Silně abstraktní electronic projekt Krysa: „Absence vizuálu může u imerzivnější hudby vést k hlubšímu poslechu…“

   Za jednočlenným projektem Krysa stojí Kryštof, který navzdory relativně bohatým hudebním zkušenostem moc často veřejně nehraje. V odpovědích pro Bawagan svědomitě osciloval mezi fakty a humorem. Také vás zajímá, co už vydal, kdy teda zase veřejně zahraje a co všechno tahá v kufru?

   Nedávno jsi hrál na stejnojmenném večeru kolektivu Řehole a charakterizoval ses takto: „Pod náporem technologií se stáváme laboratorními zvířaty. Právě takovým laboratorním zvířatům bude dedikováno moje čtvrteční hlukové kázání v Kampusu Hybernská.“ Předpokládám, že to aktuálně platí pro projekt jako celek. Jak je to tedy s krysami, pokusnými zvířaty a přidané ideologii?

   Název Krysa vznikl odvozením od zdomácnělé podoby jména Kryštof (Kryša), kterou kdysi vyhrabal jeden kamarád. Když mě to pak napadlo při vymýšlení názvu noisovýho projektu, tak jsem si říkal, že to zní trochu blbě, ale pro noisovej projekt to není úplně špatný. Moje tvorba je pouhá volná improvizace, takže prvoplánově v tom žádná ideologie nebo i neideologický myšlenky nejsou. Sám sebe v tomhle projektu vnímám spíše jako posluchače s rozšířenými pravomocemi, než jako nějakou entitu, která do díla vkládá nejrůznější myšlenky.

   Odkazy na laboratorní zvířata, technologii a jiné jsou tedy spíš posluchačský interpretace, než autorský záměr.

    Co se týče mojí charakteristiky při hraní na Řeholi, tak to byla spíš taková hra s podnázvem akce (to bylo 2. liturgy). Chtěl jsem tam mít pořádnej narativ a hrát si s tím slovem „kázání“ a samotným názvem mýho projektu. To tvrzení mi ovšem přijde podobně blbý, jako když se Bauman snažil ve svých 44 dopisech z tekutého moderního světa přesvědčit čtenáře o závislosti mladých lidí na telekomunikacích a internetu na ukázkách absolutních extrémů, který minimálně podle toho, co jsem za svůj život vypozoroval, jsou v mnoha ohledech daleko od reality.

   Aha, ale stejně tím směrem podsouvám ke komentáři např. skladbu „Být zavřený v kleci“, která je fakt chvílemi příjemná jako nastupující klaustrofobické třeštění. Pracoval jsi v ní nebo v nějaké jiné se skutečným hlodavčím pískáním?

   Se skutečným hlodavčím pískáním jsem zatím nepracoval a ani to nijak neplánuju.

   Po kolikáté tam v pražském Kampusu Hybernská Krysa zahrála naživo a jak to vlastně probíhá? Máš nějaké video nebo kostým? Hraješ k lidem čelem nebo zády? Sleduješ tancující nebo se maximálně soustředíš?

   Krysa si tam zahrála poprvé. Při hraní se maximálně soustředím a snažím se najít několik zvuků, který by mohly vytvořit nějaký abstraktní příběh, takže většinu vystoupení se spíše koukám do stolu, než do publika. Video ani kostým nemám, protože jsem línej něco takovýho vymyslet a vytvořit. Zároveň si myslím, že absence vizuálu může u imerzivnější hudby vést k hlubšímu poslechu, který zase může vést k mnohem zajímavějšímu prožitku než to, co by přineslo video.

   Kolik gearu Krysa tahá, je to na dvoukolák nebo menší batoh?

   Zatím se to vleze do menšího kufru, ale fotka toho řekne víc než 2000 slov.

   Nahrávky na soundcloudu rozděluješ na „electronic“ a „noise“, existuje nějaká stabilnější žánrová definice? Čím tě všeobecně obohacuje hluková hudba?

   Žánrově mám asi stále nejblíž k hlukový hudbě. Na druhou stranu se na mně podepsala i mnohá díla i z jiných škatulek experimentální elektroniky nebo třeba „dronový“ symfonie Giacinta Scelsi, a tak si čas od času říkám, co to vlastně je a jestli není nejlepším názvem právě to silně abstraktní „electronic“. Hluková hudba mě nejvíc obohatila snahou hledat, co možná nejextrémnější a někdy až nepříjemný zvuky, surovostí a svojí DIY etikou (a mnohdy i estetikou).

   Dříve jsi měl ještě projekt Stryl, který tě ale momentálně moc nebaví a s lehkým opovržením ho nazýváš „blbnutí s kytarou a hromadou zkreslení a delaye“. Hraješ nebo hrál jsi ještě jinde?

   Mám za sebou 2 roky dělání hudby k improvizačnímu divadlu. Pak jsem měl jednu performanci pod občanským jménem. Ta už byla s méně zkreslením, ale pořád s až moc velkou dávkou delaye a mimo jiné obsahovala hluky z Monotron delay. Mimo to ještě plánuju jeden nebo dva osobní projekty založený na EAI, neidiomatickým hraním na kytaru a dalším prozkoumáváním krásy zpětných vazeb.

   Dá se totiž tušit, že okouzlení hlukem začalo minimálně už před pár lety. Kdy tedy nastal zlom, koupil sis vybavení a stvořil vlastní jednočlenný projekt?

   Já jsem byl docela dlouhou dobu okouzlen spíše disonancí a hodně špinavou produkcí (nejhlučnější, co jsem znal byl asi „Atomizer“ od Big Black). Ten hluk ve smyslu elektronický noise music jsem začal adorovat asi až tak před 15 měsíci. Zlom, kdy jsem se rozhodl zkusit něco takovýho stvořit, nastal tuhle zimu. To jsem se začal bavit s jednou z baristek z kavárny v Kampusu Hybernská, dozvěděl se o nově vznikajícím kolektivu Řehole a dostal možnost si něco, co by bylo ideálně hlučnější, na nějaký z plánovaných akcí zahrát. Začal jsem tedy hledat způsoby, jak nějaký hluky vytvořit. Pár slepých cest jsem znal ze svých předchozích pokusů s Electribem, takže po krátké snaze vydat nějaký strašný zvuky z kytary nebo basy jsem vzal několik pedálů, který se mi válely doma, a zapojil je. Jako hlavní zdroj zvuku jsem měl oscilující delay, který šel do octaveru a nějakýho zkreslení. Z toho vznikly moje první dvě nahrávky. Když jsem pak objevil tvorbu Toshimaru Nakamury, tak jsem si pořídil druhej mix na dělání zpětných vazeb (aneb no input mixing board). Tohle je v současný chvíli můj hlavní zdroj zvuku, ale čas od času od toho pár pedálů dám pryč nebo zase nějaký věci přidám.

  Dal by se popsat proces od nápadu po digitální release?

   No Words / No Thoughts

Vezmu nahrávadlo (digitál nebo kazeťák) a hraju. Poslechnu si to, a jestli je to dobrý a chci něco dát ven jen tak, tak tomu vymyslím nějaký název a hodím to na Soundcloud. Na Bandcamp chci dávat spíš koherentnější nahrávky, takže tam to je tak, jak se to zrovna sejde.

https://krysanoise.bandcamp.com/track/chyba

   Máš už nějaké hmatatelné nahrávky?

   Ve fyzický podobě mám ten self-titled release z Bandcampu. Doma jsem to nahrával na 10 starejch kazet z aukra a vytáhnul to na akci. U toho noisu mám rád extrémní malonáklady, a je dobrý si jednou zkusit pořádnej upcycling. Přece jen kazety s popisky jako je „Disco 2000“ nebo „Disco Silvestr“ už na sobě nic horšího než to, co tam bylo, mít nemůžou.

   Nelze si nevšimnout nevšedního loga. Kdo za něj může? Sahají tvé aktivity i do jiných umění?

   Za logo může můj mozek v metru a dva nějaký hodný lidi, co dali na net dva vektorový obrázky, jejichž kombinace aspoň trochu vypadala, tak jak jsem chtěl, a měli to v tý nejvíc uvolněný creative commons licenci. Občas si nakreslím nějakých pár geometrických tvarů, ale umělcem bych se kvůli tomu nenazval.

   Na závěr poznámka, že pokud virová, klimatická a politická situace dovolí, Krysa zahraje 21. ledna 2021 na demontáži zkorodované výstavy fotografií, koláží, obrazů a 3D objektů nazvané Křik rzi společně s experimentálními až hlukovými projekty Koroze a Chrup. Na programu bude dále koncert kapely Brauncholda. Naopak před nimi nastane autorské čtení několika hlasů, např. Jakuba Vaňka.

Karolina Válová 2020

Rozhovor s Drénem o vyhrabávání hudebních kořenů a všeobecně časoprostorech

   Víš, že jsi jakožto Drén dostal na Bawaganu už docela dost prostoru? Je to rok a kousek, co jsem reportovala vaši slavnou Hantarash revival performance s rozbíjením lahví, petardami a skákáním po plechu. A pak taky brněnský Noisefest letos na jaře, jak ti popadala veškerá aparatura a preludoval jsi na zemi v leže. A ještě dávno před tím vším loňský Pravěkfest… Letos jsi na jeho sedmém ročníku vlastně taky hrál, ne?

   Heh, veľká vďaka za toľko priestoru na Bawaganu! Hanatarash Revival priznám že nevyšiel úplne podľa naších predstáv, ale zato publikum ktoré sa pred nami ukrývalo za barovým pultom pochopilo že keď myslíme danger music, tak to nemyslíme z recesie hehe. Na Noise fest stolík už neutiahol fyzicky equipment a psychicky nedával už dlhé ambientné intro a vzdal to, čo bolo na jednu stranu fajn, lebo šmirglovanie od zeme ma donútilo sa s tým nejebať, hehe. Na Pravěku som hral štyri krát, v piatok sme s Willhelmom Grasslichom predviedli obskurúrný blacknoise kde som zahrabol do svojej milovanej, zanedbanej štvor strunovej gitarky, kde snímač drží už len na izolepke. V sobotu som strúhol smyčky v manifestacii hluku, svetiel a odpadu FCKN BSTRDS a priestor som dostal taktiež na Jihadi John stage pre svoj vôbec prvý verejný techno set pod hlavičkou GFK SS, ktorý ma velmi bavil a nemienim prestať v tom pokračovať. A v nedelu kto videl postavu so šátkom znázorňujúcim dokonalý chrup, zaseknute sa kývajúc do nepekného marastu lezúceho z reprákov, tak začul klasický Drén.

 Cože? Kytara? Techno? Tak to mě teda zajímá! Jak ses k tomu dostal? Třeba v šestnácti jsi byl spíš punkáč nebo vymetač techno parties? 

   V šestnatske sa skôr vymetával grind, crust a metal v bratislavských kluboch. A tým že som z Petržálky tak často krát zablúdil do sluchadiel nejaký poriadny rap z ulic, väčšinou tých z východneho pobrežia Ameriky. To nadšenie robiť niečo nepekné bolo veľmi mocné a to bolo jedno či som na niečo hrať vedel alebo ne. Takto vznikali prvé cybergrind a noisegrind pokusy dokým nevznikol Sperm of Mankind kde som obsluhoval mikrofon do debutu. Po ňom som žezlo predal Romankovi z Distrophy a banda švihá ďalej, niečo som začul že chystajú nový album, tak im držím palce a vyčíhajte. Popri tom som hral na gitaru v Distance To Empty, čo bol rázne svojský grindcore. Teraz na gitare hrávam doma pre radosť, keď som túto domácku radosť nahral tak som to praskol pod nalepkou Krvave Cesty K Asketizmu do splitu s Nasratä, čo bol veľmi výnimočný projekt ktorý som s radosťou vydával!  Ohladom elektroniky, ta ma bavila vždy, keď sa na to spätne pozrem tak sa tomu nečudujem, brat bol krutým fanúšikom Depeche Mode, ono celá rodina si vlastne veľmi libuje v starom synthpope, Ultravox, Visage, všetko to sypalo u nás. Bracha bol vlastne taký držiteľ klúčov od hudobných brán ktoré mi otváral postupne. Po depešákoch valil pop ambient typu Vangelis, Enigma, dream trance alebo jak to mam nazvať, jak Robert Miles atď, zoznámil ma so surovou odnožou elektronickej hudby keď na mňa vytiahol kompilácie s nemeckým a holandským gabberom, bol ovšem ten typ čo mal rád zasnenú elektroniku, mierne melancholickú, čo ja ako zasran som považoval za "smutnú" hudbu a ja som chcel počúvať divoké veci. Keď som doniesol Prodigy, to zniesol, keď som doniesol rap, to sa už mračil a keď som doniesol Krabathor na cd tak to už vážne nemal radosť. Každopádne lásku k elektronike mám vypestovanú vďaka nemu. Takže niet divu, prečo robím projekt Angel Epilepsia, čo je moje vyslovene pole na elektronické experimenty. Som veľmi rád že tieto experimenty ocenili kamoši, ktorí ma pozvali hrať k ním do Remmirath. Posledný album je podľa môjho názoru jedinečný a som veľmi rád že som tam priložil ruku k dielu! Je to pre mňa perfektné, jak kompozične, tak tematicky, hudobne, vizuálne a zvukovo. Všeobecne mám aj na tvorivý proces diela len príjemné spomienky. Teraz hrám v citujem "najpomalšej kapele z čech a moravy" Blues For The Redsun, čo valí jak sypajuca sa lavína. Na metalgate nám vyšlo split LP s DROM a v príprave je debutový album o jednom tracku. Po novom s členmi s Controled Existence sme spáchali veľmi bezútešnú muziku Rato Triste, kde ma baví vnesený industriálny nádych keď trieskam do plechov. Na prvom koncerte mi z hnatov tieklo krve, jak som to prežíval, takže prídte omrknúť hlavne na živo. A jak som spomínal že brácha ma oboznamoval s gabberom na kazetách, tak tiež to neostalo bez odozvi. Všetci chcú hrať pomaly, no ja potrebujem k životu aj konečne nejaké svižnejšie tempo. Takže ma veľmi baví techno. Jak lašovať bedne, tak aj ho hrať. Zrovna ten set na Pravěku som si brutálne užil aj napriek tomu že som nevedel čo mám od seba čakať a som rád že si to užili aj ostatní. Hlavne aj odpohladu pankáči rozjetí po hardcorech a grindech hehe

   Vím, že jsi tak trochu multiumělec, kromě hudby děláš dost zajímavé koláže a kresby. Prý jsi dřív vydával i zin…

   Nebol to zin v pravom slova zmysle, skôr newsletter s názvom "Demoralized By Noise". Vyšli dve čísla po 5 kusoch ktoré som dával zadarmo k objednávke nad 5 eur v rámci môjho labelu. Aby som bol úprimný skôr som tovar do toho balil, ako by som to k tomu prikladal hehehe. Obsahová stránka nebola vôbec ohromná, boli tam hlavne letáky na blížiace sa akcie, nejaký stručný report, nejaká recenzia, druhé číslo bolo obohatené o rozhovory s bandami Abortion, Enema Shower a Gorgonized Dorks (ešte raz veľká vďaka Katzovi za správnu anglickú korektúru. hehe). Mal som plány urobiť z toho poriadny zin, ale nejak to šlo k ladu. Ovšem stále ma drží myšlienka urobiť komiksový d.i.y zin. Rád by som sa aspoň pokúsil kráčať v šlapajách Antikristovej Predkožky a Sranice, už neexistujúcich komiksových zinov, ktoré žerem odzadu aj odpredu do dnešného dňa. Medzi švajčiarskými alebo nemeckými zinmi občas niečo najdeš ale vrámci Čiech a Slovenska o nič nezakopávam, čo je škoda. V tomto smere som si naplnil jeden dávny sen a pred mesiacom som dokončil svoj komiksový debut ktorý, vďaka veľkej pomoci vydavateľstva historického spolku Zádruha, snáď výjde budúci rok. Inak ma všeobecne baví robiť obaly na albumy, plagáty, jednoduchý dizajn tričiek a podobne. Okrem obalov na svoje projekty, je môj rukopis čítatelný napríklad na posledných dvoch počinoch od My Live Evil, ktoré vydával Sky Burial - Nomad Sky Diaries Productions, musím spomenúť hlavne tento projekt, lebo pri tvorbe tejto (ne)grafiky som sa velmi nasmial a veľmi som si užíval "skladanie" obalu do finálneho konceptu. Trika som robil zo srandy, alebo skôr z nutnosti, lebo kapely ktoré oblubujem trika proste nemajú. Takto som sa tak trochu vnutil do vydania limitovanej serie tričiek s note logom Napalmed. 

   Jakým způsobem probíhá nahrávací proces? Máš diktafon pořád po ruce, děláš živé nahrávky nebo lovíš zvuky i různě v terénu?

   Keď si hrám pre seba doma, tak to všetko zaznamenávam a potom to ešte väčšinou postprodukujem, záleží od toho ako sa nahrávka zadarí. Posledný počin "Blessed With Concrete" som ani nejak nemastroval, bol som spokojný so samotným výsledkom čo som nahral real time. Diktafon mavam väčšinou po ruke, lebo keď sa poflakujem po Prahe tak často krát natrafím na zaujímave zvuky s ktorými viem potom ešte dodatočne pracovať. Mal som napríklad prácu, ktorá bola rajom zvukov. Robil som bezpečáka na pražských depách. Kačerov a Zličín boli fajn ale na depe Hostivař som vyžadoval pochôdzky po hale. Veľká zanedbaná neizolovaná hala s nádherným naturálným echom, ktoré každému zvuku dodali neskutočnú silu! Takže keď nastal čas tak som bežal s diktafonom k lamelám a nahrával príjazd mašín na kolej, keď prechádzali cez myčku, keď vypúšťali paru, reštauračné práce škodovákov a podobne. Jak to bol napiču job, tak priestorovo som sa kochal blahom! Mám už jednu kompozíciu takto zoskladanú z týchto zvukov, ale je krátka, tak mám v pláne zoskladať ešte jednu, nech to je aspoň celok na 20minút. Ešte mám rozrobenú kompozíciu na ktorej bude mať čestný vokalovy featuring moj milovaný štvornohý kamoš Chico.

   A kdybys zkusil nějak charakterizovat svojí tvorbu v tomhle stylu?

   Milujem hlavne na tom to, že môžem uchopiť do rúk neuchopiteľné. Chytiť signál, rôzne ho naťahovať, ohýbať, klonovať, deformovať. Som prítomný u stvorenia, vzniku niečoho naprosto nového. Môžem niečo vytvoriť aby som to zničil a niečo zničiť aby som to opätovne vytvoril, což je temer božská úroveň. Je to každopádne úplne iné hranie ako do gitarových projektoch a kapelách. Každá živá noise performance znamená hlavne absolutnú slobodu! Ocitám sa mimo realitu, nie som v tomto prítomnom svete, som v inom časopriestore, zaseknutý vo svete zvuku a dynamiky. Zažívam naprosto odlišné vnemy než v bežnom živote. Napríklad letos som hral na Guerilla Noise Party v Plzni. Takový set pri ktorom som miestami hral na dlhej zhrdzavenej píle a na flašach od braniku! Hral som, nejak som sa do toho oprel a zrazu švac! Rozrezal som si prst. Trojková garáž sa premenila na jatka, krv striekala a rana bola hlbkou uz ku kosti. V tú chvílu som zaznamenal že sa niečo deje, ale set som ešte dokonca dohral. Proste raus, maximalni adrenalin. Az potom mi to nejak vsetko doslo, ta krv, hlbka rany, nastupujuca bolest a uz som zacal omdlievat. Ako spomienka mi zostala velka jazva a necitelnost v clanku prstu. Takisto som si vyslúžil prezývku Drén a.k.a. ničiteľ auto lekárničiek. Týmto sa chcem ešte raz poďakovať Mirovi Vejvodovi, Chucky, Trojkovi a jeho drahej polovičke za perfektnú opateru.

