Hráč so zvukom Ondrey Zintaer: “Baví ma sila kakofónie”

   Ondrey Zintaer je umělecké jméno košického experimentátora s hlukem, který tak dlouho psal hudebně-publicistické články o rychlé a hlasité hudbě, až se ji rozhodl sám vytvářet.

   Na počátku všeho byl prý fanzin Zintaer, který pokrývá široké spektrum stylů od power-violence či noisecoru přes noise a zvukové experimenty až po jazz. Jeho název je parafrází rusínskeho slova cinter–hřbitov. Zinu prozatím vyšla tři čísla a to v letech 2014, 2016, 2018. Vážně v nich máš i svoji literární tvorbu? 

   Áno, na počiatku bol môj zin ZINTAER. To široké spektrum podľa mňa až také široké nie je. Vždy je to o tom, aby to bolo hlučné a rýchle a keď pomalé, tak ešte hlučnejšie a ešte kakofonickejšie. Ten jazz tam je tam tiež len kvôli zopár recenziám na freejazzové albumy balancujúce na hraniciach grindcoru. Takže v podstate šlo o chuť vykecať sa z tej posadnutosti a tých vplyvov šialene-úžasnej muziky. Keď sa pýtaš na vlastnú tvorbu, tak áno. Milujem poéziu a skúšam písať aj vlastné veci. V prvých dvoch číslach som ešte písal pod menom Ema Tryzna a v treťom som použil spojenie Ema Tryzna a Ondrej Cinter. Neskôr som sa ale rozhodol ten môj pseudonym zmeniť na Ondrey Zintaer a tak sa mi to teraz páči. Mojim najväčším literárnym úspechom sú zhudobnené texty experimentálnym hudobným telesom Otloukánek, z čoho sa veľmi teším, a som na to patrične hrdý. Zin je postavený hlavne na obsiahlych recenziách platní a kaziet a kníh, rozhovoroch s mojimi obľúbenými kapelami z celého sveta poväčšinou zo súdku power violence, a na konci som dal vždy priestor mojim veršom. Všetky čísla vyšli vo formáte A4 o cca 100 stranách. Grafika “vytrhni, nalep a oskenuj”.  No a po šiestich rokoch prišla tá chuť skúsiť sa nejako aj vlastnými silami pričiniť o niečo vlastné. Mal som akoby pocit, že už omieľam občas dookola to isté. A tiež sa dostavil aj taký ten pocit ako keby, že už nechcem byť len ten, čo to pozoruje a dokumentuje. Chcelo to proste ísť ďalej. 

   No, o hudbě zkouším psát přes tři roky a něco podobného by mě vůbec nenapadlo. Stejně jako třeba začít zpívat, namalovat obraz nebo tančit. Vážně tomu nepředcházelo působení v nějaké kapele? Hraješ na nějaký klasický nástroj? Počítá se i flétna a chození do hudebky v devíti letech.

   Tak na mňa to prišlo až po šiestich, tak možno o ďalšie tri roky to príde aj na Teba. Hudba je v mojom živote veľmi dôležitá entita a mám pocit, že hudbu vnímam veľmi citlivo odkedy si pamätám. Už ako malé decko (mal som cca 8 rokov) som bol hrdý na to, že mám svoje obľúbené (poľské trhové) kazetyTak na mňa to prišlo až po šiestich, tak možno o ďalšie tri roky to príde aj na Teba. Hudba je v mojom živote veľmi dôležitá entita a mám pocit, že hudbu vnímam veľmi citlivo odkedy si pamätám. Už ako malé decko (mal som cca 8 rokov) som bol hrdý na to, že mám svoje obľúbené (poľské trhové) kazety Alice Cooper – Poison, čierny album od Metallicy, Guns´n´ Roses…. Také to fanúšikovské hudobné zaľúbenie ma sprevádza celý život. Keď som mal asi 13, sme sa ešte s dvoma kámošmi šli do centra voľného času prihlásiť na hudobnú výchovu. Ja som mal hrať na gitare a ďalší dvaja na bicie a basu. Vtedy sme počúvali Nirvanu. Ten učiteľ povedal, že veď jasné, ale každý správny muzikant má vedieť hrať aspoň na tri nástroje a šupol nás do dychovky a hrali sme, ja na činely a tí zvyšní na malý a veľký bubon. Neskôr ja na tube a tí dvaja na klarinet a trombón. Takže tak. Miloval som to tam. Ten učiteľ bol strašne dobrý. Keď sme išli vystupovať tak mi nad noty ceruzkou podopisoval hmaty ako sa to na tube hraje. Chodili sme tam každé ráno pred školou. To bol taký zaujímavý nápad, každodenné ranné skúšky dychovky. A chodili tam všetci do nohy. Jasné, že aj na španielke viem asi tak možno aj 4 akordy. Pamätám sa na ten moment, keď ľudia samoukovia okolo mňa už dokázali na gitare len tak z počutia zahrať, vybrnkať zasólovať hocaké hiťasy, a ja som tam furt rezal tie Ami Emi. Normálne som si jedného dňa povedal, že s tým svinstvom končím.

 Od kdy se tedy počítá hudebně-experimentální projekt Ondrey Zintaer? Jaký byl první zakoupený efekt? Jak šlo trénování? Pomáhal ti s tím někdo, resp. je ti někdo z hudebníků či hudebních projektů inspirací?

   No práve, že ani nie veľmi dávno. Nie je to asi ani rok. Keby, že niet môjho zinu, ktorý má nejakú tu históriu už, tak ti na to tu asi ani neodpovedám. Aj tak sa cítim ako malé decko tu. Ono to prišlo po nejakom četovaní s Vitamínom aka NBDY. Písali sme si o mojom zine a o rozhovore so Suppression, ktorý vyšiel v poslednom čísle a tak. A Vitamín na mňa vybalil, že on robí harsh noise a posielal mi nejaké videá a linky na svoju tvorbu. Tak zvedavosť a fascinácia mi nedala a začal som sa vypytovať, že čo a ako, a zrazu došlo k nejakému základnému pochopeniu, že proste treba nejaký zdroj zvuku a nejaké efekty. No tak som tesne pred výplatou nahrabal na Carlsbro Distortion pedál, nejaké káble a doma si požičial od mojej dcérky Esterky jej klávesky casio, a začal sa hrať. No extáza! Potom som dokúpil mixák a ďalšie šlapátka, ďalší mixák, vyrobil som si switch a shaker. Trénovanie išlo super. Keďže mám malé deti, tak jediný priestor mám iba v noci keď zaspia a to navyše v tichu na slúchadlá. Takže na nejaké nekonečné vysedávanie nad tým nebolo nikdy čas. Vždy som si vopred premyslel čo asi idem robiť a robil som. Vždy som si všetko nahrával. Na gramofóne mám nahrávanie do mp3. Výsledné skladby som vyrábal na kompe veľmi primitívnym spôsobom, ktorý radšej nebudem prezrádzať. Vitamín mi toho strašne veľa poradil a v prvých momentoch mi bol veľkou oporou, za čo mu posielam obrovské DÍK! Inšpirácií mám v hlave kopu z rôznych súdkov. Také základné ingrediencie sú powerviolece, freejazz a vlastne všetka muzika, ktorú milujem, a ktorou sa zaoberám v mojom zine. Veľká inšpirácia je tiež „kapela“ môjho života, moja polovička Evka heartbeat, Ester scream a Eliáš kuchynský Hanatarash. Veľkou pomocou a povzbudením bol a je pozitívny feedback v prvých dňoch pri prvých krokoch, ale aj v dnešných dňoch po koncertoch, keď niekto príde a povie, že to bolo dobré, je to neskutočný motor. Ďakujem všetkým! Ste brutálni!

   Na bandcampu máš docela dost nahrávek. Nejvíc si prozatím ceníš splitu právě s NBDY. Ten ti údajně tak trochu ukázal cestu…

   Tie nahrávky, vznikali ozaj veľmi rýchlo. Bol to šok. Neriadená strela. Rozhodol som sa to nebrzdiť a vyblbnúť sa ako to len pôjde. Rozum šiel v tej dobe dosť bokom. Teraz som ozaj o dosť kľudnejší, a pravdu povediac sa z tých nahrávok veľmi teším. Nemenil by som na nich nič. Veľmi veľa som sa pri nich a na nich naučil. Cez deň je môj život vyplnený, myslím tým naozaj vyplnený, deťmi a prácou a keď niečo chcem robiť navyše, tak na úkor spánku. Preto mám trocha pocit, že to všetko vzniká akoby samo v nejakom polosne. Lezie mi to na nervy a zároveň ma to baví. Vždy je to korenené takým tým pocitom, že teraz alebo nikdy. Tie nahrávky mám rád všetky. Ťažko povedať ktorú viac alebo menej, ale z istého uhla pohľadu je to splitko “Hunt Hunters” s NBDY fakt také najpodarenejšie aj na pohľad aj na posluch. Tiež to, ako je to konceptuálne dotiahnuté do detailov, je myslím bomba. Veľmi si cením tiež splitko s Mental Hygiene Terrorism Orchestra. Vydať splitko s jednou zo svojich obľúbených kapiel má svoje grády.

  Hodně se mi líbí skladba „Eye Scream“. Jak vznikla a proč se všechny tracky jmenují stejně?

   Ďakujem. Neviem prečo sa volajú rovnako. Ako som písal už vyššie som nad tým veľmi nepremýšľal. Najprv som sa pokúšal dávať tým skladbám názvy, ale potom mi to pripadalo ako nasilu. Najskôr sa to malo volať iba Scream, ale to oko na obale, čo je moja asi najpodarenejšia fotka, a veľmi som chcel aby tam bola, dali dokopy Eye Scream, čo znie aj smiešne aj trocha tragicky. Scream preto, že hneď v prvom deväťminútovom treku ku koncu znejú také akoby monotónne výkriky. To som skladal na spomínaných dcérkiných kláveskách, a bol to tranz keď som to nahrával. Tú skladbu mám veľmi rád.

 

   V tom, co jsem měla možnost slyšet rozeznávám dva výrazné proudy, jeden drsně přízemnější a druhý částečně abstraktní, barevnější. Co svou hudbou sleduješ, předáváš myšlenky, vytváříš dojmy–obrazy nebo je v tom něco úplně jiného? 

   Nad touto otázkou som dumal dlhšie a odpoveď je vlastne, že aj aj. Ja to čo robím vnímam vo viacerých rozmeroch z hľadiska inšpirácií, resp. snahy o to ako by som chcel aby to znelo. Jeden rozmer je už spomínaný power violence, eklektický fastcore, jazzgrind, noisecore, cut up noise ... teda také tie „výkriky“ z ticha, údery, moment prekvapenia vykrútený ad absurdum. Krátke a hlučné! Druhý rozmer je freejazz a jeho schopnosť zhypnotizovať, priviesť do tranzu. Plus pri tomto ma baví sila kakofónie. Proste keď človeka nevystraší kontrast ticha a hluku, tak mu pomaly prejde mráz po chrbte. V tom treťom rozmere to vidím ako priestor pre texty. Na splitku s MHTO som už použil aj svoj hlas a snažil sa do toho najsurovšieho zvuku vychrčať veľmi stručné výkriky do tmy, ktoré korešpondujú ako s muzikou, tak s mojimi dlhodobými pocitmi, ktoré mám keď premýšľam nad stavom spoločnosti, v ktorej žijeme. Formou korešpondujú s muzikou v duchu rýchlo, krátko a nahlas. Na albume “Poaetria” som dával priestor riadne rozsiahlym básňam. K niečomu podobnému by som sa chcel časom vrátiť. 

   Odkaz na skutečně zajímavé album “Poaetria”, které kombinuje poezii čtenou přes efekty a zneklidňující chrčivou hudbu. Nejedná s však o žádný podkres, ale o svébytný dialog mezi oběma uměleckými vyjádřeními.

   A potom ma ešte bavia také šialené koláže ako robili Vulgar Nausea alebo Spastic Burn Victim, že mixovať operu, Brotzmannov saxofón, noisecore a drum´n´bass. Niečo podobné som si skúsil pri kolaborácii Sonic Deviance. Tam som sa s tým vyblbol a ešte asi vyblbnem. 

