31.01.21

03.01.21

Interpretace - Live In Chapel Hradek N. Nisou

 


V roce 1986 vznikla tato živá nahrávka severočeského uskupení. Temná, ale nikoliv beznadějná, hudba rozechvívá zdi Chrámu Pokoje v Hrádku nad Nisou u česko-německo-polského trojmezí. Zde bylo označení Live použito pro upřesnění místa vzniku nahrávky, jinak se dá říci, že všechny nahrávky Interpretace vznikaly a vznikají jako živá improvizace.


20.12.20

Interpretace - Hannibaal

 



„NULLUM CONTEMPTU MORTIS INCITAMENTUM AD UINCENDUM HOMINI AB DIS IMMORTALIBUS ACRIUS DATUM EST“

V ranním rozbřesku pod rouškou přízemní mlhy byli Římané vlákáni do pasti, kterou Hannibal připravil na břehu Trasimenského jezera a v jehož vodách byli posléze zmasakrování do posledního muže.

A jako soundtrack k této tragické události si můžeme představit právě tuto temnou rituální suitu z roku 1986

Nástroje: dvě kytary, gusle, rádio, zobcová flétna, hlas

released December 20, 2020

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/hannibaal


14.11.20

AccessVirus - Screams Of Proteus + Follow My Fantasy

 



Za projektem Accessvirus stojí brněnský tvůrce Zdeněk Doležal. Činný byl v letech 1998 až 2000 a za tu dobu vydal DIY způsobem dvě CD - Screams of Proteus a Follow My Fantasy - které nyní CSI vydává jako ucelenou kolekci.

Hudba Accessvirus nabízí živelné instrumentální tracky, jejichž hudební základ čerpá z EBM klasiky. Tracky úderné, místy až – v dobrém slova smyslu – útočné, temné a živelné. Při vší údernosti ovšem nejde o žádné jednoduché hudební útvary. V každém z nich je slyšet i autorova práce s aranžemi, strukturou i použitým zvukovým arzenálem. Accessvirus umí také zajímavé melodickými linky, a co jeho hudbě rozhodně neschází, je i taneční techno feeling. Vyvážená kolekce baví i promyšlenou prací s použitými samply.

Screams Of Proteus 1998
Follow My Fantasy 2000

released November 14, 2020


28.04.20

4 v 1 aneb čtyřikrát o jedničce


 Tak máme v Česku s postupující perestrojkou další festival. Industriální. Do původní představy skupiny Střední Evropa, iniciátorky týhle akce, se sice hned nabouralo několik nepostradatelnejch chytráků, ale o tom až později. I tak bylo 7. a 8. dubna v zatím neprošvihnutým sále KS Delta v Praze 6 co slyšet.

   Kdo si, podle programu, koupil lístek jen na jeden z koncertů, pro něj zajímavější, zjistil hned po příchodu, že všechno je jinak. První den zahajovala nejznámější propagátorka industriální hudby - Střední Evropa, kapela vystavěná Petrem Trpákem na troskách Veselých Filištínů. Dík problémům u vchodu (lístky stály 25,- Kčs) jsem slyšel až závěr její produkce, ale i tak můžu říct, že tím večer předčasně vyvrcholil hned na začátku. Přes stálou slabinu skupiny - dívčí zpěv, i přes to, že tentokrát snad hráli pod svým obvyklým standartem. Na podiu už tradičně všichni v černém, žádná světla jen jediná slabá žárovka, prototyp klasické image českého (nebo spíš pražského) industriálu. Střední Evropa je jedinou kapelou v pravým slova smyslu industriálním myšlením, texty i celkovou kocepcí, přes to, že její hudba by se dala označit spíš snad termínem brutální minimalismus. Není to žádná hluková apokalypsa. Ve vedení hlasů saxofonové sekce se objevují názvuky barokní a gotické hudby, přes surovost, zdánlivou nemelodičnost a ostré pochodové rytmy je cítit, že je to hudba slovanská. Evropa se taky dík této konfrontaci názorů na to, co vlastně je industriální hudba, rozhodla uvádět jako "hudbu Střední Evropy".

   Další v pořadí bylo karvinské hornické trio Hore Hor. Dva kytaristi a zpěvák hrající na ozvučené pružiny byli nakonec proti původnímu plánu jedinou nepražskou kapelou festivalu. Zařadil bych je někam k okruhu kapel Lydie Lunch, Swans nebo Sonic Youth - stejně neúprosně agresivní zvuk dvou zbustrovaných kytar, pomalu, monotonně se valicí v táhlých moravských melodiích, pružiny používané jako perkuse, díky práci zvukaře skoro neslyšitelné, stejně jako zpěv. A zrovna tak se na podiu mezi nástroji Střední Evropy ztrácela i kapela sama. Počáteční příjemnej šok mě sice rychle přešel, potřebovali by spolu ještě hodně hrát a k tomu zrovna v Karviný asi moc vhodný podmínky nejsou, přesto jsem už teď zvědavej, jak budou znít na dalším ročníku. po koncertě jsme se dozvěděl, že jako texty používají básně Petra Bezruče a tím větší zlost jsme měl na zvukaře. Koncertem Hore Hor vůbec začala dvoudenní demonstrace jeho neschopností. 

   Po následující skoro hodinový přestavbě pódia předvedla Coca-Cola Show, první omyl festivalu, jakýsi happening připomínající máničkovské koncerty z dob začátků Amon Duul, Vyráběli sice dost hluku, ale s industriálem to nemělo nic společnýho.  Textům znovu nebylo rozumět, i když podle pár slov, který občas vypluly na povrch, to bylo tentokrát líp, na podiu se pohybovalo množství lidí (10-12?), zpěváci se střídali, přicházeli a odcházeli do zákulisí a několik dalších lidí pod podiem malovalo černou barvou na rozvěšené balící papíry, které na závěr rozhazovali mezi publikum. Celá akce působila dost křečovitě, na hudbě bylo znát, že kapela nezkouší, použití houslí v některých skladbách mi připadalo dost problematické - až příliš zavání poplatností Plastic People a vůbec za celý rok od doby kdy jsem Coca-Colu slyšel naposled, se nic nezměnilo. Kůň prosazený na festival na poslední chvíli Centrem pro volný čas mládeže ČÚV SSM naprosto zklamal a stal se jednoznačně největším festivalovým průserem. Svědčilo o tom i předsálí nabité znechucenými posluchači, kteří odešli ven čekat na poslední skupinu večera - Mondrian.

   
Mondrian je duo s těžce neindustriálním vzhledem. Tvoří ho výborně cítící baskytarista Jaroslav Pižl, decentní mladý muž korektního vystupování, v bezchybném obleku se sponou na kravatě a perfektní houslistka, kterou jsem na první pohled považoval za nějakou funkcionářku klubu. Kromě živých hráčů využívá Mondrian i přednatočené pásky s hluky nebo automatickým bubeníkem. Zvuk baskytary je ve většině skaldeb silně zkreslený, přes to zůstává hudba jemná a ukliňující, oproti původnímu programu bylo zařazení týhle skupiny na konec večera dobrým dramaturgickým tahem. Bohužel ale Mondrian doplatil na zbytečně dlouhé přestávky mezi kapelami. Hrát začal až po dvaadvacáté hodině, kdy většina lidí v sále už usínala. I tak se po skončení konceru seběhlo kolem Jardy Pižla několik lovců talentů aby si zajistili kontakty k dalšímum vystoupením. Hudba byla pro ty co neznají kazety Informátor OOI a Frankfurt-Praha opravdovým zjevením.

   Druhý den přehlídky otevřeli Paprsky inženýra Garina. Další skupina v černém, bez světel na podiu. Paprsky kopírují Einstürzende Neubauten, a to takovým způsobem, že přebírají přímo některé jejich nástroje např. ozvučený nákupní vozík, používají také brusku, vrtačku atd. V jednu chvíli, kdy jsem musel odejít na záchod, jsem při poslechu z dálky měl pocit, že dokonce přímo některé věci EN hrají. Jejich hudba je nejindustriálnější na první poslech, ale ve skutečnosti zůstává jen u vnějších znaků, na povrchu. Nejsilnější byla jako doprovod k dokumentárnímu filmu z VŽKG, který se promítal na stěnu za kapelou v druhý části koncertu. 

   Po další dlouhé přestavbě pódia další z omylů dramaturgie. OZW. Kultovní pražská kapela s frekvencí koncertů tak jednou za dva roky, teď dokonce po čtyřech letech. OZW jsou skvělej bigbít, ale proč bigbít na týhle akce? Kobox, který skupinu strašil ve filmu Hudba 1985, se objevil na scéně v pěti exemplářích - OZW vystoupili jako obvykle v maskách. Koboxí hudba vychází z kalsiky českého undergroundu, je poučena americkými garážovkami 80. let a místy překvapivě zazní i obyčejná písničková melodie jak z půlky šedesátých, což, zřejmě neúmyslně, koresponduje se současným světovým trendem.


 M.I.O.S. na plakátku jako Žampióny v našich botách, byli podle mě to nejlepší, co se vůbec na festivalu objevilo. Jediný, kdo dokázali vybočit ze zavedeného podiového klišé. V mrtvolném světle jediné shora svítící žárovky se na úplně prázdném jevišti pohupoval a jakoby v rituálním tanci obíhal do sebe zahleděný přírodní muž, šaman, kromě skalpové kadeře v zátylku hladce vyholený hráč na australský folklórní nástroj didjiridoo, David Urban, vedle něj se nekoordinovaně zmítal civilizovaný neurotik, rockový hudebník, zpěvák (zpěv bez textů) hrající na elektrickou kytaru, Jaroslav Nosek. Oba do půli těla svlečení muzikanti předvedli s pomocí přednatočených pásků zvukovou koláž průmyslových hluků, útržků jemné minimalistické hudby akustických kytar, dlouhých zvukových pasáží, průrazně monotóních diskorytmů a kytarové destrukce, vše díky důkladné stylizaci na pódiu podané jako etnická hudba industriální civilizace. To měl být závěr koncertu!

   Ale nebyl. po další půlhodinové přestávce se konečně dočkali starší pánové rakouského dua Astaron, které předcházela pověst industriálního striptýzu. Kočičky to byly pěkný, to jo, Jim Čert pod pódiem  slintal, jenže na svlíkání nedošlo a větší industriál jsou snad i Depeche Mode. Z pásku elektronická hudba, holky omotaný zkrvavenejma obvazama jenom zpívaly. Ale výborně. Krásně melodický dvojhlasy, mystický texty, bohužel křečovitá snaha vypadat co nejtemněji, zapálené kostelní svíce, umělá lebka a diapozitivy jinak příjemnou hudbu dost shazovaly, celek pak byl jenom k smíchu. Zvukař navíc v průběhu týhle produkce dokázal, že je naprostej ignorant, neschopnej nazvučit ani magnetofon s dvěma mikrofony. Duo Astaron bylo taky jednou z věcí, které tu neměli co dělat.

   A co na závěr? Kdyby se ti chytráci, o kterých tu byla řeč na začátku, nesnažili procpat do programu za každou cenu tzv. zahraniční hosty (Coca-Cola byla náhrada za F.Butzmana, který nakonec nedorazil) a dali větší prostot Evropou už domluveným kapelám z Plzně a ze severních Čech, mohla být konfrontace pouze domácího industriálu určitě daleko zajímavější....

Zbyněk Heřmánek, Šot č.4


Industriál v Deltě

   U nás téměř neznámý směr tzv. industriální hudby se představil na prvním festivalu, který uspořádalo pražské Kulturní středisko Delta za spolupráce s Centrem pro volný čas mládeže. Nejryzejší formu industriálu prezentovaly dva pražské soubory - Střední Evropa a Paprsky inženýra Garina. Střední Evropa se snaží o svébytnou, původní formu této hudby. Na pozadí dunění kotlů se proplétají a spojují rytmy vytvářené na nejrůznější průmyslové perkuse, saxofonová baterie kontrastuje s recitativním zpěvem, který vyznívá jako volání o pomoc člověka, ztraceného uprostřed průmyslové společnosti. Paprsky inženýra Garina se netají vlivem klasiků žánru - západoněmecké formace Einstürzende Neubauten. Jejich vystoupení umocňovalo i promítání diapozitivů a filmů z prostředí oceláren. Industriální nástroje včetně brusky a vrtačky zde doplňuje baskytara a kytara, které kapelu orientují blíže k rockové hudbě. Výrazným objevem bylo i duo Mondrian, tíhnoucí spíš k vážné hudbě, a rovněž duo M.I.O.S. s působivou pódiovou prezentací. Jen velmi malé styčné body s industriálem měli jediní zahraniční hosté - rakouské dívčí vokální duo Asteron. Jejch melodičnost tak měla po všech předcházejcích účastnících jakýsi uklidňující, katarzní účinek. Podaří-li se pro příště zajistit více mimopražských souborů, bude domácí mapování tohoto pro mnohé zcela nového žánru, sugestivně odrážející duševní choroby civilizace, úplnější

Petr Slabý, Tvorba

Na Rockfestu chyběli

   Pod pojmem industriální hudba si možná mnozí představují jen zběsilé mlácení do železného šrotu, které vlastně ani hudbou není. První festival industriální hudby koncem minulého týdne v pražském kulturním středisku Delta vyvrátil zkreslené názory. Vedle Paprsků inžinýra Garina, při jejichž produkci si skutečně připadáte jako v kovárně, je tu Střední Evropa, která staví do kontrastu melodické linky až čtyř saxofonů s bohatou rytmikou tvořenou krom bubnů také pružinami nebo železnými tyčemi či plechy. Industriální soubory často vyzžívají konkretních zvuků a pracují s hlukovými stěnami. Možnosti přednatočených pásků využili M.I.O.S. Ovšem v jejich případě byla od hudby neodělitelná pohybová složka. Většina industriálních skupin se snaží o komplexní působení na diváka, a proto nedílnou součástí vystoupení je vizuální stránka. Patrné to bylo nejen u paprsků, ale také u rockových OZW, kteří v obrovských bilých masách působili jako roboti. I hosté z Vídně - dívčí duo Asteron - by bylo méně působivé bez diapozitivů a svící zapalených na podiu. Mnozí si možná pomyslí: škoda, že nehráli na Rockfestu. Takové duo Mondrian spojující housle a baskytaru s přednatočenými pásky v minimalisticky pojatých skladbách by bylo jedním z největších objevů, jenže na Rockfestu by nebyl čas na složité přestavby pódia.

