14.11.20

AccessVirus - Screams Of Proteus + Follow My Fantasy

 



Za projektem Accessvirus stojí brněnský tvůrce Zdeněk Doležal. Činný byl v letech 1998 až 2000 a za tu dobu vydal DIY způsobem dvě CD - Screams of Proteus a Follow My Fantasy - které nyní CSI vydává jako ucelenou kolekci.

Hudba Accessvirus nabízí živelné instrumentální tracky, jejichž hudební základ čerpá z EBM klasiky. Tracky úderné, místy až – v dobrém slova smyslu – útočné, temné a živelné. Při vší údernosti ovšem nejde o žádné jednoduché hudební útvary. V každém z nich je slyšet i autorova práce s aranžemi, strukturou i použitým zvukovým arzenálem. Accessvirus umí také zajímavé melodickými linky, a co jeho hudbě rozhodně neschází, je i taneční techno feeling. Vyvážená kolekce baví i promyšlenou prací s použitými samply.

Screams Of Proteus 1998
Follow My Fantasy 2000

released November 14, 2020


28.04.20

4 v 1 aneb čtyřikrát o jedničce


 Tak máme v Česku s postupující perestrojkou další festival. Industriální. Do původní představy skupiny Střední Evropa, iniciátorky týhle akce, se sice hned nabouralo několik nepostradatelnejch chytráků, ale o tom až později. I tak bylo 7. a 8. dubna v zatím neprošvihnutým sále KS Delta v Praze 6 co slyšet.

   Kdo si, podle programu, koupil lístek jen na jeden z koncertů, pro něj zajímavější, zjistil hned po příchodu, že všechno je jinak. První den zahajovala nejznámější propagátorka industriální hudby - Střední Evropa, kapela vystavěná Petrem Trpákem na troskách Veselých Filištínů. Dík problémům u vchodu (lístky stály 25,- Kčs) jsem slyšel až závěr její produkce, ale i tak můžu říct, že tím večer předčasně vyvrcholil hned na začátku. Přes stálou slabinu skupiny - dívčí zpěv, i přes to, že tentokrát snad hráli pod svým obvyklým standartem. Na podiu už tradičně všichni v černém, žádná světla jen jediná slabá žárovka, prototyp klasické image českého (nebo spíš pražského) industriálu. Střední Evropa je jedinou kapelou v pravým slova smyslu industriálním myšlením, texty i celkovou kocepcí, přes to, že její hudba by se dala označit spíš snad termínem brutální minimalismus. Není to žádná hluková apokalypsa. Ve vedení hlasů saxofonové sekce se objevují názvuky barokní a gotické hudby, přes surovost, zdánlivou nemelodičnost a ostré pochodové rytmy je cítit, že je to hudba slovanská. Evropa se taky dík této konfrontaci názorů na to, co vlastně je industriální hudba, rozhodla uvádět jako "hudbu Střední Evropy".

   Další v pořadí bylo karvinské hornické trio Hore Hor. Dva kytaristi a zpěvák hrající na ozvučené pružiny byli nakonec proti původnímu plánu jedinou nepražskou kapelou festivalu. Zařadil bych je někam k okruhu kapel Lydie Lunch, Swans nebo Sonic Youth - stejně neúprosně agresivní zvuk dvou zbustrovaných kytar, pomalu, monotonně se valicí v táhlých moravských melodiích, pružiny používané jako perkuse, díky práci zvukaře skoro neslyšitelné, stejně jako zpěv. A zrovna tak se na podiu mezi nástroji Střední Evropy ztrácela i kapela sama. Počáteční příjemnej šok mě sice rychle přešel, potřebovali by spolu ještě hodně hrát a k tomu zrovna v Karviný asi moc vhodný podmínky nejsou, přesto jsem už teď zvědavej, jak budou znít na dalším ročníku. po koncertě jsme se dozvěděl, že jako texty používají básně Petra Bezruče a tím větší zlost jsme měl na zvukaře. Koncertem Hore Hor vůbec začala dvoudenní demonstrace jeho neschopností. 

   Po následující skoro hodinový přestavbě pódia předvedla Coca-Cola Show, první omyl festivalu, jakýsi happening připomínající máničkovské koncerty z dob začátků Amon Duul, Vyráběli sice dost hluku, ale s industriálem to nemělo nic společnýho.  Textům znovu nebylo rozumět, i když podle pár slov, který občas vypluly na povrch, to bylo tentokrát líp, na podiu se pohybovalo množství lidí (10-12?), zpěváci se střídali, přicházeli a odcházeli do zákulisí a několik dalších lidí pod podiem malovalo černou barvou na rozvěšené balící papíry, které na závěr rozhazovali mezi publikum. Celá akce působila dost křečovitě, na hudbě bylo znát, že kapela nezkouší, použití houslí v některých skladbách mi připadalo dost problematické - až příliš zavání poplatností Plastic People a vůbec za celý rok od doby kdy jsem Coca-Colu slyšel naposled, se nic nezměnilo. Kůň prosazený na festival na poslední chvíli Centrem pro volný čas mládeže ČÚV SSM naprosto zklamal a stal se jednoznačně největším festivalovým průserem. Svědčilo o tom i předsálí nabité znechucenými posluchači, kteří odešli ven čekat na poslední skupinu večera - Mondrian.

   
Mondrian je duo s těžce neindustriálním vzhledem. Tvoří ho výborně cítící baskytarista Jaroslav Pižl, decentní mladý muž korektního vystupování, v bezchybném obleku se sponou na kravatě a perfektní houslistka, kterou jsem na první pohled považoval za nějakou funkcionářku klubu. Kromě živých hráčů využívá Mondrian i přednatočené pásky s hluky nebo automatickým bubeníkem. Zvuk baskytary je ve většině skaldeb silně zkreslený, přes to zůstává hudba jemná a ukliňující, oproti původnímu programu bylo zařazení týhle skupiny na konec večera dobrým dramaturgickým tahem. Bohužel ale Mondrian doplatil na zbytečně dlouhé přestávky mezi kapelami. Hrát začal až po dvaadvacáté hodině, kdy většina lidí v sále už usínala. I tak se po skončení konceru seběhlo kolem Jardy Pižla několik lovců talentů aby si zajistili kontakty k dalšímum vystoupením. Hudba byla pro ty co neznají kazety Informátor OOI a Frankfurt-Praha opravdovým zjevením.

   Druhý den přehlídky otevřeli Paprsky inženýra Garina. Další skupina v černém, bez světel na podiu. Paprsky kopírují Einstürzende Neubauten, a to takovým způsobem, že přebírají přímo některé jejich nástroje např. ozvučený nákupní vozík, používají také brusku, vrtačku atd. V jednu chvíli, kdy jsem musel odejít na záchod, jsem při poslechu z dálky měl pocit, že dokonce přímo některé věci EN hrají. Jejich hudba je nejindustriálnější na první poslech, ale ve skutečnosti zůstává jen u vnějších znaků, na povrchu. Nejsilnější byla jako doprovod k dokumentárnímu filmu z VŽKG, který se promítal na stěnu za kapelou v druhý části koncertu. 

   Po další dlouhé přestavbě pódia další z omylů dramaturgie. OZW. Kultovní pražská kapela s frekvencí koncertů tak jednou za dva roky, teď dokonce po čtyřech letech. OZW jsou skvělej bigbít, ale proč bigbít na týhle akce? Kobox, který skupinu strašil ve filmu Hudba 1985, se objevil na scéně v pěti exemplářích - OZW vystoupili jako obvykle v maskách. Koboxí hudba vychází z kalsiky českého undergroundu, je poučena americkými garážovkami 80. let a místy překvapivě zazní i obyčejná písničková melodie jak z půlky šedesátých, což, zřejmě neúmyslně, koresponduje se současným světovým trendem.