   Máš už za sebou nějaké živé koncerty?

   No došlo už aj na to, a som šťastný, že už to mám za sebou (myslím to „poprvé“). Ono mi to vlastne príde ako taká postupnosť. Jedna vec je doma sa hrať s mašinkami. Druhá je dať dokopy nejaké ucelené tracky, pak album a nahrať to na nejaký nosič, vyrobiť obaly a začať distribuovať. No a potom koncert to je asi top. Niečo ucelené nacvičiť a ísť pred ľudí. Ten prvý koncert, to bola teda fakt skúška. Takú trému som nemal dávno a možno nikdy. Na prahu 40ky sa začať hrať na „muzikanta“, a ísť hrať pred ľudí je myslím o trocha ťažšie ako v 20ke. Vtedy som o tom hovoril, že to je „nový druh strachu“. Tak som sa nebál nikdy predtým. Dva dni pred koncertom som bol v skúšobke (Rado a Robo z kapely Dvere, Ďakujem!) si vôbec vyskúšať ako sa vrieska do mikrofónu. Takže bál som sa napríklad aj toho, že čo ak zo seba nedostanem ani hlások. Potom, čo ak mi vypadnú texty. Pri zvukovke sa mi roztočil jeden jack a bolo ticho. Dokedy sa na to prišlo, kde je problém, som myslel, že omdliem. Doma som si pripravoval, také cca ambientné intro, ktoré som tam musel úplne zredukovať, pretože vôbec to nehralo tak ako v domácich ideálnych podmienkach. No proste ten strach z neočakávaného, a to uvedomenie si koľko je tých možností, ako sa to môže všetko dojebkať, je príšerné. Ale prežil som, a dopadlo to myslím dobre. Ďakujem Vladovy zo Sacred Audio, že ma zavolal hrať. Bol to koncert v domácom Collosseu, 16.5.2019, kde som predskakoval Operant a Coal a bolo to fakt nezabudnuteľné. Druhý koncert som mal v Trnavskom Kubiku, čo je nádherné miesto plné skvelých ľudí. Tá tréma pred koncertom bola zase dosť veľká, ale zase trocha iného charakteru. Ešte v ten deň som vymýšľal nové texty a len deň predtým som si vymyslel, že do setupu pridám walkman s kazetou s vážnou muzikou od Vladimíra Godára ako taký fajn kontrast, a ten koncert som si teda fakt užil. Ďakujem Kočovi, že ma zavolal. Bola to paráda tam hrať spolu s My o Vlkoch, DROM, a SUMA. Takže áno mám za sebou dva a pred sebou dúfam ešte veľa. Hrať naživo ma fakt chytilo. Som šťastný, že tu máme taký “DIY Hardcore Punk Underground paralelný vesmír”. Je to bomba byť súčasťou niečoho takého.

   A co se chystá do budoucna?

   Určite písať ďalšie texty a niečo nové nahrať. Zrealizovať nápady z posledné doby a dohodnuté spolupráce. Ak ma niekto zavolá hrať budem len rád.

Karolina Válová 2019

Foto: DeeXGee

Projekt katsa.theo: „I akustická kocovina z poslechu muzaku může být ve finále inspirativní!“

    Katsa.theo se s lehkostí již roky pohybuje v moři elektronické hudby. Klouže se po indie vlnách, nastavuje synťáky vodní tříšti, naslouchá rackům i houkajícím odjíždějícím lodím, občas společně s vodní stěnou padá do noisových hlubin. V rozhovoru pro Bawagan se rozpovídal víc o fotografování antén, než o nejnovějším EP nazvaném “Frost” 

   

   Co tě baví na hlukové hudbě?

   Otázka zní, co to vůbec hluk je… Klasický rachot fabriky? Křik dítěte? Zvuk vysavače? Bzukot hmyzu? Cirkulárka během nedělního odpoledne? Pro mne je jakýkoliv hluk zvukem, se kterým se dá dále pracovat. Každý má svou poetiku. Vždy záleží na konkrétní situaci…

   Proč katsa.theo?

   Část theo se odkazuje k Fuksovu románu Pan Theodor Mundstock. Maximálně první poslech Skinny Puppy mě v pubertě rozsekal takovým způsobem jako pocity při první četbě této knihy. Část katsa je termín pro důstojníka Mossadu, který řídí a ve vhodnou chvíli aktivuje spící agenty. Většinu času v procesu tvorby jsem theo – ve studiu po nocích, v rozhovorech se svým Monem, v přípravách na něco, co se jen těžko představuje… Občas přepnu do modu katsa, probudím se k akci a nějaké tracky dodělám, něco z toho i následně občas vydám. A hlavně se mi líbí, jak ta slova zní dohromady.

   Tvé hudební aktivity jsou hojné a dost různorodé. Vyjmenuj prosím hlavní projekty s nějakou charakteristikou stylu. Vítána jsou jména spolupracujících umělců, z případných doplňujících historek se budu radovat.

   V první půlce devadesátek, během studia jesenického gymplu, jsem se ocitl v těsné blízkosti místního EBM projektu Insist. Jedním ze členů byl můj spolužák, s ostatními jsem se znal z terénu. V úplných počátcích jsme společně zakoupili Atari ST1040 s Cubase a různě spolupracovali. Za zmínku stojí třeba jednorázový projekt Sudeten Krauter. Do sklepa místního gymnázia jsme natahali různý materiál z právě probíhající dostavby budovy a jedno odpoledne jsme uspořádali koncert/performanci. Základem bylo bušení do onoho materiálu, deklamace několika nesrozumitelných sloganů a syntetická onanie na právě pořízeném stroji Roland D20 za podpory stroboskopu a pěti svící. Po přesunu do Hradce Králové jsem experimentoval s kdečím. S bubeníkem místní pseudogotické skvadry Sto let samoty a s basákem chrudimské formace Pastelky jsme rozjeli projekt Guys Van Amster. Bubeník Barney ale řval přes distorsion krabku a basák hrál jen na jednu strunu, kterou vždy dorval…. S básníkem Mořicem Kleinem jsme na společném privátu dávali Die Ljubercy…

   Postupně jsem si dával do kupy malé domácí studio a po čase vydal DVD „lekTVARY“. Dělal jsem tehdy hodně samplované věci, výrazně pracoval s efekty. Z tohoto období snad jedno video…

   Po roce kuchání ryb ve Skotsku jsem začal dělat věci jako katsa.theo. V roce 2010 jsem se spojil se zpěvačkou, výtvarnicí a "jěštěspoustudalšíchvěcí" Milli Janatkovou, která se právě vrátila z pobytu v Portugalsku. Společně jsme nahráli desku „Porto“. K tomu mimo jiné toto video a recenze.