Ty sety jsou relativně krátký. Spousta lidí tuhle hudbu odsuzuje možná proto, že má určité šablonovité očekávání rytmu, takže logicky zažije zklamání a nemá už pak trpělivost hledat jiný přístup. Myslíš, že je posluchačem v tomto smyslu manipulováno? Podla môjho názoru si ľudia neuvedomia pri počúvaní hudby že je to len vypočítaný zvuk. Noise im príde ako bezhlavý rámus, lebo to čo počúvajú je im prezentované určitými "nepísanými zákonmi" a myslia si že tak to má byť . Jak som spomínal, keď hrám set, tak som v absolutnej slobode. Nebudem sa obmedzovať na formulky typu "sloha,refren,sloha,stopka,refren"a to hrať roky do zblbnutia. Nebudem sa obmedzovať rytmom, len preto že niekto od toho rytmus očakáva. Keď je rytmus element ktorý do svojej kompozicie necítim tak ho tam nebudem vtláčať nasilu. Nepovedal by som že zmanipulované, skôr každý má individuálnu predstavu o tom ako má hudba znieť. Zmanipulovanosť je len v prípade keď niekto vyslovene začína do teba útočiť a začína ťa presviedčať že vieš o hudbe hovno, keď mu predstavuješ svoj pohlad na hudbu. Že to je ovela viac širšie spektrum ako si myslí že je. A pre takých ľudí si potom autista, feťák, blázon a podobne. Jasne, že ľudia sú nervozni z toho, lebo zažívajú šok z toho čo počujú. Nie sú to ich ľúbivé tóny, nie je to zvuk perfektne naladenej gitary, nemá to kryštalicky jasný zvuk jak zo študia. Je to zvuk ktorý nepoznajú, nepoznajú zdroj zvukov, začínajú byť nervózny lebo nevedia, nerozumejú, chcú sa pred tým ukryť k svojej oblubenej pesničke od svojho oblubeneho interpreta, lebo tam nachádzajú svoje pohodlie, svoju harmoniu. Nechcú poznať skutočnú silu zvuku, jej rozsah, nedokážu to považovať za hudbu tak nemajú trpezlivosť ani záujem v tom niečo hladať. Len vypchať uši prstami a zutekať z klubu. A tí čo tam ostali sú blázni, hehehe. A k tomu hraciemu času, jak som spomínal, ja keď hrám som v inej časopriestorovej dimenzii, okolie vnímam čiastočne a nedokážem odhadnúť ako dlho hrajem. Keď cítim že sa blíži koniec, tak to utnem. Jasne že môže byť niekto sklamaný ak skončím po 12 minutach "to je všetko?" Iný môže byť rád na druhú stranu. Nikto nevie ani sám neviem koľko vás budem najbližšie trýzniť. Ovšem tie kratšie sety som si všimol že vzbudzujú zvedavosť, ludia sa ani nestihnú uvedomit že na čo vlastne pozerajú a je koniec. Potom to chcú vidieť ešte raz, aspoň sa utvrdiť v tom, že či to ten vystupujúci myslel vážne alebo to čo videli bolo realne alebo či ten to bol ten zdroj pískania v ušiach hehe

   Jak dlouho je Drén na scéně?

   Dalo by sa povedať že Drén je tu stále, hehe. Nejaké pokusy už vznikali niekedy okolo roku 2003, kde som na kazety stáčal prelaďovanie rádiových staníc. Ovšem Drén ako projekt riadne vznikol v roku 2006, kde som to ponímal skôr ako konceptuálnu hlukovú skladačku vo volnom čase. Takže som nekoncertoval. Prvý koncert bol v roku 2010 v už neexistujúcom bratislavskom klube Intergalakticka Obluda, kde som mal česť si zahrať pred Con-Dom a MK9, ktorých stále hltám jak sushi. Ale keď si na ten set spätne spomeniem tak sa na tom ujebávam, na stole bol komp (kde bol ako program nejaky tetrisový radobi oskilator), distortion a flanger. O tento equipment sme sa delili vtedy dvaja hehehe. Až tak pozitívne ohlasy na to neboli, no ja som bol rad že niečo z toho lezie a v pozadi bola skvelá projekcia od Waldemara. Len pre zaujímavosť, lepší ohlas obdržal teatrálny ritual noise-ambient projekt "My Lucky Days", ktorý mal vtedy tiež na koncerte premiéru.

   Ten tvůj label nazvaný „Už Bolo Dosť!productions“ toho má na kontě vážně hodně. Na bandzone profilu je charakterizován takto: „Bratislavský DIY mikro label tiahnuci od roku 2006 v neustálom hladaní po najhnusnejšom zvuku a toho najodpornejšieho čo môže podzemný svet ponúknuť, držiaci sa motta, čím nepočúvatelnejšie-tým lepšie. Preferuje sa obchod výmenou ako v dobrých prastarých časoch, platí teda hlavne pre labely, napíšte mail o čo máte zaujem a kolko kusov a priložte svoj release list. Prípadným zákazníkom pošlem požadovaný tovar dobierkou najneskor do troch dni od doručenia emailu.“

   Label fungoval jednu celú dekádu, od roku 2006 do 2016 a ten som založil vpodstate z dvoch dôvodov. Jednak šíriť svoje nahrávky a taktiež skrze výmeny sa dostávať k novej hudbe. Preto som viac menil ako predával. Bavilo ma keď som za svoje krámy obdržal vydania neznámych projektov neznámych labelov a potom som si to doma pri pivku všetko rad za radom počúval a študoval. Ja som vyslovene zo xeroxovej školy, v tomto som exot. Jak ľuďom sa hnusí miestami také vydanie že by to šmarili do koša, tak ja som sa v tom vyžíval. Xerox, idealne 6 krat cez kopirák, nech je obal už nešifrovatelný, cdr alebo kazeta popísaná fixou alebo s veľmi krivo nalepeným štítkom. Človek by povedal že tento vyslovene rýchly na kolene robený spôsob je čistá katastrofa, no pre mňa to určitú estetickú hĺbku má! Po čase, ako som sa viac začal pohybovať medzi distrami tak aj vďaka takým ako Nomad Sky Diaries (zdravím, 900piesek) som zistil že nemusí to byť všetko o kopírke a predsalen môže ten obal zaujímavo vypadať a zároveň ladiť s konceptom. Jeden z takých nemenej tradičných obalových spracovaní, bolo EP Drén "...a naše svedomie nebude čisté" z roku 2013. Kamarátka vtedy učila na základnej škole. Raz v šenku sme pili a padol nápad že nech mi jej deti spravia obal na album. Čo bolo myslené ako sranda sa javil aj pre ňu ako nápad a tak som sa ocitol pred tabulou. Rozdal som deťom vopred nastrihané výkresy, napísal kriedou na tabulu "hluk" ako zadanie témy a deti lubovolným spôsobom začali robiť obaly. Tie najlepšie boli víťazoslavne vybrané do 15 kusovej edície. Vo finále z toho vznikol aj zaujímavý súkromný sociologistický prieskum, jak sa k hluku stavia detská nevinnost. V podstate od sa stále deťom vraví "nerev, nedupaj, netrieskaj dverami, atd". Na niektorých sme sa nasmiali, lebo jedno dieťa ako zdroj hluku nakreslilo svojích hádajúcich sa rodičov, iné nakreslilo tank, ďalšie nálož dynamitu v pustine, niektoré kreslili bedne a gitary so zvýraznenými vibračnými vlnami. Podla niektorých kresieb sa dalo zistiť ktoré dieťa je hyperaktívnejšie, ktoré uzatvorenejšie a podobne.

Keď sme pri vizuále vydania, nedá mi opomenúť počin Leichenhaus, ktorý vyšiel minulý rok na labele

Pravěk, čo je vydanie, ktoré tiež posúva hranice niekam inam, kde ma baví experimentovať a o to viac ma baví sledovať reakcie ľudí. Leichenhaus vyšiel na diktafonovej mikro kazete v kovovej prestriekanej makro krabicy. Aby ste sa k nej dostali, museli ste sa prehrabať odpadom, popolom a vajglami od cigariet (priamo vyfajčených odomňa, zozbieraných z veleslavínského popolníčka). Ak ste neomdleli od smradu z vajglov a vytiahli ste kazetu, museli ste čeliť ďalšiemu problému. "Ja si ju nemám ale kde pustiť!" Tak ste donútený vstať z pohodlia vášho kresla a ísť vymetať zastavárne, aby ste si ju mohli pustiť. Tak! Mate diktafon? A máte radosť čo sa na vás z tej pásky valí? 40 minut bezútešného harshnoisewall z jednej strany a náhodný field recording nejakého snemného zasadnutia z druhej strany? No stálo vám to za to si túto nahrávku zaobstarať? hehe... Aby som sa vrátil späť k labelu, tak ten som ukončil lebo som mal naň menej času. Vždy som sa spraval voči vydaniam pankačsky, ale veľmi ma na sebe štvalo keď som s vydaním meškal a keď už konečne bolo vydanie hotové tak som meškal s dodaním kopií pre umelcov, nemal som rád ten pocit aby som sa rýchlo do niečoho hnal len preto aby to bolo. To by som bol so svojou prácou nespokojný, tak som si povedal že to nebudem zbytočne už hrotiť. Posledné štyridsiate vydanie bolo v spolupráci Sky Burial, pro CD v krásnom rozkladacom digipacku "Temnohor - Krv a Pot Malych Karpat" a tým som symbolicky po 10 rokoch túto kapitolu uzavrel. Ovšem tým nevravím, že mienim s vydávaním skončiť úplne. Až bude dostatok časových a finančných prostriedkov, tak sa do niečoho pustím, plány v hlave sú, ale neponáhlam sa nikam.

   A taky budeš už koncem tohoto měsíc hrát v Praze na Klinice… Navíc jsi k té události nakreslil úžasný plakát.

   Diky moc! Som rád že sa plagát lúbi! Na akciu sa teším, myslím že kombinácia brazilskej literatúry s disharmonickou neútešnosťou zastrešujúci témat biedy a socialnej nerovnosti veľmi umocni! Ďakujem za priestor na Bawaganu, zdravím ľudí dobrej vôle a vidíme sa 27.11.2018 na Klinike. Soj!

Karolina Válová 2018

Hledání ideální směsi zvuků je pro Karla Brauna bojem bez konce

   Karel Braun hlavně kreslí. A kreslí hodně dobře. Chrlí obrázky na sociální sítě, sestavuje plakáty a přebaly hudebních nosičů, měl výstavy. Loni pod občanským jménem Martin Karvay samonákladem vydal artzin Markarzine s podtitulem „Searching for a new religion“, v němž se klasicky černobílé kresby prolínaly s autorskými básněmi. Letos vychází nová kniha Miroslava Sosoie, jeho dlouholetého kamaráda, s názvem Černá Dvojka, k níž vytvořil velmi specifické ilustrace. Bawagan o všem tomhle informoval a tak se v rámci experimentální rubriky rozhodl představit Karla Brauna i coby hudebníka. 

   Výtvarník, básník a teprve až potom hudebník. Když tě popadne záchvat kreativity, tak ztvárnit nápad hudebně je opravdu až na třetím místě?

   Popravdě žádné hudební nápady nemám. Přistupuji k hudbě jako k výtvarnému umění, popř. literatuře.

   Co jsem za poslední dobu měla možnost vidět a slyšet, hudba podkresluje tvoje verše. Čteš někdy veřejně i bez ní?

      Právě, že jsem dřív vystupoval především bez ní. Nápad vytvořit hudební podkres se vynořil ve chvíli, kdy jsem si připustil, že samotné čtení je poměrně suché. Chtěl jsem svojí poezii dodat tu správnou atmosféru a styl.

   Hrával jsi s The Prostory Revival. Jak dlouho a co to bylo vlastně za těleso? Byl jsi v nějaké kapele ještě před Prostory?

   The Prostory Revival jako takové nikdy neskončily, je to jen projekt, který se na chvíli usadil. Logicky TPR předcházely samotné The Prostory, což byl takový velmi amatérský spíš rockový počin. Vznikl ještě v Mladé Boleslavi, kdy se z náhodných outdoor sessions zformovala malá kapelka. Bylo to spíš o tom, že jsme chtěli být hrozné hvězdy a přitom jsme byli akorát tak docela trapní. Základ jsem tvořil já s Jamesem, který hrál na kytaru, pak se k nám připojil Oldřich Navrátil s elektronikou a Danilo Elvír na perkuse. Jinak ohledně jiných kapel, tak to je spíš zábavné vyprávění. Úplně první kapela, kam mě pozvali jako "zpěváka", hrála reggae. Bylo mi 16 a potkal jsem se opilý v parku s pár klukama, co mě pozvali na zkoušku. No a tou první zkouškou to i skončilo, nejdřív mě zkouřili a já se pak prezentoval tak absolutně nepřesvědčivým projevem, že jsem se dlouho nato mikrofonu vyhýbal. Bylo to prostě ultra jalové. No a pak tu byla ještě jedna anabáze, kdy jsem dal dohromady rozpadlou kapelu. To se stalo ještě v době, kdy jsem žil na jižní Moravě. Místní chlapi, co spolu hrávali, byli jaksi rozhádaní. Dal jsem jich pár dohromady a přesvědčil, že bychom měli oživit a dát dohromady pár songů. Hráli jsme něco jako psychedelický hardrock a zkoušeli v místním obecním domě.  Já chtěl být vždy zpěvákem, ale po mnoha zkušenostech jsem si nedávno a ke štěstí všech posluchačů, konečně přiznal, že na to prostě nemám. Jsem trémista, nepamatuju si texty a hlavně neumím zpívat.

   Co všechno jste hudebně i jinak podnikali, na jedné fotce na bandzone The Prostory Revival mlátí do nějakých sudů. A vůbec, ty hraješ na flétnu?

   No tohle je na delší povídání. Prvně tu byl soundsystem zvaný Višná za Bory, psytrance, house, techno, já jsem se spíš zapojil jako dekoratér a vymýšlel jsem stage apod. Mimořádně jsem pouštěl nějaký tracky z traktoru. Paralelně k tomu vznikly už výše zmíněné The Prostory, do kterých jsem přetáhl dva členy z Višný, které nebyl členem jen James. Poté, co se Višná začala pomalu rozpadat se tak nějak moje pozornost přetransformovala k nim. Osobní důvody mě pak zavály na východ a všechny tyto aktivity si daly asi tříletou pauzu. Samotné TPR vznikly formálně až v době mého návratu z Moravy. Avšak první vlaštovka se objevila již před exodem, kdy jsme se zúčastnili Muzejní noci v České Lípě ještě jako TP. Po víceméně povedeném představení pak na stage naběhl náš kámoš Michal Štochl (taktéž ex Višná) a zaimprovizoval velmi zábavné představení, ve kterém se nazval jako frontman kapely TPR.  Asi tři roky potom mě Johnny Násilník pozval na jejich festival No Waves, už si nepamatuji, jestli primárně jako básníka, nebo s The Prostory. Podium, na kterém jsme měli hrát, bylo naprosto bez elektřiny, takže šlo o pro nás nezvyklou unplugged verzi. Přijeli jsme tehdy do Mnichova Hradiště a v místní hospodě jsme se před vystoupením tak opili, že to co jsme pak předvedli na pódiu, by se dalo nazvat horrorem. Půlka vystoupení je dokonce na youtube, nějakým způsobem se to prostě líbilo. Mlátili jsme do plechů, pouštěli noise z magneťáku, řezali pódium, prostě tak nějak vyřvávali přes sebe, že se z toho vyklubala neúmyslně povedená show.  No a v tomto duchu jsme pokračovali, následovala rozmlácená pračka a litinová vana apod. Postupem času se ale tyhle věci omrzí. Člověk najednou neví, proč by v tom měl pokračovat. Proto jsme se začali soustředit spíš na samotnou muziku. To souvisí i z otázkou ohledně flétny. Díky tomu, že mě ještě na gymplu šikanoval učitel hudební výchovy, dodnes ještě vím, jak se flétna drží. Proto když jsme chtěli dělat hluk nebo když jsem chtěl držet v ruce i nějaký nástroj, sáhnul jsem intuitivně po ní. Postupem času, vždy když chci působit trochu seriózněji, ji ale rychle někam schovám. 

   Aktuálně vystupuješ sólově. Je to pořád spojení mluvených slov, autorských veršů, a hudby. Která složka má v současnosti navrch? 

   Navrch má především mluvené slovo, hudba je jen doprovodem. Věnuji jí sice mnoho času, ale přemýšlím nad ní především jako nad „original sound track“ mých textů.

   Je to pořád experiment na pomezí techna nebo se to někam posouvá? Je práce z efekty dobrodružství?

   Dnes už to s technem nemá nic společného, jde především o dark ambient, to že někdy použiju industriální beaty, nebo rytmické pasáže, je jen proto, aby to mělo nějakou šťávu a neusínali mi u toho lidi. Práce s efekty je spíš opruz, je to dlouhé hledání soundu, kterého chci dosáhnout.

   Vím, že se trochu vracím k první otázce, ale nedá mi to, jak si teda v rámci hudebního tvůrčího procesu poznamenáš nějaký motiv/myšlenku? Děláš si vlastní databázi zvuků pro pozdější využití? Jsou tam občas i nějaké nahrávky z terénu, ne? 

   Některá myšlenka vypadá v mé hlavě například jako film nebo obraz, popřípadě vizualizace mých textů. Jsou to krajiny, surreálné výjevy, příběhy, které píšu. Ty se pak prostě snažím navzdory softwaru zformovat do hudby. Je to boj, protože najít ten sound je někdy nemožný, kolikrát si k tomu sednu a vzdám to. Nahrávky z terénu bych rád používal, ale spíš vyžírám různé zvukové databáze na netu. Nebo vykrádám popové songy, které různě demontuji. Mám rád takové bizarnosti jako Kryštof, Lucie Vondráčková, Taylor Swift, nebo Chinaski.

   Na pódiu pak musíš být hodně zaměstnaný recitací, jak moc je hudba předpřipravená a kolik je v tom improvizace?

   Mám asi 45 minutový blok, který jsem dal dohromady doma a kromě přechodů tam hudebně nic moc řešit nemusím, proto jsem si ho také připravil. No, a pokud nastala vhodná nálada tak jsem párkrát, přesněji dvakrát i poté pokračoval i volněji. Momentálně mám za sebou totiž celých pět vystoupení. 

Karolina Válová 2021

Violence Junkie: „Když chci bejt násilnej, tak v noisu!“

    Kdyby Violence Junkie vytrvale umělecky neztvárňoval nejrůznější možnosti vyhlazení lidstva, dal by se považovat za naději české hlukové hudby. Preferuje kazety a k notám zaujímá odmítavý postoj. Má vlastní hudební styl „harsh noise war“ a label bez výrazných vydavatelských plánů pro rok 2020… Nejen o tom, proč s sebou na vystoupení nosí řetěz, proč noiser nemusí vědět nic o akordech, ale i o chystaném zinu se rozpovídal pro Bawagan v rámci znovuobnovené rubriky o hudebních experimentech a hluku.

   Rozhovor po náročné přípravě probíhal korespondenční formou. Součástí obsahové dohody byla možnost na nějakou (zejména výrazně hloupou) otázku neodpovídat. Informačně velmi bohatým podkladem se stal podcast, který vznikl v rámci hudební inciativy „noscenenoproblem“:

   Kdo si poslechne, nejen pochopí nemálo vtipů skrytých v rozhovoru, ale bude překvapen poměrem času, po který mluví tázaný Violence Junkie v porovnání s moderátorem. Proto zejména redaktorka s velkým nadšením kvituje rozsah odpovědí v tomto svobodném médiu a značnou míru otevřenosti. Jen na okraj zoufale křičí: „udělejte někdo tomuto hudebníkovi pořádné koncertní nebo alespoň pózovací portfolio fotek“!

 Od kdy počítáš začátek svého hraní? Od domácích pokusů, od nákupu zásadního efektu, od prvního releasu, od veřejného vystoupení?

   Začátek bych viděl asi v době, kdy jsem si pořídil první pedály a začal s nimi tak nějak zkoušet. Měl jsem v tý době mikrofon a tři efekty, mimochodem dva z toho byly Behringer. Pamatuju si, když jsem to poprvý zapojil a poslouchal, jestli to zní aspoň trochu tak, jak jsem si představoval. Paradoxně mi to přišlo docela dobrý, aspoň z toho, co si vzpomínám. Začlo mě to hrozně bavit a pořád to tak je. Neměl jsem žádnou předchozí zkušenost s hraním v kapele, což je možná dobře. Bylo to pro mě dost nový, protože jsem začal asi tak necelej rok potom, co jsem na noise narazil. Taky jsem v tý době nikoho, kdo dělá noise osobně neznal, takže jsem si musel na všechno přijít sám. Za to jsem zpětně rád. Ale ten pravej počátek bych řekl, že přišel s vydáním první kazety. Od tý doby mi přijde, že to dostalo trochu jinačí rozměr, než jen domácí hraní a nahrávání na bandcamp.

   V jakých všech projektech vlastně momentálně hraješ a mohl bys je trochu žánrově i ideologicky specifikovat?

   Můj hlavní sólo projekt je Violence Junkie. Jméno jsem si ukradl z alba od jedný z mejch oblíbenejch power violence kapel. Asi každej ví od který, nebo v to aspoň doufám. Hraju harsh noise, chvílema to má blízko k harsh noise wall, ale není to styl, kterým bych se chtěl ubírat. Sám to, co dělám, nazývám harsh noise war. Hlavně z toho důvodu, že mi to přijde zajímavější, než harsh noise wall. Mít vlastní "žánr” mi přijde fajn, i když není mým záměrem to dělat jakkoliv originální. Věnuju se hlavně mrtvolám, umírání, smrti a nenávisti, ale občas i zabíjení a násilí. O harsh noise válce určitě ještě uslyšíte! Co se týče harsh noise, tak jsem ještě v M16. Je to hodně mladej projekt, kterej jsme začali s NBDY a Cry Of Humans. M16 je momentálně asi projekt nejaktivnější, docela jsme se do toho opřeli. Kromě těhle dvou mám ještě projekt Asceticide, kde jsem společně s Dimmacherus. Původně jsme z toho chtěli mít čistě power electronics záležitost, ale nakonec to dost hraničí s harsh noise. Asi by se to dalo nazvat harsh electronics a řekl bych, že nám to vyhovuje. Hlavního ideologa tam dělá právě Dimmacherus, komplikovanější témata než umírání fakt nejsou moje silná stránka. Na logu máme napsaný "Anti-Human Terrorist Unit" tak to asi dál moc rozvádět nebudu. Máme zatím jednu nahrávku, která je věnovaná různejm jedům a jedovatejm zvířatům. Samozřejmě je důležitý říct že smrtelně jedovatejm. Má to trošku hlubší myšlenku než jen tohle, to už ale vysvětlovat nebudu. Power electronics bych se chtěl věnovat i sám, takže plánuju sólo projekt. Už si s tou myšlenkou pohrávám fakt dlouho, ale ještě jsem se do toho nepustil. Každou chvíli mě k tomu napadne něco novýho, nebo něco co by šlo udělat líp, než jsem původně chtěl, tak to bude asi ještě chvíli zrát.

   No, zajímavé názvy, ale chápu estetické směřování power electronics… Jaká je vlastně tvoje definice tohoto žánru? A harsh noisu?

   Pro mě je power electronics prostě primitivní rytmus, naštvanej vokál, samply a intenzivní atmosféra. K tý atmosféře většinou dost pomáhá obal, obaly v PE jsou taky dost specifický. Ideální PE si představuju jako přibližně půl hodinový album o dvou nebo třech skladbách, nahranejch s minimálním set-upem někde ve sklepě. Samozřejmě vydaný na nějakým neznámým labelu v hodně omezeným nákladu. Myslím, že je power electronics hlavně o provokaci. Nejsem si jistej, jak moc se to dá brát vážně, to si asi každej musí rozmyslet sám. Absolutně nejradši mám Atrax Morgue a Deathpile. Harsh noise vnímám jako mnohem svobodnější žánr. Celkem často hraju jen tak pro sebe a zdaleka nenahrávám všechno. Je to jednoduše zábava a dělám si, co chci, nikdo mi do toho nekecá. Nechtěl bych si z toho ale dělat něco jako terapii, spíš mi jde o ztvárnění určité energie. Možná by se dal HN definovat spíš gearem, než zvukem a to je podle mne docela dobrá definice sama o sobě. Svoje oblíbený projekty vypisovat nebudu, bylo by jich moc a určitě bych na dost zapomněl.

   Jak to máš osobně s násilím? Jak jsi říkal v onom podcastu, nebaví tě nic, kde nejsou mrtvoly… Hraje v tom trochu roli posluchačská průprava, kterou tam uvádíš, tedy osobní důležitá hudební setkání?

   Jsem násilím docela fascinovanej. Pořád to nějakým způsobem nasávám, ale když nad tím přemýšlím, tak vlastně vůbec nevím, proč mě zrovna tohle tolik bere… Celkově mám prostě zálibu v extrémních věcech. Měl bych asi předem zdůraznit, že se to na mně v běžným životě, aspoň zatím, nijak neprojevuje a jsem docela hipík. Když chci bejt násilnej, tak v noisu. Hlavně mě zajímají vraždy, je to asi taková nejdostupnější forma a poslední dobou asi vcelku populární téma, takže o tom jde dost zjistit. Můj favorit je Ottis Toole, kterej mimochodem moc pěkně kreslil. Asi na tom má hlavní podíl hudba, ale fakt už nevím, jak jsem se k tomu původně dostal. Smrt je jedna z mála lidských jistot. V době klidu možná vzbuzuje určité kontroverze. Jak vnímáš současnou virovou situaci a její omezení, říkáš si „dobře lidstvu tak“? Je v té atmosféře a určité úzkosti něco, co by stálo za to hudebně ztvárnit? Dávalo by to smysl nějakým způsobem zareagovat na aktuální situaci, ale pro mě to určitě za ztvárnění nestojí, je to na mě asi moc "mainstream". Nevím, co víc bych k tomu napsal, jsem k tomu všemu upřímně docela lhostejnej.

   Co hlavně umělecky řešíš ty jako Violence Junkie? Vyber prosím jednu svoji zásadní nahrávku…

   Asi jsem nikdy nepřemýšlel o nějaký svojí nahrávce jako o zásadní, ale když bych měl nějakou vybrat tak to je „814 Gun Club“. Je to split s NBDY a ta kazeta vyšla na Stoned To Death Records. Zásadní to je pro mě hlavně v tom, že jsem jí nevydával já, takže jsem na to měl trošku jinej pohled a docela to zvedlo moje nároky na vydávání vlastních kazet. Něco jinýho je moje oblíbená kazeta „Death Hatred“. Ta nahrávka má necelejch šest minut a nic zásadního na ní vlastně není. Jediný, co je na obalu napsaný, je název kazety, kterej nedává ani moc smysl a zbytek obalu je koláž, z který toho taky moc poznat nejde. S trochou představivosti je vznik tý koláže ve svý podstatě docela brutální, když si uvědomíš, že to jsou nastříhaný lidský těla smíchaný mezi sebou. Další můj release, kterej mám fakt rád je „Human Mold“, což je anti-deska. "Nahrával" jsem jí třeba se šroubovákem, drátěnkou a podobnýma věcma a je to věnovaný necrotizing fasciitis. Taky se tomu říká flesh-eating bacteria, doporučuju si o tom něco najít. Taky mě nepřestala bavit kolaborace s NBDY nazvaná „Disease“, která jak se ukázalo byla docela nadčasová. Jako bonus k tý kazetě byla totiž rouška.

   Kolik máš za sebou s tímhle projektem veřejných vystoupení a jaké byly reakce?

   Jestli se nepletu, tak jsem hrál zatím pětkrát, z toho jedno byla kolaborace s NBDY a další s Cry Of Humans. Ohlasy byly vždycky buď pozitivní nebo žádný, to považuju za úspěch. Stálo by za to asi vyzvednout ten první koncert, to bylo v Plzni v klubu Anděl a kromě mě tam zahráli třeba V0NT, NBDY, Cry Of Humans, Kult Masek a Koroze. Hrál jsem ještě pod svým civilním jménem, i když jsem už v tý době vydal kazetu jako Violence Junkie. Co si asi každej, kdo o tom už slyšel, vybaví, tak to, že jsem hrál dost hlasitě, možná až moc. Hlasitost jsem u sebe vytáhnul v průběhu hraní úplně na max a celkem jsem publikum trápil asi čtrnáct minut. Zvukově to bylo docela vzdálený tomu, co dělám teď, ale já jsem si to užil a to je pro mne hlavní. Můj nejoblíbenější veřejnej set byl prozatím ten poslední, to bylo v pražském klubu Punctum někdy ke konci roku 2019. Ze samotnýho hraní si moc nepamatuju, ale měl jsem z toho dobrej pocit a naštěstí jsem si to nahrál. (Mimochodem audiozáznam je u mě na bandcampu). Se zvukem jsem byl spokojenej a myslím, že to bude už jen lepší. Na obou těhle akcích se byl podívat můj táta, kterej je velkej fanoušek, nejen můj, ale spousty českejch noiserů.

   Kauza M16… Proč se „trojgenerační“ projekt dost slavných hudebníků pojmenuje po útočné pušce? Následuje to pořád tu audioteroristickou linku, co razí NBDY – kudly, kvéry, kukly? Publikum je tedy manipulováno, drženo v šachu, má se nejlépe dát na útěk?

   Trojgenerační je moc pěkně řečeno. Vlastně už jsme zůstali jen dva, já a NBDY... Trojka/Cry Of Humanss náma už nehraje. Nechci říkat, že jsme ho vyhodili, ale ve výsledku to tak vlastně je. Nebylo to nic ve zlým, jde hlavně o to, že já i NBDY se věnujeme jen noisu, zatímco Trojka má i kapelu, takže je naše tempo trošku jinačí. To samozřejmě nevylučuje, že se s ním nebo s někým jiným nedáme dohromady třeba na nějakou nahrávku nebo koncert. Původně to měla být jen kolaborce nás tří, ale po tom, co jsme to nahráli se nám to líbílo tak, že jsme z toho udělali projekt. Byla by škoda v tom nepokračovat. Název je stručnej a docela militantní, takže asi splňuje všechny kritéria. Návrhů padlo docela dost, akorát M16 bylo prostě nejlepší. Ten koncept je vlastně docela promyšlenej, věnujeme se spíš historii tý zbraně, různejm guerilla jednotkám, ozbrojenejm konfliktům atd... Já nejsem moc poetickej, ale NBDY to popsal jako "memoáry šílenství válek". A navíc je to inspirovaný power violence grafikou. Takže to vypadá tak, že od audioterorismu jsme se trochu odchýlili, od toho máme sólo projekty. Každopádně když by to zůstalo na mě, bylo by to asi o zabíjení M16 puškou.

   Jak to vlastně v téhle grupě probíhá, posíláte si nápady mailem, nákresy sestav? Společně secvičujete nebo je to prostě improvizace, když se někde setkáte na koncertě?

   Třeba ta první nahrávka vznikla tak, že jsem jel do Plzně, abychom nahráli něco jako bonus na kazetě k zinu, kterej připravuju. Předem jsme to moc nehrotili, dohromady všichni tři jsme spolu v ten den hráli poprvý takže byla to dost improvizace. Ta druhá nahrávka (když nepočítám tu loop kazetu, která bude k dostání jen na koncertech. Tu dělal NBDY sám), co vyjde v USA na labelu Deathbed Tapes probíhala už víc organizovaně, protože jsme už měli jasnější představu. Na zvuku se spolu shodneme, protože máme podobný vzory, těžko by se asi popírala inspirace Heat Signature nebo Form Hunter. Oba dva máme v M16 jinačí zvuk než v sólo projektech, takže je to takový osvěžení.

   Lze už zveřejnit jméno toho připravovaného zinu? Najde tam moderátor podcastu recept na veganskou pleťovou masku?

   Zin se bude jmenovat podle mého labelu - Violent Oppression. Pomalu se to začíná rýsovat, ale fakt hodně pomalu. Vypadá to, že rozhovory budou z velký většiny s americkejma projektama. Sice to původně nebyl záměr, ale ničemu to nevadí. Prozradím zatím, že tam bude rozhovor s HUMANFLUIDROT, JSH nebo Striations. Taky tam kromě mě přispějou i další lidi, třeba právě NBDY. Grafickou stránku snad budu převážně zařizovat já, to mě na tom taky dost, možná nejvíc, baví. Ten nápad s receptama mi přijde docela vtipnej, akorát se to tam asi nevejde. A možná, že kdyby se to tam vešlo, tak bych to místo stejně radši věnoval něčemu smysluplnějšímu. Třeba někdy napíšu kuchařku.

   Violent Oppression Records... K čemu vlastní label? Koho a co bys třeba odmítl vydat? Kdo se stará o výtvarno? Prvním releasem byla tvoje záležitost „Like rats“ v dubnu 2019? Euforie? Fakt vyšlo jen pět kusů kazety? Má jednu z nich v archivu Michael Borůvka?

   Label dělám hlavně z důvodu, že mě to baví. Vlastně vznikl kvůli tomu, že jsem chtěl vydat kazetu a nechtělo se mi jí vydávat jen tak. Měl jsem samozřejmě i jinačí motivace, ale bez mejch kazet by ten label nebyl. Hlavní záměr je teda vydávat buď moje věci, nebo věci, který mě baví. První kazeta, která na VO vyšla se jmenovala „Aberration“ a byla ještě pod mým civilním jménem, tedy Jáchym Vágner. Jako zatím skoro všechny releasy jsou na starejch kazetách, co jsem doma našel a přehrál. Celkem vyšlo osm kousků a jeden z nich má i Michael Borůvka. V tý době jsem z toho měl fakt radost, že o to má vůbec někdo zájem a vlastně se toho od tý doby moc nezměnilo. „Like Rats“ vyšla až jako druhá a těch bylo vážně jen pět. Obaly dělám převážně já, je to asi moje nejoblíbenější část toho procesu vydávání kazety. Trochu mě mrzí, že jsem si prvních pár releasů nenechal, teď mi to přijde jako samozřejmost, ale v tý době jsem byl radši, když si to poslechl někdo jinej, místo toho, abych si tu kazetu schoval... Hlavně když těch kazet bylo třeba pouhých pět. Většina věcí, co na Violent Oppression zatím vyšlo, tak jsou moje nahrávky, ale to se časem snad změní. Pomalu mi s VO začíná pomáhat Jindra/Dimmacherus, tak předpokládám, že se toho stihne víc a už jsou v zásobě i nový kazety. Do budoucna zatím moc plánů není, protože se spíš soustředím na zin.

   Proč je dobré mít na hraní mikinu s kapucí?

   Tohle bude asi ta otázka, na kterou nemám co říct.

   Když jsme se otřeli o ten metal, asi není více různorodého hudebního stylu, která odnož tě oslovovala? Proč jsi místo kytary a kapely nakonec nakoupil pedály? Umíš noty?

   Co se týče metalu tak mám nejradši death metal, to je jasný. Hlavně brutal death, ale vlastně cokoliv když je to rychlý. Když bych měl jmenovat tak moje top jsou třeba Disgorge (z Mexika) nebo Pissgrave. Líbí se mi kromě tý hudby i ta estetická stránka. Jestli se počítá grindcore jako metal si už nevzpomenu,...

   Aha, tak děkuju za rozhovor…

   …ale taky jsem se toho dost naposlouchal a hnusnej sludge si pustím občas i teď. Mám třeba rád Bustmonster, což je kapela ve který se pokouší hrát "death metal" třeba Merzbow, Masonna a další noiseři na nástroje, na který vůbec hrát neumí a asi se o tom moc ani nesnaží. Neměl jsem nikdy nutkání učit se hrát na nějakej nástroj, ale kytaru mám. Koupil jsem ji od kámoše, když jsem začínal dělat noise, dal jsem na ní místo strun železnej drát a hrál na to třeba pilkou na železo (něco jako housle a smyčec) a různě do ní mlátil. Doteď mě překvapuje, kolik jsem z toho byl schopnej dostat se třema pedálama. Noty neumím a asi ani umět nebudu. Donedávna jsem pořádně nevěděl, co to je akord. Takže důvod, proč dělám noise místo hraní v kapele je asi takovej, že to můžu dělat i bez hudebního nadání.

   Jak probíhá kompoziční proces? Inspirují tě někdy zvuky z běžného života? Když máš nějaký hudební nápad, jak řešíš jak ho uchovat a ke kterému z projektů přiřadit?

   Kompoziční proces probíhá tak, že zkouším různý kombinace pedálů, a když se mi to líbí tak to nahraju, takže spíš neprobíhá. On asi ani není způsob, kterým bych si to dopředu připravil. Pokaždý když něco nahrávám, tak je to s jiným set-upem a pokaždý je to improvizace. Díky tomu mám pocit, že se to pořád někam posouvá a taky se dobře seznámím s tím, jak se kterej pedál kdy chová. Gear je pro mě důležitej. Říkal jsem, že mě baví hrát na pedály, co se mi líbí, jsou to pro mě takový hračky. Vlastně si s tím jen hraju. Inspiruje mě dost věcí, ale všední zvuky to asi úplně nejsou. Řekl bych, že mě inspirujou hlavně věci, co poslouchám, ale ne přímo zvukem, spíš atmosférou nebo třeba textama atd. I když je asi jasný, že dobrým noisem se rád inspirovat nechám. Dost mě motivuje, když vidím někoho dobře hrát, nakopne mě to k tomu, abych se snažil o něco lepšího nebo aspoň stejně dobrýho... Jestli se to povede, je už věc druhá. Moje "hudební nápady" jsou docela specifický, takže pro mě není problém to přiřadit ke kterýmukoliv z projektů.

   Prý si vylepšuješ efekty. I kladivem? Hraješ i s jiným industriálním harampádím kromě řetězu?

   Jo, je to podle mě super způsob jak dostat víc zvuků a hlavně je to skoro zadarmo, jen je zapotřebí se to naučit. Většinou mi na to stačí šroubovák, pájka a vrtačka, ale občas bych to kladivo s chutí použil. Pár pedálů jsem už rozbil, asi jsem někde něco špatně spojil a přestalo to hrát… Fakt se v tom moc nevyznám, ale jsem odhodlanej naučit se to opravovat, tak mi zatím trosky leží na poličce. Ten řetěz se dá dobře přenášet, tak ho beru na koncerty, ale doma toho mám další různý plechy a tak podobně. Dřív jsem hrál třeba jen s pružinou na kontaktním mikrofonu. Ten řetěz jsem našel docela nedávno a kontaktní mikrofon se mi teď rozbil, takže momentálně používám shaker.

   „No scene no problem“ souhlas? Dá se to považovat za univerzální řešení?

   Podle mne není důvod, proč s tím nesouhlasit, nebo spíš ani není jiná možnost, než s tím souhlasit, haha. Vnímám to tak, že si uvědomuješ, že tím hraním asi nikdy moc nedokážeš a děláš to převážně pro sebe. Tím pádem to děláš z důvodu, že tě to těší a je to aspoň upřímný. Takže řešení to asi je.

Karolina Válová 2020

Lovec zvuků Jan Kruml: “Field recordings je nesmírně svobodná disciplína.”

   Jan Kruml přiznává závislost na elektronické hudbě. Ač se jedná o stav dlouhodobý, spouštěcím impulsem byl poslech kapely Kraftwerk někdy počátkem sedmdesátek, nehodlá jej nijak měnit. Naopak, svou vášeň podporuje a úspěšně umělecky přetavuje do několika hudebních projektů oscilujících mezi industrialem, noisem, technem, ambientem a všemožným experimentem. Hraje například jako DJ Fia5co, působí v projektu Myasorubka nebo Stendahl či Krajné Čierno a ani tady není výčet kompletní. 

   Rubrika Relácie Bawagan o experimentální hudbě pomalu končí, poslední tři díly (jeden snad i cizokrajně exotický) se objeví do konce dubna 2020. Jelikož šlo po celou dobu o záležitost nejen rozhovorově-reportážní, ale též osvětovou, zaměřme se tentokrát na zajímavý hudebně-estetický fenomén zvaný “field recordings”. 

   Jedním z předních českých zástupců tohoto žánru je jemný přemýšlivý projekt Instinct Primal právě Jana Krumla, který nám nejen o field recordings rád popovídal.

   Proč Instinct Primal?

 
 Hudbu dělám vždy pocitově, vychází z mých instinktů. Proto jeden z mých projektů nese tento název.

Co pro tebe konkrétně znamená elektronická experimentální hudba, noise a především field recordings?

Experimentální hudba je široký pojem a pomineme-li klasiky a známé legendy, jejichž tvorba je nadčasová, tak v současné době pod toto označení spadá široká plejáda tvůrců. Oproti tomu noise je extrémnější záležitost. A také fyzičtější. Mnohým posluchačům trvá delší čas, než si ji naplno oblíbí a ocení ji v celé šíři. A co že na tom noisu vlastně je? No, znáš stereogramy, takové ty 3D obrázky, na kterých na první pohled není nic zajímavého, resp. vlastně jen jakýsi vzorek a po chvilce, když cíleně rozostřuješ oči, se ti zobrazí motiv, kresba jako odměna. Je v tom i určitá symbolika. Pro mnoho lidí je obraz skrytý a uvidí ho jen ti, kteří „prozřou“, zjistí, jak se dívat. Podobně vnímám hlukovou hudbu.

Field recordings je nesmírně svobodná disciplína, při které, zvlášť máš-li to správné vybavení a mikrofon, můžeš zaznamenávat cokoliv z okolí, co tě zaujme. Získáš tak reálný záznam daného zvuku, který se pak využije pro další práci. Velmi rád si dělám takové cestovní deníčky – travelogy, v nichž zaznamenávám zvuku stejně, jako jiný třeba fotografie. Jsou to akustické momentky, ve kterých záznam může být kratičký, ale může trvat i docela dlouho. Při zpětném poslechu se mi vždy okamžitě vybaví daný okamžik a konkrétní místo. Na rozdíl od fotografie, u které si většina lidí pamatuje, jaké bylo světlo, zda se fotilo např. ve dne nebo v létě. Na zvuk si ale vzpomene málokdo. Třeba na takový, zda v daném momentě uprostřed náměstí šuměla kašna, jestli v dálce hučel splav nebo jak zvuk vydávala elektrostanice nebo zvonky na krku ovcí, které se pásly nedaleko… Je to něco mimo záběr a co není vidět, bývá to zpravidla zapomenuto jako první. U nahrávky je to jiné, okamžitě funguje jako spouštěč paměti. Alespoň v mém případě. Ovšem pořídit v dnešní době čistý záznam zvuku v přírodě je velmi těžký úkol, podmínky jsou složité, globální zamoření hlukem je velmi silné, a to i v noci. Pořádat výpravy na lov zvuku je rozhodně nutné osamoceně, protože je to činnost časově náročná, navíc s výraznými požadavky na soustředění a naprosté „ticho“. Pro „lovce“ není během pořizování záznamu nic horšího, než společnost, byť mluvící tiše a diskrétně nebo třeba zvuky, které běžně vydávají kroky či šustění oblečení.

   Jak dlouhá bývají nahrávání a kolik se z nich poté použije do konkrétního tracku?

   To záleží případ od případu. Ale už při nahrávání často cítím, kdy mám dostatek záznamu a co a jak s ním přibližně budu dělat. Někdy potřebuji jen krátkou smyčku, kterou později proženu filtrem a dám jí místo v nahrávce nebo naopak potřebuji úplný cyklus, např. zvuku konkrétního stroje, aby se s ním dalo dál pracovat. Kompozice mi vlastně zní nejprve v hlavě a pak zaznamenávám jednotlivé zvuky, které následně edituji. Někdy se poštěstí a věc je hotová rychle, ale mnoho skladeb mám rozpracovaných už roky. A stále s výsledkem nejsem natolik spokojen, abych je připravil k vydání. Například na konci prosince 2019 jsem domíchal první skladbu z nedávného nahrávání na Korsice, ale přitom materiál z Japonska, starý několik let, jsem stále nedokončil. Vždy mi jde o to, aby za zvuky byl nějaký hlubší smysl.

   Vystoupení Instinct Primal jsou částečně improvizovaná? Míváš k nim videoprojekci nebo třeba mlhu?

   K živým vystoupením mám předem připravené smyčky, které naživo procesuji a do toho vytvářím zvuky na plechy, kameny, hřebíky, pružiny a ostatní DIY instrumenty. Vše tak mám pod kontrolou a mohu se plně soustředit na pocity a rezonance. Hodně reaguji na zvuk, který má a vrací konkrétní prostředí, kde zrovna hraju. Cítit, jak díky hudbě ožívá mrtvý kámen nebo rezonuje nehybné dřevo je skutečně nádherné. Na druhou stranu si také rád zahraju s některým z kolegů, protože z podobných setkání často vzniká něco neplánovaně výjimečného a svým způsobem jedinečného, protože protnutí času a místa je neopakovatelné. Proto velmi rád hraju například se Svyatoslavem, se kterým máme společný projekt Myasorubka, u kterého nikdy nevím, co v daný moment udělá, ale už na sebe reagujeme nějak telepaticky. Projekci, mlhu a ostatní v poslední době nepoužívám, protože mi přišlo, že strhávají pozornost a odvádí ji od hudby samotné.

   Jak je dlouhá práce na jedné nahrávce, co je spouštěcím mechanismem pro nějaký nápad? Jak si vybíráš lokality pro nahrávání?

   Spouštěčem mnohdy bývá jedna smyčka, třeba při poslechu nějakého starého záznamu. To odstartuje celý nápad na skladbu. Jindy cíleně nahrávám úplně nové zvuky tak, jak jsem si předem naplánoval a následně je procesuji např. tonálně pitchnutím nebo zpomalením a v projektu si je rozdělím do frekvenčních skupin, abych se mnohdy ve 40 nebo více stopách lépe vyznal. Na albu „Crime Scene“, které by mělo vyjít počátkem roku 2020 u jednoho italského labelu, bylo inspirací konkrétní místo. A s ním spojený příběh, který jsem celý odvyprávěl kamarádovi a pak ho dal do textu. On o tom všem napsal anglickou povídku, která bude k albu přiložena společně s fotkami. Nechám na posluchačích, zda budou chtít hudbu poslouchat i s těmito informacemi nebo to nechají jen v pocitové audio rovině. Sám k hudbě někdy přistupuji podobně. Nechám během poslechu působit vlastní představivost a po tématu nebo “vysvětlivkách” pátrám až později. U Instinct Primal mi v poslední době jde o to, aby byl rytmus skladby spíše skrytý a byl pouze cítit. Skládám a mixuji zvuky mnohdy do velmi pozdních nočních (ranních) hodin, takže už pomalu usínám a tvořím v jakémsi polospánku. Právě tento stav mezi bděním a sněním mi pomáhá docílit až hypnotického efektu. Navíc mi usnadňuje i mixování, protože když mě z této hladiny polospánku nějaký zvuk vytrhne, je to známkou toho, že se do skladby nehodí. Nepasuje tam buď harmonicky, protože obsahuje parazitní frekvenci, nebo je jednoduše moc nahlas. Je to jako, když usínáte a náhle máte hypnagogický záškub.

   Instinct Primal se žánrově definuje jako "noisebient", co si pod tímto názvem představit a jaké další žánry by jej mohly charakterizovat?

   Vždy mě bavily hlukové záležitosti a i jiné extrémní žánry. Zároveň jsem si ale později oblíbil ambient a jeho filozofii. To, že při jeho poslechu můžeš nechat volně běžet myšlenky, což je u opojení hlukem nemožné, alespoň v mém případě. Noise neumím poslouchat potichu, tam potřebuji i ten fyzický tlak, proto dávám hlasitost zásadně doprava. Když jsem později začal dělat elektronickou hudbu, tak se to postupně logicky vyvinulo do něčeho, co bych sám rád poslouchal a zároveň se mohl dostat do transu nebo třeba do stavu alfa. Hudba otevírá nové obzory a pro mne je zároveň důležitá její meditační poloha. Tak vznikl "noisebient”, jakýsi podžánr. Dokonce jsem tak později pojmenoval i jednu split kazetu, na níž jsem spolupracoval s japonským hlukařem Hiroshim Hasegawou.

   Jak se tvá tvorba po tolika letech vyvíjí. Hraješ v mnoha tělesech, jak tedy jednotlivé hudební nápady přiřadíš k té či oné kapele?

   Projekty, ve kterých hraju, jsou naštěstí tak stylově odlišné, že pocitově okamžitě odhadnu, kam který nahraný zvuk použiju. Ať už kvůli instrumentům, stylu zvuku nebo kvůli jeho frekvencím. Nápad si většinou nějak poznamenám nebo lépe zvuk uložím do dané složky na harddisk a časem, až na to přijde, vím, kde ho hledat. Jen tak dokážu zároveň pracovat na více albech najednou. Při hudební spolupráci je pro mne velmi důležité, abych od spoluhráčů cítil jakousi odezvu, která mě zároveň motivuje na daném projektu pracovat dál. Výjimkou je projekt uni.Sol, kde telepaticky hrajeme v předem stanoveném čase a komponujeme zvuky, které pak kolega Slávek výsledně míchá na základě časových informací z nahrávky.

   Jan Kruml, pokud zrovna neloví zvuky v terénu a nenahrává, občas jezdí po koncertech a festivalech jako fotograf. Nebo dělá spřáteleným kapelám mastering a obaly na hudební nosiče. Rovněž pořádá festival Nova Alternativa spojený s minivydavatelstvím. Horkou novinkou roku 2020 je split s francouzským hudebníkem Philippem Blanchardem, která je k dispozici přes bandcamp. V květnu 2008 Jan Kruml přijal nabídku na vysílání pravidelného 14tidenního pořadu s názvem “Electronic Tuesday” na Radiu 1. Pořad běží dodnes a fanoušci jej ladí každé druhé úterý mezi 23 a 24 hodinou.

 

Karolina Válová 2020

Rozhovor s Totengräber: „Pohyb listí ve větru, nakloněný náhrobek, rakev vrzající na katafalku, dopadající hlína…“

   Totengräber je dvoučlenný projekt hrající na hraně industriálu s martial prvky, který koření metalovou baskytarou. Věnuje se „funerální tématice“. Na otázky odpovídali Robert aka Revenant a Honza aka Spectre.

   Smrti, mrtvolám a hrobům se v hudbě věnuje mnoho žánrů a mnoho kapel, někdy je v tom ironie, někdy snaha šokovat, někdy až trapný humor. Mít toto ale jako výchozí bod a hlavní tematickou náplň zase tak časté není. Jak jste k tomu přišli?

   R:Zdravím, a především vyjadřuji upřímnou soustrast, pokud někomu ze čtenářů někdo zemřel. Pohřební téma mě fascinovalo již dlouho před vznikem Totengräberu. Původ má částečně v mé blackmetalové minulosti, ale i v zaměstnání. Dlouho jsem přemýšlel, jak onu fascinaci vyjádřit hudebně. Po rozpuštění blackmetalové skupiny, v níž jsem krákoral, se najednou otevřela hlubina, která na mě volala, kterou bylo potřeba vyslechnout. Nevěděl jsem, kterým hudebním směrem se vydat. Chvilku předtím jsem začal chodit na industriální akce, první byla v Kokpitu na Malostranské. Tímto zdravím a děkuji Magdě a Přemkovi z projektu Magadan. Mnoho inspirace přišlo z martial industrialu, jmenovitě Wappenbund, Arditi, Karjalan Sissit, Toroidh… až přišel nápad. Když marše, proč ne funerální marše! Navíc, dané pracovní odvětví je zvuku plné, takže industriální provedení se přímo nabízelo. Součástí byla rovněž myšlenka uctít předky a vzbudit vzpomínky na staré doby, kdy pohřby byly událostí. Ne jako v dnešní době, kdy se praktikuje minimalismus. Snaha šokovat, či si dělat ze zesnulých legraci, není na místě. Věřím, že jim sloužíme dobře a projekt je zamýšlen spíše k oslavě těch, co nás předešli na dlouhé cestě, kam všichni směřujeme. 

   S: Ahoj, inu, jak jsem k tomu přišel… já dříve hrál na elektrickou kytaru v death-blackmetalové kapele a s Robertem jsem se poznal, jak jinak než přes společné kamarády v době, kdy ještě krákoral. Víceméně i díky němu jsem se setkal industriálními hudebními projevy, a především pak s tvorbou Arditi, Waffenruhe a Kreuzweg Ost. Po nějaké době jsme se šli společně podívat do Avoidu, kde toho dne hrál mimo jiné Magadan. V onen přelomový večer se mě zeptal, jestli bych se nepřidal k Totengräberu jako basák, což jsem rád přijal. Souhlasím s tím, že v naší tvorbě rozhodně nejde o snahu šokovat. Beru to především jako uctění těch již zesnulých a připomenutí nevyhnutelnosti smrti, stejně jako pohřebních obřadů samotných, věci typické pro danou kulturu. 

   Co je pro vás na smrti inspirativního? 

   R: Složitá otázka… Historii známe především z hrobových vykopávek. Pohřeb je součást rituálu přechodu, stejně jako dospělost nebo třeba svatba. Máme to pevně zakořeněné v kulturní identitě. Jedná se o součást životní cesty. Smrt si tedy zaslouží pozornost i z tohoto pohledu. A ještě tu funguje, samozřejmě, kus romantické duše… I když se nacházím na hřbitově v práci dost často, neztratil jsem cit a vnímám atmosféru klidu a věčného spočinutí. Hřbitov má zvláštní směs vůní… A když kopete hrob, tu vůni kořenů, hlíny, zpuchřelé rakve, kostí, starých šatů a občas i něčeho horšího prostě nezapomenete. A Mácha, Erben, Aleš a další si toho byli dobře vědomi. Romantika v písních… Zírající ghúl, který je tak osamělý, Hrobník, který truchlí nad odchodem své milé, Transcendentní umírání jedince, zapleteného do větví smuteční vrby…To jsou obrazy v mé duši.

   Kdy jste začali věnovat hudbě a jakými vlnami si to procházelo? Od punku přes metal nebo od učení na španělku v hudební škole po zakládání mladických progresivních kapel? Kdy přišly ke slovu krabičky?

   R: S hudbou jsem začal po deváté třídě. S kamarádem Matoušem a posléze dalšími třemi jsme dali dohromady punkrockovou kapelu. Za pár let jsme s punk-rockovkou v hospodě potkali další trash, kde jsem začal řvát. S basákem jsme zblackovali jednu skladbu a trhli se. Léta jsme pak hráli black. Po rozpuštění blacku jsem chtěl tvořit dál a přišel Totengräber... Krabičky… Hmmmm… Nejdřív přišel pc a Fruity Loops a ten dlouho zůstal… Ale krabičky, ty přišly až těsně před naším vystoupením v Balada Baru letos v létě. Bylo potřeba dodat urnovým obalům šmrnc. Do budoucna jich plánujeme víc.

   S: U mě se dá potřeba páchat hluk též vystopovat do doby povinné školní docházky, kdy jsem se spolu s podobně postiženými spolužáky pokoušel hrát punkrock. Hrál jsem tam na basu, kterou mám mimochodem vlastně dodnes. To nemělo ovšem moc dlouhého trvání, přeci jen jsme každý chtěli hrát něco trochu odlišného. Po nějaké době jsem s kamarády, jak jinak než v hospodě, založil punkovou kapelu, kde jsem se na pět vyvedených let chopil elektrické kytary. Následně jsme na nějaký čas spolu s bubeníkem zakotvili v death-blackmetalu Narchost. Později mě Robert přizval do Totengräberu a já se tak vrátil zpět k base a asi rok na to Narchost opustil. Krabičky a vůbec i pouhé snímání zvuku z různých předmětů pro mě byla donedávna zcela neprobádaná oblast. I nyní občas dojde i na ono hledání slepých cestiček. Jak už zmínil Robert, teprve krátce před vystoupením v Balada Baru jsme pomocí piez a krabiček ozvučili obaly od uren, ale je na tom stále co zlepšovat. Stejně tak zvuk basy dozná změn a nejspíše přibydou i další nástroje spjaté s pohřebnictvím.

   Také jsou důležité různé inspirační zdroje včetně poslouchaných kapel či životních situací…

   R: Tak těch je velmi mnoho, např. Nortt, Shape of Despair, řečení Wappenbund, Karjalan Sissit, Der Blaue Reiter, skvostný projekt Gnawed, Megaptera, Schloss Tegal, Brighter Death Now, Laibach, Aghast a další a další…a to nepočítám záležitosti blackmetalové… A životní situace? To je tajemství…

   S: Je toho spousta napříč žánry, ale abych uvedl pár příkladů tak Arditi, Nortt, Urfaust, Corazzata Valdemone, Von Thronstahl, za dungeon synth bych rád uvedl Old Glow, pak samozřejmě spousta blackových kapel, ale i dost věcí z punku či vojenské marše.

   Kapelu Totengräber tedy založil Revenant a měl o původním hudebním směřování trochu jiné představy… Kolik bylo původně členů? Od kdy hrajete spolu a kdy vykrystalizovalo toto nástrojové obsazení?

   R: Tak původně to měl být funerální black. Současné obsazení se přímo nabízí, funebrák obsluhuje hardware – máry a stojan na urnové obaly, které jsem zhotovil s tchánem. Je to opravdu šikovný kutil a já mu touto cestou děkuji. Ona na podiu se zjevující rakvička je malá, exhumační, pochopitelně nepoužitá… a slouží coby podklad krumpáčům a bicímu padu.

   S: Původně jsem se přidal pouze se zboostrovanou basou, asi před rokem pak přibyl controller k pouštění samplů, který zatím našel využití ve dvou skladbách. Jak jsem psal už výše, plány jsou, basa se dočká ještě dalších krabiček a stejně tak ozvučení funebráckého hardwaru ještě dopracujeme

   Co je spouštěcím impulzem pro práci na nové skladbě a kdo s ním většinou přijde? Jak probíhá kompoziční proces? Máte nápady zapsané v notách?

   R: Pohyb listí ve větru… nakloněný náhrobek… rakev vrzající na katafalku… dopadající hlína… hlas havrana… zádušní mše…

   S: Většinou přijde Robert s ústřední stavbou skladby, já pak doplním basu a případně dojde na použití controlleru. Zatímco většina skladeb má pevnou stavbu, například „Festival of Flies“ a „First Thought of Suicide“ jsou do jisté míry improvizace. Zapsáno máme povětšinou jako kombinaci Fruity Loops a basových tabů a poznámek v textu.

   Nahrávek máte na cloudu docela dost, jak jste na tom s alby? Vyberte jedno zásadní a něco o něm řekněte, prosím.

   R: Možná čtvrté demo „Dark Art of Exhumation“. Trochu tam byla inspirace skladbou „Hvis lyset tar oss“s od Burzum, co se titulní skladby týká a více mluvených a hudebních samplů. Tam už byl na tom tvůrčí proces o dost lépe než na začátku. Další předěl by měl přijít v sedmém prostřednictvím příklonu k death industrialu. Dvě skladby z něj už zazněly i naživo: „The Festival of Flies“ a „The First Thought of Suicide“.

   Na přelomu léta a podzimu 2020 jste měli menší turné, jak to probíhalo a z které na něm zazněly skladby? Máte něco jako pódiovou choreografii?

   R: Celé turné organizoval Grasha z projektu Blind Ruler Cursed Land, který ho jel společně s námi a na všech koncertech též hrál. Zazněl průřez demy, od čtvrtého po sedmé, zatím nepublikované. Choreografie je víceméně statická, i když bych někdy nejradši vyběhl na podium jako Legion z Marduk a začal krákat. Děkujeme tímto Grashovi, projektu Vyšehrad a Janu Krumlovi, že jsme si mohli zahrát společně. A také všem, kteří přišli. Časté hraní ubírá na atmosféře a svátečnosti. Proto se spíše mírníme. A také máme ještě pořád na čem pracovat.

   S: Repertoár na koncerty průběžně obměňujeme a případně se i vrací některé dřívější skladby, myslím že jen „Staring Ghoul“ a „Mourning above the Depths of Death“ jsme hráli na všech vystoupeních. Poprvé na onom miniturné zaznělo „The First Thought of Suicide“ a skladba „Festival of Flies“ byla trochu upravena. Využiju prostoru, abych tady poděkoval všem zúčastněným.

Karolina Válová 2020