 M.I.O.S. na plakátku jako Žampióny v našich botách, byli podle mě to nejlepší, co se vůbec na festivalu objevilo. Jediný, kdo dokázali vybočit ze zavedeného podiového klišé. V mrtvolném světle jediné shora svítící žárovky se na úplně prázdném jevišti pohupoval a jakoby v rituálním tanci obíhal do sebe zahleděný přírodní muž, šaman, kromě skalpové kadeře v zátylku hladce vyholený hráč na australský folklórní nástroj didjiridoo, David Urban, vedle něj se nekoordinovaně zmítal civilizovaný neurotik, rockový hudebník, zpěvák (zpěv bez textů) hrající na elektrickou kytaru, Jaroslav Nosek. Oba do půli těla svlečení muzikanti předvedli s pomocí přednatočených pásků zvukovou koláž průmyslových hluků, útržků jemné minimalistické hudby akustických kytar, dlouhých zvukových pasáží, průrazně monotóních diskorytmů a kytarové destrukce, vše díky důkladné stylizaci na pódiu podané jako etnická hudba industriální civilizace. To měl být závěr koncertu!

   Ale nebyl. po další půlhodinové přestávce se konečně dočkali starší pánové rakouského dua Astaron, které předcházela pověst industriálního striptýzu. Kočičky to byly pěkný, to jo, Jim Čert pod pódiem  slintal, jenže na svlíkání nedošlo a větší industriál jsou snad i Depeche Mode. Z pásku elektronická hudba, holky omotaný zkrvavenejma obvazama jenom zpívaly. Ale výborně. Krásně melodický dvojhlasy, mystický texty, bohužel křečovitá snaha vypadat co nejtemněji, zapálené kostelní svíce, umělá lebka a diapozitivy jinak příjemnou hudbu dost shazovaly, celek pak byl jenom k smíchu. Zvukař navíc v průběhu týhle produkce dokázal, že je naprostej ignorant, neschopnej nazvučit ani magnetofon s dvěma mikrofony. Duo Astaron bylo taky jednou z věcí, které tu neměli co dělat.

   A co na závěr? Kdyby se ti chytráci, o kterých tu byla řeč na začátku, nesnažili procpat do programu za každou cenu tzv. zahraniční hosty (Coca-Cola byla náhrada za F.Butzmana, který nakonec nedorazil) a dali větší prostot Evropou už domluveným kapelám z Plzně a ze severních Čech, mohla být konfrontace pouze domácího industriálu určitě daleko zajímavější....

Zbyněk Heřmánek, Šot č.4


Industriál v Deltě

   U nás téměř neznámý směr tzv. industriální hudby se představil na prvním festivalu, který uspořádalo pražské Kulturní středisko Delta za spolupráce s Centrem pro volný čas mládeže. Nejryzejší formu industriálu prezentovaly dva pražské soubory - Střední Evropa a Paprsky inženýra Garina. Střední Evropa se snaží o svébytnou, původní formu této hudby. Na pozadí dunění kotlů se proplétají a spojují rytmy vytvářené na nejrůznější průmyslové perkuse, saxofonová baterie kontrastuje s recitativním zpěvem, který vyznívá jako volání o pomoc člověka, ztraceného uprostřed průmyslové společnosti. Paprsky inženýra Garina se netají vlivem klasiků žánru - západoněmecké formace Einstürzende Neubauten. Jejich vystoupení umocňovalo i promítání diapozitivů a filmů z prostředí oceláren. Industriální nástroje včetně brusky a vrtačky zde doplňuje baskytara a kytara, které kapelu orientují blíže k rockové hudbě. Výrazným objevem bylo i duo Mondrian, tíhnoucí spíš k vážné hudbě, a rovněž duo M.I.O.S. s působivou pódiovou prezentací. Jen velmi malé styčné body s industriálem měli jediní zahraniční hosté - rakouské dívčí vokální duo Asteron. Jejch melodičnost tak měla po všech předcházejcích účastnících jakýsi uklidňující, katarzní účinek. Podaří-li se pro příště zajistit více mimopražských souborů, bude domácí mapování tohoto pro mnohé zcela nového žánru, sugestivně odrážející duševní choroby civilizace, úplnější

Petr Slabý, Tvorba

Na Rockfestu chyběli

   Pod pojmem industriální hudba si možná mnozí představují jen zběsilé mlácení do železného šrotu, které vlastně ani hudbou není. První festival industriální hudby koncem minulého týdne v pražském kulturním středisku Delta vyvrátil zkreslené názory. Vedle Paprsků inžinýra Garina, při jejichž produkci si skutečně připadáte jako v kovárně, je tu Střední Evropa, která staví do kontrastu melodické linky až čtyř saxofonů s bohatou rytmikou tvořenou krom bubnů také pružinami nebo železnými tyčemi či plechy. Industriální soubory často vyzžívají konkretních zvuků a pracují s hlukovými stěnami. Možnosti přednatočených pásků využili M.I.O.S. Ovšem v jejich případě byla od hudby neodělitelná pohybová složka. Většina industriálních skupin se snaží o komplexní působení na diváka, a proto nedílnou součástí vystoupení je vizuální stránka. Patrné to bylo nejen u paprsků, ale také u rockových OZW, kteří v obrovských bilých masách působili jako roboti. I hosté z Vídně - dívčí duo Asteron - by bylo méně působivé bez diapozitivů a svící zapalených na podiu. Mnozí si možná pomyslí: škoda, že nehráli na Rockfestu. Takové duo Mondrian spojující housle a baskytaru s přednatočenými pásky v minimalisticky pojatých skladbách by bylo jedním z největších objevů, jenže na Rockfestu by nebyl čas na složité přestavby pódia.

Alex Švamberk, Mladá Fronta


Další promarněná šance

   Když začaly pronikat první zprávy o připravovaném 1. ročníku festivalu industriální muziky u nás, vypadalo to nadějně. Pak se zprávy upřesnily, termín byl pevně dán - dokonce vhodně, vždyť to bylo týden po Rockfestu 89 - lístky v předprodeji, kapely v horečném tréninku a pochopitelně plno telefonátů na všechny strany, aby to nikomu neuteklo. Snad jen to místo - KS Delta - V Praze snad není klub tak vzdálený od centra.
   Pak přišel pátek 7. dubna a s ním hned několik překvapení - píši je v pořadí jak přicházely - cena vstupenek až nehorázně přemrštěná, změna v pořadí kapel a hlavně katastrofální dramaturgie. Tu dramaturgii by člověk chápal od byrokratů naší oficiální kultury, ale od lidí, kteří této hudbě věří a žijí v ní to byla rána pod pás.
   O předvedené muzice psát nebudu. Vždyť tak jako ve světě, tak i u nás se v této oblasti hudebního vyjádření vždy najde někdo originální (zde to byl Mondrian, Střední Evropa a částečně Hore Hor) zrovna tak jako epigoni bez nápadu. A těch zde bylo víc.
   Ale zpět k té neštastné dramaturgii. Myslím si, že není vhodná doba na zahazování možností zaujmout stanovisko k době i dění kolem nás. A takovou šanci 1. ročník na Deltě měl - a přitom ukázkově ji promarnil.
   Kdyby se podobná akce konala zhruba 300 km na západ, prosím, ať si tam dělají co chtějí. ale zde, v čase kdy není jisté že budou další ročníky, neboť vše vlastně záleží na osudu snahy jednoho politika, a to ještě ne našeho, to bylo marnotratné zahození příležitosti.
   Příležitosti uvést jednak kompaktní program v daném žánru - t.zn. využít plně, a to zdůrazňuji, čas celkem 10 hodin k tomu, aby byli lidé zavaleni tokem informací na dané téma. VždyŤ se v tomto případě samo nabízí řešení, jak využít přestávky mezi jednotlivými skupinami, Přece ne všichni divíci vědí dost o celé té oblasti industriální muziky, tak proč se přestávky nevyužilo k prezentaci této hudby z kazet s průvodním slovem. A navíc byla možnost do foyer umístit video se záznamy filmů, v nichž industriální skupiny umocňují svou hudbu vizuálně. Možná by pak i živá vystoupení byla lepší - v konfrontaci se totiž vždy tvoří něco lepšího.
   Vedlo tohoto nedostatku je pak totální absence průvodního slova tím nejměnším.
 
Ale za velmi podstatné však považuji to, že byla zbůhdarma ztracena jedinečná možnost určité dobové prezentace názorů. Vzhledem k tomu, že v rockové hudbě je zde kontinuita přetrhána a stále zpřetrhávána zásahy moci, je nutno každou takovouto příležitost využít k vyjádření vlastních názorů na dobu, život a vztahy ve společnosti. Přece si členové skupin, účastných na festivalu nemyslí, že žijí mimo rámec všeho. A tady si myslím, že jen veřejné a hlasité formulování něčeho jako tvůrčího manifestu či provolání je na místě. Byť by obsahovalo kontroverzní názory, ale aby hlavně nějaké bylo. Až takových provolání budou plné sály a sálky, pak bude doba zralá k tomu, aby se v rámci vzniklých rozdílů počalo utvářet společné vědomí a přítomnosti a příslušnosti k času a okolí.
Chápu, že je velmí těžké formulovat smysluplné prohlášení či provolání, jak kdo chcete, ale tím, že se to nezkusí nelze se poučit z chyb. A těch je i v oblasti neoficiálních hudebních skupin dost a sost, včetně absence velké dávky tolerance.
   A proto nezatracuji myšlenku pořádání takových to akcí, jen je potřeba je využít do posledního okamžiku jejich trvání. Snad tedy příště...

Petr Lachman, Šot č.4


Záznamy vystoupení M.I.O.S. a Astaron si můžete poslechnout na našem bandcampu












05.08.19

Mírně rachotivý referát o neumdlévajícím projektu


Projekt CS Industrial, který se celým názvem vlastně jmenuje „CS Industrial 1982-2010 - dokumentační projekt o česko-slovenské industriální a přidružené scéně v letech 1982 až 2010“ vznikl v roce 2011. Obhospodařuje stejnojmenný informacemi a články překypující web, facebookovou stránku a rovněž shodně nazvaný label, který má na kontě přes čtyřicet releasů zdigitalizovaných starých industry záležitostí. Zakladatelský trojlístek autorů a neúnavných provozovatelů, Michael, Přemek a Čenda všem vzkazují: „furt žijeme a čekáme, až lidi ještě něco najdou a pošlou nám k vydání!“....

Tento text má opět formu referátu, protože otázek nebylo mnoho. Případně odpovědi buď samy vyplynuly ze čtení webu, nebo už byly řečeny v rozhovoru s názvem „O hledání v těch nejhlubších temnotách, které přitom skrývají tolik světla a radosti“ sepsaný pro Musiczone.cz v roce 2014, který s autory CS Industrial 1982-2010 (dále jen CSI) vedl Richar Kutěj. Velmi povedený článek-rozhovor byl jedním z hlavních informačních i inspiračních zdrojů, stejně jako přímá messengerová korespondence s trojlístkem.

(odkaz: O hledání v těch nejhlubších temnotách, které při tom skrývají tolik světla a radosti )

Hlavním počátečním impulzem v onom zlomovém roce 2011 pro projekt CSI bylo setkání s počinem polského industriálního hudebníka, vydavatele a vůbec vlivné osobnosti scény Rafala Kochana nazvaný „Encyklopedia of industrial music“ ve kterém se pod heslem „Artificial Memory Trace“ zmínil o počátcích industriální hudby v ČSSR, zejména o projektu Quarantaine. O této skutečnosti neměli ti tři předtím ani ponětí a tak se rozhodli zmapovat situaci od počátku osmdesátých let.

Web

Pokud vám, podobně jako mně, tento název nic neřekne a vyvstane v mysli pouze jako francouzské slovo označující bojkot, karanténu nebo také zajímavou květinu, v češtině známou jako fiala šedá, nezbyde vám, než abyste se podívali právě na web CSI pod příslušné heslo. Vše je velmi přehledné, encyklopedicky seřazené podle abecedy a výklady jsou maximálně vyčerpávající.

http://csindustrial19822010.blogspot.com/search/label/quarantaine

Z odkazu se dozvíme, že Quarantaine byl název projektu, který nějaký čas společně měli Jaroslav Palát a Slávek Kwi, nejvýznamnější to persony počátků industriální scény v Československu. Slávek se s CSI dost spřátelil a poskytl jim mnoho materiálů, nahraných, tištěných i vzpomínkových. Článek z web CSI z 27. února 2015 nazvaný „Hudba ze dna popelnice“ hovoří jasně:
„S Jardou jsem se potkal na začátku 80 tých let jen díky tomu, že jsem prostě neznal nikoho, s kým by se dalo hrát bez omezení. V té době jsem byl součástí (a spoluzakladatelem společně s Mirkem Konečným) takové hippie-skupiny GARUDA, dělali jsme hodně improvizovanou hudbu inspirovanou tribální a etnickou světovou hudbou. Sice to bylo rozhodně velice "free", ale když jsem začal objevovat elektroniku a hlavně hlasité hluky, nebylo to úplně vítáno s nadšením.   Ve stejném období jsem se učil na tiskaře, pracoval jsem v docela hlučném prostředí plném zajímavých rytmických strojů, a když jsem je jednou nahrával na svůj páskový magnetofon, jeden ze spolupracovníků mi pověděl o Jardovi a že prý on také hledá někoho na spolupráci. Tak jsem Jardovi zavolal a od té doby jsme se scházeli téměř každý týden u něho doma a zkoušeli jsme hrát a nahrávat jak se dalo. Mimo hraní hudby jsme o sobě ani nic moc nevěděli, ani nás to moc nezajímalo a vlastně to bylo docela jedno. Jarda měl spíš tendence "mít hudební plán" a pak se ho snažil prostě udělat, no a mě spíš zajímala možnost free-improvizace. Často jsme se moc nepohodli, ale nakonec se nám pokaždé podařilo něco vytvořit. Většinou jsme nahrávali pod názvem QUARANTAINE. Používali jsme úplně všechno, co se nám dostalo do ruky: primitivní elektroniku a klávesy, různé efekty - zejména echo a sampler - staré mikrofony nacpané do pvc-trubky, různé železářství (zvonky, plechovky, kolejnice, rozbité činely atd.), kameny, písek, lopaty, prostě cokoliv... Jarda měl doma také staré piano-křídlo, které bylo naším oblíbeným hluko-generátorem.“

Jste zvědaví, kdo byl Jaroslav Palát, zesnulý v roce 1995? Opět klikněte na příslušné heslo:

„Jarda Palát, byť byl členem nebo zakladatelem mnoha kapel jako Omnibus, Veselí Filištínové, Paprsky inženýra Garina, Suicidal Meditations atd., zůstával hlavně solitérem. Byť ho bylo možno spatřit s nebo za některým nástrojem – kytara, basa, bicí, klavír, Korg – nikdy žádný nástroj neovládal ve smyslu „umět hrát“. […] Od počátku 80. let totiž experimentoval se všemožnými hudebními (i nehudebními) nástroji, bizarně je přetvářel a preparoval a nahrával. V prastaré rodinné vile v Klánovicích u Prahy měl Jarda svou zvukovou laboratoř, kde coby one-man-band Disharmonic Ballet v roce 1983 nahrál regulérně první album počínající československé industriální scény „Quarantaine“.

Aha, takže Quarantaine, nebylo jen hudební uskupení, ale také název alba od Disharmonic Ballet… nicméně citát v referátu pokračuje dále:

„Tady mezi vykuchanými elektrickými kytarami, dvěma čtyřstopými magnetofony, množstvím mikrofonů, snímačů, krabiček a nekonečných klubek šňůr propojených do nemožných kombinací vzniklo i jeho druhé album “Clinic Death” (1984). Obě dvě „kazetové“ desky jsou plné dosud neslýchaných a zdánlivě chaotických zvuků – hluků, ovšem ve svém celku v obou kompletech najdeme, byť skrytý, pečlivý kompoziční řád. To když mezi Jardovo všemožné elektronické i pouhé mechanické „harampádí“ přibyl zvukově takřka neomezený syntezátor Korg…“
Přemek v této souvislosti podotýká, že v Československu se skutečný industriál začíná formovat právě v první polovině 80. let. V té době vychází také první kazety kapely Interpretace, které už byly hodně blízko tomu, co se v rámci žánru hrálo později. Bylo zajímavé, že oba spolky, Quarantaine i Interpretace o sobě v začátcích vůbec nevěděly a šly na to ve stejnou dobu dost podobně. Mimochodem, nahrávky Interpretace se nějakým, prozatím nezjištěným způsobem, dostaly do Itálie a v půlce osmdesátek tam vyšly na Old Europa Café.

No, takže bílých míst je zatím dost a badatelům zbývá zábava na mnoho dalších let…

Rok 2010 pak představuje určitou dvanáctiměsíční hranici před vznikem projektu, kvůli jasnému ohraničení sběru materiálu. Na facebookový profil však běžně sdílí různé akce i podobných žánrů jako noise nebo ambient. Sami tvůrci tvrdí, že nechěli být pouhými „kronikáři aktuálního dění nebo věční sběratelé“. Zajímají se především o historii industriálu se zvláštním zřetelem ke snaze zaznamenat či zachovat informace, které jsou dnes těžko dostupné. Předsevzali si tak zmapovat osobní archivy hudebníků, promotérů redaktorů a jiných pamětníků dění na scéně a pak je zveřejňovat prostřednictvím webu. Přemek navíc napsal pár dost obsažných článků do různých periodik. Situace je pochopitelně rozdílná v době internetové a před ní. Navíc ne všichni jsou ochotní se o své materiály a poklady dělit.

Ve výše zmíněném článku Richarda Kutěje naleznete zajímavá zamyšlení nad vývojem scény, která začínala rachotem pomocí plechů, brusek, pil a želez v kombinaci s živými nástroji, zejména bicími a kytarami. To vše bylo posléze více či méně dramaticky vystřídáno skřípavou elektronickou podobou vytvářenou pomocí počítačů, samplů a nejrůznější elektroniky. Michael tehdy poznamenal, že má raděj ten „špinavý“ old school zvuk a to zejména naživo. Čendu více zajímal výsledný produkt, než použité postupy, přičemž uvedl, že těžko v 21. století hledat studiovou nahrávku bez digitálních technologií. Přemkova odpověď stojí za citát: „Z mého pohledu je to logický krok, který přesně vystihuje myšlenku industriální kultury. Je to strojní hudba, v tomto případě dokonce i vytvářená na původně nehudebních strojích, což je parádní synergie. Digitální zpracování zvuku umožňuje ještě hlubší sterilitu a odlidštění celkové zvuku, které z mého pohledu ještě čeká na využití. Navíc použití počítačů umělcům výrazně rozšiřuje zvukový prostor na koncertech, kdy si do laptopu mohou „zabalit“ celý industriální orchestr ve velmi věrném podání. Počítače a vůbec celá digitální technologie je podle mě pro dnešní hudbu jednoznačně velkým přínosem a platí to i o industriální hudbě. Mimochodem klasikové industriálu Test Dept. používali digitální studia už od konce 80. tých let, což bylo v jejich době poměrně průkopnické.”

Label

Čenda datuje svůj zájem od koncertu Veselých Filištnínů, kterého se zúčastnil v roce 1986 a intenzivní zážitek jím mocně zarezonoval tak, že počátkem devadesátek sám mlátil do plechů a želez v rámci působení v olomouckém klubu Nausea. Dodnes pořádá koncerty a festivaly, spolupracuje s hudebními projekty. Michael si vztah k industriálu vybudoval postupně, nejdříve se proposlouchal goth a punkovou scénou, později se dostal k EBM a noisu. Kapelu neměl a mít nechce. Přemek má kapely dvě, Stor v lehké letargii a výrazně činný Magadan. Industriálem se zabývá přes patnáct let a dostal se k němu jakožto fanoušek black metalu, byl zaujat „zejména hudební a vizuální vyhraněností jednotlivých projektů, hlubokou ideologií a rozsáhlým intelektuálním dědictvím, které industriál přijal za své, jímž jsou klasikové poezie, kulturní pesimisté, futuristé, beatníci, akcionalisté a další non konformisté…“ Společně se poté shodují na tom, že je jim sympatické, že industriál je muzika „za hranou“.

Kromě webu se všichni tři se pár let hojně věnovali, a stále věnují, CSI labelu s podtitulem „reedition of archaic releases“,

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com

který se charakterizuje takto: „Obnovujeme očistu hlukem, otevíráme zaprášené archivy rezavých not a rytmické značky vrzajícího kovu. Vytahujeme hudebnost z průmyslem zničené společnosti a navracíme hudbě smysl, protože hudba je estetizovaná frekvence. Naslouchej neuróze ocelové hudby a zvukovým halucinacím při lámání století. Co tesáno do kamene, ryto do vinylu a vypáleno do kovu, zapomenuto nebude.”

O labelu se rozpovídal především Michael, který vyzdvihuje snahu projektu „vykopat zapomenuté věci scény a oživit odkaz Jaroslava Paláta”, který byl největším hybatelem v jejích začátcích, protože se skoro dá tvrdit, že vše, co začalo na počátku osmdesátých let vznikat, vznikalo kolem něho.

Label CSI má na kontě úctyhodných 43 alb, přičemž se vždy jedná o digitální přepisy starých kazet vycházejících dříve samonákladem nebo jen pro vlastní potřebu, později částečně na CD. Vše jim poskytli autoři nebo třeba držitelé jediné zbylé zachovalé kazety. Projekt se snažil vždy tyto vlastníky a sběratele přesvědčit, by si podobný klenot nesušili v šuplíku, protože zájem oficiálních vysokorozpočtových labelů o podobné žánry příliš není a může se taky stát, že se nahrávka nenávratně poškodí či ztratí a už jí nikdo nikdy neuslyší.

Trojici na začátku nejvíc pomyslně nakopl právě Slávek Kwi, který poskytl onu Quarantaine nahrávku. Zde nutno poznamenat, že prvotním nápadem na směřování CS Industrial 1982-2010 byla pouhá databáze projektů a lidí, co se na scéně pohybovali. V počátcích šlo hlavně o sběr tištěných materiálů, ofocování článků a recenzí. Když však Michael začal po Slávkovi mámit i nějaké osobní vzpomínky, poslal mu z Irska balíček s nahrávkami. „Tehdy se rozhodlo, že to všechno musí vyjít ven, do uší veřejnosti.“

Ne vždy ale bylo snažení a doslova detektivní pátrání korunováno úspěchem. Nepodařilo se například najít nahrávku Jardy Paláta s Omnibus. Našel se pouze prázdný obal od kazety. A prý to byl podle pamětníků vážně slušný nářez.

Zatím posledním vydaným počinem ze září 2018 je nahrávka projektu No Nitz z devadesátých let. Údajně „vznikala během vyvolávání různých entit a následných rozhovorů s nimi. Poselství z jiných světů, propad do hlubin šílenství, už nikdy a nikde nebudete v bezpečí. Dvě skladby z původní kazety musely být rituálně zničeny, jelikož způsobovaly trvalé poškození mozku. Šest zbývajících skladeb je nyní k dispozici. Poslech jen na vlastní nebezpečí.“



Závěrem jsem měla otázku trochu bulvárního ražení a to, zda se po tolika letech spolupráce trio badatelů vlastně osobně zná. Překvapivě ne. Přemek se setkal s Michaelem i Čendou. Čenda ovšem s Michaelem na fyzické podání ruky stále čeká, což není pochopitelně způsobeno tím, že by se vidět nechtěli.