   Zkusil jsem oslovit lidi z MySpace, o kterých jsem věděl, že dělají zajímavou muziku, zda by nebyli ochotni udělat remix k právě dodělaným věcem. Jedinou podmínkou bylo použití stop se zpěvem Milli. Čekal jsem tak dva, tři kousky… Nakonec však zareagovali a remixy dodali skoro všichni, tak vzniklo na první pohled snad až megalomanské dílo „rePorto“. S Davidem Rambouskem jsme nakonec remixy rozdělili do dvou sad – červené (spíše poslouchatelnější a leckdy i taneční kusy) a zelené (více ambientní, experimentální věci). Celkově z toho vylezl takový úzký průřez tehdejší cz/sk/pl scénou… Hodně zajímavé věcí se tam objevily!

  V roce 2016 jsem se věnoval projektu bauHAUSmuzak, který měl jediný koncept: stromy jsem zasadil, synů mám dost a jestli barák, tak jen takto, protože jsem bytový typ. A umělci jako Aleff, Teapot, Jojo blue i Dead Janitor poté svými remixy dokončili stavbu původního baráku. No a teď EP “Frost”...  Mimochodem vydané dne 02.02.2020, takže datum-anagram...

   S několikrát zmiňovaným Davidem Rambouskem (aka Selectonea duší Ressonus Records) děláme projekt FOMA, tedy spíš remixujeme, než děláme svoje věci…, ale něco se zase chystá. Název projektu odkazuje k hradecké fabrice vyrábějící fotografické materiály.

   O projektu jsem se dočetla: “The sound alchemy of music project Foma is based on delicate layering of analog and digital sounds – often coloured to the darker tones.”

   Pracujeme stylem ping-pong, posíláme si rozdělané věci, kde druhý něco dohraje, něco naopak prostříhá a promaže, něco jinak naefektuje…a pošle zase druhému. Až do momentu, kdy máme oba pocit, že je věc hotová, vyčerpaná a děláme celkový mix a posléze David mastering. Takto vznikají zejména remixy projektů, které nás oslovily. V současnosti máme rozdělané věci na nové EP… S Fomou jsme několikrát hráli naživo, například jako suport Adriana Sherwooda v Neone, v HK na MENU nebo ve skvělém žižkovském prostoru Punctum.

   Máš prý i nějaké (spolu)pořadatelské aktivity...

   Asi před 12 lety jsme se Zdeňkem Konečným rozjeli projekt MENU, který organizuje live show nejen elektro a nejen českých projektů v Hradci Králové. Původně jsme si jen chtěli udělat akci, kde bychom mohli prezentovat svou tvorbu, pozvat pár zajímavých projektů, ale stal se z toho koncertní cirkus, který funguje dodnes. A to zejména Zdeňkovou zásluhou, který do toho stále dává neuvěřitelné množství času a energie. Mé nasazení se čím dál více umenšuje, ale stále se snažím v rámci možností, co nejvíce přispět k dílu. MENU už oslovují kapely, co mají šňůru po Evropě a mají volný den mezi koncerty v Praze a třeba v Brně nebo v Polsku. V Hradci se objevili třeba australští industrialisti Kollaps, několikrát berlínský Sickerman, projekty Operant a Coal z labelu Instruments of Discipline, polští Mazut nebo xDzVoNx a mnoho mnoho dalšího. Akce jsme dělali v prostorách Pilnáčkovy továrny, která prochází postupnou revitalizací, ale třeba i v Galerii moderního umění nebo v bývalé kapli, dnes Městské hudební síni.

   Projevoval jsi zájem o tóny a netóny už od pradávna?

   Želbohu a zároveň bohudík jsem nebyl nějakým zásadním hudebním vzděláním hlouběji zasažen. Občas je to limit, občas výhoda… Aspoň základní věci se teď doučuji se svými synky, kteří nosí úkoly z nauky ZUŠ.

 

   V tomto rozhovoru bych tě ráda představila jako hudebníka, ale k nahrávce „antena“ sis prý sestříhal video z vlastních fotek nejrůznějších antén… Byla to výjimka nebo se běžně věnuješ fotografickému či filmovému výtvarnu?

   Spojení hudby a vizuálu mě vždy zajímalo a snažím se tato dvě média propojovat i ve vlastní tvorbě. V období desky „Porto“ jsem spolupracoval s výtvarníkem a fotografem Daliborem Palečkem, obal CD dělal David Rambousek. Ještě předtím jsme udělali DVD lekTVARY s Martinem W. Šauerem, se kterým jsem stále v tvůrčím kontaktu. Na některých věcech projektu Foma dělali Šimon Levitner (dnes hlavně BCAA System) a Michal Plodek (Bílej kluk), na několika koncertech podpořil videoprojekcí VJ Screensaver (občanským jménem Radek Doskočil, jedna z krásných duší prostoru Punctum). Cover art kazety „bauHAUSmuzak“ je dílem Michala Čepelky, nové EP „Frost“ minimalisticky zabalil Arthur Brakowicz (Marek Rubec, autor skvělých komiksů nejen s Jarmilem…). V současnosti spolupracuji s VHSjockeyem Dekorem (původním členem bandy Insist), se kterým připravujeme nová videa nejen k možným budoucím koncertům.

