Kaspar von Urbach - na vlně bezzásadovosti

   Pražská skupina Kaspar von Urbach se před několika lety uvedla industriální hudbou silně ovlivněnou zvukem Einstürzende Neubauten. Jejich současná podoba, reprezentovaná albem Selfbondage, je ale mnohem osobitější a nese se v abstraktnější, nepísňové rovině. Kromě toho na jejich CDR vydavatelství KLaNGundKRaCH vyšla i alba personálně nebo duchovně spřízněných skupin. Aby toho nebylo málo, začali se pánové věnovat promotérské činnosti. Nad pivem jsem pohovořil s Janem Klammem a Ondřejem Parusem, kteří se oba v HIS Voice představili i jako autoři článků.

   Kaspar von Urbach na posledním CD výrazně změnil zvuk. Kde jsou neubautenovské inspirace?

JK: To myslíš vážně, tuhle otázku?

OP: To je zajímavé. My jsme mysleli, že se na Neubauten už nikdy nikdo ptát nebude, a v posledním rozhovoru na to zase přišla řeč. Neubauten svůj zvuk pomalu také ztrácejí…

JK: … s tím jak tloustnou a stárnou …

OP: … a my jsme byli rychlejší a ztratili jsme ho ještě dřív než oni.

   Jejich vliv mi ale popírat nebudete…

JK: V první fázi skupiny bysme byli pochopitelně dali úplně všechno za to být jako oni, což nebylo tak úplně jednoduché, protože vyštrachat někde nějaký bordel a snažit se ho ozvučit není úplně to nejsnadnější, co se dá dělat. Po nějaké době se to začalo trochu dařit a největší problém pak byl se toho zbavit – už se nám to vracelo dost velkým obloukem, pořád nám to někdo předhazoval.

OP: Já jsem původně hrál na normální bicí v rockových kapelách, to znamená, že když jsme začali sbírat železný odpad, stále jsem na něj „jen“ bubnoval. Pořád v mé hře byly postupy obyčejného bubnování, což Neubauten ve své hudbě taky mají nebo měli. Teď jsme se dostali mnohem dál směrem k hluku, noiseovým plochám, to už vlastně s tradičním bubnováním nemá nic společného. Z instrumentáře Kaspar von Urbach bicí souprava úplně zmizela a zůstaly pružiny, které ale nepoužíváme moc perkusivně.

JK: Zjistili jsme, že je jednodušší ty pružiny jenom tak jemně třít a hladit. Vyžaduje to mnohem míň úsilí. Taky jsme přestali tolik zkoušet a s rytmičností jsme se zbavili části Hitlera v nás.

   Ptám se proto, že mě vaše nová deska opravdu překvapila.

JK: Mám pocit, že ke změně ve zvuku došlo ve chvíli, kdy Hana, která hrála na klávesy, zběhla k mateřským povinnostem a kdy jsem zrovna měl pocit, že nám to začíná tak pěkně fungovat.

OB: Já bych to shrnul pod jednoduchou formuli všeobecného ubývání. Ubývaly nástroje i lidé, všechno se tak pěkně zredukovalo. Ve třech jsme byli jednu dobu se zvukem opravdu spokojeni, což si Hanka samozřejmě vykládala až příliš osobně.

JK: Já jsem se tomu ze začátku trochu bránil. Ve chvíli, kdy Hana odešla, jsem měl obavu z toho, jak to bude dál, ale už během prvního koncertu ve třech jsme zjistili, že to je asi správná cesta, protože jsme během hraní zažili tolik opojné nejistoty, že se ukázalo, že bysme v této cestě asi měli pokračovat. Na několika koncertech jsme kombinovali starší věci bez kláves s novými, částečně improvizovanými kusy a během půl roku jsme se dostali do fáze, kdy jsme polovinu koncertů improvizovali.

   A jak je to s improvizací na nové desce?

OP: Tam jsou věci, které jsme hráli už dlouho předtím na koncertech až do doby, kdy deska vyšla. Ve chvíli, kdy vyšla, to všechno, myslím si, skončilo. Od té doby, pokud si dobře pamatuji, jsme ještě nehráli. Pokud teď někdy bude koncert Kaspara, nejspíš se k repertoáru desky ani nevrátíme. Asi završila určité období.

JK: Je čas smést všechno se stolu… Co se týče procesu nahrávání, na desce jsou skladby, které byly ustálenější, i takové, které jsme nahrávali s tím, že jsme přesně nevěděli, jak budou vypadat. Je to tak napůl.

   Tento přístup také znamená méně zpěvu a textů. Jak teď předáváte své poselství? Nechybí vám verbální vyjádření v písních?

JK: Mně to moc nechybí. Neřekl bych, že někde bylo nějaké poselství. Na druhou stranu se písní úplně nezříkáme, rozdíl je ale v tom, že ty tři texty, které jsou na Selfbondage, jsou v angličtině. Předtím bylo všechno v češtině. Změna je v tom, že anglický text je pro mě jen hra, neutrální operace… a ty texty jsou jen útržky z různých zdrojů pospojované dohromady. Je tam například coververze, nebo spíš parodie na El Condor Pasa.

   K tomu vás inspirovali Current 93 a jejich album Dog’s Blood Rising s coververzí Sounds Of Silence a Scarborough Fair v jednom?

OP: To asi ne.

JK: Samozřejmě to album známe a tahle skladba mě dost okouzlila. Ale roli to nehrálo.

OP: Vzniklo to nějak spontánně.

JK: Okolnosti vzniku byly tak banální, že o nich ani nestojí za to mluvit.

   Je to, co hrajete, industriální hudba?

JK: Není.

OP: U nás se už od začátku, i když to třeba nebylo vždy úplně slyšet, stýkalo hrozně moc vlivů. Tím, že jsme dělali písně zpívané česky, jsme částečně souzněli s undergroundovou tradicí. Nevím, kde se vzaly ty kytarové prvky, jisté je, že k noisu jako žánru jsme se nedostali přes elektronickou hudbu, ale spíš přes české povědomí o kytarovém noisu. Elektroniku jsme začali poznávat až později, elektronické hudební nástroje u nás dřív nehrály takovou roli. Všechno se pořád proměňuje. Lze-li v současné době mluvit o nějaké blízkosti, je to jistá spřízněnost s americkou noisovou scénou, která hojně využívá kytary, spíš než s japonskou merzbowovskou větví nebo tím, co dělají Napalmed.

   Doufám, že vám teď nebudu nic podsouvat, ale ptám se i proto, že když jsem sám industrial objevil, měl jsem z něj příjemný pocit osvobozeného zvuku, kde vše je dovoleno. Pak jsem samozřejmě seznal, že tomu tak zdaleka není a že klišé, která v industrialu panují, jsou stejně odporná, ne-li víc, než ve všech jiných žánrech. Pak bych chápal, že se k industrialu nehlásíte z, řekněme, „ideových důvodů“.

JK: Převládající modus na postindustriální scéně je stejný v Čechách i ve světě scéně. Vizuální reprezentací je sošná postava sklánějící se nad laptopem. Co se týče zvuku, směřuje to ke zvláštnímu, chladnému purismu, který se dost vzdaluje raným industriálním kořenům. Na deskách Throbbing Gristle je evidentní, že si v jednu chvíli dokázali bezstarostně užívat rockových elementů a zároveň u toho chladně analyzovat dejme tomu manipulativnost pop music. Hlukové momenty se střídají s písničkami jak vystřiženými z tvorby Velvet Underground, do toho technopop… Současný postindustrial se až příliš často uzavírá do jasných homogenních forem, které jsou pro nás dost nepřijatelné.

OP: Co se týče osvobozeného zvuku, o němž jsi mluvil, je paradoxem, že když jsme ho našli v noisu, pronikl noise do mainstreamu a jeho prvky jsou využívány jakýmkoli žánrem. Ten „nejosvobozenější“ noisový zvuk se ještě hlouběji zavrtal do undergroundu nebo, lépe řečeno, extrémní izolace, což pro nás není úplně ono – nechceme vyznávat extrémní přístup nebo se nějak izolovat. Komunikace se všemi možnými žánry pro nás zůstává důležitá.

   Takže zpeněžitelnost noisu škodí?

OP: Asi bych neřekl přímo zpeněžitelnost. Těžko říct.

JK: Já bych neřekl, že by mu to mohlo škodit, spíš naopak. Z toho, že hlukové prvky jsou nyní tak využívané, vyplývají určité paradoxy. Zastánci čistoty žánru se tomu brání a staví se do opozice, a pak jsou tu lidé, kterým je to úplně jedno, třeba nám. My bysme se nejradši ze všeho volně pohybovali na vlně určité bezzásadovosti, i když musím přiznat, že zásad máme opravdu moc.

   To mě nepřekvapuje, z vaší tvorby mám totiž pocit, že o ní důkladně přemýšlíte, než je zrozena. Skupina, která vytváří svůj obraz předtím, než vytvoří svou hudbu.

JK: To je trochu citlivé místo… ale kdo o tom nepřemýšlí? Samozřejmě o tom přemýšlíme, a z některých kroků, které děláme, lze vycítit, že porušujeme nějaké své zásady, z čehož nám zadem, jako nějaký ocas, vyrůstají další zásady, zatím možná dost krátký na to, abysme si ho dokázali tvrdě přišlápnout. Ale třeba k tomu jednou dojde. Uvedu jeden příklad: Radek Kopel z Napalmed byl první, kdo zrecenzoval naši novou desku, a byl hrozně znechucen tím, že jsme za šestou skladbu na CD dali dvě minuty ticha a po nich drobný hlukový útržek. Psal něco ve smyslu, že to je zbytečný produkční tah, který mu skoro zkazil poslech sympatické desky.

   Já tyhle věci taky nemám rád. Konečně mluvím s někým, kdo tyhle ghost tracky dělá, tak se mohu zeptat: o co při nich jde?

JK: Kdyby stopáž nosiče odpovídala seznamu písní na obalu, došlo by patrně k nějakému zvláštnímu nepřípustnému souladu. Zásada rozladit posluchače…

JK: Já nevím, jestli to posluchače může rozladit. Ukazuje se, že v něčem asi ano. Já jsem měl vždycky rád, když informace v bookletu nějak neseděly s tím, co je na desce, protože to vzbuzuje dojem určité lhostejnosti, která mi korespondovala s hudbou, vytvářenou ze zvukových odpadků. Další příklad podobného nesouladu je, že jsme na desku šoupli jednu cizorodou nahrávku, kterou jsme nahráli na téměř rozbitý kazeťák a která se svým zvukem vymyká z celku, jež je už sám o sobě trochu zvukově nevyrovnaný. Sice tu mluvím o bezzásadovosti, ale z toho, co teď říkám, asi vyplývá, že heterogennost je naše nejvyšší božstvo.

   To mě překvapuješ. Já z toho alba mám, stejně jako ze starších CD Kaspara, pocit homogennosti. Zdá se mi, že vaše skupina má velký cit pro formát alba, který je pro „nonartificiální“ hudbu formátem královským, podobně jako pro literaturu román a pro filmaře celovečerní film.

