohli k něčemu využít. Třeba se nestane
nic, žádná změna.
OP: Mám pocit, že Kaspar von Urbach děním kolem
KLaNGundKRaCH ztratil výsadní postavení. Nepřemýšlíme nad ním víc než nad
ostatními věcmi. Chceme ještě něco vydat, něco uspořádat… pořád je o čem
přemýšlet a z KvU se stala jedna z více věcí.
Petr Ferenc, HIS Voice 2008
Rudí námořní trumpetisté v pianole
Zvukovou hravostí a eklekticismem se Aranos skvěle doplňuje se Stapletonovou zvukovou těkavostí. Bere si z ní zálibu v nejnemožnějším kupení stylových i nestylových výhonků, výměnou nabízí zručnost v ovládáni mnoha instrumentů a nenapodobitelnou zemitost lidového hudebníka s láskou k energickému muzicírování. Připočteme typicky středoevropský patos, prolínající se v mnohdy nepochopitelném průniku s bizarním černočerným humorem a schopností vystavit na základech historky vesmíru i s nejbližším okolím, a přidejme svérázné slogany (zde asi hraje roli angličtina coby nemateřský jazyk), jejichž výběr tvoří názvy kapitol tohoto textu, a dostaneme snad alespoň letmou představu o jedinečném světě tohoto hudebního unikátu.
Nejpůvabnější manifest svého pojetí všedního nedogmatického surrealismu však Aranos dává, když popisuje vznik textů svých písní:
Nejsou moc záhadné, většinou popisuji věci, které jsou kolem mě venku i uvnitř. Je to hrozně jednoduché, zkuste to. Napište o věcech, které vidíte, potom to párkrát trochu přepracujte, vyhoďte, co se vám za týden nelíbí, a je to tu surreálná báseň. A možná, že to byla jenom cesta do hospody.
Mimohudebně mě inspiruje všechno, protože všechno je hudba. Bydlím na samotě, tak slyším vítr, déšť, zvěř, ptáky, potůček. Ve městě auta, bagry, lidi, nekonečné množství zvuků. Jednou se mě někdo zeptal, jestli mám v autě rádio. Asi jo, řekl jsem, ale když jedu v noci daleko, poslouchám auto. Nahrávka by z toho asi nebyla, zní to zajímavě jen v tom prostoru auta, ale většinou je to lepší než irský rozhlas.
Technologie umožňuje použít všechny možné (a někdy nemožné) zvuky, to Bach a Beethoven atd. nemohli. My teď máme všechnu techniku, kterou měli oni, plus věci, o kterých ani nesnili. Samozřejmě to některé lidi svádí k lenosti a oni pak jenom blbnou na počítačích, protože to vypadá snadně. Na druhou stranu, umožňuje to nový přístup k tvorbě. Ale neznamená to, že je tvorba více demokratická. To je lež, kterou stále opakují výrobci a prodejci počítačů. Potřebujete spoustu prachů na počítač, nahrávací zařízení, mikrofony atd. Hrát na píšťalku je demokratické, tu si můžete vyrobit skoro za nic. A například hudba pro šakuhači je vyšší a oduševnělejší než cokoliv vyrobeného na počítači.
Vlastně ani nevím, jak bych to řekl. Jenom tak blbnu ve studiu, jako děcko s hračkami. Protože většinou pracuji sám, můžu blbnout tak dlouho, jak se mi chce. A to je hodně dlouho. Samozřejmě, většinu věcí potom vyhodím, ale to nevadí. Se Stapletonem pracujeme podobně. Jenom tak blbneme a něco možná zní skoro pěkně.
Spolupráci obou přátel můžeme nejlépe posoudit na dvou společných albech - decentně „seznamovací“ Acts Of A Senseless Beauty (1997) a o tři roky mladší jurodivé kolekci hitů a podivných náhod Santoor Lena Bicycle. Zde je setkání zcela kongeniální a výsledek synergický.Podzimnímu chrámu rostou nohy
S druhým ideovým pólem scény - mysticismem Current 93 a magií Coil - se Aranos příliš neztotožňuje, přestože s prvním z nich spolupracoval například na zdařilém albu Soft Black Stars (1998).
Všechny ztracené turbany budou na támhletom repráku
Za typické soundtracky Aranosových dobrodružných výprav považuji dvojici alb Every Bright Body Gleams Green (1999) a Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final World (2001). Jsou plné krátkých skladeb (i když na každém z nich najdeme jednu resp. dvě dvacetiminutové výjimky) těkajících mezi minimalistickou napínavosti a místy až barovými kudrlinkami, polopatisticky servírovaných provařených žánrových citací (blues, orientální motivky) i zcela nezařaditelného úletu či náhlých ohlasů konkrétní hudby v podobě zvuku počítačové tiskárny a rádia. Častou zbraní je hra s falšemi alikvótami. Tóny místy až nesnesitelně napínavě obíhají kolem melodické linky, rytmus je v mnoha případech držen vrstvenými smyčci, jejichž dřevorubecké tahy a štiplavé intervaly mají syrovost conradovského minimalismu. Zpěv se objevuje sporadicky. Konzistentnější z dvojice, Magnificent! Magnificent!, se často vrací k několika základním motivkům, což poměrně výrazně zvyšuje její působivost.
Na předposledním albu Tangomango (vydaném ve fialovém hedvábném obalu s korálky) však Aranos překvapil výrazným příklonem k písni - většina skladeb je rozostřenými písněmi pro skřípavé smyčce v rozervaných kulisách tanga a místy až operetního přehrávání. Zpěv není tak vypjatý jako na Magnificent! a Every Bright Body, díky tomu, že se neomezuje jen na sporadické slogany, má však mnohem více barev, od napjatého šepotu až k temně parodické bluesové mannýře. Z propletené džungle tang občas vypadne překvapení jako například ojedinělá elektronická plocha v závěru 69 Waltonís-Yamamoto Noodles či „přesýpací“ miniatura Return To Commercial Clowning.
Tangové album jsem plánoval už před Transfixiatio. Věděl jsem, že před ním udělám jednu nebo dvě živé desky, abych měl Čas studovat žánr. Vím, že nezní přesně jako to, co si normálně představíte pod slovem tango - chtěl jsem udělat něco trochu jiného, aby to neskončilo jako Carlos Gardel nebo Astor Piazzola. Název Tangomango mě napadl, když jsem objednával obaly. Paní, která to v Nepálu organizovala, potřebovala název hrozně rychle. Vůbec jsem nevěděl, že Can vydali album Tago Mago - to bych byl vymyslel jiný název. Náhoda je náhoda, nedávno jsem hrál s jejich bývalým zpěvákem Damo Suzukim.
Při poslechu alba mě napadla příbuznost s tvůrčí metodou Captaina Beefhearta - Aranos dekonstruuje tango a staví dohromady tak, že se žánrově nemžeme splést, vnitřní napětí a prvek neočekávaného v důvěrně známém jsou blízké beefeartovskému zacházení s blues - za pomocí tradičních zvukových zdrojů rozložit píseň na prvočinitele a ty umně sestavit do chladného homogenního bloku s redefinovanými vnitřními vztahy a zákonitostmi.
Beefhearta mám rád, ale nechci dělat americkou hudbu - spousta lidí ji dělá moc pěkně. Beefheart pro mě zní jako rhythm & blues a od toho se nikdy nedostal, kromě několika kousků, které majÌ kořeny v bílé lidové písni. Nebo Tom Waits, ke kterému mne v Americe i v Irsku přirovnávají. Všechno, co dělá, je pro mě country. I když zpívá· Brechta a Weila. Nemám nic proti country, jsou tam krásné písně a úžasná hudba, ale jsem ze Střední Evropy a tam je tradice mnohem bohatší. Někdy musíme odjet, abychom viděli, jaké bohatství máme doma.
Dno oceánu v plamenech
Druhou stranou Aranosovy sólové tvorby je jeho ambient. Dlouhou plochu napjatých vztahů smyčců a elektroniky nalezneme na mnoha z jeho alb - vzpomeňme dlouhé tracky na Every Bright Body či Magnificent! - dvě desky bychom ovšem mohli označit za výhradně ambientnÌ. Transfixiatio (1997) pro táhlé smyčcové tóny, hebké zvonění, vybrnkávání a jemný elektronický závoj zcela postrádá jakoukoli zvukovou zlomyslnost či výrazný kontrast. Lze u něj příjemně spočinout a dolovat v sobě pozapomenuté romantické usazeniny.
Chtěl jsem nahrát něco pomalého a meditativního, něco, co není jasně v určité tonalitě. Tak jsem použil zmenšený akord a zmenšené stupnice, které nemají jistý kořen. Posledně jsem neuspěl, protože to často zní, jako kdyby to bylo v nějakém G. Lidé se naštěstí většinou nestarají o hudební teorii, tak se jim to líbí. (Mně se to taky docela líbí.) Nechtěl jsem to předělávat a předělávat, až by to ztratilo duši, tak jsem vše nahrával jednou, maximálně dvakrát. Výsledkem bylo asi osm nebo deset hodin nahrávek, z nichž jsem hodinu vybral.