   Občas si nějaké video natočím a sestříhám sám. Vyloženě mě bavilo dělat tenhle kus k „anteně“. Chodil jsem po Hradci, fotil ta tykadla na střechách a hlavně díky tomu měl hlavu k nebi. Asi půl roku to trvalo, kdy jsem se nedíval jen do chodníku a pár metrů před sebe…krásně prožité časy! Když jsem ten track pak hrál ve Zlíně a ladil aktuální vysílání, chytil jsem, jak zrovna naše hokejky hrály nějaké mistrovství čehokoliv… Prostě atmosféra!!!

   Tvé počiny vychází u různých značek nebo máš domovský label?

   Mým domovským labelem je Ressonus Records. Je to hodně o osobních vazbách, přátelství…, stejně jako u MENU. Ne, že bychom podepisovali smlouvy vlastní krví…, ony žádné smlouvy stejně nejsou.

   Definujme tvůrčí proces…

   Forma konceptu, možná lépe řečeno leitmotivu…, prostě něčeho, co udrží směřování k výslednému celku, to je to zásadní! U desky „Porto“ to byla jednoznačně portugalština Milli a její texty, u „bauHAUSmuzak“ pak stavba baráku, u stále ještě aktuálního „Frost“ je to téma krize partnerských vztahů. Nejde až tak o tvůrčí postup, zda se začne samplem, nebo beatem…, spíš právě o onu finální myšlenku a cestu k ní. Cesta cílem… Někdy se vracím ke starým nedodělaným kusům a implantuji do nich samply, které se hodí k doplnění zrovna zamýšleného. Tak třeba vznikla finální verze tracku „Projektanti“ z desky „bauHAUSmuzak“. Jednou jsem se v opojení probral nad ránem u rozjeté TV s epizodou jinak dost děsivého normalizačního seriálu Byl jeden dům, v němž zrovna plánovali kterak zabydlet jeden krásný panelákový byt s jádrem… Druhý den jsem si to našel na síti, vysamploval a hned to tam napral. Jindy to byla předpověď počasí nebo objednávka v restauraci, kterou prostě nešlo přeslechnout. Mám rád, když něco do nahrávky prostě sedne a já vím, že nic jiného by tam být nemohlo.

   Ještě tě ohledně zvuků něco překvapí?

   Třeba křik havranů na polabinském sídlišti v Pardubicích je naprosto fascinující! Minulou noc mě probudil zvuk tajícího sněhu sjíždějícího po střeše nad mojí hlavou v podkroví baráku v Sudetech - děs a krása ve stereu! Za jeden z nejděsivějších hluků považuji to, co hraje ve výtazích a obchodních centrech. Ovšem i akustická kocovina z poslechu muzaku může být ve finále inspirativní!

Karolina Válová 2020

„Pískání v uších může být i příjemné“, tvrdí Trojka z Cry of Humans

    Tak asi od začátku. Hudebka? Pouštěl sis doma desky? Punk nebo techno?

   Hudebka? Možná někdy na základní škole, ale to jenom z povinnosti v rámci klasický výuky. Jinak jsem nikam nechodil a ani mě nikdy moc nelákalo na něco klasickýho hrát. Jsem na to moc línej, popravdě hraní na nástroje moc nechápu a dost možná ani nechci.

   Odmalička převládal spíš sport než hudba, ale to se postupem času změnilo nebo spíš vzájemně propojilo a stále se tak náhodně prolíná. Desky jsem si pouštěl už u našich doma, u babi a dědy. Bylo to především mluvené slovo jako Nepil, Werich, Šimek a Grossmann a taky hlavně Felix Holzmann, z toho seru i teď. Pak následovaly kazety, CDéčka samozřejmě kopírovaný, pálený, abych se pak zase více či méně vrátil k deskám, které poslouchám dodnes. Určitě punk, protože k té kytarové muzice mě to vždycky táhlo víc, technu jsem nikdy nepřivyknul. Měl jsem i období, kdy jsem ve větší míře poslouchal hip-hop a teď se postupně do mého playlistu zase vrací čím dál častěji.

   Jsi jeden z hlavních autorů magazínu RAW ZINE. Takže máš o hudbě velký přehled a dost rozsáhlé znalosti. To při vlastní tvorbě pomáhá nebo je člověk naopak naštvanej, že něco nikdy umět nebude?

   V současné době jsou aktivity RAW ZINE dosti rozvětvené. Začínal jsem založením internetového magazínu, žánrově zaměřeného převážně na hc-punk a dění kolem, který následně dostal i podobu tištěného média. Další takovou přirozenou evolucí bylo rozjetí labelu / distra, pod jehož hlavičkou přispívám na vydání nahrávek a ještě nesmím zapomenout, že po celou dobu fungování jsme sem tam uspořádali nějaký ten koncert v Plzni. Od prvopočátku až doteď jsem hlavním motorem RZ já, ať už s větší či menší pomocí kámošů kolem a taky dalších přispěvatelů, kteří posílají informace / články na mail tzn., že přispět do obsahu může každý.

Rozhodně bych o sobě netvrdil, že mám znalosti o hudbě. Spíše by se to dalo nazvat nějakým zevrubným přehledem o kapelách, ale to je taky diskutabilní, protože ten můj záběr, může jít úplně mimo rozsah někoho jiného a po společném rozhovoru může zkonstatovat, že vím o hudbě úplný hovno. Určitě mi to nějakým způsobem pomáhá, ale nemůžu říct, že bych se někdy pokoušel něco přesně okopírovat a pokud jsem to možná někdy chtěl, tak ve výsledku z toho vždycky vylezlo něco jiného a byl z toho cítit můj rukopis nebo spíš neumětelství, chceš-li. Nemůžu říct, že bych byl někdy naštvaný, že se mi nedaří znít jako to a to, ale spíš mě to vždy vedlo k většímu obdivu těch druhých, kteří to umí tak dobře zahrát.

   V čem jsi hrál nebo hraješ?

