Martin Režný spoluzaložil divadlo XXXHX´ XOXˇXXOXX a vystupoval v kabaretu Návrat mistrů zábavy Jiřího Surůvky. Hrál v hudebních skupinách V koupelně je břitva, Ghettoswingers, Krausofon Dygital (MC split s Batalj, Nomad Sky Diaries 2015) nebo Sklo (CD Sound Quadrature, Sky Burial 2017).
V koupelně je břitva byl HC/punkový voiceband, v němž většinou někde stranou pódia a bez hudebních nástrojů čtyři členové skandovali s maximálním nasazením své úsečné texty. Kdysi se o nich v médiích psalo například toto: „Martin z tejto kapely mi raz spomínal, že títo štyria ľudia mali túžbu niečo robiť, no nikto z nich nevedel obsluhovať nijaký bigbítový nástroj. To som rád, že nevedeli, lebo spravili práve to, čo robia. Z ich hry bolo cítiť, že to nie je len nejaká hra s textom, to je jednoducho vypalovačka. Vypalovačka bez akejkoľvek podpory gitár, bicích a decibelov. Vypalovačka štyroch hlasov ako takých. Páčilo sa mi to, lebo robili hudbu presne podľa svojich možností, s maximálnym nasadením a intenzitou.“
Máš k tomu, Martine, nějaký komentář?Tento text napsal při příležitosti reedice kazety V koupelně je břitva: Jen stručný exkurz. V roce 1992 jsem neměl kde bydlet a přišli jsme i o zkušebnu. Obsadili jsme byt v napůl vybydleném domě na Stodolní ulici. Kdosi na vozíku přivezl kamna, na dřevo se chodilo po okolních barácích. Trhali jsme prkna z podlahy, obložení z točitých zábradlí. V jednom z bytů si kdosi z kačenek vykrmil kachny, když jsem jejich povědomý křik jednoho dne neslyšel, našel jsem v pokoji jen peří, křídla a hlavy. Jiný byt sloužil jako odkladiště odpadků, ale byl už plný. Řešili jsme, jak a kde zase začneme hrát - předchozí dva roky jsem ve zkušebně trávil každý den. Touha něco dělat byla tak silná, že jsem sebral pár textů / výkřiků a sešli jsme se prostě venku a tam začali dávat těm slovům nějaký řád. A křičeli a křičeli - a tak na ulici mezi temnými baráky vznikla vlastně fakt kapela V koupelně je břitva. První vystoupení bylo na vernisáži Petra Horáka a Iva Sumce na VŠB. Vyhodili nás odtamtud, pokud si dobře pamatuju. Ne tedy autoři výstavy, s těmi jsem dodnes v kontaktu, ale asi nějací pořadatelé. Vypadali jsme jako pankáči a bezdomovci, a to jsme taky byli. (V roce 2018, tedy po dvaceti šesti letech, jsem na stejném místě hrál na vernisáži Jiřího Kovandy). Pamatuju si, že jsme obyvatele domu na Stodolní ulici, což byla ta nejluznější cikánská spodina, získali k tomu, že vyklidíme sklepy, a uděláme tam koncert. To se fakt povedlo. Za nějakých deset dní byly sklepy čisté a za světla petrolejky jsme jim zakřičeli i tam. Vůbec nechápali. Nejdéle trvající sestava měla čtyři členy: kromě mě to byl Kouzelník (ano, znáte ho z ostravského pubu U zrzavé Mary) a Láďa a Pipin. Vlastně všichni, kdo kdy prošli kolem mě v tomto období, jeli v nějakém fetu, bohužel Láďa a Pipin to nepřežili. Pipinovi nebylo ani dvacet (taky si říkal Eros a dodneška vzácně jsou na nějakých stěnách zachována jeho grafitti). Proki, který s námi hrál v první etapě VKJB, je bezdomovec dodneška - naposledy jsem ho potkal asi před rokem. Jestli někdo něco víte o Potkanovi, dejte vědět. Jezdili jsme na zfalšované jízdenky po vlastech československých (oblíbená destinace byly třeba Košice), odeřvali asi pětadvacet akcí, na kazeťák jsme udělali pár nahrávek, sestavili z nich nakonec tzv. Total demo, a to v roce 1993 vydal na své značce Ble! records tajemný Stano Šnely (nikdo ho nikdy živého, pokud vím, neviděl). Kája a jeho Korobushka teď vydává reedici jako benefit pro Rojavu. Na B-stranu jsem vyškrábl nějaké hrůzy, aby bylo všem jasný, že kontinuita křiku a bušení je stále přítomná, heh.
S dovolením tedy pokračuji v životopise…
Od roku 2017 je Martin Režný hudebním dramaturgem ostravské galerie Fiducia. Organizuje koncerty v klubovně Jeden Tag a v Provozu Hlubina. Loni se o svých všemožných aktivitách rozpovídal pro A2, z kterého cituji: „Pohybuji se v hudební sféře už od devadesátých let. Můj pohyb ovšem nikdy nebyl přímočarý, nejlépe ho vystihuje asi sloveso „motat se“. Motám se s basou, kytarou a hlasem kolem různých kapel a divadel a pořádám koncerty, ale dříve jsem se angažoval například i v různých protestech nebo jsem vydával fanzin „Hrdina Daniel“. Silný vliv na mě měl étos DIY. Od počátku jsem byl otevřený alternativám na nejrůznější způsoby, takže stát se součástí jakékoli ortodoxní scény pro mě bylo nemožné.“ Ve volném čase Martin tvoří hudbu pro rozhlas (26hodinové pásmo zvuků pro Radiocyp.cz, tři skladby uvedl ČRo Vltava) a divadlo. Pod jménem Säkkikangas vydává kazety a vinyly u Korobushka Records.
Po obšírném úvodu je nutné podotknout, že cílem červnového rozhovoru pro Bawagan je představit Martina jako hudebníka a zejména se soustředit na hlukový projekt
Säkkikangas.
Kdy tě napadlo, že bys pro další umělecké vyjádření potřeboval sólový projekt?
V různých kapelách jsem hrával od roku 1991, ovšem ženili jsme se a stárli, spoluhráči se postupně vytráceli a tak jsem se někdy kolem roku 2013 rozhodl, že zkusím něco na vlastní pěst. Jako řadu jiných mých rozhodnutí, provedl jsem i toto jako v podstatě skok do neznáma, pořídil si krabici Akai, které jsem ani zbla nerozuměl, a nekonečným tápavým a tvrdohlavým experimentováním jsem se začal prodírat k nějakému vlastnímu pojetí zvuků tak, jak je mám já rád. Když se ale ohlédnu, tak mi připadá, že vlastně možná nevznikl jeden sólový projekt, který by měl nějaký zřetelný rukopis, pojetí, zvuk… Spíše se stalo, že ty jednotlivé nahrávky působí jako kompilace Various artists. Což bude do budoucna, až se provalí celý rozsah toho neštěstí, ještě dramatičtěji stvrzeno. Ale musím ještě říct, že vlastně ten úděl sólisty mi ne vždy tak úplně vyhovuje, moc rád se účastním kolektivních improvizací, ať už ve Fiducii nebo v rámci Strakova pojízdného cirkusu apod. Kdybych žil v Praze, tak se rozhodně těchto seancí účastním častěji.
Asi se na to ptá kde kdo, ale název projektu Säkkikangas se nějak speciálně vyslovuje?
Vůbec netuším, jak se vyslovuje ve Finsku, u nás na Moravě jej vyslovujeme tak, jak se píše.
(pozn. red. jinak zpravidla proklínaný
Googletranslator nabízí standardní variantu výslovnosti a onen výraz znamená “juta”, pokud teda neznamená něco úplně jiného, navíc v různých kontextech)
Tvoje hudba je velmi různorodá. Skáče mezi různými rovinami hluku, možná je spíš v mimořádné intenzitě vrství na sebe, často i rejdí mezi žánry. Působí výrazně sofistikovaně.
Ono kdyby si někdo dal tu práci, jakože by mi pak až možná bylo líto jeho investovaného času, a poslechl si to, co je třeba dostupné na bandcampu, zjistil by, že ano, je různorodá, ale nepohybuje se zdaleka jenom v rovině hluků. Jsou tam věci nejen melodické, ale dokonce i taneční, pasáže dlouhých prodlev a ticha apod. V zásadě mi přijde, že se dají ty věci rozesadit na dvě takové hlavní skupiny: jedna je cizelovaná, vykazuje přesnost až do detailů, chtěla by se v některých momentech i líbit, je milosrdná, nic z ní nepřečnívá, nezavazí, druhá je spontánní, až ostentativně nestálá, chaotická a roztěkaná, rozbíhavá do všech stran. Jedním slovem: problematická. Tady vidíš, že dokážu nejen sofistikovaně tvořit, ale i se zároveň možná stejně sofistikovaně zakousnout do ocasu a sám se recenzovat, heh.
Kdy tvůj mozek přepne, přestane myslet kancelářsky nebo promotérsky a začne myslet hudebně? Jak je to s kompozičním procesem? Archivuješ útržky, navozuješ skladatelskou náladu, piluješ nehotové archiválie?
