Hudba ze dna popelnice

 

  Když jsem byl  požádán napsat pár vzpomínek na Jardu Paláta, tak jsem si ke své hrůze uvědomil že si toho vlastně ani moc nepamatuji a jak je ta naše (moje) paměť děsně nespolehlivá. Vzpomínky jsou zkreslené a tak nějak vytříděné, profiltrované - bůhvi jakým systémem - všechno se to vynořuje z hlubin času tak nějak roztříštěně jak náhodná koláž myšlenek a pocitů. 

  S Jardou jsem se potkal na začátku 80tých let jen díky tomu, že jsem prostě neznal nikoho s kým by se dalo hrát bez omezeni. V té době jsem byl součástí (a spoluzakladatelem společně s Mirkem Konečným) takové hippie-skupiny GARUDA, dělali jsme hodně improvizovanou hudbu inspirovanou tribální a etnickou světovou hudbou. Sice to bylo rozhodne velice "free", ale když jsem začal objevovat elektroniku a hlavně hlasité hluky, nebylo to úplně vítáno s nadšením. 

  Ve stejném období jsem se učil na tiskaře, pracoval jsem v docela hlučném prostředí plném zajímavých rytmických strojů a když jsem je jednou nahrával na svůj páskový magnetofon, jeden ze spolupracovníků mi pověděl o Jardovi a ze prý on také hledá někoho na spolupráci. Tak jsem Jardovi zavolal a od té doby jsme se scházeli téměř každý týden u něho doma a zkoušeli jsme hrát a nahrávat jak se dalo. 

Mimo hraní hudby jsme o sobě ani nic moc nevěděli, ani nás to moc nezajímalo a vlastně to bylo docela jedno. Jarda mel spis tendence "mít hudební plán" a pak se ho snažil proste udělat, no a mě spis zajímala možnost free-improvizace. Často jsme se moc nepohodli, ale nakonec se nám pokaždé podařilo něco vytvořit. Většinou jsme nahrávali pod názvem QUARANTAINE.

  Používali jsme úplně všechno co se nám dostalo do ruky: primitivní elektroniku a klávesy, různé efekty - zejména echo a sampler - staré mikrofony nacpané do pvc-trubky, různé železářství (zvonky, plechovky, kolejnice, rozbité činely atd), kameny, písek ... lopata ... cokoliv. Jarda mel doma také staré piano-křídlo, které bylo našim oblíbeným hluko-generátorem.

  Zkoušeli jsme "vydat" několik kazet, ale většina byla slyšena asi jenom několika lidmi a zapadla pod vrstvami prachu. Jarda mel velice svérázné nápady na grafické úpravy kazet, napřiklad: "co kdybychom dali kazetu na dno popelnice, zasypali odpadkami, aby se tím lidi museli nejdříve prohrabat". Nakonec jsme se uspokojili s vice konvenčními úpravami, asi by bylo příliš nepraktické posílat poštou popelnici a tak.

  V mých vzpomínkách Jarda zůstává jako někdo kdo se nebál prozkoumávat hlukové možnosti bez ohledu na nikoho a na nic: zcela určitě výjimečný a nepochybně vlivný zvukový umělec a je samozřejmě škoda, že už se nikdy nedozvíme co by dělal nyní, na stará (nebo starší) kolena ... Vždyť já ani nevím co se mu vlastně stalo.

Slávek KWI, 27.2.2015