Potemnělý sál, v něm se na promítací plátno promítá černobílý film s tematy, která v nás vyvolávají podvědomě pocity hrůzy: záběry z vývoje a použití atomové pumy, úspěchy nacistické ideologie v dobových dokumentech či výsledky lékařských pokusů na lidech. K tomu nekonečné, rytmické údery dvou až tří bicích nástrojů a perkusí, občas zabučí didgeridoo či fagot a stále se opakující motivy elektronických, odlidštěných technologií, které nás semelou a podprahově dopraví do jiné dimenze. Aktéři toho všeho jsou anonymně ukryti za plátnem, za celý večer nezazní jediná věta … Nejsme svědky černé mše či rituálního obětování, ale vystoupení „souboru“ (zde je patřičné dosadit uvozovky, neboť vystupující hudebníci se nepovažují za regulérní tzv. skupinu) Do Shaska!.
Prapůvod projektu Do Shaska! - můžeme mluvit zhruba o konci 80.tých let v severočeské aglomeraci Ústí nad Labem - tkví v punku, jehož stigma, jak tvrdí sami členové, v sobě nesou dodnes. Hrávali v kapelách MVS, Penissilin či Do práce ne, ovšem již tehdy to bylo např. na kytaru elektrickým holícím strojkem, málokdy sloužily „klasické“ nástroje k hraní „klasické“ hudby, byť punkové. Už tady lze možná vystopoval vliv industriálu, jemuž se věnovali později. Jakáž takáž struktra punkových písní je příliš svazovala a tak byla vyměněna za neorganizovaný chaos industriálního běsnění, již pod názvem Do Shaska!. Zpočátku to byly nejvíc ze všeho happeningy s velmi proměnlivým počtem členů, velmi proměnlivým „nástrojovým obsazením“ (pověstné hlukové kompozice, kdy se modulované melodie laciných kláves mísily s kovovými údery, pískáním gumových hraček a monotonním podkladem basy a bicích) a s velmi proměnlivým výsledkem, většinou masivní odpor se občas mísil s nadšeným přijetím. Posléze se vykrystalizovalo jádro, které přece jen postupovalo cílevědoměji a koncepčněji, bylo možno vystopovat vliv Residents, raných Einstuerzende Neubauten, Test Dept. či Cabaret Voltaire... Důležitá pro ně byla i vizuální stránka vystoupení, a tak na podiu hořely ohně, promítaly se diapozitivy, vystupovali v kostýmech. Tehdy navazují užší spolupráci se vznikajícím sdružením Ars Morta Universum, zaměřeného na propagaci zejména industriální hudby. Píše se rok 1993 a Do Shaska! se dostávají do širšího povědomí publika.
V roce 1995 dochází k přelomu v jejich tvorbě - objevuje se kvalitní syntezátor, bicí jsou nahrazeny automatem, strunné nástroje mizí zcela. Do Shaska! proplouvají spíše vodami ambient-industrialu, ovšem velmi nekonvenčně a s - pro ně typickým - nadhledem a neukotvenou uměleckou svobodou. „Skladby“ jsou kořeněny experimenty se zvukem i netradičními nástroji. Toto období je zachyceno na oficiální kazetě „To The Maids Of The Mist“ (Mental Trakt C 023, 1997), zachycující koncert z roku 1996 ve strahovském klubu 007. Koncertují tehdy na nejrůznějších místech, v pražském Divadle v Celetné, v ústeckém dominikánském klášteře, ale i třeba v jeskyni u Sloupu v Čechách.
Koncem roku 1997 vstupují Do Shaska! poprvé ve své historii do nahrávacího studia, kde vzniká první regulérní CD „Draumamadr“, zachycující jakési snové, rituálně-ambietní postindustriální plochy. Jemnější zvuk té doby může v náznacích připomínat tvorbu starších Zoviet France nebo Dead Voice On Air. Obal disku, vzniklý v dílně litoměřického fotografického sdružení Pudon započíná tradici oboustranně citlivé spolupráce, jejíž plody dodnes tvoří nedílnou vizuální složku celého projektu.
Desetileté trvání „kapely“ oslavili Do Shaska! další - tentokrát zásadní - změnou koncepce tvorby. Mimo improvizace, jež je jejich prazákladním prvkem projevu se objevuje počítač a velký prostor dostávají přednatočené a propracovanější podklady, což znamená příklon k rytmičtější a „hudebnější“ podobě. Tento ambientní etno-dark trance-dub je zachycen na druhém CD „Bryndystaan Cafe“, vydaném na jaře 2001 Galerií Gryf. Hudba je neuchopitelná, „jiná“ a vykazuje dostatek prostoru pro vlastní fantazii, 62 minut pseudorientální absurdity a hravosti, mimo počítačových smyček a kláves zazní i atypické akustické nástroje, didgeridoo, perkuse. Hypnotické a víceméně rytmické skladby dokáží posluchače přenést do cizích světů, skrytých za „realitou“. Živá vystoupení, doplněná filmovými projekcemi pak dodávají hudbě další rozměry a významy, celek na naše poměry, vymezené standartní hudební tradicí, působí velmi neobvykle a mysticky.
Koncem roku 2001 začíná intenzivnější přípravou nového materiálu, jenž je oproti předchozímu méně ovlivněn etnickými motivy. Rytmy, které se zde objevují - i zásluhou živého bubeníka - inklinují více k ponurému dubu s ostřejším, strojovým rytmům, ovšem charakteristická a ojedinělá tvář jejich ambient-postindustriálu zůstává, tentokrát zahalena jakýmisi „militantně“ přeludnými inspiracemi, jakoby v duchu pouštních maršů Muslimgauze. Šamanský rituál je zde přetaven v inspirativní, halucinační atmosféru, vždy zůstává dostatek prostoru pro vlastní imaginaci a přesto lze slyšet jednoznačné vyjádření postoje ke světu, který nás obklopuje. To vše tvoří základ deseti skladeb na CD, které dostalo název „Androgyne Haarem“ a v březnu 2002 vyšlo u labelu Guerilla records.
Koncertní frekvence se sice poté příliš nezvyšuje - povětšinou opět strahovská 007 - ale ještě na podzim téhož roku se opět objevuje (byť jen zčásti) další nový program, tentokrát ještě intenzivněji postavený na strojových, nekonečných a přesto vzrušivých rytmech.
Snad ještě do konce roku 2002 by mělo na ruském labelu Tantric Harmonies vyjít nové album Do Shaska! s názvem „Prozzitive“. Bude to patrně nejtemnější nahrávka Do Shaska! obsahující živou verzi Schwarzwaldklinik plus nový materiál, v kterém takřka zcela absentují orientální a vůbec etnické prvky a jenž se celkovým soundem přibližuje spíše projevu ambientně-industiálních projektů vydávajících např. na německém labelu Tesco. Na podzim také již začala práce na novém CDEp, které má vyjít opět u Galerie Gryf v limitované edici speciálně balené ve skle a mělo by evokovat atmosféru kaváren 20. let v Cairu, Praze a Berlině. Převládat tedy bude opiově snová, halucinační atmosféra a mnohem větší prostor by zde měl dostat fagotista „V.“.
O produkci Do Shaska! mají větší zájem v cizině (Belgie, Rusko, ba i Turecko!) nežli doma, ale to je už údělem našinců - ve své vlasti zůstat nepochopeni (případně dosáhnout zaslouženého uznání až po smrti).
Následujíc rozhovor vedl Lábus s „M.“ - kultovní postavou, ideologem, mozkovým trustem Do Shaska! a ´Velkým Shaskem´- vystupující v rozhovoru pod pseudonymem „M.“. Ten ojediněle otevřel své nitro a osvětlil mnohé z dosud tajného a tajeného - a to jen výhradně a výjimečně pro čtenáře našeho magazínu!
Seng-cchan (čínský básník kolem roku 600)
Kde jsi se vůbec s hudbou těchto "jiných forem" setkal?
Cesta mého hudebního vývoje začala prepubertálním posloucháním Pink Floyd, PPU, varhanních koncertů Bacha a oblíbených písniček mých rodičů z divadla Semafor. S příchodem puberty jsem zjistil, že „poslouchat“ nějakou hudbu může být výrazným identifikačním znakem určitého společenství. V té době jsem coby „řádný punker“ nevyndal z walkmana Dead Kennedys, Sex Pistol, Black Flag, Crass, FPB či Big Black. V souvislosti s touto muzikou jsem narazil na kapely jako Einsteurzende Neubauten, Test Dept., Throbbing Gristle nebo SPK, které mi otevřely zcela nové dimenze v chápání samotného pojmu hudba. Bylo to něco, co se naprosto prolínalo s mým tehdejším viděním světa, s knížkami, které jsem četl, s postoji, které jsem zastával. To samé fungovalo i naopak. S postupným tříbením a zráním názorů se vyvíjel i typ hudby, o kterou jsem se zajímal. Celou tuto „hudební scénu“, o které se bavíme, je třeba vidět v mnohem širších nehudebních souvislostech. Bez znalostí těchto důležitých vazeb na literaturu, výtvarné umění, film, psychologii apod. je těžké pochopit a vstřebat sílu a smysl těch „divných zvuků“. Navíc je to velmi subjektivní, emocionální a takřka nesdělitelná záležitost analogická spíše myšlení alchymie než racionálnímu poznání. Zároveň to ale neznamená, že ten, koho tato „kultura“ neoslovuje a nezajímá, je něco intelektuálně méněcenného. To ne ! Nerad bych, aby to vyznělo, že trpím „komplexem vícecennosti“, což bohužel nebývá v těchto kruzích zase tak výjimečné.
A co příbuzné koníčky? Také v nich se dá nalézt nějaké postižení?
Rád bych se prezentoval jako „renesanční člověk“ sbírající grafiku a staré knihy, studující hlubinnou psychologii a hermetismus, který po večerech evokuje démony a obcuje se succuby. Ve skutečnosti mám ale koníčky jako každá jiná mánička - sex, drogy a rock´n´roll.
Máš pocit, že - hudební, kulturní, duchovní - prostředí, ve kterém se pohybuješ, je svým způsobem (uzavřené) ghetto, které „venkovní“ svět až tolik nechápe?