Novinka Bering Sea sestává téměř výhradně ze zkresleného zvuku gongů rozeznívaných smyčcem. Její nálada je působivým vyjádřením krásy a chladu Sibiře za polárním kruhem. Kořeny alba sahají k příběhu Jiřího Nepomuka Příhody - muže, který utekl z Československa východním směrem a který třicet let žil s přírodními kmeny na Sibiři. Hlavní inspirací Hodinové skladby je iniciační procedura inuitských šamanů - za účelem zpochybnění racionality a ega a rozšíření vědomí kandidát tráví pod dozorem zkušeného šamana až tři týdny ponořen do ledové vody. Závěrečné minuty skladby jsou jemně deformovanou písničkou doprovozenou banjem hraném ve stylu clawhammer.
Zlatý undergroundový surfař
Měl jsem teorii, že lidé jsou čestní a že většinou nepotřebujeme banky, policajty atd. Stalo se, že spousta lidí mi zvláště na začátku posílala moc peněz. Párkrát jsem dostal 40 dolarů nebo liber - to jsem nevěděl, co mám říct. Myslel jsem si: to je moc, vždyť je to jenom CD! Myslím, že mě nikdo neošidil, dvakrát jsem dostal méně než 10 liber. Většina lidí poslala 15 nebo 20. Teď vím, že si ho někteří nekoupili, protože se nechtěli rozhodovat, kolik by mělo stát. Tomu taky rozumím.
Mám svoje vydavatelství, protože je to jednoduší. Za Transfixiatio jsem dostal 200 liber, za Every Bright Body Gleams Green - nic. A už ani nemůžu dostat ta CD. Mám jednu kopii alba Transfixiatio, Every Bright Body Gleams Green nemám vůbec, jenom ty mastery. Asi je vydám znovu sám, až budu mít čas a peníze. Když to vydá někdo jiný, hádáte se o obalech, nikdy to není přesně tak, jak to má být atd.
Dělat všechno doma je pro mě lepší. Objevil jsem, že mě to baví - například album Bering Sea. Obal je linoryt, a když vyprodám, vytisknu 10 nebo 20 nových. A každý˝ obal má osobitý charakter. Když jsme připravovali Santoor Lena Bicycle, dlouho jsme přemýšleli, jak udělat obaly. Museli jsme vyřešit mnoho problémů - jak je namalujeme, jak je nařežeme, jak je dáme dohromady, jak tam připevníme CD Udělali jsme jenom 500 kusů, protože jsme se báli, že příprava bude hrozná nuda, to šroubování, lepení atd. Ale naopak - hrozně nás to bavilo. Pak jsem vydal Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final Word, kde jsem musel dělat pár věcí také ručně, a nakonec jsem si řekl, že to asi všechno budu dělat sám doma. Jenom CD jsem měl vylisované ve firmě. Když jsem vydával Tangomango, firma mi napsala, že minimální objednávka je 1000 kusů nosičů. Ale já jsem měl jen 500 hedvábných obalů! A co dělat s pětisty kousky plastiku? Bydlím v přírodě, všechno je tu pěkné a já tam pak hodím hromadu plastu a zprzním své okolí. A CD, které uděláte doma v počítači, je stejně dobré jako to z továrny. Zkusím si všechno vydávat sám. Mám hotové nové album, chtějí ho vydat dvě společnosti, tak se z toho nějak vymluvím.
PS: Přezdívku Aranos mi dal český producent, jehož jméno jsem zapomněl. Hrál jsem v Praze s klavíristkou Majou Elliott, častou spolupracovnicí Current 93. Povídá: „Vymyslím ti nové jméno, s tím svým se nikam nedostaneš“ Za chvíli řekl: „Aranos“ „Co to je?“ zeptal jsem se. „To nevím, ale měl jsem maďarskou babičku, A když bylo pěkné ráno, otevřela okno a řekla: Aaaa, aranos!“
Producent se později zbláznil. Přísahám, že to nebyla moje chyba.
(poznámka 2024, aranyos- maďarsky zlato, zlatý, zářivý)
Petr Ferenc, HIS Voice, 2005
Skupina, která se s malými obměnami nazývá Zabloudil, sídlí v Přerově a okolí. Během dvaceti let existence předvedla svůj sonický atak na stovkách koncertů v polovině Evropy, přitom však stále existuje na „domácí“, nehvězdné a neokázalé bázi. Myslím si, že málokteré hudební těleso tak důsledně a přitom přirozeně spojuje svůj zvuk se svými názory a přístupem k životu: i když by tvorba Zabloudil mohla být považována za extrémní, není v ní ani závan nepřirozené stylizace. Jejich nevyzpytatelná hudba je a není noisem, hardcorem, freejazzem, industriálem... jak ostatně dokládají útržky recenzí, kterými je rozhovor proložen, mapujících klikaté proměny zvuku Zabloudil a potíže, které vyvstanou, chceme-li ho nějak přiblížit psaným slovem. Na obalech alb a singlů, které skupina vydala, nenajdeme jména jejích členů, na tento rozhovor si udělala čas stávající tříčlenná sestava: Čuňďa, Fifi a Áda.
Na vašich stránkách je zmíněno, že jste odehráli přes 220 koncertů v jedenácti evropských zemích. Stránky se ale léta neaktualizovaly, takže jaké je skóre nyní?
Fifi: Koncertů je tak ze 300, už to dlouho nepočítáme, zemí je 15 nebo 16.
Mě fascinuje, že už nějakou dobu žijete bez využívání internetu. Jak organizujete hraní a všechny věci kapelní?
Fifi: Hraní a všechny ty kapelní věci řešíme že nám občas někdo zavolá nebo napíše na mail a zeptá se. Nebo nás fyzicky někde osloví. Tak prostě.
To ale předpokládá být už etablovanou kapelou, která se nemusí nijak prezentovat či nutit pozornosti. Nebo nechce?
Fifi: Nutit se nechceme. Přináší to obrovské problémy... není nám to vlastní.
Čuňďa: Není to pro nás přirozené, a když jsme to kdysi zkoušeli, tak to přinášelo problémy při samotném hraní....rozčarování organizátora koncertu atd.
Áda: Nikomu naši hudbu nenutíme. Jestli se to někomu líbí nebo ne, je jen jeho problém. Tohle neřešíme a pokud nás pozvou, přijedeme a pokud ne, tak kvůli tomu určitě neumřeme.
Fifi: Jeden rok, když nás bylo hodně, jsme se snažili zajistit si více koncertů. Částečně se nám to povedlo, ale bylo s tím moc práce, občas blbá nálada, když je člověk odmítán a připadá si nepatřičně – tak to vnímám já – a tak už to neděláme. Je dobré cítit, když si tě někdo pozve, že o to opravdu stojí, a je si vědom i určitých rizik s námi a naší produkcí spojených.
Jakých rizik?
Áda: Že by některý posluchač na koncertě naší hudby-nehudby dostat infarkt a pořadatel akce vlastně taky.
Fifi: Rizika naší produkce jsou v tom, že třeba organizátorovi je dáno ze strany posluchače najevo, proč že takový nesmysl pozval.... Prezentací už jsou samotné nosiče, odehrané koncerty... Nutit někomu ještě něco víc, do toho se mi fakt nechce. Když to sem tam někoho natolik zaujme, že se mu chce risknout naši produkci, tak proč bychom se měli zbytečně cpát někam, kam vůbec nepatříme a patřit nechceme... A na majspejsech, lastefem a bandzounech nejsme, protože jsme se dohodli že nechceme. Má to své „politické“ důvody, a zkrátka kolik věcí máš, o tolik by ses měl starat. A na tohle nám stačí ty naše málo funkční webové stránky.
Čuňďa: Já osobně nemám moc rád věci dominantní, převažující. Spíš mě to vždycky táhne k menšinovému. Tím nechci říkat, že když má někdo profil pouze na tomhle, tak že se tam nemrknu. Ale sám si to nezvolím.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Žádný punk, žádný jazz, žádný... ano, co? Spíše jakási bouřka, jakou známe jen od kapel z ČSFR, protože odtud pochází dobrá tradice neroztřiďovat energii do nějakých stylových zaměření. Zatímco se na Západě vedla jakási malá válka, jakési částečně hloupé roztříštění na nejmenší „stylečky“, dostaly se takové kapely do té nejvyšší špičky: Zabloudil ztělesňují materiál smíchaný z artrocku (především: Magma), jazzu a wave (Gang Of Four a jiné), který v tomto podání je právě proto tak jedinečný, protože se nic nemusí křečovitě křížit a „crossoverovat“, nýbrž zcela samozřejmě postavit vedle sebe a přitom skloubit dohromady. To znamená: špičkoví muzikanti (v tom smyslu, že vědí, co chtějí) neztrácejí čas tím, že si každý sám pro sebe něco brnká, ale zapojují do společného rytmického staccata nutkavé ostré střihy. Instrumentální hudba, u které nezůstanete ani vteřinu klidní. Kromě toho: hororové scény ve stylu Neurosis, které šetří tím, co je na Neurosis kamenem úrazu (takové ty akustické vložky jak od Genesis). Chválím maximálně už proto, že na tuto vlastní produkci z opačné strany tzv. hudebního průmyslu, chrlícího věci kus za kusem, by mohli být hrdi ti všichni od X-mist records až po Sony, jen si jí všimnout. Ale zatím se všichni korumpují. A je to jen v tom, že „toho jiného“ si všimnout nechtějí. Objednejte si to! (ZAP 1/95 – Německo)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Mě by zajímalo, jak se s tímto decentním přístupem přihodí, že vaše koncerty jdou do stovek a hrajete v půlce Evropy. Můžete nějak popsat tu organizačně-hudební výměnu? Jak vypadá „provoz“ Zabloudil a jak se změnil v čase třeba nástupem internetu?
