03.01.21

Interpretace - Live In Chapel Hradek N. Nisou

 


V roce 1986 vznikla tato živá nahrávka severočeského uskupení. Temná, ale nikoliv beznadějná, hudba rozechvívá zdi Chrámu Pokoje v Hrádku nad Nisou u česko-německo-polského trojmezí. Zde bylo označení Live použito pro upřesnění místa vzniku nahrávky, jinak se dá říci, že všechny nahrávky Interpretace vznikaly a vznikají jako živá improvizace.


20.12.20

Interpretace - Hannibaal

 



„NULLUM CONTEMPTU MORTIS INCITAMENTUM AD UINCENDUM HOMINI AB DIS IMMORTALIBUS ACRIUS DATUM EST“

V ranním rozbřesku pod rouškou přízemní mlhy byli Římané vlákáni do pasti, kterou Hannibal připravil na břehu Trasimenského jezera a v jehož vodách byli posléze zmasakrování do posledního muže.

A jako soundtrack k této tragické události si můžeme představit právě tuto temnou rituální suitu z roku 1986

Nástroje: dvě kytary, gusle, rádio, zobcová flétna, hlas

released December 20, 2020

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/hannibaal


14.11.20

AccessVirus - Screams Of Proteus + Follow My Fantasy

 



Za projektem Accessvirus stojí brněnský tvůrce Zdeněk Doležal. Činný byl v letech 1998 až 2000 a za tu dobu vydal DIY způsobem dvě CD - Screams of Proteus a Follow My Fantasy - které nyní CSI vydává jako ucelenou kolekci.

Hudba Accessvirus nabízí živelné instrumentální tracky, jejichž hudební základ čerpá z EBM klasiky. Tracky úderné, místy až – v dobrém slova smyslu – útočné, temné a živelné. Při vší údernosti ovšem nejde o žádné jednoduché hudební útvary. V každém z nich je slyšet i autorova práce s aranžemi, strukturou i použitým zvukovým arzenálem. Accessvirus umí také zajímavé melodickými linky, a co jeho hudbě rozhodně neschází, je i taneční techno feeling. Vyvážená kolekce baví i promyšlenou prací s použitými samply.

Screams Of Proteus 1998
Follow My Fantasy 2000

released November 14, 2020


28.04.20

4 v 1 aneb čtyřikrát o jedničce


 Tak máme v Česku s postupující perestrojkou další festival. Industriální. Do původní představy skupiny Střední Evropa, iniciátorky týhle akce, se sice hned nabouralo několik nepostradatelnejch chytráků, ale o tom až později. I tak bylo 7. a 8. dubna v zatím neprošvihnutým sále KS Delta v Praze 6 co slyšet.

   Kdo si, podle programu, koupil lístek jen na jeden z koncertů, pro něj zajímavější, zjistil hned po příchodu, že všechno je jinak. První den zahajovala nejznámější propagátorka industriální hudby - Střední Evropa, kapela vystavěná Petrem Trpákem na troskách Veselých Filištínů. Dík problémům u vchodu (lístky stály 25,- Kčs) jsem slyšel až závěr její produkce, ale i tak můžu říct, že tím večer předčasně vyvrcholil hned na začátku. Přes stálou slabinu skupiny - dívčí zpěv, i přes to, že tentokrát snad hráli pod svým obvyklým standartem. Na podiu už tradičně všichni v černém, žádná světla jen jediná slabá žárovka, prototyp klasické image českého (nebo spíš pražského) industriálu. Střední Evropa je jedinou kapelou v pravým slova smyslu industriálním myšlením, texty i celkovou kocepcí, přes to, že její hudba by se dala označit spíš snad termínem brutální minimalismus. Není to žádná hluková apokalypsa. Ve vedení hlasů saxofonové sekce se objevují názvuky barokní a gotické hudby, přes surovost, zdánlivou nemelodičnost a ostré pochodové rytmy je cítit, že je to hudba slovanská. Evropa se taky dík této konfrontaci názorů na to, co vlastně je industriální hudba, rozhodla uvádět jako "hudbu Střední Evropy".

   Další v pořadí bylo karvinské hornické trio Hore Hor. Dva kytaristi a zpěvák hrající na ozvučené pružiny byli nakonec proti původnímu plánu jedinou nepražskou kapelou festivalu. Zařadil bych je někam k okruhu kapel Lydie Lunch, Swans nebo Sonic Youth - stejně neúprosně agresivní zvuk dvou zbustrovaných kytar, pomalu, monotonně se valicí v táhlých moravských melodiích, pružiny používané jako perkuse, díky práci zvukaře skoro neslyšitelné, stejně jako zpěv. A zrovna tak se na podiu mezi nástroji Střední Evropy ztrácela i kapela sama. Počáteční příjemnej šok mě sice rychle přešel, potřebovali by spolu ještě hodně hrát a k tomu zrovna v Karviný asi moc vhodný podmínky nejsou, přesto jsem už teď zvědavej, jak budou znít na dalším ročníku. po koncertě jsme se dozvěděl, že jako texty používají básně Petra Bezruče a tím větší zlost jsme měl na zvukaře. Koncertem Hore Hor vůbec začala dvoudenní demonstrace jeho neschopností. 

   Po následující skoro hodinový přestavbě pódia předvedla Coca-Cola Show, první omyl festivalu, jakýsi happening připomínající máničkovské koncerty z dob začátků Amon Duul, Vyráběli sice dost hluku, ale s industriálem to nemělo nic společnýho.  Textům znovu nebylo rozumět, i když podle pár slov, který občas vypluly na povrch, to bylo tentokrát líp, na podiu se pohybovalo množství lidí (10-12?), zpěváci se střídali, přicházeli a odcházeli do zákulisí a několik dalších lidí pod podiem malovalo černou barvou na rozvěšené balící papíry, které na závěr rozhazovali mezi publikum. Celá akce působila dost křečovitě, na hudbě bylo znát, že kapela nezkouší, použití houslí v některých skladbách mi připadalo dost problematické - až příliš zavání poplatností Plastic People a vůbec za celý rok od doby kdy jsem Coca-Colu slyšel naposled, se nic nezměnilo. Kůň prosazený na festival na poslední chvíli Centrem pro volný čas mládeže ČÚV SSM naprosto zklamal a stal se jednoznačně největším festivalovým průserem. Svědčilo o tom i předsálí nabité znechucenými posluchači, kteří odešli ven čekat na poslední skupinu večera - Mondrian.

   
Mondrian je duo s těžce neindustriálním vzhledem. Tvoří ho výborně cítící baskytarista Jaroslav Pižl, decentní mladý muž korektního vystupování, v bezchybném obleku se sponou na kravatě a perfektní houslistka, kterou jsem na první pohled považoval za nějakou funkcionářku klubu. Kromě živých hráčů využívá Mondrian i přednatočené pásky s hluky nebo automatickým bubeníkem. Zvuk baskytary je ve většině skaldeb silně zkreslený, přes to zůstává hudba jemná a ukliňující, oproti původnímu programu bylo zařazení týhle skupiny na konec večera dobrým dramaturgickým tahem. Bohužel ale Mondrian doplatil na zbytečně dlouhé přestávky mezi kapelami. Hrát začal až po dvaadvacáté hodině, kdy většina lidí v sále už usínala. I tak se po skončení konceru seběhlo kolem Jardy Pižla několik lovců talentů aby si zajistili kontakty k dalšímum vystoupením. Hudba byla pro ty co neznají kazety Informátor OOI a Frankfurt-Praha opravdovým zjevením.

   Druhý den přehlídky otevřeli Paprsky inženýra Garina. Další skupina v černém, bez světel na podiu. Paprsky kopírují Einstürzende Neubauten, a to takovým způsobem, že přebírají přímo některé jejich nástroje např. ozvučený nákupní vozík, používají také brusku, vrtačku atd. V jednu chvíli, kdy jsem musel odejít na záchod, jsem při poslechu z dálky měl pocit, že dokonce přímo některé věci EN hrají. Jejich hudba je nejindustriálnější na první poslech, ale ve skutečnosti zůstává jen u vnějších znaků, na povrchu. Nejsilnější byla jako doprovod k dokumentárnímu filmu z VŽKG, který se promítal na stěnu za kapelou v druhý části koncertu. 

   Po další dlouhé přestavbě pódia další z omylů dramaturgie. OZW. Kultovní pražská kapela s frekvencí koncertů tak jednou za dva roky, teď dokonce po čtyřech letech. OZW jsou skvělej bigbít, ale proč bigbít na týhle akce? Kobox, který skupinu strašil ve filmu Hudba 1985, se objevil na scéně v pěti exemplářích - OZW vystoupili jako obvykle v maskách. Koboxí hudba vychází z kalsiky českého undergroundu, je poučena americkými garážovkami 80. let a místy překvapivě zazní i obyčejná písničková melodie jak z půlky šedesátých, což, zřejmě neúmyslně, koresponduje se současným světovým trendem.


 M.I.O.S. na plakátku jako Žampióny v našich botách, byli podle mě to nejlepší, co se vůbec na festivalu objevilo. Jediný, kdo dokázali vybočit ze zavedeného podiového klišé. V mrtvolném světle jediné shora svítící žárovky se na úplně prázdném jevišti pohupoval a jakoby v rituálním tanci obíhal do sebe zahleděný přírodní muž, šaman, kromě skalpové kadeře v zátylku hladce vyholený hráč na australský folklórní nástroj didjiridoo, David Urban, vedle něj se nekoordinovaně zmítal civilizovaný neurotik, rockový hudebník, zpěvák (zpěv bez textů) hrající na elektrickou kytaru, Jaroslav Nosek. Oba do půli těla svlečení muzikanti předvedli s pomocí přednatočených pásků zvukovou koláž průmyslových hluků, útržků jemné minimalistické hudby akustických kytar, dlouhých zvukových pasáží, průrazně monotóních diskorytmů a kytarové destrukce, vše díky důkladné stylizaci na pódiu podané jako etnická hudba industriální civilizace. To měl být závěr koncertu!

   Ale nebyl. po další půlhodinové přestávce se konečně dočkali starší pánové rakouského dua Astaron, které předcházela pověst industriálního striptýzu. Kočičky to byly pěkný, to jo, Jim Čert pod pódiem  slintal, jenže na svlíkání nedošlo a větší industriál jsou snad i Depeche Mode. Z pásku elektronická hudba, holky omotaný zkrvavenejma obvazama jenom zpívaly. Ale výborně. Krásně melodický dvojhlasy, mystický texty, bohužel křečovitá snaha vypadat co nejtemněji, zapálené kostelní svíce, umělá lebka a diapozitivy jinak příjemnou hudbu dost shazovaly, celek pak byl jenom k smíchu. Zvukař navíc v průběhu týhle produkce dokázal, že je naprostej ignorant, neschopnej nazvučit ani magnetofon s dvěma mikrofony. Duo Astaron bylo taky jednou z věcí, které tu neměli co dělat.

   A co na závěr? Kdyby se ti chytráci, o kterých tu byla řeč na začátku, nesnažili procpat do programu za každou cenu tzv. zahraniční hosty (Coca-Cola byla náhrada za F.Butzmana, který nakonec nedorazil) a dali větší prostot Evropou už domluveným kapelám z Plzně a ze severních Čech, mohla být konfrontace pouze domácího industriálu určitě daleko zajímavější....

Zbyněk Heřmánek, Šot č.4


Industriál v Deltě

   U nás téměř neznámý směr tzv. industriální hudby se představil na prvním festivalu, který uspořádalo pražské Kulturní středisko Delta za spolupráce s Centrem pro volný čas mládeže. Nejryzejší formu industriálu prezentovaly dva pražské soubory - Střední Evropa a Paprsky inženýra Garina. Střední Evropa se snaží o svébytnou, původní formu této hudby. Na pozadí dunění kotlů se proplétají a spojují rytmy vytvářené na nejrůznější průmyslové perkuse, saxofonová baterie kontrastuje s recitativním zpěvem, který vyznívá jako volání o pomoc člověka, ztraceného uprostřed průmyslové společnosti. Paprsky inženýra Garina se netají vlivem klasiků žánru - západoněmecké formace Einstürzende Neubauten. Jejich vystoupení umocňovalo i promítání diapozitivů a filmů z prostředí oceláren. Industriální nástroje včetně brusky a vrtačky zde doplňuje baskytara a kytara, které kapelu orientují blíže k rockové hudbě. Výrazným objevem bylo i duo Mondrian, tíhnoucí spíš k vážné hudbě, a rovněž duo M.I.O.S. s působivou pódiovou prezentací. Jen velmi malé styčné body s industriálem měli jediní zahraniční hosté - rakouské dívčí vokální duo Asteron. Jejch melodičnost tak měla po všech předcházejcích účastnících jakýsi uklidňující, katarzní účinek. Podaří-li se pro příště zajistit více mimopražských souborů, bude domácí mapování tohoto pro mnohé zcela nového žánru, sugestivně odrážející duševní choroby civilizace, úplnější

