Martin Režný recenzuje výstupy projektu Säkkikangas a odtajní výslovnost názvu

   Martin Režný spoluzaložil divadlo XXXHX´ XOXˇXXOXX a vystupoval v kabaretu Návrat mistrů zábavy Jiřího Surůvky. Hrál v hudebních skupinách V koupelně je břitva, Ghettoswingers, Krausofon Dygital (MC split s Batalj, Nomad Sky Diaries 2015) nebo Sklo (CD Sound Quadrature, Sky Burial 2017).

V koupelně je břitva byl HC/punkový voiceband, v němž většinou někde stranou pódia a bez hudebních nástrojů čtyři členové skandovali s maximálním nasazením své úsečné texty. Kdysi se o nich v médiích psalo například toto: „Martin z tejto kapely mi raz spomínal, že títo štyria ľudia mali túžbu niečo robiť, no nikto z nich nevedel obsluhovať nijaký bigbítový nástroj. To som rád, že nevedeli, lebo spravili práve to, čo robia. Z ich hry bolo cítiť, že to nie je len nejaká hra s textom, to je jednoducho vypalovačka. Vypalovačka bez akejkoľvek podpory gitár, bicích a decibelov. Vypalovačka štyroch hlasov ako takých. Páčilo sa mi to, lebo robili hudbu presne podľa svojich možností, s maximálnym nasadením a intenzitou.“

    Máš k tomu, Martine, nějaký komentář?

Tento text napsal při příležitosti reedice kazety V koupelně je břitva: Jen stručný exkurz. V roce 1992 jsem neměl kde bydlet a přišli jsme i o zkušebnu. Obsadili jsme byt v napůl vybydleném domě na Stodolní ulici. Kdosi na vozíku přivezl kamna, na dřevo se chodilo po okolních barácích. Trhali jsme prkna z podlahy, obložení z točitých zábradlí. V jednom z bytů si kdosi z kačenek vykrmil kachny, když jsem jejich povědomý křik jednoho dne neslyšel, našel jsem v pokoji jen peří, křídla a hlavy. Jiný byt sloužil jako odkladiště odpadků, ale byl už plný. Řešili jsme, jak a kde zase začneme hrát - předchozí dva roky jsem ve zkušebně trávil každý den. Touha něco dělat byla tak silná, že jsem sebral pár textů / výkřiků a sešli jsme se prostě venku a tam začali dávat těm slovům nějaký řád. A křičeli a křičeli - a tak na ulici mezi temnými baráky vznikla vlastně fakt kapela V koupelně je břitva.  První vystoupení bylo na vernisáži Petra Horáka a Iva Sumce na VŠB. Vyhodili nás odtamtud, pokud si dobře pamatuju. Ne tedy autoři výstavy, s těmi jsem dodnes v kontaktu, ale asi nějací pořadatelé. Vypadali jsme jako pankáči a bezdomovci, a to jsme taky byli. (V roce 2018, tedy po dvaceti šesti letech, jsem na stejném místě hrál na vernisáži Jiřího Kovandy). Pamatuju si, že jsme obyvatele domu na Stodolní ulici, což byla ta nejluznější cikánská spodina, získali k tomu, že vyklidíme sklepy, a uděláme tam koncert. To se fakt povedlo. Za nějakých deset dní byly sklepy čisté a za světla petrolejky jsme jim zakřičeli i tam. Vůbec nechápali. Nejdéle trvající sestava měla čtyři členy: kromě mě to byl Kouzelník (ano, znáte ho z ostravského pubu U zrzavé Mary) a Láďa a Pipin. Vlastně všichni, kdo kdy prošli kolem mě v tomto období, jeli v nějakém fetu, bohužel Láďa a Pipin to nepřežili. Pipinovi nebylo ani dvacet (taky si říkal Eros a dodneška vzácně jsou na nějakých stěnách zachována jeho grafitti). Proki, který s námi hrál v první etapě VKJB, je bezdomovec dodneška - naposledy jsem ho potkal asi před rokem. Jestli někdo něco víte o Potkanovi, dejte vědět. Jezdili jsme na zfalšované jízdenky po vlastech československých (oblíbená destinace byly třeba Košice), odeřvali asi pětadvacet akcí, na kazeťák jsme udělali pár nahrávek, sestavili z nich nakonec tzv. Total demo, a to v roce 1993 vydal na své značce Ble! records tajemný Stano Šnely (nikdo ho nikdy živého, pokud vím, neviděl). Kája a jeho Korobushka teď vydává reedici jako benefit pro Rojavu. Na B-stranu jsem vyškrábl nějaké hrůzy, aby bylo všem jasný, že kontinuita křiku a bušení je stále přítomná, heh.

   S dovolením tedy pokračuji v životopise…

   Od roku 2017 je Martin Režný hudebním dramaturgem ostravské galerie Fiducia. Organizuje koncerty v klubovně Jeden Tag a v Provozu Hlubina. Loni se o svých všemožných aktivitách rozpovídal pro A2, z kterého cituji: „Pohybuji se v hudební sféře už od devadesátých let. Můj pohyb ovšem nikdy nebyl přímočarý, nejlépe ho vystihuje asi sloveso „motat se“. Motám se s basou, kytarou a hlasem kolem různých kapel a divadel a pořádám koncerty, ale dříve jsem se angažoval například i v různých protestech nebo jsem vydával fanzin „Hrdina Daniel“. Silný vliv na mě měl étos DIY. Od počátku jsem byl otevřený alternativám na nejrůznější způsoby, takže stát se součástí jakékoli ortodoxní scény pro mě bylo nemožné.“ Ve volném čase Martin tvoří hudbu pro rozhlas (26hodinové pásmo zvuků pro Radiocyp.cz, tři skladby uvedl ČRo Vltava) a divadlo. Pod jménem Säkkikangas vydává kazety a vinyly u Korobushka Records.

   Po obšírném úvodu je nutné podotknout, že cílem červnového rozhovoru pro Bawagan je představit Martina jako hudebníka a zejména se soustředit na hlukový projekt Säkkikangas.

   Kdy tě napadlo, že bys pro další umělecké vyjádření potřeboval sólový projekt?

   V různých kapelách jsem hrával od roku 1991, ovšem ženili jsme se a stárli, spoluhráči se postupně vytráceli a tak jsem se někdy kolem roku 2013 rozhodl, že zkusím něco na vlastní pěst. Jako řadu jiných mých rozhodnutí, provedl jsem i toto jako v podstatě skok do neznáma, pořídil si krabici Akai, které jsem ani zbla nerozuměl, a nekonečným tápavým a tvrdohlavým experimentováním jsem se začal prodírat k nějakému vlastnímu pojetí zvuků tak, jak je mám já rád. Když se ale ohlédnu, tak mi připadá, že vlastně možná nevznikl jeden sólový projekt, který by měl nějaký zřetelný rukopis, pojetí, zvuk… Spíše se stalo, že ty jednotlivé nahrávky působí jako kompilace Various artists. Což bude do budoucna, až se provalí celý rozsah toho neštěstí, ještě dramatičtěji stvrzeno. Ale musím ještě říct, že vlastně ten úděl sólisty mi ne vždy tak úplně vyhovuje, moc rád se účastním kolektivních improvizací, ať už ve Fiducii nebo v rámci Strakova pojízdného cirkusu apod. Kdybych žil v Praze, tak se rozhodně těchto seancí účastním častěji.

   Asi se na to ptá kde kdo, ale název projektu Säkkikangas se nějak speciálně vyslovuje?

   Vůbec netuším, jak se vyslovuje ve Finsku, u nás na Moravě jej vyslovujeme tak, jak se píše.

(pozn. red. jinak zpravidla proklínaný Googletranslator nabízí standardní variantu výslovnosti a onen výraz znamená “juta”, pokud teda neznamená něco úplně jiného, navíc v různých kontextech)

 Tvoje hudba je velmi různorodá. Skáče mezi různými rovinami hluku, možná je spíš v mimořádné intenzitě vrství na sebe, často i rejdí mezi žánry. Působí výrazně sofistikovaně.

   Ono kdyby si někdo dal tu práci, jakože by mi pak až možná bylo líto jeho investovaného času, a poslechl si to, co je třeba dostupné na bandcampu, zjistil by, že ano, je různorodá, ale nepohybuje se zdaleka jenom v rovině hluků. Jsou tam věci nejen melodické, ale dokonce i taneční, pasáže dlouhých prodlev a ticha apod. V zásadě mi přijde, že se dají ty věci rozesadit na dvě takové hlavní skupiny: jedna je cizelovaná, vykazuje přesnost až do detailů, chtěla by se v některých momentech i líbit, je milosrdná, nic z ní nepřečnívá, nezavazí, druhá je spontánní, až ostentativně nestálá, chaotická a roztěkaná, rozbíhavá do všech stran. Jedním slovem: problematická. Tady vidíš, že dokážu nejen sofistikovaně tvořit, ale i se zároveň možná stejně sofistikovaně zakousnout do ocasu a sám se recenzovat, heh.

   Kdy tvůj mozek přepne, přestane myslet kancelářsky nebo promotérsky a začne myslet hudebně? Jak je to s kompozičním procesem? Archivuješ útržky, navozuješ skladatelskou náladu, piluješ nehotové archiválie?

   I kdybych nechtěl a i kdyby bylo mi to protivné, mám v sobě oba principy, ten spontánní až anarchistický, a i ten kancelářský, jak říkáš. Takže v nějaké míře se oba projevují i v tom mém pinožení zvukovém. Poté, co se mezi sebou utkají, je dokonáno. Čímž chci říct, že silný moment je vlastně pro mě pořád neztotožňovat se s nějakou představou, jak má výsledek vypadat. Myslím, že pokud probíhá nějaký kompoziční proces, jak píšeš, má blízko k zenovému cvičení, kterého výsledkem je ideálně pocit odosobnění. Jsem autorem těch zvuků já, umělá inteligence a jí generované náhodné chyby, nebo všeprostupující chaos? A abych odpověděl i na druhou část otázky, ano, jsem i archivářem útržků, Karolino, to je vlastně tak přiléhavě řečeno, že chci u této představy ještě chvíli zůstat. Archivář útržků. I když přiléhavě, spíš poeticky, vždyť teď, teď to vidím jasně a nepřikrášleně, je to vlastně bordel, představuj si spíš ne archiv, ale chlívky, zanedbané chlívky, v nichž smrad stoupá v bublinách ke stropu a posedávající vrstva prachu je ještě tím snesitelnějším důkazem zanedbanosti. Ten prach však není od pilování, dlouho se nepilovalo, prach je memento, že ze mě nakonec nezbude ani ten útržek režného, a celý slavný archív bude mrtvý. V archivu je vždycky něco mrtvého. Tak zase přepneme a půjdeme na další otázku?

   Nedá se nic dělat, jednu otázku budeme muset věnovat používaným hudebním nástrojům a jejich často diskutovanému množství. Ty navíc hojně používáš hlas.... Rozšiřuješ a často obměňuješ vybavení? Nějaká vysněná součástka, kvůli které si třeba odepíráš moučník?

   Občas si něco nového pořídím, to jo. Pokud jsou mezi čtenáři i tací, co zbožštili gear, můžeme pod okénko vitrínky odpovědi klásti třeba Trogotronic 679 a Landscape Stereo Field. (Drobky z moučníku ale na vitrínce vidím.) Ale ať si přijdou na své i ostatní, ten podivný trs náznaků písní, ve kterých používám jen svůj hlas, předvedu 20. června na akci Sejdeme se na Landeku aneb Zpátky na stromy. A pokusím se z nich udělat nahrávku.

   Proč nevydáváš na CD, nemáš je rád?

   Pár CD mám, ale zatím je po mě nikdo nechtěl. Pokud by někdo měl zájem si třeba devadesát minut Nesmrtelnosti (2 CD) nebo tři a půl hodiny PianoWørģķş (3 CD) poslouchat z cédéček, ať se mi ozve. Asi se shodneme na tom, že dnešní doba formátům, které vyžadují takové množství času, nepřeje, a odsouvá je kamsi na okraj. Ale fakt to nechtěl nikdo, už jsme asi za okrajem. Věci, které vyšly na fyzických nosičích, vždycky úzce souvisejí s obsahem a stopáží. Někdy si obsah řekl o nosič, jindy naopak. Stopáž CD jsem se snažil plně vytěžit, proto právě tyto věci právě na CD (plus Nesmrtelnost vyšla na 90 minutové kazetě). Sedmipalcový vinyl jsem musel naplnit 2 x 6 minutami a pokusil jsem se na této poměrně minimální ploše předvést co nejpestřejší a nejdivočejší kousky. Pro radiocyp.cz jsem v roce 2015 vytvořil 26 hodinové pásmo zvuků, naopak na disketu jsem se musel vejít se třemi tracky do 1,38 MB. Na kazetu Melu Mysteeri jsme nahráli pod stejným názvem rozličný obsah, takže…

   Nějaká novinka na obzoru nebo už v běhu?

Novinky dvě. Na Harsh Noise London vyjde nebo už vyšla společná kazeta s Gen 26 (Slovinsko – Británie) a Sexy Crocodile for Dinner (Itálie). A jeden můj track se objeví na bandcampu brazilského labelu Nailed Nazerene. Vlastně novinky tři. Udělal jsem remix pro maďarský projekt Rovar 17, taky by se to mělo letos někde objevit.

   Mohu dát odkaz na Manifest úzkosti, na kterém jsme spolupracovali?

   Dej. Ten projekt stojí rozhodně za pozornost a za zevrubné probádání, byť se měl jmenovat „Manifest úzkostí“, protože ta pluralita pohledů a způsobů vyjádření je na něm to nejcennější.

   V Manifestu máš vedle hudební části i část literární, myslím, že tvé své slovní umělecké působení by bylo na samostatný rozhovor. Někdy se zase ozvu...

Karolina Válová 2020

Fringe 23, Vol.4, - Japanese fanzine dedicated to Czech and Slovak alternative and industrial music (2024)

チェコスロヴァキアの地下音楽～最初のインダストリアル・ミュージック：ヤロスラフ・パラットとインタープレタッツェを巡って

剛田武 Takeshi Goda 

■はじまりはプラスティック・ピープル

筆者が初めて聴いた共産圏のロックバンドがチェコスロヴァキアの「プラスティック・ピープル・オブ・ザ・ユニヴァース／The Plastic People Of The Universe」（以下PPU）だった。「Fool’s Mate」「Marquee Moon」などのプログレ誌で「政府当局から国民の恥として弾圧を受け活動が禁止された反体制ロックバンドの極秘音源」と紹介された『Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned』（エゴン・ボンディの幸福心クラブが出入り禁止に） というアルバム。メモには1981年3月25日お茶の水Disk Unionで購入とあるから、おそらく大学受験に失敗して通うことになった予備校の手続きの帰りに買ったのだろう。チェコ語の不穏な歌の陰鬱なメロディと、ヴァイオリンやサックスやエレピを交えた非ロック編成による重苦しいサウンドは、暗い浪人生活の始まりにピッタリだった。分厚いブックレットの長文英語ライナーはほとんど理解できなかったが、ソ連の軍隊や戦車が駐留する街に佇む暗い顔をしたメンバーや暗黒演劇風のステージ写真は平和な自由主義国にはない異端の香りがたっぷりで、14歳（中３）で出会ったパンクロックに似た衝撃を受けた。しかしそれはパンクの怒りとは真逆の負のエネルギーに満ちた淫靡な地下音楽へのいざないだった。

1986年に就職し、88年に初めての海外出張で訪れたニューヨークで購入した新聞「Village Voice」に5ページにわたるPPUのインタビュー記事を見つけて驚いた。「真夜中の旅：プラスティック・ピープルの時宜にかなった死」というタイトルで、PPUの解散を伝える内容だった。その時は背景がわからなかったが、後で考えるとソ連のペレストロイカに始まり、翌年のベルリンの壁崩壊へ至る東欧革命の兆しを報じる記事だったのだろう。それにしても偶然行った海外でPPUと出会うとは不思議な縁を感じた。

90年代に入ると1972年～1984年のPPUの活動を集大成した8枚組ボックスや未発表ライヴ音源がリリースされるとともに、1997年に再結成されたPPUの新作も継続して発表されてきた。そのすべてを追っていたわけではないが、PPUの名前は常に頭の中に黒い塊にように存在し、筆者の音楽生活の座右の銘になっている。

 

The Plastic People Of The Universe

■チェコスロヴァキア地下音楽概論

冷戦下の東欧諸国ではソ連ほど厳格に西側の文化が禁じられていたわけではない（程度は国により異なる）。チェコスロヴァキアでも西側のポップスやロックのレコードは公式には販売されなかったが、西側に住む親類や友人を通じて密輸された最新のロックのレコードがテープにコピーされて聴かれていた。西側の生活・文化水準に手が届かない共産国の若者にとっては、完成度の高いヒット曲よりも、マイナーなバンドの粗削りで未完成なサウンドのほうがリアルに感じられたということもあり、当時米国では知名度が低かったヴェルヴェット・アンダーグラウンドを筆頭に、キャプテン・ビーフハート、ザ・ファグスなど異端のロックバンドに心酔した若者が多かったという。西側でも有名なフランク・ザッパは、歴史的に他国の侵略・征服に晒されてきたチェコスロヴァキア人の反骨精神に通じるユーモアが共感を呼んだ。

60年代末～70年代にかけてプラハ・アンダーグラウンド（Prague Underground）と呼ばれるカルチャー・ムーヴメントが起こり、その中心には前衛ロックや地下出版文学があった。1968年8月「プラハの春」と呼ばれる自由化政策が、ソ連・東欧軍の介入により弾圧される事態になったが、それにも関わらずアンダーグラウンド・シーンはむしろ活発化。当然共産政権からの統制・弾圧が強化され、コンサート活動を禁止され、見せしめのようにミュージシャンや作家や芸術家の逮捕・投獄が繰り返される。

80年代には西側のパンク／ニューウェイヴに影響された若手ミュージシャンが続々現れたが、やはり政権から反体制の温床と見なされ公式な活動が制限された。しかし各地で当局の目を盗んでプライベートなコンサートや音楽フェスが開催され、密かに新たなスタイルの音楽ムーヴメントが育まれていった。

そんな動きを一気に解放したのが89年11月のビロード革命（Velvet Revolution）だった。Velvetとは、流血なしにビロードのように滑らかに民主化を成し遂げたことを意味するが、立役者のハヴェル大統領が劇作家時代に大きな影響を受けて、民主化運動の起爆剤になったヴェルヴェット・アンダーグラウンドにも由来する。

本稿では、ヴェルヴェッツに鼓舞された民主化運動で自由な表現活動を勝ち取り、過去の社会組織の柵や経済停滞に苦しみながらも徐々に正常化の道を歩んできたチェコとスロヴァキアの地下に蠢くマグマのような音楽表現の噴出を、ほとんど語られたことがないインダストリアル・ミュージックを中心に深く掘り起こしてみたい。(2024年4月16日記)

■Jaroslav Palát　ヤロスラフ・パラット

「嘔吐物袋をホールの前で配るべきだ。僕がやりたいのはそういう音楽なんだ。」

～プラハ地下音楽シーンの中心人物にして謎多き孤独な男～

ヤロスラフ・パラット（愛称：ヤルダJarda）こそ、チェコスロヴァキアの初期インダストリアル・ミュージック・シーンの最重要人物である。80年代初頭からプラハ近郊のクラノヴィツェにある家族所有の古い別荘に音響ラボラトリーを構え、あらゆる種類の楽器を使って音楽および非音楽を実験的に制作・録音していた。ギター、ベース、ドラム、ピアノ、コルグのシンセサイザーなどさまざまな楽器を操ったが「弾き方を知っている」という意味で楽器を使うことはなかった。そして彼のことは誰もが知っていたが、本当の彼をよく知る人はいなかった。

パラットが1983年にワンマンユニット「Disharmonic Ballet」（不協和音バレエ）としてリリースした2作のカセットアルバムは、チェコスロヴァキア最初のインダストリアル・ミュージック作品である。壊れたエレキギター、2 台の 4 トラックテープレコーダー、多数のマイクとピックアップ、エフェクトボックスによる混沌としたサウンドは、チェコではもちろん同時代のヨーロッパでも異彩を放ち、1986年にイタリアのレーベルからリリースされ、西側のインダストリアル・シーンでも知られることとなった。実際に1991年にアインシュテュルツェンデ・ノイバウテンがツアーでプラハを訪れたとき、ブリクサ・バーゲルトが気になるアーティストとしてパラットの名を挙げたという。

80年代後半、コルグ・シンセサイザーでサウンドの幅を広げたパラットは、新たなソロ・ユニット「Abteilung des Intensive Sorge  (AIS)」（集中治療室）として3作のアルバムをリリース。また、85年にヒッピーバンドGARUDAのメンバーだったSlavek Kwi（スラヴェク・クウィ）とのコラボユニット「Quarantaine」（検疫）名義でも作品を制作。パラットはゴミがぎっしり詰まったドラム缶の底にカセットテープを埋め込んだパッケージでリリースすることを提案したというが、郵送の問題で実現しなかった。

自宅で音楽を作ることは確かにある程度の満足感をもたらすが、ライヴ・パフォーマンスが出来ず、したがって世間の反応がないことに欲求不満を感じることになる。パラットは86年に「Veselí Filištínové」（陽気なペリシテ人）というバンドに参加することでその問題を解決した。バンド名とは真逆のダークな精神性を持つ彼らは、パラットの参加によりインダストリアルな傾向を増すこととなった。87年にVeselí Filištínovéが解散すると、翌年にはトルストイのSF小説『技師ガーリン』から名前をとったインダストリアル・バンド「Paprsky inženýra Garina (PIG)」（技師ガーリンの光線）に参加し、革新的な手法と実験的なサウンドで、バンドに新しい方向性を与えた。ビデオ投影やパフォーマンスを交えて、光と音の爆発で観客の五感すべてに刺激を与えるPIGのサウンドは「アインシュトゥルツェンデ・ライバッハ」と呼ばれた。

 1989年 11月ビロード革命で共産党政権が崩壊し、ついに物理的にも文化的にも国境が開かれたとき、パラットはヴォイス・パフォーマーやメタル・パーカッションを加えて「Suicidal Meditations」（自殺瞑想）を結成した。これはパラットのブレインチャイルドであるAIS を、単なるスタジオ・プロジェクトから、実際にライヴで魔法を発揮できる生命体へと進化させるプロジェクトだった。Club Delta、Shithouse、Rock Caféといったプラハのクラブで精力的にライヴ活動を行い、91年にはオーストリアで初の海外公演を敢行。Suicidal Meditationsは、VO.I.D や Einleitungszeitをはじめとする後進のチェコおよびスロヴァキアのインダストリアル・シーンに大きな影響を与えた。

90年代に入ると、パラットの興味は音楽から他の芸術領域、特に視覚芸術に広がっていった。それと同時に生来の孤独な性格から赤ワインに溺れるようになった。1995年初めにプラハのUnicorn with Harp画廊でアート作品の展覧会を計画していたが、直前の1995 年 2 月 26 日に急逝し、アート展が実現することはなかった。晩年に手掛けていた新しい作曲作品も未完成のままで現在は失われている。死因に関する記録はみつからないが、アルコール依存症に起因する病死か、精神的に追い詰められての自死ではないかと思われる。

2013年11月にプラハで開催されたフェスティバル『Alternativa 2013』では「Jaroslav Palát in Memorial（ヤロスラフ・パラット・メモリアル）」として所縁のあるミュージシャンによる追悼コンサートが行われた。併せてネットレーベルCS Industrial 1982-2010 (CSi)の手で過去音源の再発が進んでいる。

【主なディスコグラフィー】

Disharmonic Ballet:

・Quarantaine (1983, CSi 2014)

・Clinics Death (1984, CSi 2014)

・Live in Klánovice – 29.3.1985 (zničeno)

・Live in Suchdol – 16.4.1985 (zničeno)

・Isolation (1989, Old Europe Cafe) Prague Live 1984

Abteilung des Intensive Sorge:

・Yuta (1986, zničeno)

・Black Box (1987)

・Bewusstlosigkeit (1988, CSi 2014)

Suicidal Meditations:

・Live in Delta – 6.4.1990

・Live in Shithouse – 22.10.1990

・Four Studio Tracks: War Dance, Danger, A Red Brick, Climb The Wall (1990, studio-demo)

・Suicidal Meditations (aka Savvy) (Live in Vienna, Elak Institut, 1991 - CDr, 1998, CSi 2013)

・Live History I (kompilace živých nahrávek 1990-91, CSi 2014)

Quarantaine:

・Lichtempfindlich! (1984, CSi 2013)

・The Strategy Of The Cross Cut Up Piano (1985, CSi 2013)

●Disharmonic Ballet / Quarantaine 

(Jaroslav Palát Self-released / 1983)

パラットの音楽妄想が世に出た最初の作品。ワンマンユニットDisharmonic Ballet名義だが、内容は82年から始まったスラヴェク・クウィとのコラボによる録音である。神経症的なループ、錆びついた電子音、執拗な金属リズムが陰鬱なレイヤーを成す音響は、パラットが愛聴していたThrobbing GristleやThe Residents等の影響を感じさせるが、それらとは異質のフラストレーション、孤独感、疎外感の冷気が聴き手の精神を侵蝕する。それは共産圏のダークサイドというより、パラット自身の内面から漏れ出した暗い妄念だろう。タイトルの「Quarantaine」（検疫）は、翌年パラットとクウィとのコラボユニット名となり2作のアルバムに結実するが、86年クウィの国外移住（亡命）により解消。それから30年後、パラットの没後20年経った2016年にクウィのソロ・ユニットとして復活する。

 　  

●Abteilung des Intensive Sorge / Bewusstlosigkeit 

(Jaroslav Palát Self-released / 1988)

Quarantaineの消滅と入れ替わりで、パラットは新たなソロ・ユニットとしてAbteilung des Intensive Sorgeをスタートし、3作のアルバムを発表する。以前の深い閉塞感からの解放を予兆させるサウンドは、シンセサイザーやエフェクト類の進化と演奏技術の向上の結果、パラットの意識がポジティヴに音の歓びを表現する方向へシフトした結果かもしれない。『無意識』とタイトルされた本作は、無限に続く粘着質なループの反復が意識の裏側へサブリミナル効果をもたらす涅槃音楽。パラットのパッケージへのこだわりを反映した麻布仕様でリリースされた。

 　　 

●Suicidal Meditations / Suicidal Meditations 

（No Label / 1996）

ビロード革命直後、すでに「チェコ・インダストリアルの灰色の有名人」と呼ばれていたパラットがソロ・ユニットの発展形として結成したプロジェクト。90年代半ばに話題になった『完全自殺マニュアル』のように、「自殺」を明言することで実行に至ることを防ぐ効果があるとすれば、パラット自身の精神衛生上好ましい名前ではある。基本的にSilvia Hromádková（シルヴィア・フロマードコヴァー）のヴォイスと他の参加ミュージシャンの楽器演奏をパラットがライヴ・サンプリング&ミックスするスタイルで数作のライヴ録音カセットをリリース。91年ライヴ公演で訪れたウィーンのELAKスタジオで録音され、パラットの死の翌年96年にリリースされた本作では、ヴォイスとドラムだけの演奏を奇怪なエレクトロアコースティックに変調させ、複雑なリズムのフォーメーションと歪んだヴォーカルが微妙に絡み合う、この世のものとは思えない霊的な音楽世界を描き出している。Suicidal Meditationsはパラットの死で解散したが、2020年にシルヴィア・フロマードコヴァーを含む所縁の音楽家によりS/Mとして再始動した。

   

    Suicidal Meditations

●Paprsky Inženýra Garina – Blbá Evropa

(Image Studios / 1991)

1986 年 6 月 にプラハで極秘開催されたオルタナフェスで対バンした二つのバンドメンバーにより結成されたインダストリアル・バンド。同年9月にヴォーカリストの絵画展でデビューする予定だったが、展覧会場側の活動家が当局に逮捕されたため中止の憂き目にあった。パラットは88年にギタリストとして加入。パラットの影響で実験的なサウンドに生まれ変わり、歌詞も自作の他にホーチミンやロシアの詩人や小説家の作品を取り入れ、プラハ地下シーンをリードする存在として活躍する。『愚かなるヨーロッパ』と題された本作が唯一のリリース。メタル・パーカッションやサンプラーを取り入れつつ、民俗音楽や中世宗教音楽の要素が濃いダークなサウンドがチェコのポスト・インダストリアルを象徴する。2015年にオルタナフェスAlternativaでTest Dept.と共演する栄誉に輝いたが、同年パラットの急死により活動は散発的になる。2005年に若手メンバーを加えて現在も活動を続けているという。

 　  

 　 Paprsky Inženýra Garina 

●Kwi / Re-Construction Of Polar Sleep 1986-1987

（CS Industrial 1982-2010 / 2016) 

86年にベルギーへ亡命したスラヴェク・クウィは、現地で映像アート中心に活動しながら音楽への興味を追求し、現在はアイルランドを拠点にサウンドアーティストとして世界的に活動する。Artificial Memory Trace、alfa00、uni.Sol_、soundctuaryなど多数の名義で、ほぼ毎日のようにアンビエント／ドローン／エレクトロニカ／フィールドレコーディングの新作を発表している。いずれもチェコ時代にパラットと共に培った異端精神が宿った異形の音響作品ばかりである。本作はクウィがベルギーへ移住して最初の1年間に、チープな録音機でフィールドレコーディングした音源をテープレコーダーの「録音」ボタンと「停止」ボタンを押すだけの原始的なカットアップ手法で編集したミュージックコンクレート。カオスの中にウィットに富んだストーリー性があり、聴いていて飽きることがない。

 　  

■Interpretace　インタープレタッツェ

  Interpretace 1979

  Interpretace 2019

「三人で集まって音を出して、終わったら一緒に散歩に行く。それは治療であり、社会主義的現実からの逃避であり、おそらく儀式のようなものだった。」　

～40年にわたり現実を独自に解釈し続ける異形のローカル集団～

プラハから約150km北東に位置する街Leberc（リベレツ）は、ドイツ語ではReichenberg（ライヒェンブルク）と呼ばれ、14 世紀から繊維工業が発達し「ボヘミアのマンチェスター」と称される工業都市だった。1930年代にヒットラーが侵攻し、汎ゲルマン主義のプロパガンダのために設立したスデーテン独立国の首都となり、ナチスドイツのポーランド侵攻の拠点になった。第二次大戦末期、敗色が濃くなったナチスドイツが作った有人型V1飛行爆弾（ナチス版神風特攻隊）のコードネームはライヒェンブルクだった。第二次大戦後ドイツ人は国外追放されチェコ人が再定住し、都市名もチェコ語のリベレツに統一された。

反ドイツのみならず独立精神の高いこの街のリベレツ大学で1978年に3人の学生が結成したバンドがInterpretace(インタープレタッツェ)だった。結成当時はサンフランシスコの前衛ロックバンド、クロームの1stアルバム『The Visitation』(1976)に多大な影響を受けたという。メンバーはRichard Charvát、Karel Neumann（Kytaristus）、Humor Nebassの３人で、状況に応じてMartin Habětínek（Habas）が第４のメンバーとして参加する。結成から現在に至るまで、プラハの地下音楽シーンからは完全に孤立した環境で活動を続ける。

Intepretaceとはチェコ語でInterpretation（解釈、通訳）を意味する。「絶対的な現実は存在しない。現実とは解釈の問題である」という思想に基づいて「メンバーそれぞれの現実への独自の解釈を肯定し、お互いの現実を音楽で再解釈する。そしてその音楽を聴き手が独自に解釈することを肯定する」。これがInterpretaceの活動の信条である。

彼らの音楽はギター、テープループ、ラジオなどを使った完全なフリー・インプロヴィゼーションの結果であり、手法自体は同時代の西側のインダストリアル／エクスペリメンタル・ミュージックと似ているが、単なる音のカオスに終わらないオーガニックな感覚は一種のアミニズムを思わせる。それは極めて独特な演奏・録音方法に起因する。彼らはスタジオやライヴハウスやコンサート会場など音楽向けの場所で演奏することはほとんどない。自らの足で探索し、古い城や教会、工場や廃墟の建物、野外の広場や森の中など、いい音響が得られるロケーションを見つけたら、即座にその場所で演奏し録音する。違法とまではいかないが、所有者などの許可を得ることはない。また、自分たちのための演奏なので宣伝や告知は一切しない。最も大切にしているのはローマ時代の宗教用語で「場の守り神」を意味するGenius Loci（ゲニウス・ロキ）。演奏する場所に宿る雰囲気や気配を糧にして生み出されるのがInterpretaceの音楽なのである。

80年代初めに音源をカセットテープでリリースし始める。ごく少数ハンドメイドで制作された作品はアンダーグラウンドなルートで配布され、そのうちに人の手を通じて西側諸国へも届けられ、1986年にイタリアのノイズ専門レーベルOld Europe Caféからカセットでリリースされた。シンプルに『INTERPRETACE』とタイトルされたこのアルバムには、面白いことに「Všechno Špatně」＝All Wrong（すべて間違い）という曲が収録されていた。2006年にDiscogsで偶然見つけるまで、メンバーはこの非公式アルバムの存在を知らなかったという。このアルバムは2018年にメンバー自身によるリマスタリングで正式にデジタル・リリースされた。

90年代以降はフリー・インプロヴィゼーションをベースにして、ミニマル、アンビエント、エレクトロニカ、現代音楽などへ音楽性の幅を広げており、2010年からはメンバーのHabbsが映像制作をスタートし、ショートフィルムを数点発表している。近年は新作に加えて過去の未発表音源が次々発表されている。

現在もリベレツを拠点に同じメンバーで活動を続けるInterpretaceは、チェコスロヴァキアの最初のインダストリアル・ミュージック・アーティストというだけでなく、40余年にわたり現実を独自に解釈し続ける孤高の表現集団として、世界的に評価されるべき存在である。

【主なディスコグラフィー（80年代のみ）】

・Garáž (1981)

・Devátá Vlna (1983)

・Vodka'n'Roll (1983)

・Interpretace (1986 Unofficial)

・HanniBaal (1986)

・Live In Chapel Hradek N. Nisou (1986)

・Tschernobyl (1986)

・Země Zemi, Popel Popelu, Prach Prachu (1986)

●Interpretace / Devátá Vlna

(Interpretace Self-released / 1983) 

1作目の『Garáž』（81）はギター、ベース、ドラム編成のジャムセッションだったので（それも十分奇怪なアヴァンロックだが）、2作目の本作がインダストリアル・バンドとしてのデビュー作と言えるだろう。チープなシンセの電子音とエフェクト操作で変調された器楽ノイズが不格好に重なり合うガジェット感は、日本の19/Jukeや第五列の諸作を思わせる。特に盛岡在住のOnnykこと金野吉晃が、70年代末～80年代初頭に自宅録音で制作した作品と同じ匂いを強く感じる。この際「リベレツはチェコの盛岡である」と言い切ってしまおう。当時社会主義の壁がなければ、リアルタイムで第五列と交流があったかもしれない。

 　  

●Interpretace / Live In Chapel Hradek N. Nisou

(Interpretace Self-released / 1986)

チェコ、ドイツ、ポーランドの三国国境に近いフラーデク・ナド・ニソウの平和教会でライヴ録音されたアルバム。大聖堂の深いリバーブの中で、シンバルの連打音と弦楽器のきしむ音と得体のしれないパルス音が鳴り響く、文字通りのリチュアル（儀式）ミュージック。教会の精霊が降臨して合唱しているように聴こえる。無許可の演奏ということだが、こんな騒音を1時間近く垂れ流して「人騒がせにもほどがある!」とお咎めはなかったのだろうか？「Live」とあるが、観客がいるライヴではなくその場所での生録音を意味する。その意味ではInterpretaceの作品はすべて「ライヴ録音」なのである。

 　  

●Interpretace  / Tschernobyl

(Interpretace Self-released / 1986)

1986年のチェルノブイリ原子力発電所の爆発事故を受けて録音したアルバム。ガイガーカウンターを思わせるノイズギターやハンマービートの断続音に、サイレンや解体工事現場の金属音がコラージュされ、最後は空虚なレクイエムへと至る。原子炉の爆発～崩壊～世界の滅亡のストーリーをInterpretace流に音で再現したショッキングなコンセプト作。ちなみにアブサンに含まれる幻覚ハーブ、ニガヨモギの催眠成分をロシア語・チェコ語ではChenobyl（チェルノブイリ）と呼ぶらしい。

 　  

●Ivan Acher & Richard Charvát / 1. Regionální

(CS Industrial 1982-2010 / 2021)

90年代初頭リベレツ工科大学で教職を得たInterpretaceのリヒャルト・シャルヴァートは、学生でアーティストのIvan Acher（イヴァン・アッチャー）と出会い、二人でいくつかの即興演奏を録音した。本作はInterpretaceのKytaristusや鍵盤奏者のJakub Zitko等をゲストに迎えてのピアノ、オルガン、管楽器、弦楽器、オブジェ、テープ等を使った即興演奏を、リヒャルトが歌曲の形に編集したコラージュ作品。雑多で複雑な構成はミュージックコンクレートやレコメン系チェンバーロックに通じるが、根幹にあるのは現実を再解釈するInterpretace精神である。その後イヴァンは作曲家としてダンスや演劇の劇伴を数多く手がける。

 　  

●Interpretace / EGO 

(Noise Margin / 2024)

2024年4月7日にチェコのNoise Marginレーベルからリリースされた現時点での最新アルバム。ドローン/アンビエント系のサウンドだが、そこはかとないリチュアル感と冷徹な感性は40年前と変わっていない。どんな機材を使っているのかわからないが、おそらく最新テクノロジーではなく、80年代に近いレトロな機器で制作されたと想像される手作り感のあるインダストリアル・サウンドには希望の光が満ちている。政治・経済状況がどう変わろうと、現実とは個々人の解釈の問題であることに変わりはない。その一貫した表現精神こそ故郷リベレツに宿る「インタープレタッツェ魂」の証かもしれない。

   

■その他のチェコスロヴァキア地下音楽

共産政権時代のチェコスロヴァキアにはSupraphon、Panton、Opusの三つの国営レコードレーベルがあり、クラシックだけでなくジャズやポップス、ロックもリリースされていた。優れたビートロック、サイケデリック、プログレ、ジャズロックのレコードも多数ある。しかしレコードを出したりコンサートで演奏したりするためには、当局の審査を受けてプロ免許を得る必要があった。政権側が不適格と判断した音楽家は、免許が与えられなかったり、一度与えた免許がはく奪されたりして、公式な音楽活動が禁止されることになった。それは音楽のスタイルというより音楽を取り巻くカウンターカルチャーへの弾圧だとも考えられる。インダストリアル・シーンに関しては、そもそも活動自体がマイナーでごく一部の人にしか知られていなかった（この状況は西側でも同じである）ので直接政府の弾圧を受けたわけではないかもしれない。そうだとしても89年11月のビロード革命により、芳醇な地下音楽の水脈が地上に溢れ出たことは、もう一つの「革命」だったことは間違いない。

ここに紹介するのは70～80年代を生き抜いた地下ロックの猛者から、90年代オルタナ／インダストリアル・シーンの個性派や、現代の最先鋭アーティストまで、チェコスロヴァキア地下音楽の豊饒の海の水先案内となる作品である。

●The Plastic People Of The Universe / Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned

(Boží Mlýn Productions, Invisible Records / 1978)

チェコ地下音楽の基本アイテムにして試金石ともいえる問題作。初期PPUのメンバーで、76年の弾圧で国外追放されたカナダ人ポール・ウィルソンが設立したBoží Mlýn Productionsによりフランスでリリースされた。このアルバムがなければPPUやチェコ地下音楽の存在が西側に知られることがなかった（または遅れた）ことは確かだが、その半面、リリースの背景から「東欧のロックは迫害と闘争の中で生まれた」という偏ったイメージを生んだことも事実。政治云々とは関係なく、地下芸術を象徴する黒で包まれたアートワークと、ひび割れた前衛ジャズロックの生々しさは永遠に褪せることはない。筆者が偏愛する60年代ロサンゼルスのガレージサイケバンド、ザ・シーズを彷彿させる物寂しいエレピの音が個人的にはたまらない。

 　  

●DG 307 / Gift To The Shadows (Fragment)

(Boží Mlýn Productions, Šafrán 78 / 1982)

PPUと並び70～80年代プラハ・アンダーグラウンドを代表するバンドがDG307。バンド名は若者が兵役免除の証明書を得るための精神科診断番号。73年にPPUのベーシストMilan Hlavsa（ミラン・ハルヴサ）と詩人のPavel Zajíček（ペヴェル・ザジャク）により結成。何度かの弾圧の末、騒乱罪で逮捕されたザジャクは80年に国外へ亡命しバンドは解散を余儀なくされる。民主化後、帰国したザジャクにより92年に新メンバーで活動再開、ライヴにレコーディングに精力的に活動するが、2016年ザジャクの健康上の問題で活動停止した。本作は82年にBoží Mlýn Productionsによりスウェーデンでリリースされた79年録音の1stアルバム。ビートレスで詩と歌に重きを置いた暗黒チェンバーロックの狂気が、チェコ・アンダーグラウンドの最深部を垣間見せる。

 

●Various – Czech! Till Now You Were Alone

(Old Europa Cafe / 1984)

ヤロスラフ・パラットやインタープレタッツェを含む東欧地下音楽を多数リリースしているイタリアのレーベルOld Europa Caféが、冷戦真っただ中の84年にリリースしたチェコ地下ロック・コンピ『チェコよ！今まで君は孤独だった』。ほとんどの音源が政権当局はもちろん、アーティスト本人も知らないうちに地下ルートで流出したものだろう。時代的にニューウェイヴ／ポストパンク系の多様なスタイルが混在したアマルガムになっていて、当時の日本の無名インディーズ・コンピを聴いているような既視感がある。ゼルダやじゃがたらにそっくりの曲もあり思わず笑ってしまう。その中でもラストに収録されたDisharmonic Balletの異物感は突出している。

 　  

●Psí Vojáci / Brutální Lyrika

(Indies Records / 1995)

高名な詩人の息子であるFilip Topol（フィリップ・トポル）が79年にプラハで結成したオルタナロック・バンド、シ・ヴォヤーチ（犬の兵隊）。デビュー・ライヴ直後に秘密警察により摘発され当局から公的活動を禁止されたが、プライベートな秘密イベント等で活動を続け、89年以降人気バンドになった。国内外をツアーし20枚近いアルバムを発表したが、トポルの死により2013年6月に解散。パンクロックだけでなく近現代クラシックや前衛音楽の影響を受けた高度な音楽性と、トポルの流麗なピアノと文学的な歌が特徴。「残酷な歌詞」と題された本作は、ピアノとサックスが交錯するフリーキーな疾走感が、筆者が偏愛するオーストラリアのポストパンク・バンドLaughing Clownsを思わせる隠れた傑作。

●Napalmed / Never Mind The MSBR, Here's The Napalmed

(Cze Napalmed / 2002)

1994年チェコ北東部の街モストで結成されたノイズコアバンド。メタルや廃材をエレクトロニクスで変調したハーシュノイズで知られ、ジャパノイズとのつながりも深く、メルツバウ、AUBEなどのコラボ／スプリット作品も多い。セックス・ピストルズのタイトルをパクった本作はノイズ専門誌『電子雑音』を創刊した田野幸治（MRBR）をリスペクトしたノイズ作品。7～80年代には不可能だったチェコと日本の地下音楽の交流がノイズ・シーンで実現した意義は大きい。中心人物のRadek Kopelは、ソロ・プロジェクトNPLMDやノイズ・トリビュートバンドEine Stunde Merzbauten（アイネ・シュトゥンデ・メルツバウテン）などのサイド・プロジェクトを経て、現在はRDKPL名義で電子音響／ハーシュノイズを制作している。

●Einleitungszeit / Aus Der Leichenkammer: "Klonieren Des Machinen Lärms"

(Recalcitrant Noise / 1997)

ドイツ語で出発時間を意味するEinleitungszeit（アインライトゥングスツァイト）は94年からスロヴァキアで活動するノイズ・インダストリアル・バンド。最初は4人組だったが、やがてP-01 / Patryck KyberとR-01 / Richard Norgの二人組になる。悪趣味な死体写真のジャケット、ヒステリックな打撃音、神経を逆なでする金属音、抑圧的な重低音が延々と続くパワーエレクトロニクスの典型だが、轟音の中に沈殿する行き場のない閉塞感が、社会主義圧政時代の名残を感じさせる。グラインダーや火炎放射器を使った破壊的なライヴ・パフォーマンスでも知られる。2008年を最後に新作リリースはないが、2024年4月7日にこの5thアルバムを含む4作品がリマスターされてアメリカのノイズ専門レーベルPhage Tapesから再発された。

 　  

 　 Einleitungszeit

●Vladimír Hirsch / Lux Antiqua

(Integrated Music Records / 2023)

ウラディジミール・ヒルシュ（1954年生まれ）は70年代から活動する作曲家・鍵盤奏者。現代音楽家としての活動と並行して、80年代半ばにポストパンク・バンドDer Marabuに参加、90年代以降は複数のダークアンビエント／インダストリアル系グループを率いて活動している。現代音楽とアンビエント／インダストリアルを組み合わせた実験的な作風で知られ、音を均質で分割不可能な物質へと錬金術的に変換するコンセプト「Integrated Music（統合音楽）」で独自の音楽を制作している。本作は室内オーケストラと合唱団をフィーチャーしたダイナミックなアンビエント交響楽によるコンセプト・アルバム。暗黒のモダンクラシカルと呼びたい。

●Miroslav Tóth & Dystopic Requiem Quartet / Black Angels Songs

(Tothem Records / 2021)

ミロスラフ・トスはスロヴァキアのサックス奏者・作曲家。現代音楽、即興音楽、エレクトロアコースティック、オーディオヴィジュアルの分野で活動し、映画や演劇のサントラやゲーム音楽も手がける。本作はコンテンポラリー弦楽四重奏団とトスのエレクトロニクスで生成した斬新なエッジを持つエレクトロアコースティック作品。奇々怪々な電子音を引き裂く弦楽器の悪魔のトリルは、チェコ・モダンクラシカル界の革命の雷（いかずち）と言えるだろう。

 　  

●Budeč / LX

（Budeč Self-released / 2022）

チェコにはボヘミアとモラヴィアに大別できる伝統的な民俗音楽の流れがあり、その影響はジャンルを問わずあらゆるチェコ音楽に色濃い。中世民俗音楽の霊的世界への憧憬は地下シーンでも重要な要素となっている。本作は「チェコ版アシッド・マザーズ・テンプル」という風情の現行プログレサイケ・バンドOlaf Olafsonn and the Big Bad Tripのリーダーのオラフ・オルフソンと、女性シンガーZuzana Gulová（ズザナ・グロヴァ）のデュオユニットBudeč（ブデチ／英語でwill beの意味）の3rdアルバム。フルート、リコーダー、パーカッション、弦楽器などの民俗楽器を多用した美しく神秘的なアコースティック・サウンドは、Current 93のリチュアル・フォークに通じる異世界への導きである。

●Přetlak Věku /  ...nebo maliny

（Poli5 / 2024）

古くから征服者の圧政を笑って受け流してきたチェコ人の諧謔精神は、ユーモラスで捻くれたポップミュージックを多数生み出してきた。フランク・ザッパに通じる変拍子や演劇仕立てのサウンドはチェコ前衛ロックの裏の主流といえる。「時代の重圧」を意味するシェトラク・ヴィェクは、2009年にプラハで結成された男女二人ずつのジェンダーバランスのとれた4人組。『…あるいはラズベリー』と題された本作は4作目にして最新作。フルートとEWI（電子クラリネット）の絶妙なアンサンブルとコミカルな男女ヴォーカルの掛け合いで展開されるレコメン系アヴァンポップは、笑って泣ける人情劇のように面白い。大道芸人顔負けのドタバタなライヴ・パフォーマンスも一見の価値あり。

 　  

 　 Přetlak Věku

■レーベル・ガイド

＊殆どの音源が無料でダウンロード可能です。

●CS Industrial 1982-2010

1982～2010年のチェコスロヴァキア・インダストリアルの貴重音源を多数リリース。　

 　  

●Noise Margin

CS Industrial 1982-2020の共同オーナーでもあるMichael Borůvkaが運営する現代チェコのインダストリアル／ノイズ・レーベル。

 　  

●Poli5

2006年設立。あらゆるジャンルの現代チェコの先鋭音楽をリリース。

 　  

●RDKPL

NapalmedのRadek Kopelの個人レーベル。

 　  

Talk=Trouble: „Obecně nemám rád veselou hudbu.“

   Za jednočlennou elektrohlukovou záležitostí Talk=Trouble se skrývá Šaman, který jinak a daleko více hraje v kapelách V0NT, Gattaca, Remek a Protijed (z bývalých hudebních působišť jmenujme třeba Marnost, Lakmé nebo Dakhmu). Když nehraje, tak se volnočasově věnuje zvukovým úpravám cizích nahrávek ve studiu. A když nedělá ani to, sedí za mikrofonem v extrémněhudebním pořadu Špína na Rádiu Wave, kde je jedním ze čtyř moderátorů. A je skvělé, že si při tom všem našel čas na sezónní experimentální Bawagan rubriku.

   Šlo by představit Talk=Trouble? Jak dlouho existuje, k jakému žánru má nejblíž a co používá za nástroje?

   Talk=Trouble je můj sólový elektronický projekt, kterému se věnuju, když mám nějaké nápady, co nezapadnou do konceptu V0NT, což je tříčlenná elektronická kapela, kde funguju. Tenhle název jsem si vybral, tuším, na konci roku 2017, když jsme chystali krátký set s Cmiterem na křest zinu SuckMyDIY, ale už předtím jsem nějaké věci dělal. Všechno to funguje dost nárazově. Žánrově to někam zařadit, to je oříšek, ale obecně mě baví špinavá elektronika, kde jsou jak ambientní, tak harsh prvky, ale k tomu i nějaké beaty. To, jak skladby vznikají, se docela dost vyvíjí. Úplně první věci, co jsem dělal, byly založené na kytarových efektech, kterých mám hromadu, ale postupem času jsem se propracoval přes hardware samplery a grooveboxy až k modularu. Snažím se z toho vynechávat počítač a používat ho jen na mix & master, protože jinak u něj sedím celý den. V současnosti se snažím pracovat s kombinací sampleru Elektron Digitakt, FM syntezátoru Elektron Digitone, syntezátoru Korg MS-20 mini, dvou shakerů a menšího modulárního systému. 

   Hráváš živě na koncertech? Existují nahrávky a to i případně na nosiči?

   Konkrétně s tímhle projektem funguju docela chaoticky. Asi první věc pod hlavičkou Talk=Trouble byl remix pro Lavra někdy v roce 2017. Toho roku vyšla kolaborační kazeta s NBDY, Janem Škrobem a Michalem Fízikem. Vloni jsem pak vydal dvouskladbové EP jen na soundcloudu a jeden track byl na kompilaci „Noise of Today“. Kromě toho jsem udělal nějakých pár tracků, které jsem jen pověsil náhodně na net. Na letošek se taky chystá minimálně jeden release na kazetě, ale víc asi nesmím prozradit. Myslím, že všechny ty věci se dají najít na soundcloudu (nedají, 2025). Koncerty byly zatím jen dva, zmíněná kolaborace s Cmiteremna křestu SuckMyDIY a pak kolaborační set s NBDY a NOITT v klubu Punctum po boku Purgist, Maaa, Kazumoto Endo a Facial Mess. Obojí v roce 2017. Mám s různými kapelami odehrané stovky koncertů po celé Evropě a jsem zvyklý hrát spíš s někým. K sólovému hraní jsem se ještě neodhodlal, ale to by se mělo v dubnu změnit.

Kdy přišel impulz k pořízení efektů a touhy po vlastním hluku? Nějaké podněty nebo vzory?

   Asi 15 let hraju v různých hardcore/punk kapelách a vždycky mě na tom zajímal zvuk, takže jsem si už poměrně dávno našel zálibu v experimentování s různými aparáty a efekty. Zároveň jsem kromě kytarového hluku vždycky souběžně poslouchal elektroniku, takže to přišlo nějak samo, když jsem měl před pár lety v létě čas si něco sám zkoušet.  Asi si nevzpomenu, co konkrétně mě tehdy inspirovalo, vstřebávám opravdu hodně různé hudby. Teď je to tak, že mám pocit, že mi je nejlépe na pomezí ambientu, droneu, synťákových ploch s prvkama agresivnějšího noisu. Hodně mě nakopává poslouchat věci tohoto ražení. Když mě něco zaujme, jsem dost obsesivní v nasávání všech souvisejících informací.

V současnosti mě baví skandinávská scéna okolo Marie W. Horn, Matse Erlandssona, Ellen Arbro, Kali Malone a lidí, co prošli studiem EMS… Samozřejmě známější Posh Isolation věci jako Puce Mary, Body Sculptures nebo Damien Dubrovnik mě taky hodně berou. Nebo třeba Uboa, Drew McDowall, Iron Sight nebo Purgist.To je směr, kam by se mi líbilo se vyvíjet. Ale to se může taky dost měnit. Okolo roku 2017 mě zas hodně inspirovaly starší věci od Vatican Shadow nebo Muslimgauze. 

   Co pro tebe obecně znamená experimentální hudba podobného ražení?

   Hlavně příležitost k odreagování. Poslouchat podobné věci vyžaduje soustředění a člověk se musí na to „vypnout“. Vzhledem k tomu, že mému životu vévodí multitasking, je tohle způsob, jak si udělat chvíli pro sebe a soustředit se jen na jednu věc. Jinak já obecně nemám rád veselou hudbu, všechno spíš vychází z impulzů, které způsobují nějaké vnitřní pnutí.

Karolina Válová 2019

Rozhovor s harsh noisovým projektem lucky518 aneb „Někdy udělám jako první obal a potom teprve nahrávám“

    Do definitivně posledního kola bawaganovitých rozhovorů o experimentální hudbě (jo, pořád ještě nemáme ani blog ani web) se jako první dostal Vladimír Koukola aka „lucky518“. Popovídal o klikatých cestách elektroniky sem tam říznuté grindcorem, o vražedných snech a o spolupráci s Petrem Válkem.

   Jako přípravu na rozhovor jsi mi poslal seznam více než 220 svých nahrávek. Jsou uveřejněné pod různými projekty. Aktuálně tvoříš pod jménem „lucky 518“, kdo to vymyslel a je k názvu nějaká historka? 

   Muziku dělám od roku 2000, tehdy jsme si s expřítelkyní v Praze koupili první počítač. Tedy, nepočítám punkovou undergroundovou kapelu, která zůstala jen v garáži. Střídavě jsem v ní hrál na kytaru a baskytaru, jeden kamarád na bicí a do toho ještě další na saxofon, byl to docela úlet. Na počítači jsem pod názvem The Flood vytvářel většinou takové elektro, líbili se mi třeba Ministry tak jsem chtěl znít podobně. Byl jsem ale ovlivněn také tehdejší house a techno scénou. Nahrávky se už nedochovaly, někde jsem je ztratil. Další etapa přišla, když jsem se rozešel s přítelkyní a vrátil se zpět na Moravu, konkrétně do Velkých Losin. Začal jsem dělat znovu počítačovou muziku a zároveň víc experimentovat a koketovat s noisem. Říkal jsem si různě jako třeba Zorg, Disgrafix, Gnome, Fractalz, atp. Teď ale nahrávám jen pod jménem lucky518, to vzniklo jako moje punková přezdívka Laky, tak jsem z toho udělal lucky a podle čísla domu přidal číslo 518. Vím, trochu to zavání hiphoperem Vladimirem 518. jelikož se také jmenuji Vladimír. V době vzniku názvu jsem hodně poslouchal i český hip hop, tak možná na tom bude něco pravdy. Jinak tu přezdívku Laky mi vymyslel na vojenské škole kamarád Sek z Třebíče. Mělo to znamenat jako zkratka Láďa Koukola. Byli jsme tehdy velcí pankáči.

   Přes 20 let! Za takovou dobu hraní asi není možné udržet stejný žánr a směr…

   Za tu dobu jsem vyzkoušel hodně stylů: experimental, house, techno, industrial, noise a nakonec harsh noise a harsh noise wall. Přestalo mě bavit dělat muziku jen ze samplů na FL Studiu a jiných a říkal jsem si. že to chce změnu. Nakoupil jsem si efekty, mixák a začal dělat harsh noise.

   Máš nějakou osobní definici tohoto žánru? Co ti vlastně přináší do života?

   Definici nemám. Líbí se mi, že můžu různě experimentovat a dělat muziku naživo. Jen ne stahovat samply a různě je skládat k sobě. Počítač aktuálně používám pouze na nahrávání a popřípaděmjako doplněk k hraní třeba přes Ableton Live. Stále se snažím své hraní obměňovat, netradičně zapojovat efekty. Rád zkouším různé nové možnosti. I když někdy mi to zní stejně. Jsem v oblasti harsh noisu dost nováčkem, pořádně jsem tenhle styl začal hrát vlastně v roce 2020.

   Společným jmenovatelem té spousty hudby, kterou jsem měla možnost slyšet, je určitá agresivita a zároveň asi i touha po odlišnosti…

   Snažím hrát agresivně až brutálně tedy pokud to jde a z mašinek vytlačit maximum. Chci, aby to lidi šokovalo.

   Na co všechno hraješ? Jak jste si s hudbou vlastně spolu začali?