Čuňďa: Nástupem internetu se provoz nezměnil vůbec, stránky máme deset let a stále neaktualizované. Jedině snad maily píšeme místo dopisů a telefonátů. Je to rychlejší, pravda, ale co víc.
Áda: Jsme takzvaní čekatelé na mailu.
Čuňďa: Vždycky se našel nějaký člověk, kterému stálo za to nás někam do zahraničí pozvat a nabalit k tomu ještě pár dalších koncertů. Asi máme štěstí. A vůbec, ještě abychom těch koncertů po dvaceti letech koncertování neměli odehraných několik set! A že v Evropě... vždyť tu žijeme! Až budeme bydlet v Asii, tak budeme, doufám, hrát po Asii. Nabídky hrát mimo Evropu tu taky byly, ale vždycky na konkrétní koncert, což je pro nás těžko realizovatelné. A „provoz“, co to je? My nejsme žádná fabrika. Prostě když někdo přijde s tím, že nám chce udělat hraní, řekneme ano a přijedeme. No, párkrát jsme museli říct i ne, třeba když se narodila Julie, nebyl kdo by ji pohlídal, stavěl se bejvák a my hráli-nehráli ve dvou.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Ještě jednou naposled celebrují Zabloudil velké škrábání. Poté je zpustošeno vše co by ještě mělo být v hudebních strukturách slyšitelné. České trio řádí ve staccatu skrz každou myslitelnou noise variantu, bez toho, aby se někdy stalo doopravdy hlasité, anebo zcela ztratilo kontrolu. Tady se nikdo nepředvádí, tady se pitvá a potom musí být nástroje desinfikovány. U toho, u koho se v poslední době vyvinula alergie na harmonii, ten by mohl být touto kakofonií třeba vyléčen. Pro zbytek je to velké škrábající něco, co si příště raději nepozve. Thomas Winkler; TAZ 27.12.1998 – Německo)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
A odkud vaše hudba, která – podle mě – nemá obdoby, vlastně vyvěrá?
Áda: Z nás samotných. Hraní taky závisí na tom, jakou máme náladu. Když jsem po noční nevyspanej nebo mám pár piv, tak to tam určitě bude cítit. Je to vlastně pokaždé jinak a to mě baví, tohle dobrodružství. A taky to, že v téhle kapele je dovoleno téměř vše... teda co se hudby týče. Nic připraveného předem, je to čistá spontánní akce.
Čuňďa: Potřebuji takové krásné věci slyšet. Vždyť je to i způsob mého vyjádření. Ty zdroje se asi mění. Zatímco na začátku byly spíš společenské, dnes budou přírodní. Osobně věřím v nezdolnou životodárnost chaosu. Ale počítám, že nebudu ideolog, protože napřed všechno dělám, tak jak cítím, jak vnímám, že by mělo být, abych se mohl podívat sám sobě do ksichtu, a potom si teprve pokládám otázky proč atd. Takže ty zdroje budou zpočátku neuvědomělé, intuitivní.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Někdy zní tato hudební rozmanitost geniálně, potom zase úplně banálně. Běžné sluchové zvyklosti budou v Zabloudilu v každém případě vystaveny tvrdé, zvukově silné zkoušce. Česká undergroundová formace, která se už může odkázat na společná vystoupení s Johnem Zornem, je už dlouho, hlavně ve východní Evropě pojmem. Pustošivý sound-mobile skupiny se dvěmi kytaristy, baskytaristou, saxofonistou, dvěma zpěvačkami a bubeníkem drží pohromadě skrz noise útoky bezuzdných a pronikavě ostrých kytarových explozí ze sféry jazzu a hard core, stejně jako punku a art rocku. Zvuková apokalypsa sází na atmosféricky napjaté linie, které se ovšem pod permanentními tempovými a rytmickými variacemi stále nově objevují. Kdo by chtěl, se všemi svými smysly, znovu rád vkročit do neobvyklých a dráždivých zážitků světa rámusivých a zvukových orgií, udělá u tohoto koncertu dobře. Ne náhodně znamená Zabloudil tolik jako „schiefgegengen“ anebo „Vom Weg abgekommen“. (Frank König, Berliner Morgen Post, 27.2.1998 - Německo)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Spousta kapel si v začátcích předem nějak určí, co by vlastně chtěla hrát. Připadá mi, že to není váš případ... Jak Zabloudil vznikl?