OP: To je ožehavá otázka. Přemýšlením o této věci jsem strávil poslední dva týdny. Naše skupina je, jako skupina, která koncertuje a lidé ji po sedmi letech existence začali poslouchat, nevyhnutelně zapojena do systémů typu Myspace, Bandzone a tak dále. A to je podle mě důkaz, že formát desky tím královským formátem spíše přestává být. Na druhou stranu musím říci, že pořadí skladeb na desce, i když jsme ho samozřejmě probírali, jsme zas tak důkladně nepromýšleli, a to i proto, že cítíme, že k tomu není zásadní důvod. Lidi ty skladby konzumují po jedné na internetu a těch, kdo si koupí naše cédéčko, je samozřejmě málo. A zpětná vazba je ještě menší – že by ti někdo řekl: celé CD mě zaujalo. Dnes to asi opravdu spíš funguje skladbu od skladby. Někdo si na Myspace poslechne jednu skladbu, která se mu líbí, ale vůbec ho nenapadne pídit se po celém albu.

   Nechci jako Rock&Pop hlásat, že hudba je v krizi, ale není to škoda?

OP: Možná zjednodušuji. Samozřejmě jsme v kontaktu s těmi několika skvělými a výjimečnými lidmi, kteří hudbu mapují a desky si, když už ne kupují, stahují celé. Jenom se mi nezdá, že by to CD mělo ještě stále takový status, jako mělo donedávna.

JK: Já nevím, jestli je to škoda nebo ne, a taky si nemyslím, že je nějak důležité to řešit, prostě to tak je. Rád bych dodal ještě poznámku k sestavování pořadí skladeb na albu. Nakonec jsme ho sestavili tak, aby názvy skladeb vypadaly graficky dobře na obalu. Jednu skladbu jsme dokonce i přejmenovali, protože se nám její krátký název nelíbil na místě, na kterém byl, a bylo nutno vymyslet delší.

   To bys kvůli Myspace nedělal…

JK: To nás ale neusvědčuje z žádného rozporu. Cédečko má své hranice, které lze překročit snad jen tak, že bysme ho úplně destruovali a prodávali jen prázdné obaly s nějakou podivnou věcí uvnitř.

   Jaký má význam udržovat při životě vydavatelství KLaNGundKRaCH?

JK: S tou vydavatelskou aktivitou jsme se v podstatě přizpůsobili době, protože jsme se rozhodli vydávat rychlé a levné nosiče s krátkodobou trvanlivostí. U některých se jasně ukáže, že jsou to záležitosti na půl roku…

   S nízkou životností CD-R tedy počítáte a je součástí plánu?

JK: CDR není nějak výrazně méně trvanlivé než lisované CD… kdyby se lisované cédéčko nepoužívalo, vydrží strašně dlouho, tím, že se používá, se stejně zničí dost rychle. Takže je to vlastně jedno a navíc mám pocit, že v dnešní době nosiče stejně nikoho nezajímají. Buď se distribuuje na virtuální úrovni nebo jsou zajímavé obaly a je úplně jedno, co v nich je.

OP: Co se týče idey KLaNGundKRaCH a charakteru a významu desek, které vydáváme, myslím si, že by nám bylo blízké vinylové médium, ale zkrátka to chceme dělat co nejlevněji. Zatím jsme se nezapojili do žádných grantových procesů a děláme si všechno sami.

JK: Tohle je zkrátka jeden způsob, jak to dělat. KLaNGundKRaCH jsme založili hlavně proto, abysme vydávali sami sebe, Kaspar von Urbach a další projekty, v nichž působíme. A měl jsem pocit, že KVU se během posledních dvou let hodně vyvinuli, co se týče zvuku, a nemusela by po tom zbýt žádná zvuková stopa… i když s dočasnou platností. Takže se domnívám, že tento postup odpovídá tomu zrychlenému vývoji. Něco vydáme, nějakou chvíli to tu bude a pak se vydá něco dalšího.

OB: Abych pokračoval v tom, jaký má KLaNGundKRaCH smysl: už je to sice hodně na hraně, ačkoliv to ještě pořádně nezačalo, ale pořád má smysl pořádat koncerty, což se nám stalo tak nějak samo, ani jsme s tím dopředu nepočítali. Tím, že jsme se dostali do sítě pořadatelských agentur, nám chodí nabídky od kapel, které by nikdo jiný v Čechách nedělal, jako třeba To Live And Shave In LA nebo Sightings, i když jsme si o nich mysleli, že by v Čechách mohli být hodně zajímaví pro leckoho.

   Zpátky ke Kasparovi. Proč se deska jmenuje Selfbondage? Čím se svazujete?

JK: Název je samozřejmě ironický, nikdy jsme nebyli svobodnější, než jsme teď. Vznikl jako většina z toho, co děláme, náhodou

OP: Slovo kašpar sahá až do úplných začátků skupiny, kdy jsme vymýšleli název. O tom už nemá cenu mluvit. Je to zkrátka slovo, které snižuje vážnost a dehonestuje přehnaný význam, který by člověk mohl přikládat názvu kapely. Prvotní motivace možná byla jiná, ale to slovo má v sobě zkrátka něco tak debilního… Když lidé mluví o naší kapele, říkají nám kašpaři, což je samozřejmě ta největší tragédie, jaká může být.

JK: Horší je, že jsme si kdysi vymysleli strašlivě debilní historku týkající se postavy Kašpara z Urbachu, která se neprozřetelně někde zaznamenala a v dnešní době internetu se bohužel pořád nějak vrací. Sám vůbec nechápu, jak taková hloupost může mít takovou životnost.

   A z čeho povstaly vaše ostatní, řekněme vedlejší projekty, Klammovo sólové album a RUiNU?

JK: Sólová deska nevznikla nijak zvláštně. Měl jsem doma pěkné staré velké německé rádio, které, kromě toho, že nijak moc nefungovalo, při pomalém ladění vytvářelo opravdu zvláštní zvukové efekty. To album je jen taková kutilská obýváková záležitost. Důvody vzniku RUiNU byly spíš vnější. Na podzim loňského roku byl třetí člen KVU Martin pracovně zaneprázdněn a my zrovna měli domluveno větší množství koncertů, tak jsme si řekli, že v případě, že by Martin zrovna musel být v práci, bysme vystoupili s nějakým alternativním projektem. A už jsme u toho zůstali a brali RUiNU jako improvizační seskupení pro nás dva plus případné hosty.

OP: Moje verze je vznešenější. Možná se do vzniku RUiNU promítlo nějaké přesycení homogenností Kaspara. Zároveň jsem byl ovlivněn přísunem desek z oblasti freejazzu a improvizované hudby, takže model pevně dané kapely byl v tu chvíli oslabenější. Pro mě RUiNU znamená ztišení, ústup z noisových poloh… Samozřejmě, že noise se do RUiNU vrací… Pro to, jak prožívám hudbu, je důležitá nejistota, volnost v tom, kdo s námi hraje a při jakých příležitostech to je. Hned druhá akce RUiNU byla s Jaromírem Typltem, ne přímo spolupráce, ale hostování na čtení jeho nové knihy. Osobně RUiNU považuji za volný, flexibilní projekt, který je schopen se napojit na různé konstelace. V poslední době s námi nejčastěji hraje dechař Pelikán, který vychází čistě z volné improvizace. V posledních měsících jsme tohle trio spojili s minimalistickýmpísničkářem z Lobem, který zpívá a hraje na kytary. V této sestavě jsme pod názvem The Ruin of Ruins vystoupili zatím dvakrát.

   Vidím kolem KVU, KLaNGundKRaCH a dalších vašich aktivit tíhnutí ke vzniku jakési malé scény, jedné z těch mnoha, které v Čechách existují na kamarádské bázi. Máte touhu organizovat se, expandovat a budovat značku? Dejme tomu takovou, jakou mají už zmínění Silver Rocket?

OB: To je otázka. Mně se zdá, že když se podíváš na to, co jsme dosud vydali a na co pomýšlíme do budoucna a na to, jak rozmanitý vkus máme (KLaNGundKRaCH totiž nejsme jenom my tři z KVU), uvidíš, že vytvoření značky bude v našem případě obtížnější. Občas se objeví zajímavý projekt z nám dosud vzdálené oblasti, jakou je třeba Guma Guar, kteří hrají digital hardcore. Teď jsme je pozvali před OvO, kteří hrají 20. září v pražském Chateau a den nato v Olomouci, a hned se do našeho okruhu dostane nový svět. Takže je jasné, že model Silver Rocket u nás není možný a že to nevadí. Silver Rocket jsou skvělí, ale my chceme být do budoucna více otevření.

JK: Model Silver Rocket je pochopitelně lákavý, mně se způsob, jakým fungují, dost líbí, protože je na něm vidět, že to doopravdy funguje, ale nedělám si iluze, že by bylo možné něco podobného vybudovat, protože okruh lidí, které by to mohlo zajímat, zkrátka není tak velký.

   Kdo a co kromě vás je tedy KLaNGundKRaCH?

JK: Ono to až tak široké není, jak to Ondřej naznačil. Vše je děláno ve čtyřech lidech, z nichž dva se na tom podílejí spíš okrajově, spíše morální podporou.

OP: Možná opravdu není nutné mluvit konkrétně…

JK: Je tam Elza Aids, která je pro nás důležitá proto, že se nechceme zaměřovat jen na hudební projekty. Taky bysme chtěli vydávat takový zvláštní literární formát, něco mezi časopisem a plakátem. Něco už vyšlo, ale podobu, kterou to má mít, má pouze poslední číslo věnované lesbismu a různým radikálním tělesným projektům a feminismu. Měla by to být kompilace obskurních literárních výstřelků s nějakou vůdčí ideou, která ale sama o sobě bude dost matoucí a nejednoznačná.

OP: Elza je postava, která je pro nás možná důležitější, než si uvědomujeme. Je to podivná bytost, která tráví veškerý svůj čas šminkováním před zrcadlem a na nic jiného jí prakticky nezbývá čas. Jediné, na co jí zbývá čas, je zaujaté vyhledávání té nejobskurnější hudby, velmi zajímavé, díky níž se formovalo i naše přemýšlení a hraní, to bych rád vyzdvihl. Koneckonců, objevila pro nás projekt Head In Body, který vydáme někdy teď v září. Takový podivín, který si doma nahrává naprosto neposlouchatelné lo-fi věci.

   Když se teď po letech vydám na koncert KVU, s čím vás uvidím na pódiu?

OP: Jak jsem říkal, z perkusí zůstala konstrukce s pružinami, zůstala baskytara, ale už se na ni nehraje příliš tradičně. A je tam i arzenál levných efektů a jiných krabiček, zbytky ozvučených želez, které používáme sporadicky… nějak se nám tam dostala i trubka, kterou samozřejmě nepoužíváme ani tím způsobem, jakým činili Throbbing Gristle, kteří se na ni nakonec naučili.

JK: Podomácku vyrobený theremin, pár kuchyňských nástrojů, holicí strojky, toustovač, žehlička… asi běžné vybavení improvizačních noisových kapel.

   Uzavřelo-li album Selfbondage nějakou tvůrčí etapu, víte, kam se budete ubírat dál?

JK: Nevíme.

   Nacházíte se ve fázi rozhodování?

JK: Ani ne. Nacházíme se ve fázi nečinnosti, zřejmě počkáme na to, až přijdou nějaké koncerty. Možná do té doby objevíme pár dalších strojků, nástrojů, předmětů, které bysme mohli k něčemu využít. Třeba se nestane nic, žádná změna.

OP: Mám pocit, že Kaspar von Urbach děním kolem KLaNGundKRaCH ztratil výsadní postavení. Nepřemýšlíme nad ním víc než nad ostatními věcmi. Chceme ještě něco vydat, něco uspořádat… pořád je o čem přemýšlet a z KvU se stala jedna z více věcí.

Petr Ferenc, HIS Voice 2008

Aranos - Z prázdnoty skáčou dřevěná jehňata

  Během svého života v Čechách vyzkoušel multiinstrumentalista Petr Vastl bubnovaní v rockových skupinách, jazzovou baskytaru a kytaru i několik folklorních souborů. V Anglii, kam v osmdesátých letech přesídlil, se od Clive Palmera z legendárního psychedelického dua Incredible String Band naučil na pětistrunné banjo a účinkoval s taneční skupinou ve stylu cailidh. Později doprovázel capoeiru a psal divadelní hudbu. Když mu kamarád věnoval housle, zjistil s překvapením, že na ně umí hrát. Po koncertu v Irsku si zamiloval tamní prostředí a ze dne na den se přestěhoval. Jeho směřování ovlivnilo náhodné setkání se Stevenem Stapletonem z Nurse With Wound (kteří v irské Coloortě sídlí od konce osmdesátých let). Vastl, nyní již Aranos (vyslovuj araňoš), se přestěhoval do jeho blízkosti a v důsledku nalezení zázemí i společného hudebního názoru začal vydávat pozoruhodná alba, na nichž mísí své schopnosti multiinstrumentalisty se svobodou undergroundové hravosti, záhadného humoru a nespoutaného zvukového surrealismu. Kromě sólových aktivit navíc natočil dvě alba pod společnou hlavičkou s Nurse With Wound a podílel se i na několika nahrávkách druhých pilířů scény skrytého rubu Anglie Current 93.

Rudí námořní trumpetisté v pianole

  Zvukovou hravostí a eklekticismem se Aranos skvěle doplňuje se Stapletonovou zvukovou těkavostí. Bere si z ní zálibu v nejnemožnějším kupení stylových i nestylových výhonků, výměnou nabízí zručnost v ovládáni mnoha instrumentů a nenapodobitelnou zemitost lidového hudebníka s láskou k energickému muzicírování. Připočteme typicky středoevropský patos, prolínající se v mnohdy nepochopitelném průniku s bizarním černočerným humorem a schopností vystavit na základech historky vesmíru i s nejbližším okolím, a přidejme svérázné slogany (zde asi hraje roli angličtina coby nemateřský jazyk), jejichž výběr tvoří názvy kapitol tohoto textu, a dostaneme snad alespoň letmou představu o jedinečném světě tohoto hudebního unikátu.

   Se Stevem Stapletonem si moc dobře rozumíme, máme podobnou estetiku. Je to surrealismus, protože ten často vyjadřuje život přesně takový, jaký je, bez neustálého vysvětlování všech událostí. Můžete tomu říkat i dada (cokoliv to dneska znamená) jen proto, že je to někdy trochu legrační nebo i směšné. To je život, ne?

   Nejpůvabnější manifest svého pojetí všedního nedogmatického surrealismu však Aranos dává, když popisuje vznik textů svých písní:

   Nejsou moc záhadné, většinou popisuji věci, které jsou kolem mě venku i uvnitř. Je to hrozně jednoduché, zkuste to. Napište o věcech, které vidíte, potom to párkrát trochu přepracujte, vyhoďte, co se vám za týden nelíbí, a je to tu surreálná báseň. A možná, že to byla jenom cesta do hospody.

   Mimohudebně mě inspiruje všechno, protože všechno je hudba. Bydlím na samotě, tak slyším vítr, déšť, zvěř, ptáky, potůček. Ve městě auta, bagry, lidi, nekonečné množství zvuků. Jednou se mě někdo zeptal, jestli mám v autě rádio. Asi jo, řekl jsem, ale když jedu v noci daleko, poslouchám auto. Nahrávka by z toho asi nebyla, zní to zajímavě jen v tom prostoru auta, ale většinou je to lepší než irský rozhlas.

    Technologie umožňuje použít všechny možné (a někdy nemožné) zvuky, to Bach a Beethoven atd. nemohli. My teď máme všechnu techniku, kterou měli oni, plus věci, o kterých ani nesnili. Samozřejmě to některé lidi svádí k lenosti a oni pak jenom blbnou na počítačích, protože to vypadá snadně. Na druhou stranu, umožňuje to nový přístup k tvorbě. Ale neznamená to, že je tvorba více demokratická. To je lež, kterou stále opakují výrobci a prodejci počítačů. Potřebujete spoustu prachů na počítač, nahrávací zařízení, mikrofony atd. Hrát na píšťalku je demokratické, tu si můžete vyrobit skoro za nic. A například hudba pro šakuhači je vyšší a oduševnělejší než cokoliv vyrobeného na počítači.

   Vlastně ani nevím, jak bych to řekl. Jenom tak blbnu ve studiu, jako děcko s hračkami. Protože většinou pracuji sám, můžu blbnout tak dlouho, jak se mi chce. A to je hodně dlouho. Samozřejmě, většinu věcí potom vyhodím, ale to nevadí. Se Stapletonem pracujeme podobně. Jenom tak blbneme a něco možná zní skoro pěkně.

  Spolupráci obou přátel můžeme nejlépe posoudit na dvou společných albech - decentně „seznamovací“ Acts Of A Senseless Beauty (1997) a o tři roky mladší jurodivé kolekci hitů a podivných náhod Santoor Lena Bicycle. Zde je setkání zcela kongeniální a výsledek synergický.

Podzimnímu chrámu rostou nohy

   S druhým ideovým pólem scény - mysticismem Current 93 a magií Coil - se Aranos příliš neztotožňuje, přestože s prvním z nich spolupracoval například na zdařilém albu Soft Black Stars (1998).

    Alistair Crowley a takové pitomosti. Nemohu to brát vážně. Také jsem takové věci kdysi studoval, ale někteří lidé v Anglii se berou tak vážně, že se musím řehtat. Hudba je mnohem důležitější a zajímavější než okultismus nebo jakékoli čarodějnictví - může lidi vyzvednout nad bohy nebo nad Boha. Koneckonců, Bůh je jen sračka myšlení. Někdy i zácpa myšlení. Píseň No Religion jsem napsal, protože vidím, jak se lidé věřící ve stejného boha - tj. křesťané, islamisté a židé - pořád vraždí. Nejen teď, ale v celé historii. A když si přečtete Bibli, je plná vražd a násilí tak pěkné popsaného, že to lidi přitahuje. Opravdu si myslím, že je to hrozná a ošklivá kniha. Samozřejmě mnoha lidem náboženství pomáhá v životě - potřebuje je, jako závislý potřebuje heroin. Schválně ty myšlenky vyjadřuji provokativně, aby o nich lidé přemýšleli. Většina jich totiž sleduje jakékoli blbosti (Bibli, Marxe, Bushe, teorii relativity) jako ovce pod hypnózou. Ve skutečnosti je člověk krásný a úplný a náboženství, Boha či jakoukoli formu ideologie nepotřebuje. Musíme o svém stavu ale jasně přemýšlet, jinak spadneme do stejné pasti jako Marx, který sice tvrdil, že je ateista, ale pevně věřil v „historický vývoj“ jako v nového boha. Nebo Darwin s tou svou evolucí, která je teď bohem pro vůdce na celém světě. Přestože vidí, že některé věci se tím nevysvětlí. Nebo černé díry, velký třesk a podobně. Ve skutečnosti jsou to jen moderní verze starého: Kolik andělů může tančit na špičce jehly.

Všechny ztracené turbany budou na támhletom repráku

   Za typické soundtracky Aranosových dobrodružných výprav považuji dvojici alb Every Bright Body Gleams Green (1999) a  Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final World (2001). Jsou plné krátkých skladeb (i když na každém z nich najdeme jednu resp. dvě dvacetiminutové výjimky) těkajících mezi minimalistickou napínavosti a místy až barovými kudrlinkami, polopatisticky servírovaných provařených žánrových citací (blues, orientální motivky) i zcela nezařaditelného úletu či náhlých ohlasů konkrétní hudby v podobě zvuku počítačové tiskárny a rádia. Častou zbraní je hra s falšemi alikvótami. Tóny místy až nesnesitelně napínavě obíhají kolem melodické linky, rytmus je v mnoha případech držen vrstvenými smyčci, jejichž dřevorubecké tahy a štiplavé intervaly mají syrovost conradovského minimalismu. Zpěv se objevuje sporadicky. Konzistentnější z dvojice, Magnificent! Magnificent!, se často vrací k několika základním motivkům, což poměrně výrazně zvyšuje její působivost.

   Na předposledním albu Tangomango (vydaném ve fialovém hedvábném obalu s korálky) však Aranos překvapil výrazným příklonem k písni - většina skladeb je rozostřenými písněmi pro skřípavé smyčce v rozervaných kulisách tanga a místy až operetního přehrávání. Zpěv není tak vypjatý jako na Magnificent! a Every Bright Body, díky tomu, že se neomezuje jen na sporadické slogany, má však mnohem více barev, od napjatého šepotu až k temně parodické bluesové mannýře. Z propletené džungle tang občas vypadne překvapení jako například ojedinělá elektronická plocha v závěru 69 Waltonís-Yamamoto Noodles či „přesýpací“ miniatura Return To Commercial Clowning.

   Tangové album jsem plánoval už před Transfixiatio. Věděl jsem, že před ním udělám jednu nebo dvě živé desky, abych měl Čas studovat žánr. Vím, že nezní přesně jako to, co si normálně představíte pod slovem tango - chtěl jsem udělat něco trochu jiného, aby to neskončilo jako Carlos Gardel nebo Astor Piazzola. Název Tangomango mě napadl, když jsem objednával obaly. Paní, která to v Nepálu organizovala, potřebovala název hrozně rychle. Vůbec jsem nevěděl, že Can vydali album Tago Mago - to bych byl vymyslel jiný název. Náhoda je náhoda, nedávno jsem hrál s jejich bývalým zpěvákem Damo Suzukim.

