Hledání ideální směsi zvuků je pro Karla Brauna bojem bez konce

   Karel Braun hlavně kreslí. A kreslí hodně dobře. Chrlí obrázky na sociální sítě, sestavuje plakáty a přebaly hudebních nosičů, měl výstavy. Loni pod občanským jménem Martin Karvay samonákladem vydal artzin Markarzine s podtitulem „Searching for a new religion“, v němž se klasicky černobílé kresby prolínaly s autorskými básněmi. Letos vychází nová kniha Miroslava Sosoie, jeho dlouholetého kamaráda, s názvem Černá Dvojka, k níž vytvořil velmi specifické ilustrace. Bawagan o všem tomhle informoval a tak se v rámci experimentální rubriky rozhodl představit Karla Brauna i coby hudebníka. 

   Výtvarník, básník a teprve až potom hudebník. Když tě popadne záchvat kreativity, tak ztvárnit nápad hudebně je opravdu až na třetím místě?

   Popravdě žádné hudební nápady nemám. Přistupuji k hudbě jako k výtvarnému umění, popř. literatuře.

   Co jsem za poslední dobu měla možnost vidět a slyšet, hudba podkresluje tvoje verše. Čteš někdy veřejně i bez ní?

      Právě, že jsem dřív vystupoval především bez ní. Nápad vytvořit hudební podkres se vynořil ve chvíli, kdy jsem si připustil, že samotné čtení je poměrně suché. Chtěl jsem svojí poezii dodat tu správnou atmosféru a styl.

   Hrával jsi s The Prostory Revival. Jak dlouho a co to bylo vlastně za těleso? Byl jsi v nějaké kapele ještě před Prostory?

   The Prostory Revival jako takové nikdy neskončily, je to jen projekt, který se na chvíli usadil. Logicky TPR předcházely samotné The Prostory, což byl takový velmi amatérský spíš rockový počin. Vznikl ještě v Mladé Boleslavi, kdy se z náhodných outdoor sessions zformovala malá kapelka. Bylo to spíš o tom, že jsme chtěli být hrozné hvězdy a přitom jsme byli akorát tak docela trapní. Základ jsem tvořil já s Jamesem, který hrál na kytaru, pak se k nám připojil Oldřich Navrátil s elektronikou a Danilo Elvír na perkuse. Jinak ohledně jiných kapel, tak to je spíš zábavné vyprávění. Úplně první kapela, kam mě pozvali jako "zpěváka", hrála reggae. Bylo mi 16 a potkal jsem se opilý v parku s pár klukama, co mě pozvali na zkoušku. No a tou první zkouškou to i skončilo, nejdřív mě zkouřili a já se pak prezentoval tak absolutně nepřesvědčivým projevem, že jsem se dlouho nato mikrofonu vyhýbal. Bylo to prostě ultra jalové. No a pak tu byla ještě jedna anabáze, kdy jsem dal dohromady rozpadlou kapelu. To se stalo ještě v době, kdy jsem žil na jižní Moravě. Místní chlapi, co spolu hrávali, byli jaksi rozhádaní. Dal jsem jich pár dohromady a přesvědčil, že bychom měli oživit a dát dohromady pár songů. Hráli jsme něco jako psychedelický hardrock a zkoušeli v místním obecním domě.  Já chtěl být vždy zpěvákem, ale po mnoha zkušenostech jsem si nedávno a ke štěstí všech posluchačů, konečně přiznal, že na to prostě nemám. Jsem trémista, nepamatuju si texty a hlavně neumím zpívat.

   Co všechno jste hudebně i jinak podnikali, na jedné fotce na bandzone The Prostory Revival mlátí do nějakých sudů. A vůbec, ty hraješ na flétnu?

   No tohle je na delší povídání. Prvně tu byl soundsystem zvaný Višná za Bory, psytrance, house, techno, já jsem se spíš zapojil jako dekoratér a vymýšlel jsem stage apod. Mimořádně jsem pouštěl nějaký tracky z traktoru. Paralelně k tomu vznikly už výše zmíněné The Prostory, do kterých jsem přetáhl dva členy z Višný, které nebyl členem jen James. Poté, co se Višná začala pomalu rozpadat se tak nějak moje pozornost přetransformovala k nim. Osobní důvody mě pak zavály na východ a všechny tyto aktivity si daly asi tříletou pauzu. Samotné TPR vznikly formálně až v době mého návratu z Moravy. Avšak první vlaštovka se objevila již před exodem, kdy jsme se zúčastnili Muzejní noci v České Lípě ještě jako TP. Po víceméně povedeném představení pak na stage naběhl náš kámoš Michal Štochl (taktéž ex Višná) a zaimprovizoval velmi zábavné představení, ve kterém se nazval jako frontman kapely TPR.  Asi tři roky potom mě Johnny Násilník pozval na jejich festival No Waves, už si nepamatuji, jestli primárně jako básníka, nebo s The Prostory. Podium, na kterém jsme měli hrát, bylo naprosto bez elektřiny, takže šlo o pro nás nezvyklou unplugged verzi. Přijeli jsme tehdy do Mnichova Hradiště a v místní hospodě jsme se před vystoupením tak opili, že to co jsme pak předvedli na pódiu, by se dalo nazvat horrorem. Půlka vystoupení je dokonce na youtube, nějakým způsobem se to prostě líbilo. Mlátili jsme do plechů, pouštěli noise z magneťáku, řezali pódium, prostě tak nějak vyřvávali přes sebe, že se z toho vyklubala neúmyslně povedená show.  No a v tomto duchu jsme pokračovali, následovala rozmlácená pračka a litinová vana apod. Postupem času se ale tyhle věci omrzí. Člověk najednou neví, proč by v tom měl pokračovat. Proto jsme se začali soustředit spíš na samotnou muziku. To souvisí i z otázkou ohledně flétny. Díky tomu, že mě ještě na gymplu šikanoval učitel hudební výchovy, dodnes ještě vím, jak se flétna drží. Proto když jsme chtěli dělat hluk nebo když jsem chtěl držet v ruce i nějaký nástroj, sáhnul jsem intuitivně po ní. Postupem času, vždy když chci působit trochu seriózněji, ji ale rychle někam schovám. 

   Aktuálně vystupuješ sólově. Je to pořád spojení mluvených slov, autorských veršů, a hudby. Která složka má v současnosti navrch? 

   Navrch má především mluvené slovo, hudba je jen doprovodem. Věnuji jí sice mnoho času, ale přemýšlím nad ní především jako nad „original sound track“ mých textů.

   Je to pořád experiment na pomezí techna nebo se to někam posouvá? Je práce z efekty dobrodružství?

   Dnes už to s technem nemá nic společného, jde především o dark ambient, to že někdy použiju industriální beaty, nebo rytmické pasáže, je jen proto, aby to mělo nějakou šťávu a neusínali mi u toho lidi. Práce s efekty je spíš opruz, je to dlouhé hledání soundu, kterého chci dosáhnout.

   Vím, že se trochu vracím k první otázce, ale nedá mi to, jak si teda v rámci hudebního tvůrčího procesu poznamenáš nějaký motiv/myšlenku? Děláš si vlastní databázi zvuků pro pozdější využití? Jsou tam občas i nějaké nahrávky z terénu, ne? 

   Některá myšlenka vypadá v mé hlavě například jako film nebo obraz, popřípadě vizualizace mých textů. Jsou to krajiny, surreálné výjevy, příběhy, které píšu. Ty se pak prostě snažím navzdory softwaru zformovat do hudby. Je to boj, protože najít ten sound je někdy nemožný, kolikrát si k tomu sednu a vzdám to. Nahrávky z terénu bych rád používal, ale spíš vyžírám různé zvukové databáze na netu. Nebo vykrádám popové songy, které různě demontuji. Mám rád takové bizarnosti jako Kryštof, Lucie Vondráčková, Taylor Swift, nebo Chinaski.

   Na pódiu pak musíš být hodně zaměstnaný recitací, jak moc je hudba předpřipravená a kolik je v tom improvizace?

   Mám asi 45 minutový blok, který jsem dal dohromady doma a kromě přechodů tam hudebně nic moc řešit nemusím, proto jsem si ho také připravil. No, a pokud nastala vhodná nálada tak jsem párkrát, přesněji dvakrát i poté pokračoval i volněji. Momentálně mám za sebou totiž celých pět vystoupení. 

Karolina Válová 2021

Violence Junkie: „Když chci bejt násilnej, tak v noisu!“

    Kdyby Violence Junkie vytrvale umělecky neztvárňoval nejrůznější možnosti vyhlazení lidstva, dal by se považovat za naději české hlukové hudby. Preferuje kazety a k notám zaujímá odmítavý postoj. Má vlastní hudební styl „harsh noise war“ a label bez výrazných vydavatelských plánů pro rok 2020… Nejen o tom, proč s sebou na vystoupení nosí řetěz, proč noiser nemusí vědět nic o akordech, ale i o chystaném zinu se rozpovídal pro Bawagan v rámci znovuobnovené rubriky o hudebních experimentech a hluku.

   Rozhovor po náročné přípravě probíhal korespondenční formou. Součástí obsahové dohody byla možnost na nějakou (zejména výrazně hloupou) otázku neodpovídat. Informačně velmi bohatým podkladem se stal podcast, který vznikl v rámci hudební inciativy „noscenenoproblem“:

   Kdo si poslechne, nejen pochopí nemálo vtipů skrytých v rozhovoru, ale bude překvapen poměrem času, po který mluví tázaný Violence Junkie v porovnání s moderátorem. Proto zejména redaktorka s velkým nadšením kvituje rozsah odpovědí v tomto svobodném médiu a značnou míru otevřenosti. Jen na okraj zoufale křičí: „udělejte někdo tomuto hudebníkovi pořádné koncertní nebo alespoň pózovací portfolio fotek“!

 Od kdy počítáš začátek svého hraní? Od domácích pokusů, od nákupu zásadního efektu, od prvního releasu, od veřejného vystoupení?

   Začátek bych viděl asi v době, kdy jsem si pořídil první pedály a začal s nimi tak nějak zkoušet. Měl jsem v tý době mikrofon a tři efekty, mimochodem dva z toho byly Behringer. Pamatuju si, když jsem to poprvý zapojil a poslouchal, jestli to zní aspoň trochu tak, jak jsem si představoval. Paradoxně mi to přišlo docela dobrý, aspoň z toho, co si vzpomínám. Začlo mě to hrozně bavit a pořád to tak je. Neměl jsem žádnou předchozí zkušenost s hraním v kapele, což je možná dobře. Bylo to pro mě dost nový, protože jsem začal asi tak necelej rok potom, co jsem na noise narazil. Taky jsem v tý době nikoho, kdo dělá noise osobně neznal, takže jsem si musel na všechno přijít sám. Za to jsem zpětně rád. Ale ten pravej počátek bych řekl, že přišel s vydáním první kazety. Od tý doby mi přijde, že to dostalo trochu jinačí rozměr, než jen domácí hraní a nahrávání na bandcamp.

   V jakých všech projektech vlastně momentálně hraješ a mohl bys je trochu žánrově i ideologicky specifikovat?

   Můj hlavní sólo projekt je Violence Junkie. Jméno jsem si ukradl z alba od jedný z mejch oblíbenejch power violence kapel. Asi každej ví od který, nebo v to aspoň doufám. Hraju harsh noise, chvílema to má blízko k harsh noise wall, ale není to styl, kterým bych se chtěl ubírat. Sám to, co dělám, nazývám harsh noise war. Hlavně z toho důvodu, že mi to přijde zajímavější, než harsh noise wall. Mít vlastní "žánr” mi přijde fajn, i když není mým záměrem to dělat jakkoliv originální. Věnuju se hlavně mrtvolám, umírání, smrti a nenávisti, ale občas i zabíjení a násilí. O harsh noise válce určitě ještě uslyšíte! Co se týče harsh noise, tak jsem ještě v M16. Je to hodně mladej projekt, kterej jsme začali s NBDY a Cry Of Humans. M16 je momentálně asi projekt nejaktivnější, docela jsme se do toho opřeli. Kromě těhle dvou mám ještě projekt Asceticide, kde jsem společně s Dimmacherus. Původně jsme z toho chtěli mít čistě power electronics záležitost, ale nakonec to dost hraničí s harsh noise. Asi by se to dalo nazvat harsh electronics a řekl bych, že nám to vyhovuje. Hlavního ideologa tam dělá právě Dimmacherus, komplikovanější témata než umírání fakt nejsou moje silná stránka. Na logu máme napsaný "Anti-Human Terrorist Unit" tak to asi dál moc rozvádět nebudu. Máme zatím jednu nahrávku, která je věnovaná různejm jedům a jedovatejm zvířatům. Samozřejmě je důležitý říct že smrtelně jedovatejm. Má to trošku hlubší myšlenku než jen tohle, to už ale vysvětlovat nebudu. Power electronics bych se chtěl věnovat i sám, takže plánuju sólo projekt. Už si s tou myšlenkou pohrávám fakt dlouho, ale ještě jsem se do toho nepustil. Každou chvíli mě k tomu napadne něco novýho, nebo něco co by šlo udělat líp, než jsem původně chtěl, tak to bude asi ještě chvíli zrát.