Tento pocit, myslím, musí mít snad každý člověk, který je obdařen alespoň špetkou kritické sebereflexe. Víceméně se každý pohybujeme ve svém „mikrosvětě“, který považujeme za ten jediný skutečný a pravdivý, a okolním světem můžeme pohrdat jako nechápajícím nebo ho ignorovat, popř. se ho obávat. Není od věci udělat si jakousi „mikroapokalypsu“, ale málokdy je na to odvaha. Pro začátek je dobrý si to uvědomit. A tím to většinou skončí.
Kdy jste se začali hlukovými kompozicemi zaobírat vážněji a
přisuzovat jim hlubší smysl?
Hluku přisuzuji hlubší smysl již od útlého mládí, kdy mi zvuk puštěného fénu spolu s teplým proudem vzduchu přivodíval takřka libidinózní zážitky. Stejně tak jsou fascinující ultrabasové pulsace, které de facto „zpomalí až zastaví čas“ a vysunou vnímání mimo běžný prostor. Zvuk je tedy neuvěřitelný pomocník při objevování „jiných realit“, pročež nás zajímal od samého počátku. Až s příchodem cenově dostupnější techniky (relativně výkonné PC) nastala možnost zabývat se prací se zvukem sofistikovaněji. Na druhou stranu stejně musíš mít vlastní nápady a ani tisíc efektů ti neudělá z nezajímavého zvuku originální a nosný prvek.
Teď ta nejpitomější možná otázka: co chcete svojí hudbou
sdělit národu, světu atd.?
Hudební projev Do Shaska! je výsledkem zčásti vědomého, ale většinou racionálně neřízeného míšení obrovského množství podnětů, zážitků a pocitů, transformovaných do podoby zvuku. Je to abstraktní zpráva o stavu Duše a existenci všech realit, světů a přízraků ji obklopujících. Pro nás samotné představuje „účinkování“ v Do Shaska! především jakousi formu psychoterapie, tyglík, v kterém se naše traumatické zážitky, komplexy a anomálie všedního dne přetavují do podoby „nemocné hudby“, která poté může mít paradoxně očistný účinek na podobně vnímající a postižené jedince. Samotný název Do Shaska! symbolizuje vyrovnávání se s noční můrou nejen mého dětství - démonickým cirkusovým klaunem, terorizujícím a ponižujícím obecenstvo. „Normálnímu“ člověku naše „hudba“ tudíž nemůže sdělit absolutně nic positivního a pro něj přínosného. Neodpočine si při ní po poctivé práci, neuvolní se s přáteli a už vůbec se nepobaví. Maximálně u něj vzbudí nepříjemné a podivné pocity, na což zpravidla zareaguje podrážděně.
A jak to všechno vůbec začalo?
První vystoupení Do Shaska! proběhlo v roce 1989, kdy se pod tímto názvem odehrála „kolektivní improvizace omámených mániček a postpubertálních punkerů“ tvořená bicí soupravou, klarinetem, činely, kovovým víkem od sudu, plastikovými trubicemi od záchodu a „zpěvem“. V podobném duchu probíhala i další vystoupení. Všechno to bylo vlastně úplně náhodné a impulsivní - „hlukové etudy pro 3 až 20 hráčů“. Pak postupně krystalizovalo personální i nástrojové obsazení, začali jsme s „B.“ a „Dz.“ hrát pravidelněji, už pod názvem Do Shaska! Sestava sestávala z bicích, kláves, kytary, na kterou se hrálo holícím strojkem, různých želez plus nějaký odpad - barely, ždímačka, řetězy, vysavač - prostě taková poctivá ruční práce. Bylo tam hodně slyšet, co jsme naposlouchali na začátku 90. let - Einstuerzende Neubauten, starý SPK a hlavně Residents. Postupně vznikla ucelenější sestava tak 4 - 5 lidí, jakoby pravidelných členů. Ale nikdy jsme nezkoušeli, nikdy se předem podrobně nepřipravoval žádný program. Sešli jsme se na místě a rovnou odehráli vystoupení. Drobná změna nastala v době, kdy jsme zakoupili elektrické perkuse Yamaha, čímž se začaly objevovat už nějaké rytmy, a syntezátor. Zároveň se hrálo častěji, čímž se začaly nějaké motivy opakovat a vylepšovat a dostávat tak podobu „písničky“, která se mohla pro velký úspěch zahrát i příště. A ta největší změna přišla někdy kolem roku 1998, protože se začal používat počítač na tvorbu přednatočených základů. Letos nastal další výrazný zlom v postupu tvorby - místo přednatočených a tím pádem již neměnných podkladů se hraje přes kontrolér a vlastní mix přímo z notebooku a v reálném čase se vše může ovlivňovat - modulovat, přidávat, míchat, … Jedná se, myslím, o kvalitativně nejdůležitější posun z hudebního hlediska za celou historii Do Shaska!.
Existujou nějaký nahrávky z toho staršího období?