Čuňďa: Mladí kluci, potřeba komunikace, dělat divadlo je moc složitý, nic neumíš. Takovej divnej punk jsme hráli, vše pevně dáno, texty to mělo, jen ve dvou – basa a kytara + hlas. Léto 1987. Časem se kytara a basa doplnily o bicí. Bylo to za komančů, dva roky jsme jenom zkoušeli bez možnosti vystoupení. Za necelé tři roky už nám to nestačilo, struktury se začaly uvolňovat, následkem čehož nás opustil budeník, a my jsme od prosince 1990 začali hrát s bubeníkem novým, s nimž jsme se dopracovali po několika letech k úplně improvizaci. Prvních pět let existence jsme neměli stabilní název, záměrně. Pak už nastala taková vnitřní potřeba zvolit něco stabilního, zrálo to asi půl roku, bubeník měl příjmení Vymlátil, tak furt hromada kapelových vtípků se slovesy v čase minulém (třeba Vyprděl, Vymlel, Vysral)... a pak jsme, při výlepu plakátů na nějaký koncert, uviděli ve městě nad obchodem nápis Zabloudil. A řekli jsme si: To je ono!
Áda: Já znám jednoho Zabloudila, ještě když jsem dělal v ČSAD. Byl to řidič autobusu. Taky je to cestovní kancelář v Olomouci.
Čuňďa: Cestovka byla asi pozděj, tohle byla nějaká konfekce v Přerově. Tehdy si stejně nikdo cestovky s divnýma kapelama ani plést nemohl.
Co jste měli na tom plakátu, když jste se ještě nejmenovali?
Čuňďa: My jsme i před Zabloudilem vždycky nějákej název měli. Třeba Dva pytle, Samočinná pinkačka, Vykakat, Oživlá dřeva, S.J.B. Klokani. To jsme ale lepili plakáty na koncert, který jsme pořádali. Koncertů jsme dělali hodně, tohle konkrétně, myslím, byli Dog Faced Hermans a nějací Poláci, ale na název už si nevzpomenu. Pravdou je, že tehdy jsme na těch koncertech někdy hrávali i my. Mohli jsme si to i dovolit, protože nám pomáhali další lidi. Dneska, když dělám koncert, tak ho dělám sám.
Áda: Jo tak! Samočinná pinkačka, to si pamatuju. Byl jsem na nich a to jsem teda čučel. Do té doby jsem nic podobného na Moravě neslyšel. Byli to hodně divní týpci a hráli ještě divnější hudbu, ale přesto už tenkrát zajímavou
No vida, jak tedy tehdy vypadali a zněli?
Áda: No já tehdy poslouchal spíš jazzrock, ale tihle lidi mi ukázali, že to jde dělat poněkud jinak, nekonvenčně a po svým. Byl to takový podivný improvizovaný punk s freejazzovými prvky a mně se to líbilo.
Čuňďa: Zrovna na koncert Samočinné pinkačky existuje recenze v Rock & Popu.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Zabloudil hrál na 1. Máje 1999 v Tršicích na Olomoucku. Po odchodu bubeníka a zakladatele Z.V. se v koutě hostince, místo bicí soupravy, ze široka rozvaloval na dvou židlích funebrácký buben. Ostatní nástroje se tvářily normálně, ale jejich majitelé jakoby měli horečku. Oči se jim lesknou a čekají na povel. Útok! Obě křídla fronty se rozcházejí a opakovaně dochází znovu a znovu k útoku. Ještě že chybí nepřítel, slabé obecenstvo ale i tak po tomto teatrálním začátku podléhá a čím dál více ve svých myslích splývají s hudebníky, aby se spolu s nimi podíleli na nádherné prvomájové akci, jíž toto vystoupení bylo, jinak se to nazvat nedá. Akci, na konci které cítí všichni uspokojení, asi jako anarchistické skupiny rozbíjející v tu samou dobu v několika evropských metropolích policejní vozy. Jsme na Hané. Kvetou třešně a i do hospody přes voňavý kouř z dýmek zalétá vůně šeříku. Je pozdní večer, milujme se. (ŠS, Mašurkovské podzemné 22/99)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Freejazzem se po vás ohání kdejaký článek, které jste zveřejnili na svých stránkách. Čtu tam freejazz, punk, hardcore, noise... Jak tomu, co hrajete, říkáte vy?
