Karel Braun hlavně kreslí. A kreslí hodně dobře. Chrlí obrázky na sociální sítě, sestavuje plakáty a přebaly hudebních nosičů, měl výstavy. Loni pod občanským jménem Martin Karvay samonákladem vydal artzin Markarzine s podtitulem „Searching for a new religion“, v němž se klasicky černobílé kresby prolínaly s autorskými básněmi. Letos vychází nová kniha Miroslava Sosoie, jeho dlouholetého kamaráda, s názvem Černá Dvojka, k níž vytvořil velmi specifické ilustrace. Bawagan o všem tomhle informoval a tak se v rámci experimentální rubriky rozhodl představit Karla Brauna i coby hudebníka.
Výtvarník, básník a teprve až potom hudebník. Když tě popadne záchvat kreativity, tak ztvárnit nápad hudebně je opravdu až na třetím místě?
Co jsem za poslední dobu měla možnost vidět a slyšet, hudba podkresluje tvoje verše. Čteš někdy veřejně i bez ní?
Právě, že jsem dřív vystupoval především bez ní. Nápad vytvořit hudební podkres se vynořil ve chvíli, kdy jsem si připustil, že samotné čtení je poměrně suché. Chtěl jsem svojí poezii dodat tu správnou atmosféru a styl.
Hrával jsi s The Prostory Revival. Jak dlouho a co to bylo vlastně za těleso? Byl jsi v nějaké kapele ještě před Prostory?
The Prostory Revival jako takové nikdy neskončily, je to jen projekt, který se na chvíli usadil. Logicky TPR předcházely samotné The Prostory, což byl takový velmi amatérský spíš rockový počin. Vznikl ještě v Mladé Boleslavi, kdy se z náhodných outdoor sessions zformovala malá kapelka. Bylo to spíš o tom, že jsme chtěli být hrozné hvězdy a přitom jsme byli akorát tak docela trapní. Základ jsem tvořil já s Jamesem, který hrál na kytaru, pak se k nám připojil Oldřich Navrátil s elektronikou a Danilo Elvír na perkuse. Jinak ohledně jiných kapel, tak to je spíš zábavné vyprávění. Úplně první kapela, kam mě pozvali jako "zpěváka", hrála reggae. Bylo mi 16 a potkal jsem se opilý v parku s pár klukama, co mě pozvali na zkoušku. No a tou první zkouškou to i skončilo, nejdřív mě zkouřili a já se pak prezentoval tak absolutně nepřesvědčivým projevem, že jsem se dlouho nato mikrofonu vyhýbal. Bylo to prostě ultra jalové. No a pak tu byla ještě jedna anabáze, kdy jsem dal dohromady rozpadlou kapelu. To se stalo ještě v době, kdy jsem žil na jižní Moravě. Místní chlapi, co spolu hrávali, byli jaksi rozhádaní. Dal jsem jich pár dohromady a přesvědčil, že bychom měli oživit a dát dohromady pár songů. Hráli jsme něco jako psychedelický hardrock a zkoušeli v místním obecním domě. Já chtěl být vždy zpěvákem, ale po mnoha zkušenostech jsem si nedávno a ke štěstí všech posluchačů, konečně přiznal, že na to prostě nemám. Jsem trémista, nepamatuju si texty a hlavně neumím zpívat.
Co všechno jste hudebně i jinak podnikali, na jedné fotce na bandzone The Prostory Revival mlátí do nějakých sudů. A vůbec, ty hraješ na flétnu?