Na „Sedmičce“ jsme si nahráli v roce 1997 koncert, to bylo ještě v onom obsazení - el. perkuse, klávesy, spousta kovu, pískací zvířátka a vysavač. Ale už to mělo svůj „ksicht“, sestava byla víceméně stabilizovaná, už jsme nepřibírali opilce z publika a tak ze záznamu tohoto vystoupení vznikla první regulérní nahrávka - kazeta To the Maids of the Mist. Tehdy jsme dost intenzivně spolupracovali s Ars Morta Universum, kteří se snažili vzkřísit a pořádně rozjet industriální kulturu v tom pravém slova smyslu a dost nás protěžovali, takže bylo i dost koncertů atd. V pozdější době na nás zase naopak spíše zanevřeli, ale to je jiná kapitola. V roce 1997 jsme ve studiu v Jeseníku nahráli první regulérní CD Draumamadr obsahující v podstatě ambietně - rituální improvizace. Tehdy jsme ještě nepoužívali ani počítač, ani přednatočené podklady. Tahle fáze přišla až kolem roku 1998 a tím se změnil jak zvuk, tak přístup celé kapely. Všechno tím začalo mít jakousi ustálenější formu. Smyčky a rytmy připravený na počítači se pouštěly jako podklady a míchalo se to přímo na pódiu s produkcí ostatních hráčů, což v podstatě v trochu jiné podobě trvá dodnes. Výsledkem tohoto přístupu je prakticky celé album Bryndystaan Cafe, natočené a vydané v roce 1999 u Galerie Gryf. Tahle kapela byla a je postavená na bázi toho, že se všichni především dobře známe a navzájem mezi námi fungují jakési takřka mimosmyslové interakce. Někteří z členů Do Shaska! teď trávili 4 dny ve studiu jen proto, aby na těch 60 minutách párkrát škrábli na citeru, a přesypali oříšek. Ale jsou tam potřeba. Jasně, že by to mohl udělat kdokoli jiný, ale to by nemělo ten půvab, něco nepojmenovatelného by tam chybělo. Jde o to, že právě proto, že se tím bavíme tak dlouho, tak samotnou podstatu Do Shaska! nepředstavuje kapela v tom běžném slova smyslu, ale spíše jakési mysteriózní a proměnlivé předivo vztahů, přeludů a nálad, které se zrcadlí ve zvukové rovině. Já pevně doufám, že se nám to podařilo alespoň částečně dostat i na novou desku Androgyne Haarem. Prvním pokusem bylo právě CD Bryndystaan Cafe, kde to snad vyšlo.
Pokud je to jen trochu možné, používáte při vaší produkci
plátno, na které promítáte filmy. Jednak jste za plátném uschováni a jednak to
dodává vaší hudbě zcela další rozměr…
Naším cílem od samých počátků bylo dát vystoupení i vizuální stránku. Zpočátku se to omezovalo na neumělé pokusy, kdy se během koncertu promítaly na pozadí nějaké diapozitivy. Zlom nastal při koncertě v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde měli videoprojektor a obrovské plátno. Tam to bylo super, tehdy se to poprvé naprosto prolnulo s muzikou. Pouštěli jsme Prsten Nibelungů - německý černobílý němý film Fritze Langa z 20. let. a výsledný dojem byl naprosto fascinující a uhrančivý. Od té doby se projekci snažíme používat při každém vystoupení, jenže ne vždy mají v místech koncertování potřebné vybavení. Ovšem teď nastala možnost půjčovat si projektor, takže můžeme promítat přímo z počítače nebo videa i tam, kde by to normálně nešlo. Zároveň jsme už vytvořili sestřih z filmů a dokumentů, který poměrně dobře ilustruje hudbu, kterou hrajeme, a který chceme průběžně také inovovat. Druhá varianta jsou oblíbené koncerty v ústeckém Biografu u Františka, kdy živě improvizujeme k předtím neviděné koláži z různých dokumentů, kterou nám vždy připraví majitel kina a autor oněch filmů p. Šmahel. Tam by se mohl demonstrovat pojem synchronicity v praxi.
Jak vzniká vaše hudba a jsou nějaký kontexty vaší tvorby?
My vůbec nezkoušíme v tradičním slova smyslu. Podklady, které tvoří jakousi páteř hudebního projevu, se přinesou přímo na koncert, kde to vlastně poprvé slyší i ten zbytek „kapely“. No a ti si do toho přidají a zakomponují zase to své NĚCO. Koncert od koncertu se to proměňuje a vylepšuje, dostává to ucelenější formu, začínají se rozlišovat jednotlivé skladby, experimentuje se podle panující atmosféry, skladba „zraje“. Do Shaska! jsou něco jako živý organismus, který se stále vyvíjí, proměňuje a napůl chtěně a napůl nevědomě „zhmotňuje“ v podobě zvuku veškeré možnosti a varianty svého vývoje včetně odboček a slepých uliček, zachycuje a konzervuje v „hudební“ formě jasně definovatelné i nepopsatelné dojmy, pocity, postoje…
Cítíš že přeskakuje jiskra, že tam je nějaký souznění?
Samozřejmě, v tom je právě ten význam toho všeho. Právě proto, že se všichni známe dost dlouho, tak ač se každý pohybujeme v jiný hudební oblasti a můžeme se lišit třeba i v jakémsi „světovém názoru“, když jsme spolu na pódiu, tak nás to všechny hodí někam jinam a každý tomu to Něco ze sebe dá. A i když pak si někdo myslí, že tohle tam nemělo být a tohle mělo být jinak, tak je to právě jen ten jeden pohled. Díky té značné míře improvizace a schopnosti „naladění se“ se nám může podařit jaksi spojit protiklady, ty naprosto odlišné pohledy tak, že výsledek působí konzistentně. To má pro mne ten smysl a půvab, právě to dodá ten „jiný“ zážitek. A to i díky těm filmům, které to celé mohou ještě „zkomplikovat“, posunout někam zcela jinam a posluchače ještě více znejistit. Neboť nechceme sdělovat nějaké konkrétní poselství, nějaké jasně definovatelné pravdy a demonstrovat nějaký svůj pohled na svět.
