Experimentální hudebník Marek Žiška: „Noise pomáhá proti zešílení“

   Marek Žiška fandí nejrůznějším odrůdám noisu a také jej pěstuje prostřednictvím svých třech projektů. Vlastně všeobecně fandí hudbě a taky místům, kde se hraje. Virtuálně jsme se seznámili během série benefičních dražeb, na kterých se podílela i platforma Manifestu úzkosti, na níž rozhovor vychází, protože relácia Bawagan momentálně kromě facebooku nemá, kam text složit. Hlavně jde ale o hudbu, takže v textu klikejte na odkazy a užijte si poslech!

   Jsi ochotný odpovídat i na otázky o svých hudebních začátcích?

   Jasně! I když není moc o čem mluvit... Jediný "tradiční" hudební začátek, který jsem měl, byl na základní škole, kde mě v první třídě dali do jakési experimentální třídy, která měla posílenou výuku hudebky. V praxi se to teda projevovalo jenom tak, že jsme měli všichni povinnou hru na flétnu a jednu hodinu hudebky týdně na víc. Škola to pak po dvou letech vzdala a zařadila nás mezi zbytek tříd, já ještě chvíli po tom na flétnu hrál, ale sekl jsem s ní ve čtvrté třídě. Tím pro mě hudební nauka v podstatě skončila, párkrát jsem se chystal začít s kytarou, ale nikdy to k ničemu nevedlo, byl jsem strašně netrpělivé děcko. Nějaký hudební sluch a smysl pro rytmus jsem ale vždycky měl. Pamatují si, že jsem třeba už jako pětiletý chápal koncept 4/4 taktu, aniž bych věděl, že něco takového existuje. Určitě to ze mě teda nedělá nějakého génia, ale něco vrozeného tam možná bude... Taky si pamatují, že jsem jako malý rád používal každodenní zvuky a ruchy k "dělání hudby" - škrábání o vanu do rytmu a podobné blbosti, takže jsem nejspíš byl experimentátorem fakt už od mala. Jako fanoušek jsem se pak k noisu dostal úplnou náhodou (tenkrát jsem znal jen post industrial, EBM, a asi jeden song od Throbbing Gristle), když jsem, ze všech možných skladeb, našel „Wriggle Like A Fucking Eel“ od Whitehouse přidaný na konec folkového alba od Andiho Sex Gang. Vůbec jsem to tenkrát nečekal, a ta drastická změna zvuku mě malém svalila ze židle. Pak jsem kvůli tomu začal zjišťovat, co jsem to vlastně proboha slyšel, a zjistil sem, že se mi to rozhodně líbí...

   …a i o historii tvých hudebních projektů?

   Deprivation Chamber byl takový echt experiment, kdy jsem vůbec nevěděl, co dělám... Tenkrát jsem byl asi druhým rokem hrozně fascinovaný industrialem (ke kterému jsem se dostal přes goth muziku a punk), chodil jsem na každý experimentální koncert, který v Brně byl (jelikož u nás ve Znojmě ohledně podobných hudebních žánrů „chcípl pes“). Největší inspirace, která mě tenkrát k vlastní produkci nakopla, byl set Cedrika Fermonta, který ještě ve starém klubu Vegalité hrál dark ambient/field recording set, který nahrál v brownfieldu bývalé zbrojovky. To mě teda postrčilo k sestavení prvního EP (s postupem času moje nejvíc frustrující věc, protože to mělo potenciál být mnohem lepší, než bylo, ale holt začátky...) a chvíli po tom jsem měl první koncert, kde jsem předskakoval právě Cedrikovi a Seven Migs of Spring s jejich kolaboračkou The Klank of Črno Migs. Bylo plánované ještě další album, ale to nikdy nevyšlo, napřed nebyl čas, potom jsem si myslel, že jsem ztratil všechny audio soubory. Nedávno jsem je ale našel, takže do budoucna to plánuju dodělat a vydat. Chci se přiblížit zvuku, který jsem si naplánoval už tehdy, jen ta produkce snad bude lepší, přeci jen jsem se za ty roky trochu přiučil. Sea of Poppies byla tak trochu logická progrese. Deprivation Chamber byla z malé části taková znouzectnost, protože jsem si tenkrát nemohl dovolit pedály, mixery, a ostatní "nástroje", digitální noise mi nikdy moc nešel... Potřebuju ten dotykový "feedback", DAW automatizace mi osobně moc nevyhovuje. Produkci něčeho hlučnějšího jsem ale plánoval už déle. Potom okolo roku 2017, když se mi zhoršilo zdraví (a s ním i psychický stav), jsem se rozhodl pořídit si mixer a pár pedálů a konečně začít produkovat noise, jako útěk od reality nebo odreagování. A tak vlastně celý projekt začal. Vzhledem k tomu, že jsem do té doby nikdy s analogovými efekty nedělal, to byl experiment opravdu v tom pravém slova smyslu, protože jsem se musel sám naučit, jak to vlastně všechno funguje, ale snad se mi to nakonec povedlo.. 彼女 je pak čistě jen vedlejšák pro žánr harsh noise wall (HNW), aby se mi to lépe organizovalo. Někteří lidé mají rádi jen přímo noise a harsh noise, a "pomalejší" nebo míň dynamické věci jako HNW neposlouchají, takže mi dávalo smysl to od sebe oddělit. Poslední dobou je většina mé tvorby HNW (čím hůř mi je, tím míň je moje tvorba dynamická... Takový doom/sludge/dsbm efekt v noise, řekl bych, heh) a všiml jsem si, že u Poppies jsou na Bandcampu HNW tracky nejvíce přeskakované, tak byl čas je odsunout o dům dál. 彼女 má okolo sebe taky koncept, který je zatím dost slabý, ale snad se mi ho časem povede rozšířit, asi hlavně pomocí živáků.

   Prozraď prosím něco o inspiračních kanálech a procesu komponování.

   Většinou je všechno čistá improvizace. Některé věci mají tématiku, okolo které ten track stavím („Central Scrutinizer“ byl třeba cely udělaný ze samplů Zappova hlasu, „Hydrangea“ byla budovaná okolo nahrávky prvního zápasu, který měla Hana, které je to věnováno), ale žádné konkrétní zápisy do not nebo tak si nedělám, maximálně jenom poznámky, co kde chci použít, jakou produkční techniku chci vyzkoušet, jakou tematiku vybrat a tak. Pak si prostě jenom stoupnu ke stolu a nahrávám. Většina věcí je dělaná za letu, na první dobrou. Někdy pak přidávám další vrstvu. Později případně používám kytaru nebo basu, protože prostě nemám dostatek rukou. Do budoucna ale plánuji alespoň pár tracků tradičněji produkovaných věcí.

 Co rozhoduje o tom, který hudební nápad půjde, ke kterému projektu?

   Momentálně je to docela jednoduché: dynamická tvorba jde k Sea of Poppies, HNW jdou ke 彼女, dark ambient k Deprivation Chamber. Konceptuálne ty projekty nijak rozdělené nejsou, jde čistě jen o rozdělení žánrů, aby lidé věděli, co čekat. Když má někdo náladu na ambient a po zmáčknutí play se na něj vyvalí HNW, je to většinou dobrý recept na to o posluchače přijít.

   Míváš živá hudební vystoupení? A hmatatelné releasy na nosičích? Jaký preferuješ?

   Živák jsem naposledy hrál někdy na jaře 2012, okolo toho času, co mi vypovědělo zdraví. Od té doby jsem se nikde bookovat nenechal, protože žiju dost ze dne na den, a nechci promotérovi, co mi dá z vlastních peněz šanci si zahrát, znepříjemňovat život tím, že to budu muset rušit týden před koncertem... Teď se ale chystám přestěhovat znovu do Prahy, tak doufám, že tam zahrát zvládnu, když nebudu muset jet přes půl země. Tak snad něco brzy bude. Fyzické releasy mám, jsem za ně moc rád. Ale vzhledem k tomu, jaký je noise (a hlavně HNW) mikrožánr, je samozřejmě po labelech nepožaduju, těžko se jim prodávají... První nahrávku jsem si vydával sám, následovaly dvě kazety od americké Lost Notes Media a našich Korobushka Records, a řezaný split vinyl (s Torturing Nurse) od slovenských Kush Gong Records. Na ten jsem hodně pyšný, mít release na vinylu pro mě byl už dlouho sen, tak jsem moc rád, že se nás Kush Gong ujal. To byla taky první stěna, kterou jsem kdy udělal, plánoval jsem to mnohem víc jako klasický harsh noise, ale protože jsme nevěděli, který label nás vezme, musel jsem to masterovat v mono, a ten track to úplně zničilo, tak jsem ho zrecykloval a použil jako základ té stěny... Recyklování je prý dobrý pro přírodu.  Jako mini-sběratel mám určitě nejraději vinyl, asi proto, že s kazetami a CD jsem žil celý život. Každopádně bych ale nikdy neohrnul nos nad žádným fyzickým formátem. Pro kazety mám taky určitou slabost. Mám rád, kolik se toho s nimi dá hudebně dělat a vlastně i umělecky, od barvy krabičky, po nejrůznější využití pásky. Do budoucna mám třeba v plánu anti-record splitko, které bude udělané pomocí manipulace s páskou. A to by s CD nešlo.

   Sea of Poppies se jmenuje podle té knihy?

   Ne, ne, když jsem začínal, ani jsem nevěděl, že ta kniha existuje. Dodnes jsem ji nečetl, ale asi bych měl, když už je se mnou tak spjatá. Jak jsem vybral ten název si už ani nepamatuju, stejně jako u Deprivation Chamber. Vím, že jsem chtěl něco, co je emočně neutrální-až-potizivní, aby se to hodilo k širšímu spektru pocitů a zvuků, ale přesné detaily už si nepamatuju. Vím, že mi v tom částečně dalo inspiraci I Am A Lake Of Burning Orchids a Pendreczkiho kompozice „A Sea Of Dreams Did Breathe On Me“. Vlčí mák jsem vybral částečně kvůli široké škále emocí, které je schopen vyvolat. Jedna z věcí, které si pamatuju z ranného dětství je, že jsme se s maminkou procházeli a já jí vždycky radostně ukazoval kvetoucí vlčí mák. Pro spoustu lidí je zase ten květ asociovaný s válkou a běžný květ máku zase s drogama… Je toho víc.

 

   Všechny projekty jsou tedy jednočlenné? Hrával jsi nebo hraješ v nějaké kapele?

   Všechno, do čeho jsem zatím dělal, bylo sólo. Momentálně je hrát v kapele docela problém, vzhledem k mému zdravotnímu stavu - člověk nikdy neví, kdy se budu moct dostavit na zkoušku, kdy nebudu schopný odehrát koncert. Rozhodně bych rád někdy zkusil nějakou kolaboraci, zatím je ale většina jen na papíře.

 

 Co je vlastně zajímavé na industrialu?

   Na to se docela těžko odpovídá. V tom makrokosmu umění je to prostě jen další "ideologická větev“. Co se týče osobních sympatií, to se mi během času dost měnilo. Nejprve jsem se o industrial začal zajímat kvůli tomu, jak hrozně jiné a extrémní pro mě noise a PE byly, i jako pro člověka, který do té doby poslouchal extrémní metal a grindcore subžánry. Věci jako Whitehouse byly prostě úplně na jiné umělecké úrovni, takže to pro mě ze začátku mělo takový ten voyeuristický šarm, skoro jako ona známá analogie s dopravními nehodami. Většina lidí nechce koukat na bouracku, ale když se stane, je těžké odvrátit oči. Postupem času, když jsem se o tom žánru dozvěděl víc, jsem ho začal obdivovat pro jeho teorii a filosofii, pro to jak organizované a osvobozující může odmítnutí konvenčních hudebních pravidel být. Rozhodně dává svobodu a možnost se umělecky vyjádřit bez dlouhého studia teorie a techniky hraní. Prostě vezmi si někde u cesty kovovou tyč a dva kameny a máš hudbu. Drahé kytary a studia neznamenají v industrialu nic, jediné, co je důležité, je to, co vytvoříš. Někteří umělci v něm používají třeba jenom telefon a appky, může se tak zúčastnit opravdu kdokoliv. Už někdy od puberty mě taky hodně zajímaly různé experimentální procesy v médiích (způsoby, které se snaží nějak transformovat typický způsob konzumace, maximalismus/minimalismus, transgrese, improvizace...), což mě asi taky k industrialu přivedlo.

   Pomáhá hluková hudba v každodenním životě?

   Nebudu předstírat, že je noise něco extra, v mém životě hraje stejnou roli jako ostatní hudba - způsob seberealizace, odreagování, kreativní vehikl, relax (spousta noisu mě uklidňuje až k meditacím). Když nahrávám, mám na chvíli šanci utéct od reality, soustředit se na umění. A pak samozřejmě komunita, ve které člověk pozná spoustu fajn lidí všude po světě. Takže nejvíc asi pomáhá proti zešílení.

 

 

   V souvislosti se situací v kultuře posledních let je to divná otázka, ale chystáš na rok 2022 něco speciálního?

   Momentálně ani nevím, co bude letos, natož za rok. Letos jsem s vydáním charitativní kompilace rozjel label nazvaný iatrophobia Records, který se určitě budu snažit rozšířit a pokud se něco nestane, rozhodně plánuji víc hudby. 

 

 Karolina Válová 2021