09.02.25

Projekt timmy: ”Repetitívnosť, ktorú drone obnáša je kontemplatívna a sama kontemplujúca.”

    Za jednočlenným drone projektem timmy se skrývá Adriána, která se pro Bawagan rozpovídala o dvou nových nahrávkách, o chystaném streamu a rovněž o kolektivu Řehole, který spoluzaložila. Fanoušstvo tohoto hudebního žánru se dozví rovněž o duševní provázanosti s hudbou projektu Koroze, který jsme v této rubrice kdysi také zpovídali.

   V čem spočívá kouzlo drone music? Proč by lidé měli alespoň občas ochutnat noise?

   Kúzlo drone hudby je pre mňa veľmi subjektívne. Drone je pre mňa božská vibrácia, harmónia, posvätný večne znejúci interval, odľahčenosť, ale zároveň ťarcha a jarmo. Repetitívnosť, ktorú drone obnáša je kontemplatívna a sama kontemplujúca. Noise je to, čo všetko spája. Ja neviem. Popiera, ale zároveň podčiarkuje podstatu hudby (aj seba). Je to taká interferencia. Zároveň si ale myslím, že je to celé úplne jedno. Žijeme v postmodernej dobe. Všetko sa navzájom popiera, ale o tom to vlastne asi celé je. Už nikdy sa z toho nebude dať výjsť, vystúpiť z kruhu… a to je skľučujúce. Príde mi zbytočné hovoriť o tom, že je to „obraz doby“.

   Jak bys charakterizovala projekt timmy?

   Projekt timmi nie je moc starý, hoci fungoval ako timmi, len ešte o tom sám nevedel. Necháva sa viesť intuíciou. Je ťažké to nejak jednoznačne charakterizovať. Hrám iba to, čo je môjmu srdcu a duši blízke a v čom sa cítim dobre, čo ma nadchýňa a s čím rezonujem, to, kam môžem zahnať zvuk až na úplný pokraj znesiteľnosti a zároveň nechávať vznikať „posvätný interval“ (neutrálny, citovo nezafarbený) a čakať, čo sa bude diať a ako sa bude meniť atmosféra miesta. Či sa spomalí čas, alebo sa, naopak, zrýchli… Čo mi môj hlas umožní tvoriť, aká súhra nastane pri spojení. Všetko totiž vzniká, ako má. Vždy.

   Hrála jsi už předtím v nějakých kapelách?

   Ako teenagerka som spievala v kapele niekoľko rokov, no dalo mi to predovšetkým skúsenosti s mikrofónom, zvukovkami a podobne. Nebola som leader, takže som moc veľké slovo nemala. Z kapely som asi po 4 rokoch odišla. Súbeže s týmto obdobím bolo previazané aj obdobie stretávania sa s ľuďmi v inej skúšobni, kde sme skúšali jammovať a niečo málo tvoriť. Časom som pochopila, že mi nevyhovuje byť súčasťou kapely. Najlepšie som sa cítila sama alebo s niekým, s kým som cítila prepojenie pri hraní. Od detstva som chodila do zboru, kde som strávila niekoľko rokov. Tam som sa naučia počuť dvojhlas/trojhlas... Už tam vznikli vzťahy k liturgickej hudbe, ktoré ma sprevádzajú dodnes (stredovek, Hildegard von Bingen a pod. Aj tu sa u mňa vzťahuje pojem „božský interval“). Súbežne s tým som skončila prvý cyklus klasickej hry na klavír (7 rokov). Objavila som čaro improvizácie a hry podľa sluchu. Interpretovala som desiatky pesničiek, ktoré mi zneli v hlave, ktoré som poznala, ako teenagerka. Nejak som ich asi chcela tak trocha vlastniť. Myslela som si, že keď sa ich naučím, ostanú vo mne navždy. To bol kľúčový aspekt v mojom hraní. Tam som pochopila, ako hudba funguje v mojej hlave, pretože mi to logicky a melodicky dávalo zmysel (v dospelosti som, prirodzene, začala o to menej dbať a hľadala skôr pavý opak). Hra z nôt bola, samozrejme, praktická, ale pre moje začiatky komponovania na klavíri úplne bezpredmetná. Na strednej škole som začala komponovať vlastné krátke skladby/plochy. V 16 vznikla skladba “Apodarlia”- nový názov získala nedávno -a to “When I was sixteen”, a to tak, že som sa snažila naučiť jednu metalovú skladbu- previesť ju do klavírnej podoby, zároveň som cvičila stupnicu c-mol a zrazu to išlo nejak svojou cestou. Vznikla ako skica pre kapelu pre novú skladbu. V kapele sa členom nepáčila, našťastie. 

Približne v tom istom období som začala chodiť na klasický spev. Vždy ma fascinoval ženský spev vo všeobecnosti. Naučila som sa správnu techniku, aby spev nebol deštruktívny a tón sadol tam, kam má. Skončila som prvý cyklus. Potom som išla na vysokú školu, kde nastalo hluchejšie obdobie. Prvý rok vzniklo pár kompozícií, niektoré pre kamarátov filmárov do ich školských prác, no na vlastných veciach som veľmi nepracovala, alebo ak, tak vôbec nie nejak systematicky. Prešlo pár rokov a ja som úplne prestala hrať aj spievať. Pred pár rokmi sa táto túžba však vo veľmi silnej itenzite začala do mňa vracať až som sa toho začala báť, a to bolo to, čo mi roky vytváralo blok. Pochopila som, že je možné použiť hudbu ako nástroj kódovaného jazyka, automatického písania, meditácie, konceptu. Asi pred dva a pol rokom som sa začala zaujímať o elektronickú hudbu viac do detailov. Ťažko popísať, ako. Nejak som na to začala stále vac a viac myslieť. Vedela som, že niečo vo mne je čo neviem dostať von a nevedela som, ako to mám urobiť. Začala som hľadať nejaké cesty. Veľa sme sa o tom rozprávali s Danielom z Koroze. Poznáme sa už asi 13 rokov, od môjho raného metalistického obdobia z okolia Popradu a Tatier odkiaľ obaja pochádzame. Po rokoch sme sa stretli v Prahe a začali sa baviť o hudbe. Bol pre mňa veľmi inšpiratívnou osobnosťou, ktorá ma k tomu nejak tak doviedla/motivovala. Časom som začala chodiť do Synth library a námatkovo som si vyberala nástroje, na ktorých som skúšala hrať a skúmala čo mi viac alebo menej sadne. Easy. Pomaly som začala uvolňovať ten blok, ktorý ma trápil niekoľko rokov. Časom, ďalej a ďalej som sa dostala k nejakým krabičkám. Niečo som mala požiačané od kamošov a podobne, kým som si zohnala vlastný gear. Naberala som na tej ceste stále väčšiu hĺbku a naplnenie.

   Co všechno využíváš během komponování? Kdy většinou přijdou hudební nápady? Máš nějaký archiv zvuků nebo částí skladeb?

   Behom komponovania využívam hlavne klávesy CASIO, mikrofón, mix, sampler Roland SP404A, pár pedálov (ale tie už pomenej), jednu drone/noise krabičku, ktorú vyrobil Adam (Řehole) v rámci DIY kolektívu Solid Core (Adam Chmiel a Honza Hrubeš). Vyrábajú moduly, oscilátory, synťáky… 
Hudobné nápady chodia väčšinou v procese jammovania samej so sebou alebo v procese imporvizácie. Niekedy mám pocit, že to nie je úplne racionálny proces. Väčšinou nepoužívam cudzie sample ani zvuky. Preferujem vlastný content. Používanie cudzých samplov vnímam už ako reakciu na niečo čo je úzko previazané s tvorcom, prirodzene… Ale viem, že s tým časom budem pracovať. Nejaké projekty a kolaborácie tohoto charakteru už sú vo vzduchu. Mám tiež nejaký archív klavírnych skíc v pc, ku ktorým sa plánujem v dohľadnej dobe dostať.

   Nahrávky děláš sama?

   Áno.

   Jak to máš s živým hraním?

   Ako prvé hrania som absolvovala dávnejšie už na strednej a čiastočne na vysokej škole, ale boli to prevažne klavírne veci, ale s projektom timmi som mala ako prvý livestream v súvislosti s krstom časopisu Dýpt IV, ktorý vydáva Ondřej Trhoň. Uskutočnil sa na jar, online. Keď som streamovala, nemala som prehľad o tom, koľko ľudí sa pozerá, takže som nemala taký stres, ako keby som hrala pred ľuďmi. O pár mesiacov na to bola prvá session Řehole kolektívu, o ktorom budem viac hovoriť v ďalšom bode. Odohrali sa 4 koncerty a z toho jeden ja. Hralo sa pred ľuďmi a v celkom otvorenom outdoor priestore v kampuse Hybernskej 4. Bolo to neporovnateľne stresujúcejšie, ale dopadlo to dobre. Ďalšie hranie pod menom timmi som uviedla na Secret rave v lete. Približne o týždeň na to (21. 8. 2020) bola spomienka na krst magazínu Dýpt IV v Punctum, kde som hudobne doprevádzala performerku Sonyu The Moon. Ten výstup bol super a mali sme z toho veľkú radosť. Vďaka Kryštofovi (Krysa) sa nám podarilo získať kvalitnú zvukovú nahrávku, s ktorou chceme ďalej so Sonyou The Moon pracovať. Na spomínamom evente bolo skvelé to, že atmosféra v priestore bola veľmi previazaná s ľuďmi, ktorí sa prišli pozrieť. Sonya počas svojho výstupu rozbíjala a manipulovala s jej autorskými keramickými objektami (kosti a podobne). Zvuk tejto manipulácie bol snímaný mikrofónmi a následne modulovaný. Malý vhľad je možné si pozrieť tu

   Za týden (5.11.2020) se prý budeš účastnit streamu pro Underdogs´, čímž si trochu přihřívám benefiční polívku, ale spíš mě zajímá, co od tebe můžeme čekat?

   Môžete čakať snáď hutné drony meniace sa v čase, previazané s mojím hlasom a možno aj textom. Veľmi sa teším a som vďačná za to, že môžem participovať.

   Bandcamp projektu timmy není příliš obsáhlý. První skladba z roku 2007, druhá z 2012 a tenhle měsíc jsi přidala dva tracky, na které bardi scény pějí samou chválu. Přiznám se, že hlavně „Blekmetal“ mě naprosto okouzlil. Popovídala bys prosím o těch dvou novinkách?

   Priznám sa, nečakala skoro žiadny ohlas :D, ale o to príjemnejšie bolo to pozitívne prekvapenie. Ďakujem Koroze za sharing (is caring) gesto a NBDY za morálnu podporu. Ako som už uviedla vyššie, môj gear sa postupne časom rozrastal a naučila som sa s ním nejak pracovať. Tým som zistila čo mi ponúka a otvára, a kde ma, naopak, limituje. Aj tie limity sú vlastne otvorené škáry, odchýlené dvere do ďalších priestorov. „Blekmetal“ vznikol ako podmaz k spevovej linke, ktorú som nepoužila. Nechala som ho nech sa valí ako chce a kam chce. Zistila som, že ma vlastne baví, že je sám. Použila som iba kláves a sampler ako efekt. V klávese som používala rôzne zvuky organov. Celý track bol nahraný, ako jedna stopa, v jednom čase. To, čo sa odohrávalo na klaviatúre by som musela popísať dopodrobna. Sú to spomínané (pre mňa) „božské intervaly“ (božské častice), ktoré používam, ako médium meniace sa v harmónii v závislosti od vnútorného a duchovného vnemu či pocitu. V tomto tracku je na všetko čas. Je to kontemplácia. Otváranie a zatváranie pomyseľných portálov. Track „donanobispacem“ vznikol podobne. Využívam tam ale svoj spev, ktorý je nahraný v dvoch linkách. Celé je to previazané teda s klávesom v podobnom procese, plus v prvej polovici sa objaví zvuk spomínanej krabičky, ktorá do tracku vnáša noisový nádych. Text je „dona nobis pacem“ - „give us peace“… Tento text sa používal v histórii (aj používa) vo viacerých liturgických spevoch či choráloch.


   Je to zvláštní otázka, ale asi ji potřebuju položit. V téhle rubrice je dobře přes 40 rozhovorů o experimentální hudbě a ty jsi teprve pátá žena, která odpovídá. Proč v tomhle žánru málo hudebnic?

   Tak to nie je ľahká otázka. Sama neviem, prečo to tak je. Je pravda, že v tomto okruhu poznám väčší kolektív mužov než žien. Myslím si, že je to úzko spojené s technikou, technológiou a technickosťou a veľa žien má možno trochu z toho strach. Sama som vlastne trochu strach mala… ale nemyslím si že v tom ženy nefigurujú. Práve naopak. Podobná diskusia nastala v Noise kithen počas Noise kitchen festivalu 2020. Nechcem ale otvárať otázky gendru. V mojom okolí je práve dosť veľa žien, ktoré pracujú (nielen) s elektronickou hudbou… len sa nevyskytujú možno v tomto okruhu ľudí.

   Jsi členkou nebo možná i zakladatelskou kolektivu Řehole, který sdružuje zájemce o modulární synťáky a pořádá akce. Zajímá mě kolem toho úplně všechno.

   Řehole sme založili s Adamom Chmielom (Solid Core), Adam už roky hráva na modulári. Pre Adama už nejaký čas pracujem v úplne inom odvetví, no počas bežnej komunikácii pri práci sme zistili, že by sme chceli nejaký projekt venujúci sa takejto hudbe a komunite ľudí rozbehnúť. Trvalo to nejaký čas, kým sme sa odhodlali a uskutočnili prvý event. O mesiac nasledoval ďalší event (2nd Řehole session v line-upe s Krysa, Omega Thr33 a FUYTAYXXL) a po ňom sme plánovali v celku veľký – až minifestival, ktorý sa mal uskutočniť na takom prírodnom mieste za Prahou. Karanténne opatrenia nám to však neumožnili. Čakáme na jar.  Řehole vznikli ako kolektív/platforma pre ľudí, ktorých bavia spomínané nástroje, ale aj pre ľudí, ktorí nemajú so živým vystupovaním skoro žiadne skúsenosti.

   „Our minds are open and we want to keep on expanding - towards our own consciousness as well as that of our surroundings. We're hivemind, we're binary code. We're a cult. We embody souls of both metal and plants. Our language is ambient, wail, noise. But borders of terms cannot bind us. We're Order corporation calling you from the world beneath the mud of summer nights and out of waters of autumn flooding rivers. We're trash, dust, corrosion, lead and gem. We're just a few among many souls sharing the same interest. Our primary means of communication are music, visuals and words.“ (preklad: Ondřej Trhoň)

   Postupom času a koncertov sa však začala identita formovať veľmi organicky a neobnášalo to iba hranie ľudí, ktorí hrajú na moduláry, krabičky a podobne, ale aj na prírodné nástroje, ako napríklad jew´s harp. Na prvom koncerte u nás hrala Aldana Duoraan (okrem nej aj Adam Chmiel, Jan Bláto, timmi). Týmto Aldana vniesla do celého „vibe“ úplne inú energiu, s ktorou sme chceli pracovať. Spomínaný prírodný event sa mal uberať aj touto cestou. Event sa ešte neuskutočnil, takže nechcem predbiehať.

   Slyšela jsem obdivně mluvit o tvých fotografiích, jedna série a pár dalších ukázek doprovází i tento text…

   Ďakujem, opäť sa veľmi teším z pozitívnych ohlasov.  Fotorafia je premňa takým základným vizuálnym médiom. Venujem sa jej prakticky od strednej školy. Na vysokej som sa k nej znova viac do hĺbky vrátila (možno preto tá odmlka od hudby…) Vyštudovala som Intermédiá, Digitálne médiá, Audiovizuálne médiá na Akadémii umení v Banskej Bystrici. V treťom ročníku som prešla do ateléru Fotomédium k prof. Milote Havránkovej, kde sa môj vzťah k fotke ešte viac prehĺbil. Fotografia bola aj je už dlhoročne mojou veľkou prioritou. V rámci voľnej výtvarnej tvorby, ale aj v rámci komerčnej fotografie. Stále pracujem (aj) ako freelance fotografka. V prepojení s hudobným svetom sa mi podarilo nafotiť pár vecí pre Jonathan von Bergen, a.k.a Amethyst na obal jeho skvelého posledného releasu (jún 2020) kazety The Journey, ktorá vyšla cez berlínsky label VAAGNER.

Karolina Válová 2020
Fotografie: Adriána Vančová

07.02.25

Míra Vejvoda, tedy projekt CHRUP: “preferuju nahrubo sestavený koncept setu, pak to naperu do lidí podle momentální nálady”

   Míra Vejvoda říká, že se tak dlouho motal kolem cizích kapel a věnoval se organizátorské činnosti kolem koncertů a festivalů, až bylo víceméně jen otázkou času, kdy se vrhne na vlastní tvorbu. Rozvzpomenul se tedy na své původní elektrikářské řemeslo, nakoupil efekty, něco si sám sestavil a velmi originální noise projekt Chrup byl na světě. Má na kontě jedno CD z roku 2018, split s Pole Dancing Madre Teresa a spoustu koncertů, z nichž některé nebyly v tak úplně obvyklých destinacích, všeříkajícím příkladem je místní rádio v nepálském městě Káthmándú. Chrup nemá moc videí, ale jedno povedené je v neméně povedené přiložené recenzi.

    Ke kterému roku se tedy počítají začátky Chrupu?

   V roce 2015 jsem si postavil svůj první „photo theremin“, a 17. 10. 2015 jsem měl můj úplně první live koncert. Bylo to ve Slovinské Ljubljani v klubu Bizzarnica při Marici na Mrož Festu, který se pořádá in memorian pro Primoze aka Mrož aka Minimal Bastard ( R.I.P. bro). 

   Jako úvodní fotku jsi navrhl něco, co vypadá jako zuby v krychli plné slizu….

   Jsou to vytrhaný lidský zuby. Odkud jsou, to neřeknu, ale moje nejsou. Dal jsem je do epoxidové formy. Něco mezi pokusem a uměním. Jo, je to dost nechutný, ale když už si říkám Chrup, tak se mi to hodí. Širší nápad je takový, že na to chci postavit jeden ze svých dalších instrumentů, ale jak to ve finále dopadne, tak to se nechce překvapit. Je docela možné, že se to nepovede úplně podle mých představ a tak to někam založím a nechám tomu čas, aby to vyzrálo.

   Proč Chrup, vlastně?

   Mám silné vazby na Slovinsko a na tamnější noisovou scénu. „Chrup“ ve slovinské výslovnosti znamená hluk. Noise se po jejich řekne „hrup“. Oni nemají „ch“ jako písmeno, ale vyslovují tu hlásku.

   Tak v češtině to taky kromě zubů znamená i ten zvuk chroupání, takže výběr názvu cením. Ale hele, ty takhle vyrábíš podobné věci?

   Občas jo, různě něco kutím. Mám třeba rád předměty, které reagují na světlo. Baví mě si něco vyrobit, ale dost věcí už mi vypovědělo službu, dost možná z důvodu vlastní nekvalitní práce. Takže teď mám na svoje sety spíš krabičky od kvalitnějších umělců, než jsem já, haha. Mimochodem zrovna ale  „zneužívám“ krabičky, co nemají s reakcí na světlo nic společného.

   Ty výrobky především dost využíváš ke svému hraní. To by tě mohlo bavit, co sestavuje Petr Válek, tedy Der Marebrechst, znáte se?

   Jasně, ty věci, který dělá, jsou super. Ale nehráli jsme spolu, zatím, dostal jsem se k němu teprve nedávno. Hodně mě to zaujalo, psal jsem mu, co používá za efekty a čuměl jsem, že vlastně skoro žádný. Jsou to přirozený zvuky.

   Je to tak, vystačí si třeba jen s kouskem dřeva, drátem a pár odpadky...

   To jo, ale i tak musí pak ten zvuk trochu upravit, aby mu z toho lezlo to, co chce. A v tom je právě to složitý. Osobně jsem si myslel, že dělat bordel bude snazší, ale právě je v tom kus umění. Pořád hledám něco novýho, co čím vyladit, čím do čeho třísknout, aby to znělo líp.

   Je mi naprosto jasné, že to není žádná sranda.

   Navíc ne každý na to má cit. Já jsem pořád „na stopě“, učím se, hledám. Co se týče dalších věcí, jako malýho mě bavilo kreslit, číst, ale nějak jsem z toho postupem času vyrostl. Dost ale čtu věci o muzice, rozhovory třeba, recenze taky. Ale hlavně mě hrozně těší cestovat, potkávat nový lidi, kultury, ochutnávat místní poživatiny a lihoviny… Co předvádí Petr je ale fakt úžasný. Teď má tu výzvu, aby mu lidi posílali svůj minutový song na připravovanou 1000 noise kompilaci. Bude to šílenství, tolik projektů najednou. Někteří moji kamarádi, už zavedení hudebníci, do toho nejdou, ale já jsem mu tu svojí minutu poslal. Přijde mi to jako totálně bláznivá věc a chci to podpořit.

   Jak se s vlastně dostal k hudbě? Hrál jsi někdy v nějakých kapelách? Od kdy koketuješ s hlukem?

   Nechodil jsem do žádný lidový školy ani na hudební kroužky, takže jsem začínal klasicky, jako asi hodně lidí, jako posluchač. Už od svých telecích let jsem díky bráchovi a kámošům ze školy poslouchal metal. Postupně jsem se dostal k death metalu a podobné muzice. Takže poslouchám fakt dlouho, i když teď v práci spíš rádio. Pár hodnotných skvělých hudebních kousků mám pochopitelně doma, ale nejsem žádný sběratel. Pak mi jednoho dne zavolal kámoš a povídá „Hele, nepojedeš se mnou do Slovinska na Noise fest?“ Vůbec jsem netušil, co mě čeká, ale jel jsem. A totálně mě to dostalo. Vlastně tak moc, že tam jezdím už dvacet let. Doma si noise nepouštím nebo opravdu minimálně. Ale miluju živý vystoupení, když vidím ty lidi, jak ony zvuky vytvářejí. Vždycky jsem chtěl hrát v nějaký kapele, ale nejsem vůbec hudebně nadanej, na klasický hudební nástroje nehraju ani teď. A to přitom táta a celá jeho strana rodiny jsou fakt muzikanti. Milion let jezdím koncerty po celým světě a tak jsem si řekl, že když už na nic neumím, tak si aspoň trošku zahlučím. Vypadalo to totiž velmi jednoduše. Ale jak už jsem zmiňoval, byl to omyl.

   Přepadají tě hudební nálady a dojmy i v běžném životě? Jak si ten momentální nápad zaznamenáš?

   Občas mě něco napadne při cestě do práce, nebo když si jen tak ležím doma na gauči, pokud jsem teda zrovna sám doma. Ale ani ne tak, co bych mohl složit, jako spíš jak by to, co už mám, šlo propojit a co k tomu přidat. Někdy jsem jen tak na procházce s malou dcerou a nahraju si třeba, jak vrže stará konstrukce od houpačky nebo takový spíš ambient zvuky. Zatím jsem nic z toho nepoužil, ale třeba časem to využiju jako podklad k nějaké nahrávce.

   Nakolik jsou Chrup sety improvizované a komponované?

   Základem je koncept, chci vždycky, aby to mělo trošku hlavu a patu, ale všechno nahrubo. Potom to podle momentální nálady do těch lidí naperu. Jinak bývám před hraním a během něj dost nervózní. Sice mě to moooc baví, ale jsem v tohle hrozný trémista.

   To je asi normální, že to silně prožíváš, jistě se pak dostaví i zpětná euforie z dobře odvedeného díla. Taky věřím, že se najdou i hodně vtipné momenty…

   Tak jasně, „veselých“ historek mám spoustu. Třeba jsem hrál v Písku na Lord of the Dance, aneb hvězdy tančí pro Wontanara v roce 2017, kde byly na programu samé thrash kapely. Od začátku jsem věděl, že to bude totální propadák z mé strany. Že jsou ty lidi jinak naladěný a že to nepoberou. Hrál jsem navíc jako poslední. Zvukařovi jsem řekl, že potřebuju, aby byla trochu tma. Jen jsem si udělal sound check, došel za mnou zpěvák z kapely Kaar s dotazem, jestli „tu pí***nu nechci vypnout“. V publiku nezůstal téměř nikdo, takže zvukař mi asi po dvou minutách rozsvítil, vypnul odposlechy se slovy, že je stejně nepotřebuju a šel balit. Bylo to pro mě trošku nepříjemné, když ti tohle někdo řekne, ale zase na druhou stranu, co může člověk čekat od „normálních“ muzikantů.  A jak mi kdysi řekl jeden kámoš, kdo z normálních lidí je ochoten si nechat udělat díru dobrovolně do hlavy takovým bordelem jako je „ noise“.

   Po těch všech rozhovorech už mi přijde, že je to takový trochu kolorit téhle scény. Hrát jako první nebo poslední, lidi pískají, remcají a odchází, zvukaři jsou na infarkt. Nedokážu si představit, že by tohle někdo udělal třeba zrovna metalové partičce, byť v půl druhé ráno. To by asi dostal do nosu… Osobně občas organizuju literární čtení, často je to jen poezie. Mívá podobné reakce i návštěvnost. Ale během posledních dvou akcí, fúzí literatury a hluku, spolupořádaných s Drénem, resp. s NBDY, se klub vždycky naplnil. Možná se ta negativa nějak vyrušila navzájem. Ale zpět k tobě, dej nějakou fakt „veselou“.

   Druhá, taky vtipná, ale pro mne pozitivnější historka, a sakra, bude to trošku delší povídání… Ale v rychlosti asi tak… Když jsem byl v Káthmándú na cestě společně s kapelou Rabies na jejich údajnou zkoušku, podezřelé bylo, že s sebou neměli vůbec žádný nástroje, tak jsem si prostě řekl, že já si s sebou „krámy“ na hraní vezmu a dám si test krabiček po dlouhém letu, abych měl pak jistotu, že je vše ok. Jenže cestou mi Vishal, místní boss a organizátor všech underground koncertů v Nepálu, mezi řečí řekl, že se jede do rádia, že Rabies do zkušebny nejedou, protože je tam obsazeno. Už tady jsem čekal trošku „podraz“. Nikdo z nás totiž neumí pořádně anglicky a jet do rádia znamená určitě live rozhovor. Hned po přivítání s moderátorem to bylo jasné jak facka. A to nemluvím o tom, jak si Koloděj z Rabies sundal boty… Okamžitě nastoupila záchranná jednotka s voňavkou v ruce a celé se to muselo vystříkat, aby se tam nechalo normálně zůstat. Ale to nevěděli, že na tohle jen tak nějaký fresh postřik nepomůže. Rozhovor probíhal celkem vesele, několikrát se nás museli zeptat na stejnou věc, abychom to my inteligenti pochopili… Mezi otázkama pak měli pouštět nějaké songy od Rabies a mé maličkosti. Ale protože já nic nahraného neměl a věci měl s sebou, tak to stačilo jen rychle postavit a jít na to. To jsem ještě nevěděl, že i když je to studio, tak ne vše funguje. Takže i se stolem, který se nevešel do dveří, jsem se musel přesunout do vedlejší místnosti přímo ke zvukaři. Tam jsem to teda nějak dal live, nechal si to hned nahrát. Výsledkem je to, co mám na CD, splitu s Pole Dancing Madre Teresa… Ale nikdy jsem se k tomu rozhovoru z rádia nedostal, tak ani nevím jestli to pak opravdu pustili do éteru. Pokud jo, mělo to být pak v nějakém metalovém pořadu.

   Z jaký hudby sis v poslední době sedl na zadek? Je nějaká kapela, projekt, osobnost, ke které autorsky vzhlížíš?

   Doslova otcovské rady mi dává Radek Kopel a hlavně NBDY. Díky nim mě to pořád baví, a když mám třeba na chvíli chuť se na hraní vykašlat, zase mě vrátí do hry. Úplnýho top favorita nemám, na noisové koncerty chodím často a snažím si vždycky naplno užít, co vidím a slyším. Live zážitek je nejlepší a je super, jak je každej hudebník jinej. Mám hodně rád Purgist z Polska, Emerge z Německa, Kazehita Sekiho z Japonska. Baví mě celá slovinská noise scéna GEN 26, KIKIRIKI, CADLAG atd... A z našinců určitě NBDY, NPLMD, Uncle Grasha´s Flying Circus, Massola…

   Co nějaké tvoje aktivity okolo, organizátorské třeba…

   Kdysi jsem spolupořádal Noise Fest v Brně, ale teď už si to kluci obhospodařují sami. Dělal jsem to tehdy v roce 2014 jako první „ noise fest“ u nás a jako volné pokračování Noize Festu ze Slovinska  jen já s Obstíkem, což je zpěvák kapely 6 Mas a noiser v projektu Usnu?  Tyhle oldschool stránky jsou třeba moje práce, ale teď už to kluci organizují víc přes fb a úplně jinak. Když tak na to koukám, je to děsná amatéřina, ale nechal jsem v přípravě toho webu kus srdce. 

   Je to vyloženě roztomilý. K čemu je dobrý mít na takovou aktivitu profi web jako nějaká banka?

   Jasně, nebylo by to zábavný a nikdo by to nečetl. Baví mě dělat spoustu věcí. Zkoušet novosti. Jen si k tomu čuchnout, když to nepůjde, nevadí. Ale některý věci jsou hrozná pakárna, tak nejsem žádnej grafik, žejo, takže tak.

   Taky nejsem žádná novinářka, ale hlavně, že nás to baví, žejo…

   Přesně, jde o to pokračovat v tom, co chceš navzdory řečem od lidí a blbejm reakcím. Teď jsem si třeba udělal svůj QR kód s logem projektu Chrup. Taky to docela sranda. Chci z toho udělat samolepky a lepit na akcích. A taky z toho vznikl obrázek na tričko.

   A co ty tvoje hrací zájezdy?

   Pár jich bylo, třeba… Zahrál jsem si několikrát ve Slovinsku, v Čechách, Belgii, Slovensku, Nepálu. Plánoval jsem pidi turné po Ekvádoru s Carlosem z Menso Noise, ale nějak to utichlo. Neměl jsem čas, nedávno se mi narodila dcera a pracuju jako řidič kamiónu… Ale dvakrát jsem byl už v tom zmíněném Nepálu, kde jsem loni hrál. Hudební cajky jsou dost těžké na cestu letadlem a taky dost drahé na to, abych je nechal u někoho doma, koho moc neznám. Chtěl jsem si tam pochopitelně dát i nějaký trip do kopců… Loni jsem se ale nechal překecat, taky díky NDBY, všechno sbalil a hrál jsem tam. Byl jsem tam ještě s českou kapelou Rabies. A o hraní naživo v jejich rádiu jsem už vyprávěl…. Loni jsem taky hrál v Belgii na dvou akcích s Autoboneco a RC Noise City. V Geelu mě to moc nechytlo, ani ne tak kvůli lidem, kapelám, ale tak nějak to proste nebylo ono, ale v Hoegaarden to bylo naprosto super. Zvuk sice o ničem, ale parádní místo a skvělý lidi!

   Minulý týden jsi hrál v Polsku s Martinem Režným. Jak to dopadlo? 

   To je pravda. Hrál jsem tam teď o víkendu 10.–12. května 2019 na Defibrylator festivalu. Letos to bylo už dokonce osmé pokračování. Celý festival funguje tak, že projekty hrajou komplet bez nároku na cokoli, takže bez cesťáku atd…, ale to všichni vědí už od začátku, a protože tohle pro mě není žádná překážka, byl jsem tam. S Martinem jsem se tam potkal poprvé osobně a pevně doufám, že ne naposledy. Akce dopadla pro mě úplně suprově, skvělé projekty, spousta starých i nových kámošů u piva, parádní procházka kolem rybníků a Mysliveckého zámečku v okolí vesničky Antonin. Skvělej zvuk, co víc si můžu přát. Jen škoda, že náš 2,5 letej „grázlík“ chtěla jít na byt, kde jsme spali a nechtěla tam být chviličku se mnou. Ani na zvukovku. A to jí to doma hrozně baví, si se mnou „brnkat“, prostě muzicírovat.

Karolina Válová 2019



05.02.25

Duo Magadan: „Naši hudbu charakterizujeme jako tvrdší industriál s prvky noise a dark ambientu.“

   O projektu Magadan se toho z faktografického hlediska na internetech moc nedočtete. O to větší zážitek pak na vás čeká z živého vystoupení. Relácia Bawagan děkuje za čas a péči, kterou Magda a Přemek tomuto rozhovoru věnovali.

   První, co na vašem živém vystoupení zaujme diváka, je nejspíš spousta mlhy a masky na obličeji…

   Obecně lze říci, že použití masek souvisí s myšlenkou odosobnění – výrazovým prostředkem používaným dávno před industriální hudbou. Maska s sebou nese dvě kvality – 1. výtvarný symbol jako takový 2. - vztah onoho symbolu a jeho nositele či případně performera. Masky tak představují vedle vlastní hudby další rovinu výpovědi a vizuálních motivů. Jsou to ostatně prvky tribalismu i rituálu jako takového, které stojí u zrodu industriální hudby a související kultury, které takto přijímáme. Maskování nabízí prostředek anonymizace, nástroj vedení diváka/posluchače od našich konkrétních osob k výpovědi samotné. Naše maskovací prvky se dle možností obměňují; vždy se tím snažíme dokreslit výpověď, kterou by měl přinést daný set. Jednou z důležitých myšlenek ve vztahu k maskám je i náplň našich textů, které často hovoří právě o anonymních obětech historických událostí.

   Co jako první nejspíš zaujme naopak posluchače, je velmi sofistikovaný až křišťálový zvuk. Jedni ho velebí, někteří „harsh prasátka“ kolegové se možná trochu šklebí… Dá se považovat za poznávací znamení? A taky funguje jako pěkně vysoká laťka.

   Oba pracujeme se zvukem i v běžném životě, a tak se snažíme, aby hudba Magadanu měla určitou technickou úroveň. Za kompliment samozřejmě děkujeme a budeme se snažit laťku udržet. Zvuková čistota však není úplně náš primární zájem. Je to druhotný výsledek vycházející ze snahy najít svůj autentický rukopis, což v rámci stylu extrémního industriálu není úplně jednoduché. Zde bychom dodali, že máme zároveň své kořeny také v black metalové hudbě, a tak nás to více či méně k určité rigiditě a tzv. trve formě místy svádí. Nicméně dokážeme ocenit i lo-fi harsh bordel.

   A do třetice, co pravděpodobně chytne za oko čtenáře, je název kapely. Odkazuje k přístavnímu městu na ruském Dálném východě, známém subarktickým klimatem. Je to místo nechvalně známé gulagy a Kolyma silnicí, zároveň též nedotčenou přírodou tundry a tajgy, která ohromí a jistě nabízí silnou spiritualitu.

   Je to tak. Jeden z hlavních impulzů pro založení projektu a tím pádem i pro samotný název byla právě historická tragédie gulagů v SSSR. Magadan slouží jako zástupný symbol, kdysi nedůležitá obchodní stanice na Dálném východě se změnila v město postavené na troskách někdejších nápravně pracovních táborů. Ono to vlastně není ani stavba na troskách, jako organická přeměna pracovního lágru v celé město – i když samotný tábor ležel o kousek dál, celá socioekonomická struktura města z něj přímo vychází. Předkládá obraz člověka jako subjektu industriální výroby či přetváření. Chlad, těžké stroje, odosobnění, pustina okolí, netečné moře a anonymní tváře statisíců vězňů – lidí bez budoucnosti. To všechno je Magadan při pohledu zpět. Je smutné, že současná politická garnitura v Rusku odmítá tuhle tragickou kapitolu dějin jakkoliv rozpracovat, ani se s ní jakkoliv konfrontovat. Zkrátka předstírá, že se nic podobného nestalo, a pokud ano, tak situaci zlehčuje tvrzením, že většina vězňů byli pouze kriminální živly. Člověk by sice nic jiného od Jednotného Ruska nečekal, nicméně zavření jediné navíc zcela soukromé iniciativy mající za cíl výklad těchto temných kapitol – muzea Perm 36, nás tehdy nenechalo lhostejnými. Navíc gulagy mají důležité místo i v našich dějinách, jelikož v nich po 2. světové válce skončily desetitisíce Čechů a zejména Slováků (hlavně z Podkarpatské Rusi), jejichž příběhy jsou často dodnes neznámé.

   Na SoundCloudu charakterizujete svoji kapelu „Prague -based heavy electronics project reflecting on dark layers of human nature“. Ze skladeb na mě čiší určitá naléhavost, bezútěšnost, skepse, postapokalyptické nálady, ale také vzdor, probleskující světlo a odhodlání, možná i ironie…

   Všechny tyto emoce vždycky člověka přepadnou, když se zajímá o současný svět a jeho dávnější i nedávnou historii. Ta skličující atmosféra je velmi propojená s vizuálním vnímáním SSSR a jeho působením na Dálném Východě. Kdysi rozlehlé oblasti nedotčené přírody a šamanské spirituality se díky politbyru staly dějištěm stranického trestaneckého pekla pro značnou část populace. Východní Sibiř byla přetvořena k obrazu komunistické ideologie navzdory původnímu obyvatelstvu, které s tímto dlouhodobě nesouhlasilo a občas i pomáhalo místním trestancům přežít. Navíc nešlo o žádnou nálepku pro SSSR z ciziny, ale o systematicky budovaný obraz Sajuzu o sobě. Sovětský svaz má člověk díky systematické propagandě spojený právě s kosmodromy, jadernými elektrárnami, obrovskými průmyslovými kapacitami i těžebním šílenstvím, ale samozřejmě i trestaneckými koloniemi. Beton, ocel a mechanické pochodování gardistů na Rudém náměstí. Ostatně není divu, že v této zemi se spoluvytvářel post-apo žánr v podobě Tarkovského „Stalkera“, který byl v mnohém až prorocký. Vzdor, odhodlání a ironie je pak obranou člověka před podobnou propagandou, ovšem samozřejmě nejen ze strany někdejší sovětské mocnosti.

   Mají vystoupení nějakou choreografii? Je v nich i dost performance, ne?

   Choreografii jako takovou příliš nepěstujeme. Je to spíš otázka volnější improvizace, kdy se obecně snažíme o kontakt s publikem. V tohle vycházíme z lehce konfrontačních vzorců našich slavnějších předchůdců death industrialu/power electronics. Nutno, že ona konfrontace nemusí být nutně fyzická. Propracovaná performance by byla hezkým cílem do budoucna, nicméně její kvalitní provedení je záležitost delšího studia a cviku.

   Jak probíhá tvořivý proces? Kdo co píše či aranžuje? Více improvizujete nebo secvičujete? Jak je to s nahráváním? Na co všechno hrajete?

   V základu stojí plocha - vyprávěcí linka či prvotní nálada. Ta je následně modulována syntetizátory, které tvoří základní průběh jednotlivých skladeb. Tuhle základní kostru pak dále rozvíjí konkrétní zvuky, samply, smyčky, hluky či jinak upravené ruchy, které mají dotvořit celkový charakter té které skladby. Do této formy se ještě přidávají efekty značně zkreslené vokály (pokud se vyskytují), které mají za cíl uvést posluchače do obsahu a podtrhnout atmosféru. Malá část bývá ovšem ponechána na aktuální improvizaci a komunikaci s publikem při živém vystoupení. Nahrávky sice nějakou formu těchto částí fixují, ale naživo bývají hrané různě. Skladby píšeme a vymýšlíme rovnoměrně, každý z nás občas přijde s ústředním motivem, doplňujícími samply nebo s textem/tématem. Nahráváme v domácích podmínkách a ve zkušebně. Není to sice úplně profi postup, ale zatím nám dostačuje.
Co se týče nástrojového obsazení, v živém provedení dominují přednahrané úseky skladeb a živé syntetizátory a samozřejmě vokály. Příležitostně poslouží i piezo snímače, plechy a nejrůznější ruchové zdroje či theremin.

   Oba působíte i v jiných projektech, umíte na klasické nástroje? Jakými cestami jste se dostali k elektro experimentu/noisu? Jak vlastně charakterizujete svoji hudbu?

   Oba máme základy hry na klasické i rockovější nástroje, takže občas vezme do ruky i něco jiného než „zboostrované“ synthy. Další projekty, na kterých se podílíme různou měrou, jsou např. Stor, Do Shaska!, Angel Epilepsia či jsme byli oba přizvání k Einleitungszeit (čehož si velmi vážíme). K extrémnější elektronice nás přivedly zejména živé koncerty a vize absolutní svobody tvorby nezatížené tonalitou ani rytmem, i když se jim apriori nebráníme. Pokud jde o posluchačskou rovinu, je to záležitost hledání nových forem hudebního vyjádření – velmi stručně od metalu, dronu přes dark ambient až k industrial noise hudbě. Naši hudbu charakterizujeme jako tvrdší industriál s prvky noise a dark ambientu.

   Máte zhmotněné nahrávky, které se dají někde sehnat?

   Nahrávky máme zatím jen dvě (Sojuz a Perm-36), obě vydané péčí Nomad Sky Diaries a Sky Burial. Aktuálně jsou obě rozebrané, nicméně připravujeme reedice a samozřejmě doufáme, že se nám v brzké době podaří dokončit nový materiál. Nápadů a základního materiálu je dost.
   Pokud jde o nějakou zajímavost k deskám, tak můžeme říci, že na EP „Perm-36“ se výtvarně podílel břeclavský umělec Hannibal Tripet. Bohužel šlo o jednu z jeho úplně posledních prací, o to více si jeho přínosu vážíme.

   Koncerty… Vnímáte publikum nebo jste „ve svém světě“? Hrajete raději na pódiu nebo v davu? Míváte projekci?

   Projekci míváme, ale jsme schopni hrát i bez ní. Publikum je samozřejmě důležité, jde nám ovšem hodně o posluchače jako takového, tedy i pro pár lidí lze odehrát výborný koncert bez nějakého pocitu nezájmu obecenstva. Pódium není nutnou podmínkou, je spíše komfortem právě pro publikum, že mohou dobře vidět a slyšet, ale hraní v davu má taky svoje kouzlo (ostatně jsme si tak zahráli před MK9). Možná je pro nás typická určitá nenáročnost, co se týče míst konání koncertů. Nijak netrváme na projekcích, specifických světlech, kouři, efektech, pódiu nebo zázemí, i když tím rozhodně nepohrdneme. Když má ale daná událost smysl, rozhodíme vybavení a zapojíme se přímo do zesilovačů v zásadě z jakéhokoliv místa, které prostor umožňuje.

Karolina Válová 2020

01.02.25

Drone-noise projekt Koroze: “někdy se v tom zvuku úplně ztratím”

    Je to moje častá úvodní a už dost nudná otázka, nicméně dost zásadní, ...takže jak ses dostal k hudbě?

   To se asi jako většině lidí přihodilo už v dětství. Nejdřív sem jel otcovy country a folk desky a pak mi nějaký jeho kámoš půjčil desku KISS – Alive II. Mně samotnému to teď zní srandovně, ale mohlo to být tak v roce 1985. Jsem z malinkatý osady ve Vysokých Tatrách o zhruba 100 obyvatelích, bylo mi 6 nebo 7 a už jen ty pomalovaný tváře, obrovská scéna a oheň mě úplně rozsekaly. Časem se zdrojem hudby stal všemi nenáviděný soused, který pak pobodal vlastní ségru, to je ale jiná story. Pak už to šlo nějak samo.

   Máš za sebou i hraní v kapelách?

   Posledních asi dvacet let s kratšími či delšími pauzami hraju v nějakých kapelách. Hrál jsem na basu v Time of My Life, Dawn to Come chvilku v Godoth Youth a teď naposledy na kytaru v Antisocial Skills. Teď už ale nehraju nikde, začalo to být pro mě nějakým způsobem náročné a přestal jsem to zvládat, zároveň nechci ty lidi brzdit tím, že tomu nedokážu dát tolik, co si to žádá. Antisocial Skills ale samozřejmě hrajou dál a je to pro mě společně s Vole asi nejlepší punk kapela v Československu. Párkrát mě teď ještě poctili strejdové z Raw Deal pozvánkou na koncert, když jim vypadl basák, to byla zajímavá zkušenost.

   V té době ale asi nezačala tvá fascinace hlukem, to už bylo, předpokládám, dřív…

   Co se týče noise nebo spíše drone, dlouho jsem nad tím uvažoval, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych něco takového dokázal dělat, protože jsem vůbec nevěděl, jak na to. Nicméně mě noise a příbuzný žánry baví již dlouhou dobu. Třeba starý desky Einsturzende Neubauten mě vlastně hodně bavily už na střední. Pak sem viděl docela hodně věcí naživo a byl sem třeba v Lublani na Noisefestu, to byl super zážitek. Ale nijak moc se v té scéně neorientuju. Spíš mě baví poslouchat věci, co dělají lidi, který znám osobně. Na rozdíl od spousty lidí mi to ani nikdy nepřišlo jako něco primitivně jednoduchého, proto mi to asi tak dlouho trvalo, než jsem se rozhýbal. Drone je pomalá cesta :D

   Kdy nastal zlom, že sis koupil vybavení a začal hrát sám?

   Možná před rokem a půl sem si koupil první synth, na kterém jsem se nějak pokoušel zjistit, co s ním vlastně dokážu, nebo spíš jak funguje. Kromě toho, že zdrojem zvuku je oscilátor, jsem vůbec netušil jak by to všechno mělo pracovat. Naštěstí kamarádím s takovýma ještěrama jako Michael (Kult Masek), Vitamín (NBDY) nebo Šaman (Talk=Trouble), kteří ví. Za tenhle kamaradenshaft jsem hrozně rád. Postupně jsem pak vystřídal nějaký další stroje a prozatím jsem skončil u moduláru a sampleru. Ani nevím, jestli ty věci používám „správně“, ale pomalu se učím. Trávím u toho hodně času, kroutím knobama, zapojuju kabely, cítím se jak vědec a poslouchám zvuk větráku, co mi z toho nakonec vyleze. Vše zpovzdálí řídí kočka. 

   A není v tom právě ona pro žánr tolik příznačná kreativita? „Správné používání“ techniky a postupů mi naopak přijde jako přitěžující okolnost.

   Já si stále myslím, že když věci znáš do detailu, umožní ti to udělat to, co potřebuješ, ale zase takhle je to dobrodružnější. 

   Jak výraznou roli v tvých setech hraje improvizace?

   Tak půl na půl, nějaký základ mám připravený a pak s ním naložím v závislosti na svém rozpoložení a místě, kde zrovna jsem. 

   Co se ti při hraní honí hlavou? Soustředíš se, necháš mysl poletovat nebo úplně vypneš?

   Pro mě je obrovský rozdíl, jestli hraju naživo nebo sám doma hezky bez lidí. Nejsem zrovna pozitivní člověk a i můj vztah k sobě je dost heavy, ale u toho hraní se začaly objevovat chvíle, kdy se v tom zvuku úplně ztratím. To mě na tom nakonec zaujalo asi nejvíc. Nadevše si cením klid, kterého se mi ale moc nedostává, snad jenom v přírodě. Vše se zjednoduší, zprimitivní a omezí na to, co se zrovna děje. Rád chodím na stejné místa stále dokola, nemám potřebu procestovat celý svět, ale být po stý na nějakém svém oblíbeném místě, to bych za nic nevyměnil. Hraní se stává postupně takovým „místem“. Zní to jako nějaký ezo píčoviny a asi bych na to nalákal spoustu lidí i do sekty, kdybych nějakou měl. 

   Takže nejvýraznější hudební nápady k tobě přichází ve chvílích zklidnění v přírodě?

   :D já nevím. Teď jsme s Michaelem spali v lese a byl brutální liják. Celou noc. Každý jsme v tom, jak ten déšť byl hodiny monotónní, slyšeli po čase různý věci. Já slyšel něco jako chorál. Mistr z Nuslí dokonce viděl lidi s čelovkami. Asi ten sbor, co sem slyšel já, nějak procházel kolem.

   Užíváš si určitou manipulaci publikem? V tu chvíli přeci jen určuješ pravidla dění.

   Neužívám si žádnou manipulaci s nikým. Živé hraní je pro mě hodně stresující. Ale to bylo i v kapelách. Nevím, jestli se to někdy změní, ale stejně mě to asi baví. Lidi se snažím nevnímat, jinak bych nedokázal hrát. Soustředím se jen na záměr. Mám nějakou představu, jak by to mělo vypadat a chci to zahrát, co nejlépe. Pokud tohle proběhne, můžu spokojeně odejít. Ostatní je vedlejší. Když se to někomu líbí, mám samozřejmě radost. 

   Osobní přesahy do dalších umění?

   Nedělám žádné jiné umění a nevím, jestli to, co dělám, nějaké umění je. K trackům, které mám na bandcampu jsem akorát přidal nějaké svoje fotky. 

   Které jsou ale vážně krásné. Dost mě zaujala bandcampová nahrávka „Moving Glacier“, která je přesně rok stará. Při poslechu si promítám abstraktní obrazy, chvílemi mi to přijde až jako duchovní hudba. Jak to celé vzniklo?

   To je první věc, co jsem nahrál, pak jsme to vydali jako split kazetu společně s Kultem masek.
Na té fotce je ledovec někde pod Kazbegem na Kavkazu. Pokud ti to zní jako duchovní hudba, tak to trochu vysvětluje, proč se v tom někdy ztrácím, hehe, to sem rád, že to maká podobně i někomu jinému. 

Karolina Válová 2019

Projekt katsa.theo: „I akustická kocovina z poslechu muzaku může být ve finále inspirativní!“

    Katsa.theo se s lehkostí již roky pohybuje v moři elektronické hudby. Klouže se po indie vlnách, nastavuje synťáky vodní tříšti, naslouchá rackům i houkajícím odjíždějícím lodím, občas společně s vodní stěnou padá do noisových hlubin. V rozhovoru pro Bawagan se rozpovídal víc o fotografování antén, než o nejnovějším EP nazvaném “Frost” 

   


   Co tě baví na hlukové hudbě?

   Otázka zní, co to vůbec hluk je… Klasický rachot fabriky? Křik dítěte? Zvuk vysavače? Bzukot hmyzu? Cirkulárka během nedělního odpoledne? Pro mne je jakýkoliv hluk zvukem, se kterým se dá dále pracovat. Každý má svou poetiku. Vždy záleží na konkrétní situaci…

   Proč katsa.theo?

   Část theo se odkazuje k Fuksovu románu Pan Theodor Mundstock. Maximálně první poslech Skinny Puppy mě v pubertě rozsekal takovým způsobem jako pocity při první četbě této knihy. Část katsa je termín pro důstojníka Mossadu, který řídí a ve vhodnou chvíli aktivuje spící agenty. Většinu času v procesu tvorby jsem theo – ve studiu po nocích, v rozhovorech se svým Monem, v přípravách na něco, co se jen těžko představuje… Občas přepnu do modu katsa, probudím se k akci a nějaké tracky dodělám, něco z toho i následně občas vydám. A hlavně se mi líbí, jak ta slova zní dohromady.

   Tvé hudební aktivity jsou hojné a dost různorodé. Vyjmenuj prosím hlavní projekty s nějakou charakteristikou stylu. Vítána jsou jména spolupracujících umělců, z případných doplňujících historek se budu radovat.

   V první půlce devadesátek, během studia jesenického gymplu, jsem se ocitl v těsné blízkosti místního EBM projektu Insist. Jedním ze členů byl můj spolužák, s ostatními jsem se znal z terénu. V úplných počátcích jsme společně zakoupili Atari ST1040 s Cubase a různě spolupracovali. Za zmínku stojí třeba jednorázový projekt Sudeten Krauter. Do sklepa místního gymnázia jsme natahali různý materiál z právě probíhající dostavby budovy a jedno odpoledne jsme uspořádali koncert/performanci. Základem bylo bušení do onoho materiálu, deklamace několika nesrozumitelných sloganů a syntetická onanie na právě pořízeném stroji Roland D20 za podpory stroboskopu a pěti svící. Po přesunu do Hradce Králové jsem experimentoval s kdečím. S bubeníkem místní pseudogotické skvadry Sto let samoty a s basákem chrudimské formace Pastelky jsme rozjeli projekt Guys Van Amster. Bubeník Barney ale řval přes distorsion krabku a basák hrál jen na jednu strunu, kterou vždy dorval…. S básníkem Mořicem Kleinem jsme na společném privátu dávali Die Ljubercy…

   Postupně jsem si dával do kupy malé domácí studio a po čase vydal DVD „lekTVARY“. Dělal jsem tehdy hodně samplované věci, výrazně pracoval s efekty. Z tohoto období snad jedno video

   Po roce kuchání ryb ve Skotsku jsem začal dělat věci jako katsa.theo. V roce 2010 jsem se spojil se zpěvačkou, výtvarnicí a "jěštěspoustudalšíchvěcí" Milli Janatkovou, která se právě vrátila z pobytu v Portugalsku. Společně jsme nahráli desku „Porto“. K tomu mimo jiné toto video a recenze.


   Zkusil jsem oslovit lidi z MySpace, o kterých jsem věděl, že dělají zajímavou muziku, zda by nebyli ochotni udělat remix k právě dodělaným věcem. Jedinou podmínkou bylo použití stop se zpěvem Milli. Čekal jsem tak dva, tři kousky… Nakonec však zareagovali a remixy dodali skoro všichni, tak vzniklo na první pohled snad až megalomanské dílo „rePorto“. S Davidem Rambouskem jsme nakonec remixy rozdělili do dvou sad – červené (spíše poslouchatelnější a leckdy i taneční kusy) a zelené (více ambientní, experimentální věci). Celkově z toho vylezl takový úzký průřez tehdejší cz/sk/pl scénou… Hodně zajímavé věcí se tam objevily!

  V roce 2016 jsem se věnoval projektu bauHAUSmuzak, který měl jediný koncept: stromy jsem zasadil, synů mám dost a jestli barák, tak jen takto, protože jsem bytový typ. A umělci jako Aleff, Teapot, Jojo blue i Dead Janitor poté svými remixy dokončili stavbu původního baráku. No a teď EP “Frost”...  Mimochodem vydané dne 02.02.2020, takže datum-anagram...


   S několikrát zmiňovaným Davidem Rambouskem (aka Selectonea duší Ressonus Records) děláme projekt FOMA, tedy spíš remixujeme, než děláme svoje věci…, ale něco se zase chystá. Název projektu odkazuje k hradecké fabrice vyrábějící fotografické materiály.

   O projektu jsem se dočetla: “The sound alchemy of music project Foma is based on delicate layering of analog and digital sounds – often coloured to the darker tones.”

   Pracujeme stylem ping-pong, posíláme si rozdělané věci, kde druhý něco dohraje, něco naopak prostříhá a promaže, něco jinak naefektuje…a pošle zase druhému. Až do momentu, kdy máme oba pocit, že je věc hotová, vyčerpaná a děláme celkový mix a posléze David mastering. Takto vznikají zejména remixy projektů, které nás oslovily. V současnosti máme rozdělané věci na nové EP… S Fomou jsme několikrát hráli naživo, například jako suport Adriana Sherwooda v Neone, v HK na MENU nebo ve skvělém žižkovském prostoru Punctum.

   Máš prý i nějaké (spolu)pořadatelské aktivity...

   Asi před 12 lety jsme se Zdeňkem Konečným rozjeli projekt MENU, který organizuje live show nejen elektro a nejen českých projektů v Hradci Králové. Původně jsme si jen chtěli udělat akci, kde bychom mohli prezentovat svou tvorbu, pozvat pár zajímavých projektů, ale stal se z toho koncertní cirkus, který funguje dodnes. A to zejména Zdeňkovou zásluhou, který do toho stále dává neuvěřitelné množství času a energie. Mé nasazení se čím dál více umenšuje, ale stále se snažím v rámci možností, co nejvíce přispět k dílu. MENU už oslovují kapely, co mají šňůru po Evropě a mají volný den mezi koncerty v Praze a třeba v Brně nebo v Polsku. V Hradci se objevili třeba australští industrialisti Kollaps, několikrát berlínský Sickerman, projekty Operant a Coal z labelu Instruments of Discipline, polští Mazut nebo xDzVoNx a mnoho mnoho dalšího. Akce jsme dělali v prostorách Pilnáčkovy továrny, která prochází postupnou revitalizací, ale třeba i v Galerii moderního umění nebo v bývalé kapli, dnes Městské hudební síni.


   Projevoval jsi zájem o tóny a netóny už od pradávna?

   Želbohu a zároveň bohudík jsem nebyl nějakým zásadním hudebním vzděláním hlouběji zasažen. Občas je to limit, občas výhoda… Aspoň základní věci se teď doučuji se svými synky, kteří nosí úkoly z nauky ZUŠ.
 
   V tomto rozhovoru bych tě ráda představila jako hudebníka, ale k nahrávce „antena“ sis prý sestříhal video z vlastních fotek nejrůznějších antén… Byla to výjimka nebo se běžně věnuješ fotografickému či filmovému výtvarnu?

   Spojení hudby a vizuálu mě vždy zajímalo a snažím se tato dvě média propojovat i ve vlastní tvorbě. V období desky „Porto“ jsem spolupracoval s výtvarníkem a fotografem Daliborem Palečkem, obal CD dělal David Rambousek. Ještě předtím jsme udělali DVD lekTVARY s Martinem W. Šauerem, se kterým jsem stále v tvůrčím kontaktu. Na některých věcech projektu Foma dělali Šimon Levitner (dnes hlavně BCAA System) a Michal Plodek (Bílej kluk), na několika koncertech podpořil videoprojekcí VJ Screensaver (občanským jménem Radek Doskočil, jedna z krásných duší prostoru Punctum). Cover art kazety „bauHAUSmuzak“ je dílem Michala Čepelky, nové EP „Frost“ minimalisticky zabalil Arthur Brakowicz (Marek Rubec, autor skvělých komiksů nejen s Jarmilem…). V současnosti spolupracuji s VHSjockeyem Dekorem (původním členem bandy Insist), se kterým připravujeme nová videa nejen k možným budoucím koncertům.

   Občas si nějaké video natočím a sestříhám sám. Vyloženě mě bavilo dělat tenhle kus k „anteně“. Chodil jsem po Hradci, fotil ta tykadla na střechách a hlavně díky tomu měl hlavu k nebi. Asi půl roku to trvalo, kdy jsem se nedíval jen do chodníku a pár metrů před sebe…krásně prožité časy! Když jsem ten track pak hrál ve Zlíně a ladil aktuální vysílání, chytil jsem, jak zrovna naše hokejky hrály nějaké mistrovství čehokoliv… Prostě atmosféra!!!

   Tvé počiny vychází u různých značek nebo máš domovský label?

   Mým domovským labelem je Ressonus Records. Je to hodně o osobních vazbách, přátelství…, stejně jako u MENU. Ne, že bychom podepisovali smlouvy vlastní krví…, ony žádné smlouvy stejně nejsou.

   Definujme tvůrčí proces…

   Forma konceptu, možná lépe řečeno leitmotivu…, prostě něčeho, co udrží směřování k výslednému celku, to je to zásadní! U desky „Porto“ to byla jednoznačně portugalština Milli a její texty, u „bauHAUSmuzak“ pak stavba baráku, u stále ještě aktuálního „Frost“ je to téma krize partnerských vztahů. Nejde až tak o tvůrčí postup, zda se začne samplem, nebo beatem…, spíš právě o onu finální myšlenku a cestu k ní. Cesta cílem… Někdy se vracím ke starým nedodělaným kusům a implantuji do nich samply, které se hodí k doplnění zrovna zamýšleného. Tak třeba vznikla finální verze tracku „Projektanti“ z desky „bauHAUSmuzak“. Jednou jsem se v opojení probral nad ránem u rozjeté TV s epizodou jinak dost děsivého normalizačního seriálu Byl jeden dům, v němž zrovna plánovali kterak zabydlet jeden krásný panelákový byt s jádrem… Druhý den jsem si to našel na síti, vysamploval a hned to tam napral. Jindy to byla předpověď počasí nebo objednávka v restauraci, kterou prostě nešlo přeslechnout. Mám rád, když něco do nahrávky prostě sedne a já vím, že nic jiného by tam být nemohlo.

   Ještě tě ohledně zvuků něco překvapí?

   Třeba křik havranů na polabinském sídlišti v Pardubicích je naprosto fascinující! Minulou noc mě probudil zvuk tajícího sněhu sjíždějícího po střeše nad mojí hlavou v podkroví baráku v Sudetech - děs a krása ve stereu! Za jeden z nejděsivějších hluků považuji to, co hraje ve výtazích a obchodních centrech. Ovšem i akustická kocovina z poslechu muzaku může být ve finále inspirativní!

Karolina Válová 2020


29.01.25

„Pískání v uších může být i příjemné“, tvrdí Trojka z Cry of Humans

    Tak asi od začátku. Hudebka? Pouštěl sis doma desky? Punk nebo techno?

   Hudebka? Možná někdy na základní škole, ale to jenom z povinnosti v rámci klasický výuky. Jinak jsem nikam nechodil a ani mě nikdy moc nelákalo na něco klasickýho hrát. Jsem na to moc línej, popravdě hraní na nástroje moc nechápu a dost možná ani nechci.

   Odmalička převládal spíš sport než hudba, ale to se postupem času změnilo nebo spíš vzájemně propojilo a stále se tak náhodně prolíná. Desky jsem si pouštěl už u našich doma, u babi a dědy. Bylo to především mluvené slovo jako Nepil, Werich, Šimek a Grossmann a taky hlavně Felix Holzmann, z toho seru i teď. Pak následovaly kazety, CDéčka samozřejmě kopírovaný, pálený, abych se pak zase více či méně vrátil k deskám, které poslouchám dodnes. Určitě punk, protože k té kytarové muzice mě to vždycky táhlo víc, technu jsem nikdy nepřivyknul. Měl jsem i období, kdy jsem ve větší míře poslouchal hip-hop a teď se postupně do mého playlistu zase vrací čím dál častěji.

   Jsi jeden z hlavních autorů magazínu RAW ZINE. Takže máš o hudbě velký přehled a dost rozsáhlé znalosti. To při vlastní tvorbě pomáhá nebo je člověk naopak naštvanej, že něco nikdy umět nebude?

   V současné době jsou aktivity RAW ZINE dosti rozvětvené. Začínal jsem založením internetového magazínu, žánrově zaměřeného převážně na hc-punk a dění kolem, který následně dostal i podobu tištěného média. Další takovou přirozenou evolucí bylo rozjetí labelu / distra, pod jehož hlavičkou přispívám na vydání nahrávek a ještě nesmím zapomenout, že po celou dobu fungování jsme sem tam uspořádali nějaký ten koncert v Plzni. Od prvopočátku až doteď jsem hlavním motorem RZ já, ať už s větší či menší pomocí kámošů kolem a taky dalších přispěvatelů, kteří posílají informace / články na mail tzn., že přispět do obsahu může každý.


Rozhodně bych o sobě netvrdil, že mám znalosti o hudbě. Spíše by se to dalo nazvat nějakým zevrubným přehledem o kapelách, ale to je taky diskutabilní, protože ten můj záběr, může jít úplně mimo rozsah někoho jiného a po společném rozhovoru může zkonstatovat, že vím o hudbě úplný hovno. Určitě mi to nějakým způsobem pomáhá, ale nemůžu říct, že bych se někdy pokoušel něco přesně okopírovat a pokud jsem to možná někdy chtěl, tak ve výsledku z toho vždycky vylezlo něco jiného a byl z toho cítit můj rukopis nebo spíš neumětelství, chceš-li. Nemůžu říct, že bych byl někdy naštvaný, že se mi nedaří znít jako to a to, ale spíš mě to vždy vedlo k většímu obdivu těch druhých, kteří to umí tak dobře zahrát.

   V čem jsi hrál nebo hraješ?

   Ještě než jsem se pustil do CRY OF HUMANS, tak jsem cca šest let trápil hlasivky v hc-punkové kapele BARREL, což byla vlastně první kapela, kde jsem působil a byla v tom ta čistá esence mladického nadšení a nasranosti. Hudebně to byl pokus o rychlý hardcore jako dřív hráli BLACK FLAG, MINOR THREAT, CIRCLE JERKS, GANG GREEN, AGITATED apod. S postupem času a s více thrash kytarou jsme se pak snažili přiklonit k fastcore jako BONES BRIGADE, L.A.R.M. nebo COMMON ENEMY. Za ty roky jsme odehráli necelou stovku koncertů, žel bez nějaké kvalitnější nahrávky. Jediné, co po nás zbylo, je demo nahrávka z garáže, kterou jsme nahrávali na starý kazeťák a na jeden mikrofon. Škoda, že nikdy nebylo zaznamenáno naše poslední období, které bylo hudebně určitě nejrychlejší. Po konci BARREL nastala pauza, kterou jsem vyplnil založením CRY OF HUMANS, i když v úplném začátku bych si vůbec nedokázal představit, že něco vydám a někde vystoupím živě. Jak už jsem zmiňoval, na nástroje hrát neumím a taky jsem na to dost línej se na něco učit, takže takovou přirozenou cestou jsem si zkusmo pořídil první efekt a začal dělat rámus. Chytlo mě to a zatím mi to i zůstalo. Taky to bylo tím, že se stále více v mém okolí pohyboval někdo, kdo do toho taky trošku fušuje.


   O rok později přišla další kapela WRECK SHIT, opět na vokálu. Hudebně to bylo plynulý navázání na BARREL, stále jsme chtěli hrát rychlý hardcore. WRECK SHIT cca dva roky, cca dvacet koncertů, zkoušeli jsme nahrát demo, ale nikdy jsme to nedotáhli do finální podoby, takže zase po nás nic moc nezůstalo. Poslední a prozatím aktuální kapela, ve které zpívám je VZTEKLEC, opět fofr hardcore, ale s trochu jiným rukopisem. Fungujeme od roku 2017 a stále nedokážu uvěřit, jakou náhodou jsme se dali dohromady. Koncem minulého roku jsme vydali první nahrávku, split kazetu s kamarády DISAVOIR VIVRE.

   Zásadní spouštěče tvé hlukové metamorfózy a kdo měl na tebe vliv?

   Když to vztáhnu k noisu, tak určitě zvědavost jak samotný hluk vzniká a musím také zmínit svého souseda NBDYho, který už od prvopočátku vzniku CRY OF HUMANS byl mým velkým podporovatelem, navíc opakovaně zažehnul plameny mých hlukových choutek. S každým jeho dalším releasem netrpělivě čekám, co si zase vymyslí za lumpárnu. Začalo to Black blog dogem, přes Dog lovers a nyní HarshXline records. To je myslím dost dobrý příklad inspirace a nekončící inovace, která je tady u nás možná mnohdy až nedoceněná, protože to může působit až dětinsky, ale za tím vším je vidět obrovský nadhled a smysl pro humor. Nemůžeš se přece pořád tvářit jako “uvědomělý hardcorista“ a neumět se tomu zasmát!

   Inspirace?

   Inspirace přichází odevšad a je všude kolem nás, ale jelikož nehraji tak často, tak daleko více je to nashromážděná energie a ventil, kterým pomalu vypouštím všechno ven. Skoro jako rituál, zapojím efekty, zkouším nějak začít a postupně zjišťuji, že jsem se tím nechal pohltit a nechám se unášet na vlnách hluku se vším tím skřípáním, hučením, praskáním. Vnímání okolního světa pomine a všechno probíhá jen mezi efekty, kabely a mnou… hluková očista. A i to pískání v uších může být příjemné, taky může být důkazem, že předchozí hraní mělo sílu. 

   Ty a publikum. 

   Pokud jde o hraní v kapele, tak tam je živé vystupování určitě častější a v tom případě mě publikem rozhodně nabíjí a rád jsem s ním v kontaktu. Určitě se mi líp vystupuje, když je těch lidí víc, na druhou stranu bych nechtěl opomenout koncerty pro pár kámošů, kteří jsou natěsnaní před tebou, to je též super. Je to koncert od koncertu a ve výsledku má každý koncert svoje kouzlo, ať už v dobrém nebo zlém. Při hlučení dost často nevnímám, kdo nebo kolik lidí tam stojí, o to milejší je, když dohraješ a vidíš tam před sebou lidi, který tleskají v tom lepším případě nebo se tě přijdou zeptat, co to jako bylo a jestli už jsem skončil.
   Co se děje při koncertě, máš kostým? Jedou animace? Vyrábíš plakáty?

   Zpočátku jsem vystupoval s maskou a jednou jsem hrál koncert v den, kdy chodí Mikuláš, tak jsem si přetáhnul černou silonku přes hlavu a na ní udělal uzly jako rohy. Možná někdy něco zase vymyslím, nějaký materiál doma ve skříni mám, ale poslední dobou vystupuju s vlastním ksichtem, což bohatě stačí. Grafiku k nahrávkám si dělám sám cut´n´paste v kombinaci s PC. Plakátů už jsem taky nějakou řádku udělal, ale skoro výhradně na akce, které jsem sám i pořádal. S CRY OF HUMANS jsem na nich ale většinou nehrál.

   Nějaká neobvyklost z koncertu, třeba setkání nebo nehoda... 

   Zajímavostí samo o sobě je už to, že někde vystoupím. Nehoda…, no, to si hned vzpomenu na poslední noise koncert u nás na Garáži v Plzni, kde jako poslední vystupoval Drén, mimo jiné ten den slavil narozeniny. Hned od začátku tam laboroval s pivní lahví a tak nějak jsme hned od začátku vytušili, k čemu to spěje, ale napínal nás, kluk jeden, solidně. Závěrem setu vítězoslavně rozflákal lahev o stůl, ale kurevsky si pořezal prst. Ten večer spal u nás na bytě… Ještě po koncertě jsme to šli zchladit nějakým tím pivkem do místního non-stopu, což by vydalo na další příběh. Na byt jsme přišli před pátou ranní, kolem desátý vstávali s kocovinou a teprve ráno zjistili jak hluboká rána to je, srůstalo to dlouho, no. Další nehoda, kterou mám ještě v čerstvé paměti, se stala přímo mně a to minulý rok v prosinci, kdy jsme se sešli s naší kapelou VZTEKLEC u bubeníka v dílně. Koupil se sud piva, dorazilo pár známých a ze začátku večera jsme odehráli náš set. Poté se dál sedělo, kecalo, srandovalo a tak dále. Jediným problémem celého večera byla kamna, která nechtěla hořet a tak náš bubeník Lišák, tam co chvíli přiléval benzín. Nejdřív jen z malé skleničky. Došlo to až tak daleko, že na dně kanystru byl už jen “malý“ zbytek benzínu. Lišák nelenil a nalil benzín do kamen přímo z kanystru… následně výbuch, hořící kanystr, výkop kanystru, kanystr mě zasahuje, hořím, běžím ven, Lišák za mnou, snažím se uhasit, což se i podařilo. Následné hašení dílny, vynášení věcí, ohořelá kytara, kombo, spálený bomber, obal na kytaru, očouzená dílna. Okamžité chlazení rukou, které jsem si popálil. Víc to odnesla pravá ruka, chlazení několik hodin, stále to nezabírá, nemůžu usnout. Ráno se budím, brní to, puchýře, pohotovost. Čtrnáct dní jsem chodil na převazy a cca po měsíci už se mi to kompletně zahojilo. Takže milé děti, nehrajte si s benzínem, pokud k tomu nemáte patřičné pověření. 

   Vydal jsi kazetu. Čím byla jedinečná?

   Nemyslím si, že by byla jedinečná, ale pokud si četla recenzi na His Voice, tak by se to tak mohlo zdát, ale nesmíš všemu věřit. S odstupem času musím za sebe říct, že jsem rád, že jsem se k tomu dokopal a něco sám vydal, podle svých představ. V předchozích kapelách se nám nikdy nepodařilo nic moc vydat a teď jako jednotlivec jsem to dotáhnul do konce a následně z toho mohl čerpat pro vydání kazety DISAVOIR VIVRE / VZTEKLEC, takže je i z tohohle vidět jak je to všechno hezky propojený a ve výsledku to možná i dává smysl v tom pokračovat.


   Takže, co bude dál?

   Ohledně fungování CRY OF HUMANS popravdě nevím, aktuálně funguje tak nějak náhodně a spíš v ústraní aktivit s kapelou VZTEKLEC, ale nemůžu říct, že by mě jedno hraní bavilo míň, než druhý. Rozhodně ale zbraně skládat nehodlám! Před pár dny jsem nahrával část pro chystanou cca 4 minutovou kolaboraci s NBDY, která by se měla objevit na kompilačním CD převážně hc-punkových kapel pro solidární síť SOL!S, pro kterou budeme 18.05.2019 v plzeňské garáži organizovat benefiční koncert. Jinak co se týče živého hraní, prozatím mám domluvený koncert v Plzni v Andělu 30.04.2019, kde vystoupí NBDY, V0NT, KOROZE a nevím, jestli jsem na někoho ještě nezapomněl.

Karolina Válová 2019
Foto: archiv Trojka