Takže třeba texty považuješ za omezující faktor?
To je přesně o čem jsme nyní mluvili. Text je již příliš konkrétní, moc směřuje posluchačovo vnímání pouze tím jedním chtěným směrem. Kdysi dávno jsme nějaké texty používali, ale to bylo v hodně raných začátcích a velmi krátce. Texty k téhle muzice prostě nejdou.
Cítíte se se svou hudbou příslušníky nějaký scény?
A ve světě?
Svým chápáním hudební tvorby a svým projevem jsou mi blízké projekty jako Muslimgauze, Coil, Zoviet France, Rapoon nebo The Hafler Trio. Tahle muzika mi přijde zajímavá, originální, proměnlivá a jaksi neidentifikovatelná, ale hlavně se zde dají najít paralely k Do Shaska! v samotném přístupu k tvorbě. Tohle mi přijde, že jsou věci blízký našemu vnímání a pojetí hudby. Tady však mluvím víceméně sám za sebe, neboť ostatní se pohybují, jak jsem již říkal, v odlišných hudebních oblastech a určitě by si i tam našli své spřízněné kapely, ať již z hudebního nebo jiného hlediska.
A reakce tam odsud?
Každopádně příznivější než ty domácí. Poslední dvě alba docela úspěšně distribuuje Soleilmoon, což je asi největší firma zabývající se právě „divnou a jinou hudbou“. Vyšlo pár vesměs velmi kladných recenzí v italských, belgických a rakouských časopisech zaměřených na elektro - ambient - industrial. Navázali jsme užší spolupráci s ruským labelem Tantric Harmonies, kde vyjde snad na konci roku nové CD. Ozvala se nám také francouzská „kapela“ Mlada Fronta produkující jakýsi rytmický elektro-industriál s nabídkou společného hraní. Na podzim možná vyjde turné po Polsku společně se Seismic Wave Factory a V.O. I. D.
Existují v tomhle případě vůbec nějaké tzv. ambice?
Tak hlavně Do Shaska! kapela v pravým slova smyslu určitě není. Nepatříme do žádného hudebního žánru, nemáme zkoušky, ani ambice prosadit se v komerci, ani v „undergroundu“. Navzájem se ani příliš nevídáme, každý jsme z jiného města a potkáváme se prakticky jen při příležitosti koncertů. Ale má to právě ten půvab, že nikdo pořádně neví, kam směřujeme, jak to dopadne. Nikdo z nás nemá vyhraněnou představu o dalším vývoji, kterou by se snažil realizovat a prosazovat. Do Shaska! je snový přelud, neuchopitelný organismus, obluda, která se chce zalíbit. Žije to opravdu vlastním životem.
Mají členové Do shaska! ještě nějaké jiné hudební aktivity?
Vlastně každý působí ještě v jiném hudebním sdružení. Fagotista hraje ve školním symfonickém orchestru, hráč na klávesy je platným členem dubové party Orły w błocie Europy, bubeník a hráč na didjeridoo mají „barovou“ kapelu Andalusian Dogs. Spolu se sudetským multiumělcem Paaschou jsem na konci léta založil militantní dark-ritualtechno projekt Zlozvuk Sound System a do konce roku by se měla objevit první nahrávka.
A na závěr ještě top 10 tvých nejoblíbenějších nahrávek
Uvádím je bez nároku na pořadí.
Zdeněk je napříč různými hudebními scénami znám nejvíc jako Kobylka a je experimentálním multiinstrumentalistou. Hraje s úctyhodným počtem těles, který zběsilým tempem narůstá od roku 1991. Navíc se zdá, že jakmile s nějakým projektem začne, už ho nepustí, tedy pokud mu nezačne zvonit umíráček. Tomu projektu. V současné době ho můžete vidět a především slyšet v Zabloudil/a, Audio Noise, 3 Onany Boys, The Jaykobs, DJs Capella, Universal Swing Brothers, Da Top Drumbreakerz nebo Scratch Brothers. Občas hostuje ve vážně slavných kapelách jako Massola nebo Aparatproject, v minulosti i třeba velmi epizodně v projektech OVO nebo SKLO.
Na začátku devadesátek se Kobylka přimotává ke své první kapele s názvem Zabloudil, která má navíc zajímavou historii. Ta se začala psát již v roce 1987. Sebecharakteristika uskupení zní: „Originální improvizační sdružení přesahující všechny druhy hudby i nehudby, prostorů, zvuků a hluků...“ Jak kapelník zvaný Čunďa uvedl v níže specifikovaném rozhovoru „Na počátku bylo ticho a klid. Pak rána pěstí mezi oči a poté třesení na celý život, vibrace na hranici osvícení a šílenství.“ Typickým znakem jejich hudby je prý konstruktivní destrukce. „Hudebníci na pódiu ze sebe vydávají vše. Pod náporem jejich energie se cítíš jako prosvícen radioaktivním zářením, můžeš sice pozorovat pohyb svých kostí, ale vnoříš-li se do jejich hudby, ztrácíš nad sebou kontrolu.“ (Zdrojem obou citací je rozhovor pro 6. číslo časopisu “Mrdvola” , který má pouze tištěnou podobu.)