I kdybych nechtěl a i kdyby bylo mi to protivné, mám v sobě oba principy, ten spontánní až anarchistický, a i ten kancelářský, jak říkáš. Takže v nějaké míře se oba projevují i v tom mém pinožení zvukovém. Poté, co se mezi sebou utkají, je dokonáno. Čímž chci říct, že silný moment je vlastně pro mě pořád neztotožňovat se s nějakou představou, jak má výsledek vypadat. Myslím, že pokud probíhá nějaký kompoziční proces, jak píšeš, má blízko k zenovému cvičení, kterého výsledkem je ideálně pocit odosobnění. Jsem autorem těch zvuků já, umělá inteligence a jí generované náhodné chyby, nebo všeprostupující chaos? A abych odpověděl i na druhou část otázky, ano, jsem i archivářem útržků, Karolino, to je vlastně tak přiléhavě řečeno, že chci u této představy ještě chvíli zůstat. Archivář útržků. I když přiléhavě, spíš poeticky, vždyť teď, teď to vidím jasně a nepřikrášleně, je to vlastně bordel, představuj si spíš ne archiv, ale chlívky, zanedbané chlívky, v nichž smrad stoupá v bublinách ke stropu a posedávající vrstva prachu je ještě tím snesitelnějším důkazem zanedbanosti. Ten prach však není od pilování, dlouho se nepilovalo, prach je memento, že ze mě nakonec nezbude ani ten útržek režného, a celý slavný archív bude mrtvý. V archivu je vždycky něco mrtvého. Tak zase přepneme a půjdeme na další otázku?
Nedá se nic dělat, jednu otázku budeme muset věnovat používaným hudebním nástrojům a jejich často diskutovanému množství. Ty navíc hojně používáš hlas.... Rozšiřuješ a často obměňuješ vybavení? Nějaká vysněná součástka, kvůli které si třeba odepíráš moučník?
Občas si něco nového pořídím, to jo. Pokud jsou mezi čtenáři i tací, co zbožštili gear, můžeme pod okénko vitrínky odpovědi klásti třeba Trogotronic 679 a Landscape Stereo Field. (Drobky z moučníku ale na vitrínce vidím.) Ale ať si přijdou na své i ostatní, ten podivný trs náznaků písní, ve kterých používám jen svůj hlas, předvedu 20. června na akci Sejdeme se na Landeku aneb Zpátky na stromy. A pokusím se z nich udělat nahrávku.
Proč nevydáváš na CD, nemáš je rád?
Pár CD mám, ale zatím je po mě nikdo nechtěl. Pokud by někdo měl zájem si třeba devadesát minut
Nesmrtelnosti (2 CD) nebo tři a půl hodiny
PianoWørģķş (3 CD) poslouchat z cédéček, ať se mi ozve. Asi se shodneme na tom, že dnešní doba formátům, které vyžadují takové množství času, nepřeje, a odsouvá je kamsi na okraj. Ale fakt to nechtěl nikdo, už jsme asi za okrajem. Věci, které vyšly na fyzických nosičích, vždycky úzce souvisejí s obsahem a stopáží. Někdy si obsah řekl o nosič, jindy naopak. Stopáž CD jsem se snažil plně vytěžit, proto právě tyto věci právě na CD (plus Nesmrtelnost vyšla na 90 minutové kazetě).
Sedmipalcový vinyl jsem musel naplnit 2 x 6 minutami a pokusil jsem se na této poměrně minimální ploše předvést co nejpestřejší a nejdivočejší kousky. Pro radiocyp.cz jsem v roce 2015 vytvořil 26 hodinové pásmo zvuků, naopak na
disketu jsem se musel vejít se třemi tracky do 1,38 MB. Na kazetu
Melu Mysteeri jsme nahráli pod stejným názvem rozličný obsah, takže…
Nějaká novinka na obzoru nebo už v běhu?
Novinky dvě. Na Harsh Noise London vyjde nebo už vyšla společná
kazeta s Gen 26 (Slovinsko – Británie) a Sexy Crocodile for Dinner (Itálie). A jeden můj track se objeví na bandcampu brazilského labelu Nailed Nazerene. Vlastně novinky tři. Udělal jsem remix pro maďarský projekt Rovar 17, taky by se to mělo letos někde objevit.
Dej. Ten projekt stojí rozhodně za pozornost a za zevrubné probádání, byť se měl jmenovat „Manifest úzkostí“, protože ta pluralita pohledů a způsobů vyjádření je na něm to nejcennější.
V Manifestu máš vedle hudební části i část literární, myslím, že tvé své slovní umělecké působení by bylo na samostatný rozhovor. Někdy se zase ozvu...
Karolina Válová 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat