Elektronická udělátka a primitivně ozvučené recykláty industriálních maniaků

    Rozhovor s Radkem Kopelem jakožto elektrikářem, hudebníkem, výtvarníkem a především členem kapely Eine Stunde Merzbauten.

   Chtěla jsem se na rozhovor nějak speciálně připravit, ale o Eine Stunde Merzbauten (ESM) jsem moc článků nenašla. Bulvár je naprosto němý a sem tam vykoukne nějaká více či méně vtipná recenze na jejich složitě recenzovatelné nahrávky. Za nejzajímavější dostupný článek považuji rozhovor, který dal Radek Kopel do R.U.M zine dne 1. října 2008, jakožto frontman uskupení Napalmed. O kapele se tam hovoří jako o „kameni českého noisu“, jako o partě „industriálních maniaků“ a také o napojení na metalovou komunitu již někdy od devadesátek… 

   Jak to teda tehdy bylo s tím metalem? A možná i s hardcorem, vždyť jste hráli i na Obscene Extreme Festivalu, ne? Zůstali fanoušci z té doby? Resp. poslouchají váš ještě lidi z těchto skupin-subkultur? 

   Napalmed na OEF vystoupil dokonce 2x a to v letech 2006 a 2011! Pozvání pořadatele Čurbyho je právě jedním z důkazů napojení na HC/metal/etd. scénu. Tímto bych mu znovu rád poděkoval za odvahu! Kapelu Napalmed jsem v roce 2014, na den přesně po dvaceti letech, ukončil. Kromě oslavného gesta, to byl zároveň pokus, zda jsou fanoušci mrtvé kapely ochotni velebit i nově vzniklou, tedy ESM. Zatím nejsem schopen zhodnotit, jaký je výsledek.

   No tak já jsem aspoň z archivů vyhrabala záznam jednoho z vystoupení, jehož součástí je i pěkný taneček s uhlákem. Když jsme ale u těch dějepisů, dávali jste jako ESM, nebo ještě lépe ty sám, v nedávné době nějaký rozhovor?

   Žádný rozhovor jsme v poslední době neposkytli. Máš volné pole působnosti. 

   Mě by to totiž zajímala konkrétně tvá hudební tvorba jako celek. Jakože proč vlastně tahle cesta? Co to pro tebe znamená a kam až to může dojít atd.?

   Celek je nezajímavý. Pokud mohu posoudit, nic jako "má" hudební tvorba neexistuje, tudíž pro mě nic neznamená a nikam nemůže dojít. Baví mě rochnění se ve zvuku, hraní si s efekty, hledání možností, fantazírování a následná improvizace v neuchopitelnu, znění nehudebněního umění, atp., to vše a mnohé další v rámci velmi omezeného rozhledu. 

   Tradiční a už lehce otřepaná otázka na hudební experimentátory, umíš hrát na nějaký klasický hudební nástroj?

   Ne, v klasických intencích slova smyslu. Jsem vyučený elektrikář, což mě hází na druhou, techničtější stranu zvuku. 

   Takže si ty nástroje vyrábíš sám? Přiznám se, že vaše vystoupení bylo jedno z nejintenzivnějších, které jsem posluchačsky absolvovala, zejména tuzemské provenience. A rovněž doznávám, že jsem, poprvé, a snad naposled, protože trénuju, aplikovala špunty do uší. Když si vzpomenu na takový ten "zlý plech"...

   "Zlý plech" jsme nikdy neměli. Pokud sis tak nějaký objekt nazvala, máš zřejmě jinak zaměřenou mysl, hehehe! K první části otázky. Pokud máš na mysli "elektronická udělátka," jsem tak trochu z oboru, jak už bylo řečeno, a jednoduché kousky jsem schopen si zbastlit sám. Na internetu je přeHiršal plánků. Zbylé instrumenty jsou primitivně ozvučené recykláty. 

   Tancuje na vás během koncertu někdo? Pokud ano, jak to vypadá?

   Nikdo netančí. Jen v rámci divadelní show máme managementem doporučeno zvyšovat během performancí pohybovou aktivitu. Chlapci pravidelně cvičí výskoky, roznožky, triky s kytarou, veletoče s paličkami, apod. Zatím však nebyl prostor veškeré atributy předvést, neb se plně soustřeďujeme na precizní zvukovou produkci. 

   Můžeme se pustit i do nějaké tvé osobní hudební historie?

   Napalmed, Abvsvs Mvsicvm, NPLMD, Eine Stunde Merzbauten. Všichni "to" znají, nejeden s k "tomu" vyjadřuje, mnohý o "tom" mluví, každý má na "to" názor... Kotrmelce jsou jednoduché. Napalmed jako kapela existovali od poloviny roku 1994. Po nějakých decentních rošádách ve složení nakonec všichni odešli a já zůstal sám. Myslel jsem, že bude dobré sólovou éru oddělit, proto jsem vymyslel bezsouhláskovou variantu NPLMD. Už jsem ani nedoufal, že objevím někoho dalšího. Krátce to zkusil MartiN.S. (basák ex-F.S.F.I.), poté jsem zlanařil MartiNa.B., a toho prvního jsem po pár koncertech „vykmitnul“. A tak bylo jméno NAPALMED vráceno zpět do víru vášní.“ Toliko přesná definice a zároveň citace ze zmiňovaného R.U.M.zinu. Škoda, přeškoda, že MartiN.B. v roce 2013 zemřel. Éra Napalmed po jeho boku byla výživná v mnoha ohledech. S odstupem si dovolím tvrdit, že jeho vliv byl velmi silný, ponejvíce v oblasti technické a tvůrčí.

   Pak jsi byl chvíli sólo jako Elektrakař? Nebo co to bylo za projekt? Jednou jsi pod touto hlavičkou prý hrál na hudebních improvizacích k avantgardním filmům, které organizuje Pavel Straka tak mocně, že publikum opouštělo sál…

No vlastně ano, díky za připomenutí! Elektrakař je sólo projekt využívající pouze elektronické hračky v minimalisticky sólistickém provedení.  

   Pak mám teda jen k dispozici tu lehce ironickou ESM. charakteristiku z vašeho BandZone profilu, že jste „revivalová skupina věnující se kopírování pocitů“. Vtipný je to určitě, ale odtajni ty přesahy.

   IRONmaidenIE mě baví. Sdělit myšlenku rádobyvtipnou zkratkou. Od revivalového kliše už jsme jako Eine Stunde Merzbauten dávno ustoupili, byť v nitru naší tvorby dozajista, stále přetrvává. Komerční umělci, známé firmy, levitující idoly jsou nám nahony vzdáleni. Jsou lidsky nedostižní a umělecky nedosažitelní. 

   Čím to, že najednou máte i „normální“ hudební nástroje? Viděla jsem harmoniku, kytaru a snad i housle.

   Vysvětlení je nasnadě: "Protože jsem si neprozřetelně napakoval do kapely muzikanty!" Na jejich drobnou omluvu musím uvést, že oni je, oproti mě, používat nechtějí a rádi by směrovali kapelu do hlukových močálů. Já bych se naopak rád vydal k pidlikání. Tímto konfliktem vzniká nESMysl Merzbautenu. Teď mě napadá, že jsem vlastně šťasten, že žiju v době, kdy můžeme tvořit opravdu svobodně. Díky nezájmu posluchačské obce naprosto SVOBODNĚ, při vědomí nadprodukce ultrahovadin.

   Předpokládám, že asi není nějaké jednotné směřování kapely, že se to mění s každou připravovanou deskou, možná i v jednotlivých skladbách. Všeobecně mi přijde, že možná nastupuje míň agrese a víc ironie. Ale to je jen dojem. 

   Směřování kapely je pečlivě producentsky nalinkováno. Jednotlivé kroky sice nejsou se členy kontultovány, ale každý z nás tří vliv managementu pociťuje na vlastní kůži. 

   A co to hraní se slovy? Jak je ostatně patrné i z tvých odpovědí tady, v nichž skutečně nejde o překlepy, ale záměry. Převracíte a ohýbáte slova, skoro jak ty tóny. Nakonec je to redukované jen na zkratky, nejlépe ty netónové souhlásky. 

   Jeden ze schůdků k většímu úspěchu jsou kvalitní texty. Protože nikdo z nás není plodný, uchylujeme se tu a tam (k) pod vodu. 

 15. listopadu 2017 proběhla v pražském klubu Sběrné suroviny akce nazvaná „Vernikoláž“, což byla kromě vašeho koncertu především výstava tvých koláží. Původně byla naplánovaná na měsíc, který se, pro výrazný návštěvnický úspěch, protáhl na půl roku. Citát z tisku: „Představeno je nám dvacet tři kompozic různě umístěných v suterénním největším sále. Některé hledejte až u stropu, jiné třeba nad klavírem. Díla jsou barevná i černobílá, mnohá z nich jsou návrhy přebalů na hudební nosiče, zejména pro Kopelovu bývalou kapelu Napalmed. Společným jmenovatelem děl je rozhodně geometrie a nejrůznější řezy, které původní výjevy symetricky půlí, čtvrtí a posléze opticky posouvají. Někdy jde o nevšední zobrazení industriálních předmětů, jako jsou hřídele, závity, šrouby nebo nářadí, jindy bloumáme snovou krajinou čirých abstrakcí. Kopel svá díla tvoří z útržků starých letáků a údajně vše vzniklo u něj v obýváku, protože atelier nepotřebuje. A to některá z vystavených děl mají stáří i třicet let. Jde tedy o průřezovou výstavu, která zatím v jeho výtvarné kariéře nemá obdoby, byť několik dílčích expozic již měl v domovských Severních Čechách.”

   Jsi tedy rovněž výtvarníkem. Koláže vznikají pořád?

   Bez práce, nejsou koláže. Působení v kapele mi složenky nezaplatí, nutno si tedy hledat další finanční zdroje. 

   Podařilo se vám zařadit po bok místní hudební elity, jak jste měli v plánu při spuštění BandZone Eine Stunde Merzbauten? 

   Tento produkční tah nevyšel. Hudební elita je neprůstřelná, své posty si drží pevně. Důkazem je vstřícnost hudebních médií a tichá podpora posluchačů.

   Ani nevím, zda jsou někde uvedena civilní jména dalších dvou členů a jestli si to vůbec přejí. 

   Pánové by si velmi přáli, ale dodržení kodexu velí jinak. Až dozraje čas, jistojistě se všichni dovíme, kdo je pan Drhola, pan Káč, Mr. Kef, Mr. Dwola, Kok Otto, Foukalín, atp.

   Dost by mě taky zajímalo, jak to v takové kapele vůbec funguje. 

   Naše trio dělá spolu hodně práce. Placený management komunikuje, oslovuje, propaguje, posílá, platí, uplácí. Nakolik to bude efektivní, ukáže čas. Zatím je to nepochybně efektní. Pokud si přečteš biografie, podíváš na filmy, přečteš solidní rozhovory, budeš mít jasno. Na počátku "sex, drahý rokinedról," "ženění, víno, zpět," koncertování po špeluňkách, výtah do vyšších pater kultury, peníze, drógo, alko holé a rychlý návrat kam kdo patří. V naší kapele to nefunguje. 

   Jak dlouhá a trnitá je cesta od nápadu po skladbu? Dá se to vůbec nějak zaznamenat, abyste kompozici podruhé zahráli stejně nebo je to vždy čistá improvizace jen s nějakým rámcem? 

   Nápady jdou do šuplíků, potom do studia zaznamenat. Z filosifilického hlediska je podstatou vždy čistá improvizace, jíž si za nějaký rámec nedáme.

   Prostě, pokud můžeš, rozepiš se o tom trochu, aby to pochopil i někdo natvrdlý, třeba redaktorka Bawaganu…

   I skladník si může přečíst Vergilia v originále. 

Poznámka: uvedený a nově zaváděný termín „zlý plech“ pochází od pana Andronicuse.

Karolina Válová 2019

Hudebník Jan Klamm: „Někomu dělají dobře nože, já se cítím dobře v blízkosti nástrojů, které vydávají zvuk.“

    Preferuje improvizaci. Experimentální hudbě se Jan Klamm věnuje jako promotér, (spolu)zakladatel dvou labelů, redaktor časopisové rubriky a především jako muzikant v téměř desítce projektů, např. Mooncup Accident, No Pavarotti nebo Ruinu. Ačkoliv je mu lépe v roli tazatele, rozhovory dává poměrně často a na rozdíl od fotografií si je nearchivuje. 

   Jak se to člověku přihodí, že si jednoho dne pořídí efekty a začne se věnovat hluku?

   Opravdu netuším, jak se tohle někomu stane. Mně se nic podobného nepřihodilo. Ani bych neřekl, že jsem se někdy začal „věnovat hluku“. V patnácti letech jsem si koupil elektrickou kytaru, protože jsme se s několika kamarády domluvili, že budeme mít kapelu. V té době jsem hudbu poslouchal, aniž bych o ní jakkoli přemýšlel, natož abych měl nějaké, aspoň základní povědomí o tom, za jakých technických podmínek vzniká zvuk. Tím chci říct, že jsem ani nevěděl, že ke kytaře potřebuju mít ještě zesilovač. Asi jsem si myslel, že strčím kabel do zásuvky a stane se zázrak. Teď trochu přeháním, ale zkrátka jsem myslel jen na ten nejbližší krok a o ničem dalším jsem moc nedumal. Řekl jsem si: „Fajn, pořídím si kytaru a pak se uvidí.“ A dál se skoro deset let nic nedělo – alespoň nic, co by v tomhle ohledu stálo za řeč.

Ta zmíněná kapela nikdy doopravdy nezačala hrát, ale kytara mi už zůstala a čekala na chvíli, kdy ji budu opravdu potřebovat. Během následující dekády jsem se soustředil především na literaturu. Hudbě jsem se aktivně nevěnoval, ale sledoval jsem ji, respektive intenzivně objevoval, a postupně jsem dospěl do bodu, kdy jsem si uvědomil, že bych ji chtěl začít sám dělat. Z posluchačské zkušenosti jsem věděl, že se zvukem může účinně a působivě vyjadřovat i někdo, koho nebaví cvičit dennodenně dlouhé hodiny na nástroj a pilovat techniku. A tak jsem v roce 2002 začal hrát v kapele Kaspar von Urbach, která se v prvních letech zvukově pohybovala někde mezi českým undergroundem, kapelami z okruhu No Wave a „písničkovým“ industrialem typu Einstürzende Neubauten nebo Test Dept. Ze začátku jsem samozřejmě vůbec netušil, co dělám, ale postupně, za pochodu, jsem se učil, co je zvuk, jak se vytváří a co se s ním dá dělat. A učím se dodnes, jen trochu jiné věci, než na začátku. A mnohem důležitější než osvojit si technickou stránku věci bylo naučit se to, co dělám, soustavněji promýšlet, a to jak ve vztahu k mým záměrům, tak i v širších souvislostech. Bez toho by to byl koníček srovnatelný dejme tomu s filatelií. Nic proti známkám, ale mně zkrátka chybí to správné geekovské zapálení. Během hraní v Kaspar von Urbach jsem si uvědomil dvě základní věci: že cesta, kterou se chci ubírat, je improvizace a že tzv. hudební provoz není něco, do čeho se vstupuje jako do hotového, ale že ho je třeba aktivně, a nejlíp kolektivně utvářet – a tak vzniklo vydavatelství a promotérský kolektiv Klang-und-Krach. Pak se teprve všechno rozjelo. Byly dokonce doby, kdy dění okolo K&K působilo, jako by šlo o samostatnou scénu. Ve skutečnosti to byly aktivity pár lidí pohybujících v oblasti, která rozhodně nebyla neprobádaná, pouze o ni dlouho nikdo nejevil zájem. Jedná se tedy o dlouhý proces, který vlastně nikdy neskončil – pořád probíhá, a ty dvě zmíněné věci – příklon k improvizaci a DIY uvědomění – pro něj byly naprosto určující. Všechno ostatní, včetně konkrétních nástrojů, efektů a podobně, jsou v podstatě podružnosti.

   Hraješ kromě kytary ještě na další klasický nástroj? Učil ses na ni sám nebo třeba v hudebce?

   Na žádný hudební nástroj jsem se nikdy intenzivně hrát neučil – ani v hudebce, ani sám doma. Čili podle standardních měřítek hrát na nic neumím, ale rád si zkusím zahrát na cokoli, co se mi dostane do ruky. Někomu dělají dobře – dejme tomu – nože, já se cítím dobře v blízkosti nástrojů, které vydávají zvuk. Ačkoli nože začínám mít taky docela rád… Pokud jde o moje schopnosti, možná bych mohl zvládnout hrát rytmickou kytaru v nějaké amatérské country kapele (což je mimochodem něco, co bych někdy rád v budoucnu uskutečnil). Ale ve svojí aktuální produkci, ať už má jakoukoli podobu, používám nástroje v zásadě barbarsky. Nejde mi o to, aby moje hraní působilo, jako bych držel nástroj v ruce poprvé, ale snažím se s ním zacházet co nejprimitivněji – jako kdyby mi chybělo jakékoli povědomí o tom, jak se na ten který nástroj běžně hraje.

   Jak si zaznamenáváš náhlé hudební impulzy, pokud nepoužíváš noty?

   Myslím, že lidi, kteří přistupují ke zvukové tvorbě podobně jako já, nezaznamenávají náhlé hudební impulsy v notách nebo nějakou jinou formou přepisu. Pokud se něco takového objeví, tak je to ve chvíli, kdy hraju, a já impuls jednoduše následuju, rozvíjím, anebo ho třeba zabiju, když se mi chce, případně když nejsem v tom správném rozpoložení, abych ho udržel při životě. Pokud se produkce nahrává, může se stát, že vyjde na nosiči, pokud ne, možná chvíli přetrvá ve vzpomínce, ale mnohem spíš zmizí beze stopy. Všechny varianty respektuju; nahrávky, vzpomínky i mizení pro mě mají cenu.

   Hraješ v mnoha projektech. Všechny pořád běží, překrývají se nebo půl roku se věnuješ tomu, pak pár měsíců jinému?

   Hraju ve více projektech, s různými lidmi, nebo sám, pod různými názvy… Asi proto, že mám rád chaos, ale taky kvůli tomu, že rozkročení mi dává možnost dívat se na to, co dělám, z odlišných perspektiv. V zásadě nic neukončuju. Některé projekty jsou prostě jako pole ležící ladem – půdě to prospívá a vždycky je možné ji zase osít. A když už pro mě ten kousek země ztratil význam, třeba se najde někdo, kdo si na něm vysadí, co bude chtít.

   Co u tebe bylo dřív, techno, punk nebo metal?

   Všechny tyhle oblasti jsem v podstatě jenom štrejchnul. Žánr pro mě není relevantní kategorie – je to relikt minulosti. A techno, punkové, metalové a samozřejmě i jiné, třeba noisové subkultury, které jsou často uzavřenými sférami s pevným znakovým systémem, mi tohle přesvědčení jenom potvrzují. Spousta lidí si zastaralost kategorie žánru neuvědomuje, ale vzhledem k tomu, že poslouchat hudbu je skoro to samé jako dýchat vzduch, mě to ani nepřekvapuje. Málokdy z jakéhokoli prostředí založeného na dodržování pravidel vzejde něco překvapivého. A pokud ano, jde skoro vždy o případy, kdy někdo předepsaná pravidla poruší, čímž de facto horizont dané subkultury přesáhne nebo z ní vystoupí.

   Jakožto velmi aktivní promotér (viz. rozhovor), nejsi už přesycený experimentální hudbou a neutíkáš třeba ke klasice nebo prostě k lesnímu tichu?

   Když se mě na tohle občas někdo ptá, opravdu slovo „přesycenost“ často použiju. A mnohdy se mě ani nikdo nemusí ptát… Ale když o tom uvažuju upřímně, okamžitě si uvědomím, jak falešná odpověď to je. Experimentální hudbou stoprocentně přesycený nejsem, naopak – chybí mi, je jí málo. Je strašné kvantum produkce, která se touhle nálepkou zastřešuje, ale pokud jde o hudbu, která by skutečně něco testovala – svoje východiska, možnosti, hranice, dosah nebo vyjadřovací prostředky –, tak tou se přesytit nedá. Jsem otrávený hudbou, u níž mám pocit, že stárnu, protože mě nedokáže ničím překvapit a poslech – ať už na koncertě nebo z nahrávky – je pro mě jen ztrátou času. Na druhou stranu, aby člověk mohl být překvapen, musí být otevřený možnosti překvapení, což pro mě znamená chodit na koncerty. A protože mě často jakožto návštěvníka neuspokojují, znamená to pro mě i to, že je musím sám pořádat, protože tam je pravděpodobnost, že mě uspokojí, o něco větší. Moje promotérská činnost vlastně vychází z neustálého pohybu mezi znechucením a potřebou nechat se překvapovat. Co by člověk neudělal pro trochu vzrušení… Jinými slovy, nemá smysl nikam utíkat. Stejně není kam. Klasika? S tou je úplně stejný problém. Les je fajn, ale ticho samo o sobě neexistuje. Jestli jsem za dlouhá léta zvukové produkce, a často dost hlučné, něco opravdu pochopil, tak to, že ticho je potřeba vytvořit. A nebál bych se říct, že každá skutečně experimentální zvuková tvorba se nutně musí nějakým způsobem k tichu vztahovat.

   Zkus osobní definici hluku...

   Nemám žádnou osobní definici. Za hluk se obvykle považuje lidskému uchu nepříjemný, nebo přímo škodlivý zvuk. Hudba si ale hluk dávno adaptovala pro své potřeby a odejmula mu velkou část jeho rušivosti. Problematický začíná být zpravidla až ve chvíli, kdy je bolestivý či zdraví ohrožující. Pro mě je v rámci zvukové tvorby hluk hodnotný především tehdy, má-li podvratný potenciál, což bohužel diskvalifikuje značnou část hudební oblasti, která se označuje jako noise. Nejsubverzivnější je stejně podle mě ticho. Obecně k hluku přistupuju v podstatě neutrálně – beru ho jako průvodní jev civilizace, jíž jsem součástí. A nejrušivějším druhem hluku je pro mě všudypřítomná hudba.