Petr Slabý, Tvorba

Na Rockfestu chyběli

   Pod pojmem industriální hudba si možná mnozí představují jen zběsilé mlácení do železného šrotu, které vlastně ani hudbou není. První festival industriální hudby koncem minulého týdne v pražském kulturním středisku Delta vyvrátil zkreslené názory. Vedle Paprsků inžinýra Garina, při jejichž produkci si skutečně připadáte jako v kovárně, je tu Střední Evropa, která staví do kontrastu melodické linky až čtyř saxofonů s bohatou rytmikou tvořenou krom bubnů také pružinami nebo železnými tyčemi či plechy. Industriální soubory často vyzžívají konkretních zvuků a pracují s hlukovými stěnami. Možnosti přednatočených pásků využili M.I.O.S. Ovšem v jejich případě byla od hudby neodělitelná pohybová složka. Většina industriálních skupin se snaží o komplexní působení na diváka, a proto nedílnou součástí vystoupení je vizuální stránka. Patrné to bylo nejen u paprsků, ale také u rockových OZW, kteří v obrovských bilých masách působili jako roboti. I hosté z Vídně - dívčí duo Asteron - by bylo méně působivé bez diapozitivů a svící zapalených na podiu. Mnozí si možná pomyslí: škoda, že nehráli na Rockfestu. Takové duo Mondrian spojující housle a baskytaru s přednatočenými pásky v minimalisticky pojatých skladbách by bylo jedním z největších objevů, jenže na Rockfestu by nebyl čas na složité přestavby pódia.

Alex Švamberk, Mladá Fronta


Další promarněná šance

   Když začaly pronikat první zprávy o připravovaném 1. ročníku festivalu industriální muziky u nás, vypadalo to nadějně. Pak se zprávy upřesnily, termín byl pevně dán - dokonce vhodně, vždyť to bylo týden po Rockfestu 89 - lístky v předprodeji, kapely v horečném tréninku a pochopitelně plno telefonátů na všechny strany, aby to nikomu neuteklo. Snad jen to místo - KS Delta - V Praze snad není klub tak vzdálený od centra.
   Pak přišel pátek 7. dubna a s ním hned několik překvapení - píši je v pořadí jak přicházely - cena vstupenek až nehorázně přemrštěná, změna v pořadí kapel a hlavně katastrofální dramaturgie. Tu dramaturgii by člověk chápal od byrokratů naší oficiální kultury, ale od lidí, kteří této hudbě věří a žijí v ní to byla rána pod pás.
   O předvedené muzice psát nebudu. Vždyť tak jako ve světě, tak i u nás se v této oblasti hudebního vyjádření vždy najde někdo originální (zde to byl Mondrian, Střední Evropa a částečně Hore Hor) zrovna tak jako epigoni bez nápadu. A těch zde bylo víc.
   Ale zpět k té neštastné dramaturgii. Myslím si, že není vhodná doba na zahazování možností zaujmout stanovisko k době i dění kolem nás. A takovou šanci 1. ročník na Deltě měl - a přitom ukázkově ji promarnil.
   Kdyby se podobná akce konala zhruba 300 km na západ, prosím, ať si tam dělají co chtějí. ale zde, v čase kdy není jisté že budou další ročníky, neboť vše vlastně záleží na osudu snahy jednoho politika, a to ještě ne našeho, to bylo marnotratné zahození příležitosti.
   Příležitosti uvést jednak kompaktní program v daném žánru - t.zn. využít plně, a to zdůrazňuji, čas celkem 10 hodin k tomu, aby byli lidé zavaleni tokem informací na dané téma. VždyŤ se v tomto případě samo nabízí řešení, jak využít přestávky mezi jednotlivými skupinami, Přece ne všichni divíci vědí dost o celé té oblasti industriální muziky, tak proč se přestávky nevyužilo k prezentaci této hudby z kazet s průvodním slovem. A navíc byla možnost do foyer umístit video se záznamy filmů, v nichž industriální skupiny umocňují svou hudbu vizuálně. Možná by pak i živá vystoupení byla lepší - v konfrontaci se totiž vždy tvoří něco lepšího.
   Vedlo tohoto nedostatku je pak totální absence průvodního slova tím nejměnším.
 