Jak ses dostal k Zabloudilům? Nabídl ses jim jako bubeník, kterého zrovna hledali? A to už jsi bubnovat uměl?
Jako většinou ke všemu, co dělám, tak k Zabloudil mi pomohla náhoda a trošku nedorozumění. Kamarád, který s nimi tehdy zkoušel na trubku si špatně myslel, že jsem hrál na bicí na jedné amatérské industriální demokazetě. Oni zrovna hledali někoho, kdo by s nimi improvizoval, tak mě přemluvili. Tehdy jsem vlastně poprvé seděl za klasickou soupravou a zjistil jsem, že jako levák musím mít všechno sestavené naopak. No legrace… Ale nějak si to sedlo, rozuměli jsme si a nakonec z toho byl netradiční originální tvar, se kterým jsme celkem dost hráli a projeli hodně zemí Evropy.
V roce 2014 došlo k obnovení kapely „ve velké sestavě“. Název se změnil na genderově korektnější Zabloudil/a, protože se do party přidaly ženy s mikrofony i nástroji. Začalo se hrát více elektronicky, ale stejně neuchopitelně. Stálé složení v současné době představuje zpěvačka a kytaristka Zuzana Marková, již zmíněný Čunďa hrající na kytaru a analogický sytezátor + má pod palcem světelné efekty, Kačka zpívá a hraje na buben, Šimon tančí a ovládá světla; Jirka dělá živou videoprojekci a také ovládá světla, ty jsou naše vlastní, které si vozíme a konečně Kobylka obsluhuje bicí a samply. V repertoáru kapely najdeme prvky psychedelie, free-jazzu, noisu, punku, industrialu a minimalismu. Tvorba je plně improvizovaná.
Tak asi proto, a navíc veden osvojenou improvizací, začal Kobylka někdy kolem roku 2000 hrát společné sety na bicí s DJ´s a různými tanečními projekty. Snad jako první v republice nastartoval s DJ Allekim projekt spojení DJe a živých bicích. Od té doby svými live improvizacemi doprovází mnoho DJs a projektů v širokém spektru taneční hudby od techna přes house, drum'n'bass, jungle, EDM, disco, breakbeat, electroswing nebo tech-house - mimo jiné i na festivalech a velkých parties jako například Let It Roll, Air Festival, Rock for Churchill či Apokalypsa nebo slovenských Euphoria, Oxygen, XXL Fest, Good Vibrations a Free Summer. Stále experimentuje se zvukem a v poslední době kombinuje akustické bicí s elektronickými a samplery. V DJ setech jsou jeho nejčastějšími partnery Spyre, Ondrash, Switch, Harry Jr., Jungling Jay, DJeda Lebedanebo Sukowach.
Ten nápad spojit DJ hraní se živými bicími měl prapůvodně DJ Estez ještě v době, kdy Kobylka hrál se Zabloudil. On kapelu znal a navrhl, jestli by nezkusili něco podobného live na party. Úplně poprvé to bylo asi v roce 1997 na jednorázové neskutečné akci v olomouckém Sklubu a bylo kuriózní, že Estez se toho trochu lekl a místo toho, aby mixoval živě z desek, tak si dopředu nahrál mix na kazetu a hrál vlastně na playback. Ale celkově to mělo úspěch a sem tam si dohromady zahráli. Zdeněk si tak trochu představoval, že to bude znít jako jeho tehdy oblíbení Tribal Drift anebo možná dokonce Faithless.
Když v roce 2003 dostal Kobylka v rozhovoru pro webportál Rave.cz otázku, zda je jeho aktuálním nejoblíbenějším stylem techno, odpověděl: „Já můžu slyšet všechno, hlavně aby to bylo energicky zahrané, takové to "nahoru/dolu" nebo zase naopak pohodička s vokálama, záleží na momentální náladě a nejlíp by bylo, kdyby se na party hrálo každou chvíli něco jiného - ale teď je to většinou striktně rozdělené na stages a je to celkem ubíjející. Ale nejradši hraju techno, protože to je ten můj přirozený rytmus, nad kterým moc nemusím přemýšlet.“
Já jsem v mládí vlastně vyšel z toho klasického metalu 80. let ala Accept nebo Manowar, pak jsem zase tvrdě přešel k elektronice jako byli Depeche Mode, Nitzer Ebb a spol., v devadesátkách zase spíš kytarovky ala Sonic Youth, The Cure. Na bicí jsem začal hrát v 21 letech total improvizační alternativu se Zabloudil/a od roku 2000 s DJs v různých stylech, jak už je uvedeno výše. Poslední 3 roky teda i ten noise.
Co pro tebe teda znamená žánr noise? A v jaké jeho poloze se cítíš nejlíp?
Noise je pro mě dokonalý očistec, nahuštění energie a zase její výdej v krátkém časovém rozpětí. Zatím všechny „polohy“, co jsem vyzkoušel, tak jsou super. Se Zabloudil/a a s DJs hraju na bicí – ty mám kombinované akustické i elektronické, u Zabloudil/a ještě využívám samplované loopy. S Massolou nebo 3 Onany Boys různé noise krabičky, virtuální i klasické analogové synťáky, samplery…
Kde se v člověku sebere první impulz ke koupi krabiček?