   Ještě než jsem se pustil do CRY OF HUMANS, tak jsem cca šest let trápil hlasivky v hc-punkové kapele BARREL, což byla vlastně první kapela, kde jsem působil a byla v tom ta čistá esence mladického nadšení a nasranosti. Hudebně to byl pokus o rychlý hardcore jako dřív hráli BLACK FLAG, MINOR THREAT, CIRCLE JERKS, GANG GREEN, AGITATED apod. S postupem času a s více thrash kytarou jsme se pak snažili přiklonit k fastcore jako BONES BRIGADE, L.A.R.M. nebo COMMON ENEMY. Za ty roky jsme odehráli necelou stovku koncertů, žel bez nějaké kvalitnější nahrávky. Jediné, co po nás zbylo, je demo nahrávka z garáže, kterou jsme nahrávali na starý kazeťák a na jeden mikrofon. Škoda, že nikdy nebylo zaznamenáno naše poslední období, které bylo hudebně určitě nejrychlejší. Po konci BARREL nastala pauza, kterou jsem vyplnil založením CRY OF HUMANS, i když v úplném začátku bych si vůbec nedokázal představit, že něco vydám a někde vystoupím živě. Jak už jsem zmiňoval, na nástroje hrát neumím a taky jsem na to dost línej se na něco učit, takže takovou přirozenou cestou jsem si zkusmo pořídil první efekt a začal dělat rámus. Chytlo mě to a zatím mi to i zůstalo. Taky to bylo tím, že se stále více v mém okolí pohyboval někdo, kdo do toho taky trošku fušuje.

   O rok později přišla další kapela WRECK SHIT, opět na vokálu. Hudebně to bylo plynulý navázání na BARREL, stále jsme chtěli hrát rychlý hardcore. WRECK SHIT cca dva roky, cca dvacet koncertů, zkoušeli jsme nahrát demo, ale nikdy jsme to nedotáhli do finální podoby, takže zase po nás nic moc nezůstalo. Poslední a prozatím aktuální kapela, ve které zpívám je VZTEKLEC, opět fofr hardcore, ale s trochu jiným rukopisem. Fungujeme od roku 2017 a stále nedokážu uvěřit, jakou náhodou jsme se dali dohromady. Koncem minulého roku jsme vydali první nahrávku, split kazetu s kamarády DISAVOIR VIVRE.

   Zásadní spouštěče tvé hlukové metamorfózy a kdo měl na tebe vliv?

   Když to vztáhnu k noisu, tak určitě zvědavost jak samotný hluk vzniká a musím také zmínit svého souseda NBDYho, který už od prvopočátku vzniku CRY OF HUMANS byl mým velkým podporovatelem, navíc opakovaně zažehnul plameny mých hlukových choutek. S každým jeho dalším releasem netrpělivě čekám, co si zase vymyslí za lumpárnu. Začalo to Black blog dogem, přes Dog lovers a nyní HarshXline records. To je myslím dost dobrý příklad inspirace a nekončící inovace, která je tady u nás možná mnohdy až nedoceněná, protože to může působit až dětinsky, ale za tím vším je vidět obrovský nadhled a smysl pro humor. Nemůžeš se přece pořád tvářit jako “uvědomělý hardcorista“ a neumět se tomu zasmát!

   Inspirace?

   Inspirace přichází odevšad a je všude kolem nás, ale jelikož nehraji tak často, tak daleko více je to nashromážděná energie a ventil, kterým pomalu vypouštím všechno ven. Skoro jako rituál, zapojím efekty, zkouším nějak začít a postupně zjišťuji, že jsem se tím nechal pohltit a nechám se unášet na vlnách hluku se vším tím skřípáním, hučením, praskáním. Vnímání okolního světa pomine a všechno probíhá jen mezi efekty, kabely a mnou… hluková očista. A i to pískání v uších může být příjemné, taky může být důkazem, že předchozí hraní mělo sílu. 

   Ty a publikum. 

   Pokud jde o hraní v kapele, tak tam je živé vystupování určitě častější a v tom případě mě publikem rozhodně nabíjí a rád jsem s ním v kontaktu. Určitě se mi líp vystupuje, když je těch lidí víc, na druhou stranu bych nechtěl opomenout koncerty pro pár kámošů, kteří jsou natěsnaní před tebou, to je též super. Je to koncert od koncertu a ve výsledku má každý koncert svoje kouzlo, ať už v dobrém nebo zlém. Při hlučení dost často nevnímám, kdo nebo kolik lidí tam stojí, o to milejší je, když dohraješ a vidíš tam před sebou lidi, který tleskají v tom lepším případě nebo se tě přijdou zeptat, co to jako bylo a jestli už jsem skončil.

   Co se děje při koncertě, máš kostým? Jedou animace? Vyrábíš plakáty?

   Zpočátku jsem vystupoval s maskou a jednou jsem hrál koncert v den, kdy chodí Mikuláš, tak jsem si přetáhnul černou silonku přes hlavu a na ní udělal uzly jako rohy. Možná někdy něco zase vymyslím, nějaký materiál doma ve skříni mám, ale poslední dobou vystupuju s vlastním ksichtem, což bohatě stačí. Grafiku k nahrávkám si dělám sám cut´n´paste v kombinaci s PC. Plakátů už jsem taky nějakou řádku udělal, ale skoro výhradně na akce, které jsem sám i pořádal. S CRY OF HUMANS jsem na nich ale většinou nehrál.

   Nějaká neobvyklost z koncertu, třeba setkání nebo nehoda... 

