Skupina, která se s malými obměnami nazývá Zabloudil, sídlí v Přerově a okolí. Během dvaceti let existence předvedla svůj sonický atak na stovkách koncertů v polovině Evropy, přitom však stále existuje na „domácí“, nehvězdné a neokázalé bázi. Myslím si, že málokteré hudební těleso tak důsledně a přitom přirozeně spojuje svůj zvuk se svými názory a přístupem k životu: i když by tvorba Zabloudil mohla být považována za extrémní, není v ní ani závan nepřirozené stylizace. Jejich nevyzpytatelná hudba je a není noisem, hardcorem, freejazzem, industriálem... jak ostatně dokládají útržky recenzí, kterými je rozhovor proložen, mapujících klikaté proměny zvuku Zabloudil a potíže, které vyvstanou, chceme-li ho nějak přiblížit psaným slovem. Na obalech alb a singlů, které skupina vydala, nenajdeme jména jejích členů, na tento rozhovor si udělala čas stávající tříčlenná sestava: Čuňďa, Fifi a Áda.
Na vašich stránkách je zmíněno, že jste odehráli přes 220 koncertů v jedenácti evropských zemích. Stránky se ale léta neaktualizovaly, takže jaké je skóre nyní?
Fifi: Koncertů je tak ze 300, už to dlouho nepočítáme, zemí je 15 nebo 16.
Mě fascinuje, že už nějakou dobu žijete bez využívání internetu. Jak organizujete hraní a všechny věci kapelní?
Fifi: Hraní a všechny ty kapelní věci řešíme že nám občas někdo zavolá nebo napíše na mail a zeptá se. Nebo nás fyzicky někde osloví. Tak prostě.
To ale předpokládá být už etablovanou kapelou, která se nemusí nijak prezentovat či nutit pozornosti. Nebo nechce?
Fifi: Nutit se nechceme. Přináší to obrovské problémy... není nám to vlastní.
Čuňďa: Není to pro nás přirozené, a když jsme to kdysi zkoušeli, tak to přinášelo problémy při samotném hraní....rozčarování organizátora koncertu atd.
Áda: Nikomu naši hudbu nenutíme. Jestli se to někomu líbí nebo ne, je jen jeho problém. Tohle neřešíme a pokud nás pozvou, přijedeme a pokud ne, tak kvůli tomu určitě neumřeme.
Fifi: Jeden rok, když nás bylo hodně, jsme se snažili zajistit si více koncertů. Částečně se nám to povedlo, ale bylo s tím moc práce, občas blbá nálada, když je člověk odmítán a připadá si nepatřičně – tak to vnímám já – a tak už to neděláme. Je dobré cítit, když si tě někdo pozve, že o to opravdu stojí, a je si vědom i určitých rizik s námi a naší produkcí spojených.
Jakých rizik?
Áda: Že by některý posluchač na koncertě naší hudby-nehudby dostat infarkt a pořadatel akce vlastně taky.
Fifi: Rizika naší produkce jsou v tom, že třeba organizátorovi je dáno ze strany posluchače najevo, proč že takový nesmysl pozval.... Prezentací už jsou samotné nosiče, odehrané koncerty... Nutit někomu ještě něco víc, do toho se mi fakt nechce. Když to sem tam někoho natolik zaujme, že se mu chce risknout naši produkci, tak proč bychom se měli zbytečně cpát někam, kam vůbec nepatříme a patřit nechceme... A na majspejsech, lastefem a bandzounech nejsme, protože jsme se dohodli že nechceme. Má to své „politické“ důvody, a zkrátka kolik věcí máš, o tolik by ses měl starat. A na tohle nám stačí ty naše málo funkční webové stránky.
Čuňďa: Já osobně nemám moc rád věci dominantní, převažující. Spíš mě to vždycky táhne k menšinovému. Tím nechci říkat, že když má někdo profil pouze na tomhle, tak že se tam nemrknu. Ale sám si to nezvolím.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Žádný punk, žádný jazz, žádný... ano, co? Spíše jakási bouřka, jakou známe jen od kapel z ČSFR, protože odtud pochází dobrá tradice neroztřiďovat energii do nějakých stylových zaměření. Zatímco se na Západě vedla jakási malá válka, jakési částečně hloupé roztříštění na nejmenší „stylečky“, dostaly se takové kapely do té nejvyšší špičky: Zabloudil ztělesňují materiál smíchaný z artrocku (především: Magma), jazzu a wave (Gang Of Four a jiné), který v tomto podání je právě proto tak jedinečný, protože se nic nemusí křečovitě křížit a „crossoverovat“, nýbrž zcela samozřejmě postavit vedle sebe a přitom skloubit dohromady. To znamená: špičkoví muzikanti (v tom smyslu, že vědí, co chtějí) neztrácejí čas tím, že si každý sám pro sebe něco brnká, ale zapojují do společného rytmického staccata nutkavé ostré střihy. Instrumentální hudba, u které nezůstanete ani vteřinu klidní. Kromě toho: hororové scény ve stylu Neurosis, které šetří tím, co je na Neurosis kamenem úrazu (takové ty akustické vložky jak od Genesis). Chválím maximálně už proto, že na tuto vlastní produkci z opačné strany tzv. hudebního průmyslu, chrlícího věci kus za kusem, by mohli být hrdi ti všichni od X-mist records až po Sony, jen si jí všimnout. Ale zatím se všichni korumpují. A je to jen v tom, že „toho jiného“ si všimnout nechtějí. Objednejte si to! (ZAP 1/95 – Německo)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Mě by zajímalo, jak se s tímto decentním přístupem přihodí, že vaše koncerty jdou do stovek a hrajete v půlce Evropy. Můžete nějak popsat tu organizačně-hudební výměnu? Jak vypadá „provoz“ Zabloudil a jak se změnil v čase třeba nástupem internetu?
Čuňďa: Nástupem internetu se provoz nezměnil vůbec, stránky máme deset let a stále neaktualizované. Jedině snad maily píšeme místo dopisů a telefonátů. Je to rychlejší, pravda, ale co víc.
Áda: Jsme takzvaní čekatelé na mailu.
Čuňďa: Vždycky se našel nějaký člověk, kterému stálo za to nás někam do zahraničí pozvat a nabalit k tomu ještě pár dalších koncertů. Asi máme štěstí. A vůbec, ještě abychom těch koncertů po dvaceti letech koncertování neměli odehraných několik set! A že v Evropě... vždyť tu žijeme! Až budeme bydlet v Asii, tak budeme, doufám, hrát po Asii. Nabídky hrát mimo Evropu tu taky byly, ale vždycky na konkrétní koncert, což je pro nás těžko realizovatelné. A „provoz“, co to je? My nejsme žádná fabrika. Prostě když někdo přijde s tím, že nám chce udělat hraní, řekneme ano a přijedeme. No, párkrát jsme museli říct i ne, třeba když se narodila Julie, nebyl kdo by ji pohlídal, stavěl se bejvák a my hráli-nehráli ve dvou.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Ještě jednou naposled celebrují Zabloudil velké škrábání. Poté je zpustošeno vše co by ještě mělo být v hudebních strukturách slyšitelné. České trio řádí ve staccatu skrz každou myslitelnou noise variantu, bez toho, aby se někdy stalo doopravdy hlasité, anebo zcela ztratilo kontrolu. Tady se nikdo nepředvádí, tady se pitvá a potom musí být nástroje desinfikovány. U toho, u koho se v poslední době vyvinula alergie na harmonii, ten by mohl být touto kakofonií třeba vyléčen. Pro zbytek je to velké škrábající něco, co si příště raději nepozve. Thomas Winkler; TAZ 27.12.1998 – Německo)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
A odkud vaše hudba, která – podle mě – nemá obdoby, vlastně vyvěrá?
Áda: Z nás samotných. Hraní taky závisí na tom, jakou máme náladu. Když jsem po noční nevyspanej nebo mám pár piv, tak to tam určitě bude cítit. Je to vlastně pokaždé jinak a to mě baví, tohle dobrodružství. A taky to, že v téhle kapele je dovoleno téměř vše... teda co se hudby týče. Nic připraveného předem, je to čistá spontánní akce.
Čuňďa: Potřebuji takové krásné věci slyšet. Vždyť je to i způsob mého vyjádření. Ty zdroje se asi mění. Zatímco na začátku byly spíš společenské, dnes budou přírodní. Osobně věřím v nezdolnou životodárnost chaosu. Ale počítám, že nebudu ideolog, protože napřed všechno dělám, tak jak cítím, jak vnímám, že by mělo být, abych se mohl podívat sám sobě do ksichtu, a potom si teprve pokládám otázky proč atd. Takže ty zdroje budou zpočátku neuvědomělé, intuitivní.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Někdy zní tato hudební rozmanitost geniálně, potom zase úplně banálně. Běžné sluchové zvyklosti budou v Zabloudilu v každém případě vystaveny tvrdé, zvukově silné zkoušce. Česká undergroundová formace, která se už může odkázat na společná vystoupení s Johnem Zornem, je už dlouho, hlavně ve východní Evropě pojmem. Pustošivý sound-mobile skupiny se dvěmi kytaristy, baskytaristou, saxofonistou, dvěma zpěvačkami a bubeníkem drží pohromadě skrz noise útoky bezuzdných a pronikavě ostrých kytarových explozí ze sféry jazzu a hard core, stejně jako punku a art rocku. Zvuková apokalypsa sází na atmosféricky napjaté linie, které se ovšem pod permanentními tempovými a rytmickými variacemi stále nově objevují. Kdo by chtěl, se všemi svými smysly, znovu rád vkročit do neobvyklých a dráždivých zážitků světa rámusivých a zvukových orgií, udělá u tohoto koncertu dobře. Ne náhodně znamená Zabloudil tolik jako „schiefgegengen“ anebo „Vom Weg abgekommen“. (Frank König, Berliner Morgen Post, 27.2.1998 - Německo)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Spousta kapel si v začátcích předem nějak určí, co by vlastně chtěla hrát. Připadá mi, že to není váš případ... Jak Zabloudil vznikl?
Čuňďa: Mladí kluci, potřeba komunikace, dělat divadlo je moc složitý, nic neumíš. Takovej divnej punk jsme hráli, vše pevně dáno, texty to mělo, jen ve dvou – basa a kytara + hlas. Léto 1987. Časem se kytara a basa doplnily o bicí. Bylo to za komančů, dva roky jsme jenom zkoušeli bez možnosti vystoupení. Za necelé tři roky už nám to nestačilo, struktury se začaly uvolňovat, následkem čehož nás opustil budeník, a my jsme od prosince 1990 začali hrát s bubeníkem novým, s nimž jsme se dopracovali po několika letech k úplně improvizaci. Prvních pět let existence jsme neměli stabilní název, záměrně. Pak už nastala taková vnitřní potřeba zvolit něco stabilního, zrálo to asi půl roku, bubeník měl příjmení Vymlátil, tak furt hromada kapelových vtípků se slovesy v čase minulém (třeba Vyprděl, Vymlel, Vysral)... a pak jsme, při výlepu plakátů na nějaký koncert, uviděli ve městě nad obchodem nápis Zabloudil. A řekli jsme si: To je ono!
Áda: Já znám jednoho Zabloudila, ještě když jsem dělal v ČSAD. Byl to řidič autobusu. Taky je to cestovní kancelář v Olomouci.
Čuňďa: Cestovka byla asi pozděj, tohle byla nějaká konfekce v Přerově. Tehdy si stejně nikdo cestovky s divnýma kapelama ani plést nemohl.
Co jste měli na tom plakátu, když jste se ještě nejmenovali?
Čuňďa: My jsme i před Zabloudilem vždycky nějákej název měli. Třeba Dva pytle, Samočinná pinkačka, Vykakat, Oživlá dřeva, S.J.B. Klokani. To jsme ale lepili plakáty na koncert, který jsme pořádali. Koncertů jsme dělali hodně, tohle konkrétně, myslím, byli Dog Faced Hermans a nějací Poláci, ale na název už si nevzpomenu. Pravdou je, že tehdy jsme na těch koncertech někdy hrávali i my. Mohli jsme si to i dovolit, protože nám pomáhali další lidi. Dneska, když dělám koncert, tak ho dělám sám.
Áda: Jo tak! Samočinná pinkačka, to si pamatuju. Byl jsem na nich a to jsem teda čučel. Do té doby jsem nic podobného na Moravě neslyšel. Byli to hodně divní týpci a hráli ještě divnější hudbu, ale přesto už tenkrát zajímavou
No vida, jak tedy tehdy vypadali a zněli?
Áda: No já tehdy poslouchal spíš jazzrock, ale tihle lidi mi ukázali, že to jde dělat poněkud jinak, nekonvenčně a po svým. Byl to takový podivný improvizovaný punk s freejazzovými prvky a mně se to líbilo.
Čuňďa: Zrovna na koncert Samočinné pinkačky existuje recenze v Rock & Popu.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Zabloudil hrál na 1. Máje 1999 v Tršicích na Olomoucku. Po odchodu bubeníka a zakladatele Z.V. se v koutě hostince, místo bicí soupravy, ze široka rozvaloval na dvou židlích funebrácký buben. Ostatní nástroje se tvářily normálně, ale jejich majitelé jakoby měli horečku. Oči se jim lesknou a čekají na povel. Útok! Obě křídla fronty se rozcházejí a opakovaně dochází znovu a znovu k útoku. Ještě že chybí nepřítel, slabé obecenstvo ale i tak po tomto teatrálním začátku podléhá a čím dál více ve svých myslích splývají s hudebníky, aby se spolu s nimi podíleli na nádherné prvomájové akci, jíž toto vystoupení bylo, jinak se to nazvat nedá. Akci, na konci které cítí všichni uspokojení, asi jako anarchistické skupiny rozbíjející v tu samou dobu v několika evropských metropolích policejní vozy. Jsme na Hané. Kvetou třešně a i do hospody přes voňavý kouř z dýmek zalétá vůně šeříku. Je pozdní večer, milujme se. (ŠS, Mašurkovské podzemné 22/99)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Freejazzem se po vás ohání kdejaký článek, které jste zveřejnili na svých stránkách. Čtu tam freejazz, punk, hardcore, noise... Jak tomu, co hrajete, říkáte vy?
Áda: No já ty škatulky moc nemusím i když trochu do toho co hrajem sedí. No je to prostě styl Zabloudil.
Čuňďa: Dá se to odbýt velice prostě slůvkem improvizace.
S názvem si ale hrajete dosud: Zabloudila, Jan Zabloudil...
Čuňďa: Vnitřní potřeba, změna stavu, změna vnímání, nazírání. Neochota přijímat věci, jak jsou zaběhnuté, jak jsou nám nabízeny Kdysi jsme žádný nechtěli. Nic nás k tomu netlačilo. A říkali jsme si: „Ať si lidi zvykají se nechat překvapovat, a ať si nezvykají nechat si všechno donést na podnose až pod nos.“ Stejně nám vždycky všechno dlouho trvá, a pak ta nechuť k příliš pevným záležitostem.
Jak se jmenujete aktuálně?
Čuňďa: Já se jmenuju Čuňďa! S kapelním názvem je to stejné jako na začátku. Necháváme to na pořadatelích, oni už něco zvolí. A když se zeptají, tak jim odpovíme tak, jak to momentálně cítíme.
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Jako první vystoupilo uskupení Zabloudil, skupina svou produkcí velmi dobře zapadající do hlasité a poněkud mystické nálady večera. Při zkoušení a i potom jsem měl dojem, že adekvátním označením jejich produkce by bylo mlácení kladivem do dveří a kvílení, ale není to tak jednoduché. Je pravda,že hrozilo akutní ohluchnutí, ale zážitek to byl neskutečný a zajímavý. Produkovali industriál, čemuž odpovídaly i elektrické nástroje, choreografi e, zpěv a nápadité používání různého osvětlení, ovšem nejzajímavějším nástrojem byl obrovský buben, do kterého až extaticky a jak šaman bušila štíhlá blondýna, přičemž druhá dívčina zase zpívala ony zvláštní tóny a slova. Představení bylo jedním bezpauzovým celkem, který se postupně vyvíjel a dostával smysl, až po asi hodině (či později?) vyvrcholil. (Ruda, FreeMusic.cz, 6.4.2000)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
A jak to bylo s koncerty?
Čuňďa: Koncerty... hospody, kluby, amfi teátry, zříceniny, statky, zříceniny statků, výstavní síně, squaty, kulturáky, kina, svatební „síně“, volná příroda, akademická půda, hrady, jídelny, katakomby... Mě moc vzpomínat nebaví, raději žiju tady a teď. Ono to má totiž často tendence sklouznout k pasivitě, poplácávání po ramenou a podobně. Navíc jaká scéna v druhé polovině osmdesátých let? Vím že ve Zlíně byl Svoz řepy, v Havířově, ale spíš až na začátku devadesátek, T.D.H.R. V Olomouci Elektrická svině, Free Jazz Trio a chvíli Fester. V Ostravě pár věcí, které neměly dlouhého trvání, vyjma Absolutního bezedna, kde hrál Áda.
Áda: V Přerově byly kromě Staré Dobré Ruční Práce kapely jako Heparoid, Černý potkan no a samozřejmě Zabloudil.
Čuňďa: Za komančů, jelikož jsme hráli pouze dvakrát a to až někdy v srpnu a říjnu 89, ani moc nevím. Byli jsme hodně v izolaci, znal jsem spíš jen ten polooficiální vrcholek ledovce, kapely jako Bratrova svatba, Masomlejn, Betonová zahrada (i tam hrál Áda), Prouza... Pak se to dost zvrtlo, hráli jsme hodně v prostředí hardcorových skupin, kde ti kluci všichni jsou...
Áda: Jo jo, Betonová zahrada. A vyhodili mě jen proto, že jsem se opil a odmítl hrát na Rockfestu v Ostravě – tuším rok 1987. Byl jsem zarytý undergrounďák a vše oficiální se mi hnusilo.
Jak vás brala hardcorová scéna?
Áda: Mně to prostředí celkem vyhovuje a nás brali i když jsme trochu jiní. Hrajeme vlastně všude tam, kde nás chtějí, nepreferujeme nějaká určitá místa. Prostě, kde se jim to líbí, tam zaimprovizujem.
Čuňďa: HC nás bral, že teda dobře, jsme divní, ale jinde nás nechtěli vůbec. Bylo to skoro stejný jako za komančů, akorát existovala ta HC scéna a ta byla hodně otevřená, tak na to doplatila tím, že jsme se tam uchytli. Byla léta, kdy jsme odehráli 20 – 25 koncertů, pak taky 15 i 50 za jeden rok (to bylo tehdy, když jsme je sháněli) a dneska jsme se dopracovali k těm desíti za rok. Současný počet koncerů mi nevyhovuje, bral bych tak dvoj násobek a to ještě s tím , že mám ohledy k ostatním v kapele.
Více hraní, více energie?
Čuňďa: Energie?! To není to pravé slovo! Možná i víc příležitosti sdělit a podělit se. Pak taky potřeba konfrontování vlastního vidění a prožívání s reálnem, potřeba společenského kontaktu, směrován k životně důležitým věcem (pro mě).
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
S nedočkavostí zapínám věž, zasouvám cédéčko, čekám palbu a ejhle… vyřítí se na mě [hudba] plná šumu, elektronického vrnění, digitálního podmalování a jakési existenční naléhavosti. Mé přesvědčení o tom, že hudbu dělá rytmus, se rozplynulo v těchto ambientně – industriálních opusech. Toto dílo se nese v nenucené podvědomé náladě, jaksi se prostě nevnucuje a působí jako clona, doprovod. Jako by sami aktéři chtěli být s námi i u večerní onanie. Myslím si, že takovéto pokusy jsou už daleko za tradičním přístupem k hudbě (možná „snad“ i k životu), a proto se na ně nehodí ani klasické přístupy v hodnocení. Nejde o to umíš – neumíš, ale o nechápu – chápu. Tvůrčí vyjádření jednoho dne zmasakruje konvenci…! Dost hrozeb, ještě si pár let počkáme. Dalším aspektem, který mi přijde zajímavý, je skloubení „šamanského“ zpěvu s chladnou digitální technikou. Čili fůze čehosi fundamentálního s čímsi digitálním naznačuje nekonečnost možností směrem k budoucnu. S tímto cédé si rozhodně nezazpíváte, ale zajímavé šumivé, hlukové a neharmonické pasáže ve vás zanechají nesmazatelný odkaz. Dobrý prostředek na rozšíření vědomí. PS: Zabloudil se kamarádí s Ochránci hospodářských zvířat (http:// www.ohz.cz), za což mají u mě bodík navíc. (Selfrealization, Payo Ug webzine, recenze na poslední album Děti ze Zemně)
ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ
Kdy vstupuje na scénu Fifi a Áda?
Áda: Já jsem s nima hrál párkrát v devadesátých letech, a to když basák měl zlomenou ruku, tak jsem za něho zaskakoval na saxofon. Pak jsem se na čas odmlčel, dělal jsem jinou hudbu. A asi před rokem mě oslovili a já jsem zase v jejich řadách
Fifi: Se Zabloudil jsem se znala asi od začátku devadesátých let, naprosto mě dostali, potkávali jsme se při nějakých akcích, kde jsme hráli. Na Severní Moravě jsme se skoro všichni znali, lidí na hraní bylo v porovnání s dneškem opravdu málo . Dělala jsem s klukama něco hlukovějšího, později spíš minimalismus, pak začala trochu s improvisingem. V roce 1996 jsem najednou neměla kvůli smrti jednoho spoluhráče a tím pádem konci kapely kde hrát, Čuňďa. Mi zavolal, protože věděl, že hledám, Zabloudil taky hledal (kvůli personální krizi), pozval na zkoušku, přijel pro mě, první, druhá, třetí zkouška, a už mi bylo jasný že je to pro mě... teda a snad i pro kluky. I přes nabídky do jiných a zdánlivě „lukrativnějších“ těles nemám pochyb, že přesně tohle je pro mě.
Čuňďa: Áda s náma hraje už potřetí, poprvé ságo v roce 1996, podruhé gramofony v roce 1998. Pokaždé tak tři koncerty či zkoušky. Od toho roku 96 nás bývalo v kapele i osm, mívali jsme vlastní „osvětlení“, tanečníka... tři kytary, basu, bicí, velký dechovkářský buben, synťáky, gramce a samozřejmě dva až tři hlasy... Od roku 1998 to šlo početně dolů. Napřed na „finském turné“ odešel bubeník, těsně následován tanečníkem. A pak v roce 2001 jsme velice rychle před výjezdem do Švajcu a Paříže zůstali s Fifi sami dva a oslovili Martina Valáška, jehož hra na gramce ukázkově zapadla do našich hlasů a kytar nově obohacených o analogový synťák. Tahle sestava, s krátkým přerušením a krátkým doplněním ještě o jednoho kytaristu-vazbiče fungovala do léta 2005. Pak jsme hráli-nehráli ve dvou a na podzim 2007 oslovili saxofonistu-hlukaře Ádu. V současnosti opět pracujeme i se světly a začínáme začleňovat „vizualistu“.
Petr Ferenc, HIS Voice 2009
https://www.facebook.com/zabloudila
https://zabloudila.bandcamp.com/
Žádné komentáře:
Okomentovat