   Co je náročnější, hudbu vytvářet nebo o ní psát?

   Těžko říct, co je těžší, ale zdá se, že hrát hudbu je mnohem zábavnější než o ní psát. Obecně musím říct, že z toho, jak se o hudbě většinou píše, nejsem zrovna na větvi, což mi vzhledem k tomu, že mám ve čtrnáctideníku A2 na starosti hudební rubriku, způsobuje permanentní potíže. Málokdo dokáže hudbu popsat, ale spousta lidí se o to snaží, přitom to většinou vůbec není třeba. Převládající model hudební publicistiky je v podstatě založen na tom, že se autor se čtenářem společně porochní v dobře známém bahnitém rybníku. Chtělo by to nějakou hladovou štiku. Dokonce i promýšlení hudby ve společenských souvislostech, které ještě před časem působilo v hudební žurnalistice svěžím dojmem, začíná být až příliš mechanické. Sám se v posledních letech věnuju především editování a píšu jen kratší věci nebo dělám rozhovory. Tím bahno moc nerožčeřím, ale aspoň se v něm nerochním.

   Jaká je historie tvých dvou labelů, s jakými očekáváními jsi je (spolu)zakládal a jak se je podařilo naplnit či překonat? Proč je třeba mít ještě truclabel?

   Klang-und-Krach jsme založili v roce 2007. Jádro kolektivu bylo vždy tvořeno čtyřmi až šesti lidmi. Jak už jsem říkal, výchozí formací byla kapela Kaspar von Urbach, kolem níž postupně začaly vznikat další projekty: Ruinu, Head in Body (později Sister Body), No Pavarotti, Rouilleux, , White Wigwam, , Klamm & Pelikán, , Elsa Aids, , Lightning Glove, , Mooncup Accident, , Naše Ano, Plej Granda Surprizo, Poprvé a za peníze, , Trans Soma a další, ale také leták/zin Styk a jeho DIY „knižní“ edice a taky soustavná pořadatelská činnost. Do širšího okruhu K&K pak náleží častí spolupracovníci jako Jorge Boehringer, Iveta Plná, Romano Krzych, Martin Klapper nebo Dimitar Dimov. Zmíněný truclabel – Blood in the Boat– vznikl jako gesto v době, kdy jsem byl otrávený vším a všemi kolem a především sám sebou, a proto jsem se potřeboval na chvíli demonstrativně osamostatnit. Teď už dlouho leží nečinně stranou, ale až bude potřeba, tak ho zase rozjedu. Záměr, s nímž jsme K&K zakládali, byl jednoduchý: vytvořit to, co nám tu chybělo. V roce 2007 byla v Praze, pokud jde o experimentální hudbu, diametrálně odlišná situace od té dnešní – nic jako DIY scéna v podstatě nefungovalo a zajímavých koncertů bylo pomálu. Kdybychom byli o deset až patnáct let mladší, možná by K&K neexistoval, protože by nebyl potřeba. Ale taky je možné, že by naopak existoval v nějaké radikálnější podobě, reagující na současný nadbytek. Ačkoli pořád hrajeme a vydáváme, naše aktivity jsou poněkud skromnější a rozdrobené. Roli K&K bych přirovnal k úloze němého účastníka večírku, na němž se moc žvaní: sledujeme to hemžení z ústraní a mlčíme. Asi se z nás stávají buddhisti… Kdybych se chtěl pokusit o vtip, mohl bych říct, že by asi bylo lepší hodit doprostřed místnosti granát. To by se z nás stali trochu agresivnější buddhisti – totiž dadaisti. Ale možná by stačilo mlčet významněji.

Karolina Válová 2019

Hlukový projekt No NiTZ aneb Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí a způsobují puchýře

    Tip na rozhovor s projektem No NiTZ poskytl redaktorce Bawaganu Michael Borůvka, který je nejen fanouškem, ale především spolutvůrcem webu CS Industrial 1982-2010, na kterém se vedle článku objevila i vskutku geniální charakteristika tohoto industrial-noise-dark ambient počinu: 

„Ržání rzivých ořů na samém dně undergroundu, kvílení mučeného kovu, sykot vzduchu zahnaného do kouta, hlasy ze záhrobí se zmítají a kopou, repetitivní údery bezcílně bloudící oceánem chaosu, signály z vesmíru, otisk dimenze Akáša do Matrixu, rmutné mantry elementálů uvězněných v táborových strojích, zpěv sester, mrtvých před věky, jež doprovodem zpívá, bez echa letí věčností a v jeho rytmu tíži, v zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů blíží...“

    Po podnětném úvodu plném informací, které by mohly výrazně obohatit i čtenáře této stati následuje na CS Industrial 1982-2010 rozverný rozhovor, v němž Tomáši Plachému, aktuálnímu mozku a všech výkonných orgánů projektu No NiTZ v jedné osobě, kladla otázky Heda. Jako Heda Ševčíková ostatně vystupuje Tomáš i na sociálních sítích…

   S tou Hedou je to nějaká důležitá hra ohledně alter ega? Je Heda v projektu? Hraje na něco?

   Heda není ani pseudonym, ani alter ego. Celé to má ovšem dávnou historii. V 90. letech byl ředitelem sbírky moderního a současného umění Národní Galerie pan Jiří Ševčík a já byl členem výtvarné skupiny „Hnusáci“. Pak jsem v jednom starým baráku na půdě našel první vydání “Mých přátel” s Demlovým vlastnoručním věnováním jakési Hedvice Otcové, tak jsem začal svý obrazy podepisovat Heda Ševčíková, 83 let. První nahrávky No NiTZ jsem potom prezentoval na poslechových diskotékách jako tvorbu této senilní stařeny, souputnice Daphne Oram a Pauline Oliveros.

   Věnuješ se i dalšímu umění?

   Jsem autorem několika básnických sbírek, napsal jsem cyber-hermetický román “Kleist”, z něhož se bohužel zachovaly jen fragmenty. Psal jsem nějaký písničkový texty, něco hrajou Bruder Hans und Bruder Georg, něco Paa Paa, něco Chlupy. Od té doby, co jsem se přestěhoval do Brna, jsem bohužel ztratil dar slova a i přes naléhání přátel jsem v tomto směru zcela neplodný. Pár let jsem se živil jako šperkař, dělal jsem vitraje. Několikrát jsem se ožral tak, že by se to dalo nazvat performativním uměním. Někdy fotím. V poslední době ale většinu času věnuju No NiTZ.

   Jestli jsou data ve výše uvedeném vtipném rozhovoru pravdivá, slaví No NiTZ letos 25 výročí. Jak se za tu dobu vyvíjel styl a odkud přicházely inspirace?

   Na světě existují věci stvořené a věci nestvořené. Věci stvořené vznikají, existují a pak zanikají. Věci nestvořené prostě jenom jsou. Mezi takové věci patří i No NiTZ. Je to vlastně takové mycelium, shluk vzájemně propletených vláken, matrix, akáša. Podhoubí, ze kterého se občas vyloupne plodnice a rozmetá do okolí své výtrusy. To se stalo před 25 lety a nyní se to děje znovu. Styl, tedy podstata mycelia se nemění, pouze tvar plodnice je jiný. Kdybych věděl odkud přichází inspirace nejspíš bych šéfoval celému vesmíru. Vím jen, že dělám, co je NUTNÉ, zřejmě plním nějaký předem daný úkol a jsem jen nepatrnou součástí mycelia.

   Jaký byl první záměr projektu a ideologické směřování?

   Nedokážu už přesně pojmenovat prvotní záměr, pokud tedy nějaký existoval. Spíše šlo o hru, pokus, co to udělá, když spojím jeden zvuk s druhým. Jednu strukturu navážu na druhou. Jeden postup zaměním za druhý. „Náhoda je borec“ – to byla v počátcích základní idea. Vytvořit podmínky pro to, aby zvuk dělal, co umí a příliš do toho nezasahovat.

   No NiTZ byl vždy sólo záležitost? Kdo vymyslel název?

   Ne prvotní No NiTZ byla kolektivní záležitost, měli jsme zkušebnu, kde hrálo několik kapel různého žánrového zaměření od alternativy po HC. Já jsem křičel ve skupině Mrsatec. Párkrát jsme udělali takovou improvizační seanci, kterou jsme nahráli na fostexe. A začali jsme tomu říkat „no nic“, jako že “jak to zní?” “blbě!” “no, nic !” Takže No NiTZ, postě nic , nemyšlení, číslo nula, prvotní vědomí... Navíc se mi to líbí takhle napsaný. No. jako číslo nic, malé i jako obrácený vykřičník. Když jsme se nesešli v dostatečném počtu udělal jsem něco sám. Resumé celého tohoto procesu je zachyceno na kompletu kazet „Oprava sluchového nervu“.

   Společným jmenovatelem toho, co jsem z tvé tvorby měla možnost slyšet je třeskutá agresivní energie a industriální dunění. Jaký je tvůj vztah ke kovu?

   No NiTZ burácí, protože je v klidu, to je základní postulát, “Hluk myšlenek smrti”, tak pravil Nietzsche. Ve smrti myšlenek je ten pravý klid, meditace, osvobození, věčnost... Nelze nakonec Velký třesk nazvat Velkým hlukem? Mám rád mrtvý, zvláště pak černý kov. Zvuk kovu je zvukem doby, ve zvuku No NiTZ je obsažen jakýsi vztek proti stroji, proti nelidským, nepřirozeným podmínkám továren a montážních linek. Jakási zvrácená poezie. Jsem narozen v martově znamení, ke kterému neodmyslitelně tyto analogie: železo, tvrdé, ohnivě rudé a sirnaté materiály. Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí, způsobují puchýře a otoky, vynucují slzy.

   Na co všechno hraješ?

   Umím hrát na vozembouch a jednodušší party na triangl, hudební vzdělání nemám, ale noty číst a psát umím, v hudební teorii se stále vzdělávám. Fascinují mě partitury, ale spíše jejich grafická podoba.

   Jak u tebe funguje tvůrčí proces od nápadu po release?

   Mám spoustu nápadů, které se snažím postupně realizovat. Tvůrčí proces bych rozdělil na dvě základní oblasti. Tou první je sběr a tvorba zvuků. Dost jsem toho nahrál ve fabrice, něco udělal na různých nástrojích, které stavím. Takže mám docela rozsáhlou sbírku zvuků čítající několik TB. Druhou částí je základní koncept, téma, kterému se chci věnovat. Potom následuje vytvoření struktury, na kterou ty zvuky navěsím. A když to projde autocenzurou tak to zmixuju a zmasteruju.

   Co hudební hosté a umělecké spolupráce?

   Zatím jsem s nikým nedělal, ale rozhodně se tomu nebráním. Pořád plánuju nějakou spolupráci s kytaristou a všestranným umělcem Janem Suchým, Bruthrem Janem, zatím to nějak nevychází, čas ukáže... Strašně by se mi do teamu hodil nějaký VJ takže jestli to čtete někdo... tak se ozvěte!!

   Kdybys měl vybrat pět zásadních nahrávek a připojit k nim historky…

   5 nahrávek svých nebo cizích?

Cizích: TG United první industrial, co jsem slyšel

Coil – Horse Rotorvator

PTV – Dreams less sweet

SPK – Machine Age Voodoo --to mám moc rád

Astrud Gilberto – Beach samba-- poslouchám při vaření

Ohledně No NiTZ asi neumím odpovědět, ty skladby jsou něco jako deníkový zápis, mimo mé hodnocení, moc to zpětně neposlouchám, snad s větším časovým odstupem ...

   Pokud ta hudba není on-line, na čem a u koho vychází? Jak je to s Jezerka labelem? Kdo se stará o grafiku?

   Zatím vydávám věci jenom na streamech, jenom Symphony no.10 je na kazetách, nemám problém s tím vydat věci na CD nebo MC je to jen otázka finanční, kdyby byl zájem, tak do toho jdu, zatím radši investuju do studia a nástrojů. S minimálními náklady jsem dal něco na Spotify a Deezer a za prví měsíc po vydání Symphony no.10 jsem měl asi 15 000 poslechů kazet jsem pár rozdal... Jasně CD nebo MC je fajn artefakt, ale pro mě v současný době vyhozený prachy… Jezerka records je net label mého kamaráda z dětství, výtvarníka a hudebníka Roberta Houzara, taky účastníka No NiTZ. Rozhodně doporučuju další nahrávky, který Robert na Jezerce vydal. Grafiku si dělám sám, web i veškerej vizuál.

   Živá vystoupení?

   No NiTZ je zatím jen studiovým projektem, i když jsem v minulosti pár koncertů odehrál. Zároveň se v poslední době množí hlasy a výzvy k živému vystoupení. Takže se na tom snažím pracovat. Dělám na nových věcech tak, aby šly hrát živě. Zároveň pracuju na nějakejch projekcích a vůbec na vizuální podobě. Takže se těšte!

Karolina Válová 2020