   Aktuálně nehraji na žádný hudební nástroj a ani na nic pořádně neumím, noty už vůbec ne. S hudbou jsem začal v mládí, kdy jsem poslouchal heavy metal, potom punk, hardcore, death metal a grindcore. Mezitím zároveň spousty elektro kapel jako třeba Depeche Mode, taky různé reggae a dub. Mám velký záběr v muzice, stačil jsem poslechnout mraky kapel které mě zajímají díky internetu. Pochopitelně stále objevuji nové kapely a projekty, v poslechu se víc koncentruji na noise styl. V harsh noise mě nejvíc ovlivnil Merzbow, kromě jiných japanonoise kapel. Nebo třeba američtí Bastard Noise. Jinak mám pořád hodně rád tvrdou muziku jako death metal a grindcore, např. Carcass, Brutal Truth a Agoraphobic Nosebleed. V mládí jsem hodně poslouchal kapely jako Agnostic Front a Madball. Něco si pustím i teď, záleží na náladě a rozpoložení.

   Jak u tebe funguje tvůrčí proces od nápadu po release?

   Zapnu Audacity, zkusím, jestli nahrává, otočím na mixáku potenciometry a přepínám efekty a různě kroutím čudlíkama. Je to čistá improvizace. Potom vymyslím název skladby a desky a hned to šoupnu na Bandcamp nebo na Archive. Vůbec se s tím moc nepářu, ale je fakt, že někdy mi trvá celý týden, než na mě přijde ta správná, většinou víkendová, nálada na nahrávání. Potom udělám rychlý a jednoduchý obal. Ale je pravda že někdy udělám obal první a potom až nahrávám.

https://www.youtube.com/watch?v=u6ZNYj1dCjI

   Kdybys měl vybrat nějaké své zásadní nahrávky, třeba tři…

   Nejzásadnější se mi vždy zdají ty poslední, protože vnímám určitý posun. No nevím. Snad jen zkusím vyjmenovat: Peptic Ulcer, Murder, Global Garbage. Třeba k nahrávce Murder došlo po mém snu, ve kterém se mi zdálo že jsem zabil. Global Garbage vypovídá o nepořádku na Zemi a Peptic Ulcer jsem nahrával, když mi nebylo moc dobře a myslel jsem že mám žaludeční vředy.

   Co hudební hosté a umělecké spolupráce? Nedávno jste se s Petrem Válkem docela rozdivočili, jak vznikaly společné sety?

   Vydal jsem docela dost splitů s kamarády jako je třeba Juanito))) ze Španělska, dále pak Alex Krycek jako H4N3K3 z Kanady, se SpecImEn z Francie, DJ DEATHBong, Fucking Bullshit z Brazílie, dále jsem se podílel na různých kompilacích, třeba na Navidad Noise a Celestial Abhorrence. Spolupráce s Petrem Válkem vznikla tak že jsem ho objevil na internetu a kontaktoval ho. Viděl jsem, že dělá podobnou hudbu a ještě ke všemu bydlí jen asi 5 km od mého domu. Tak jsme se sešli a začali spolu hrát noise v letní chatce, kde má Petr studio. Jsme kamarádi, jakmile se zlepší počasí, určitě zase něco nahrajeme.

   Vydáváš na nějakém labelu? Všechno je virtuálně nebo máš i hudební nosiče

   Vše házím na Bandcamp (Silent Killer Records, Fucking Globe, Paranoid Records, L.E.G.O. Records, Deranged Psychopath, Dwarf Generator) a na Archive, různé splity a kompilace vyšly u zahraničních labelů, ale jen virtuálně, třeba u Anonim Noise Records, Imploding Sounds, Fat Pidgeon. Hudební nosiče zatím žádné nemám, ale plánujeme s Juanito))) vydat kazetu. Grafiku na svých albech si dělám sám, prostým kutilským způsobem, jinak na zahraničních splitech většinou nechám obal udělat druhou polovičkou. 

   Říkal jsi, že jsi zatím nehrál naživo, je to v plánu, jakmile pandemie dovolí?

   Jakmile pandemie a zdraví dovolí, chtěl bych zkusit hrát i naživo. Ale jsem úplný nováček, budu mít strašnou trému...

Karolina Válová 2021

Willhelm Grasslich: „Někdy je holt výbušnina účinnější prastarého analogového synťáku“

   Ačkoliv je Willhelm Grasslich členem několika hudebních těles, jeho stěžejní formací je Uncle Grasha's Flying Circus (UGFC), která sama sebe charakterizuje jako „surrealistický projekt žánrově se pohybující na pomezí harsh noise wall, military industrialu, atmosferického dark ambientu a zvukového DADA primitivismu.“ Nutno poznamenat, že je to také projekt výrazně intelektuální, který si pohrává s nejrůznějšími hlubokomyslnými kulturně-politickými odkazy, které dalece přesahují rámec běžné ironie, nadsázky až provokace. Zvolená estetika je plná revolučních či naopak totalitních obrazů, také odkazů k avantgardním filmům, k různým formám utrpení, k hromadám pohřbených či nepohřbených mrtvol, k vojenské technice a kromě jiného rovněž k náboženským symbolům. A to ani nemluvím o okázalé destrukci jakožto uměleckém prostředku.

   Jak jsi to měl a máš s vlastní literární tvorbou? Co jsi zkoušel psát za žánry a dostane se nějaký šílený fanoušek či sběratel ještě k něčemu vydanému? V prvním a zatím jediném čísle zinu „S kudlou v zádech“ z léta 2018 uvádíš, že ses k hudbě dostal přes literaturu. Postupem času ti však psaná forma přestávala stačit. Co víc a co jiného nabízí hudební formát?

   Literatura je trochu jako pěšák na bitevním poli, může jím být každý, ale ne každý z něj vyleze živý. A docení její klíčový význam. …a na počátku bylo přece jen slovo, viď. A jestli je slovo pěšák, pak hudba jsou děla. A proto je taky hudba mocnější meče. Jinak zkoušel jsem všechno možné, a ano, i sprosté veršíčky na středoškolské i vysokoškolské hajzlíky, ale vždy v tom byl ten surreálný nádech, který se táhne jako černo-červená nit všemi mými výplody. Člověk se ovšem hledal a nalézt formu a způsob, jak účinně předat to, co cítí, to je dlouhá cesta. Nicméně s texty pracuji stále, zrovna tak jako s vizuálem, akorát v jiné podobě. V psaní se teď zaměřuji na hororovou a psychoanalytickou prózu a dokončuji mnohdy pěkně staré a zaprášené nápady. Jinak ty dávno vyšlé texty, což byla převážně poezie, jsem nechal tak nějak odeznít, dneska už na mě nepůsobí tak, jak kdysi působily, i když bez nich by těžko bylo to, co je nyní. 

   No, jedna delší a nepříliš psychoanalytická povídka tematizující lidské exkrementy ti vyšla poměrně nedávno u vašeho undergroundového nakladatelství Pravěk. Fotila jsem tehdy letní sérii kadibudek ve Středním Povltaví a ze samé rozjařenosti si střihla recenzi:

   Tobě nepřišla psychoanalytická? Já mám pocit, že z ní Freud leze VEN dokonce ještě víc, než ona hnědá masa. 

   Ale jo, no, je psychoanalytická až hrůza. Ale k hudbě, kolik vás v UGFC vlastně je?

   Jsme dva, Petr, jinak zakladatel Lhostejnosti a kytarista v Menstrual Soup (ten, co ti kdysi v rozhovoru neodpovídal na otázky), je můj spoluhráč na živé hraní, pokud má čas a pokud se to na ten určitý moment hodí. Společně hrajeme set „Convoy to Russia.“ Taky je to ten technicky schopnější z nás a hudebně vzdělanější. Spojuje nás mimo jiné kladný vztah k hořícím (nejen) věcem. Jen ho možná tolik nepřitahují ty ideologie. Jinak například kolaborační nahrávky se rovněž hodně podepsaly na formě UGFC, takže je zmíním. Obstík/USNU?, společně jsme nahráli dva dlouhé harsh/powerelectronics tracky, jež vyšly na kazetě s kovovými ostny. S Janele z Liků jsme nahráli jednu skladbu založenou na její poezii a magii emočního prolnutí. Matteo Gruppi z Itálie (projekty Chiral, Il Vuoto a III), se kterým jsem vydal koncepčně a pocitově silně propojený split (on pod projektem III) a nyní plánujeme kolaborační nahrávku s Il Vuoto. 

   Kdo je tedy „Uncle Grasha“ a jak se to má s tím jeho létajícím cirkusem? Jak jsem dočetla v maďarské zinové tiskovině „Postuhuman X“, která ti věnovala úctyhodných šest stránek, tak podobnost hledejme v „přátelské“ přezdívce „Uncle Joe“, kterou údajně vymyslel Roosevelt pro Stalina. 

   Je to celkem vzato nick z Willhelm Grasslich upravený právě podle logiky oněch slavnějších diktátorů. Uncle Joe je, jak jsi správně vyčetla, hlavní inspirace. Ale nemusíš si představit jenom tohle, nabízí se třeba i takový strýc Claudius od Caliguly a další. Jinak „strýček“ je archetyp všeho možného, mimo jiné také pedofila. Létající cirkus evokuje veselé okolnosti a nezvyklé zacházení s určitými věcmi. V tomto případě jde o ty, které zabíjejí, mám na mysli především létající cirkus Rudého Barona Richthofena. 

   S těmi diktátory je to v podání UGFC dost složité a mnohoznačné… Inspirují vás víc skutky nebo osobnosti? Zeptala bych se, jaký další diktátor, ani nevím, zda někde byla nějaká diktátorka, si koleduje o symfonickou báseň, ale to jistě nelze prozradit. Jsou nějaká kritéria? Naštěstí pro vás, jedná se o nevyčerpatelný podnětný proud, neustále vznikají nové autoritářské režimy.