   No, zajímavé názvy, ale chápu estetické směřování power electronics… Jaká je vlastně tvoje definice tohoto žánru? A harsh noisu?

   Pro mě je power electronics prostě primitivní rytmus, naštvanej vokál, samply a intenzivní atmosféra. K tý atmosféře většinou dost pomáhá obal, obaly v PE jsou taky dost specifický. Ideální PE si představuju jako přibližně půl hodinový album o dvou nebo třech skladbách, nahranejch s minimálním set-upem někde ve sklepě. Samozřejmě vydaný na nějakým neznámým labelu v hodně omezeným nákladu. Myslím, že je power electronics hlavně o provokaci. Nejsem si jistej, jak moc se to dá brát vážně, to si asi každej musí rozmyslet sám. Absolutně nejradši mám Atrax Morgue a Deathpile. Harsh noise vnímám jako mnohem svobodnější žánr. Celkem často hraju jen tak pro sebe a zdaleka nenahrávám všechno. Je to jednoduše zábava a dělám si, co chci, nikdo mi do toho nekecá. Nechtěl bych si z toho ale dělat něco jako terapii, spíš mi jde o ztvárnění určité energie. Možná by se dal HN definovat spíš gearem, než zvukem a to je podle mne docela dobrá definice sama o sobě. Svoje oblíbený projekty vypisovat nebudu, bylo by jich moc a určitě bych na dost zapomněl.

   Jak to máš osobně s násilím? Jak jsi říkal v onom podcastu, nebaví tě nic, kde nejsou mrtvoly… Hraje v tom trochu roli posluchačská průprava, kterou tam uvádíš, tedy osobní důležitá hudební setkání?

   Jsem násilím docela fascinovanej. Pořád to nějakým způsobem nasávám, ale když nad tím přemýšlím, tak vlastně vůbec nevím, proč mě zrovna tohle tolik bere… Celkově mám prostě zálibu v extrémních věcech. Měl bych asi předem zdůraznit, že se to na mně v běžným životě, aspoň zatím, nijak neprojevuje a jsem docela hipík. Když chci bejt násilnej, tak v noisu. Hlavně mě zajímají vraždy, je to asi taková nejdostupnější forma a poslední dobou asi vcelku populární téma, takže o tom jde dost zjistit. Můj favorit je Ottis Toole, kterej mimochodem moc pěkně kreslil. Asi na tom má hlavní podíl hudba, ale fakt už nevím, jak jsem se k tomu původně dostal. Smrt je jedna z mála lidských jistot. V době klidu možná vzbuzuje určité kontroverze. Jak vnímáš současnou virovou situaci a její omezení, říkáš si „dobře lidstvu tak“? Je v té atmosféře a určité úzkosti něco, co by stálo za to hudebně ztvárnit? Dávalo by to smysl nějakým způsobem zareagovat na aktuální situaci, ale pro mě to určitě za ztvárnění nestojí, je to na mě asi moc "mainstream". Nevím, co víc bych k tomu napsal, jsem k tomu všemu upřímně docela lhostejnej.

   Co hlavně umělecky řešíš ty jako Violence Junkie? Vyber prosím jednu svoji zásadní nahrávku…

   Asi jsem nikdy nepřemýšlel o nějaký svojí nahrávce jako o zásadní, ale když bych měl nějakou vybrat tak to je „814 Gun Club“. Je to split s NBDY a ta kazeta vyšla na Stoned To Death Records. Zásadní to je pro mě hlavně v tom, že jsem jí nevydával já, takže jsem na to měl trošku jinej pohled a docela to zvedlo moje nároky na vydávání vlastních kazet. Něco jinýho je moje oblíbená kazeta „Death Hatred“. Ta nahrávka má necelejch šest minut a nic zásadního na ní vlastně není. Jediný, co je na obalu napsaný, je název kazety, kterej nedává ani moc smysl a zbytek obalu je koláž, z který toho taky moc poznat nejde. S trochou představivosti je vznik tý koláže ve svý podstatě docela brutální, když si uvědomíš, že to jsou nastříhaný lidský těla smíchaný mezi sebou. Další můj release, kterej mám fakt rád je „Human Mold“, což je anti-deska. "Nahrával" jsem jí třeba se šroubovákem, drátěnkou a podobnýma věcma a je to věnovaný necrotizing fasciitis. Taky se tomu říká flesh-eating bacteria, doporučuju si o tom něco najít. Taky mě nepřestala bavit kolaborace s NBDY nazvaná „Disease“, která jak se ukázalo byla docela nadčasová. Jako bonus k tý kazetě byla totiž rouška.

   Kolik máš za sebou s tímhle projektem veřejných vystoupení a jaké byly reakce?

   Jestli se nepletu, tak jsem hrál zatím pětkrát, z toho jedno byla kolaborace s NBDY a další s Cry Of Humans. Ohlasy byly vždycky buď pozitivní nebo žádný, to považuju za úspěch. Stálo by za to asi vyzvednout ten první koncert, to bylo v Plzni v klubu Anděl a kromě mě tam zahráli třeba V0NT, NBDY, Cry Of Humans, Kult Masek a Koroze. Hrál jsem ještě pod svým civilním jménem, i když jsem už v tý době vydal kazetu jako Violence Junkie. Co si asi každej, kdo o tom už slyšel, vybaví, tak to, že jsem hrál dost hlasitě, možná až moc. Hlasitost jsem u sebe vytáhnul v průběhu hraní úplně na max a celkem jsem publikum trápil asi čtrnáct minut. Zvukově to bylo docela vzdálený tomu, co dělám teď, ale já jsem si to užil a to je pro mne hlavní. Můj nejoblíbenější veřejnej set byl prozatím ten poslední, to bylo v pražském klubu Punctum někdy ke konci roku 2019. Ze samotnýho hraní si moc nepamatuju, ale měl jsem z toho dobrej pocit a naštěstí jsem si to nahrál. (Mimochodem audiozáznam je u mě na bandcampu). Se zvukem jsem byl spokojenej a myslím, že to bude už jen lepší. Na obou těhle akcích se byl podívat můj táta, kterej je velkej fanoušek, nejen můj, ale spousty českejch noiserů.

   Kauza M16… Proč se „trojgenerační“ projekt dost slavných hudebníků pojmenuje po útočné pušce? Následuje to pořád tu audioteroristickou linku, co razí NBDY – kudly, kvéry, kukly? Publikum je tedy manipulováno, drženo v šachu, má se nejlépe dát na útěk?

   Trojgenerační je moc pěkně řečeno. Vlastně už jsme zůstali jen dva, já a NBDY... Trojka/Cry Of Humanss náma už nehraje. Nechci říkat, že jsme ho vyhodili, ale ve výsledku to tak vlastně je. Nebylo to nic ve zlým, jde hlavně o to, že já i NBDY se věnujeme jen noisu, zatímco Trojka má i kapelu, takže je naše tempo trošku jinačí. To samozřejmě nevylučuje, že se s ním nebo s někým jiným nedáme dohromady třeba na nějakou nahrávku nebo koncert. Původně to měla být jen kolaborce nás tří, ale po tom, co jsme to nahráli se nám to líbílo tak, že jsme z toho udělali projekt. Byla by škoda v tom nepokračovat. Název je stručnej a docela militantní, takže asi splňuje všechny kritéria. Návrhů padlo docela dost, akorát M16 bylo prostě nejlepší. Ten koncept je vlastně docela promyšlenej, věnujeme se spíš historii tý zbraně, různejm guerilla jednotkám, ozbrojenejm konfliktům atd... Já nejsem moc poetickej, ale NBDY to popsal jako "memoáry šílenství válek". A navíc je to inspirovaný power violence grafikou. Takže to vypadá tak, že od audioterorismu jsme se trochu odchýlili, od toho máme sólo projekty. Každopádně když by to zůstalo na mě, bylo by to asi o zabíjení M16 puškou.

   Jak to vlastně v téhle grupě probíhá, posíláte si nápady mailem, nákresy sestav? Společně secvičujete nebo je to prostě improvizace, když se někde setkáte na koncertě?

   Třeba ta první nahrávka vznikla tak, že jsem jel do Plzně, abychom nahráli něco jako bonus na kazetě k zinu, kterej připravuju. Předem jsme to moc nehrotili, dohromady všichni tři jsme spolu v ten den hráli poprvý takže byla to dost improvizace. Ta druhá nahrávka (když nepočítám tu loop kazetu, která bude k dostání jen na koncertech. Tu dělal NBDY sám), co vyjde v USA na labelu Deathbed Tapes probíhala už víc organizovaně, protože jsme už měli jasnější představu. Na zvuku se spolu shodneme, protože máme podobný vzory, těžko by se asi popírala inspirace Heat Signature nebo Form Hunter. Oba dva máme v M16 jinačí zvuk než v sólo projektech, takže je to takový osvěžení.

   Lze už zveřejnit jméno toho připravovaného zinu? Najde tam moderátor podcastu recept na veganskou pleťovou masku?

   Zin se bude jmenovat podle mého labelu - Violent Oppression. Pomalu se to začíná rýsovat, ale fakt hodně pomalu. Vypadá to, že rozhovory budou z velký většiny s americkejma projektama. Sice to původně nebyl záměr, ale ničemu to nevadí. Prozradím zatím, že tam bude rozhovor s HUMANFLUIDROT, JSH nebo Striations. Taky tam kromě mě přispějou i další lidi, třeba právě NBDY. Grafickou stránku snad budu převážně zařizovat já, to mě na tom taky dost, možná nejvíc, baví. Ten nápad s receptama mi přijde docela vtipnej, akorát se to tam asi nevejde. A možná, že kdyby se to tam vešlo, tak bych to místo stejně radši věnoval něčemu smysluplnějšímu. Třeba někdy napíšu kuchařku.

   Violent Oppression Records... K čemu vlastní label? Koho a co bys třeba odmítl vydat? Kdo se stará o výtvarno? Prvním releasem byla tvoje záležitost „Like rats“ v dubnu 2019? Euforie? Fakt vyšlo jen pět kusů kazety? Má jednu z nich v archivu Michael Borůvka?

   Label dělám hlavně z důvodu, že mě to baví. Vlastně vznikl kvůli tomu, že jsem chtěl vydat kazetu a nechtělo se mi jí vydávat jen tak. Měl jsem samozřejmě i jinačí motivace, ale bez mejch kazet by ten label nebyl. Hlavní záměr je teda vydávat buď moje věci, nebo věci, který mě baví. První kazeta, která na VO vyšla se jmenovala „Aberration“ a byla ještě pod mým civilním jménem, tedy Jáchym Vágner. Jako zatím skoro všechny releasy jsou na starejch kazetách, co jsem doma našel a přehrál. Celkem vyšlo osm kousků a jeden z nich má i Michael Borůvka. V tý době jsem z toho měl fakt radost, že o to má vůbec někdo zájem a vlastně se toho od tý doby moc nezměnilo. „Like Rats“ vyšla až jako druhá a těch bylo vážně jen pět. Obaly dělám převážně já, je to asi moje nejoblíbenější část toho procesu vydávání kazety. Trochu mě mrzí, že jsem si prvních pár releasů nenechal, teď mi to přijde jako samozřejmost, ale v tý době jsem byl radši, když si to poslechl někdo jinej, místo toho, abych si tu kazetu schoval... Hlavně když těch kazet bylo třeba pouhých pět. Většina věcí, co na Violent Oppression zatím vyšlo, tak jsou moje nahrávky, ale to se časem snad změní. Pomalu mi s VO začíná pomáhat Jindra/Dimmacherus, tak předpokládám, že se toho stihne víc a už jsou v zásobě i nový kazety. Do budoucna zatím moc plánů není, protože se spíš soustředím na zin.

   Proč je dobré mít na hraní mikinu s kapucí?

   Tohle bude asi ta otázka, na kterou nemám co říct.