Já mám pořád to pnutí zkoušet něco nového, taky mě sem tam někdo popíchne, proč nemám nějaký sólo projekt, některé ty krabičky nebo synťáky jsou hodně levné, tak proč to nezkusit…
A to ses na všechny ty nástroje naučil sám, bez hudebky a bez učitele?
Na všechno sám, hlavně teda živým hraním, protože sám necvičím a s projekty zkouším jen velmi zřídka… K nástrojům přistupuju takovým diletantsko-anarchistickým přístupem a postupně live objevuju, co vlastně umí.
Komponování teda vůbec neprobíhá, vše je improvizace?
Komponování vůbec… noty neumím, zkušebnu nemám, ani žádný nahrávací přístroj… Takže vše total improvizace… Třeba při hraní s DJ´s jsem nikdy žádný mix neslyšel dopředu a dodneška nevím, co se bude hrát za pár vteřin.
Navíc prý nerad zkoušíš…
Já na to zkoušení moc nejsem... A už vůbec nechápu, jak třeba někdo může zkoušet třeba tři hodiny denně. Mě to vždycky bavilo, jen když jsem měl kolem sebe lidi, se kterýma jsem hrál, pak to dalo i nějaký čtyři hodiny, ale sám...? Samozřejmě neříkám, že by mi zkoušení a lepší technika nepomohly, ale jsem lenoch.
Míváš-li hudební nápady, které pak chceš ztvárnit, jak si je zapíšeš, poznamenáš?
Hudební nápady by sem tam byly, no ale ty zas nezaznamenané někam uniknou… Mám spíš takový koncepty, zvuky nebo samply a smyčky, který bych rád někdy použil a někdy třeba použiju. U Zabloudil/a používám právě nějaké stálé loopy, takže jsem si k nim už i nějaké rytmy zapamatoval. Ale samozřejmě v průběhu času zase zapomínám, jaké samply mám v tom sampleru nacpané.
Co je zač projekt Audio Noise a jak funguje? Jsem si všimla i na nějakém videu, jak hraješ „fyzicky“, že to hodně prožíváš, skoro u toho tancuješ.
Audio Noise je moje čistá osobní improvizace z kombinace elektronických bicích, samplů, noisů, zvuků + taky mých oblíbených československých pop hitů ze 70. let prohnaných noisovým mandlem nebo nějakým takovým soukolím. No, a ty taneční rytmy a pohyby se mi tam vždycky nějak vetřou… To je ta deformace díky hraní s DJs.
Nějaký komentář k hraní s Massolou?
Massola je parádní… tady je zas zajímavé, že napřed jsem viděl nějaká videa, poslouchal nahrávky a to mě až tak moc nezaujalo. Ale pak přišel dokonalý živý koncert! To u mě hodně rozhoduje a nejradši kapely „zažívám“ na koncertech a už pak ani nemusím třeba slyšet nahrávky, protože ten live zážitek je na záznam většinou nepřenosný. Čili podílet se osobně na živé produkci Massoly je pro mě neskutečný zážitek!
Psaná kulturní rubrika relácie Bawagan už dávno není jen o punku. V nezvykle osobním a částečně multimediálním rozhovoru v úvodu fúzujícím s encyklopedicko-esejistickými výlevy se představí NBDY.
NBDY je hudebník, částečně i performer, vydával zin BBD (aka Black Block Dog) a je spolumajitelem labelu “Dog Bless You Records” (DBY Records) orientovaném především na desky. Různým fanzinům a podobným undergroundovým médiím už dal pár rozhovorů, které se týkaly psů, vydávání vinylů a grafiky. My se soustředíme především na tóny, respektivě na šumy až hluky. NBDY své skutečné jméno nikde neuvádí a zkrácený anglický pseudonym si vybral podle svých slov protože: “všichni jsme jen hovno mezi božskými prsty, všichni jsme nikdo”. Ačkoliv ho baví různé hry, mystifikace a možnost utajení, vlastně “nicneříkající a nikohoneoznačující” pseudonym zvolil především proto, že chce být známější tím, co vytváří, než tím, kdo je. Ale i tak, podle veřejně přístupné diskografie zjistíme, že varianty “nikoho” sahají až k “černým voříškům”: Mr. NBDY, Mr. Nobody, Mr.NBDY, Mr.NBDY!, Mr.Nobody, NoBody, The…(Nobody), ノーバディー ; Black Mut; Černý Voříšek; Black Mut.Ant.