Áda: No já ty škatulky moc nemusím i když trochu do toho co hrajem sedí. No je to prostě styl Zabloudil.
Čuňďa: Dá se to odbýt velice prostě slůvkem improvizace.
S názvem si ale hrajete dosud: Zabloudila, Jan Zabloudil...
Čuňďa: Vnitřní potřeba, změna stavu, změna vnímání, nazírání. Neochota přijímat věci, jak jsou zaběhnuté, jak jsou nám nabízeny Kdysi jsme žádný nechtěli. Nic nás k tomu netlačilo. A říkali jsme si: „Ať si lidi zvykají se nechat překvapovat, a ať si nezvykají nechat si všechno donést na podnose až pod nos.“ Stejně nám vždycky všechno dlouho trvá, a pak ta nechuť k příliš pevným záležitostem.
Jak se jmenujete aktuálně?
Čuňďa: Já se jmenuju Čuňďa! S kapelním názvem je to stejné jako na začátku. Necháváme to na pořadatelích, oni už něco zvolí. A když se zeptají, tak jim odpovíme tak, jak to momentálně cítíme.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Jako první vystoupilo uskupení Zabloudil, skupina svou produkcí velmi dobře zapadající do hlasité a poněkud mystické nálady večera. Při zkoušení a i potom jsem měl dojem, že adekvátním označením jejich produkce by bylo mlácení kladivem do dveří a kvílení, ale není to tak jednoduché. Je pravda,že hrozilo akutní ohluchnutí, ale zážitek to byl neskutečný a zajímavý. Produkovali industriál, čemuž odpovídaly i elektrické nástroje, choreografi e, zpěv a nápadité používání různého osvětlení, ovšem nejzajímavějším nástrojem byl obrovský buben, do kterého až extaticky a jak šaman bušila štíhlá blondýna, přičemž druhá dívčina zase zpívala ony zvláštní tóny a slova. Představení bylo jedním bezpauzovým celkem, který se postupně vyvíjel a dostával smysl, až po asi hodině (či později?) vyvrcholil. (Ruda, FreeMusic.cz, 6.4.2000)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
A jak to bylo s koncerty?
Čuňďa: Koncerty... hospody, kluby, amfi teátry, zříceniny, statky, zříceniny statků, výstavní síně, squaty, kulturáky, kina, svatební „síně“, volná příroda, akademická půda, hrady, jídelny, katakomby... Mě moc vzpomínat nebaví, raději žiju tady a teď. Ono to má totiž často tendence sklouznout k pasivitě, poplácávání po ramenou a podobně. Navíc jaká scéna v druhé polovině osmdesátých let? Vím že ve Zlíně byl Svoz řepy, v Havířově, ale spíš až na začátku devadesátek, T.D.H.R. V Olomouci Elektrická svině, Free Jazz Trio a chvíli Fester. V Ostravě pár věcí, které neměly dlouhého trvání, vyjma Absolutního bezedna, kde hrál Áda.
Áda: V Přerově byly kromě Staré Dobré Ruční Práce kapely jako Heparoid, Černý potkan no a samozřejmě Zabloudil.
Čuňďa: Za komančů, jelikož jsme hráli pouze dvakrát a to až někdy v srpnu a říjnu 89, ani moc nevím. Byli jsme hodně v izolaci, znal jsem spíš jen ten polooficiální vrcholek ledovce, kapely jako Bratrova svatba, Masomlejn, Betonová zahrada (i tam hrál Áda), Prouza... Pak se to dost zvrtlo, hráli jsme hodně v prostředí hardcorových skupin, kde ti kluci všichni jsou...
Áda: Jo jo, Betonová zahrada. A vyhodili mě jen proto, že jsem se opil a odmítl hrát na Rockfestu v Ostravě – tuším rok 1987. Byl jsem zarytý undergrounďák a vše oficiální se mi hnusilo.
Jak vás brala hardcorová scéna?
Áda: Mně to prostředí celkem vyhovuje a nás brali i když jsme trochu jiní. Hrajeme vlastně všude tam, kde nás chtějí, nepreferujeme nějaká určitá místa. Prostě, kde se jim to líbí, tam zaimprovizujem.
Čuňďa: HC nás bral, že teda dobře, jsme divní, ale jinde nás nechtěli vůbec. Bylo to skoro stejný jako za komančů, akorát existovala ta HC scéna a ta byla hodně otevřená, tak na to doplatila tím, že jsme se tam uchytli. Byla léta, kdy jsme odehráli 20 – 25 koncertů, pak taky 15 i 50 za jeden rok (to bylo tehdy, když jsme je sháněli) a dneska jsme se dopracovali k těm desíti za rok. Současný počet koncerů mi nevyhovuje, bral bych tak dvoj násobek a to ještě s tím , že mám ohledy k ostatním v kapele.
Více hraní, více energie?
Čuňďa: Energie?! To není to pravé slovo! Možná i víc příležitosti sdělit a podělit se. Pak taky potřeba konfrontování vlastního vidění a prožívání s reálnem, potřeba společenského kontaktu, směrován k životně důležitým věcem (pro mě).
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
S nedočkavostí zapínám věž, zasouvám cédéčko, čekám palbu a ejhle… vyřítí se na mě [hudba] plná šumu, elektronického vrnění, digitálního podmalování a jakési existenční naléhavosti. Mé přesvědčení o tom, že hudbu dělá rytmus, se rozplynulo v těchto ambientně – industriálních opusech. Toto dílo se nese v nenucené podvědomé náladě, jaksi se prostě nevnucuje a působí jako clona, doprovod. Jako by sami aktéři chtěli být s námi i u večerní onanie. Myslím si, že takovéto pokusy jsou už daleko za tradičním přístupem k hudbě (možná „snad“ i k životu), a proto se na ně nehodí ani klasické přístupy v hodnocení. Nejde o to umíš – neumíš, ale o nechápu – chápu. Tvůrčí vyjádření jednoho dne zmasakruje konvenci…! Dost hrozeb, ještě si pár let počkáme. Dalším aspektem, který mi přijde zajímavý, je skloubení „šamanského“ zpěvu s chladnou digitální technikou. Čili fůze čehosi fundamentálního s čímsi digitálním naznačuje nekonečnost možností směrem k budoucnu. S tímto cédé si rozhodně nezazpíváte, ale zajímavé šumivé, hlukové a neharmonické pasáže ve vás zanechají nesmazatelný odkaz. Dobrý prostředek na rozšíření vědomí. PS: Zabloudil se kamarádí s Ochránci hospodářských zvířat (http:// www.ohz.cz), za což mají u mě bodík navíc. (Selfrealization, Payo Ug webzine, recenze na poslední album Děti ze Zemně)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Kdy vstupuje na scénu Fifi a Áda?
Áda: Já jsem s nima hrál párkrát v devadesátých letech, a to když basák měl zlomenou ruku, tak jsem za něho zaskakoval na saxofon. Pak jsem se na čas odmlčel, dělal jsem jinou hudbu. A asi před rokem mě oslovili a já jsem zase v jejich řadách
Fifi: Se Zabloudil jsem se znala asi od začátku devadesátých let, naprosto mě dostali, potkávali jsme se při nějakých akcích, kde jsme hráli. Na Severní Moravě jsme se skoro všichni znali, lidí na hraní bylo v porovnání s dneškem opravdu málo . Dělala jsem s klukama něco hlukovějšího, později spíš minimalismus, pak začala trochu s improvisingem. V roce 1996 jsem najednou neměla kvůli smrti jednoho spoluhráče a tím pádem konci kapely kde hrát, Čuňďa. Mi zavolal, protože věděl, že hledám, Zabloudil taky hledal (kvůli personální krizi), pozval na zkoušku, přijel pro mě, první, druhá, třetí zkouška, a už mi bylo jasný že je to pro mě... teda a snad i pro kluky. I přes nabídky do jiných a zdánlivě „lukrativnějších“ těles nemám pochyb, že přesně tohle je pro mě.
Čuňďa: Áda s náma hraje už potřetí, poprvé ságo v roce 1996, podruhé gramofony v roce 1998. Pokaždé tak tři koncerty či zkoušky. Od toho roku 96 nás bývalo v kapele i osm, mívali jsme vlastní „osvětlení“, tanečníka... tři kytary, basu, bicí, velký dechovkářský buben, synťáky, gramce a samozřejmě dva až tři hlasy... Od roku 1998 to šlo početně dolů. Napřed na „finském turné“ odešel bubeník, těsně následován tanečníkem. A pak v roce 2001 jsme velice rychle před výjezdem do Švajcu a Paříže zůstali s Fifi sami dva a oslovili Martina Valáška, jehož hra na gramce ukázkově zapadla do našich hlasů a kytar nově obohacených o analogový synťák. Tahle sestava, s krátkým přerušením a krátkým doplněním ještě o jednoho kytaristu-vazbiče fungovala do léta 2005. Pak jsme hráli-nehráli ve dvou a na podzim 2007 oslovili saxofonistu-hlukaře Ádu. V současnosti opět pracujeme i se světly a začínáme začleňovat „vizualistu“.
Petr Ferenc, HIS Voice 2009
https://www.facebook.com/zabloudila
https://zabloudila.bandcamp.com/
