Zobrazují se příspěvky se štítkemm.i.o.s.. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemm.i.o.s.. Zobrazit všechny příspěvky

28.04.20

4 v 1 aneb čtyřikrát o jedničce


 Tak máme v Česku s postupující perestrojkou další festival. Industriální. Do původní představy skupiny Střední Evropa, iniciátorky týhle akce, se sice hned nabouralo několik nepostradatelnejch chytráků, ale o tom až později. I tak bylo 7. a 8. dubna v zatím neprošvihnutým sále KS Delta v Praze 6 co slyšet.

   Kdo si, podle programu, koupil lístek jen na jeden z koncertů, pro něj zajímavější, zjistil hned po příchodu, že všechno je jinak. První den zahajovala nejznámější propagátorka industriální hudby - Střední Evropa, kapela vystavěná Petrem Trpákem na troskách Veselých Filištínů. Dík problémům u vchodu (lístky stály 25,- Kčs) jsem slyšel až závěr její produkce, ale i tak můžu říct, že tím večer předčasně vyvrcholil hned na začátku. Přes stálou slabinu skupiny - dívčí zpěv, i přes to, že tentokrát snad hráli pod svým obvyklým standartem. Na podiu už tradičně všichni v černém, žádná světla jen jediná slabá žárovka, prototyp klasické image českého (nebo spíš pražského) industriálu. Střední Evropa je jedinou kapelou v pravým slova smyslu industriálním myšlením, texty i celkovou kocepcí, přes to, že její hudba by se dala označit spíš snad termínem brutální minimalismus. Není to žádná hluková apokalypsa. Ve vedení hlasů saxofonové sekce se objevují názvuky barokní a gotické hudby, přes surovost, zdánlivou nemelodičnost a ostré pochodové rytmy je cítit, že je to hudba slovanská. Evropa se taky dík této konfrontaci názorů na to, co vlastně je industriální hudba, rozhodla uvádět jako "hudbu Střední Evropy".

   Další v pořadí bylo karvinské hornické trio Hore Hor. Dva kytaristi a zpěvák hrající na ozvučené pružiny byli nakonec proti původnímu plánu jedinou nepražskou kapelou festivalu. Zařadil bych je někam k okruhu kapel Lydie Lunch, Swans nebo Sonic Youth - stejně neúprosně agresivní zvuk dvou zbustrovaných kytar, pomalu, monotonně se valicí v táhlých moravských melodiích, pružiny používané jako perkuse, díky práci zvukaře skoro neslyšitelné, stejně jako zpěv. A zrovna tak se na podiu mezi nástroji Střední Evropy ztrácela i kapela sama. Počáteční příjemnej šok mě sice rychle přešel, potřebovali by spolu ještě hodně hrát a k tomu zrovna v Karviný asi moc vhodný podmínky nejsou, přesto jsem už teď zvědavej, jak budou znít na dalším ročníku. po koncertě jsme se dozvěděl, že jako texty používají básně Petra Bezruče a tím větší zlost jsme měl na zvukaře. Koncertem Hore Hor vůbec začala dvoudenní demonstrace jeho neschopností. 

   Po následující skoro hodinový přestavbě pódia předvedla Coca-Cola Show, první omyl festivalu, jakýsi happening připomínající máničkovské koncerty z dob začátků Amon Duul, Vyráběli sice dost hluku, ale s industriálem to nemělo nic společnýho.  Textům znovu nebylo rozumět, i když podle pár slov, který občas vypluly na povrch, to bylo tentokrát líp, na podiu se pohybovalo množství lidí (10-12?), zpěváci se střídali, přicházeli a odcházeli do zákulisí a několik dalších lidí pod podiem malovalo černou barvou na rozvěšené balící papíry, které na závěr rozhazovali mezi publikum. Celá akce působila dost křečovitě, na hudbě bylo znát, že kapela nezkouší, použití houslí v některých skladbách mi připadalo dost problematické - až příliš zavání poplatností Plastic People a vůbec za celý rok od doby kdy jsem Coca-Colu slyšel naposled, se nic nezměnilo. Kůň prosazený na festival na poslední chvíli Centrem pro volný čas mládeže ČÚV SSM naprosto zklamal a stal se jednoznačně největším festivalovým průserem. Svědčilo o tom i předsálí nabité znechucenými posluchači, kteří odešli ven čekat na poslední skupinu večera - Mondrian.

   
Mondrian je duo s těžce neindustriálním vzhledem. Tvoří ho výborně cítící baskytarista Jaroslav Pižl, decentní mladý muž korektního vystupování, v bezchybném obleku se sponou na kravatě a perfektní houslistka, kterou jsem na první pohled považoval za nějakou funkcionářku klubu. Kromě živých hráčů využívá Mondrian i přednatočené pásky s hluky nebo automatickým bubeníkem. Zvuk baskytary je ve většině skaldeb silně zkreslený, přes to zůstává hudba jemná a ukliňující, oproti původnímu programu bylo zařazení týhle skupiny na konec večera dobrým dramaturgickým tahem. Bohužel ale Mondrian doplatil na zbytečně dlouhé přestávky mezi kapelami. Hrát začal až po dvaadvacáté hodině, kdy většina lidí v sále už usínala. I tak se po skončení konceru seběhlo kolem Jardy Pižla několik lovců talentů aby si zajistili kontakty k dalšímum vystoupením. Hudba byla pro ty co neznají kazety Informátor OOI a Frankfurt-Praha opravdovým zjevením.

   Druhý den přehlídky otevřeli Paprsky inženýra Garina. Další skupina v černém, bez světel na podiu. Paprsky kopírují Einstürzende Neubauten, a to takovým způsobem, že přebírají přímo některé jejich nástroje např. ozvučený nákupní vozík, používají také brusku, vrtačku atd. V jednu chvíli, kdy jsem musel odejít na záchod, jsem při poslechu z dálky měl pocit, že dokonce přímo některé věci EN hrají. Jejich hudba je nejindustriálnější na první poslech, ale ve skutečnosti zůstává jen u vnějších znaků, na povrchu. Nejsilnější byla jako doprovod k dokumentárnímu filmu z VŽKG, který se promítal na stěnu za kapelou v druhý části koncertu. 

   Po další dlouhé přestavbě pódia další z omylů dramaturgie. OZW. Kultovní pražská kapela s frekvencí koncertů tak jednou za dva roky, teď dokonce po čtyřech letech. OZW jsou skvělej bigbít, ale proč bigbít na týhle akce? Kobox, který skupinu strašil ve filmu Hudba 1985, se objevil na scéně v pěti exemplářích - OZW vystoupili jako obvykle v maskách. Koboxí hudba vychází z kalsiky českého undergroundu, je poučena americkými garážovkami 80. let a místy překvapivě zazní i obyčejná písničková melodie jak z půlky šedesátých, což, zřejmě neúmyslně, koresponduje se současným světovým trendem.


 M.I.O.S. na plakátku jako Žampióny v našich botách, byli podle mě to nejlepší, co se vůbec na festivalu objevilo. Jediný, kdo dokázali vybočit ze zavedeného podiového klišé. V mrtvolném světle jediné shora svítící žárovky se na úplně prázdném jevišti pohupoval a jakoby v rituálním tanci obíhal do sebe zahleděný přírodní muž, šaman, kromě skalpové kadeře v zátylku hladce vyholený hráč na australský folklórní nástroj didjiridoo, David Urban, vedle něj se nekoordinovaně zmítal civilizovaný neurotik, rockový hudebník, zpěvák (zpěv bez textů) hrající na elektrickou kytaru, Jaroslav Nosek. Oba do půli těla svlečení muzikanti předvedli s pomocí přednatočených pásků zvukovou koláž průmyslových hluků, útržků jemné minimalistické hudby akustických kytar, dlouhých zvukových pasáží, průrazně monotóních diskorytmů a kytarové destrukce, vše díky důkladné stylizaci na pódiu podané jako etnická hudba industriální civilizace. To měl být závěr koncertu!

   Ale nebyl. po další půlhodinové přestávce se konečně dočkali starší pánové rakouského dua Astaron, které předcházela pověst industriálního striptýzu. Kočičky to byly pěkný, to jo, Jim Čert pod pódiem  slintal, jenže na svlíkání nedošlo a větší industriál jsou snad i Depeche Mode. Z pásku elektronická hudba, holky omotaný zkrvavenejma obvazama jenom zpívaly. Ale výborně. Krásně melodický dvojhlasy, mystický texty, bohužel křečovitá snaha vypadat co nejtemněji, zapálené kostelní svíce, umělá lebka a diapozitivy jinak příjemnou hudbu dost shazovaly, celek pak byl jenom k smíchu. Zvukař navíc v průběhu týhle produkce dokázal, že je naprostej ignorant, neschopnej nazvučit ani magnetofon s dvěma mikrofony. Duo Astaron bylo taky jednou z věcí, které tu neměli co dělat.

   A co na závěr? Kdyby se ti chytráci, o kterých tu byla řeč na začátku, nesnažili procpat do programu za každou cenu tzv. zahraniční hosty (Coca-Cola byla náhrada za F.Butzmana, který nakonec nedorazil) a dali větší prostot Evropou už domluveným kapelám z Plzně a ze severních Čech, mohla být konfrontace pouze domácího industriálu určitě daleko zajímavější....

Zbyněk Heřmánek, Šot č.4


Industriál v Deltě

   U nás téměř neznámý směr tzv. industriální hudby se představil na prvním festivalu, který uspořádalo pražské Kulturní středisko Delta za spolupráce s Centrem pro volný čas mládeže. Nejryzejší formu industriálu prezentovaly dva pražské soubory - Střední Evropa a Paprsky inženýra Garina. Střední Evropa se snaží o svébytnou, původní formu této hudby. Na pozadí dunění kotlů se proplétají a spojují rytmy vytvářené na nejrůznější průmyslové perkuse, saxofonová baterie kontrastuje s recitativním zpěvem, který vyznívá jako volání o pomoc člověka, ztraceného uprostřed průmyslové společnosti. Paprsky inženýra Garina se netají vlivem klasiků žánru - západoněmecké formace Einstürzende Neubauten. Jejich vystoupení umocňovalo i promítání diapozitivů a filmů z prostředí oceláren. Industriální nástroje včetně brusky a vrtačky zde doplňuje baskytara a kytara, které kapelu orientují blíže k rockové hudbě. Výrazným objevem bylo i duo Mondrian, tíhnoucí spíš k vážné hudbě, a rovněž duo M.I.O.S. s působivou pódiovou prezentací. Jen velmi malé styčné body s industriálem měli jediní zahraniční hosté - rakouské dívčí vokální duo Asteron. Jejch melodičnost tak měla po všech předcházejcích účastnících jakýsi uklidňující, katarzní účinek. Podaří-li se pro příště zajistit více mimopražských souborů, bude domácí mapování tohoto pro mnohé zcela nového žánru, sugestivně odrážející duševní choroby civilizace, úplnější

Petr Slabý, Tvorba

Na Rockfestu chyběli

   Pod pojmem industriální hudba si možná mnozí představují jen zběsilé mlácení do železného šrotu, které vlastně ani hudbou není. První festival industriální hudby koncem minulého týdne v pražském kulturním středisku Delta vyvrátil zkreslené názory. Vedle Paprsků inžinýra Garina, při jejichž produkci si skutečně připadáte jako v kovárně, je tu Střední Evropa, která staví do kontrastu melodické linky až čtyř saxofonů s bohatou rytmikou tvořenou krom bubnů také pružinami nebo železnými tyčemi či plechy. Industriální soubory často vyzžívají konkretních zvuků a pracují s hlukovými stěnami. Možnosti přednatočených pásků využili M.I.O.S. Ovšem v jejich případě byla od hudby neodělitelná pohybová složka. Většina industriálních skupin se snaží o komplexní působení na diváka, a proto nedílnou součástí vystoupení je vizuální stránka. Patrné to bylo nejen u paprsků, ale také u rockových OZW, kteří v obrovských bilých masách působili jako roboti. I hosté z Vídně - dívčí duo Asteron - by bylo méně působivé bez diapozitivů a svící zapalených na podiu. Mnozí si možná pomyslí: škoda, že nehráli na Rockfestu. Takové duo Mondrian spojující housle a baskytaru s přednatočenými pásky v minimalisticky pojatých skladbách by bylo jedním z největších objevů, jenže na Rockfestu by nebyl čas na složité přestavby pódia.

Alex Švamberk, Mladá Fronta


Další promarněná šance

   Když začaly pronikat první zprávy o připravovaném 1. ročníku festivalu industriální muziky u nás, vypadalo to nadějně. Pak se zprávy upřesnily, termín byl pevně dán - dokonce vhodně, vždyť to bylo týden po Rockfestu 89 - lístky v předprodeji, kapely v horečném tréninku a pochopitelně plno telefonátů na všechny strany, aby to nikomu neuteklo. Snad jen to místo - KS Delta - V Praze snad není klub tak vzdálený od centra.
   Pak přišel pátek 7. dubna a s ním hned několik překvapení - píši je v pořadí jak přicházely - cena vstupenek až nehorázně přemrštěná, změna v pořadí kapel a hlavně katastrofální dramaturgie. Tu dramaturgii by člověk chápal od byrokratů naší oficiální kultury, ale od lidí, kteří této hudbě věří a žijí v ní to byla rána pod pás.
   O předvedené muzice psát nebudu. Vždyť tak jako ve světě, tak i u nás se v této oblasti hudebního vyjádření vždy najde někdo originální (zde to byl Mondrian, Střední Evropa a částečně Hore Hor) zrovna tak jako epigoni bez nápadu. A těch zde bylo víc.
   Ale zpět k té neštastné dramaturgii. Myslím si, že není vhodná doba na zahazování možností zaujmout stanovisko k době i dění kolem nás. A takovou šanci 1. ročník na Deltě měl - a přitom ukázkově ji promarnil.
   Kdyby se podobná akce konala zhruba 300 km na západ, prosím, ať si tam dělají co chtějí. ale zde, v čase kdy není jisté že budou další ročníky, neboť vše vlastně záleží na osudu snahy jednoho politika, a to ještě ne našeho, to bylo marnotratné zahození příležitosti.
   Příležitosti uvést jednak kompaktní program v daném žánru - t.zn. využít plně, a to zdůrazňuji, čas celkem 10 hodin k tomu, aby byli lidé zavaleni tokem informací na dané téma. VždyŤ se v tomto případě samo nabízí řešení, jak využít přestávky mezi jednotlivými skupinami, Přece ne všichni divíci vědí dost o celé té oblasti industriální muziky, tak proč se přestávky nevyužilo k prezentaci této hudby z kazet s průvodním slovem. A navíc byla možnost do foyer umístit video se záznamy filmů, v nichž industriální skupiny umocňují svou hudbu vizuálně. Možná by pak i živá vystoupení byla lepší - v konfrontaci se totiž vždy tvoří něco lepšího.
   Vedlo tohoto nedostatku je pak totální absence průvodního slova tím nejměnším.
 
Ale za velmi podstatné však považuji to, že byla zbůhdarma ztracena jedinečná možnost určité dobové prezentace názorů. Vzhledem k tomu, že v rockové hudbě je zde kontinuita přetrhána a stále zpřetrhávána zásahy moci, je nutno každou takovouto příležitost využít k vyjádření vlastních názorů na dobu, život a vztahy ve společnosti. Přece si členové skupin, účastných na festivalu nemyslí, že žijí mimo rámec všeho. A tady si myslím, že jen veřejné a hlasité formulování něčeho jako tvůrčího manifestu či provolání je na místě. Byť by obsahovalo kontroverzní názory, ale aby hlavně nějaké bylo. Až takových provolání budou plné sály a sálky, pak bude doba zralá k tomu, aby se v rámci vzniklých rozdílů počalo utvářet společné vědomí a přítomnosti a příslušnosti k času a okolí.
Chápu, že je velmí těžké formulovat smysluplné prohlášení či provolání, jak kdo chcete, ale tím, že se to nezkusí nelze se poučit z chyb. A těch je i v oblasti neoficiálních hudebních skupin dost a sost, včetně absence velké dávky tolerance.
   A proto nezatracuji myšlenku pořádání takových to akcí, jen je potřeba je využít do posledního okamžiku jejich trvání. Snad tedy příště...

Petr Lachman, Šot č.4


Záznamy vystoupení M.I.O.S. a Astaron si můžete poslechnout na našem bandcampu












28.03.18

Mushrooms In Our Shoes - Quarter Libeň


Quarter Libeň je první a zároveň jediné studiové album mysteriozního dua industrialních performerů známého spíše pod zkratkou M.I.O.S.. 

Koncem května 1987 se David Urban a Jan Benedict Nosek domluvili, že budou dělat muziku. Vymysleli si název skupiny – Mushrooms In Our Shoes a zavřeli se v bytě, který změnili na domácí studio. Za pouhé dva dny hraní, nahrávání, mixování stvořili deset skladeb, celkem 40 minut hudby. Za použití kovů, plechů, perkusí, kytar, piana vznikla jakási kombinace industriálu a no wave v rituálním hávu. To vše vydali na kazetě v počtu 50 číslovaných kusů. 

D.: kovy, plechy, hluky, spec. klarinet, piano.
B.: perkuse, hluky, el. kytara, ak. kytara, piano, zpěv

released March 23, 2018

Digitalizace: Budis Studio

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/quarter-libe

08.02.14

2013 Releases

Obnovujeme očistu hlukem, otevíráme zaprášené archivy rezavých not a rytmické značky vrzajícího kovu. Vytahujeme hudebnost z průmyslem zničené společnosti a navracíme hudbě smysl, protože hudba je estetizovaná frekvence. Naslouchej neuróze ocelové hudby a zvukovým halucinacím při lámání století. Co tesáno do kamene, ryto do vinylu a vypáleno do kovu, zapomenuto nebude.
 

31.07.13

Exkurze po pražské industrii

  Ne, ne, nebude řeč o Kolbence, Pragovce, ani jiném dosud fungujícím muzeu, produkujícím buď výrobky určené k finálním "homemade" či přímo zničené suroviny. Oblastí, o niž se budeme zajímat, je industriální hudba, ke které jeden z masívních základních kamenů položila v druhé půli sedmdesátých let anglická skupina Throbbing Gristle a další později přikládaly Cabaret Voltaire, SPK, 23 Skidoo, Nocturnal Emissions, Last Few Days, P.16 D.4 a jiné.

  Snaha mapovat pražskou hudební scénu, ve které je homogenně začleněna industriální hudba, je úsilí téměř sisyfovské, neboť tato hudba žila uzavřena na periférii amatérského muzikálního spektra a teprve v posledních několika letech proniká, byť ve formě post-industriální, do širšího povědomí. Jistě existovaly skupiny, které fungovaly ve skutečném i duchovním sklepení a proto jsou známy pouze velmi úzkému okruhu svých přátel. Tudíž je potřebné poznamenat, že výčet je jistě neúplný a zůstává torzem. Leč pospojením jednotlivých torz se postupně vyplňují bílé mapy a odkrývá se zastřené.


  V roce 1983, kdy Čechy žily zakázaným punkem a novou vlnou, vystrčila růžky kapela Disharmonic Ballet, která uštědřovala posluchačům direkty do žaludeční krajiny: z různých elektronických mašinek a hejblat dolovala a ohýbala tvrdé zvuky a hluky a vzájemně se propojovala bez větších stop rytmů, natož melodie. O rok později kapela vydala dvě kazetová LP Quarantaine a Clinics Death, dnes nejen nesehnatelná, ale i zapomenutá. Pro historii je muzika skupiny zaznamenána na LP sampleru českých kapel Czech - Till Now You Were Alone, vydaném v roce 1985 v Itálii. žádnou hudbu není radno variovat do nekonečna, byla by to nuda, ale vývoj s sebou leckdy přináší otřesy. tato skupina svůj otřes nepřežila, rozpadla se.
  
  Na zbytcích Disharmonic Ballet vznikla v roce 1985 skupina Abteilung der Intensive Sorge fungující dodnes a jako jedna z prvních chytila dobrý vítr post-industriálu do plachet: klasická industrie v podobě elektronických hlubokých koláží je zastoupena v únosné míře, dominantně působí hutné perkuse a v současnosti i pompézní vokální sbory. Skupina je silně anonymní, do vínku si svobodně dala zákaz koncertní činnosti a šuplíku má muziku na tři LP.


  Rok 1985 byl vůbec šťastným: světlo světa spatřila skupina Veselí Filištínové. Zprvu provozovala brutální big beat (repetivní bicí, dvě basy, dechy) s plochami zbustřené kytary. V roce následujícím kapela více pracovala s abrvou zvuku perkusí, kovových objektů a přednatočenými pásky. Tím se posunula do roviny industriálu. Skupina se rozešla v roce 1987 a zbylo po ní velmi dobré kazetové dvou-LP Šithauz, které je průřezem celé tvorby.



  Paprsky inženýra Garina je skupina existující někdy od roku 1986 a ohledně originality se vyvíjela dost kontroverzně. Od swansovské rytmiky se postupně probouchala k rachotu kovových objektů a patrným vlivem basy, vokálu a aranží ala Einsturzende Neubauten. Prioritu mezi pražskými industriálními kapelami mají Paprsky inženýra Garina v používání diapozitivů a barevných filmů při vystoupení.


  V květnu 1987 na hudební scénu vykročilo duo Mushrooms In Our Shoes, zpočátku hrálo industriál-improvising (perkuse, kovy, kytara, klarinet, piano a hluky), kterým je zaplněné kazetové LP Quarter Libeň. Letos na jaře M.I.O.S. překvapili osobitým chápáním hudby a přístupu k ní: značně potlačená živá instrumentace (kromě kytary a speciálních dechů) byla kompenzována přednatočenými pásky perkusí, kovů a hluků a zároveň byly divákům nabídnuty scénické rituální kreace. Jedná se o svébytný pokus spojit hudební a jevištní projev.


  Několik bývalých členů kapely Veselí Filištínové založili v roce 1987 skupinu Střední Evropa, v jejíž hudbě dominují perkuse, žestě  a přednatočené pásky. Na začátku se jednalo o instrumentálky, od roku 1988, kdy do arzenálu přibylo piano, klávesy a sampling, kapela hraje skladby s českými angažovanými texty. Koncepční písničkový program De Hoc Satis je vitálním pásmem, které atakuje posluchače, způsobuje mrazení v zádech a zaměstnává mozkové závity. Doposavadní tvůrčí impulsy uvnitř kapely napovídají, že Střední Evropa pravděpodobně bude mít co říci i v blízké budoucnosti.

  Krátká výprava po stopách pražských industriálních, či spíše post-industriálních skupin, které svou tvorbou patří do kontextu českých realit konce let osmdesátých, končí. Pokud napomůže zmenšit nezměrné plochy map kultury s hic sunt leones, bude jen dobře.

Radan Lexa
4. srpna 1989, VOKNO 16

21.07.13

M.I.O.S. - Live at Festival of Industrial Music, Prague 1989


Mysteriozní duo industriálních performerů D.U. a B. tvoří samostatnou kapitolu dějin československého hudebního extrému druhé poloviny osmdesátých let. Jednoduchá rituální estetika, hlukové předtočené pásky, intenzivní práce s kovem, hlukem a zneužívání hudebních i nehudebních nástrojů jsou hlavními poznávacími znameními jednoho z projektů angažovaném v legendární zkušebně v bubenečské čističce „Šithaus“. Šestý release labelu CS Industrial zachycuje M.I.O.S. v rozpuku tvůrčích sil na prvním Festivalu Industriální Hudby v pražském klubu Delta v roce 1989. 

Mysterious duo consisting of two industrial performers D.U. And B is a specific chapter in the history of Czechoslovakian extreme music of the second half of the 80's. Simple ritual esthetics, noisy tapes, intensive work with metal and iron material, noises and abusing of musical and non-musical instruments are the main elements of M.I.O.S.'s music. The project was also engaged in legendary rehearsal place of Bubeneč Sewer Station called „Shithauz“. Sixth release of CS Industrial label shows M.I.O.S. in the blossom of their creativity during their live performance on the first Festival of Industrial music in club Delta in Prague which happened in April of 1989.

released 21 July 2013 

16.05.13

Běsný rituál

  Slovo dalo slovo. A 31. května 1987 se David Urban a Jaroslav Benedict Nosek domluvili, že spolu budou dělat muziku pod názvem Mushrooms In Our Shoes. Ihned zmizeli do privátu, změněného různými nástroji a magnetofony ve studio. Dva dny (1. a 2. června) soustředěné práce (hraní, nahrávání, mixování) znamenaly nejen překonání mnohých minulých i budoucích oficiálních rekordů v rychlosti studiové práce, ale i deset skladeb hudby, zabírající více než čtyřicet minut. Kazeta "Quartet Libeň" (David: kovy, plechy, hluky, spec. klarinet, piano; Benedict: perkuse, hluky, el. kytara, ak. kytara, piano, zpěv) byla na světě. Hudebním výsledkem byla jakási kombinace industriálu s improvisingem, tedy městský folklór (no wave) s dominantním vlivem průmyslových zvuků.

  V červenci kapela nahrála dvě písničky pro kompilační kazetu Informátor 00I, kterou editoval Antonín Hlávka (ex-A64, ex-Veselí filištínové) a poté nastalo období sebehledání. Řešení nalezli v příchodu Jana Duspěvy (perkuse, bicí) na trvalé hostování, neb normálně byl angažován u Střední Evropy. S posílenou rytmikou, již ve třech, nahráli písničku pro sampler Our Nebula Incured belgické firmy Corrosive Tapes, ovšem, to již pod názvem M.I.O.S.. Zkratkou původního jména ztajuplněli, tím spíše, že nikdo z kapely se nikdy více nesnažil nesrozumitelná písmena vysvětlit a zároveň prvý název v širším povědomí zapadl.

  Svého času sochaři a výtvarníci, dnes sdružení v Aktivu mladých, každoročně pořádali v lomu v Praze-Kopanině několikavíkendová open-air setkání veřejnosti s jejich novými díly, a to za hudebního doprovodu pražských kapel. 17. září 1988 si tam zahráli i M.I.O.S., kteří se tou dobou zabývali prvou verzí základních sekvencí pro samostatně nosný program koncertu. Zkušebna Šithauz, kde domovské právo náleží Střední Evropě (avšak dnes zkoušejí i Paprsky ing. Garina a Suicidal Meditations), se stala plně ideální pro jejich práci na industriálních projektech. Značná vytíženost Honzy Duspěvy, zkoušení a hraní ve dvou kapelách a jiné umělecké ambice (malba, design), postupně vedla k jeho vyvázání se z trvalejších "závazků" u M.I.O.S.. V lednu až březnu 1989 ještě kapele pomáhal s přednatočenými pásky pro koncert a jednu písničku pro Informátor 002.

  Před druhým dubnovým víkendem dva dny spurtoval v pražské klubu Delta I. industriální festival, kde M.I.O.S. vystoupili opět v duu. Bylo by asi zavádějící označovat jejich produkci za koncert, neboť se jednalo o performanci, v níž byly spojené prvky hudby a pohybu s pódiovou stylizací. Nosnou stavbou vystoupení ovšem byla hudba: asi čtyřicet minut přednatočených pásků, v kterých se objevili tři základní koncepční části, z nichž dvě sestávaly z hlasitých rytmů perkusí a brutálních zvuků kovů a plechů, třetí pak ze hry na piáno. Všechny tři sekvence (tvořící dohromady asi dvacet minut hudby) byly vzájemně provázeny méně dynamicky vygradovanou hudbou, založenou na množství repetitivních motivů hluků a rytmů. Pódiová stylizace dua, sporé oblečení (však také po vystoupení měli bosá chodidla pořezaná od střepů skla, válejících se na jevišti), choreografie a repetice vnukávaly vjem rituálního koloritu "stage performace", při které živá instrumentace nebyla nejdůležitější (David: speciální dechy, Benedict: el. kytara). Nevím, co očekávali diváci, ale popravdě řečeno, tohle tady ještě nebylo.

  Následovala česká šňůra. 8. května 1989 Skalice u České Lípy: vystoupení na undergroundové veselici, při kterém se asi dvěstě lidí probralo z pivní otupělosti, poslouchalo muziku a sledovalo, co se děje na pódiu, čemuž přítrž učinila uniformovaná bezpečnost se psy. Z této doby se traduje výrok policajta k jakési aparátnici MNV: "Soudružko, vidíte to samý co já? To sou šílenci!" 11. května Zlín-Malenovice: M.I.O.S. zahráli v soukromých sklepních prostorách bez jakýchkoliv problémů. 12. května Uherské Hradiště: před akcí byl David náhodou(?) zajištěn pracovníky StB, brzy propuštěn, vystoupení se uskutečnilo. 28. června Ústí nad Labem-Krásné Březno: vše v pořádku.

  Dost práce si M.I.O.S. dali s přípravou produkce plánované na 6. července v Deltě, kdy byly poprvé v Praze použity remixované přednatočené pásky. Také personální stylizace doznala vylepšené: odkryté části těla měli nabíleny a pomalovány znaky analogickými symbolům druidů. Avšak aktivita dua směřovala i organizačním směrem. Rozběhla se korespondence za účelem hrát v holandské Mekce alternativní hudby, v S-Hertogenbosch v klubu V2. Vystoupení v Holandsku se nakonec nerealizovalo z dost triviálních důvodů, zato s belgickou agenturou Fort 33 se domluvili na 15. července 1989 do Antverp. Pořadatelé změnili rozestavenou stanici metra v provizorní kulturní stánek pro jednorázové matiné. V prostorách stanice nainstalovali sochy, skulptury a objekty, narychlo zřídili bar s pivem, vínem a shitem. Kromě M.I.O.S. vystoupili i další kapely , z nichž nejznámější jsou belgičtí Vomito Negro. Jelo se dlouho do noci, reportéři z nezávislých rozhlasových stanic lovili informace a interview, ale místní publicita již nemohla změnit setrvačnost duchovního vývoje dua, který od posledního vystoupení v Deltě směřoval k rozpadu. Konec této hudebně-pohybově-performanční skupině dvou udělala vzájemná otevřená roztržka v Antverpách a z turné po Beneluxu se do Čech každý vrátil sám.

  Benedict je dnes kytaristou u big beatových Bad Beef Hat, David v soukromí trápí sampling zvuky, které má rád, a vzhledem ke svému zájmu i v jiných uměleckých oblastech poněkud ležérně hledá parťáka, jeehož by přibral do muzikálního holportu, aby zase s něčím překvapil nebo i šokoval.

  Snažit se o porozumění cožetovlastnětidvadělali je poněkud jednodušší s odstupem času a zároveň to není
vůbec jednoduché. Hudba (přednatočená i živá), pohybové kreace, kostýmní stylizace, černé, ničím nezaplněné jeviště a velmi sporé osvětlení, to vše tvoří ne-li stejně důležité, tak určitě důležité komponenty k postižení významu tvorby jako takové. Kostýmy a pomalování těla odkazovaly k přírodním národům, vyobrazené znaky pak k barbarským Keltům, Ve spojení s pohybem se tedy jednalo o jakýsi tanec, který by mohl znamenat usmíření si nebo naklonění si Bohů. Ovšemže fáze pohybů, tance byly kompaktní s hudbou, tedy v pianissimu nastala absence pohybu a na pódiu probíhala meditace, repetitivní rytmické struktury umožňovaly rituál nejen co do pohybu na jevišti, ale i pocitu v hledišti a okamžiky hlasité brutální muziky evokovaly emotivní agresi vůči hypotetickým nepřátelům (divákům?). Ačkoliv ani jednou nezazněly původní etnické zvukové fragmenty, vliv folklórní hudby, i když v transformované podobě pomocí současných instrumentálních možností, byl zřetelný. (David připouští určité ovlivnění hudbou původních obyvatel Arnhemské země) Těm, kteří pro neplastičnost obrazotvornosti by rádi slyšeli konkrétní přirovnání k hudbě jiné, lze připodobnit produkci M.I.O.S. k anglickým Zoviet France v jejich nejbrutálnějším období - LP "Norsh" - ovšem, obdoba je nikoliv v hudbě samé, ale její duchovní atmosféře, popř. jejím působením na posluchače. Černé jeviště a slabé osvětlení navíc umocňovala vlastní tajemnost performančního ritu.

  Paralelita k současnosti se zračí v tom, že připustíme-li vzájemnost mezi rituálem a naprogramovaným životem v moderní době, apk jsme na pódiu mohli spatřit sami sebe. Okamžiky meditace byly těmi nemnohými chvílemi, v kterých jsme schopni přemýšlet o minulém i budoucím konání. Vlastní rituál byl adekvátní běhu života v striktně daných konvencích beze stop používání vlastního rozumu a předvedená emotivní agrese je bohužel symptomatická naší biologické barbarské podstatě. Již zmíněné černé jeviště a minimální nasvícení pak zdůrazňovalo naše osamění a symbolizovalo beznaděj.

  Toto duo sáhlo do studnic tradic folklóru dávných národů i stavu rozpoložení moderního člověka hlouběji, než je běžné. A navzdory estetickým normám a rozdílům časů, v sobě přetavené vlivy lidových kultur, vymykajících se naší národní historické paměti, i vjemy nejsoučasnější sloučili v netradiční spojení zdánlivě starobylého vizuálního představení se soudobými hudebními výrazovými prostředky industriální civilizace. Pročež byli omezeným konformistou označeni za šílence. "Šílenci" M.I.O.S. už skončili. Už aby přišli další.

Radan Lexa
VOKNO 20

07.05.13

1. ročník festivalu industriální hudby

Industriální hledání

 První festival industriální hudby v pražské Deltě byl logickým vyústěním snah skupin z okruhu Střední Evropy a Paprsků o programové vystoupení, k čemuž směřovaly již společné koncerty se spřízněnými kapelami. To se však nepovedlo, protože na festivalu vedle industriálních kapel (použiju tohoto shrnujícího názvu, protože Vlček by po právu mohl tvrdit, že ve většině případů se jednalo o postindustriál někdy ovlivněný Geniale Diletanten) se objevily skupiny nemající s industriálem nic společného.

  Zahajovala Střední Evropa, která se už definitivně vymanila z vlivu matečných Veselých filištínů. Preferuje melodii a klade důraz na zvuk. Využívá až čtyřčlenné saxofonové sekce, ale v obsazení se objevují i klávesy nebo piano a samozřejmě nechybí železné tyče a pružiny. Rytmika neztrácí na významu. Slabinou byl pouze nejistý zpěv.

  Ostravské trio Hore hor zanechalo matný dojem. Chyběly výraznější nápady, kytarista i baskytarista byli průměrní a zpěvák a noisemaker v jedné osobě měl potíže s rytmem.

  Následující Coca Cola Show byla velkým omylem. Kdyby se alespoň jednalo o nepovedenou parodii. Ale ne, diváci byli pouze svědky vystoupení několika exhibicionistů, kteří tloukli do všeho možného, řvali jak na lesy a největší zábavou pro ně bylo tahat se o cáry počmáraného papíru.

  Vrcholem večera bylo duo Mondrian tvořené baskytaristou Pižlem a houslistkou Hájkovou, Hráli instrumentální skladby vycházející z minimalismu, baskytary však byla zkreslená a oba nástroje občas doplňoval předtočený pásek s rytmickými strukturami. Myšlenkově byl Mondrian, zatím největší objev sezóny, trochu spřízněn s Hogo Fogo.

  Druhý den zahajoval antipod Střední Evropy - Paprsky inženýra Garina - silně ovlivněné Einsturzende Neubauten. Hlukovým stěnám však chyběla rytmická sevřenost a celé vystoupení trpělo rozvleklostí už od úvodní znělky. Vrcholilo divokou třetí skladbou, do niž dali vše, byl to industriální trash, po němž už neměli co říci.

  OZW, kteří se na pódiu objevili po třech letech, opět zaujali maskami a sarkasmem, s nímž raegovali na současnou společenskou situaci, s industriálem však neměli nic společného. Ač hráli v novém složení nové skladby, hudba krom první písně mnoho změn nedoznala.

  Pod zkratkou M.I.O.S. se skrývali Žampióny v našich botách. Hudba ovlivněná trochu Chadimou zněla převážně ze záznamu, byla však jen jednou složkou konceptuálního třičvrtěhodinového vystoupení dvou polonahých performerů.

  Závěr přehlídky, které také ublížil špatný zvuk PA systému Tesla, obstaral zahraniční host. Naechované vídeňské dívčí duo Radio Astaron zpívalo za elektronického doprovodu ze záznamu. Jejich příjemné vystoupení by však hodně ztratilo ze své působivosti nebýt zapálených svící a diapozitivů.

Aleš Svoboda
Gramorevue 1989
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Industriál v Deltě

  V sobotu 8.4. jsem váhal mezi dvěma akcemi, Tou první byl televizní přenos volby Miss ČSSR, který nabízel obnažené dívky, schopné předvést za získání titulu cokoliv a tou druhou byla 2. část festivalu industriálových kapel v klubu Delta. Nakonec překvapivě vyhrál koncert a tak jsem po překonání úskalí (únavná cesta na kraj Prahy a odpudivé vstupné 25 Kčs) zaslechl první tóny českého seskupení Paprsky inženýra Garina. Když opominu špatnou práci zvukaře a fekální výlevy jednoho duševního trpaslíka z publika (Nasaď, nasaď), byl to vpravdě zážitek. Paprský mlátily s těžkou rytmikou do čeho se dalo a zvlášť poslední skladba, doplěná diapozitivy a barevným filmen sugestivně navodila atmosféru pulsající fabriky. Jen se vrhnout ke strojům.

  Po hrozně dlouhé přestávce přivítala občerstvené publikum zatažená opona. Z magnetofónu se ozýval neustále se opakující dětský hlas: "To jsou ale divní pánové, to budou asi šašci, viď?" Poté se opona rozhrnula a diváci dali dítěti za pravdu. Na pódiu stála skupina OZW  v montérkách a hlavně v groteskních maskách, připomínající dřívější Kocábovo show. Mezi zkamenělými muzikanty procházel muž s tváří staženou do úlisného šklebu a občas některého z hráčů praštil do hlavy pendrekem. Rozjela se perfektní podívaná výborně doplňující šlapající bigbít, Jenom škoda, že nebylo rozumět textům. Největší aplaus získala skladba uvedená sloganem "Na zóně pěší, lidé se věší". Písničky šly rychle za sebou (OZW nezapomněli ani ironizovat industriál) a dosycení obecenstva byly ještě jednou vytleskáni zpět.

  Potom následovala opět únavná přestávka. Poslední kapela, kterou jsem slyšel (čtvrtou jsem z časových nestihnul), začala svou produkci skopnutím fotografa z podia, Do předem nahrané hudby linoucí se z reproduktorů se začal o slovo hlásit opět výše zmíněný idiot (Nasaď!, nasaď!), ale stupňující gradaci hudby byl umlčen. Skupina M.I.O.S. dotvářela produkci z magneťáku kytarou a jedním nástrojem, který jsem díky tmě a různorodosti možných industriál-rockových zbraní nerozluštil. Celá kompozice byla mohutná a pronikala do diváků každým pórem. Einsturzende by měli radost. Během produkce skopli ještě jednoho šíleného tanečníka a nečekajíc na potlesk zmizeli z pódia. Omámení posluchači opouštěli sál k překonání další přestávky a já musel pryč. Co dodat? Jen houšť a větší kapky!.

Voknoviny 15