   Když jsme se otřeli o ten metal, asi není více různorodého hudebního stylu, která odnož tě oslovovala? Proč jsi místo kytary a kapely nakonec nakoupil pedály? Umíš noty?

   Co se týče metalu tak mám nejradši death metal, to je jasný. Hlavně brutal death, ale vlastně cokoliv když je to rychlý. Když bych měl jmenovat tak moje top jsou třeba Disgorge (z Mexika) nebo Pissgrave. Líbí se mi kromě tý hudby i ta estetická stránka. Jestli se počítá grindcore jako metal si už nevzpomenu,...

   Aha, tak děkuju za rozhovor…

   …ale taky jsem se toho dost naposlouchal a hnusnej sludge si pustím občas i teď. Mám třeba rád Bustmonster, což je kapela ve který se pokouší hrát "death metal" třeba Merzbow, Masonna a další noiseři na nástroje, na který vůbec hrát neumí a asi se o tom moc ani nesnaží. Neměl jsem nikdy nutkání učit se hrát na nějakej nástroj, ale kytaru mám. Koupil jsem ji od kámoše, když jsem začínal dělat noise, dal jsem na ní místo strun železnej drát a hrál na to třeba pilkou na železo (něco jako housle a smyčec) a různě do ní mlátil. Doteď mě překvapuje, kolik jsem z toho byl schopnej dostat se třema pedálama. Noty neumím a asi ani umět nebudu. Donedávna jsem pořádně nevěděl, co to je akord. Takže důvod, proč dělám noise místo hraní v kapele je asi takovej, že to můžu dělat i bez hudebního nadání.

   Jak probíhá kompoziční proces? Inspirují tě někdy zvuky z běžného života? Když máš nějaký hudební nápad, jak řešíš jak ho uchovat a ke kterému z projektů přiřadit?

   Kompoziční proces probíhá tak, že zkouším různý kombinace pedálů, a když se mi to líbí tak to nahraju, takže spíš neprobíhá. On asi ani není způsob, kterým bych si to dopředu připravil. Pokaždý když něco nahrávám, tak je to s jiným set-upem a pokaždý je to improvizace. Díky tomu mám pocit, že se to pořád někam posouvá a taky se dobře seznámím s tím, jak se kterej pedál kdy chová. Gear je pro mě důležitej. Říkal jsem, že mě baví hrát na pedály, co se mi líbí, jsou to pro mě takový hračky. Vlastně si s tím jen hraju. Inspiruje mě dost věcí, ale všední zvuky to asi úplně nejsou. Řekl bych, že mě inspirujou hlavně věci, co poslouchám, ale ne přímo zvukem, spíš atmosférou nebo třeba textama atd. I když je asi jasný, že dobrým noisem se rád inspirovat nechám. Dost mě motivuje, když vidím někoho dobře hrát, nakopne mě to k tomu, abych se snažil o něco lepšího nebo aspoň stejně dobrýho... Jestli se to povede, je už věc druhá. Moje "hudební nápady" jsou docela specifický, takže pro mě není problém to přiřadit ke kterýmukoliv z projektů.

   Prý si vylepšuješ efekty. I kladivem? Hraješ i s jiným industriálním harampádím kromě řetězu?

   Jo, je to podle mě super způsob jak dostat víc zvuků a hlavně je to skoro zadarmo, jen je zapotřebí se to naučit. Většinou mi na to stačí šroubovák, pájka a vrtačka, ale občas bych to kladivo s chutí použil. Pár pedálů jsem už rozbil, asi jsem někde něco špatně spojil a přestalo to hrát… Fakt se v tom moc nevyznám, ale jsem odhodlanej naučit se to opravovat, tak mi zatím trosky leží na poličce. Ten řetěz se dá dobře přenášet, tak ho beru na koncerty, ale doma toho mám další různý plechy a tak podobně. Dřív jsem hrál třeba jen s pružinou na kontaktním mikrofonu. Ten řetěz jsem našel docela nedávno a kontaktní mikrofon se mi teď rozbil, takže momentálně používám shaker.

   „No scene no problem“ souhlas? Dá se to považovat za univerzální řešení?

   Podle mne není důvod, proč s tím nesouhlasit, nebo spíš ani není jiná možnost, než s tím souhlasit, haha. Vnímám to tak, že si uvědomuješ, že tím hraním asi nikdy moc nedokážeš a děláš to převážně pro sebe. Tím pádem to děláš z důvodu, že tě to těší a je to aspoň upřímný. Takže řešení to asi je.

Karolina Válová 2020

Lovec zvuků Jan Kruml: “Field recordings je nesmírně svobodná disciplína.”

   Jan Kruml přiznává závislost na elektronické hudbě. Ač se jedná o stav dlouhodobý, spouštěcím impulsem byl poslech kapely Kraftwerk někdy počátkem sedmdesátek, nehodlá jej nijak měnit. Naopak, svou vášeň podporuje a úspěšně umělecky přetavuje do několika hudebních projektů oscilujících mezi industrialem, noisem, technem, ambientem a všemožným experimentem. Hraje například jako DJ Fia5co, působí v projektu Myasorubka nebo Stendahl či Krajné Čierno a ani tady není výčet kompletní. 

   Rubrika Relácie Bawagan o experimentální hudbě pomalu končí, poslední tři díly (jeden snad i cizokrajně exotický) se objeví do konce dubna 2020. Jelikož šlo po celou dobu o záležitost nejen rozhovorově-reportážní, ale též osvětovou, zaměřme se tentokrát na zajímavý hudebně-estetický fenomén zvaný “field recordings”. 

   Jedním z předních českých zástupců tohoto žánru je jemný přemýšlivý projekt Instinct Primal právě Jana Krumla, který nám nejen o field recordings rád popovídal.

   Proč Instinct Primal?

 
 Hudbu dělám vždy pocitově, vychází z mých instinktů. Proto jeden z mých projektů nese tento název.

Co pro tebe konkrétně znamená elektronická experimentální hudba, noise a především field recordings?

Experimentální hudba je široký pojem a pomineme-li klasiky a známé legendy, jejichž tvorba je nadčasová, tak v současné době pod toto označení spadá široká plejáda tvůrců. Oproti tomu noise je extrémnější záležitost. A také fyzičtější. Mnohým posluchačům trvá delší čas, než si ji naplno oblíbí a ocení ji v celé šíři. A co že na tom noisu vlastně je? No, znáš stereogramy, takové ty 3D obrázky, na kterých na první pohled není nic zajímavého, resp. vlastně jen jakýsi vzorek a po chvilce, když cíleně rozostřuješ oči, se ti zobrazí motiv, kresba jako odměna. Je v tom i určitá symbolika. Pro mnoho lidí je obraz skrytý a uvidí ho jen ti, kteří „prozřou“, zjistí, jak se dívat. Podobně vnímám hlukovou hudbu.

Field recordings je nesmírně svobodná disciplína, při které, zvlášť máš-li to správné vybavení a mikrofon, můžeš zaznamenávat cokoliv z okolí, co tě zaujme. Získáš tak reálný záznam daného zvuku, který se pak využije pro další práci. Velmi rád si dělám takové cestovní deníčky – travelogy, v nichž zaznamenávám zvuku stejně, jako jiný třeba fotografie. Jsou to akustické momentky, ve kterých záznam může být kratičký, ale může trvat i docela dlouho. Při zpětném poslechu se mi vždy okamžitě vybaví daný okamžik a konkrétní místo. Na rozdíl od fotografie, u které si většina lidí pamatuje, jaké bylo světlo, zda se fotilo např. ve dne nebo v létě. Na zvuk si ale vzpomene málokdo. Třeba na takový, zda v daném momentě uprostřed náměstí šuměla kašna, jestli v dálce hučel splav nebo jak zvuk vydávala elektrostanice nebo zvonky na krku ovcí, které se pásly nedaleko… Je to něco mimo záběr a co není vidět, bývá to zpravidla zapomenuto jako první. U nahrávky je to jiné, okamžitě funguje jako spouštěč paměti. Alespoň v mém případě. Ovšem pořídit v dnešní době čistý záznam zvuku v přírodě je velmi těžký úkol, podmínky jsou složité, globální zamoření hlukem je velmi silné, a to i v noci. Pořádat výpravy na lov zvuku je rozhodně nutné osamoceně, protože je to činnost časově náročná, navíc s výraznými požadavky na soustředění a naprosté „ticho“. Pro „lovce“ není během pořizování záznamu nic horšího, než společnost, byť mluvící tiše a diskrétně nebo třeba zvuky, které běžně vydávají kroky či šustění oblečení.

   Jak dlouhá bývají nahrávání a kolik se z nich poté použije do konkrétního tracku?

   To záleží případ od případu. Ale už při nahrávání často cítím, kdy mám dostatek záznamu a co a jak s ním přibližně budu dělat. Někdy potřebuji jen krátkou smyčku, kterou později proženu filtrem a dám jí místo v nahrávce nebo naopak potřebuji úplný cyklus, např. zvuku konkrétního stroje, aby se s ním dalo dál pracovat. Kompozice mi vlastně zní nejprve v hlavě a pak zaznamenávám jednotlivé zvuky, které následně edituji. Někdy se poštěstí a věc je hotová rychle, ale mnoho skladeb mám rozpracovaných už roky. A stále s výsledkem nejsem natolik spokojen, abych je připravil k vydání. Například na konci prosince 2019 jsem domíchal první skladbu z nedávného nahrávání na Korsice, ale přitom materiál z Japonska, starý několik let, jsem stále nedokončil. Vždy mi jde o to, aby za zvuky byl nějaký hlubší smysl.

   Vystoupení Instinct Primal jsou částečně improvizovaná? Míváš k nim videoprojekci nebo třeba mlhu?

   K živým vystoupením mám předem připravené smyčky, které naživo procesuji a do toho vytvářím zvuky na plechy, kameny, hřebíky, pružiny a ostatní DIY instrumenty. Vše tak mám pod kontrolou a mohu se plně soustředit na pocity a rezonance. Hodně reaguji na zvuk, který má a vrací konkrétní prostředí, kde zrovna hraju. Cítit, jak díky hudbě ožívá mrtvý kámen nebo rezonuje nehybné dřevo je skutečně nádherné. Na druhou stranu si také rád zahraju s některým z kolegů, protože z podobných setkání často vzniká něco neplánovaně výjimečného a svým způsobem jedinečného, protože protnutí času a místa je neopakovatelné. Proto velmi rád hraju například se Svyatoslavem, se kterým máme společný projekt Myasorubka, u kterého nikdy nevím, co v daný moment udělá, ale už na sebe reagujeme nějak telepaticky. Projekci, mlhu a ostatní v poslední době nepoužívám, protože mi přišlo, že strhávají pozornost a odvádí ji od hudby samotné.

   Jak je dlouhá práce na jedné nahrávce, co je spouštěcím mechanismem pro nějaký nápad? Jak si vybíráš lokality pro nahrávání?

   Spouštěčem mnohdy bývá jedna smyčka, třeba při poslechu nějakého starého záznamu. To odstartuje celý nápad na skladbu. Jindy cíleně nahrávám úplně nové zvuky tak, jak jsem si předem naplánoval a následně je procesuji např. tonálně pitchnutím nebo zpomalením a v projektu si je rozdělím do frekvenčních skupin, abych se mnohdy ve 40 nebo více stopách lépe vyznal. Na albu „Crime Scene“, které by mělo vyjít počátkem roku 2020 u jednoho italského labelu, bylo inspirací konkrétní místo. A s ním spojený příběh, který jsem celý odvyprávěl kamarádovi a pak ho dal do textu. On o tom všem napsal anglickou povídku, která bude k albu přiložena společně s fotkami. Nechám na posluchačích, zda budou chtít hudbu poslouchat i s těmito informacemi nebo to nechají jen v pocitové audio rovině. Sám k hudbě někdy přistupuji podobně. Nechám během poslechu působit vlastní představivost a po tématu nebo “vysvětlivkách” pátrám až později. U Instinct Primal mi v poslední době jde o to, aby byl rytmus skladby spíše skrytý a byl pouze cítit. Skládám a mixuji zvuky mnohdy do velmi pozdních nočních (ranních) hodin, takže už pomalu usínám a tvořím v jakémsi polospánku. Právě tento stav mezi bděním a sněním mi pomáhá docílit až hypnotického efektu. Navíc mi usnadňuje i mixování, protože když mě z této hladiny polospánku nějaký zvuk vytrhne, je to známkou toho, že se do skladby nehodí. Nepasuje tam buď harmonicky, protože obsahuje parazitní frekvenci, nebo je jednoduše moc nahlas. Je to jako, když usínáte a náhle máte hypnagogický záškub.