Ale za velmi podstatné však považuji to, že byla zbůhdarma ztracena jedinečná možnost určité dobové prezentace názorů. Vzhledem k tomu, že v rockové hudbě je zde kontinuita přetrhána a stále zpřetrhávána zásahy moci, je nutno každou takovouto příležitost využít k vyjádření vlastních názorů na dobu, život a vztahy ve společnosti. Přece si členové skupin, účastných na festivalu nemyslí, že žijí mimo rámec všeho. A tady si myslím, že jen veřejné a hlasité formulování něčeho jako tvůrčího manifestu či provolání je na místě. Byť by obsahovalo kontroverzní názory, ale aby hlavně nějaké bylo. Až takových provolání budou plné sály a sálky, pak bude doba zralá k tomu, aby se v rámci vzniklých rozdílů počalo utvářet společné vědomí a přítomnosti a příslušnosti k času a okolí.
Chápu, že je velmí těžké formulovat smysluplné prohlášení či provolání, jak kdo chcete, ale tím, že se to nezkusí nelze se poučit z chyb. A těch je i v oblasti neoficiálních hudebních skupin dost a sost, včetně absence velké dávky tolerance.
   A proto nezatracuji myšlenku pořádání takových to akcí, jen je potřeba je využít do posledního okamžiku jejich trvání. Snad tedy příště...

Petr Lachman, Šot č.4


Záznamy vystoupení M.I.O.S. a Astaron si můžete poslechnout na našem bandcampu












05.08.19

Mírně rachotivý referát o neumdlévajícím projektu


Projekt CS Industrial, který se celým názvem vlastně jmenuje „CS Industrial 1982-2010 - dokumentační projekt o česko-slovenské industriální a přidružené scéně v letech 1982 až 2010“ vznikl v roce 2011. Obhospodařuje stejnojmenný informacemi a články překypující web, facebookovou stránku a rovněž shodně nazvaný label, který má na kontě přes čtyřicet releasů zdigitalizovaných starých industry záležitostí. Zakladatelský trojlístek autorů a neúnavných provozovatelů, Michael, Přemek a Čenda všem vzkazují: „furt žijeme a čekáme, až lidi ještě něco najdou a pošlou nám k vydání!“....

Tento text má opět formu referátu, protože otázek nebylo mnoho. Případně odpovědi buď samy vyplynuly ze čtení webu, nebo už byly řečeny v rozhovoru s názvem „O hledání v těch nejhlubších temnotách, které přitom skrývají tolik světla a radosti“ sepsaný pro Musiczone.cz v roce 2014, který s autory CS Industrial 1982-2010 (dále jen CSI) vedl Richar Kutěj. Velmi povedený článek-rozhovor byl jedním z hlavních informačních i inspiračních zdrojů, stejně jako přímá messengerová korespondence s trojlístkem.

(odkaz: O hledání v těch nejhlubších temnotách, které při tom skrývají tolik světla a radosti )

Hlavním počátečním impulzem v onom zlomovém roce 2011 pro projekt CSI bylo setkání s počinem polského industriálního hudebníka, vydavatele a vůbec vlivné osobnosti scény Rafala Kochana nazvaný „Encyklopedia of industrial music“ ve kterém se pod heslem „Artificial Memory Trace“ zmínil o počátcích industriální hudby v ČSSR, zejména o projektu Quarantaine. O této skutečnosti neměli ti tři předtím ani ponětí a tak se rozhodli zmapovat situaci od počátku osmdesátých let.

Web

Pokud vám, podobně jako mně, tento název nic neřekne a vyvstane v mysli pouze jako francouzské slovo označující bojkot, karanténu nebo také zajímavou květinu, v češtině známou jako fiala šedá, nezbyde vám, než abyste se podívali právě na web CSI pod příslušné heslo. Vše je velmi přehledné, encyklopedicky seřazené podle abecedy a výklady jsou maximálně vyčerpávající.

http://csindustrial19822010.blogspot.com/search/label/quarantaine

Z odkazu se dozvíme, že Quarantaine byl název projektu, který nějaký čas společně měli Jaroslav Palát a Slávek Kwi, nejvýznamnější to persony počátků industriální scény v Československu. Slávek se s CSI dost spřátelil a poskytl jim mnoho materiálů, nahraných, tištěných i vzpomínkových. Článek z web CSI z 27. února 2015 nazvaný „Hudba ze dna popelnice“ hovoří jasně:
„S Jardou jsem se potkal na začátku 80 tých let jen díky tomu, že jsem prostě neznal nikoho, s kým by se dalo hrát bez omezení. V té době jsem byl součástí (a spoluzakladatelem společně s Mirkem Konečným) takové hippie-skupiny GARUDA, dělali jsme hodně improvizovanou hudbu inspirovanou tribální a etnickou světovou hudbou. Sice to bylo rozhodně velice "free", ale když jsem začal objevovat elektroniku a hlavně hlasité hluky, nebylo to úplně vítáno s nadšením.   Ve stejném období jsem se učil na tiskaře, pracoval jsem v docela hlučném prostředí plném zajímavých rytmických strojů, a když jsem je jednou nahrával na svůj páskový magnetofon, jeden ze spolupracovníků mi pověděl o Jardovi a že prý on také hledá někoho na spolupráci. Tak jsem Jardovi zavolal a od té doby jsme se scházeli téměř každý týden u něho doma a zkoušeli jsme hrát a nahrávat jak se dalo. Mimo hraní hudby jsme o sobě ani nic moc nevěděli, ani nás to moc nezajímalo a vlastně to bylo docela jedno. Jarda měl spíš tendence "mít hudební plán" a pak se ho snažil prostě udělat, no a mě spíš zajímala možnost free-improvizace. Často jsme se moc nepohodli, ale nakonec se nám pokaždé podařilo něco vytvořit. Většinou jsme nahrávali pod názvem QUARANTAINE. Používali jsme úplně všechno, co se nám dostalo do ruky: primitivní elektroniku a klávesy, různé efekty - zejména echo a sampler - staré mikrofony nacpané do pvc-trubky, různé železářství (zvonky, plechovky, kolejnice, rozbité činely atd.), kameny, písek, lopaty, prostě cokoliv... Jarda měl doma také staré piano-křídlo, které bylo naším oblíbeným hluko-generátorem.“

Jste zvědaví, kdo byl Jaroslav Palát, zesnulý v roce 1995? Opět klikněte na příslušné heslo:

„Jarda Palát, byť byl členem nebo zakladatelem mnoha kapel jako Omnibus, Veselí Filištínové, Paprsky inženýra Garina, Suicidal Meditations atd., zůstával hlavně solitérem. Byť ho bylo možno spatřit s nebo za některým nástrojem – kytara, basa, bicí, klavír, Korg – nikdy žádný nástroj neovládal ve smyslu „umět hrát“. […] Od počátku 80. let totiž experimentoval se všemožnými hudebními (i nehudebními) nástroji, bizarně je přetvářel a preparoval a nahrával. V prastaré rodinné vile v Klánovicích u Prahy měl Jarda svou zvukovou laboratoř, kde coby one-man-band Disharmonic Ballet v roce 1983 nahrál regulérně první album počínající československé industriální scény „Quarantaine“.

Aha, takže Quarantaine, nebylo jen hudební uskupení, ale také název alba od Disharmonic Ballet… nicméně citát v referátu pokračuje dále:

„Tady mezi vykuchanými elektrickými kytarami, dvěma čtyřstopými magnetofony, množstvím mikrofonů, snímačů, krabiček a nekonečných klubek šňůr propojených do nemožných kombinací vzniklo i jeho druhé album “Clinic Death” (1984). Obě dvě „kazetové“ desky jsou plné dosud neslýchaných a zdánlivě chaotických zvuků – hluků, ovšem ve svém celku v obou kompletech najdeme, byť skrytý, pečlivý kompoziční řád. To když mezi Jardovo všemožné elektronické i pouhé mechanické „harampádí“ přibyl zvukově takřka neomezený syntezátor Korg…“
Přemek v této souvislosti podotýká, že v Československu se skutečný industriál začíná formovat právě v první polovině 80. let. V té době vychází také první kazety kapely Interpretace, které už byly hodně blízko tomu, co se v rámci žánru hrálo později. Bylo zajímavé, že oba spolky, Quarantaine i Interpretace o sobě v začátcích vůbec nevěděly a šly na to ve stejnou dobu dost podobně. Mimochodem, nahrávky Interpretace se nějakým, prozatím nezjištěným způsobem, dostaly do Itálie a v půlce osmdesátek tam vyšly na Old Europa Café.

No, takže bílých míst je zatím dost a badatelům zbývá zábava na mnoho dalších let…

Rok 2010 pak představuje určitou dvanáctiměsíční hranici před vznikem projektu, kvůli jasnému ohraničení sběru materiálu. Na facebookový profil však běžně sdílí různé akce i podobných žánrů jako noise nebo ambient. Sami tvůrci tvrdí, že nechěli být pouhými „kronikáři aktuálního dění nebo věční sběratelé“. Zajímají se především o historii industriálu se zvláštním zřetelem ke snaze zaznamenat či zachovat informace, které jsou dnes těžko dostupné. Předsevzali si tak zmapovat osobní archivy hudebníků, promotérů redaktorů a jiných pamětníků dění na scéně a pak je zveřejňovat prostřednictvím webu. Přemek navíc napsal pár dost obsažných článků do různých periodik. Situace je pochopitelně rozdílná v době internetové a před ní. Navíc ne všichni jsou ochotní se o své materiály a poklady dělit.

Ve výše zmíněném článku Richarda Kutěje naleznete zajímavá zamyšlení nad vývojem scény, která začínala rachotem pomocí plechů, brusek, pil a želez v kombinaci s živými nástroji, zejména bicími a kytarami. To vše bylo posléze více či méně dramaticky vystřídáno skřípavou elektronickou podobou vytvářenou pomocí počítačů, samplů a nejrůznější elektroniky. Michael tehdy poznamenal, že má raděj ten „špinavý“ old school zvuk a to zejména naživo. Čendu více zajímal výsledný produkt, než použité postupy, přičemž uvedl, že těžko v 21. století hledat studiovou nahrávku bez digitálních technologií. Přemkova odpověď stojí za citát: „Z mého pohledu je to logický krok, který přesně vystihuje myšlenku industriální kultury. Je to strojní hudba, v tomto případě dokonce i vytvářená na původně nehudebních strojích, což je parádní synergie. Digitální zpracování zvuku umožňuje ještě hlubší sterilitu a odlidštění celkové zvuku, které z mého pohledu ještě čeká na využití. Navíc použití počítačů umělcům výrazně rozšiřuje zvukový prostor na koncertech, kdy si do laptopu mohou „zabalit“ celý industriální orchestr ve velmi věrném podání. Počítače a vůbec celá digitální technologie je podle mě pro dnešní hudbu jednoznačně velkým přínosem a platí to i o industriální hudbě. Mimochodem klasikové industriálu Test Dept. používali digitální studia už od konce 80. tých let, což bylo v jejich době poměrně průkopnické.”