   Zajímavostí samo o sobě je už to, že někde vystoupím. Nehoda…, no, to si hned vzpomenu na poslední noise koncert u nás na Garáži v Plzni, kde jako poslední vystupoval Drén, mimo jiné ten den slavil narozeniny. Hned od začátku tam laboroval s pivní lahví a tak nějak jsme hned od začátku vytušili, k čemu to spěje, ale napínal nás, kluk jeden, solidně. Závěrem setu vítězoslavně rozflákal lahev o stůl, ale kurevsky si pořezal prst. Ten večer spal u nás na bytě… Ještě po koncertě jsme to šli zchladit nějakým tím pivkem do místního non-stopu, což by vydalo na další příběh. Na byt jsme přišli před pátou ranní, kolem desátý vstávali s kocovinou a teprve ráno zjistili jak hluboká rána to je, srůstalo to dlouho, no. Další nehoda, kterou mám ještě v čerstvé paměti, se stala přímo mně a to minulý rok v prosinci, kdy jsme se sešli s naší kapelou VZTEKLEC u bubeníka v dílně. Koupil se sud piva, dorazilo pár známých a ze začátku večera jsme odehráli náš set. Poté se dál sedělo, kecalo, srandovalo a tak dále. Jediným problémem celého večera byla kamna, která nechtěla hořet a tak náš bubeník Lišák, tam co chvíli přiléval benzín. Nejdřív jen z malé skleničky. Došlo to až tak daleko, že na dně kanystru byl už jen “malý“ zbytek benzínu. Lišák nelenil a nalil benzín do kamen přímo z kanystru… následně výbuch, hořící kanystr, výkop kanystru, kanystr mě zasahuje, hořím, běžím ven, Lišák za mnou, snažím se uhasit, což se i podařilo. Následné hašení dílny, vynášení věcí, ohořelá kytara, kombo, spálený bomber, obal na kytaru, očouzená dílna. Okamžité chlazení rukou, které jsem si popálil. Víc to odnesla pravá ruka, chlazení několik hodin, stále to nezabírá, nemůžu usnout. Ráno se budím, brní to, puchýře, pohotovost. Čtrnáct dní jsem chodil na převazy a cca po měsíci už se mi to kompletně zahojilo. Takže milé děti, nehrajte si s benzínem, pokud k tomu nemáte patřičné pověření. 

   Vydal jsi kazetu. Čím byla jedinečná?

   Nemyslím si, že by byla jedinečná, ale pokud si četla recenzi na His Voice, tak by se to tak mohlo zdát, ale nesmíš všemu věřit. S odstupem času musím za sebe říct, že jsem rád, že jsem se k tomu dokopal a něco sám vydal, podle svých představ. V předchozích kapelách se nám nikdy nepodařilo nic moc vydat a teď jako jednotlivec jsem to dotáhnul do konce a následně z toho mohl čerpat pro vydání kazety DISAVOIR VIVRE / VZTEKLEC, takže je i z tohohle vidět jak je to všechno hezky propojený a ve výsledku to možná i dává smysl v tom pokračovat.

   Takže, co bude dál?

   Ohledně fungování CRY OF HUMANS popravdě nevím, aktuálně funguje tak nějak náhodně a spíš v ústraní aktivit s kapelou VZTEKLEC, ale nemůžu říct, že by mě jedno hraní bavilo míň, než druhý. Rozhodně ale zbraně skládat nehodlám! Před pár dny jsem nahrával část pro chystanou cca 4 minutovou kolaboraci s NBDY, která by se měla objevit na kompilačním CD převážně hc-punkových kapel pro solidární síť SOL!S, pro kterou budeme 18.05.2019 v plzeňské garáži organizovat benefiční koncert. Jinak co se týče živého hraní, prozatím mám domluvený koncert v Plzni v Andělu 30.04.2019, kde vystoupí NBDY, V0NT, KOROZE a nevím, jestli jsem na někoho ještě nezapomněl.

Karolina Válová 2019

Foto: archiv Trojka

Lo-fi referát: Der Marebrechst

   Netradiční díl rozhovorového seriálu rádia Bawagan o hudebních experimentátorech, o experimentátorkách prozatím ne. O Petru Válkovi, který vystupuje a svá zvuková díla zveřejňuje pod hlavičkou Der Marebrechst, jsem našla pár článků, z nichž většina byly rozhovory. Nechtěla jsem klást stejné otázky a tak jsem se s umělcem dohodla na vypracování referátu. Kolážovitě a kurzívou do něj vkládám jeho slova, která pochází buď z oněch článků, nebo z naší korespondence. Veškeré zdroje jsou uvedeny v závěru textu.

  Petr Válek je především výtvarník, pak také kutil, vynálezce a lovec zvuků. Před globalizovanou společností se zbytky sterilní fantazie se skrývá v lesích Jeseníků, v celoživotní chalupě v Loučné nad Desnou. V domě má výtvarný atelier, dílnu a svérázné nahrávací studio. Kreslí doslova ve dne i v noci, mívá úspěšné výstavy, po obrazech je poptávka, jejich prodej jej uživí. Maluje vesměs zvláštně optimistické obrazy makabrózních krajin a postav s vykulenýma očima. Nechává se inspirovat místy, kde se dá “krásně bát”, jako je noční les nebo márnice. Jeho výtvarná díla se často pohybují na hraně anekdoty, nabízí ironické životní pravdy, společenskou a pop-kulturní satiru i hluboké intelektuálno.

„Teď mě baví vnímat (věci) víc abstraktně, nepojmenovávat, jen se dívat, poslouchat a nechat se překvapovat. To funguje zejména u hudby. V obrazech rád vytvářím příběhy.“

   Do obrazů se více či méně vkrádá hudba, některé z nich je možné číst jako notové záznamy. Der Marebrechst se koncentruje na veškeré zvuky, na ty přírodní, domácí a především na ty umělé, které se linou z nástrojů vlastní výroby. I ty je ovšem třeba vnímat jako výtvarné artefakty. Nový, hudební život je vdechován všemožnému harampádí ze skládek, stejně jako předmětům denní potřeby. Výsledkem je metamorfozující hlučná masa, panoptikum jinde neviděných přístrojů různého stupně umělé inteligence. Veškeré výrobní procesy jsou nahrávané. Výsledné zvuky jsou s ničím a s nikým nesrovnatelné. 

   Během dětství hudba Petra Válka nijak zvlášť nezajímala, moc si neprozpěvoval a rodiče jej nenutili hrát na žádný hudební nástroj. Život mu však změnila jedna návštěva půdy, při níž nalezl starý magnetofon. Vyřazený přístroj překroutil pásek a přehrál ho pozpátku. Mladého objevitele to tak nadchlo, že od té doby přehrával pásky pouze tímto způsobem. Nevšední zvukovesmír mu začal otvírat své brány. Dalším technologickým skokem v hudebním vývoji byla totální destrukce kazetového přehrávače, který dostal od rodičů. Od té doby jakoby byly zničené a následně dekonstruované přístroje jeho atributem. Za zlomové považuje návštěvy šumperských hudebnin, v nichž si oblíbil klávesy. Všemožně zkoušel jejich zvuk, stejně jako výdrž prodavačových nervů. Již coby dospělý si za jednu z prvních výplat koupil dětské Kawai pípátko. Ačkoli se rodina údajně tehdy v jeho společnosti příliš nezdržovala, o hudebním směřování bylo rozhodnuto. Po pár výplatách přišla pípátka další a sofistikovanější. Vyluzované zvuky však zněly příliš standardně, vyzbrojil se tedy šroubovákem… a začal za domem rozšiřovat hřbitůvek eletronických mazlíčků.