No tohle je na delší povídání. Prvně tu byl soundsystem zvaný Višná za Bory, psytrance, house, techno, já jsem se spíš zapojil jako dekoratér a vymýšlel jsem stage apod. Mimořádně jsem pouštěl nějaký tracky z traktoru. Paralelně k tomu vznikly už výše zmíněné The Prostory, do kterých jsem přetáhl dva členy z Višný, které nebyl členem jen James. Poté, co se Višná začala pomalu rozpadat se tak nějak moje pozornost přetransformovala k nim. Osobní důvody mě pak zavály na východ a všechny tyto aktivity si daly asi tříletou pauzu. Samotné TPR vznikly formálně až v době mého návratu z Moravy. Avšak první vlaštovka se objevila již před exodem, kdy jsme se zúčastnili Muzejní noci v České Lípě ještě jako TP. Po víceméně povedeném představení pak na stage naběhl náš kámoš Michal Štochl (taktéž ex Višná) a zaimprovizoval velmi zábavné představení, ve kterém se nazval jako frontman kapely TPR. Asi tři roky potom mě Johnny Násilník pozval na jejich festival No Waves, už si nepamatuji, jestli primárně jako básníka, nebo s The Prostory. Podium, na kterém jsme měli hrát, bylo naprosto bez elektřiny, takže šlo o pro nás nezvyklou unplugged verzi. Přijeli jsme tehdy do Mnichova Hradiště a v místní hospodě jsme se před vystoupením tak opili, že to co jsme pak předvedli na pódiu, by se dalo nazvat horrorem. Půlka vystoupení je dokonce na youtube, nějakým způsobem se to prostě líbilo. Mlátili jsme do plechů, pouštěli noise z magneťáku, řezali pódium, prostě tak nějak vyřvávali přes sebe, že se z toho vyklubala neúmyslně povedená show. No a v tomto duchu jsme pokračovali, následovala rozmlácená pračka a litinová vana apod. Postupem času se ale tyhle věci omrzí. Člověk najednou neví, proč by v tom měl pokračovat. Proto jsme se začali soustředit spíš na samotnou muziku. To souvisí i z otázkou ohledně flétny. Díky tomu, že mě ještě na gymplu šikanoval učitel hudební výchovy, dodnes ještě vím, jak se flétna drží. Proto když jsme chtěli dělat hluk nebo když jsem chtěl držet v ruce i nějaký nástroj, sáhnul jsem intuitivně po ní. Postupem času, vždy když chci působit trochu seriózněji, ji ale rychle někam schovám. 
Aktuálně vystupuješ sólově. Je to pořád spojení mluvených slov, autorských veršů, a hudby. Která složka má v současnosti navrch?
Navrch má především mluvené slovo, hudba je jen doprovodem. Věnuji jí sice mnoho času, ale přemýšlím nad ní především jako nad „original sound track“ mých textů.
Je to pořád experiment na pomezí techna nebo se to někam posouvá? Je práce z efekty dobrodružství?
Dnes už to s technem nemá nic společného, jde především o dark ambient, to že někdy použiju industriální beaty, nebo rytmické pasáže, je jen proto, aby to mělo nějakou šťávu a neusínali mi u toho lidi. Práce s efekty je spíš opruz, je to dlouhé hledání soundu, kterého chci dosáhnout.
Vím, že se trochu vracím k první otázce, ale nedá mi to, jak si teda v rámci hudebního tvůrčího procesu poznamenáš nějaký motiv/myšlenku? Děláš si vlastní databázi zvuků pro pozdější využití? Jsou tam občas i nějaké nahrávky z terénu, ne?
Některá myšlenka vypadá v mé hlavě například jako film nebo obraz, popřípadě vizualizace mých textů. Jsou to krajiny, surreálné výjevy, příběhy, které píšu. Ty se pak prostě snažím navzdory softwaru zformovat do hudby. Je to boj, protože najít ten sound je někdy nemožný, kolikrát si k tomu sednu a vzdám to. Nahrávky z terénu bych rád používal, ale spíš vyžírám různé zvukové databáze na netu. Nebo vykrádám popové songy, které různě demontuji. Mám rád takové bizarnosti jako Kryštof, Lucie Vondráčková, Taylor Swift, nebo Chinaski.
Na pódiu pak musíš být hodně zaměstnaný recitací, jak moc je hudba předpřipravená a kolik je v tom improvizace?
Mám asi 45 minutový blok, který jsem dal dohromady doma a kromě přechodů tam hudebně nic moc řešit nemusím, proto jsem si ho také připravil. No, a pokud nastala vhodná nálada tak jsem párkrát, přesněji dvakrát i poté pokračoval i volněji. Momentálně mám za sebou totiž celých pět vystoupení.
Karolina Válová 2021
Žádné komentáře:
Okomentovat