Label

Čenda datuje svůj zájem od koncertu Veselých Filištnínů, kterého se zúčastnil v roce 1986 a intenzivní zážitek jím mocně zarezonoval tak, že počátkem devadesátek sám mlátil do plechů a želez v rámci působení v olomouckém klubu Nausea. Dodnes pořádá koncerty a festivaly, spolupracuje s hudebními projekty. Michael si vztah k industriálu vybudoval postupně, nejdříve se proposlouchal goth a punkovou scénou, později se dostal k EBM a noisu. Kapelu neměl a mít nechce. Přemek má kapely dvě, Stor v lehké letargii a výrazně činný Magadan. Industriálem se zabývá přes patnáct let a dostal se k němu jakožto fanoušek black metalu, byl zaujat „zejména hudební a vizuální vyhraněností jednotlivých projektů, hlubokou ideologií a rozsáhlým intelektuálním dědictvím, které industriál přijal za své, jímž jsou klasikové poezie, kulturní pesimisté, futuristé, beatníci, akcionalisté a další non konformisté…“ Společně se poté shodují na tom, že je jim sympatické, že industriál je muzika „za hranou“.

Kromě webu se všichni tři se pár let hojně věnovali, a stále věnují, CSI labelu s podtitulem „reedition of archaic releases“,

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com

který se charakterizuje takto: „Obnovujeme očistu hlukem, otevíráme zaprášené archivy rezavých not a rytmické značky vrzajícího kovu. Vytahujeme hudebnost z průmyslem zničené společnosti a navracíme hudbě smysl, protože hudba je estetizovaná frekvence. Naslouchej neuróze ocelové hudby a zvukovým halucinacím při lámání století. Co tesáno do kamene, ryto do vinylu a vypáleno do kovu, zapomenuto nebude.”

O labelu se rozpovídal především Michael, který vyzdvihuje snahu projektu „vykopat zapomenuté věci scény a oživit odkaz Jaroslava Paláta”, který byl největším hybatelem v jejích začátcích, protože se skoro dá tvrdit, že vše, co začalo na počátku osmdesátých let vznikat, vznikalo kolem něho.

Label CSI má na kontě úctyhodných 43 alb, přičemž se vždy jedná o digitální přepisy starých kazet vycházejících dříve samonákladem nebo jen pro vlastní potřebu, později částečně na CD. Vše jim poskytli autoři nebo třeba držitelé jediné zbylé zachovalé kazety. Projekt se snažil vždy tyto vlastníky a sběratele přesvědčit, by si podobný klenot nesušili v šuplíku, protože zájem oficiálních vysokorozpočtových labelů o podobné žánry příliš není a může se taky stát, že se nahrávka nenávratně poškodí či ztratí a už jí nikdo nikdy neuslyší.

Trojici na začátku nejvíc pomyslně nakopl právě Slávek Kwi, který poskytl onu Quarantaine nahrávku. Zde nutno poznamenat, že prvotním nápadem na směřování CS Industrial 1982-2010 byla pouhá databáze projektů a lidí, co se na scéně pohybovali. V počátcích šlo hlavně o sběr tištěných materiálů, ofocování článků a recenzí. Když však Michael začal po Slávkovi mámit i nějaké osobní vzpomínky, poslal mu z Irska balíček s nahrávkami. „Tehdy se rozhodlo, že to všechno musí vyjít ven, do uší veřejnosti.“

Ne vždy ale bylo snažení a doslova detektivní pátrání korunováno úspěchem. Nepodařilo se například najít nahrávku Jardy Paláta s Omnibus. Našel se pouze prázdný obal od kazety. A prý to byl podle pamětníků vážně slušný nářez.

Zatím posledním vydaným počinem ze září 2018 je nahrávka projektu No Nitz z devadesátých let. Údajně „vznikala během vyvolávání různých entit a následných rozhovorů s nimi. Poselství z jiných světů, propad do hlubin šílenství, už nikdy a nikde nebudete v bezpečí. Dvě skladby z původní kazety musely být rituálně zničeny, jelikož způsobovaly trvalé poškození mozku. Šest zbývajících skladeb je nyní k dispozici. Poslech jen na vlastní nebezpečí.“



Závěrem jsem měla otázku trochu bulvárního ražení a to, zda se po tolika letech spolupráce trio badatelů vlastně osobně zná. Překvapivě ne. Přemek se setkal s Michaelem i Čendou. Čenda ovšem s Michaelem na fyzické podání ruky stále čeká, což není pochopitelně způsobeno tím, že by se vidět nechtěli.

Více bulváru zde:
https://www.facebook.com/CSIndustrial19822010/

Text a úvodní foto: Karolina Válová