   Instinct Primal se žánrově definuje jako "noisebient", co si pod tímto názvem představit a jaké další žánry by jej mohly charakterizovat?

   Vždy mě bavily hlukové záležitosti a i jiné extrémní žánry. Zároveň jsem si ale později oblíbil ambient a jeho filozofii. To, že při jeho poslechu můžeš nechat volně běžet myšlenky, což je u opojení hlukem nemožné, alespoň v mém případě. Noise neumím poslouchat potichu, tam potřebuji i ten fyzický tlak, proto dávám hlasitost zásadně doprava. Když jsem později začal dělat elektronickou hudbu, tak se to postupně logicky vyvinulo do něčeho, co bych sám rád poslouchal a zároveň se mohl dostat do transu nebo třeba do stavu alfa. Hudba otevírá nové obzory a pro mne je zároveň důležitá její meditační poloha. Tak vznikl "noisebient”, jakýsi podžánr. Dokonce jsem tak později pojmenoval i jednu split kazetu, na níž jsem spolupracoval s japonským hlukařem Hiroshim Hasegawou.

   Jak se tvá tvorba po tolika letech vyvíjí. Hraješ v mnoha tělesech, jak tedy jednotlivé hudební nápady přiřadíš k té či oné kapele?

   Projekty, ve kterých hraju, jsou naštěstí tak stylově odlišné, že pocitově okamžitě odhadnu, kam který nahraný zvuk použiju. Ať už kvůli instrumentům, stylu zvuku nebo kvůli jeho frekvencím. Nápad si většinou nějak poznamenám nebo lépe zvuk uložím do dané složky na harddisk a časem, až na to přijde, vím, kde ho hledat. Jen tak dokážu zároveň pracovat na více albech najednou. Při hudební spolupráci je pro mne velmi důležité, abych od spoluhráčů cítil jakousi odezvu, která mě zároveň motivuje na daném projektu pracovat dál. Výjimkou je projekt uni.Sol, kde telepaticky hrajeme v předem stanoveném čase a komponujeme zvuky, které pak kolega Slávek výsledně míchá na základě časových informací z nahrávky.

   Jan Kruml, pokud zrovna neloví zvuky v terénu a nenahrává, občas jezdí po koncertech a festivalech jako fotograf. Nebo dělá spřáteleným kapelám mastering a obaly na hudební nosiče. Rovněž pořádá festival Nova Alternativa spojený s minivydavatelstvím. Horkou novinkou roku 2020 je split s francouzským hudebníkem Philippem Blanchardem, která je k dispozici přes bandcamp. V květnu 2008 Jan Kruml přijal nabídku na vysílání pravidelného 14tidenního pořadu s názvem “Electronic Tuesday” na Radiu 1. Pořad běží dodnes a fanoušci jej ladí každé druhé úterý mezi 23 a 24 hodinou.

 

Karolina Válová 2020

Rozhovor s Totengräber: „Pohyb listí ve větru, nakloněný náhrobek, rakev vrzající na katafalku, dopadající hlína…“

   Totengräber je dvoučlenný projekt hrající na hraně industriálu s martial prvky, který koření metalovou baskytarou. Věnuje se „funerální tématice“. Na otázky odpovídali Robert aka Revenant a Honza aka Spectre.

   Smrti, mrtvolám a hrobům se v hudbě věnuje mnoho žánrů a mnoho kapel, někdy je v tom ironie, někdy snaha šokovat, někdy až trapný humor. Mít toto ale jako výchozí bod a hlavní tematickou náplň zase tak časté není. Jak jste k tomu přišli?

   R:Zdravím, a především vyjadřuji upřímnou soustrast, pokud někomu ze čtenářů někdo zemřel. Pohřební téma mě fascinovalo již dlouho před vznikem Totengräberu. Původ má částečně v mé blackmetalové minulosti, ale i v zaměstnání. Dlouho jsem přemýšlel, jak onu fascinaci vyjádřit hudebně. Po rozpuštění blackmetalové skupiny, v níž jsem krákoral, se najednou otevřela hlubina, která na mě volala, kterou bylo potřeba vyslechnout. Nevěděl jsem, kterým hudebním směrem se vydat. Chvilku předtím jsem začal chodit na industriální akce, první byla v Kokpitu na Malostranské. Tímto zdravím a děkuji Magdě a Přemkovi z projektu Magadan. Mnoho inspirace přišlo z martial industrialu, jmenovitě Wappenbund, Arditi, Karjalan Sissit, Toroidh… až přišel nápad. Když marše, proč ne funerální marše! Navíc, dané pracovní odvětví je zvuku plné, takže industriální provedení se přímo nabízelo. Součástí byla rovněž myšlenka uctít předky a vzbudit vzpomínky na staré doby, kdy pohřby byly událostí. Ne jako v dnešní době, kdy se praktikuje minimalismus. Snaha šokovat, či si dělat ze zesnulých legraci, není na místě. Věřím, že jim sloužíme dobře a projekt je zamýšlen spíše k oslavě těch, co nás předešli na dlouhé cestě, kam všichni směřujeme. 

   S: Ahoj, inu, jak jsem k tomu přišel… já dříve hrál na elektrickou kytaru v death-blackmetalové kapele a s Robertem jsem se poznal, jak jinak než přes společné kamarády v době, kdy ještě krákoral. Víceméně i díky němu jsem se setkal industriálními hudebními projevy, a především pak s tvorbou Arditi, Waffenruhe a Kreuzweg Ost. Po nějaké době jsme se šli společně podívat do Avoidu, kde toho dne hrál mimo jiné Magadan. V onen přelomový večer se mě zeptal, jestli bych se nepřidal k Totengräberu jako basák, což jsem rád přijal. Souhlasím s tím, že v naší tvorbě rozhodně nejde o snahu šokovat. Beru to především jako uctění těch již zesnulých a připomenutí nevyhnutelnosti smrti, stejně jako pohřebních obřadů samotných, věci typické pro danou kulturu. 

   Co je pro vás na smrti inspirativního? 

   R: Složitá otázka… Historii známe především z hrobových vykopávek. Pohřeb je součást rituálu přechodu, stejně jako dospělost nebo třeba svatba. Máme to pevně zakořeněné v kulturní identitě. Jedná se o součást životní cesty. Smrt si tedy zaslouží pozornost i z tohoto pohledu. A ještě tu funguje, samozřejmě, kus romantické duše… I když se nacházím na hřbitově v práci dost často, neztratil jsem cit a vnímám atmosféru klidu a věčného spočinutí. Hřbitov má zvláštní směs vůní… A když kopete hrob, tu vůni kořenů, hlíny, zpuchřelé rakve, kostí, starých šatů a občas i něčeho horšího prostě nezapomenete. A Mácha, Erben, Aleš a další si toho byli dobře vědomi. Romantika v písních… Zírající ghúl, který je tak osamělý, Hrobník, který truchlí nad odchodem své milé, Transcendentní umírání jedince, zapleteného do větví smuteční vrby…To jsou obrazy v mé duši.

   Kdy jste začali věnovat hudbě a jakými vlnami si to procházelo? Od punku přes metal nebo od učení na španělku v hudební škole po zakládání mladických progresivních kapel? Kdy přišly ke slovu krabičky?

   R: S hudbou jsem začal po deváté třídě. S kamarádem Matoušem a posléze dalšími třemi jsme dali dohromady punkrockovou kapelu. Za pár let jsme s punk-rockovkou v hospodě potkali další trash, kde jsem začal řvát. S basákem jsme zblackovali jednu skladbu a trhli se. Léta jsme pak hráli black. Po rozpuštění blacku jsem chtěl tvořit dál a přišel Totengräber... Krabičky… Hmmmm… Nejdřív přišel pc a Fruity Loops a ten dlouho zůstal… Ale krabičky, ty přišly až těsně před naším vystoupením v Balada Baru letos v létě. Bylo potřeba dodat urnovým obalům šmrnc. Do budoucna jich plánujeme víc.

   S: U mě se dá potřeba páchat hluk též vystopovat do doby povinné školní docházky, kdy jsem se spolu s podobně postiženými spolužáky pokoušel hrát punkrock. Hrál jsem tam na basu, kterou mám mimochodem vlastně dodnes. To nemělo ovšem moc dlouhého trvání, přeci jen jsme každý chtěli hrát něco trochu odlišného. Po nějaké době jsem s kamarády, jak jinak než v hospodě, založil punkovou kapelu, kde jsem se na pět vyvedených let chopil elektrické kytary. Následně jsme na nějaký čas spolu s bubeníkem zakotvili v death-blackmetalu Narchost. Později mě Robert přizval do Totengräberu a já se tak vrátil zpět k base a asi rok na to Narchost opustil. Krabičky a vůbec i pouhé snímání zvuku z různých předmětů pro mě byla donedávna zcela neprobádaná oblast. I nyní občas dojde i na ono hledání slepých cestiček. Jak už zmínil Robert, teprve krátce před vystoupením v Balada Baru jsme pomocí piez a krabiček ozvučili obaly od uren, ale je na tom stále co zlepšovat. Stejně tak zvuk basy dozná změn a nejspíše přibydou i další nástroje spjaté s pohřebnictvím.

   Také jsou důležité různé inspirační zdroje včetně poslouchaných kapel či životních situací…

   R: Tak těch je velmi mnoho, např. Nortt, Shape of Despair, řečení Wappenbund, Karjalan Sissit, Der Blaue Reiter, skvostný projekt Gnawed, Megaptera, Schloss Tegal, Brighter Death Now, Laibach, Aghast a další a další…a to nepočítám záležitosti blackmetalové… A životní situace? To je tajemství…

   S: Je toho spousta napříč žánry, ale abych uvedl pár příkladů tak Arditi, Nortt, Urfaust, Corazzata Valdemone, Von Thronstahl, za dungeon synth bych rád uvedl Old Glow, pak samozřejmě spousta blackových kapel, ale i dost věcí z punku či vojenské marše.

   Kapelu Totengräber tedy založil Revenant a měl o původním hudebním směřování trochu jiné představy… Kolik bylo původně členů? Od kdy hrajete spolu a kdy vykrystalizovalo toto nástrojové obsazení?

   R: Tak původně to měl být funerální black. Současné obsazení se přímo nabízí, funebrák obsluhuje hardware – máry a stojan na urnové obaly, které jsem zhotovil s tchánem. Je to opravdu šikovný kutil a já mu touto cestou děkuji. Ona na podiu se zjevující rakvička je malá, exhumační, pochopitelně nepoužitá… a slouží coby podklad krumpáčům a bicímu padu.

   S: Původně jsem se přidal pouze se zboostrovanou basou, asi před rokem pak přibyl controller k pouštění samplů, který zatím našel využití ve dvou skladbách. Jak jsem psal už výše, plány jsou, basa se dočká ještě dalších krabiček a stejně tak ozvučení funebráckého hardwaru ještě dopracujeme

   Co je spouštěcím impulzem pro práci na nové skladbě a kdo s ním většinou přijde? Jak probíhá kompoziční proces? Máte nápady zapsané v notách?

   R: Pohyb listí ve větru… nakloněný náhrobek… rakev vrzající na katafalku… dopadající hlína… hlas havrana… zádušní mše…

   S: Většinou přijde Robert s ústřední stavbou skladby, já pak doplním basu a případně dojde na použití controlleru. Zatímco většina skladeb má pevnou stavbu, například „Festival of Flies“ a „First Thought of Suicide“ jsou do jisté míry improvizace. Zapsáno máme povětšinou jako kombinaci Fruity Loops a basových tabů a poznámek v textu.

   Nahrávek máte na cloudu docela dost, jak jste na tom s alby? Vyberte jedno zásadní a něco o něm řekněte, prosím.

   R: Možná čtvrté demo „Dark Art of Exhumation“. Trochu tam byla inspirace skladbou „Hvis lyset tar oss“s od Burzum, co se titulní skladby týká a více mluvených a hudebních samplů. Tam už byl na tom tvůrčí proces o dost lépe než na začátku. Další předěl by měl přijít v sedmém prostřednictvím příklonu k death industrialu. Dvě skladby z něj už zazněly i naživo: „The Festival of Flies“ a „The First Thought of Suicide“.

   Na přelomu léta a podzimu 2020 jste měli menší turné, jak to probíhalo a z které na něm zazněly skladby? Máte něco jako pódiovou choreografii?

   R: Celé turné organizoval Grasha z projektu Blind Ruler Cursed Land, který ho jel společně s námi a na všech koncertech též hrál. Zazněl průřez demy, od čtvrtého po sedmé, zatím nepublikované. Choreografie je víceméně statická, i když bych někdy nejradši vyběhl na podium jako Legion z Marduk a začal krákat. Děkujeme tímto Grashovi, projektu Vyšehrad a Janu Krumlovi, že jsme si mohli zahrát společně. A také všem, kteří přišli. Časté hraní ubírá na atmosféře a svátečnosti. Proto se spíše mírníme. A také máme ještě pořád na čem pracovat.

   S: Repertoár na koncerty průběžně obměňujeme a případně se i vrací některé dřívější skladby, myslím že jen „Staring Ghoul“ a „Mourning above the Depths of Death“ jsme hráli na všech vystoupeních. Poprvé na onom miniturné zaznělo „The First Thought of Suicide“ a skladba „Festival of Flies“ byla trochu upravena. Využiju prostoru, abych tady poděkoval všem zúčastněným.

Karolina Válová 2020

Martin Režný recenzuje výstupy projektu Säkkikangas a odtajní výslovnost názvu

   Martin Režný spoluzaložil divadlo XXXHX´ XOXˇXXOXX a vystupoval v kabaretu Návrat mistrů zábavy Jiřího Surůvky. Hrál v hudebních skupinách V koupelně je břitva, Ghettoswingers, Krausofon Dygital (MC split s Batalj, Nomad Sky Diaries 2015) nebo Sklo (CD Sound Quadrature, Sky Burial 2017).

V koupelně je břitva byl HC/punkový voiceband, v němž většinou někde stranou pódia a bez hudebních nástrojů čtyři členové skandovali s maximálním nasazením své úsečné texty. Kdysi se o nich v médiích psalo například toto: „Martin z tejto kapely mi raz spomínal, že títo štyria ľudia mali túžbu niečo robiť, no nikto z nich nevedel obsluhovať nijaký bigbítový nástroj. To som rád, že nevedeli, lebo spravili práve to, čo robia. Z ich hry bolo cítiť, že to nie je len nejaká hra s textom, to je jednoducho vypalovačka. Vypalovačka bez akejkoľvek podpory gitár, bicích a decibelov. Vypalovačka štyroch hlasov ako takých. Páčilo sa mi to, lebo robili hudbu presne podľa svojich možností, s maximálnym nasadením a intenzitou.“

    Máš k tomu, Martine, nějaký komentář?

Tento text napsal při příležitosti reedice kazety V koupelně je břitva: Jen stručný exkurz. V roce 1992 jsem neměl kde bydlet a přišli jsme i o zkušebnu. Obsadili jsme byt v napůl vybydleném domě na Stodolní ulici. Kdosi na vozíku přivezl kamna, na dřevo se chodilo po okolních barácích. Trhali jsme prkna z podlahy, obložení z točitých zábradlí. V jednom z bytů si kdosi z kačenek vykrmil kachny, když jsem jejich povědomý křik jednoho dne neslyšel, našel jsem v pokoji jen peří, křídla a hlavy. Jiný byt sloužil jako odkladiště odpadků, ale byl už plný. Řešili jsme, jak a kde zase začneme hrát - předchozí dva roky jsem ve zkušebně trávil každý den. Touha něco dělat byla tak silná, že jsem sebral pár textů / výkřiků a sešli jsme se prostě venku a tam začali dávat těm slovům nějaký řád. A křičeli a křičeli - a tak na ulici mezi temnými baráky vznikla vlastně fakt kapela V koupelně je břitva.  První vystoupení bylo na vernisáži Petra Horáka a Iva Sumce na VŠB. Vyhodili nás odtamtud, pokud si dobře pamatuju. Ne tedy autoři výstavy, s těmi jsem dodnes v kontaktu, ale asi nějací pořadatelé. Vypadali jsme jako pankáči a bezdomovci, a to jsme taky byli. (V roce 2018, tedy po dvaceti šesti letech, jsem na stejném místě hrál na vernisáži Jiřího Kovandy). Pamatuju si, že jsme obyvatele domu na Stodolní ulici, což byla ta nejluznější cikánská spodina, získali k tomu, že vyklidíme sklepy, a uděláme tam koncert. To se fakt povedlo. Za nějakých deset dní byly sklepy čisté a za světla petrolejky jsme jim zakřičeli i tam. Vůbec nechápali. Nejdéle trvající sestava měla čtyři členy: kromě mě to byl Kouzelník (ano, znáte ho z ostravského pubu U zrzavé Mary) a Láďa a Pipin. Vlastně všichni, kdo kdy prošli kolem mě v tomto období, jeli v nějakém fetu, bohužel Láďa a Pipin to nepřežili. Pipinovi nebylo ani dvacet (taky si říkal Eros a dodneška vzácně jsou na nějakých stěnách zachována jeho grafitti). Proki, který s námi hrál v první etapě VKJB, je bezdomovec dodneška - naposledy jsem ho potkal asi před rokem. Jestli někdo něco víte o Potkanovi, dejte vědět. Jezdili jsme na zfalšované jízdenky po vlastech československých (oblíbená destinace byly třeba Košice), odeřvali asi pětadvacet akcí, na kazeťák jsme udělali pár nahrávek, sestavili z nich nakonec tzv. Total demo, a to v roce 1993 vydal na své značce Ble! records tajemný Stano Šnely (nikdo ho nikdy živého, pokud vím, neviděl). Kája a jeho Korobushka teď vydává reedici jako benefit pro Rojavu. Na B-stranu jsem vyškrábl nějaké hrůzy, aby bylo všem jasný, že kontinuita křiku a bušení je stále přítomná, heh.

   S dovolením tedy pokračuji v životopise…

   Od roku 2017 je Martin Režný hudebním dramaturgem ostravské galerie Fiducia. Organizuje koncerty v klubovně Jeden Tag a v Provozu Hlubina. Loni se o svých všemožných aktivitách rozpovídal pro A2, z kterého cituji: „Pohybuji se v hudební sféře už od devadesátých let. Můj pohyb ovšem nikdy nebyl přímočarý, nejlépe ho vystihuje asi sloveso „motat se“. Motám se s basou, kytarou a hlasem kolem různých kapel a divadel a pořádám koncerty, ale dříve jsem se angažoval například i v různých protestech nebo jsem vydával fanzin „Hrdina Daniel“. Silný vliv na mě měl étos DIY. Od počátku jsem byl otevřený alternativám na nejrůznější způsoby, takže stát se součástí jakékoli ortodoxní scény pro mě bylo nemožné.“ Ve volném čase Martin tvoří hudbu pro rozhlas (26hodinové pásmo zvuků pro Radiocyp.cz, tři skladby uvedl ČRo Vltava) a divadlo. Pod jménem Säkkikangas vydává kazety a vinyly u Korobushka Records.

   Po obšírném úvodu je nutné podotknout, že cílem červnového rozhovoru pro Bawagan je představit Martina jako hudebníka a zejména se soustředit na hlukový projekt Säkkikangas.

   Kdy tě napadlo, že bys pro další umělecké vyjádření potřeboval sólový projekt?

   V různých kapelách jsem hrával od roku 1991, ovšem ženili jsme se a stárli, spoluhráči se postupně vytráceli a tak jsem se někdy kolem roku 2013 rozhodl, že zkusím něco na vlastní pěst. Jako řadu jiných mých rozhodnutí, provedl jsem i toto jako v podstatě skok do neznáma, pořídil si krabici Akai, které jsem ani zbla nerozuměl, a nekonečným tápavým a tvrdohlavým experimentováním jsem se začal prodírat k nějakému vlastnímu pojetí zvuků tak, jak je mám já rád. Když se ale ohlédnu, tak mi připadá, že vlastně možná nevznikl jeden sólový projekt, který by měl nějaký zřetelný rukopis, pojetí, zvuk… Spíše se stalo, že ty jednotlivé nahrávky působí jako kompilace Various artists. Což bude do budoucna, až se provalí celý rozsah toho neštěstí, ještě dramatičtěji stvrzeno. Ale musím ještě říct, že vlastně ten úděl sólisty mi ne vždy tak úplně vyhovuje, moc rád se účastním kolektivních improvizací, ať už ve Fiducii nebo v rámci Strakova pojízdného cirkusu apod. Kdybych žil v Praze, tak se rozhodně těchto seancí účastním častěji.

   Asi se na to ptá kde kdo, ale název projektu Säkkikangas se nějak speciálně vyslovuje?

   Vůbec netuším, jak se vyslovuje ve Finsku, u nás na Moravě jej vyslovujeme tak, jak se píše.

(pozn. red. jinak zpravidla proklínaný Googletranslator nabízí standardní variantu výslovnosti a onen výraz znamená “juta”, pokud teda neznamená něco úplně jiného, navíc v různých kontextech)

 Tvoje hudba je velmi různorodá. Skáče mezi různými rovinami hluku, možná je spíš v mimořádné intenzitě vrství na sebe, často i rejdí mezi žánry. Působí výrazně sofistikovaně.

   Ono kdyby si někdo dal tu práci, jakože by mi pak až možná bylo líto jeho investovaného času, a poslechl si to, co je třeba dostupné na bandcampu, zjistil by, že ano, je různorodá, ale nepohybuje se zdaleka jenom v rovině hluků. Jsou tam věci nejen melodické, ale dokonce i taneční, pasáže dlouhých prodlev a ticha apod. V zásadě mi přijde, že se dají ty věci rozesadit na dvě takové hlavní skupiny: jedna je cizelovaná, vykazuje přesnost až do detailů, chtěla by se v některých momentech i líbit, je milosrdná, nic z ní nepřečnívá, nezavazí, druhá je spontánní, až ostentativně nestálá, chaotická a roztěkaná, rozbíhavá do všech stran. Jedním slovem: problematická. Tady vidíš, že dokážu nejen sofistikovaně tvořit, ale i se zároveň možná stejně sofistikovaně zakousnout do ocasu a sám se recenzovat, heh.

   Kdy tvůj mozek přepne, přestane myslet kancelářsky nebo promotérsky a začne myslet hudebně? Jak je to s kompozičním procesem? Archivuješ útržky, navozuješ skladatelskou náladu, piluješ nehotové archiválie?

   I kdybych nechtěl a i kdyby bylo mi to protivné, mám v sobě oba principy, ten spontánní až anarchistický, a i ten kancelářský, jak říkáš. Takže v nějaké míře se oba projevují i v tom mém pinožení zvukovém. Poté, co se mezi sebou utkají, je dokonáno. Čímž chci říct, že silný moment je vlastně pro mě pořád neztotožňovat se s nějakou představou, jak má výsledek vypadat. Myslím, že pokud probíhá nějaký kompoziční proces, jak píšeš, má blízko k zenovému cvičení, kterého výsledkem je ideálně pocit odosobnění. Jsem autorem těch zvuků já, umělá inteligence a jí generované náhodné chyby, nebo všeprostupující chaos? A abych odpověděl i na druhou část otázky, ano, jsem i archivářem útržků, Karolino, to je vlastně tak přiléhavě řečeno, že chci u této představy ještě chvíli zůstat. Archivář útržků. I když přiléhavě, spíš poeticky, vždyť teď, teď to vidím jasně a nepřikrášleně, je to vlastně bordel, představuj si spíš ne archiv, ale chlívky, zanedbané chlívky, v nichž smrad stoupá v bublinách ke stropu a posedávající vrstva prachu je ještě tím snesitelnějším důkazem zanedbanosti. Ten prach však není od pilování, dlouho se nepilovalo, prach je memento, že ze mě nakonec nezbude ani ten útržek režného, a celý slavný archív bude mrtvý. V archivu je vždycky něco mrtvého. Tak zase přepneme a půjdeme na další otázku?

   Nedá se nic dělat, jednu otázku budeme muset věnovat používaným hudebním nástrojům a jejich často diskutovanému množství. Ty navíc hojně používáš hlas.... Rozšiřuješ a často obměňuješ vybavení? Nějaká vysněná součástka, kvůli které si třeba odepíráš moučník?

   Občas si něco nového pořídím, to jo. Pokud jsou mezi čtenáři i tací, co zbožštili gear, můžeme pod okénko vitrínky odpovědi klásti třeba Trogotronic 679 a Landscape Stereo Field. (Drobky z moučníku ale na vitrínce vidím.) Ale ať si přijdou na své i ostatní, ten podivný trs náznaků písní, ve kterých používám jen svůj hlas, předvedu 20. června na akci Sejdeme se na Landeku aneb Zpátky na stromy. A pokusím se z nich udělat nahrávku.

   Proč nevydáváš na CD, nemáš je rád?

   Pár CD mám, ale zatím je po mě nikdo nechtěl. Pokud by někdo měl zájem si třeba devadesát minut Nesmrtelnosti (2 CD) nebo tři a půl hodiny PianoWørģķş (3 CD) poslouchat z cédéček, ať se mi ozve. Asi se shodneme na tom, že dnešní doba formátům, které vyžadují takové množství času, nepřeje, a odsouvá je kamsi na okraj. Ale fakt to nechtěl nikdo, už jsme asi za okrajem. Věci, které vyšly na fyzických nosičích, vždycky úzce souvisejí s obsahem a stopáží. Někdy si obsah řekl o nosič, jindy naopak. Stopáž CD jsem se snažil plně vytěžit, proto právě tyto věci právě na CD (plus Nesmrtelnost vyšla na 90 minutové kazetě). Sedmipalcový vinyl jsem musel naplnit 2 x 6 minutami a pokusil jsem se na této poměrně minimální ploše předvést co nejpestřejší a nejdivočejší kousky. Pro radiocyp.cz jsem v roce 2015 vytvořil 26 hodinové pásmo zvuků, naopak na disketu jsem se musel vejít se třemi tracky do 1,38 MB. Na kazetu Melu Mysteeri jsme nahráli pod stejným názvem rozličný obsah, takže…

   Nějaká novinka na obzoru nebo už v běhu?

Novinky dvě. Na Harsh Noise London vyjde nebo už vyšla společná kazeta s Gen 26 (Slovinsko – Británie) a Sexy Crocodile for Dinner (Itálie). A jeden můj track se objeví na bandcampu brazilského labelu Nailed Nazerene. Vlastně novinky tři. Udělal jsem remix pro maďarský projekt Rovar 17, taky by se to mělo letos někde objevit.

   Mohu dát odkaz na Manifest úzkosti, na kterém jsme spolupracovali?

   Dej. Ten projekt stojí rozhodně za pozornost a za zevrubné probádání, byť se měl jmenovat „Manifest úzkostí“, protože ta pluralita pohledů a způsobů vyjádření je na něm to nejcennější.

   V Manifestu máš vedle hudební části i část literární, myslím, že tvé své slovní umělecké působení by bylo na samostatný rozhovor. Někdy se zase ozvu...

Karolina Válová 2020

Fringe 23, Vol.4, - Japanese fanzine dedicated to Czech and Slovak alternative and industrial music (2024)

チェコスロヴァキアの地下音楽～最初のインダストリアル・ミュージック：ヤロスラフ・パラットとインタープレタッツェを巡って

剛田武 Takeshi Goda 

■はじまりはプラスティック・ピープル

筆者が初めて聴いた共産圏のロックバンドがチェコスロヴァキアの「プラスティック・ピープル・オブ・ザ・ユニヴァース／The Plastic People Of The Universe」（以下PPU）だった。「Fool’s Mate」「Marquee Moon」などのプログレ誌で「政府当局から国民の恥として弾圧を受け活動が禁止された反体制ロックバンドの極秘音源」と紹介された『Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned』（エゴン・ボンディの幸福心クラブが出入り禁止に） というアルバム。メモには1981年3月25日お茶の水Disk Unionで購入とあるから、おそらく大学受験に失敗して通うことになった予備校の手続きの帰りに買ったのだろう。チェコ語の不穏な歌の陰鬱なメロディと、ヴァイオリンやサックスやエレピを交えた非ロック編成による重苦しいサウンドは、暗い浪人生活の始まりにピッタリだった。分厚いブックレットの長文英語ライナーはほとんど理解できなかったが、ソ連の軍隊や戦車が駐留する街に佇む暗い顔をしたメンバーや暗黒演劇風のステージ写真は平和な自由主義国にはない異端の香りがたっぷりで、14歳（中３）で出会ったパンクロックに似た衝撃を受けた。しかしそれはパンクの怒りとは真逆の負のエネルギーに満ちた淫靡な地下音楽へのいざないだった。

1986年に就職し、88年に初めての海外出張で訪れたニューヨークで購入した新聞「Village Voice」に5ページにわたるPPUのインタビュー記事を見つけて驚いた。「真夜中の旅：プラスティック・ピープルの時宜にかなった死」というタイトルで、PPUの解散を伝える内容だった。その時は背景がわからなかったが、後で考えるとソ連のペレストロイカに始まり、翌年のベルリンの壁崩壊へ至る東欧革命の兆しを報じる記事だったのだろう。それにしても偶然行った海外でPPUと出会うとは不思議な縁を感じた。

90年代に入ると1972年～1984年のPPUの活動を集大成した8枚組ボックスや未発表ライヴ音源がリリースされるとともに、1997年に再結成されたPPUの新作も継続して発表されてきた。そのすべてを追っていたわけではないが、PPUの名前は常に頭の中に黒い塊にように存在し、筆者の音楽生活の座右の銘になっている。

 

The Plastic People Of The Universe

■チェコスロヴァキア地下音楽概論

冷戦下の東欧諸国ではソ連ほど厳格に西側の文化が禁じられていたわけではない（程度は国により異なる）。チェコスロヴァキアでも西側のポップスやロックのレコードは公式には販売されなかったが、西側に住む親類や友人を通じて密輸された最新のロックのレコードがテープにコピーされて聴かれていた。西側の生活・文化水準に手が届かない共産国の若者にとっては、完成度の高いヒット曲よりも、マイナーなバンドの粗削りで未完成なサウンドのほうがリアルに感じられたということもあり、当時米国では知名度が低かったヴェルヴェット・アンダーグラウンドを筆頭に、キャプテン・ビーフハート、ザ・ファグスなど異端のロックバンドに心酔した若者が多かったという。西側でも有名なフランク・ザッパは、歴史的に他国の侵略・征服に晒されてきたチェコスロヴァキア人の反骨精神に通じるユーモアが共感を呼んだ。

60年代末～70年代にかけてプラハ・アンダーグラウンド（Prague Underground）と呼ばれるカルチャー・ムーヴメントが起こり、その中心には前衛ロックや地下出版文学があった。1968年8月「プラハの春」と呼ばれる自由化政策が、ソ連・東欧軍の介入により弾圧される事態になったが、それにも関わらずアンダーグラウンド・シーンはむしろ活発化。当然共産政権からの統制・弾圧が強化され、コンサート活動を禁止され、見せしめのようにミュージシャンや作家や芸術家の逮捕・投獄が繰り返される。

80年代には西側のパンク／ニューウェイヴに影響された若手ミュージシャンが続々現れたが、やはり政権から反体制の温床と見なされ公式な活動が制限された。しかし各地で当局の目を盗んでプライベートなコンサートや音楽フェスが開催され、密かに新たなスタイルの音楽ムーヴメントが育まれていった。

そんな動きを一気に解放したのが89年11月のビロード革命（Velvet Revolution）だった。Velvetとは、流血なしにビロードのように滑らかに民主化を成し遂げたことを意味するが、立役者のハヴェル大統領が劇作家時代に大きな影響を受けて、民主化運動の起爆剤になったヴェルヴェット・アンダーグラウンドにも由来する。

本稿では、ヴェルヴェッツに鼓舞された民主化運動で自由な表現活動を勝ち取り、過去の社会組織の柵や経済停滞に苦しみながらも徐々に正常化の道を歩んできたチェコとスロヴァキアの地下に蠢くマグマのような音楽表現の噴出を、ほとんど語られたことがないインダストリアル・ミュージックを中心に深く掘り起こしてみたい。(2024年4月16日記)

■Jaroslav Palát　ヤロスラフ・パラット

「嘔吐物袋をホールの前で配るべきだ。僕がやりたいのはそういう音楽なんだ。」

～プラハ地下音楽シーンの中心人物にして謎多き孤独な男～

ヤロスラフ・パラット（愛称：ヤルダJarda）こそ、チェコスロヴァキアの初期インダストリアル・ミュージック・シーンの最重要人物である。80年代初頭からプラハ近郊のクラノヴィツェにある家族所有の古い別荘に音響ラボラトリーを構え、あらゆる種類の楽器を使って音楽および非音楽を実験的に制作・録音していた。ギター、ベース、ドラム、ピアノ、コルグのシンセサイザーなどさまざまな楽器を操ったが「弾き方を知っている」という意味で楽器を使うことはなかった。そして彼のことは誰もが知っていたが、本当の彼をよく知る人はいなかった。

パラットが1983年にワンマンユニット「Disharmonic Ballet」（不協和音バレエ）としてリリースした2作のカセットアルバムは、チェコスロヴァキア最初のインダストリアル・ミュージック作品である。壊れたエレキギター、2 台の 4 トラックテープレコーダー、多数のマイクとピックアップ、エフェクトボックスによる混沌としたサウンドは、チェコではもちろん同時代のヨーロッパでも異彩を放ち、1986年にイタリアのレーベルからリリースされ、西側のインダストリアル・シーンでも知られることとなった。実際に1991年にアインシュテュルツェンデ・ノイバウテンがツアーでプラハを訪れたとき、ブリクサ・バーゲルトが気になるアーティストとしてパラットの名を挙げたという。

80年代後半、コルグ・シンセサイザーでサウンドの幅を広げたパラットは、新たなソロ・ユニット「Abteilung des Intensive Sorge  (AIS)」（集中治療室）として3作のアルバムをリリース。また、85年にヒッピーバンドGARUDAのメンバーだったSlavek Kwi（スラヴェク・クウィ）とのコラボユニット「Quarantaine」（検疫）名義でも作品を制作。パラットはゴミがぎっしり詰まったドラム缶の底にカセットテープを埋め込んだパッケージでリリースすることを提案したというが、郵送の問題で実現しなかった。

自宅で音楽を作ることは確かにある程度の満足感をもたらすが、ライヴ・パフォーマンスが出来ず、したがって世間の反応がないことに欲求不満を感じることになる。パラットは86年に「Veselí Filištínové」（陽気なペリシテ人）というバンドに参加することでその問題を解決した。バンド名とは真逆のダークな精神性を持つ彼らは、パラットの参加によりインダストリアルな傾向を増すこととなった。87年にVeselí Filištínovéが解散すると、翌年にはトルストイのSF小説『技師ガーリン』から名前をとったインダストリアル・バンド「Paprsky inženýra Garina (PIG)」（技師ガーリンの光線）に参加し、革新的な手法と実験的なサウンドで、バンドに新しい方向性を与えた。ビデオ投影やパフォーマンスを交えて、光と音の爆発で観客の五感すべてに刺激を与えるPIGのサウンドは「アインシュトゥルツェンデ・ライバッハ」と呼ばれた。

 1989年 11月ビロード革命で共産党政権が崩壊し、ついに物理的にも文化的にも国境が開かれたとき、パラットはヴォイス・パフォーマーやメタル・パーカッションを加えて「Suicidal Meditations」（自殺瞑想）を結成した。これはパラットのブレインチャイルドであるAIS を、単なるスタジオ・プロジェクトから、実際にライヴで魔法を発揮できる生命体へと進化させるプロジェクトだった。Club Delta、Shithouse、Rock Caféといったプラハのクラブで精力的にライヴ活動を行い、91年にはオーストリアで初の海外公演を敢行。Suicidal Meditationsは、VO.I.D や Einleitungszeitをはじめとする後進のチェコおよびスロヴァキアのインダストリアル・シーンに大きな影響を与えた。

90年代に入ると、パラットの興味は音楽から他の芸術領域、特に視覚芸術に広がっていった。それと同時に生来の孤独な性格から赤ワインに溺れるようになった。1995年初めにプラハのUnicorn with Harp画廊でアート作品の展覧会を計画していたが、直前の1995 年 2 月 26 日に急逝し、アート展が実現することはなかった。晩年に手掛けていた新しい作曲作品も未完成のままで現在は失われている。死因に関する記録はみつからないが、アルコール依存症に起因する病死か、精神的に追い詰められての自死ではないかと思われる。

2013年11月にプラハで開催されたフェスティバル『Alternativa 2013』では「Jaroslav Palát in Memorial（ヤロスラフ・パラット・メモリアル）」として所縁のあるミュージシャンによる追悼コンサートが行われた。併せてネットレーベルCS Industrial 1982-2010 (CSi)の手で過去音源の再発が進んでいる。

【主なディスコグラフィー】

Disharmonic Ballet:

・Quarantaine (1983, CSi 2014)

・Clinics Death (1984, CSi 2014)

・Live in Klánovice – 29.3.1985 (zničeno)

・Live in Suchdol – 16.4.1985 (zničeno)

・Isolation (1989, Old Europe Cafe) Prague Live 1984

Abteilung des Intensive Sorge:

・Yuta (1986, zničeno)

・Black Box (1987)

・Bewusstlosigkeit (1988, CSi 2014)

Suicidal Meditations:

・Live in Delta – 6.4.1990

・Live in Shithouse – 22.10.1990

・Four Studio Tracks: War Dance, Danger, A Red Brick, Climb The Wall (1990, studio-demo)

・Suicidal Meditations (aka Savvy) (Live in Vienna, Elak Institut, 1991 - CDr, 1998, CSi 2013)

・Live History I (kompilace živých nahrávek 1990-91, CSi 2014)

Quarantaine:

・Lichtempfindlich! (1984, CSi 2013)

・The Strategy Of The Cross Cut Up Piano (1985, CSi 2013)

●Disharmonic Ballet / Quarantaine 

(Jaroslav Palát Self-released / 1983)

パラットの音楽妄想が世に出た最初の作品。ワンマンユニットDisharmonic Ballet名義だが、内容は82年から始まったスラヴェク・クウィとのコラボによる録音である。神経症的なループ、錆びついた電子音、執拗な金属リズムが陰鬱なレイヤーを成す音響は、パラットが愛聴していたThrobbing GristleやThe Residents等の影響を感じさせるが、それらとは異質のフラストレーション、孤独感、疎外感の冷気が聴き手の精神を侵蝕する。それは共産圏のダークサイドというより、パラット自身の内面から漏れ出した暗い妄念だろう。タイトルの「Quarantaine」（検疫）は、翌年パラットとクウィとのコラボユニット名となり2作のアルバムに結実するが、86年クウィの国外移住（亡命）により解消。それから30年後、パラットの没後20年経った2016年にクウィのソロ・ユニットとして復活する。

 　  

●Abteilung des Intensive Sorge / Bewusstlosigkeit 

(Jaroslav Palát Self-released / 1988)

Quarantaineの消滅と入れ替わりで、パラットは新たなソロ・ユニットとしてAbteilung des Intensive Sorgeをスタートし、3作のアルバムを発表する。以前の深い閉塞感からの解放を予兆させるサウンドは、シンセサイザーやエフェクト類の進化と演奏技術の向上の結果、パラットの意識がポジティヴに音の歓びを表現する方向へシフトした結果かもしれない。『無意識』とタイトルされた本作は、無限に続く粘着質なループの反復が意識の裏側へサブリミナル効果をもたらす涅槃音楽。パラットのパッケージへのこだわりを反映した麻布仕様でリリースされた。

 　　 

●Suicidal Meditations / Suicidal Meditations 

（No Label / 1996）

ビロード革命直後、すでに「チェコ・インダストリアルの灰色の有名人」と呼ばれていたパラットがソロ・ユニットの発展形として結成したプロジェクト。90年代半ばに話題になった『完全自殺マニュアル』のように、「自殺」を明言することで実行に至ることを防ぐ効果があるとすれば、パラット自身の精神衛生上好ましい名前ではある。基本的にSilvia Hromádková（シルヴィア・フロマードコヴァー）のヴォイスと他の参加ミュージシャンの楽器演奏をパラットがライヴ・サンプリング&ミックスするスタイルで数作のライヴ録音カセットをリリース。91年ライヴ公演で訪れたウィーンのELAKスタジオで録音され、パラットの死の翌年96年にリリースされた本作では、ヴォイスとドラムだけの演奏を奇怪なエレクトロアコースティックに変調させ、複雑なリズムのフォーメーションと歪んだヴォーカルが微妙に絡み合う、この世のものとは思えない霊的な音楽世界を描き出している。Suicidal Meditationsはパラットの死で解散したが、2020年にシルヴィア・フロマードコヴァーを含む所縁の音楽家によりS/Mとして再始動した。

   

    Suicidal Meditations

●Paprsky Inženýra Garina – Blbá Evropa

(Image Studios / 1991)

1986 年 6 月 にプラハで極秘開催されたオルタナフェスで対バンした二つのバンドメンバーにより結成されたインダストリアル・バンド。同年9月にヴォーカリストの絵画展でデビューする予定だったが、展覧会場側の活動家が当局に逮捕されたため中止の憂き目にあった。パラットは88年にギタリストとして加入。パラットの影響で実験的なサウンドに生まれ変わり、歌詞も自作の他にホーチミンやロシアの詩人や小説家の作品を取り入れ、プラハ地下シーンをリードする存在として活躍する。『愚かなるヨーロッパ』と題された本作が唯一のリリース。メタル・パーカッションやサンプラーを取り入れつつ、民俗音楽や中世宗教音楽の要素が濃いダークなサウンドがチェコのポスト・インダストリアルを象徴する。2015年にオルタナフェスAlternativaでTest Dept.と共演する栄誉に輝いたが、同年パラットの急死により活動は散発的になる。2005年に若手メンバーを加えて現在も活動を続けているという。

 　  

 　 Paprsky Inženýra Garina 

●Kwi / Re-Construction Of Polar Sleep 1986-1987

（CS Industrial 1982-2010 / 2016) 

86年にベルギーへ亡命したスラヴェク・クウィは、現地で映像アート中心に活動しながら音楽への興味を追求し、現在はアイルランドを拠点にサウンドアーティストとして世界的に活動する。Artificial Memory Trace、alfa00、uni.Sol_、soundctuaryなど多数の名義で、ほぼ毎日のようにアンビエント／ドローン／エレクトロニカ／フィールドレコーディングの新作を発表している。いずれもチェコ時代にパラットと共に培った異端精神が宿った異形の音響作品ばかりである。本作はクウィがベルギーへ移住して最初の1年間に、チープな録音機でフィールドレコーディングした音源をテープレコーダーの「録音」ボタンと「停止」ボタンを押すだけの原始的なカットアップ手法で編集したミュージックコンクレート。カオスの中にウィットに富んだストーリー性があり、聴いていて飽きることがない。

 　  

■Interpretace　インタープレタッツェ

  Interpretace 1979

  Interpretace 2019

「三人で集まって音を出して、終わったら一緒に散歩に行く。それは治療であり、社会主義的現実からの逃避であり、おそらく儀式のようなものだった。」　

～40年にわたり現実を独自に解釈し続ける異形のローカル集団～

プラハから約150km北東に位置する街Leberc（リベレツ）は、ドイツ語ではReichenberg（ライヒェンブルク）と呼ばれ、14 世紀から繊維工業が発達し「ボヘミアのマンチェスター」と称される工業都市だった。1930年代にヒットラーが侵攻し、汎ゲルマン主義のプロパガンダのために設立したスデーテン独立国の首都となり、ナチスドイツのポーランド侵攻の拠点になった。第二次大戦末期、敗色が濃くなったナチスドイツが作った有人型V1飛行爆弾（ナチス版神風特攻隊）のコードネームはライヒェンブルクだった。第二次大戦後ドイツ人は国外追放されチェコ人が再定住し、都市名もチェコ語のリベレツに統一された。

反ドイツのみならず独立精神の高いこの街のリベレツ大学で1978年に3人の学生が結成したバンドがInterpretace(インタープレタッツェ)だった。結成当時はサンフランシスコの前衛ロックバンド、クロームの1stアルバム『The Visitation』(1976)に多大な影響を受けたという。メンバーはRichard Charvát、Karel Neumann（Kytaristus）、Humor Nebassの３人で、状況に応じてMartin Habětínek（Habas）が第４のメンバーとして参加する。結成から現在に至るまで、プラハの地下音楽シーンからは完全に孤立した環境で活動を続ける。

Intepretaceとはチェコ語でInterpretation（解釈、通訳）を意味する。「絶対的な現実は存在しない。現実とは解釈の問題である」という思想に基づいて「メンバーそれぞれの現実への独自の解釈を肯定し、お互いの現実を音楽で再解釈する。そしてその音楽を聴き手が独自に解釈することを肯定する」。これがInterpretaceの活動の信条である。

彼らの音楽はギター、テープループ、ラジオなどを使った完全なフリー・インプロヴィゼーションの結果であり、手法自体は同時代の西側のインダストリアル／エクスペリメンタル・ミュージックと似ているが、単なる音のカオスに終わらないオーガニックな感覚は一種のアミニズムを思わせる。それは極めて独特な演奏・録音方法に起因する。彼らはスタジオやライヴハウスやコンサート会場など音楽向けの場所で演奏することはほとんどない。自らの足で探索し、古い城や教会、工場や廃墟の建物、野外の広場や森の中など、いい音響が得られるロケーションを見つけたら、即座にその場所で演奏し録音する。違法とまではいかないが、所有者などの許可を得ることはない。また、自分たちのための演奏なので宣伝や告知は一切しない。最も大切にしているのはローマ時代の宗教用語で「場の守り神」を意味するGenius Loci（ゲニウス・ロキ）。演奏する場所に宿る雰囲気や気配を糧にして生み出されるのがInterpretaceの音楽なのである。

80年代初めに音源をカセットテープでリリースし始める。ごく少数ハンドメイドで制作された作品はアンダーグラウンドなルートで配布され、そのうちに人の手を通じて西側諸国へも届けられ、1986年にイタリアのノイズ専門レーベルOld Europe Caféからカセットでリリースされた。シンプルに『INTERPRETACE』とタイトルされたこのアルバムには、面白いことに「Všechno Špatně」＝All Wrong（すべて間違い）という曲が収録されていた。2006年にDiscogsで偶然見つけるまで、メンバーはこの非公式アルバムの存在を知らなかったという。このアルバムは2018年にメンバー自身によるリマスタリングで正式にデジタル・リリースされた。

90年代以降はフリー・インプロヴィゼーションをベースにして、ミニマル、アンビエント、エレクトロニカ、現代音楽などへ音楽性の幅を広げており、2010年からはメンバーのHabbsが映像制作をスタートし、ショートフィルムを数点発表している。近年は新作に加えて過去の未発表音源が次々発表されている。

現在もリベレツを拠点に同じメンバーで活動を続けるInterpretaceは、チェコスロヴァキアの最初のインダストリアル・ミュージック・アーティストというだけでなく、40余年にわたり現実を独自に解釈し続ける孤高の表現集団として、世界的に評価されるべき存在である。

【主なディスコグラフィー（80年代のみ）】

・Garáž (1981)

・Devátá Vlna (1983)

・Vodka'n'Roll (1983)

・Interpretace (1986 Unofficial)

・HanniBaal (1986)

・Live In Chapel Hradek N. Nisou (1986)

・Tschernobyl (1986)

・Země Zemi, Popel Popelu, Prach Prachu (1986)

●Interpretace / Devátá Vlna

(Interpretace Self-released / 1983) 

1作目の『Garáž』（81）はギター、ベース、ドラム編成のジャムセッションだったので（それも十分奇怪なアヴァンロックだが）、2作目の本作がインダストリアル・バンドとしてのデビュー作と言えるだろう。チープなシンセの電子音とエフェクト操作で変調された器楽ノイズが不格好に重なり合うガジェット感は、日本の19/Jukeや第五列の諸作を思わせる。特に盛岡在住のOnnykこと金野吉晃が、70年代末～80年代初頭に自宅録音で制作した作品と同じ匂いを強く感じる。この際「リベレツはチェコの盛岡である」と言い切ってしまおう。当時社会主義の壁がなければ、リアルタイムで第五列と交流があったかもしれない。

 　  

●Interpretace / Live In Chapel Hradek N. Nisou

(Interpretace Self-released / 1986)

チェコ、ドイツ、ポーランドの三国国境に近いフラーデク・ナド・ニソウの平和教会でライヴ録音されたアルバム。大聖堂の深いリバーブの中で、シンバルの連打音と弦楽器のきしむ音と得体のしれないパルス音が鳴り響く、文字通りのリチュアル（儀式）ミュージック。教会の精霊が降臨して合唱しているように聴こえる。無許可の演奏ということだが、こんな騒音を1時間近く垂れ流して「人騒がせにもほどがある!」とお咎めはなかったのだろうか？「Live」とあるが、観客がいるライヴではなくその場所での生録音を意味する。その意味ではInterpretaceの作品はすべて「ライヴ録音」なのである。

 　  

●Interpretace  / Tschernobyl

(Interpretace Self-released / 1986)

1986年のチェルノブイリ原子力発電所の爆発事故を受けて録音したアルバム。ガイガーカウンターを思わせるノイズギターやハンマービートの断続音に、サイレンや解体工事現場の金属音がコラージュされ、最後は空虚なレクイエムへと至る。原子炉の爆発～崩壊～世界の滅亡のストーリーをInterpretace流に音で再現したショッキングなコンセプト作。ちなみにアブサンに含まれる幻覚ハーブ、ニガヨモギの催眠成分をロシア語・チェコ語ではChenobyl（チェルノブイリ）と呼ぶらしい。

 　  

●Ivan Acher & Richard Charvát / 1. Regionální

(CS Industrial 1982-2010 / 2021)

90年代初頭リベレツ工科大学で教職を得たInterpretaceのリヒャルト・シャルヴァートは、学生でアーティストのIvan Acher（イヴァン・アッチャー）と出会い、二人でいくつかの即興演奏を録音した。本作はInterpretaceのKytaristusや鍵盤奏者のJakub Zitko等をゲストに迎えてのピアノ、オルガン、管楽器、弦楽器、オブジェ、テープ等を使った即興演奏を、リヒャルトが歌曲の形に編集したコラージュ作品。雑多で複雑な構成はミュージックコンクレートやレコメン系チェンバーロックに通じるが、根幹にあるのは現実を再解釈するInterpretace精神である。その後イヴァンは作曲家としてダンスや演劇の劇伴を数多く手がける。

 　  

●Interpretace / EGO 

(Noise Margin / 2024)

2024年4月7日にチェコのNoise Marginレーベルからリリースされた現時点での最新アルバム。ドローン/アンビエント系のサウンドだが、そこはかとないリチュアル感と冷徹な感性は40年前と変わっていない。どんな機材を使っているのかわからないが、おそらく最新テクノロジーではなく、80年代に近いレトロな機器で制作されたと想像される手作り感のあるインダストリアル・サウンドには希望の光が満ちている。政治・経済状況がどう変わろうと、現実とは個々人の解釈の問題であることに変わりはない。その一貫した表現精神こそ故郷リベレツに宿る「インタープレタッツェ魂」の証かもしれない。

   

■その他のチェコスロヴァキア地下音楽

共産政権時代のチェコスロヴァキアにはSupraphon、Panton、Opusの三つの国営レコードレーベルがあり、クラシックだけでなくジャズやポップス、ロックもリリースされていた。優れたビートロック、サイケデリック、プログレ、ジャズロックのレコードも多数ある。しかしレコードを出したりコンサートで演奏したりするためには、当局の審査を受けてプロ免許を得る必要があった。政権側が不適格と判断した音楽家は、免許が与えられなかったり、一度与えた免許がはく奪されたりして、公式な音楽活動が禁止されることになった。それは音楽のスタイルというより音楽を取り巻くカウンターカルチャーへの弾圧だとも考えられる。インダストリアル・シーンに関しては、そもそも活動自体がマイナーでごく一部の人にしか知られていなかった（この状況は西側でも同じである）ので直接政府の弾圧を受けたわけではないかもしれない。そうだとしても89年11月のビロード革命により、芳醇な地下音楽の水脈が地上に溢れ出たことは、もう一つの「革命」だったことは間違いない。

ここに紹介するのは70～80年代を生き抜いた地下ロックの猛者から、90年代オルタナ／インダストリアル・シーンの個性派や、現代の最先鋭アーティストまで、チェコスロヴァキア地下音楽の豊饒の海の水先案内となる作品である。

●The Plastic People Of The Universe / Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned

(Boží Mlýn Productions, Invisible Records / 1978)

チェコ地下音楽の基本アイテムにして試金石ともいえる問題作。初期PPUのメンバーで、76年の弾圧で国外追放されたカナダ人ポール・ウィルソンが設立したBoží Mlýn Productionsによりフランスでリリースされた。このアルバムがなければPPUやチェコ地下音楽の存在が西側に知られることがなかった（または遅れた）ことは確かだが、その半面、リリースの背景から「東欧のロックは迫害と闘争の中で生まれた」という偏ったイメージを生んだことも事実。政治云々とは関係なく、地下芸術を象徴する黒で包まれたアートワークと、ひび割れた前衛ジャズロックの生々しさは永遠に褪せることはない。筆者が偏愛する60年代ロサンゼルスのガレージサイケバンド、ザ・シーズを彷彿させる物寂しいエレピの音が個人的にはたまらない。

 　  

●DG 307 / Gift To The Shadows (Fragment)

(Boží Mlýn Productions, Šafrán 78 / 1982)

PPUと並び70～80年代プラハ・アンダーグラウンドを代表するバンドがDG307。バンド名は若者が兵役免除の証明書を得るための精神科診断番号。73年にPPUのベーシストMilan Hlavsa（ミラン・ハルヴサ）と詩人のPavel Zajíček（ペヴェル・ザジャク）により結成。何度かの弾圧の末、騒乱罪で逮捕されたザジャクは80年に国外へ亡命しバンドは解散を余儀なくされる。民主化後、帰国したザジャクにより92年に新メンバーで活動再開、ライヴにレコーディングに精力的に活動するが、2016年ザジャクの健康上の問題で活動停止した。本作は82年にBoží Mlýn Productionsによりスウェーデンでリリースされた79年録音の1stアルバム。ビートレスで詩と歌に重きを置いた暗黒チェンバーロックの狂気が、チェコ・アンダーグラウンドの最深部を垣間見せる。

 

●Various – Czech! Till Now You Were Alone

(Old Europa Cafe / 1984)

ヤロスラフ・パラットやインタープレタッツェを含む東欧地下音楽を多数リリースしているイタリアのレーベルOld Europa Caféが、冷戦真っただ中の84年にリリースしたチェコ地下ロック・コンピ『チェコよ！今まで君は孤独だった』。ほとんどの音源が政権当局はもちろん、アーティスト本人も知らないうちに地下ルートで流出したものだろう。時代的にニューウェイヴ／ポストパンク系の多様なスタイルが混在したアマルガムになっていて、当時の日本の無名インディーズ・コンピを聴いているような既視感がある。ゼルダやじゃがたらにそっくりの曲もあり思わず笑ってしまう。その中でもラストに収録されたDisharmonic Balletの異物感は突出している。

 　  

●Psí Vojáci / Brutální Lyrika

(Indies Records / 1995)

高名な詩人の息子であるFilip Topol（フィリップ・トポル）が79年にプラハで結成したオルタナロック・バンド、シ・ヴォヤーチ（犬の兵隊）。デビュー・ライヴ直後に秘密警察により摘発され当局から公的活動を禁止されたが、プライベートな秘密イベント等で活動を続け、89年以降人気バンドになった。国内外をツアーし20枚近いアルバムを発表したが、トポルの死により2013年6月に解散。パンクロックだけでなく近現代クラシックや前衛音楽の影響を受けた高度な音楽性と、トポルの流麗なピアノと文学的な歌が特徴。「残酷な歌詞」と題された本作は、ピアノとサックスが交錯するフリーキーな疾走感が、筆者が偏愛するオーストラリアのポストパンク・バンドLaughing Clownsを思わせる隠れた傑作。

●Napalmed / Never Mind The MSBR, Here's The Napalmed

(Cze Napalmed / 2002)

1994年チェコ北東部の街モストで結成されたノイズコアバンド。メタルや廃材をエレクトロニクスで変調したハーシュノイズで知られ、ジャパノイズとのつながりも深く、メルツバウ、AUBEなどのコラボ／スプリット作品も多い。セックス・ピストルズのタイトルをパクった本作はノイズ専門誌『電子雑音』を創刊した田野幸治（MRBR）をリスペクトしたノイズ作品。7～80年代には不可能だったチェコと日本の地下音楽の交流がノイズ・シーンで実現した意義は大きい。中心人物のRadek Kopelは、ソロ・プロジェクトNPLMDやノイズ・トリビュートバンドEine Stunde Merzbauten（アイネ・シュトゥンデ・メルツバウテン）などのサイド・プロジェクトを経て、現在はRDKPL名義で電子音響／ハーシュノイズを制作している。

●Einleitungszeit / Aus Der Leichenkammer: "Klonieren Des Machinen Lärms"

(Recalcitrant Noise / 1997)

ドイツ語で出発時間を意味するEinleitungszeit（アインライトゥングスツァイト）は94年からスロヴァキアで活動するノイズ・インダストリアル・バンド。最初は4人組だったが、やがてP-01 / Patryck KyberとR-01 / Richard Norgの二人組になる。悪趣味な死体写真のジャケット、ヒステリックな打撃音、神経を逆なでする金属音、抑圧的な重低音が延々と続くパワーエレクトロニクスの典型だが、轟音の中に沈殿する行き場のない閉塞感が、社会主義圧政時代の名残を感じさせる。グラインダーや火炎放射器を使った破壊的なライヴ・パフォーマンスでも知られる。2008年を最後に新作リリースはないが、2024年4月7日にこの5thアルバムを含む4作品がリマスターされてアメリカのノイズ専門レーベルPhage Tapesから再発された。

 　  

 　 Einleitungszeit

●Vladimír Hirsch / Lux Antiqua

(Integrated Music Records / 2023)

ウラディジミール・ヒルシュ（1954年生まれ）は70年代から活動する作曲家・鍵盤奏者。現代音楽家としての活動と並行して、80年代半ばにポストパンク・バンドDer Marabuに参加、90年代以降は複数のダークアンビエント／インダストリアル系グループを率いて活動している。現代音楽とアンビエント／インダストリアルを組み合わせた実験的な作風で知られ、音を均質で分割不可能な物質へと錬金術的に変換するコンセプト「Integrated Music（統合音楽）」で独自の音楽を制作している。本作は室内オーケストラと合唱団をフィーチャーしたダイナミックなアンビエント交響楽によるコンセプト・アルバム。暗黒のモダンクラシカルと呼びたい。

●Miroslav Tóth & Dystopic Requiem Quartet / Black Angels Songs

(Tothem Records / 2021)

ミロスラフ・トスはスロヴァキアのサックス奏者・作曲家。現代音楽、即興音楽、エレクトロアコースティック、オーディオヴィジュアルの分野で活動し、映画や演劇のサントラやゲーム音楽も手がける。本作はコンテンポラリー弦楽四重奏団とトスのエレクトロニクスで生成した斬新なエッジを持つエレクトロアコースティック作品。奇々怪々な電子音を引き裂く弦楽器の悪魔のトリルは、チェコ・モダンクラシカル界の革命の雷（いかずち）と言えるだろう。

 　  

●Budeč / LX

（Budeč Self-released / 2022）

チェコにはボヘミアとモラヴィアに大別できる伝統的な民俗音楽の流れがあり、その影響はジャンルを問わずあらゆるチェコ音楽に色濃い。中世民俗音楽の霊的世界への憧憬は地下シーンでも重要な要素となっている。本作は「チェコ版アシッド・マザーズ・テンプル」という風情の現行プログレサイケ・バンドOlaf Olafsonn and the Big Bad Tripのリーダーのオラフ・オルフソンと、女性シンガーZuzana Gulová（ズザナ・グロヴァ）のデュオユニットBudeč（ブデチ／英語でwill beの意味）の3rdアルバム。フルート、リコーダー、パーカッション、弦楽器などの民俗楽器を多用した美しく神秘的なアコースティック・サウンドは、Current 93のリチュアル・フォークに通じる異世界への導きである。

●Přetlak Věku /  ...nebo maliny

（Poli5 / 2024）

古くから征服者の圧政を笑って受け流してきたチェコ人の諧謔精神は、ユーモラスで捻くれたポップミュージックを多数生み出してきた。フランク・ザッパに通じる変拍子や演劇仕立てのサウンドはチェコ前衛ロックの裏の主流といえる。「時代の重圧」を意味するシェトラク・ヴィェクは、2009年にプラハで結成された男女二人ずつのジェンダーバランスのとれた4人組。『…あるいはラズベリー』と題された本作は4作目にして最新作。フルートとEWI（電子クラリネット）の絶妙なアンサンブルとコミカルな男女ヴォーカルの掛け合いで展開されるレコメン系アヴァンポップは、笑って泣ける人情劇のように面白い。大道芸人顔負けのドタバタなライヴ・パフォーマンスも一見の価値あり。

 　  

 　 Přetlak Věku

■レーベル・ガイド

＊殆どの音源が無料でダウンロード可能です。

●CS Industrial 1982-2010

1982～2010年のチェコスロヴァキア・インダストリアルの貴重音源を多数リリース。　

 　  

●Noise Margin

CS Industrial 1982-2020の共同オーナーでもあるMichael Borůvkaが運営する現代チェコのインダストリアル／ノイズ・レーベル。

 　  

●Poli5

2006年設立。あらゆるジャンルの現代チェコの先鋭音楽をリリース。

 　  

●RDKPL

NapalmedのRadek Kopelの個人レーベル。