Při poslechu alba mě napadla příbuznost s tvůrčí metodou Captaina Beefhearta - Aranos dekonstruuje tango a staví dohromady tak, že se žánrově nemžeme splést, vnitřní napětí a prvek neočekávaného v důvěrně známém jsou blízké beefeartovskému zacházení s blues - za pomocí tradičních zvukových zdrojů rozložit píseň na prvočinitele a ty umně sestavit do chladného homogenního bloku s redefinovanými vnitřními vztahy a zákonitostmi.

   Beefhearta mám rád, ale nechci dělat americkou hudbu - spousta lidí ji dělá moc pěkně. Beefheart pro mě zní jako rhythm & blues a od toho se nikdy nedostal, kromě několika kousků, které majÌ kořeny v bílé lidové písni. Nebo Tom Waits, ke kterému mne v Americe i v Irsku přirovnávají. Všechno, co dělá, je pro mě country. I když zpívá· Brechta a Weila. Nemám nic proti country, jsou tam krásné písně a úžasná hudba, ale jsem ze Střední Evropy a tam je tradice mnohem bohatší. Někdy musíme odjet, abychom viděli, jaké bohatství máme doma.

 Dno oceánu v plamenech

   Druhou stranou Aranosovy sólové tvorby je jeho ambient. Dlouhou plochu napjatých vztahů smyčců a elektroniky nalezneme na mnoha z jeho alb - vzpomeňme dlouhé tracky na Every Bright Body či Magnificent! - dvě desky bychom ovšem mohli označit za výhradně ambientnÌ. Transfixiatio (1997) pro táhlé smyčcové tóny, hebké zvonění, vybrnkávání a jemný elektronický závoj zcela postrádá jakoukoli zvukovou zlomyslnost či výrazný kontrast. Lze u něj příjemně spočinout a dolovat v sobě pozapomenuté romantické usazeniny.

    Chtěl jsem nahrát něco pomalého a meditativního, něco, co není jasně v určité tonalitě. Tak jsem použil zmenšený akord a zmenšené stupnice, které nemají jistý kořen. Posledně jsem neuspěl, protože to často zní, jako kdyby to bylo v nějakém G. Lidé se naštěstí většinou nestarají o hudební teorii, tak se jim to líbí. (Mně se to taky docela líbí.) Nechtěl jsem to předělávat a předělávat, až by to ztratilo duši, tak jsem vše nahrával jednou, maximálně dvakrát. Výsledkem bylo asi osm nebo deset hodin nahrávek, z nichž jsem hodinu vybral.

   Novinka Bering Sea sestává téměř výhradně ze zkresleného zvuku gongů rozeznívaných smyčcem. Její nálada je působivým vyjádřením krásy a chladu Sibiře za polárním kruhem. Kořeny alba sahají k příběhu Jiřího Nepomuka Příhody - muže, který  utekl z Československa východním směrem a který třicet let žil s přírodními kmeny na Sibiři. Hlavní inspirací Hodinové skladby je iniciační procedura inuitských šamanů - za účelem zpochybnění racionality a ega a rozšíření vědomí kandidát tráví pod dozorem zkušeného šamana až tři týdny ponořen do ledové vody. Závěrečné minuty skladby jsou jemně deformovanou písničkou doprovozenou banjem hraném ve stylu clawhammer.

Zlatý undergroundový surfař

  Své alba Aranos vydal na značkách jako Noise Museum či Klanggalerie, poslední dobou se však uchýlil k vydávánÌ na vlastním labelu Pieros. Pro distribuci Magnificent! Magnificent! Zvolil svérázný způsob - lidé, kterým album poslal, měli sami rozhodnout, kolik peněz pošlou oplátkou.

   Měl jsem teorii, že lidé jsou čestní a že většinou nepotřebujeme banky, policajty atd. Stalo se, že spousta lidí mi zvláště na začátku posílala moc peněz. Párkrát jsem dostal 40 dolarů nebo liber - to jsem nevěděl, co mám říct. Myslel jsem si: to je moc, vždyť je to jenom CD! Myslím, že mě nikdo neošidil, dvakrát jsem dostal méně než 10 liber. Většina lidí poslala 15 nebo 20. Teď vím, že si ho někteří nekoupili, protože se nechtěli rozhodovat, kolik by mělo stát. Tomu taky rozumím.

    Mám svoje vydavatelství, protože je to jednoduší. Za Transfixiatio jsem dostal 200 liber, za Every Bright Body Gleams Green - nic. A už ani nemůžu dostat ta CD. Mám jednu kopii alba Transfixiatio, Every Bright Body Gleams Green nemám vůbec, jenom ty mastery. Asi je vydám znovu sám, až budu mít čas a peníze. Když to vydá někdo jiný, hádáte se o obalech, nikdy to není přesně tak, jak to má být atd.

   Dělat všechno doma je pro mě lepší. Objevil jsem, že mě to baví - například album Bering Sea. Obal je linoryt, a když vyprodám, vytisknu 10 nebo 20 nových. A každý˝ obal má osobitý charakter. Když jsme připravovali Santoor Lena Bicycle, dlouho jsme přemýšleli, jak udělat obaly. Museli jsme vyřešit mnoho problémů - jak je namalujeme, jak je nařežeme, jak je dáme dohromady, jak tam připevníme CD Udělali jsme jenom 500 kusů, protože jsme se báli, že příprava bude hrozná nuda, to šroubování, lepení atd. Ale naopak - hrozně nás to bavilo. Pak jsem vydal Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final Word, kde jsem musel dělat pár věcí také ručně, a nakonec jsem si řekl, že to asi všechno budu dělat sám doma. Jenom CD jsem měl vylisované ve firmě. Když jsem vydával Tangomango, firma mi napsala, že minimální objednávka je 1000 kusů nosičů. Ale já jsem měl jen 500 hedvábných obalů! A co dělat s pětisty kousky plastiku? Bydlím v přírodě, všechno je tu pěkné a já tam pak hodím hromadu plastu a zprzním své okolí. A CD, které uděláte doma v počítači, je stejně dobré jako to z továrny. Zkusím si všechno vydávat sám. Mám hotové nové album, chtějí ho vydat dvě společnosti, tak se z toho nějak vymluvím.

   PS: Přezdívku Aranos mi dal český producent, jehož jméno jsem zapomněl. Hrál jsem v Praze s klavíristkou Majou Elliott, častou spolupracovnicí Current 93. Povídá: „Vymyslím ti nové jméno, s tím svým se nikam nedostaneš“ Za chvíli řekl: „Aranos“ „Co to je?“ zeptal jsem se. „To nevím, ale měl jsem maďarskou babičku, A když bylo pěkné ráno, otevřela okno a řekla: Aaaa, aranos!“

Producent se později zbláznil. Přísahám, že to nebyla moje chyba.  

(poznámka 2024, aranyos- maďarsky zlato, zlatý, zářivý)

Petr Ferenc, HIS Voice, 2005

Zabloudil: Prostě je to potřeba

    Skupina, která se s malými obměnami nazývá Zabloudil, sídlí v Přerově a okolí. Během dvaceti let existence předvedla svůj sonický atak na stovkách koncertů v polovině Evropy, přitom však stále existuje na „domácí“, nehvězdné a neokázalé bázi. Myslím si, že málokteré hudební těleso tak důsledně a přitom přirozeně spojuje svůj zvuk se svými názory a přístupem k životu: i když by tvorba Zabloudil mohla být považována za extrémní, není v ní ani závan nepřirozené stylizace. Jejich nevyzpytatelná hudba je a není noisem, hardcorem, freejazzem, industriálem... jak ostatně dokládají útržky recenzí, kterými je rozhovor proložen, mapujících klikaté proměny zvuku Zabloudil a potíže, které vyvstanou, chceme-li ho nějak přiblížit psaným slovem. Na obalech alb a singlů, které skupina vydala, nenajdeme jména jejích členů, na tento rozhovor si udělala čas stávající tříčlenná sestava: Čuňďa, Fifi a Áda.

   Na vašich stránkách je zmíněno, že jste odehráli přes 220 koncertů v jedenácti evropských zemích. Stránky se ale léta neaktualizovaly, takže jaké je skóre nyní?

Fifi: Koncertů je tak ze 300, už to dlouho nepočítáme, zemí je 15 nebo 16. 

   Mě fascinuje, že už nějakou dobu žijete bez využívání internetu. Jak organizujete hraní a všechny věci kapelní?

Fifi: Hraní a všechny ty kapelní věci řešíme že nám občas někdo zavolá nebo napíše na mail a zeptá se. Nebo nás fyzicky někde osloví. Tak prostě. 

   To ale předpokládá být už etablovanou kapelou, která se nemusí nijak prezentovat či nutit pozornosti. Nebo nechce?

Fifi: Nutit se nechceme. Přináší to obrovské problémy... není nám to vlastní.

Čuňďa: Není to pro nás přirozené, a když jsme to kdysi zkoušeli, tak to přinášelo problémy při samotném hraní....rozčarování organizátora koncertu atd.

Áda: Nikomu naši hudbu nenutíme. Jestli se to někomu líbí nebo ne, je jen jeho problém. Tohle neřešíme a pokud nás pozvou, přijedeme a pokud ne, tak kvůli tomu určitě neumřeme.

Fifi: Jeden rok, když nás bylo hodně, jsme se snažili zajistit si více koncertů. Částečně se nám to povedlo, ale bylo s tím moc práce, občas blbá nálada, když je člověk odmítán a připadá si nepatřičně – tak to vnímám já – a tak už to neděláme. Je dobré cítit, když si tě někdo pozve, že o to opravdu stojí, a je si vědom i určitých rizik s námi a naší produkcí spojených.

   Jakých rizik?

Áda: Že by některý posluchač na koncertě naší hudby-nehudby dostat infarkt a pořadatel akce vlastně taky.

Fifi: Rizika naší produkce jsou v tom, že třeba organizátorovi je dáno ze strany posluchače najevo, proč že takový nesmysl pozval.... Prezentací už jsou samotné nosiče, odehrané koncerty... Nutit někomu ještě něco víc, do toho se mi fakt nechce. Když to sem tam někoho natolik zaujme, že se mu chce risknout naši produkci, tak proč bychom se měli zbytečně cpát někam, kam vůbec nepatříme a patřit nechceme... A na majspejsech, lastefem a bandzounech nejsme, protože jsme se dohodli že nechceme. Má to své „politické“ důvody, a zkrátka kolik věcí máš, o tolik by ses měl starat. A na tohle nám stačí ty naše málo funkční webové stránky.

Čuňďa: Já osobně nemám moc rád věci dominantní, převažující. Spíš mě to vždycky táhne k menšinovému. Tím nechci říkat, že když má někdo profil pouze na tomhle, tak že se tam nemrknu. Ale sám si to nezvolím. 

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Žádný punk, žádný jazz, žádný... ano, co? Spíše jakási bouřka, jakou známe jen od kapel z ČSFR, protože odtud pochází dobrá tradice neroztřiďovat energii do nějakých stylových zaměření. Zatímco se na Západě vedla jakási malá válka, jakési částečně hloupé roztříštění na nejmenší „stylečky“, dostaly se takové kapely do té nejvyšší špičky: Zabloudil ztělesňují materiál smíchaný z artrocku (především: Magma), jazzu a wave (Gang Of Four a jiné), který v tomto podání je právě proto tak jedinečný, protože se nic nemusí křečovitě křížit a „crossoverovat“, nýbrž zcela samozřejmě postavit vedle sebe a přitom skloubit dohromady. To znamená: špičkoví muzikanti (v tom smyslu, že vědí, co chtějí) neztrácejí čas tím, že si každý sám pro sebe něco brnká, ale zapojují do společného rytmického staccata nutkavé ostré střihy. Instrumentální hudba, u které nezůstanete ani vteřinu klidní. Kromě toho: hororové scény ve stylu Neurosis, které šetří tím, co je na Neurosis kamenem úrazu (takové ty akustické vložky jak od Genesis). Chválím maximálně už proto, že na tuto vlastní produkci z opačné strany tzv. hudebního průmyslu, chrlícího věci kus za kusem, by mohli být hrdi ti všichni od X-mist records až po Sony, jen si jí všimnout. Ale zatím se všichni korumpují. A je to jen v tom, že „toho jiného“ si všimnout nechtějí. Objednejte si to! (ZAP 1/95 – Německo)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

   Mě by zajímalo, jak se s tímto decentním přístupem přihodí, že vaše koncerty jdou do stovek a hrajete v půlce Evropy. Můžete nějak popsat tu organizačně-hudební výměnu? Jak vypadá „provoz“ Zabloudil a jak se změnil v čase třeba nástupem internetu?

Čuňďa: Nástupem internetu se provoz nezměnil vůbec, stránky máme deset let a stále neaktualizované. Jedině snad maily píšeme místo dopisů a telefonátů. Je to rychlejší, pravda, ale co víc.

Áda: Jsme takzvaní čekatelé na mailu.

Čuňďa: Vždycky se našel nějaký člověk, kterému stálo za to nás někam do zahraničí pozvat a nabalit k tomu ještě pár dalších koncertů. Asi máme štěstí. A vůbec, ještě abychom těch koncertů po dvaceti letech koncertování neměli odehraných několik set! A že v Evropě... vždyť tu žijeme! Až budeme bydlet v Asii, tak budeme, doufám, hrát po Asii. Nabídky hrát mimo Evropu tu taky byly, ale vždycky na konkrétní koncert, což je pro nás těžko realizovatelné. A „provoz“, co to je? My nejsme žádná fabrika. Prostě když někdo přijde s tím, že nám chce udělat hraní, řekneme ano a přijedeme. No, párkrát jsme museli říct i ne, třeba když se narodila Julie, nebyl kdo by ji pohlídal, stavěl se bejvák a my hráli-nehráli ve dvou.

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Ještě jednou naposled celebrují Zabloudil velké škrábání. Poté je zpustošeno vše co by ještě mělo být v hudebních strukturách slyšitelné. České trio řádí ve staccatu skrz každou myslitelnou noise variantu, bez toho, aby se někdy stalo doopravdy hlasité, anebo zcela ztratilo kontrolu. Tady se nikdo nepředvádí, tady se pitvá a potom musí být nástroje desinfikovány. U toho, u koho se v poslední době vyvinula alergie na harmonii, ten by mohl být touto kakofonií třeba vyléčen. Pro zbytek je to velké škrábající něco, co si příště raději nepozve. Thomas Winkler; TAZ 27.12.1998 – Německo)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

   A odkud vaše hudba, která – podle mě – nemá obdoby, vlastně vyvěrá?

Áda: Z nás samotných. Hraní taky závisí na tom, jakou máme náladu. Když jsem po noční nevyspanej nebo mám pár piv, tak to tam určitě bude cítit. Je to vlastně pokaždé jinak a to mě baví, tohle dobrodružství. A taky to, že v téhle kapele je dovoleno téměř vše... teda co se hudby týče. Nic připraveného předem, je to čistá spontánní akce.

Fifi: Když teda děláme ten improvising, tak za mě takhle... vyvěrá to z potřeby dýchání... z potřeby vypustit celý to každodenní napětí, potřeby porušit ty stereotypní životní čáry... prostě je to pro mě „potřeba“.

Čuňďa: Potřebuji takové krásné věci slyšet. Vždyť je to i způsob mého vyjádření. Ty zdroje se asi mění. Zatímco na začátku byly spíš společenské, dnes budou přírodní. Osobně věřím v nezdolnou životodárnost chaosu. Ale počítám, že nebudu ideolog, protože napřed všechno dělám, tak jak cítím, jak vnímám, že by mělo být, abych se mohl podívat sám sobě do ksichtu, a potom si teprve pokládám otázky proč atd. Takže ty zdroje budou zpočátku neuvědomělé, intuitivní. 

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Někdy zní tato hudební rozmanitost geniálně, potom zase úplně banálně. Běžné sluchové zvyklosti budou v Zabloudilu v každém případě vystaveny tvrdé, zvukově silné zkoušce. Česká undergroundová formace, která se už může odkázat na společná vystoupení s Johnem Zornem, je už dlouho, hlavně ve východní Evropě pojmem. Pustošivý sound-mobile skupiny se dvěmi kytaristy, baskytaristou, saxofonistou, dvěma zpěvačkami a bubeníkem drží pohromadě skrz noise útoky bezuzdných a pronikavě ostrých kytarových explozí ze sféry jazzu a hard core, stejně jako punku a art rocku. Zvuková apokalypsa sází na atmosféricky napjaté linie, které se ovšem pod permanentními tempovými a rytmickými variacemi stále nově objevují. Kdo by chtěl, se všemi svými smysly, znovu rád vkročit do neobvyklých a dráždivých zážitků světa rámusivých a zvukových orgií, udělá u tohoto koncertu dobře. Ne náhodně znamená Zabloudil tolik jako „schiefgegengen“ anebo „Vom Weg abgekommen“. (Frank König, Berliner Morgen Post, 27.2.1998 - Německo)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

    Spousta kapel si v začátcích předem nějak určí, co by vlastně chtěla hrát. Připadá mi, že to není váš případ... Jak Zabloudil vznikl?

Čuňďa: Mladí kluci, potřeba komunikace, dělat divadlo je moc složitý, nic neumíš. Takovej divnej punk jsme hráli, vše pevně dáno, texty to mělo, jen ve dvou – basa a kytara + hlas. Léto 1987. Časem se kytara a basa doplnily o bicí. Bylo to za komančů, dva roky jsme jenom zkoušeli bez možnosti vystoupení. Za necelé tři roky už nám to nestačilo, struktury se začaly uvolňovat, následkem čehož nás opustil budeník, a my jsme od prosince 1990 začali hrát s bubeníkem novým, s nimž jsme se dopracovali po několika letech k úplně improvizaci. Prvních pět let existence jsme neměli stabilní název, záměrně. Pak už nastala taková vnitřní potřeba zvolit něco stabilního, zrálo to asi půl roku, bubeník měl příjmení Vymlátil, tak furt hromada kapelových vtípků se slovesy v čase minulém (třeba Vyprděl, Vymlel, Vysral)... a pak jsme, při výlepu plakátů na nějaký koncert, uviděli ve městě nad obchodem nápis Zabloudil. A řekli jsme si: To je ono!

Áda: Já znám jednoho Zabloudila, ještě když jsem dělal v ČSAD. Byl to řidič autobusu. Taky je to cestovní kancelář v Olomouci.

Čuňďa: Cestovka byla asi pozděj, tohle byla nějaká konfekce v Přerově. Tehdy si stejně nikdo cestovky s divnýma kapelama ani plést nemohl.

   Co jste měli na tom plakátu, když jste se ještě nejmenovali?

Čuňďa: My jsme i před Zabloudilem vždycky nějákej název měli. Třeba Dva pytle, Samočinná pinkačka, Vykakat, Oživlá dřeva, S.J.B. Klokani. To jsme ale lepili plakáty na koncert, který jsme pořádali. Koncertů jsme dělali hodně, tohle konkrétně, myslím, byli Dog Faced Hermans a nějací Poláci, ale na název už si nevzpomenu. Pravdou je, že tehdy jsme na těch koncertech někdy hrávali i my. Mohli jsme si to i dovolit, protože nám pomáhali další lidi. Dneska, když dělám koncert, tak ho dělám sám.

Áda: Jo tak! Samočinná pinkačka, to si pamatuju. Byl jsem na nich a to jsem teda čučel. Do té doby jsem nic podobného na Moravě neslyšel. Byli to hodně divní týpci a hráli ještě divnější hudbu, ale přesto už tenkrát zajímavou

   No vida, jak tedy tehdy vypadali a zněli?

Áda: No já tehdy poslouchal spíš jazzrock, ale tihle lidi mi ukázali, že to jde dělat poněkud jinak, nekonvenčně a po svým. Byl to takový podivný improvizovaný punk s freejazzovými prvky a mně se to líbilo.

Čuňďa: Zrovna na koncert Samočinné pinkačky existuje recenze v Rock & Popu.

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Zabloudil hrál na 1. Máje 1999 v Tršicích na Olomoucku. Po odchodu bubeníka a zakladatele Z.V. se v koutě hostince, místo bicí soupravy, ze široka rozvaloval na dvou židlích funebrácký buben. Ostatní nástroje se tvářily normálně, ale jejich majitelé jakoby měli horečku. Oči se jim lesknou a čekají na povel. Útok! Obě křídla fronty se rozcházejí a opakovaně dochází znovu a znovu k útoku. Ještě že chybí nepřítel, slabé obecenstvo ale i tak po tomto teatrálním začátku podléhá a čím dál více ve svých myslích splývají s hudebníky, aby se spolu s nimi podíleli na nádherné prvomájové akci, jíž toto vystoupení bylo, jinak se to nazvat nedá. Akci, na konci které cítí všichni uspokojení, asi jako anarchistické skupiny rozbíjející v tu samou dobu v několika evropských metropolích policejní vozy. Jsme na Hané. Kvetou třešně a i do hospody přes voňavý kouř z dýmek zalétá vůně šeříku. Je pozdní večer, milujme se. (ŠS, Mašurkovské podzemné 22/99)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

   Freejazzem se po vás ohání kdejaký článek, které jste zveřejnili na svých stránkách. Čtu tam freejazz, punk, hardcore, noise... Jak tomu, co hrajete, říkáte vy?

Áda: No já ty škatulky moc nemusím i když trochu do toho co hrajem sedí. No je to prostě styl Zabloudil.

Čuňďa: Dá se to odbýt velice prostě slůvkem improvizace.

   S názvem si ale hrajete dosud: Zabloudila, Jan Zabloudil...

Čuňďa: Vnitřní potřeba, změna stavu, změna vnímání, nazírání. Neochota přijímat věci, jak jsou zaběhnuté, jak jsou nám nabízeny Kdysi jsme žádný nechtěli. Nic nás k tomu netlačilo. A říkali jsme si: „Ať si lidi zvykají se nechat překvapovat, a ať si nezvykají nechat si všechno donést na podnose až pod nos.“ Stejně nám vždycky všechno dlouho trvá, a pak ta nechuť k příliš pevným záležitostem.

   Jak se jmenujete aktuálně?

Čuňďa: Já se jmenuju Čuňďa! S kapelním názvem je to stejné jako na začátku. Necháváme to na pořadatelích, oni už něco zvolí. A když se zeptají, tak jim odpovíme tak, jak to momentálně cítíme.

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Jako první vystoupilo uskupení Zabloudil, skupina svou produkcí velmi dobře zapadající do hlasité a poněkud mystické nálady večera. Při zkoušení a i potom jsem měl dojem, že adekvátním označením jejich produkce by bylo mlácení kladivem do dveří a kvílení, ale není to tak jednoduché. Je pravda,že hrozilo akutní ohluchnutí, ale zážitek to byl neskutečný a zajímavý. Produkovali industriál, čemuž odpovídaly i elektrické nástroje, choreografi e, zpěv a nápadité používání různého osvětlení, ovšem nejzajímavějším nástrojem byl obrovský buben, do kterého až extaticky a jak šaman bušila štíhlá blondýna, přičemž druhá dívčina zase zpívala ony zvláštní tóny a slova. Představení bylo jedním bezpauzovým celkem, který se postupně vyvíjel a dostával smysl, až po asi hodině (či později?) vyvrcholil. (Ruda, FreeMusic.cz, 6.4.2000)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

   A jak to bylo s koncerty?

Čuňďa: Koncerty... hospody, kluby, amfi teátry, zříceniny, statky, zříceniny statků, výstavní síně, squaty, kulturáky, kina, svatební „síně“, volná příroda, akademická půda, hrady, jídelny, katakomby... Mě moc vzpomínat nebaví, raději žiju tady a teď. Ono to má totiž často tendence sklouznout k pasivitě, poplácávání po ramenou a podobně. Navíc jaká scéna v druhé polovině osmdesátých let? Vím že ve Zlíně byl Svoz řepy, v Havířově, ale spíš až na začátku devadesátek, T.D.H.R. V Olomouci Elektrická svině, Free Jazz Trio a chvíli Fester. V Ostravě pár věcí, které neměly dlouhého trvání, vyjma Absolutního bezedna, kde hrál Áda.

Áda: V Přerově byly kromě Staré Dobré Ruční Práce kapely jako Heparoid, Černý potkan no a samozřejmě Zabloudil.

Čuňďa: Za komančů, jelikož jsme hráli pouze dvakrát a to až někdy v srpnu a říjnu 89, ani moc nevím. Byli jsme hodně v izolaci, znal jsem spíš jen ten polooficiální vrcholek ledovce, kapely jako Bratrova svatba, Masomlejn, Betonová zahrada (i tam hrál Áda), Prouza... Pak se to dost zvrtlo, hráli jsme hodně v prostředí hardcorových skupin, kde ti kluci všichni jsou...

Áda: Jo jo, Betonová zahrada. A vyhodili mě jen proto, že jsem se opil a odmítl hrát na Rockfestu v Ostravě – tuším rok 1987. Byl jsem zarytý undergrounďák a vše oficiální se mi hnusilo.

   Jak vás brala hardcorová scéna?

Áda: Mně to prostředí celkem vyhovuje a nás brali i když jsme trochu jiní. Hrajeme vlastně všude tam, kde nás chtějí, nepreferujeme nějaká určitá místa. Prostě, kde se jim to líbí, tam zaimprovizujem.

Čuňďa: HC nás bral, že teda dobře, jsme divní, ale jinde nás nechtěli vůbec. Bylo to skoro stejný jako za komančů, akorát existovala ta HC scéna a ta byla hodně otevřená, tak na to doplatila tím, že jsme se tam uchytli. Byla léta, kdy jsme odehráli 20 – 25 koncertů, pak taky 15 i 50 za jeden rok (to bylo tehdy, když jsme je sháněli) a dneska jsme se dopracovali k těm desíti za rok. Současný počet koncerů mi nevyhovuje, bral bych tak dvoj násobek a to ještě s tím , že mám ohledy k ostatním v kapele.

   Více hraní, více energie?

Čuňďa: Energie?! To není to pravé slovo! Možná i víc příležitosti sdělit a podělit se. Pak taky potřeba konfrontování vlastního vidění a prožívání s reálnem, potřeba společenského kontaktu, směrován k životně důležitým věcem (pro mě).

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

S nedočkavostí zapínám věž, zasouvám cédéčko, čekám palbu a ejhle… vyřítí se na mě [hudba] plná šumu, elektronického vrnění, digitálního podmalování a jakési existenční naléhavosti. Mé přesvědčení o tom, že hudbu dělá rytmus, se rozplynulo v těchto ambientně – industriálních opusech. Toto dílo se nese v nenucené podvědomé náladě, jaksi se prostě nevnucuje a působí jako clona, doprovod. Jako by sami aktéři chtěli být s námi i u večerní onanie. Myslím si, že takovéto pokusy jsou už daleko za tradičním přístupem k hudbě (možná „snad“ i k životu), a proto se na ně nehodí ani klasické přístupy v hodnocení. Nejde o to umíš – neumíš, ale o nechápu – chápu. Tvůrčí vyjádření jednoho dne zmasakruje konvenci…! Dost hrozeb, ještě si pár let počkáme. Dalším aspektem, který mi přijde zajímavý, je skloubení „šamanského“ zpěvu s chladnou digitální technikou. Čili fůze čehosi fundamentálního s čímsi digitálním naznačuje nekonečnost možností směrem k budoucnu. S tímto cédé si rozhodně nezazpíváte, ale zajímavé šumivé, hlukové a neharmonické pasáže ve vás zanechají nesmazatelný odkaz. Dobrý prostředek na rozšíření vědomí. PS: Zabloudil se kamarádí s Ochránci hospodářských zvířat (http:// www.ohz.cz), za což mají u mě bodík navíc. (Selfrealization, Payo Ug webzine, recenze na poslední album Děti ze Zemně)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

    Kdy vstupuje na scénu Fifi a Áda?

Áda: Já jsem s nima hrál párkrát v devadesátých letech, a to když basák měl zlomenou ruku, tak jsem za něho zaskakoval na saxofon. Pak jsem se na čas odmlčel, dělal jsem jinou hudbu. A asi před rokem mě oslovili a já jsem zase v jejich řadách

Fifi: Se Zabloudil jsem se znala asi od začátku devadesátých let, naprosto mě dostali, potkávali jsme se při nějakých akcích, kde jsme hráli. Na Severní Moravě jsme se skoro všichni znali, lidí na hraní bylo v porovnání s dneškem opravdu málo . Dělala jsem s klukama něco hlukovějšího, později spíš minimalismus, pak začala trochu s improvisingem. V roce 1996 jsem najednou neměla kvůli smrti jednoho spoluhráče a tím pádem konci kapely kde hrát, Čuňďa. Mi zavolal, protože věděl, že hledám, Zabloudil taky hledal (kvůli personální krizi), pozval na zkoušku, přijel pro mě, první, druhá, třetí zkouška, a už mi bylo jasný že je to pro mě... teda a snad i pro kluky. I přes nabídky do jiných a zdánlivě „lukrativnějších“ těles nemám pochyb, že přesně tohle je pro mě.

Čuňďa: Áda s náma hraje už potřetí, poprvé ságo v roce 1996, podruhé gramofony v roce 1998. Pokaždé tak tři koncerty či zkoušky. Od toho roku 96 nás bývalo v kapele i osm, mívali jsme vlastní „osvětlení“, tanečníka... tři kytary, basu, bicí, velký dechovkářský buben, synťáky, gramce a samozřejmě dva až tři hlasy... Od roku 1998 to šlo početně dolů. Napřed na „finském turné“ odešel bubeník, těsně následován tanečníkem. A pak v roce 2001 jsme velice rychle před výjezdem do Švajcu a Paříže zůstali s Fifi sami dva a oslovili Martina Valáška, jehož hra na gramce ukázkově zapadla do našich hlasů a kytar nově obohacených o analogový synťák. Tahle sestava, s krátkým přerušením a krátkým doplněním ještě o jednoho kytaristu-vazbiče fungovala do léta 2005. Pak jsme hráli-nehráli ve dvou a na podzim 2007 oslovili saxofonistu-hlukaře Ádu. V současnosti opět pracujeme i se světly a začínáme začleňovat „vizualistu“.

Petr Ferenc, HIS Voice 2009

https://zabloudila.cz/

https://www.facebook.com/zabloudila

https://zabloudila.bandcamp.com/

Napalmed - dělat bordel neumí každý blb

 

J.Ch. Vůbec se nebudu pokoušet prokousat se naprosto neskutečným katalogem nahrávek – ať už v jakémkoliv stádiu zpracování nebo vydání. Zájemce tímto odkazuji na vaše stránky včetně těch původních http://napalweb.unas.cz/releases_cz.html (poznámka 2024: již nefunkční). Ještě než se dostaneme k tomu, co aktuálně chystáte, můžeš se Radku aspoň pokusit nám váš katalog nějak „typologicky“ zpřehlednit (splity, samply, kazety, kompilace, EP, full-lenghts …)?!

   R.K. Myslíš si opravdu, že má nějaký smysl zpřehledňovat to, co jsem se pokusil uspořádat už před lety? Na odkazu původních stránek kapely je vše dostupno k laskavému rochňání a přehrabávání. Již nějakou dobu je tento seznam krapet neaktualizován, ale to vůbec nepokládám za problém. Jakákoli nahrávka ze seznamu je „plnohodnotná“ a velmi koresponduje s dobou vzniku. Dříve se jelo v kazetách, poté byl dostatek lidí, kteří si koupili/vyměnili vinýlek, časem jsme se odhodlali i k originálním CD, dnes se soustřeďujeme hlavně na malé edice vypalovaných CD-R. Není tak nutno dělat ústupky kvůli penězům a většímu, byť stále omezenému nákladu, ale lze se volně soustředit na grafiku a balení. Pokud by měl někdo zájem Napalmed vydat, nebráníme se žádnému formátu. Nevydaných nahrávek mám v archivu dosti. Zrovna dneska jsem si vzpomněl na Hair Stylistics, projekt kde pan Nakahara valí jednu nahrávku za druhou. Nebo nekonečný proud hluku Merzbow. Z jejich pohledu jsme prachsprostí břídilové a šmuxlaři.

Aktuálně chystáte novou desku, ale přiznávám, že i v tom mám poněkud čurbes. A nebo je to možná jen tím, že chystáte více věcí najednou? Četla jsem o chystaném projektu  se slovenským Hambassadorem / Hard Clean Life, čtyřsplitku nebo dokonce ještě chystáte (v historicky krátké době) nějaký  full-lenght?

   To se Ti ani nedivím. Děláme si volně dle svých potřeb a možností. Není nutno vše katalogizovat a činit nečurbesoidní. V každém okamžiku se něco plánuje, něco chystá a mnohé nevyjde. Hambassadora jsem oslovil ke spolupráci, když jsem vyslechnul jeho starší elektronické experimentování. Protože se mi líbilo, napadlo mě požádat ho o kolaboraci. Pokud to klapne, bude to zajímavý projekt, který snad v našich končinách ještě nebyl.