   Skutky se nedají oddělit od osobností. Fascinuje mě hlavně ten moment dosažení vrcholné moci a její vlastní degradace či posunutí do absurdních rovin. Velice mě v tomto inspirovalo i pojetí Pasoliniho v Saló aneb 120 dnů Sodomy, kdy jeden ze čtyř Pánů prohlásí: „my fašisté jsme vlastně anarchisté, ale jen když máme moc.“ Zajímavé dále je, že superdiktátor Strýček Joe měl v podstatě nejméně slabin, byl to téměř bůh. V obydlích prostších lidí bys ho tehdy našla hned vedle ikon, či spíše namísto nich. Jinak už jsem se věnoval Gottwaldovi, Rudým Khmerům, Ceaușescovi, Kimům, císařskému Japonsku… Rozhodně Císař Bokassa by se měl v menu UGFC dříve či později objevit, stejně jako určité detailnější přesahy východních diktatur. Jinak s těmi diktátorkami je to výborný postřeh a podnět, v historii byly spíše mocné vládkyně či regentky, k diktátorkám měly nejblíže snad akorát císařovna Cixi (Xiaoqinxian), Indira Ghándí či Maggie-ding-dong-the-witch-is-dead.

   Jako vrchního diktátora může leckdo považovat i Boha… Hrajete v kostýmech jeptišek, které jsou doplněné škraboškami, plynovými maskami a kdoví čím. Je ale jasné, že když se něco jmenuje „surrealistický projekt“, je zbytečné klást logické dotazy.

   Sama si odpovídáš, to se mi líbí. Jinak jeptišky odkazují k naprosté oddanosti a svázanosti s vyšší mocí. Nicméně samozřejmě náboženství je totální, ve své podstatě nelze věřit tak nějak napůl. Jenže většina lidí s tím zároveň viditelně nemá nejmenší problém, to je právě to zajímavé a hodné kombinace třeba s takovým salonním stalinismem. Z hlediska teorie a filosofie to už asi nejlépe popsal Albert Camus. UGFC je v tomhle ohledu skutečně ryze surrealistický, určitá poselství ke světu okolo z toho vycházejí spíše podprahově, symboly i kostýmy mají i takovou tu klasickou industriální fetišistickou rovinu „vojenského porna.“

   K hraní míváte velmi zajímavá videa, která jsou ostatně k vidění i třeba na youtube. Kdo je vytváří? Od klášterních kostýmů přes projekce po plakáty, všechno je černobílé. Vypadá tak vše lépe a přehledněji?

   Videa a vizuál vůbec jsou mým dílem. Až na výjimky k tomu užívám avantgardní filmy, propagandu, či přímo dobové záběry. Military fetiš, případně takový ten socialistický kýč, morbidní či krvavý manýrismus, to jsou motivy, které se tam objevují, přičemž jejich přirozená krása je v barvách. Když se ale přes ně přetáhne noir závoj, mohou naopak začít působit depresivně, unyle… Kombinace těchto pojetí tak vytvoří ambivalentní sdělení a při sledování v člověku může přehodit jakousi pomyslnou percepční výhybku. 

   V černobílém kostýmu a masce hraješ v několika dalších kapelách. Ty se výrazně žánrově liší. V jedné z nich prý během koncertu házíš petardy do obecenstva.

   No tak petardy létaly do publika jednak v rámci kolaboračního setu s Drénem, se kterým pokaždé vystupujeme pod jiným jménem a konceptem. Poté také s uskupením Surfin‘ Bazooka, které třeba oproti UGFC staví víc na přímočarosti, improvizaci a souhře se saxofony. Minimalistická verze dvou freejazzových saxofonů a koberečků petard se ale podaří málokdy, moc nevystupujeme, protože Honza Grunt, první saxofonista, má tvůrčí pauzu a ve dvou, s druhým saxofonistou Štěpánem Hurníkem, to nemá takovou sílu. Nicméně máme venku desku s názvem “Super Bazooka Trouper” a třeba se za čas zadaří a znovu nastoupíme jako po zuby ozbrojené trio. Další kapelou je Lhostejnost, která je oproti tomu ultra-pomalá, řekl bych až nejpomalejší v republice (najdete-li pomalejší, chci jí slyšet, a to hned!), tu ale tvoří především Petr, já ho pouze doprovázím na synťák, efekty a theremin. Pak jsou tu ještě uskupení, kde je moje angažmá takříkajíc volnější, jednak uskupení thereminů, kde se hraje jen a čistě na thereminy (členové jsou jednak Ether kolektiv, Diana Winklerová, Vít Klouček a jednou zaskočil i Karlo Stefanov), a pak Yamabushi, což je alternativní kapela Vlasty Matouška, kde jsem ještě nedávno hrál v základní sestavě na různé efekty, rovněž theremin a perkuse. 

   Když jsme u problematického vztahu k posluchačům a divákům, můžeš ozřejmit častá provolání „Stay Bataclan!“ nebo „Killing cool kids!“? V říjnu 2017 jsi pod hlavičkou vašeho vydavatelství Pravěk Noise Section pořádal hudební večer s podobným názvem. Návštěvníkům byly předem doporučované chrániče, obvazy a špunty. Dá se ona událost považovat za určitý manifest? A mimochodem, „Bataclan“ se jmenuje i písnička od jiné kapely, v níž rovněž působíš…

   „No music but a danger music!“ Teorii v pozadí již nyní znáš, prakticky je to spíše takovým posunutím k akčnější a přímočařejší formě audioteroru. Jak by řekl klasik Merzbow, noise je pornografií zvuku a vyjádřením sadomasochismu. Trocha punku se v tom přirozeně také skrývá. Nicméně většina hudebníků/kapel hraje tak nějak pro potěšení zástupů, často i v noisu jsou to taková setkání pro spřízněné duše, takové pohodové, jen trochu hlasitější a míň melodické večery. K tomuhle já se nekloním, potřebuju, aby to, co leze ven, bylo intenzivní a budilo emoce, nebo ještě lépe otřásalo těmi nejniternějšími a nejpevnějšími místy v tělesné schránce i psýché člověka. „Bataclan“ je píseň kapely Bambulkyně Dobrodružstvá, kde ale zpívám bez masky, s úplně jiným kostýmem a konceptem, proto jsem ji v minulé otázce ani nezmiňoval. Tam má ostatně Bataclan málo významových bodů, kromě klasického „Znič, co můžeš!“. Pracovní názvy jako „Bataclan boom boom blues“ či „Eagles of Death Metal full of metal“ jsem chtěl původně směřovat do Surfin´Bazooky, ale nakonec to všechno dopadlo trochu jinak. Jinak naše nebezpečné vystoupení s Drénem na Killing cool kids večírku bylo možná až nostalgické (magická reminiscence na nejlepší momenty projektu Hanatarash), případně na něj někteří vzpomínají i s lehkým úsměvem…a jsme vlastně žabaři, žádná mrtvola.

   Na co při vystoupeních UGFC hraješ konkrétně ty?

   Hehe, třeba na Full Moonu skočili na náš starý vtip s „nástrojovým obsazením“, třebaže některé ty nástroje se z původně ryzího vtipu staly vážně realitou. Někteří noiseři jsou blázni do svého gearu, nezvyklá práce s tou technikou či vlastnoručně vyrobenými nástroji je páteří jejich produkce, jiní oproti tomu prostě vytáhnou počítač a jedou… Já tak nějak nezastávám ani jeden z těchto přístupů už proto, že si nedovedu představit produkovat svoje zvuky počítačem. Důležité pro mne je, abych předal to, co cítím, že je třeba předat. K tomu mohu použít, co se namane, někdy je holt výbušnina účinnější prastarého analogového synťáku. Jakože bez něj už vůbec nevím, jak bych hrál, to je pravda. Shodou okolností ten, který mám (Crumar Multiman S/2), mi prodával tebou nedávno zpovídaný Talk=Trouble. Pak mám ranný digitální Yamaha DX9 a nepřekonatelný monotron delay, který se vejde do kapsy, ale dříme v něm obr. Třeba theremin používám ten úplně nejprostší, jednoanténovou widaru z druhé ruky, dokonce se zlomenou anténou. Tehdy jsme si ji s Petrem pořídili napůl, protože jsme neměli peníze. A vůbec noise a ty říznější a koncepční subžánry okolo jako powerelectronics nebo death industrial jsou z principu levná muzika. Když je dobrá myšlenka, láska k hluku a schopnost něco sdělit, stačí fakt málo. Obvykle ovšem u toho lidi překvapivě rostou, začnou s mikrofonem v distortion efektu a rozladěným rádiem a skončí u několika synťáků, hradby efektů a než vznikne skladba, trvá to pomalu měsíce. 

   A co si z pár navštívených koncertů pamatuju, taky na plechový sud, obří hmoždíř, pochroumaný mixér…

   Je to tak, ovšem i u toho platí výše napsané. Nicméně tyto metalické perkuse jsem už konkrétně z UGFC skoro vypustil, protože už jsem začal mít problémy s logistikou, nedalo se to pobrat a vlastně ani všechno pozapojovat. Ovšem v Surfin‘ Bazooce na ně oproti tomu výrazně spoléhám, silnou úlohu měly i v Yamabushi. Ovšem třeba plechový sud už je jako nástroj minulostí, vymlátil jsem ho tak, že už nezní. …ale odešel se ctí. Neoplakával jsem ho ale tak, jako milovaný a jezdící model tanku M4 Sherman, který byl v minulosti základem pro hlukové stěny. Z toho jsem se taky poučil, že se nelze tolik upínat na jeden konkrétní nástroj. 

   Pod pseudonymem píšeš dost komplikované a především odborné články o hudbě. Vyjádření psanou formou zřejmě nabralo jiný směr…

   Asi jo, když toho člověk tolik naposlouchá a tolik času o tom prokecá, přijde chvíle, kdy se dokope k psaní ucelenější formou, třeba i vědeckou, která předpokládá snahu být objektivní. Mám rád obojí vyjadřování, složité a hluboké, stejně jako to primitivními, ofenzivními a šokujícími gesty. Jde o dosažení rovnováhy. To už jsme ale zase na začátku…

Karolina Válová 2019