Alex Švamberk, Mladá Fronta


Další promarněná šance

   Když začaly pronikat první zprávy o připravovaném 1. ročníku festivalu industriální muziky u nás, vypadalo to nadějně. Pak se zprávy upřesnily, termín byl pevně dán - dokonce vhodně, vždyť to bylo týden po Rockfestu 89 - lístky v předprodeji, kapely v horečném tréninku a pochopitelně plno telefonátů na všechny strany, aby to nikomu neuteklo. Snad jen to místo - KS Delta - V Praze snad není klub tak vzdálený od centra.
   Pak přišel pátek 7. dubna a s ním hned několik překvapení - píši je v pořadí jak přicházely - cena vstupenek až nehorázně přemrštěná, změna v pořadí kapel a hlavně katastrofální dramaturgie. Tu dramaturgii by člověk chápal od byrokratů naší oficiální kultury, ale od lidí, kteří této hudbě věří a žijí v ní to byla rána pod pás.
   O předvedené muzice psát nebudu. Vždyť tak jako ve světě, tak i u nás se v této oblasti hudebního vyjádření vždy najde někdo originální (zde to byl Mondrian, Střední Evropa a částečně Hore Hor) zrovna tak jako epigoni bez nápadu. A těch zde bylo víc.
   Ale zpět k té neštastné dramaturgii. Myslím si, že není vhodná doba na zahazování možností zaujmout stanovisko k době i dění kolem nás. A takovou šanci 1. ročník na Deltě měl - a přitom ukázkově ji promarnil.
   Kdyby se podobná akce konala zhruba 300 km na západ, prosím, ať si tam dělají co chtějí. ale zde, v čase kdy není jisté že budou další ročníky, neboť vše vlastně záleží na osudu snahy jednoho politika, a to ještě ne našeho, to bylo marnotratné zahození příležitosti.
   Příležitosti uvést jednak kompaktní program v daném žánru - t.zn. využít plně, a to zdůrazňuji, čas celkem 10 hodin k tomu, aby byli lidé zavaleni tokem informací na dané téma. VždyŤ se v tomto případě samo nabízí řešení, jak využít přestávky mezi jednotlivými skupinami, Přece ne všichni divíci vědí dost o celé té oblasti industriální muziky, tak proč se přestávky nevyužilo k prezentaci této hudby z kazet s průvodním slovem. A navíc byla možnost do foyer umístit video se záznamy filmů, v nichž industriální skupiny umocňují svou hudbu vizuálně. Možná by pak i živá vystoupení byla lepší - v konfrontaci se totiž vždy tvoří něco lepšího.
   Vedlo tohoto nedostatku je pak totální absence průvodního slova tím nejměnším.
 
Ale za velmi podstatné však považuji to, že byla zbůhdarma ztracena jedinečná možnost určité dobové prezentace názorů. Vzhledem k tomu, že v rockové hudbě je zde kontinuita přetrhána a stále zpřetrhávána zásahy moci, je nutno každou takovouto příležitost využít k vyjádření vlastních názorů na dobu, život a vztahy ve společnosti. Přece si členové skupin, účastných na festivalu nemyslí, že žijí mimo rámec všeho. A tady si myslím, že jen veřejné a hlasité formulování něčeho jako tvůrčího manifestu či provolání je na místě. Byť by obsahovalo kontroverzní názory, ale aby hlavně nějaké bylo. Až takových provolání budou plné sály a sálky, pak bude doba zralá k tomu, aby se v rámci vzniklých rozdílů počalo utvářet společné vědomí a přítomnosti a příslušnosti k času a okolí.
Chápu, že je velmí těžké formulovat smysluplné prohlášení či provolání, jak kdo chcete, ale tím, že se to nezkusí nelze se poučit z chyb. A těch je i v oblasti neoficiálních hudebních skupin dost a sost, včetně absence velké dávky tolerance.
   A proto nezatracuji myšlenku pořádání takových to akcí, jen je potřeba je využít do posledního okamžiku jejich trvání. Snad tedy příště...

Petr Lachman, Šot č.4


Záznamy vystoupení M.I.O.S. a Astaron si můžete poslechnout na našem bandcampu