   Sedmipalcový čtyř-split vyhnil je na spadnutí. Zrovna jsem odeslal náš materiál organizátorovi. Desky se dále zúčastní jeden český a dva německé projekty. Vše hluk a bordel á 3 minuty. Plnohodnotné nahrávky jsou na pořadu dne vždy ihned po nahrání, u mnohých vždy připravím i obal, ale už se nedokopu k fyzickému zrealizování. Jak jsem psal, o nic nám nejde, takže…

Co lze konkrétně na chystaných nových věcech očekávat (nového/jiného) –  myšleno i v kontextu vašich nahrávek z poslední doby?

   Od počátku jsem chtěl prostřednictvím Napalmed dosahovat čistého, tvrdého, drsného hluku. Tu a tam se to povedlo, ovšem pokud se ohlédnu, podstatou tvorby byl jakýsi industriální noise hybrid. Kombinace železitých zvuků, zkreslených rachotů, neurotického křiku. V posledních letech jsem byl zasažen podomácku vyráběnými generátory, jednoduchými oscilátory a filtry, takže mnoho nahrávek, koncertů a celkové vyznění vůbec, bylo orientováno tímto fenoménem. Nepředstavujte si však nějaké pidli pidli klávesových onanií. I tato kultivovaná zvukotvořítka jsme zprznili a ztrýznili jaxepatří.

Ve vašem případě se poměrně špatně začíná od konce tím spíš, že patrně mezi „typickými“ čtenáři Sparku nebudete mít moc (obeznámených) posluchačů, takže jdeme na začátek, do roku 1994. Kde jsou prvopočátky NAPALMED / kde byla prvotní inspirace – a nebo řekněme důvod, nutnost přijít s kapelou/produkcí typu Napalmed?

   Jeden z důvodů byl nápad prostě a jednoduše založit cíleně hlukovou kapelu. Pokročit a podpořit hranice extrémní muziky. Další, mylná idea byla, že dělat bordel umí každý blb. Po přenesené inspiraci kapelami Anal Cunt, Merciless Noise, Cryptic Slaughter, Meat Shits, Czechcore S.R.K., Laibach, Sore Throat, Cripple Bastards, atd jsem se v polovině roku 1994 odhodlal, oslovil kluky z první sestavy a už to jelo.

Kdo všechno byl u zrodu? (mám pocit, že jsi v současnosti jediným původním členem Napalmed?)

   Petr Beránek – basa, Martin Holý – basa, Martin Beraxa – bicí a já (Radek Kopel) – hlas, efekty. To, že jsem jediným členem kapely má prostinký důvod – je to kapela moje, hehe! I když i zakládající člen může být z této vyhozen, popřípadě mu ukraden název.

Jak se vám v Česku v 90.letech  fungovalo … nemám pocit, že by tu byla nějaká silná „noise“ scéna a nebo je hodně dobře ukrytá … ?

   Od počátku kapely jsme nějakých pár let fungovali a patřili do tzv. „metalového“ undergroundu. Tak jak se tento fenomén pomalu rozmělnil a původní hybatelé skončili nebo v lepším případě dostali do vyšší úrovně, zůstali jsme „na volné noze“. Díky tomu jak jsme se zakořenili na začátku, ještě dnes si tu a tam lízneme smetánky. Jsme v mylném povědomí coby „legenda“, jednou měsíčně nás někdo pozve abych zavrzali v jeho městě.

Při jakých příležitostech má formace typu Napalmed šanci si zahrát ? (sama jsem vás viděla jen na OEF) … 

 Jsme schopni a ochotni předvést své pojetí hluku kdekoli je zájem, komukoli, kdo nás pozve a proplatí nám cestovní výlohy.

Hrajete i venku a třeba na festivalech ? 

   Obě možnosti jsou reálné za předpokladu vyřčených podmínek.

A je něco jako Mekka „noise“ kultury (myslím na festivaly – a spíš ve smyslu japonské „noise“ hudby, ne v širším smyslu avantgardní/ experimentální/současné hudby … i když to asi nemá smysl rozdělovat …)?

   Myslím si, že si v naší pozici nemusíme dělat žádné větší ideály, než odvádět to nejlepší čeho jsme schopni. Máme své rodiny, svá zaměstnání a hlavně jsme si vědomi svého pohybu na nejokrajovějším okraji hudby. Já osobně jsem spokojen s tím jak to funguje. Párkrát jsme vystoupili i v cizině a když si vzpomenu kolik je na tom kterém místě každý den, každý týden, každý měsíc kapel, není důvod se ptát, proč by se měli podělat zrovna z takových nýmandů jako jsme my, hehe!

S jakou odezvou se Napalmed setkávají u nás a venku?

   Šok, výplach, vzájemné nedorozumění, rozhovor ve dvou naprosto odlišných řečech. Když se objeví vnímavý posluchač, nenasytný hledač, otevřený mysl je vyhráno – na obou stranách!

V jednom rozhovoru jsem zaregistrovala, že jsi zmínil spolupráci (a nebo možná využití některých nahrávek / zvuků či jejich částí) jinými kapelami … Smashed Face, Victims, Gride … Jak často k tomu dochází a co považuješ za nejpovedenější spolupráci / využití ?

   K takovémuto využití, použití popř. zneužití dochází velmi jednoduše. Kapela má pocit, že by hlukové zvuky mohly doplnit, či jinak oživit jejich muziku, napíše nám, my pošleme svou aktuální tvorbu nebo zaštracháme v archivu a zkusíme se přiblížit jejich představě. Díky tomu, že jsem osobně spolupracoval třeba s mosteckými Four Seats For Invalides, dalo se vše dolaďovat ještě více.

Napalmed v určité době přestali fungovat (?), měl jsi pak sólo projekt a současná podoba Napalmed je zřejmě nová – můžeš mě uvést do obrazu + odkud se rekrutovali stávající kolegové?

   Napalmed  N I K D Y  nepřestal(i) fungovat. Trochu neskromně zopakuji, že Napalmed jsem já, takže přestane fungovat až řeknu. Ale abych se vrátil ke Tvému dotazu. Když postupně ze sestavy odešli všichni chlapíci, číhal jsem podalších, ale sehnat nehudebníky, kteří by chtěli a byli schopni tvořit hluk, je, ač se to nemusí zdát, problém. Protože jsem nechtěl přestat nahrávat, vydávat a vystupovat, malou fintou, tedy odházením samohlásek, vznikl NPLMD a já frčel coby „sólový projekt“. Vše ostatní bylo stejné. 

Co jsem měla možnost zatím slyšet, tak z vaší produkce dost vyčnívá Noisax Jazzostrial Fractamental, kterou jste dělali ve spolupráci s japonskými muzikanty- jak k téhle desce/spolupráci došlo a hodláte něco „podobného“ zopakovat?

   Původní záměr pro takovouto nahrávku byl následující. Sehnat hráče na různé dechové nástroje (např. ságo, trubka, pozoun, tuba, klarinet), nechat je zahrát to nejdivočejší čeho by byli oni a nástroj schopni a a společně to vše nahrát. Protože jsme však nebyl sto sehnat takto otevřené muzikanty, rozhodl jsem se poohlédnout  po světě, tehdy ještě coby aktivní MySpace-ista. S Hiroyuki Fujiwarou jsme byli propojeni, jeho ságo bylo pro mou představu divoké až běda, takže nebylo co řešit. Požádal jsem ho, aby nahrál dvakrát 30 minut excentrického extatického saxofonu. S dovětkem, že s vypětím sil zaznamenal půlhodinky hned tři. Hodinové album tedy mělo obsahovat dvě části, ale po jednání s vydavatelem jsem koncept trochu přeonačil a produkčně zabarvil do podoby jak je máte možnost slyšet právě jako Noisax Jazzostrial Fractamental. Kolaborace s kytaristou byla rovněž v plánu, takže se jen a pouze použila. Pro zajímavost bych rád řekl, že na křtu desky v pražském Kaštanu jsme měli v sestavě živého saxofonistu z kapely Zdarr. Do budoucna bych tento vzorec určitě rád zopakoval.

Mimochodem – při vašich vystoupeních je důležitá i vizuální složka (už jen díky arzenálu, který při produkci používáte) … máte (nebo podíleli jste se) nějaké projekty, které brousí do vizuálního umění (instalace ..)/ performance ?

   Z podstaty mi jde hlavně o výsledný zvuk. V počátečním stádiu jsem cíleně odmítal blikající světla, kouř, stroboskop nebo projekci. To čím na pódiu zacházíme a s čím pracujeme je vizuálně zajímavé. Jako další element, po vzoru svých oblíbených kapel, se snažím o jakýsi pohyb a živost. Performance? Ano každé naše vystoupení bylo, je a bude performancí, vždyť všechny koncerty byly takto nazývány a coby nahrávky i uváděny.

Někomu mohou vaše zvuky přijít jen jako kravál a série improvizací, jenže takhle jednoduché to samozřejmě nebude…

   Je to takhle jednoduché: naše zvuky jsou jen kravál a série improvizací.

Jak vypadá takový proces skládání/psaní a do jaké míry improvizace hraje roli (v nahrávkách / vystoupeních)?

   Hluk neskládáme, hluk tvoříme. Hrajeme jej, hrajeme si sním. Hluk nepíšu do not,  vytvářím schémata zapojení. Domluvený je hrubý čas a eventuální výsledné téma, nálada, která se může a nemusí dodržet. Domluvené je, kdo bude používat jaké materiály, jakou techniku. Nahrávky i koncerty se jedou na tzv. první dobrou, jak říkají filmaři. Neděláme rozdíly mezi „zkouškou“, nahráváním demáče nebo koncertem. Vše má stejné mantinely, být upřímný, nelhat sobě ani posluchačům.

Pro zajímavost – když dáváte svoje skladby / nahrávky dohromady, máte něco jako „notový“ záznam nebo používáte alternativní způsoby zápisu/záznamu? A pokud ano, jak vypadá?

   Snad jednou nebo dvakrát jsem použil „notový zápis“ jako podklad pro „studiovou“ nahrávku. Pro nezúčastněného člověka je to jakýsi grafický manuál, jak bude co probíhat na osách X a Y. I co se týká zaznamenávání našeho konání, snažíme so o co největší autenticitu. Vše co se děje, ať už v obývácích nebo na pódiích, je vytvořeno, smícháno a nahráno živě. Samozřejmě, že jsme v průběhu existence experimentovali různými technikami a technologiemi, ale mám pocit, že „online systém“ je ten správný.

Škála nástrojů/přístrojů/materiálů atd., které k produkci používáte musí být velmi široká: Na čem jste kdysi začínali a jak jste „katalog“ nástrojů atd. rozšiřovali – dneska předpokládám používáte i elektronická hejblata (a od kdy vlastně?), navíc jsem na některých nahrávkách zaregistrovala klasické nástroje  … (otázku lze přeformulovat jednoduše na to – s čím se na vašich nahrávkách člověk může setkat)

   Počátek byl odstartován na klasických hudebních nástrojích, tedy dvě baskytary, bicí a hlas. Mylně jsem se domníval, že jimi lze stvořit čistý hluk bez hudební příměsi. Sami spoluhráči uznali, že toto nelze a vydali jsme se cestou používání materiálů, ponejvíce železa, šrotu, kovových krámů a odpadu. Došlo i na otestování vody, dřeva, plastů, komerční elektroniky abychom se učili, hledali a hráli si. Většinou byl náš zájem z té které věci vydolovat a vyprodukovat co nejvíce zvuků. V posledních dvou, třech letech jsme se soustředili na po domácku vyráběné syntezátory, tedy jakési „mozky“, jež se nachází v klávesách. Nejsou však ovládány klaviaturou v tónové řadě, nýbrž jako tón, který se manipuluje jednoduchými ovladači, odporem, tlakem, světlem.

Upravujete/ladíte si své „nástroje“ nějak (nechci mluvit vyloženě o ladění, ale umím si představit, že např. není plech jako plech a materiál/tloušťka/velikost plochy atd. ovlivňuje výsledný zvuk) …. A nebo jak vůbec vybíráte „věci“, na které to či ono budete hrát / využívat pro produkci?

   Neupravujeme, neladíme, nezkoušíme – čímž se vracím k oné upřímnosti. Plech je plech, tak proč s ním ztrácet čas. Co nalezneme, co seženeme, vše je použito tak, jak bylo opuštěno. Nebolí nás pak srdce, když dojde k úhoně nebo zajde na oubytě. Musím přiznat, že když jsem jako generátor používal svůj tape deck Technics nebo MiniDisc Sony, přistupoval jsem k nim samozřejmě opatrně, protože tyto přístroje plnily i fuknci užitnou a ještě nebyly za zenitem. Zkoušíme prostě hledat a tu a tam něco nalezneme.

A propos – teď mě napadlo - kde vlastně zkoušíte a kde ty věci skladujete??? … Když hrajete živě – co všechno s sebou stěhujete a jaké vlastně máte technické nároky na produkci? Omlouvám se, ale když se podívám na některá videa, tak mě ta logistická stránka docela zaujala … 

   Párkrát se nám poštěstilo mít zkušebnu/skladiště, přestože nezkoušíme, ale čas od času je dobré se sejít, poklábosit, něco nahrát. Odvěký problém sehnat optimální plácek za co nejmenší peníz, nejlépe zadarmo se nám povedlo jen párkrát. Aktuálně máme vše naskládáno v obýváku u MartiNa.B., čímž bych mu chtěl vystřihnout veliké poděkování.

   Logistické problémy bývaly, když jsme tahaly kufry s železem. Dnes už jsme poučeni, že i s malým kašp… ehm plechem, se dá zahrát velké divadlo! S každým odjezdem na koncert se nám zdá, že toho máme méně a méněji. Pokud se však posluchačům zdá, že slyší větší a větší bordel, je vše v nejlepším pořádku, hehe!

A jsem zpět u způsobu záznamu vaší produkce: můžu si představit, že svoje experimenty pro účely nahrávek zkoušíte, mixujete atd. a že ta či ona věc vzniká za pochodu … ale pak přijde „live“ provedení a pro takový účel je „nějaký“ způsob záznamu asi nezbytný … nebo ?

    Pokud se dá za zkoušení považovat ošahávání efektů, hledání jejich možností, kombinování zapojení, testování a ozvučování materiálů pak tedy zkoušíme. Nic však nepřipravujeme s cílem, aby vše bylo připraveno a napevno nastaveno. Pokud už by se k něčemu takovému schylovalo, pak jako (ne)správný šéf kapely, vše zbořím a začínáme nanovo.

Hrajete někdo na klasické nástroje  a/nebo jaký je váš hudební background? 

   Někteří bývalí členové kapely byli muzikanti, aktuální čouzek PaveL.H. je například výtečný perkusista a bubeník, ovšem v Napalmed se „na to“ nehraje. Nezajímá mě, kdo umí kolik akordů, jak je schopen držet rytmus, popřípadě jestli je vynikající tvůrce bezvadných melodií. Nic z toho pro naši věc nepotřebujeme, ač bych rád dodal, že všechny tyto i jiné hudební nezbytnosti mám rád a obdivuji. Od svých spoluhráčů potřebuju nadšení pro experiment, snahu hledat a objevovat, držet partu, dávat všanc své já, svou fantazii. Pokud by měl kdokoli z nich pocit, že je to marné, že je to slepá ulička nebo jinak „vyhořel“, což už se v minulosti stalo, není nic snazšího, než se s kapelou v dobrém rozloučit. 

Ptám se i proto, že určité postupy vandrují do současné avantgardní hudby a fúze apod. Umím si představit, že fandu metalové hudby, a to i těch extrémnějších žánrů, lehce vyděsíte (řekla bych, že i řada z návštěvníků OEF – soudě podle jejich bezprostředních reakcí – vás buď brala jako recesisty a/nebo šílence/kuriozitu) na druhou stranu je ale pravda, že s řadou  prvků/postupů se lze setkat v moderní „vážné“ hudbě, jazz fúzi/experimentech/elektronické hudbě atd. jdoucích velmi hluboko do minulého století … takže

 K několikráte citovanému vystoupení na OEF. Touto cestou bych ještě jednou rád poděkoval Čurbymu za to, že nás již podruhé pozval a že jsme tímto způsobem mohli urazit zhruba 4980 lidí najednou! (Předpokládám, že jsme se líbili cca 20ti, kteří mi napsali, hehe!)

Kde všude jsou vaše kořeny / vlivy / inspirace ?

   Já osobně beru inspiraci všude a to doslovně. Patřičně zemité polohy rock, metalových a core proudů: grindcore, powerviolence, noisecore, funeral doom, sludge, divoký punk. Samozřejmě větve hudby experimentální: z těch hlavních noise, industriál, ambient. Nepohrdnu však pro mě dobrým bigbítem, lidovou muzikou, alternativou. Co se mi líbí avšak moc tomu nerozumím je jazzík, soudobá vážná hudba, některé popíky. Když mimo jinými jako vlivy budu jmenovat třeba Mišíka, Prúdy, Collegium Musicum, Müllera, Grand Funk Railroad, Danziga budou mě mít mnozí za blázny, ale to vše mě formovalo a ovlivňuje úplně stejně jako práce ve fabrice, procházka kolem zurčícího potoka, rachtající mixér atd.

Nebo jinak – pochází vaše  inspirace z avantgardní / experimentální hudby minulého století nebo z Japonska?

   Mimo jiné ano. Dopilování hlukového vzorce a jeho dotažení do maxima jsem poznal právě z těchto končin. Masonna, Painjerk, Outermost, Solmania, Violent Onsen Geisha, Incapacitants, … takže hlavní inspirace přišla právě odsud. Chtěl jsem to dělat právě tak.

Pozorný příznivec extrémní hudby si jistě povšiml, že opravdu extrémní hudbě se daří v kulturách, kde by to člověk zrovna neočekával (např.grind scéna v Indonésii) … čili otázka zní: proč právě Japonsko / Japanoise? Vím, že k téhle scéně inklinuješ, a proto tuhle otázku na Tebe i směřuji – kde se to v Japonsku vzalo … je něco v kultuře / hudební tradici těchto zemí, co vytváří pro extrémní hudbu/umění zvláštní půdu?

   K Japonsku nesměřuju pouze kvůli „noiseů, ale v poslední době kvůli jakékoli muzice. Na historických podkladech je známo, že jako ostrovní země a uzavřené císařství, neměli problém s přebíráním a upravováním čehokoli. Co je ovšem podstatné, že vše uchopili tak bytelně a dotáhli do maxima. Někdy to působilo až podivně (touha mít metalovější kapelu než je metal sám) , mnohdy komicky (revivaly, japonské verze klasických muzikálů). Ovšem mám pocit, že to co pojali upřímně a rozšířili o elementy, které na nich mám rád, jako třeba syrovost, intenzita, spontánnost je pro zajímavé. Mám třeba video kompilaci různě stylových kapel (ska, thrash, surf rock, punk a mnoho jiných). Co je na tom zajímavé, je hra všech na nadoraz. Mydlí to jako když jde o život, o poslední vystoupení na světě. Totéž se dá říci o návštěvnících těch klubů. To mě na tom baví. Nedělají kompromisy. Deska je jedna věc, ale koncert je koncert. Noise se v japonsku neobjevil náhodou, má kořeny v psychedelické hudbě, syrovém hard rocku, jazzových výpadech. A jako u zmiňovaného videa, jedou naostro! Žádné kompromisy.

Pokud by někdo na základě tohoto článku pojal potřebu se s „noise“ blíže seznámit – kde či u koho by taková osoba měla začít … respektive – co člověk rozhodně musí slyšet?

   Kdo má zájem určitě si na internetu najde ty správné kanály. Třeba překopíruje kapely, které jsem zmínil. Kdo má rád „tvrdou, syrovou, divnou, neotřelou, zajímavou“ hudbu pro to čím je a má být, ten má jasno. Ostatní, kteří splývají na povrchu, vyhledávají zajeté postupy, obhajují ohraná klišé jsou ztraceni a je mi jich líto!

   Novému hlukaři, který má pocit, že noise bude na dalších pár let tím pravým ořechovým, doporučuju rozkousat lahev od piva a strčit hlavu do pračky u roury s vysokotlakou párou.

Jaké máte plány třeba na příští rok … a vůbec, jaké jsou ty zatím nesplněné sny … A  mimochodem, kde jste měli možnost si zahrát nejdál … došlo někdy na Japonsko ? 

   Zklamu Tě, ale nic neplánujeme. Snažíme se zdolávat věci a situace, jež nás míjejí.

   Nejdále jsme byli ve Švýcarsku a Ljublani. Japonsko? Hmmm, stále však mám na paměti, kde jinde bychom byli menší kapkou v moři, než právě tam?

V jakém nákladu vydáváte desky (CD/vinyl) a kde je možné se k tomu dostat (tedy kromě internetu) ?

   Edice a počty desek jsou adekvátní výrobním nákladům a zájmu lidí. Dnes se situace trochu otočila. Mnohý má peníze na realizaci čehokoli, ale co s tím? Kdo by měl eventuální zájem o zodpovězení svých dotazů, o nahrávky Napalmed nechť mě kontaktuje. (napalmed@seznam.cz)

Do Sparku není možné uvádět kompletní diskografii (málo místa), ale dám odkaz na vaše weby. Do Sparku by měla přijít jen albová diskografie, případně důležité splity … Můžeš sem prosím uvést to, co považuješ opravdu za klíčové ???   Díky!

   Není nutno, viz první odpověď

Jana Chržová, Spark 2011

Aktuální odkazy 2024:

https://napalmed.bandcamp.com/
https://rdkpl.bandcamp.com/