Více bulváru zde:
https://www.facebook.com/CSIndustrial19822010/

Text a úvodní foto: Karolina Válová


16.02.19

Voice Of Reason - Ein Schnitt Weiter

   V únoru 1991 už to budou 4 roky, co bylo v improvizovaném domácím studiu na vypůjčené nástroje a aparaturu natočeno album  "Muzak For Fucking". Jeho několik kopií bylo soukromě distribuováno zájemců. Setkalo se s rozporuplnými reakcemi. Někteří byli znechuceni. Změť hluku, řev,  vodopád oplzlosti ve všech světových jazycích, který se neudržitelně jako láva valil z reproduktorů, byl zřejmě pro uši českého undegroundového snoba iritovaného klavírními masturbacemi P.V.O již za hranicí přijatelnosti. Ale našli se i lidé, kteří této skupině prorokovali slibnou budoucnost. Shodou okolností tyto hlasy přicházely ze zahraničí, aby se tím potvrdila známá pravda, že nikdo není ve vlastní zemi prorokem. Po natočení alba následoval jen 1 koncert a skupina dočasně přerušila svou činnost. Čím je to ale, že i teď, po 4 letech hudba Voice Of Reason zní čerstvě a že v ní dokonce nalézáme něco, co teprve teď začala světová avantgarda objevovat?!

   Kdo se vůbec skrývá pod jménem Voice Of Reason? Co vlastně vedlo hudebníky k tomu, aby zde podali osobitou výpověď jedince osamoceného uprostřed odlištěného chaosu informací, politických střetů a citové prázdnoty industriální společnosti

   31. prosince 1986 se rozhodly trosky Paprsků inženýra Garina spolu s dalšímí přáteli oslavit příchod nového roku u známých v Drážďanech. Uprostřed nekonečné debaty o novém fenomenu "image" v umělecké tvorbě se dva členové na chvíli vzdálili, aby si hudební improvizací pročistili mysl. V bytě byly k dispozici elektrické varhany Vermona a jako druhý nástroj byl použit vysavač. Po asi půlhodinovém jamování již bylo jasno. Tudy vede další cesta! 

   Paprsky inženýra Garina v té době ani vlastně neexistovaly. Zde je třeba trochu odbočit a ujasnit si vývoj této skupiny. Začátky byly zcela ve znamení nezávazného hraní (či spíše hraní si) pro přátele a známé. S úspěchy však začaly růst i ambice, bohužel, ne u všech členů kapely stejně. A tak na konci roku 1986 je kapela rozdělena na dvě části - jedna chce i nadále zůstat kapelou pro známé bez jakýchkoliv vyšších perspektiv, druhá se snaží vytyčit jasnou koncepci, stylovou orientaci a připravit  se na veřejné vystupování. Právě z této druhé části vznikají Voice Of Reason, jejichž krátkodobá činnost vrcholí záhy natočením alba Muzak For Fucking. Podařilo se, co se podařit mělo - byla vyplněna tvůrčí prázdnota způsobená krizí, byla vytvořena koncepce, na kterou obrozené Paprsky později naváží a kromě toho vzniklo i něco navíc. Svědectví o nezlomné vůli lidského ducha tvořit a vytvářet, a to za těch nejsvízelnějšíchh podmínek - první a dosud jediné album skupiny Voice Of Reason.


   Koncepce tohoto alba je celkem jasná. Natočit desku s hudbou jako podkladem k určité činnosti - tedy to, co e dnes u nás "objevováno" jako ambient music. Dále důsledná antisexistická orientace celé nahrávky - v té době u nás teprve velmi nejasně probleskují první informace o AIDS a o jeho prevenci. V textech slyšíme i akcent očekávaných revolučních změn, citáty Trockého "Dějin ruské revoluce" a útržky válečných písní. Zcela v tradici surrealistů a tvůrců pop-artu je zde posluchači předkládán artefakt pokleslé konzumní kultury tak, že tvoří svébytné umělecké dílo. A konečně je třeba zdůraznit i to, že na celé desce uslyšíme krom češtiny i ruštinu, angličtinu, němčinu a španělštinu. Že je to nyní, v době vytváření společného evropského domu normální? Ale tehdy se psal rok 1987 a byli jsme v československu!

   Záměrem celé desky desky bylo, aby člověk, který si ji zakoupí, se při jejim poslechu zbláznil a díky takto získanému reflexu nebyl již schopen po celý zbytek svého života žádné sexuální aktivity. V zájmu co nejlepšího působení na psychiku konzumenta je album rozloženo na pět částí:

1. Láska (Altester Beruf), Emancipaccion (Fucking Freedom)
Melodická, podbízivá hudba navozující erotickou atmosféru. Tvůrci vycházeli z toho, že kupující si většinou nechává přehrát začátek první strany a na základě jeho poslechu se pak rozhoduje a eventuální koupi desky.

2. Trud (Are The Human Beings Suppused To Be Machines?)
První exploze šílenství, směs, směs hluku a disharmonických akordů. posluchač je téměř rozhodnut desku zastavit, když tu přichází třetí část.

3. Hymen (Tribute To Heimat)
Tiší bolest jako hřebíčkový olej. Mírná, táhlá, podmanivá melodie podbarvuje text líčící historii naší země. Končí první strana.

4. Mutiny (No Voting Right For Women), Seksus (The Best Money Can Buy), Orgy (In Name Of LAF "Let All Fuck")
Šílenství propuká znovu a postupně dosahuje vrcholu v orgastické explozi "Orgy" Hudba si posluchače již zcela podmanila a ať se mu to líbí nebo ne, není schopen aktivně zasáhnout do jejího průběhu.

5. A Chance (No Chance)
Odměna pro ty, kdo to všechno vydrželi, sladký bonbonek na závěr s hořkou pachutí. Samozřejmě zde vůbec nejde o city, ale o ukájení pudu...

   Některé rozbory tvrdí, že schéma desky odpovídá schématu pohavního aktu, to však ponecháme na uvážení posluchače. Pokud se ale najde někdo, kdo tuto nedoceněnou desku znovu vydá.

   Na závěr se vtírá otázka. Můžeme očekávat další aktivitu Voice Of Reason? rezignovali již zcela na další tvorbu či pouze vyčkávají, aby v příhodný čas explodovali jako supernova v temné prázdnotě naší hudby a tlakovou vlnou svého nového alba ji opět vymrštili kupředu? Zatím je klid. Doufejme, že před bouří...

Plivník č. 5, Paprsky Revue 1991

13.01.19

O hledání v těch nejhlubších temnotách, které při tom skrývají tolik světla a radosti

   


   Projekt CS Industrial  tady není zas tak dlouho. Jak vlastně celá tahle myšlenka vznikla, co všechno se pod touto hlavičkou děje a kdo všechno se na projektu podílí?

   CSi: Je to tak, projekt CS Industrial vznikl relativně nedávno, konkrétně v roce  2011. Hlavní inspirací byl pro nás hlavně počin polského industriálního hudebníka, vydavatele a vůbec vlivné persony scény Rafala Kochana nazvaný „Encyklopedia of industrial music“ ve kterém se pod heslem Artificial Memory Trace zmínil o počátcích industriální hudby v ČSSR a o projektu Quarantine. O této skutečnosti jsme předtím nevěděli a tahle informace na nás zapůsobila tak silně, že jsme se rozhodli začít tyhle věci dávat dohromady, zkrátka zmapovat to, co se tenkrát dělo a co se děje i dnes.
Na základě této myšlenky se dala dohromady redakce jejíž jádro tvoří tři milovníci a fanoušci industriální hudby v celé její rozmanitost, konkrétně Čenda z Olomouce, Michael z Trutnova a Přemek z Prahy. Neocenitelnou pomocí jsou nám ovšem i externí pomocníci a přispěvovatelé, kteří nás směřují a často podstatně urychlí naši práci.

   Celý projekt se jmenuje „CS Industrial 1982-2010 dokumentační projekt o česko-slovenské industriální a přidružené scéně v letech 1982 až 2010.“ Proč právě tyto ohraničující roky? Znamená to, že například zcela současnou tvorbu našich a slovenských industriálních, elektroindustriálních, dark wave, ambient a dalších příbuzných projektů mapovat nebudete? Vím, že na facebooku a na youtube třeba odkazy na „dnešní“ kapely a projekty čas od času sdílíte…

   CSi :Ne, tak to úplně není. Projekt vznikl začátkem roku 2011, takže toho ohraničení tenkrát přišlo poměrně logicky, nicméně je důležité si dát jasné ohraničení sběru materiálu, abychom se pohnuli z místa a nestali se z nás pouze kronikáři aktuálního dění, takoví zkrátka věční sběratelé. Někdy je zkrátka potřeba z nahromaděných údajů vytvořit i nějaký výstup a v takovém případě je „deadline“ docela praktická věc. Zajímáme se hlavně o historii žánru se zvláštním zřetelem ke snaze zaznamenat či zachovat informace, které jsou dnes těžko dostupné. Jednou z našich činností je i snaha zmapovat osobní archivy hudebníků, promotérů, redaktorů a jiných pamětníků dění na scéně a tyto informace po dohodě s jejich vlastníky zveřejňovat. Často jde o věci, které se dostaly mimo zřetel ještě před rozšířením internetu, takže jsou dnes prakticky nedohledatelné. Věci po roce 2010 obvykle nebývá problém najít pár kliknutími ve vyhledávači, takže potřeba jejich archivace zatím není tak velká, jako u věcí např.z roku 1984. 
   Jakmile se nám ale povede vytvořit základní a relativně úplnou databázi o československé industriální scéně, vrhneme se určitě i na projekty po roce 2010. Zatím se o nich tu a tam zmíníme na našem facebooku a občas si uložíme nějaký ten odkaz nebo článek, abychom se k němu mohli v budoucnu vrátit.



   Jak získáváte všechna ta archivní alba a další nahrávky, které na vašem net labelu vycházejí? Jde o věci z vašich archivů, nebo také dále pátráte a objevujete i další vám dosud neznámé kapely a projekty?

   CSi: Občas je to poměrně krkolomná cesta, nicméně máme štěstí, že naše industriální scéna zase není tak veliká, je to ve finále pár stovek lidí s pár tisícovkami fanoušků, takže často není problém zkontaktovat přímo umělce a poprosit je, aby kvůli nám prohrábli půdu, sklep nebo harddisk na staré 486ce. 
   Někdy se stává, že kapely ozvou sami, což je ideální stav, protože můžeme rovnou dotyčné vyzpovídat a zmapovat okolnosti vzniku a produkce nahrávky. Taková pátrání nás kolikrát zavedla na velmi zajímavé projekty a interprety, o jejichž existenci jsme neměli žádné, nebo jen velmi mlhavé tušení.
   Jinak samozřejmě hledáme na internetu, zkoušíme obvolávat známé známých a někdy poslouží i domácí archiv fanoušků nebo kohokoliv, kdo se kolem industriálu někdy „motal“. Samozřejmě, jestli máte někdo nějaké materiály doma, určitě nás neváhejte kontaktovat, ať to někde nezapadne!

   Nejen z poměrně bohaté a zároveň kvalitní historie této scény u nás mám dojem, že industrial a příbuzné směry měly v českém undergroundu vždy poměrně silné postavení. Čím si vysvětlujete vy sami? A kde všude má třeba tato subkultura podobně plodné a silné postavení a historii v jiných evropských zemích, ať se to již týká bývalého „východního bloku“ či kdekoli jinde?

   CSi: To je zatím poměrně obtížné jasně ohodnotit, protože vztah industriální subkultury a undergroundu probíhal na mnoha rovinách z nichž některé dodnes nemáme pojmenované a rozklíčované. Určitě můžeme říci, že industriál představoval v rámci undergroundu výrazný proud co se týče výrazu a celkového projevu. Vzhledem k žánrovému směřování tehdejšího undergroundu šlo ovšem spíše o menšinovou záležitost.
   Zejména z důvodu hudebního a výrazovému extrémismu byly jednotlivé spolky často v jistých kruzích velmi ceněny a to nejen v ČSSR, nicméně šlo o relativně malou skupinu lidí při porovnání kupříkladu s punkem. Je ale pravdou, že industriální raraši byli ve své době slušní průseráři a nám se povedlo zmapovat nejeden tvrdý střet se státní mocí, kdy ani kovaní soudruzi netušili s čím se to pustli do křížku.
   Jinak silné postavení měla industriální scéna skoro všude, kde vzniklo nějaké podobné podhoubí, tedy určitě můžeme zmínit Polsko, Maďarsko nebo třeba Jugoslávii s velmi silnou scénou, možná nejsilnější v rámci zemí socialistického bloku. Zajímavě se třeba ale vyvíjela i scéna ve Finsku nebo USA, kde vzniklo spousta zajímavých projektů, dodnes ne úplně objevených. 
   Pochopitelně samostatnou kapitolou jsou země západní Evropy v čele s Velkou Británií, Itálií, Německem a Francií, kde rozsah scény násobně překračoval naše poměry.



   Prozraďte vy sami, tvůrci CS Industrial. Kdy jste se touto hudbou začali hlouběji zabývat, čím vás přitáhla zrovna tato scéna, a podíleli jste se, nebo se stále podílíte, na jejím vývoji a dění ještě i jinak, než prací na tomto vašem projektu?

   Čenda: Industrial jsem objevil 14.6.1986 na koncertě Veselých Filištínů, to byl velmi konkrétní a intenzívní moment, který jasně určil směr mého dalšího zájmu. Hudbu jako takovou jsem nikdy nedělal, až na nějaké mlácení do plechů a želez začátkem 90. let v olomouckém klubu Nausea, ve kterém jsem nějaký čas působil. V dnešní době se věnuji labelu CSI a sběru materiálu pro něj, aktivity kolem www.skinnypuppy.hu , pořádání koncertů a festivalů, konkrétní spolupráce se členy kapel Skinny Puppy, The Young Gods, Test Dept. a s několika českými a slovenskými projekty a kapelami.

   Michael: To bylo někdy na konci 80tých let, poslechem polských rádií to byla nejdříve gothická a punková scéna později EBM a industriál, potom jsem zjistil, že nejlepší je samotný zvuk a skončil jsem hlavně u noise.  Aktivně jsem se na rozdíl od kolegů na scéně nijak nepodílel. 

   Přemek: V industriální scéně nejsem zangažován příliš dlouho, letos tomu bude 10 let, co s tímto subžánrem intenzivně zabývám a jako fanouška black metalu mě k tomu stylu přitáhla zejména hudební a vizuální vyhraněnost jednotlivých projektů, hluboká ideologie a rozsáhlé intelektuální dědictví, které industriál přijal za své. Ať jsou to klasikové poezie, kulturní pesimisté, futuristé, beatníci, akcionalisté a další non konformisté, všichni formovali tvář industriální scény a v zásadě i její hudební vyznění. Je to podle mě, společně s black metalem, jeden z mála žánrů, který nemá prakticky žádná omezení a může jít plně za dekonstrukcí hudební a vizuální informace. Je to prostě muzika za hranou, což je mi sympatické. 
   Na jejím dalším vývoji se snažíme podílet organizováním koncertů, dj sessions a vlastními hudebními projekty jako jsou Stor a Magadan ve kterých učinkuji. 

   Jak jsme již řekli, CS Industrial 1982-2010 se zabývá především dávnou i novodobou historií scény u nás. Vy jste jedni z domácích znalců a jak jsme již řekli, celou českou i slovenskou scénu sledujete i v její žhavé současnosti. Jak je tedy právě dnes silná a inspirativní? Které kapely, projekty či alba byste třeba doporučili po onom roce 2010 až do současnosti?

   Čenda: Těch nových projektů a kapel je hodně, většinou z noise odnože, osobně mám hodně rád slovenský projekt Drén, pražské Magadan (za kterými stojí náš kolega Přemek) a GaRaSu z Ostravy. Ze starých harcovníků určitě Napalmed, Akimbo (toho času v hibernaci), elektronické KIFOTH, Terminal State....

   Michael: Já stále tvrdím, že vše podstatné vzniklo v 80tých letech, takže k současným  věcem asi takto, poslechnu si řeknu si je to dobrý, nasdílím třeba na Facebook, ale stejně se nakonec vracím k těm starým věcem a to se týká i světový scény. Ale abych zmínil aspoň některá jména – Der Marebrechst, 900piesek, Drén

   Přemek: Současná industriální scéna mi přijde spíš silná v jednotlivcích než celkově. Scéně chybí nějaké konkrétní prostory a platformy, kde by se mohla setkávat a podporovat tvůrčí kvas jednotlivých členů. Nicméně z nových projektů je určitě z čeho vybírat, já osobně mohu doporučit projekty SEMAI, Druhá Smrt, Paregorik, Instinct Primal, Opening Performance Orchestra nebo Angel Epilepsia. Určitě jsem ale něco zapomněl, tak když tak sledujte náš facebook, kam tyhle zajímavé nováčky občas umisťujeme. 



   Osobně mi připadá, že je tato scéna a subkultura mnohdy jako by sama pro sebe. To určitě není nic nového a podobně se „chovají“ i další scény a subkultury. Z některých jiných (punk, hip-hop například) mám ale dojem, že jsou přeci jen i více otevřené, kapely z nich vystupují třeba i na žánrově otevřených festivalech a podobně. Při tom si myslím, že mnohé naše industrial a podobné kapely a projekty by určitě byly parádním zpestřením, ne-li vůbec jedněmi z nejzajímavějších, v line-upech mnohých akcí a festivalů, o kterých tady mluvím. Proč tomu tak podle vás je? Je to neznalostí či nezájmem lidí, kteří u nás akce pořádají, nebo naopak nezájmem a vyhraněností samotných industrial interpretů?

   Michael: Nevystupují a myslím, že to je dobře. Industrial patří do klubu do menšího prostoru, kde je lepší intenzita zvuku a možnost být v bližším kontaktu s tvůrcem.  Nemá zapotřebí ze sebe dělat exotickou atrakci.

   Přemek: Podle mě je to tím, že industriální kapely jsou hodně žánrově a ideologicky vyhraněné. Je dost složité lidem odprezentovat industriální projekt jako zábavu na festival. Lidsky řečeno nedá se na ně moc pařit, často je to velkej a poměrně intenzivní bordel, který jde proti hudební estetice jako takové. U nás je navíc málo multižánrových akcí, které by se vymykaly obvyklému vkusu a pokud jsou, tak jsou v rámci úplně jiných  hudebních kultur, např. moderní orchestrální hudby. Celkově je to také o informovanosti, jak říkáš, protože pokud člověk o industriální scéně někde přímo neuslyší, tak se k ní nedostane, protože pro většinu médií je industriál už jakási polonefunkční vykopávka, kterou občas přivezou Neubauten jako vzpomínku na polovinu osmdesátých let. Není to ale chyba jenom médií, celkově je o to ne úplně silné sebepropagaci scény jako takové.

   Čenda: Nemyslím si, že industrial patří na velká podia, je to klubová záležitost pro ty, kteří znají tuhle hudbu a kterých bohužel není moc. Vyjímkou jsou snad jen Napalmed a L'ahká Múza, kteří si zahráli na festivalových, většinou metalových, podiích, ale spíš jako kuriozita pro spestření programu. Druhá věc jsou samotné industriální festivaly jak u nás, tak třeba v Polsku.

   Pojďme zpět k CS Industrial. Kolik alb už jste dosud na netovém labelu vydali a můžete ke každému říct i dvě, tři věty?

   CSi: V současné době máme vydaných 16 titulů a chystají se další. Je to zatím velice pestrá směska – průřez toho nejzajímavějšího, co na cz/sk industriální scéně vzniklo a k čemu jsme se dostali. Spoustu toho ovšem ještě čeká na své objevení a na to se velmi těšíme.



   Jak jsme již řekli na začátku, CS Industrial je sice stále poměrně „čerstvý“, zároveň už ale trvá dost dlouho na řekněme menší zhodnocení. Když se na tuto svoji parádní práci díváte dnes s odstupem od doby založení. Jste s tímto celkově spokojeni, cítíte pořád i to nadšení a radost, jako tomu asi určitě bylo v počátcích? A jak hodnotíte celkový zájem různých hudebních fanoušků, ale třeba také kapel a lidí přímo ze scény, o CS Industrial obecně?

   Čenda: Za sebe spokojený jsem, těší mě zájem jak u nás, tak hlavně ze zahraničí. Na naší FB stránce jsme se přiblížili tisícovce příznivců, což rozhodně není málo.

   Michael: Nadšení je myslím stále,  v počátku tam ještě byl ten pocit z poslechu nových neznámých projektů nebo známých, ale nikdy neslyšených. Nechci říkat, že jsem asi slyšeli všechno co tehdy vzniklo, ale asi toho už moc nového nebude, ale rád bych se mýlil. Ta zpětná vazba není až tak silná, ale to je asi už v povaze Indus fanoušků, kteří oslavně nejuchají nad každým postem. Ale lidi desky stahují, i když u některých titulů mě překvapilo, že není až takový zájem, je to trochu srovnatelné s mainstreamem, prostě jméno prodává.

   Přemek: Přidávám se k Čendovi. Mohli jsme toho stihnout více, ale také méně, takže řekl bych, že v průměru jsme na tom dobře. Našlapujeme poměrně opatrně, takže naše výstupy, jak doufáme, mají určitou kvalitu, která může zase vnímání industriálu o nás někam posunout. Důležité pro nás je ale hlavně to, že fanoušci žánru mají o nás projekt zájem, což je vždycky skvělá motivace.

   Rozhovor děláme v dubnu 2014. Prozradíte i další vaše již potvrzené plány a novinky pro nejbližší měsíce?

   Čenda: Jedna z těch zásadních věcí, kterou připravujeme, jsou www stránky CS Industrial, na kterých usilovně pracujeme a na kterých by měl být ucelený přehled našeho snažení a hledání. Samozřejmě chystáme další tituly na našem labelu, chceme dodržet interval jeden titul každý měsíc.

   Přemek: Krom stránek pak samozřejmě hledáme další kontakty uvnitř scény jak u nás, tak i v zahraničí. Po spuštění webu plánujeme rozšířit spolupráci s podobnými „krtky“ v Anglii, Jugoslávii a Polsku.

   Jak jsme již nakousli, nevěnujete se pouze české scéně. Jaká jsou pro vás osobně nejsilnější a nejvíce určující osobnosti, kapely, alba, z industrialu a dalších příbuzných směrů ať již českého, slovenského  ale i světového významu? Zkrátka, kdybyste měli říct úplně neznalému člověku: „tohle si vážně poslechni, protože právě tyhle kapely, projekty, lidi podle nás celou scénu budovaly a nasměrovaly.“..

   Čenda: Doporučil bych cokoliv na čem dělal Jaroslav Palát, nedoceněná osobnost českého industrialu, o kterém se ale opět začalo mluvit i díky aktivitám našeho projektu. 

   Michael: U nás jednoznačně Jarda Palát,  a dále bych doporučil VO.I.D, Einleitungszeit a Napalmed, zahraniční  SPK,Test Dept. a  Einsturzende Neubauten dále moji velcí oblibenci Nurse With Wound a Merzbow nebo Nord a Maurizio Bianchi či Violent Onsen Geisha. Rád bych taky zmínil label Vinyl On Demand, kde vycházejí opravdové perly z historie scény.

   Přemek: Zásadní jsou v tomto směru desky SPK, Throbing Gristle, Ramleh, raní Laibach a Einsturzende Neubauten. Pro všechny kdo mají extrémější odnože industriálu pak jednoznačně „nesvatou trojici Genocide Organ, Con-Dom a Grey Wolves, dále Whitehouse, Merzbow, Linija Mass, Grunt, Bizzare Uproar nebo Shift.
   Z domácích pak věci kolem někdejšího Ars Morta Universum – Aghiatrias, VO.I.D. či Einleitungszeit a pak určitě Disharmonic Ballet a Suicidal Meditations od Jaroslava Paláta nebo Paprsky Inženýra Garina.
  


