Jan Kruml přiznává závislost na elektronické hudbě. Ač se jedná o stav dlouhodobý, spouštěcím impulsem byl poslech kapely Kraftwerk někdy počátkem sedmdesátek, nehodlá jej nijak měnit. Naopak, svou vášeň podporuje a úspěšně umělecky přetavuje do několika hudebních projektů oscilujících mezi industrialem, noisem, technem, ambientem a všemožným experimentem. Hraje například jako DJ Fia5co, působí v projektu Myasorubka nebo Stendahl či Krajné Čierno a ani tady není výčet kompletní.
Rubrika Relácie Bawagan o experimentální hudbě pomalu končí, poslední tři díly (jeden snad i cizokrajně exotický) se objeví do konce dubna 2020. Jelikož šlo po celou dobu o záležitost nejen rozhovorově-reportážní, ale též osvětovou, zaměřme se tentokrát na zajímavý hudebně-estetický fenomén zvaný “field recordings”.
Jedním z předních českých zástupců tohoto žánru je jemný přemýšlivý projekt Instinct Primal právě Jana Krumla, který nám nejen o field recordings rád popovídal.
Proč Instinct Primal?
Hudbu dělám vždy pocitově, vychází z mých instinktů. Proto jeden z mých projektů nese tento název.
Co pro tebe konkrétně znamená elektronická experimentální hudba, noise a především field recordings?
Experimentální hudba je široký pojem a pomineme-li klasiky a známé legendy, jejichž tvorba je nadčasová, tak v současné době pod toto označení spadá široká plejáda tvůrců. Oproti tomu noise je extrémnější záležitost. A také fyzičtější. Mnohým posluchačům trvá delší čas, než si ji naplno oblíbí a ocení ji v celé šíři. A co že na tom noisu vlastně je? No, znáš stereogramy, takové ty 3D obrázky, na kterých na první pohled není nic zajímavého, resp. vlastně jen jakýsi vzorek a po chvilce, když cíleně rozostřuješ oči, se ti zobrazí motiv, kresba jako odměna. Je v tom i určitá symbolika. Pro mnoho lidí je obraz skrytý a uvidí ho jen ti, kteří „prozřou“, zjistí, jak se dívat. Podobně vnímám hlukovou hudbu.
Field recordings je nesmírně svobodná disciplína, při které, zvlášť máš-li to správné vybavení a mikrofon, můžeš zaznamenávat cokoliv z okolí, co tě zaujme. Získáš tak reálný záznam daného zvuku, který se pak využije pro další práci. Velmi rád si dělám takové cestovní deníčky – travelogy, v nichž zaznamenávám zvuku stejně, jako jiný třeba fotografie. Jsou to akustické momentky, ve kterých záznam může být kratičký, ale může trvat i docela dlouho. Při zpětném poslechu se mi vždy okamžitě vybaví daný okamžik a konkrétní místo. Na rozdíl od fotografie, u které si většina lidí pamatuje, jaké bylo světlo, zda se fotilo např. ve dne nebo v létě. Na zvuk si ale vzpomene málokdo. Třeba na takový, zda v daném momentě uprostřed náměstí šuměla kašna, jestli v dálce hučel splav nebo jak zvuk vydávala elektrostanice nebo zvonky na krku ovcí, které se pásly nedaleko… Je to něco mimo záběr a co není vidět, bývá to zpravidla zapomenuto jako první. U nahrávky je to jiné, okamžitě funguje jako spouštěč paměti. Alespoň v mém případě. Ovšem pořídit v dnešní době čistý záznam zvuku v přírodě je velmi těžký úkol, podmínky jsou složité, globální zamoření hlukem je velmi silné, a to i v noci. Pořádat výpravy na lov zvuku je rozhodně nutné osamoceně, protože je to činnost časově náročná, navíc s výraznými požadavky na soustředění a naprosté „ticho“. Pro „lovce“ není během pořizování záznamu nic horšího, než společnost, byť mluvící tiše a diskrétně nebo třeba zvuky, které běžně vydávají kroky či šustění oblečení.
Jak dlouhá bývají nahrávání a kolik se z nich poté použije do konkrétního tracku?
To záleží případ od případu. Ale už při nahrávání často cítím, kdy mám dostatek záznamu a co a jak s ním přibližně budu dělat. Někdy potřebuji jen krátkou smyčku, kterou později proženu filtrem a dám jí místo v nahrávce nebo naopak potřebuji úplný cyklus, např. zvuku konkrétního stroje, aby se s ním dalo dál pracovat. Kompozice mi vlastně zní nejprve v hlavě a pak zaznamenávám jednotlivé zvuky, které následně edituji. Někdy se poštěstí a věc je hotová rychle, ale mnoho skladeb mám rozpracovaných už roky. A stále s výsledkem nejsem natolik spokojen, abych je připravil k vydání. Například na konci prosince 2019 jsem domíchal první skladbu z nedávného nahrávání na Korsice, ale přitom materiál z Japonska, starý několik let, jsem stále nedokončil. Vždy mi jde o to, aby za zvuky byl nějaký hlubší smysl.
Vystoupení Instinct Primal jsou částečně improvizovaná? Míváš k nim videoprojekci nebo třeba mlhu?
K živým vystoupením mám předem připravené smyčky, které naživo procesuji a do toho vytvářím zvuky na plechy, kameny, hřebíky, pružiny a ostatní DIY instrumenty. Vše tak mám pod kontrolou a mohu se plně soustředit na pocity a rezonance. Hodně reaguji na zvuk, který má a vrací konkrétní prostředí, kde zrovna hraju. Cítit, jak díky hudbě ožívá mrtvý kámen nebo rezonuje nehybné dřevo je skutečně nádherné. Na druhou stranu si také rád zahraju s některým z kolegů, protože z podobných setkání často vzniká něco neplánovaně výjimečného a svým způsobem jedinečného, protože protnutí času a místa je neopakovatelné. Proto velmi rád hraju například se Svyatoslavem, se kterým máme společný projekt Myasorubka, u kterého nikdy nevím, co v daný moment udělá, ale už na sebe reagujeme nějak telepaticky. Projekci, mlhu a ostatní v poslední době nepoužívám, protože mi přišlo, že strhávají pozornost a odvádí ji od hudby samotné.
Jak je dlouhá práce na jedné nahrávce, co je spouštěcím mechanismem pro nějaký nápad? Jak si vybíráš lokality pro nahrávání?
Spouštěčem mnohdy bývá jedna smyčka, třeba při poslechu nějakého starého záznamu. To odstartuje celý nápad na skladbu. Jindy cíleně nahrávám úplně nové zvuky tak, jak jsem si předem naplánoval a následně je procesuji např. tonálně pitchnutím nebo zpomalením a v projektu si je rozdělím do frekvenčních skupin, abych se mnohdy ve 40 nebo více stopách lépe vyznal. Na albu „Crime Scene“, které by mělo vyjít počátkem roku 2020 u jednoho italského labelu, bylo inspirací konkrétní místo. A s ním spojený příběh, který jsem celý odvyprávěl kamarádovi a pak ho dal do textu. On o tom všem napsal anglickou povídku, která bude k albu přiložena společně s fotkami. Nechám na posluchačích, zda budou chtít hudbu poslouchat i s těmito informacemi nebo to nechají jen v pocitové audio rovině. Sám k hudbě někdy přistupuji podobně. Nechám během poslechu působit vlastní představivost a po tématu nebo “vysvětlivkách” pátrám až později. U Instinct Primal mi v poslední době jde o to, aby byl rytmus skladby spíše skrytý a byl pouze cítit. Skládám a mixuji zvuky mnohdy do velmi pozdních nočních (ranních) hodin, takže už pomalu usínám a tvořím v jakémsi polospánku. Právě tento stav mezi bděním a sněním mi pomáhá docílit až hypnotického efektu. Navíc mi usnadňuje i mixování, protože když mě z této hladiny polospánku nějaký zvuk vytrhne, je to známkou toho, že se do skladby nehodí. Nepasuje tam buď harmonicky, protože obsahuje parazitní frekvenci, nebo je jednoduše moc nahlas. Je to jako, když usínáte a náhle máte hypnagogický záškub.
Instinct Primal se žánrově definuje jako "noisebient", co si pod tímto názvem představit a jaké další žánry by jej mohly charakterizovat?
Vždy mě bavily hlukové záležitosti a i jiné extrémní žánry. Zároveň jsem si ale později oblíbil ambient a jeho filozofii. To, že při jeho poslechu můžeš nechat volně běžet myšlenky, což je u opojení hlukem nemožné, alespoň v mém případě. Noise neumím poslouchat potichu, tam potřebuji i ten fyzický tlak, proto dávám hlasitost zásadně doprava. Když jsem později začal dělat elektronickou hudbu, tak se to postupně logicky vyvinulo do něčeho, co bych sám rád poslouchal a zároveň se mohl dostat do transu nebo třeba do stavu alfa. Hudba otevírá nové obzory a pro mne je zároveň důležitá její meditační poloha. Tak vznikl "noisebient”, jakýsi podžánr. Dokonce jsem tak později pojmenoval i jednu split kazetu, na níž jsem spolupracoval s japonským hlukařem Hiroshim Hasegawou.
Jak se tvá tvorba po tolika letech vyvíjí. Hraješ v mnoha tělesech, jak tedy jednotlivé hudební nápady přiřadíš k té či oné kapele?
Projekty, ve kterých hraju, jsou naštěstí tak stylově odlišné, že pocitově okamžitě odhadnu, kam který nahraný zvuk použiju. Ať už kvůli instrumentům, stylu zvuku nebo kvůli jeho frekvencím. Nápad si většinou nějak poznamenám nebo lépe zvuk uložím do dané složky na harddisk a časem, až na to přijde, vím, kde ho hledat. Jen tak dokážu zároveň pracovat na více albech najednou. Při hudební spolupráci je pro mne velmi důležité, abych od spoluhráčů cítil jakousi odezvu, která mě zároveň motivuje na daném projektu pracovat dál. Výjimkou je projekt uni.Sol, kde telepaticky hrajeme v předem stanoveném čase a komponujeme zvuky, které pak kolega Slávek výsledně míchá na základě časových informací z nahrávky.
Jan Kruml, pokud zrovna neloví zvuky v terénu a nenahrává, občas jezdí po koncertech a festivalech jako fotograf. Nebo dělá spřáteleným kapelám mastering a obaly na hudební nosiče. Rovněž pořádá festival Nova Alternativa spojený s minivydavatelstvím. Horkou novinkou roku 2020 je split s francouzským hudebníkem Philippem Blanchardem, která je k dispozici přes bandcamp. V květnu 2008 Jan Kruml přijal nabídku na vysílání pravidelného 14tidenního pořadu s názvem “Electronic Tuesday” na Radiu 1. Pořad běží dodnes a fanoušci jej ladí každé druhé úterý mezi 23 a 24 hodinou.
Karolina Válová 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat