Kaspar von Urbach - na vlně bezzásadovosti

   Pražská skupina Kaspar von Urbach se před několika lety uvedla industriální hudbou silně ovlivněnou zvukem Einstürzende Neubauten. Jejich současná podoba, reprezentovaná albem Selfbondage, je ale mnohem osobitější a nese se v abstraktnější, nepísňové rovině. Kromě toho na jejich CDR vydavatelství KLaNGundKRaCH vyšla i alba personálně nebo duchovně spřízněných skupin. Aby toho nebylo málo, začali se pánové věnovat promotérské činnosti. Nad pivem jsem pohovořil s Janem Klammem a Ondřejem Parusem, kteří se oba v HIS Voice představili i jako autoři článků.

   Kaspar von Urbach na posledním CD výrazně změnil zvuk. Kde jsou neubautenovské inspirace?

JK: To myslíš vážně, tuhle otázku?

OP: To je zajímavé. My jsme mysleli, že se na Neubauten už nikdy nikdo ptát nebude, a v posledním rozhovoru na to zase přišla řeč. Neubauten svůj zvuk pomalu také ztrácejí…

JK: … s tím jak tloustnou a stárnou …

OP: … a my jsme byli rychlejší a ztratili jsme ho ještě dřív než oni.

   Jejich vliv mi ale popírat nebudete…

JK: V první fázi skupiny bysme byli pochopitelně dali úplně všechno za to být jako oni, což nebylo tak úplně jednoduché, protože vyštrachat někde nějaký bordel a snažit se ho ozvučit není úplně to nejsnadnější, co se dá dělat. Po nějaké době se to začalo trochu dařit a největší problém pak byl se toho zbavit – už se nám to vracelo dost velkým obloukem, pořád nám to někdo předhazoval.

OP: Já jsem původně hrál na normální bicí v rockových kapelách, to znamená, že když jsme začali sbírat železný odpad, stále jsem na něj „jen“ bubnoval. Pořád v mé hře byly postupy obyčejného bubnování, což Neubauten ve své hudbě taky mají nebo měli. Teď jsme se dostali mnohem dál směrem k hluku, noiseovým plochám, to už vlastně s tradičním bubnováním nemá nic společného. Z instrumentáře Kaspar von Urbach bicí souprava úplně zmizela a zůstaly pružiny, které ale nepoužíváme moc perkusivně.

JK: Zjistili jsme, že je jednodušší ty pružiny jenom tak jemně třít a hladit. Vyžaduje to mnohem míň úsilí. Taky jsme přestali tolik zkoušet a s rytmičností jsme se zbavili části Hitlera v nás.

   Ptám se proto, že mě vaše nová deska opravdu překvapila.

JK: Mám pocit, že ke změně ve zvuku došlo ve chvíli, kdy Hana, která hrála na klávesy, zběhla k mateřským povinnostem a kdy jsem zrovna měl pocit, že nám to začíná tak pěkně fungovat.

OB: Já bych to shrnul pod jednoduchou formuli všeobecného ubývání. Ubývaly nástroje i lidé, všechno se tak pěkně zredukovalo. Ve třech jsme byli jednu dobu se zvukem opravdu spokojeni, což si Hanka samozřejmě vykládala až příliš osobně.

JK: Já jsem se tomu ze začátku trochu bránil. Ve chvíli, kdy Hana odešla, jsem měl obavu z toho, jak to bude dál, ale už během prvního koncertu ve třech jsme zjistili, že to je asi správná cesta, protože jsme během hraní zažili tolik opojné nejistoty, že se ukázalo, že bysme v této cestě asi měli pokračovat. Na několika koncertech jsme kombinovali starší věci bez kláves s novými, částečně improvizovanými kusy a během půl roku jsme se dostali do fáze, kdy jsme polovinu koncertů improvizovali.

   A jak je to s improvizací na nové desce?

OP: Tam jsou věci, které jsme hráli už dlouho předtím na koncertech až do doby, kdy deska vyšla. Ve chvíli, kdy vyšla, to všechno, myslím si, skončilo. Od té doby, pokud si dobře pamatuji, jsme ještě nehráli. Pokud teď někdy bude koncert Kaspara, nejspíš se k repertoáru desky ani nevrátíme. Asi završila určité období.

JK: Je čas smést všechno se stolu… Co se týče procesu nahrávání, na desce jsou skladby, které byly ustálenější, i takové, které jsme nahrávali s tím, že jsme přesně nevěděli, jak budou vypadat. Je to tak napůl.

   Tento přístup také znamená méně zpěvu a textů. Jak teď předáváte své poselství? Nechybí vám verbální vyjádření v písních?

JK: Mně to moc nechybí. Neřekl bych, že někde bylo nějaké poselství. Na druhou stranu se písní úplně nezříkáme, rozdíl je ale v tom, že ty tři texty, které jsou na Selfbondage, jsou v angličtině. Předtím bylo všechno v češtině. Změna je v tom, že anglický text je pro mě jen hra, neutrální operace… a ty texty jsou jen útržky z různých zdrojů pospojované dohromady. Je tam například coververze, nebo spíš parodie na El Condor Pasa.

   K tomu vás inspirovali Current 93 a jejich album Dog’s Blood Rising s coververzí Sounds Of Silence a Scarborough Fair v jednom?

OP: To asi ne.

JK: Samozřejmě to album známe a tahle skladba mě dost okouzlila. Ale roli to nehrálo.

OP: Vzniklo to nějak spontánně.

JK: Okolnosti vzniku byly tak banální, že o nich ani nestojí za to mluvit.

   Je to, co hrajete, industriální hudba?

JK: Není.

OP: U nás se už od začátku, i když to třeba nebylo vždy úplně slyšet, stýkalo hrozně moc vlivů. Tím, že jsme dělali písně zpívané česky, jsme částečně souzněli s undergroundovou tradicí. Nevím, kde se vzaly ty kytarové prvky, jisté je, že k noisu jako žánru jsme se nedostali přes elektronickou hudbu, ale spíš přes české povědomí o kytarovém noisu. Elektroniku jsme začali poznávat až později, elektronické hudební nástroje u nás dřív nehrály takovou roli. Všechno se pořád proměňuje. Lze-li v současné době mluvit o nějaké blízkosti, je to jistá spřízněnost s americkou noisovou scénou, která hojně využívá kytary, spíš než s japonskou merzbowovskou větví nebo tím, co dělají Napalmed.

   Doufám, že vám teď nebudu nic podsouvat, ale ptám se i proto, že když jsem sám industrial objevil, měl jsem z něj příjemný pocit osvobozeného zvuku, kde vše je dovoleno. Pak jsem samozřejmě seznal, že tomu tak zdaleka není a že klišé, která v industrialu panují, jsou stejně odporná, ne-li víc, než ve všech jiných žánrech. Pak bych chápal, že se k industrialu nehlásíte z, řekněme, „ideových důvodů“.

JK: Převládající modus na postindustriální scéně je stejný v Čechách i ve světě scéně. Vizuální reprezentací je sošná postava sklánějící se nad laptopem. Co se týče zvuku, směřuje to ke zvláštnímu, chladnému purismu, který se dost vzdaluje raným industriálním kořenům. Na deskách Throbbing Gristle je evidentní, že si v jednu chvíli dokázali bezstarostně užívat rockových elementů a zároveň u toho chladně analyzovat dejme tomu manipulativnost pop music. Hlukové momenty se střídají s písničkami jak vystřiženými z tvorby Velvet Underground, do toho technopop… Současný postindustrial se až příliš často uzavírá do jasných homogenních forem, které jsou pro nás dost nepřijatelné.

OP: Co se týče osvobozeného zvuku, o němž jsi mluvil, je paradoxem, že když jsme ho našli v noisu, pronikl noise do mainstreamu a jeho prvky jsou využívány jakýmkoli žánrem. Ten „nejosvobozenější“ noisový zvuk se ještě hlouběji zavrtal do undergroundu nebo, lépe řečeno, extrémní izolace, což pro nás není úplně ono – nechceme vyznávat extrémní přístup nebo se nějak izolovat. Komunikace se všemi možnými žánry pro nás zůstává důležitá.

   Takže zpeněžitelnost noisu škodí?

OP: Asi bych neřekl přímo zpeněžitelnost. Těžko říct.

JK: Já bych neřekl, že by mu to mohlo škodit, spíš naopak. Z toho, že hlukové prvky jsou nyní tak využívané, vyplývají určité paradoxy. Zastánci čistoty žánru se tomu brání a staví se do opozice, a pak jsou tu lidé, kterým je to úplně jedno, třeba nám. My bysme se nejradši ze všeho volně pohybovali na vlně určité bezzásadovosti, i když musím přiznat, že zásad máme opravdu moc.

   To mě nepřekvapuje, z vaší tvorby mám totiž pocit, že o ní důkladně přemýšlíte, než je zrozena. Skupina, která vytváří svůj obraz předtím, než vytvoří svou hudbu.

JK: To je trochu citlivé místo… ale kdo o tom nepřemýšlí? Samozřejmě o tom přemýšlíme, a z některých kroků, které děláme, lze vycítit, že porušujeme nějaké své zásady, z čehož nám zadem, jako nějaký ocas, vyrůstají další zásady, zatím možná dost krátký na to, abysme si ho dokázali tvrdě přišlápnout. Ale třeba k tomu jednou dojde. Uvedu jeden příklad: Radek Kopel z Napalmed byl první, kdo zrecenzoval naši novou desku, a byl hrozně znechucen tím, že jsme za šestou skladbu na CD dali dvě minuty ticha a po nich drobný hlukový útržek. Psal něco ve smyslu, že to je zbytečný produkční tah, který mu skoro zkazil poslech sympatické desky.

   Já tyhle věci taky nemám rád. Konečně mluvím s někým, kdo tyhle ghost tracky dělá, tak se mohu zeptat: o co při nich jde?

JK: Kdyby stopáž nosiče odpovídala seznamu písní na obalu, došlo by patrně k nějakému zvláštnímu nepřípustnému souladu. Zásada rozladit posluchače…

JK: Já nevím, jestli to posluchače může rozladit. Ukazuje se, že v něčem asi ano. Já jsem měl vždycky rád, když informace v bookletu nějak neseděly s tím, co je na desce, protože to vzbuzuje dojem určité lhostejnosti, která mi korespondovala s hudbou, vytvářenou ze zvukových odpadků. Další příklad podobného nesouladu je, že jsme na desku šoupli jednu cizorodou nahrávku, kterou jsme nahráli na téměř rozbitý kazeťák a která se svým zvukem vymyká z celku, jež je už sám o sobě trochu zvukově nevyrovnaný. Sice tu mluvím o bezzásadovosti, ale z toho, co teď říkám, asi vyplývá, že heterogennost je naše nejvyšší božstvo.

   To mě překvapuješ. Já z toho alba mám, stejně jako ze starších CD Kaspara, pocit homogennosti. Zdá se mi, že vaše skupina má velký cit pro formát alba, který je pro „nonartificiální“ hudbu formátem královským, podobně jako pro literaturu román a pro filmaře celovečerní film.

OP: To je ožehavá otázka. Přemýšlením o této věci jsem strávil poslední dva týdny. Naše skupina je, jako skupina, která koncertuje a lidé ji po sedmi letech existence začali poslouchat, nevyhnutelně zapojena do systémů typu Myspace, Bandzone a tak dále. A to je podle mě důkaz, že formát desky tím královským formátem spíše přestává být. Na druhou stranu musím říci, že pořadí skladeb na desce, i když jsme ho samozřejmě probírali, jsme zas tak důkladně nepromýšleli, a to i proto, že cítíme, že k tomu není zásadní důvod. Lidi ty skladby konzumují po jedné na internetu a těch, kdo si koupí naše cédéčko, je samozřejmě málo. A zpětná vazba je ještě menší – že by ti někdo řekl: celé CD mě zaujalo. Dnes to asi opravdu spíš funguje skladbu od skladby. Někdo si na Myspace poslechne jednu skladbu, která se mu líbí, ale vůbec ho nenapadne pídit se po celém albu.

   Nechci jako Rock&Pop hlásat, že hudba je v krizi, ale není to škoda?

OP: Možná zjednodušuji. Samozřejmě jsme v kontaktu s těmi několika skvělými a výjimečnými lidmi, kteří hudbu mapují a desky si, když už ne kupují, stahují celé. Jenom se mi nezdá, že by to CD mělo ještě stále takový status, jako mělo donedávna.

JK: Já nevím, jestli je to škoda nebo ne, a taky si nemyslím, že je nějak důležité to řešit, prostě to tak je. Rád bych dodal ještě poznámku k sestavování pořadí skladeb na albu. Nakonec jsme ho sestavili tak, aby názvy skladeb vypadaly graficky dobře na obalu. Jednu skladbu jsme dokonce i přejmenovali, protože se nám její krátký název nelíbil na místě, na kterém byl, a bylo nutno vymyslet delší.

   To bys kvůli Myspace nedělal…

JK: To nás ale neusvědčuje z žádného rozporu. Cédečko má své hranice, které lze překročit snad jen tak, že bysme ho úplně destruovali a prodávali jen prázdné obaly s nějakou podivnou věcí uvnitř.

   Jaký má význam udržovat při životě vydavatelství KLaNGundKRaCH?

JK: S tou vydavatelskou aktivitou jsme se v podstatě přizpůsobili době, protože jsme se rozhodli vydávat rychlé a levné nosiče s krátkodobou trvanlivostí. U některých se jasně ukáže, že jsou to záležitosti na půl roku…

   S nízkou životností CD-R tedy počítáte a je součástí plánu?

JK: CDR není nějak výrazně méně trvanlivé než lisované CD… kdyby se lisované cédéčko nepoužívalo, vydrží strašně dlouho, tím, že se používá, se stejně zničí dost rychle. Takže je to vlastně jedno a navíc mám pocit, že v dnešní době nosiče stejně nikoho nezajímají. Buď se distribuuje na virtuální úrovni nebo jsou zajímavé obaly a je úplně jedno, co v nich je.

OP: Co se týče idey KLaNGundKRaCH a charakteru a významu desek, které vydáváme, myslím si, že by nám bylo blízké vinylové médium, ale zkrátka to chceme dělat co nejlevněji. Zatím jsme se nezapojili do žádných grantových procesů a děláme si všechno sami.

JK: Tohle je zkrátka jeden způsob, jak to dělat. KLaNGundKRaCH jsme založili hlavně proto, abysme vydávali sami sebe, Kaspar von Urbach a další projekty, v nichž působíme. A měl jsem pocit, že KVU se během posledních dvou let hodně vyvinuli, co se týče zvuku, a nemusela by po tom zbýt žádná zvuková stopa… i když s dočasnou platností. Takže se domnívám, že tento postup odpovídá tomu zrychlenému vývoji. Něco vydáme, nějakou chvíli to tu bude a pak se vydá něco dalšího.

OB: Abych pokračoval v tom, jaký má KLaNGundKRaCH smysl: už je to sice hodně na hraně, ačkoliv to ještě pořádně nezačalo, ale pořád má smysl pořádat koncerty, což se nám stalo tak nějak samo, ani jsme s tím dopředu nepočítali. Tím, že jsme se dostali do sítě pořadatelských agentur, nám chodí nabídky od kapel, které by nikdo jiný v Čechách nedělal, jako třeba To Live And Shave In LA nebo Sightings, i když jsme si o nich mysleli, že by v Čechách mohli být hodně zajímaví pro leckoho.

   Zpátky ke Kasparovi. Proč se deska jmenuje Selfbondage? Čím se svazujete?

JK: Název je samozřejmě ironický, nikdy jsme nebyli svobodnější, než jsme teď. Vznikl jako většina z toho, co děláme, náhodou

OP: Slovo kašpar sahá až do úplných začátků skupiny, kdy jsme vymýšleli název. O tom už nemá cenu mluvit. Je to zkrátka slovo, které snižuje vážnost a dehonestuje přehnaný význam, který by člověk mohl přikládat názvu kapely. Prvotní motivace možná byla jiná, ale to slovo má v sobě zkrátka něco tak debilního… Když lidé mluví o naší kapele, říkají nám kašpaři, což je samozřejmě ta největší tragédie, jaká může být.

JK: Horší je, že jsme si kdysi vymysleli strašlivě debilní historku týkající se postavy Kašpara z Urbachu, která se neprozřetelně někde zaznamenala a v dnešní době internetu se bohužel pořád nějak vrací. Sám vůbec nechápu, jak taková hloupost může mít takovou životnost.

   A z čeho povstaly vaše ostatní, řekněme vedlejší projekty, Klammovo sólové album a RUiNU?

JK: Sólová deska nevznikla nijak zvláštně. Měl jsem doma pěkné staré velké německé rádio, které, kromě toho, že nijak moc nefungovalo, při pomalém ladění vytvářelo opravdu zvláštní zvukové efekty. To album je jen taková kutilská obýváková záležitost. Důvody vzniku RUiNU byly spíš vnější. Na podzim loňského roku byl třetí člen KVU Martin pracovně zaneprázdněn a my zrovna měli domluveno větší množství koncertů, tak jsme si řekli, že v případě, že by Martin zrovna musel být v práci, bysme vystoupili s nějakým alternativním projektem. A už jsme u toho zůstali a brali RUiNU jako improvizační seskupení pro nás dva plus případné hosty.

OP: Moje verze je vznešenější. Možná se do vzniku RUiNU promítlo nějaké přesycení homogenností Kaspara. Zároveň jsem byl ovlivněn přísunem desek z oblasti freejazzu a improvizované hudby, takže model pevně dané kapely byl v tu chvíli oslabenější. Pro mě RUiNU znamená ztišení, ústup z noisových poloh… Samozřejmě, že noise se do RUiNU vrací… Pro to, jak prožívám hudbu, je důležitá nejistota, volnost v tom, kdo s námi hraje a při jakých příležitostech to je. Hned druhá akce RUiNU byla s Jaromírem Typltem, ne přímo spolupráce, ale hostování na čtení jeho nové knihy. Osobně RUiNU považuji za volný, flexibilní projekt, který je schopen se napojit na různé konstelace. V poslední době s námi nejčastěji hraje dechař Pelikán, který vychází čistě z volné improvizace. V posledních měsících jsme tohle trio spojili s minimalistickýmpísničkářem z Lobem, který zpívá a hraje na kytary. V této sestavě jsme pod názvem The Ruin of Ruins vystoupili zatím dvakrát.

   Vidím kolem KVU, KLaNGundKRaCH a dalších vašich aktivit tíhnutí ke vzniku jakési malé scény, jedné z těch mnoha, které v Čechách existují na kamarádské bázi. Máte touhu organizovat se, expandovat a budovat značku? Dejme tomu takovou, jakou mají už zmínění Silver Rocket?

OB: To je otázka. Mně se zdá, že když se podíváš na to, co jsme dosud vydali a na co pomýšlíme do budoucna a na to, jak rozmanitý vkus máme (KLaNGundKRaCH totiž nejsme jenom my tři z KVU), uvidíš, že vytvoření značky bude v našem případě obtížnější. Občas se objeví zajímavý projekt z nám dosud vzdálené oblasti, jakou je třeba Guma Guar, kteří hrají digital hardcore. Teď jsme je pozvali před OvO, kteří hrají 20. září v pražském Chateau a den nato v Olomouci, a hned se do našeho okruhu dostane nový svět. Takže je jasné, že model Silver Rocket u nás není možný a že to nevadí. Silver Rocket jsou skvělí, ale my chceme být do budoucna více otevření.

JK: Model Silver Rocket je pochopitelně lákavý, mně se způsob, jakým fungují, dost líbí, protože je na něm vidět, že to doopravdy funguje, ale nedělám si iluze, že by bylo možné něco podobného vybudovat, protože okruh lidí, které by to mohlo zajímat, zkrátka není tak velký.

   Kdo a co kromě vás je tedy KLaNGundKRaCH?

JK: Ono to až tak široké není, jak to Ondřej naznačil. Vše je děláno ve čtyřech lidech, z nichž dva se na tom podílejí spíš okrajově, spíše morální podporou.

OP: Možná opravdu není nutné mluvit konkrétně…

JK: Je tam Elza Aids, která je pro nás důležitá proto, že se nechceme zaměřovat jen na hudební projekty. Taky bysme chtěli vydávat takový zvláštní literární formát, něco mezi časopisem a plakátem. Něco už vyšlo, ale podobu, kterou to má mít, má pouze poslední číslo věnované lesbismu a různým radikálním tělesným projektům a feminismu. Měla by to být kompilace obskurních literárních výstřelků s nějakou vůdčí ideou, která ale sama o sobě bude dost matoucí a nejednoznačná.

OP: Elza je postava, která je pro nás možná důležitější, než si uvědomujeme. Je to podivná bytost, která tráví veškerý svůj čas šminkováním před zrcadlem a na nic jiného jí prakticky nezbývá čas. Jediné, na co jí zbývá čas, je zaujaté vyhledávání té nejobskurnější hudby, velmi zajímavé, díky níž se formovalo i naše přemýšlení a hraní, to bych rád vyzdvihl. Koneckonců, objevila pro nás projekt Head In Body, který vydáme někdy teď v září. Takový podivín, který si doma nahrává naprosto neposlouchatelné lo-fi věci.

   Když se teď po letech vydám na koncert KVU, s čím vás uvidím na pódiu?

OP: Jak jsem říkal, z perkusí zůstala konstrukce s pružinami, zůstala baskytara, ale už se na ni nehraje příliš tradičně. A je tam i arzenál levných efektů a jiných krabiček, zbytky ozvučených želez, které používáme sporadicky… nějak se nám tam dostala i trubka, kterou samozřejmě nepoužíváme ani tím způsobem, jakým činili Throbbing Gristle, kteří se na ni nakonec naučili.

JK: Podomácku vyrobený theremin, pár kuchyňských nástrojů, holicí strojky, toustovač, žehlička… asi běžné vybavení improvizačních noisových kapel.

   Uzavřelo-li album Selfbondage nějakou tvůrčí etapu, víte, kam se budete ubírat dál?

JK: Nevíme.

   Nacházíte se ve fázi rozhodování?

JK: Ani ne. Nacházíme se ve fázi nečinnosti, zřejmě počkáme na to, až přijdou nějaké koncerty. Možná do té doby objevíme pár dalších strojků, nástrojů, předmětů, které bysme mohli k něčemu využít. Třeba se nestane nic, žádná změna.

OP: Mám pocit, že Kaspar von Urbach děním kolem KLaNGundKRaCH ztratil výsadní postavení. Nepřemýšlíme nad ním víc než nad ostatními věcmi. Chceme ještě něco vydat, něco uspořádat… pořád je o čem přemýšlet a z KvU se stala jedna z více věcí.

Petr Ferenc, HIS Voice 2008