  Konvenční hudebniny jej definitivně přestaly uspokojovat a začalo období výroby vlastních hracích přístrojů, někdy nazývaných „loutkové divadlo“ z nejrůznějšího elektronického odpadu, kusů plechů, prken, plastových lahví, pružin, věšáků, gramofonů, hrnčířských kruhů, cárů oblečení a mnoha mnoha dalších surovin. Petr Válek připomíná, že nikdy neměl žádné slaboproudé znalosti, ani neuměl svařovat. Vyučil se kameníkem, ale řemeslo mu přišlo nudné a nekreativní.

„Dnes se dají koupit nástroje, které dokáží ledacos, ale vlastní nástroj, který dělá jen pouhé pííííísk, je jako zázrak a v tom pííííísk je celý vesmír. Nebaví mě nic kupovat, stačí najít hrnec a ten má víc zvukových možností než modulární syntezátor. Jsem naprosto nadšen a uchvácen nekonečností hudby, je to jako objevovat neznámé vesmíry, které ovšem nejsou bůhví jak daleko, ale prostě všude.“

   Der Marebrechst neumí noty, neovládá a nechce ovládat hru na žádný klasický nástroj. Nikdy netoužil být součástí nějakého hudebního souboru, natož kapely. I když… jednu kapelu vlastně sám založil. Jmenovala se Jarní vůně a bylo to těleso silně undergroundového, až disidentského charakteru. Jeho členové a zejména členky se totiž rekrutovali z obyvatel šumperského domova důchodců, kde Petr Válek působil jako ošetřovatel. Amatérští hudebníci vždy před společnými jamy sesbírali nádobí v kuchyni, smetáky v kumbále s čistícími prostředky a začali muzicírovat. Kuchařky i uklízečky jímala zlost, ostře se proti tomuto umění vymezovaly a muselo zakročit vedení. Každopádně kapela Jarní vůně ještě před rozpuštěním stihla nahrát album.

„Necítím spojitost s žádnou scénou, osobností ani hudebním stylem a nemám žádné ambice. Zvuky dělám, protože je miluji, totální nezájem a výsměch mě rozhodně nezastaví, beru to jako osobní výzkum, osahávání světa zvukem, a strašně moc mi to dává. Mým vzorem a inspirací je příroda. Hudba teprve začíná.“

   Svou hudební tvorbu dlouho vydával na CD s ručně výtvarně zpracovanými a velmi originálními obaly na vlastním labelu VaPe. Některá alba jsou dosud dohledatelná na webu discogs.com. V roce 2014 vtrhl do internetového prostoru, zejména na kanál YouTube. Na něm pokračoval ve svém několikaletém projektu, zvláštní deníkové formě zvukových záznamů 

“Každý den jeden zvuk až do konce dnů”. 

  Co o jeho hudbě říká hudební publicistika? Třeba následující: “Noise a hrubě hnětená musique concrète se leckdy zlomí do tichých pasáží postavených na jednoduchých field recordings; a když má Válek náladu, přejde do undergroundových kompozic s blouznícími syntezátory nebo i do nervózního ambientu. Za zmínku stojí i starší nahrávky s všeříkajícími názvy Ozvučená návštěva a Moje máma hraje na piano.”  (A2)

   Myslím, že nad některými hudebními polohami by žasl i leckerý nekompromisní technař.

https://www.youtube.com/watch?v=J3_GyiVd6HQ

   V posledních letech se videa hojně objevují rovněž na autorově facebookovém profilu. Osobně jsem byla unešená třeba z nahrávání zvuků hořícího oleje a závěrečného škvíření.

“K těm videím popravdě nevím, co říct. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli to myslím vážně, nebo je to sranda. Pro mě to má hodnotu spíše jako sociální experiment. Já si to užívám jako jakési improvizované divadelní představení, mám jenom nějaký nápad a nechám se překvapit průběhem. Dřív jsem nahrával asi 50 alb ročně, ale pak jsem v tom přestal vidět smysl. Začalo mi vadit, že vytvářím produkt. V současné době mě zajímá živé vystoupení před kamerou. Dopředu si nic nepřipravuji. Je pro mě velmi přínosné zažívat chyby a mít možnost se ztrapnit. “

   Videa jsou komentována vlastním jazykem, patrně marebrechstštinou.

„Jazyk, který používám je moje vlastní vymyšlená řeč. Myslím, že lidé by si lépe rozuměli, kdyby každý mluvil vlastní řečí. Je absurdní, aby v rámci určitého státu, mluvili lidé určitým jazykem.”

https://www.youtube.com/watch?v=EgmhGJcsIZY

   Der Marebrechst často nekoncertuje a živé hraní před publikem považuje za velmi specifický způsob komunikace se světěm. Téměř pro každý koncert vynalézá nové hudební přístroje.

„Živě hraji tak maximálně 3-4 x za rok, pro mě je to tak akorát , abych stihnul sestrojit nástroje. Lidi při vystoupeních bohužel nevnímám, což je mi líto a všem se za to omlouvám. Na nástroj vždy sahám s natěšenou bezradností, protože vůbec nemám ponětí, co se bude dít, plus mínus. Vždy se jedná o čistou improvizaci, jen tak je to to správné dobrodružství.“

   

   Každý referát by měl mít závěr. 

„V podstatě jediný zvuk, který mě dlouhodobě fascinuje je vítr a předměty, které se mu staví do cesty, to je nekonečná neoposlouchatelná hudba.“

Karolina Válová 2019

Foto: archiv Petra Válka

Zdroje:

https://endemitarchives.blogspot.com/2012/09/der-marebrechst.html

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1183619616-kultura-cz/311295350090003/cast/144539/

https://www.facebook.com/profile.php?id=100006843614951