NBDY má totiž rád psy. Psy a mravence. A ty psy natolik, že se od feny s černou srstí, již dvanáctileté psí dámy jménem Blondie (familiárně Blondýny) nechal zaměstnat právě v DBY Records. Blondie má totiž výhradní právo rozhodování, jakožto majitelka 51% podniku. A tak label nevydává singly, ale psingly, na přebalech vinylů se objevují otisky psích tlap a v některých skladbách vedle více či méně tradičních (elektro)nástrojů kvílí a pískají psí hračky, sypou se granule nebo chřestí vodítka. DBY Records především na vinylech vydává sice podivné až lehce úchylné věci, ale jsou to záležitosti poměrně taneční a místy i barevné. Je to takový lehce ironický boj proti na alternativní scéně většinou vládnoucí temnotě, melancholii a smutku. V této filozofii se odráží inspirace právě psím životním postojem, který je programově antidepresivní a nezatížený existenciálními myšlenkami na možný konec. Podobné psiny, tedy hudební aktivity, byly často benefiční a podporovaly psí útulky. Nejen o psech a taky trochu o lidech dost dopodrobna vypovídá rozhovor, který NBDY v roce 2016 poskytl pořadu „Špína“ na Rádiu Wave. (Zde doporučujeme si rozhovor poslechnout pro intertextový zážitek a vyšší míru empatie nebo naopak neposlechnout pro vyšší míru prvotního překvapení a mírné dezorientace.) Ve zmíněném rozhovoru NBDY prozrazuje, že civilním povoláním je zahradník. Což znamená, nespornou společenskou výhodu, protože „vrah je vždy zahradník“ a také zálibu v rukodělné činnosti. Nemá moc rád počítače, které nevyužívá ani hudebně ani graficky. Vše si chce ohmatat a očuchat, sžít se s tepající matérií. Nesnáší šeď, šablonovitost, uniformitu, sterilní strojovou výrobu. A taky to, že dílu chybí osobní vklad a nějaký otisk autora. Občasné chyby jsou totiž jako ty otisky psích tlap, jedinečné a originální. Taky se snaží, aby na čtenáře či posluchače dýchla ta piplavá dlouhodobá práce. Rozhodně mu v rámci vydavatelské činnosti nelze upřít velmi kreativní nápady: růžový vinyl, 40-ti stránková kniha s obrazy zvířat pózujících se singlem jakožto součást přebalu, release pouze jako stará kazeta bez pásky jen s download kódem, hranatá nehrající deska pouze s textem, krabička na nahrávku napěchovaná párty konfetami… V tomto světle se zdá, že se z hudebníka natolik zaměřeného na osobní rozměr skladby a nahrávky stal noise hračička, který do své hudby může nešablonovitou a nestrojovitou metodou zakomponovat úplně všechno. Přes občasné zneklidňující až varovné zvukové agrese a výlety na okraj audiokapacity se najdou i skladby až filozofické nebo vyložené zábavné, odnášející mysl daleko od všednosti.
Za sólovým projektem Vojenská nemocnice stojí Klaus Mike Hübner, který o sobě tvrdí, že je „vyloženě Lo-Fi člověk“ a milovník vysokých frekvencí.
Během našeho seznamovacího mailování jsi uvedl, že plánuješ vydat „on-line album“ 28 let Vojenské nemocnice s tím, že máš skoro 80 nahrávek a nejsi si jist výběrem… Už se to nějak rýsuje?
Tak mám ten předvýběr, ale nevím, zda tam mám dát to, co mi samotnému přijde nejdůležitější nebo to, o čem si myslím, že by se to někomu mohlo líbit. Možná si nechám poradit… Jak to provedu technicky, také ještě úplně nevím. V tomhle jsem laik.
Udržet 28 let stejný žánr a směr asi ani není možné…
Nikdy jsem neměl pocit, že moje tvorba patří do nějakého žánru, rozhodně jsem nikdy neměl touhu, někam patřit. K čemu by to bylo? Vůbec nevím, zda to někdo poslouchá. Poslouchám to já. Proto jsem ani neměl zájem něco vydat ve větších číslech. Skoro všechno jsem rozdal mezi kamarády. Spousta CD jsou unikáty, od kterých mám jen digitální kopie.
Hudba se postupně proměňuje...
Začínal jsem s naprostým minimalismem, byly „skladby“, které měly zvukový materiál kolem 100 KB a pořád se mi líbí. Zkusil jsem aleatoriku a nejrůznější způsoby jak přepsat nehudební předlohy do zvukových šablon, například šachovou partii nebo lyriku od Kurta Schwitterse. Poslouchat se to moc nedá, ale přece jen jsem rád, že jsem takové věcí dodělal. Pak přišel vliv z Ukrajiny, ten je znát kolem 2002/2003. Vždycky byly různé věcí, co mě ovlivňovaly jako noise, drones, různé world-music komponenty, třeba arabské, africké, ale i moravské. Řekl bych, že jsem se obvykle snažil, aby album mělo koncept, třeba „Fenster & Balkon“ nebo „TESLA ORWO BOX“. Spousta nahrávek ovšem vznikla i přímo, z nějaké konkrétní nálady jako v „Meine Drohne“ nebo „Mein Organum“. V poslední době jsem měl zase nápady, ale chyběla mi síla je dotáhnout. Chtěl jsem třeba po svém interpretovat německé proletářské písně…
V Německu jsem pár koncertů měl, v České republice jenom dva. Ten poslední byl před více než deseti lety. Bylo ovšem opravdu povedený, společně s Fungitrash. Na živé hraní nemám v současné době moc času, v roce 2008 se nám narodila dcera, o dva roky později jsem aktivně vstoupil do Strany zelených… Ale ke koncertování bych se chtěl časem vrátit. Ovšem s nějakým dopředu promyšleným konceptem a ten momentálně nemám. Ale když už, tak žádná show, bez videoprojekce, ideálně tma; důležitá je jediná věc – zvuk.
Karolina Válová 2020