   O současnosti české scény už hovoříme výše. Jak je na tom podle vás ale scéna světová. Jaká jsou její nejsilnější jména právě dnes? A děje se v ní třeba i něco úplně nového, myslím třeba i po hudební a zvukové stránce?

   Čenda: Nemyslím si, že by se na této scéně dělo něco mimořádného, co by nějak zásadně hýbalo s hudebním děním. Spíš mě těší návrat některých legend žánru, např. Test Dept.

   Michael: Jak sem řekl, to podstatné vzniklo v osmdesátkách, ale jinak sleduju co se děje okolo labelu Posh Isolation nebo Hospital Productions.

   Přemek: Tady bych rozlišil „silná jména“, která táhnou lidi na festivaly a „silné hudebníky“, kteří veřejně představují své hudební vize. Z té první kategorie se jména příliš nemění v zásadě jsou to klasické kapely typu Whitehouse, Laibach nebo třeba Nine Inch Nails. Je ovšem otázkou, jak moc lze tyto kapely dnes nazvat ještě industriálními. Klasický industriál, takový ten opravdu na hranu jdoucí se salvami plechů v podkresu již dnes moc netáhne, to spíš táhnou konkrétní akce a festivaly.
   V druhé kategorii bych rád zmínil projekty kolem labelů jako Radical Matters, Unrest Production, Tesco organization,Terror nebo Freak Animal.

   Vzpomínám si, jak jsme se na jednom z ročníků dnes již žel zřejmě zaniklého Moravského industriálního festivalu bavili s Pavlem z Valerian´s Future o tom, že dnes jsou spíše již výjimkou kapely, které by industrial tvořily jako v dobách jeho základů, mám na mysli „rachot“ pomocí plechů, brusek, želez v kombinaci s „živými“ nástroji, jako jsou kytary, bicí a podobně. Kapely a projekty už dnes tvoří velmi často pomocí počítačů, notebooků, samplů a další elektroniky. Pavel tehdy podotknul něco ve smyslu, že je to sice možná škoda, na druhé straně ale jakýsi duch industrialu, tedy tvorba pomocí strojů a přístrojů, se kterými lidstvo běžně pracuje i v civilu, tady zůstává. Jak toto hodnotíte vy sami? Rozdělujete třeba ten „špinavý“ industrial se železy a plechy od toho čistě elektronického, nebo toto pro vás zas až tak důležité není? 

   Čenda: Pro mě osobně to až tak důležité není, zajímá mě spíš výsledný produkt než to, jak se k tomu interpret dopracoval a jaké prostředky používal. Používání „želez“ je vhodné hlavně při živém hraní, studiová práce je v 21. století přeci jenom už někde jinde a využívání digitálních technologií je samozřejmostí.

   Michael: Osobně mám radši ten old school zvuk, a na ten domácí poslech nerozlišuju, jestli to je naživo nebo samply, ale tu čistě laptopovou scénu nevyhledávám. 

   Přemek: Z mého pohledu je to logický krok, který přesně vystihuje myšlenku industriální kultury. Je to strojní hudba,v tomto případě dokonce i vytvářená na původně nehudebních strojích, což je parádní synergie. Digitální zpracování zvuku umožňuje ještě hlubší sterilitu a odlidštění celkové zvuku, které z mého pohledu ještě čeká na využití. Navíc použití počítačů umělcům výrazně rozšiřuje zvukový prostor na koncertech, kdy si do laptopu mohou „zabalit“ celý industriální orchestr ve velmi věrném podání. Počítače a vůbec celá digitální technologie je podle mě pro dnešní hudbu jednoznačně velkým přínosem a platí to i o industriální hudbě. Mimochodem klasikové industriálu Test Dept. používali digitální studia už od konce 80. tých let, což bylo v jejich době poměrně průkopnické.
  


   A na závěr jako vždy se mnou. Jako hudební fajnšmekři se předpokládám nevěnujete pouze industrialu a příbuzným směrům. Máte tedy i nějaké další hodně oblíbené interprety, kapely a projekty mimo tuto scénu? Pokud ano, dejte našim čtenářům i další tipy k tanci a poslechu, alba, kapely, projekty, které vás nejvíce baví dlouhodobě, nebo třeba i zaujaly a překvapily poslední dobou?

   Čenda: Vyrostl jsem na kapelách Pink Floyd, Yes, Genesis, později King Crimson, Laurie Anderson, Peter Gabriel, David Bowie, ještě později The Residents, 23 Skidoo a Cabaret Voltaire. Všechny tyto kapely a projekty mě svým způsobem (ač v některých případech stylově hodně vzdálené) formovaly a směřovaly k poslechu elektroniky a industrialu. Z úplně nových věcí mě baví Näo, Hologram_, Chrysalide a Sonic Area, všichni jsou původem z Francie, kde vzniká v současné době hodně zajímavé elektronické muziky. Dále mě zajímá cokoliv nového kolem Skinny Puppy a The Young Gods. Těším se na dokument „Industrial Soundtrack For The Urban Decay“ http://www.industrialsoundtrack.com/

   Michael: ABBA, Marie Rottrová, Uriah Heep, Frank Zappa , různý krautrocky, jazzrocky a na rozdíl od industriálu tady vše podstatné vzniklo v 70tých letech

   Přemek: Díky novým možnostem sociálních sítí jsem teď hudbou denně přímo zahlcen, což je na druhou stranu skvělé, nicméně se v tom po čase člověk obtížně orientuje. Jako příznivec černého kovu bych určitě doporučil klasiky žánru jako Mayhem, Thorns, Emperor, ale to jsou dostatečně profláknutá jména, takže z těch méně známých určitě švýcarské Darkspace a Tryptikon, norské God Seed, holandské Gnaw Their Tongue, Demonologist, nedávno zemřelého noisera Kellyho Churka nebo třeba industriálem načichlý death ambient Theologian z USA a vůbec všechno kolem labelu APEX Annihilation, projekt Compactor nebo eklektická temnota Marshstepper . Poslední dobou ale objevuji i rádiovou hudbu a třeba skupina Jackson and His Computerband také docela stojí za pozornost.

   A úplný závěr. Pokud bude tento rozhovor číst industrialní scénou dosud jen lehce políbený člověk, který by se do ní chtěl ponořit hlouběji, můžete prosím připojit vaše odkazy na webové stránky, knihy, časopisy či jiná média, které se žánru a subkultuře u nás věnují opravdu do hloubky a dobře?



   Přemek: Co se týče té původní základní ideologie či vůbec, kde se industriál vzal, tak je určitě dobrou volbou publikace rozhovorů z edice Re:Search „Industrial Culture Hadbook“. Je to ale záležitost osmdesátých let, takže jde primárně o původní projekty a kapely, ale je dobré si připomenout úplný pramen celé scény. Pak bych určitě sledoval stránky labelů zmíněných v tomto rozhovoru i našeho inspirátora Rafala Kochana, který  je také shromažďovatelem dávné historie industriálu zejména co se Polska týče. Dále jsou zajímavým pramenem Youtube kanály uživatelů Dronemf S. nebo celestialrailroad a online zdroje CVLT nation, sanctuary.cz, Special Interest, Side Line a Heathen Harvest. Možná se i někdy dočkáme dalšího dílu časopisu As Loud as Possible, jehož první díl by bezesporu velmi inspirativní záležitostí i v rámci historie extrémnější elektroniky.

Díky moc za odpovědi! 
(Richard Kutěj pro musiczone.cz 2014)

01.01.19

2018 Releases


Obnovujeme očistu hlukem, otevíráme zaprášené archivy rezavých not a rytmické značky vrzajícího kovu. Vytahujeme hudebnost z průmyslem zničené společnosti a navracíme hudbě smysl, protože hudba je estetizovaná frekvence. Naslouchej neuróze ocelové hudby a zvukovým halucinacím při lámání století. Co tesáno do kamene, ryto do vinylu a vypáleno do kovu, zapomenuto nebude.