26.02.25

Paregorik: “Nejsem v hluku dobrovolně.”

    Zvolil sis své umělecké jméno podle léku na bázi opia?

   Když jsem kdysi poprvé četl Nahý oběd od opiátníka Williama S.Burroughse, tak se tam asi dvakrát mihla postava nazvaná Paregorik Kid. Když jsem pak po letech přemýšlel o jméně, napadl mě právě Paregorik, což dřív byla opiová tinktura.

   Zkusil bys charakterizovat hudební projekty, na kterých se aktuálně podílíš? 

   Paregorik je harsh noise, Teorema je power electronics, Lionel Dixit je cokoliv. Další projekty už nejsou funkční nebo jsou skrytý. Vždycky jednou za čas vypluju s nějakou věcí, kterou jsem dělal před lety a nikdo o ní nevěděl, i když se třeba objevila na oficiálních nosičích interpretů, u kterých by mě nikdo nečekal nebo ve vydavatelstvích, o kterých nikdo ani neví. Nebo naopak ví až moc dobře. Kde, co všechno a proč – to vím jen já a tak to zůstane, dokud budu chtít. Je to taková hra. 

   Hrával jsi v kapele Klutz, Lionel Dixit je duo, vystupuješ i sólově. V čem se to z tvého pohledu liší? Když máš umělecký nápad, víš už od začátku, které z těles s ním bude pracovat?

  Liší se to přístupem i žánrem. S Lionel Dixit nemáme žánr, ani konkrétní přístup. S dalšíma projektama to tak není, ty jsou víc ohraničený, ale i tak neomezený. V tom je krása jednočlenných “kapel”, můžeš si dělat, co chceš, když si to sám dovolíš. Což ale pro někoho může být právě to nejvíc omezující. Autocenzura atd. Blbosti! Autenticita je někde jinde.

   Jak si takový nápad poznamenáš, nosíš diktafon nebo čmáráš barevnými fixy?

   Dřív jsem s sebou všude tahal diktafon na mikrokazety, později na klasický kazety a ještě později digitální rekordér a nakonec mobil. Nahrál jsem desítky kazet, který mám v krabici, ani nevím kde, a spoustu hodin materiálu digitálně. Skoro nic jsem si potom neposlechl. Přestal jsem to tak dělat před několika lety. Bylo to k ničemu. 

   Co hudební začátky? Jaká byla cesta od power violence ke krabičkám?

   To bylo naopak, Paregorik vznikl v roce 2009, je daleko starší než Klutz. Ani bych neřekl, že to byla cesta od něčeho někam. Prostě jsem dělal to, co mě zrovna bavilo. A tak to pokračuje. 

   U svého labelu obsedante! Prý razíš heslo “malý edice a častý výměny” + maximální využití svépomoci. 

   Až na pár ústřelů to tak je. DIY mě vždycky bavilo a když jsem zjistil, jak jednoduchý je mít “label”, tak mi bylo jasný, že dřív nebo pozděj to budu chtít dělat, stejně jako většinu věcí, které se mi líbí. Diletant. Výměny byly od začátku přirozená věc, jak se dostat k zajímavým věcem a zároveň ty svoje poslat dál. 

   Je pravda, že jsem s tebou loni vyměnila svou zavařovací sklenici s básněmi na papírcích za velmi hlučnou kazetu-trojkombinaci Paregorik/Cry of Humans/Drén. Na plastové části obalu je otisk palce, co vypadá jako lebka. Ostatně celý label má zajímavé logo v podobě utíkající postavy s obrazovkou místo hlavy. Kdo to má všechno graficky na svědomí?

   To je release do releasu, většinu grafických věcí dělám já, ale tohle logo dělala Jitka Bohuňková. Rád spolupracuju na obalech se samotnýma interpretama. Kazeta s live sety o které mluvíš, je kombinovaná práce několika lidí: Vitamín aka NBDY, kterej koncert pořádal, přišel s letákem se zmiňovanou lebkou, Drén vyfotil na koncertě pár fotek na telefon, dvě z nich jsem použil na insert a titulní foto je od Matěje Hoška, který na akci fotil, Trojka aka Cry of Humans zase udělal polepky na kazety. Mě napadla věc s překrýváním textu a fotek a dal jsem tomu celkový layout. A tak někdy vznikají věci na obsedante!. A někdy zase úplně jinak.

   Obsedante! funguje od roku 2012. Chtěl jsi v něm zpočátku vydávat jen svoje věci? Vydavatelství má za sebou leccos, včetně hudby na počítačových disketách nebo výlety vstříc jazzu. Kterým směrem se půjde dále?

   Chtěl jsem vydávat hlavně svoje věci, ale nějak se mi u toho nepovedlo zůstat. Kterým směrem půjde label dál, není možný říct, protože žádným konkrétním směrem nikdy jít neměl. Chtěl jsem dělat rozmanitý věci, podle svýho rozmanitýho vkusu. Navíc jsem pomalej, často něco dělám ve velkým časovým skluzu, takže někam směřovat, časovat nebo určovat by byla zase blbost. Mezitím si to totiž zase rozmyslím, znelíbím, budu na to kašlat a bude mi to trvat ještě dýl, jak už se několikrát stalo. Žádný plány, v tom je jistota. Trilogie jazzu (Massola, Dead Neanderthals, Erik Jackson) byl můj hold hudbě, která mě dostala k hluku a improvizaci.  Disketu beru jako fetiš, byl jsem první, kdo v ČR na disketě vydal něco hudebního, tehdy ještě pod značkou Meziprostor. Stejně tak to bylo s 6” Lathe-cutem Klutz . Pokud vím, vydali jsme první lathe-cut v republice. Ještě, než se z toho stal styl, extravagance a manýra. Bavilo mě používat různý formáty, proto jsem taky dělal s CDr nebo kazetama. Z kazet je teď undergroundovej mainstream, pro mě to je ale nepřerušená linka od dětství do současnosti. 

   Co je a proč vznikl Compulsive Covenant Club?

   Chtěl jsem udělat čistě hlukovej sub-label, jak zvukem, tak grafikou. Provedením jednodušší a špinavější. Teď už to je jen další přežitek mýho diletantství
.
   Proč dobrovolně a rád setrváš v hluku a chceš ho svou činností ještě zintenzivňovat? 

   Naopak, mám rád ticho, ale můj tinnitus mi ho nedopřává. Jsem v hluku nedobrovolně už od dětství a chci se o ten nepříjemnej pocit, kterej je požehnáním i prokletím, podělit a u sebe přehlušit to nedobrovolný vězení něčím, co sám chci. Chci mít hluk pod kontrolou, stejně tak jako lidi, kteří ho poslouchají na koncertě nebo z nahrávky. Je to druh manipulace – zvukové i člověčí. Ale dobrovolně v tom nejsem.

Karolina Válová 2019



23.02.25

Experimentální projekt Slovak Misanthrope: “Jediná definícia noisu nejestvuje. Ale za mňa osobne to je asi Sloboda.”

   Slovak Misanthrope je slovenský jednočlenný převážně hlukový projekt, který se nebojí žádného zvukového experimentu. Prostřednictvím výsledků tvorby pak po svém vyjadřuje pocity směrem k lidstvu. V rozhovoru pro Bawagan se rozpovídal o prvním živém hraní a o nových i starých releasech.

   Přestože nehraješ zrovna krátce, nedávno jsi měl první živé vystoupení. Kde a kdy to bylo? Byla to improvizace nebo připravená kompozice? Jak dlouho set trval?

   Bola to dedinka Rosička, sobota a presnejšie 1.8.2020. Na súkromnej oslave. Veľké ĎAKUJEM, ide pre Míru (z noisového projektu Chrup)! Tymto ho pozdravujem... Samozrejme tam bola aj jemná príprava prvej skladby. Druhá bola už improvizácia. Celé to trvalo približne 12 minút.

   Hráli s tebou teda ostřílení hudebníci, téměř zkouška ohněm. Co se ti při hraní honilo hlavou? Soustředil ses, nechal jsi mysl poletovat nebo úplně vypnul?

   To čo som mal vtedy v hlave neviem opísať. Ako si povedala, bola to fakt skúška ohňom. Pri prvej skladbe to bolo 50 na 50. Ako som spomínal, bola tam aj jemná príprava, číže Intro-Pozadie-Outro. Ale na to podstatné som sa sústredil až na mieste. Sakra... Teraz ako nad tým rozmýšľam tak prvá skladba mi prišla ako večnosť. Nemal som odvahu sa pozrieť ani pred seba a hľadel som len na svoje krabičky. Pritom to bolo kolko? 7 minút? Ja som bol fakt v tom že hrám ovela dľhšie. (smiech) Čo sa týka druhej skladby, trvala 5 minút a tam už bolo viacej improvizácie a hlavne toho vypnutia stresu. Ku koncu bola aj menšia kolaboračka nás troch (USNU? / CHRUP / a samozrejme moja maličkosť). To už netuším ako dlho trvalo, no bola to ďalšia nová zaujímavá skúsenosť.

   Měl jsi kostým nebo zahalený obličej?

   Žiadny kostým ani zahalená tvár. Teraz som nevidel dôvod to riešiť, nakoľko každý vedel kto tam bude hlučiť. Ak budem v budúcnosti niekde hrať (tajne dúfam že ešte áno...), tak možno tam pouvažujem o niečom takom aby to malo správny nádych toho tajomna.

   Kde zase zahraješ naživo? Chceme tě v Praze!

   To je dobrá otázka. Chcel som sám spraviť menšiu akciu kde by som si zahral a dal možnosť aj iným projektom ktoré nejdú úplne do noisu. Poprípade spojiť k tomu aj menšiu prednášku a výstavu. Ale nakoľko vtedy nastala táto svetová situácia, tak som sa na to vykašlal. No stále to mám v hlave a rád by som sa k tomu dokopal. Ale ak dovtedy bude možnosť a budem pozvaný, tak prídem tam, kde bude treba. Bude to pre mna potešenie si ešte zahrať.

   Působíš ještě v dalších projektech nebo kapelách? Umíš hrát na nějaký klasický nástroj, znáš noty?

   Mám ešte jeden projekt do ktorého teraz investujem viac času. Je to ešte nová vec, kde nemám extra vydaného, ale jeden "label" vydal menšie splitko na CDr, ktoré som organizoval. Hrať viem jedine ľuďom na nervy, no kúpil som nedávno 5 strunovú basgitaru a v pláne sú aj menšie bicie. Uvidíme ako to pôjde. Noty nepotrebujem, neviem a ani nemám v pláne sa učiť. Chcem to všetko nechať na voľný priebeh a žiadne obmedzenia.

   Pojďme ale na začátek. Jak dlouho je Slovak Misanthrope na scéně a co mu předcházelo? Kdy nastala tvá fascinace hlukem? Kdo vymyslel název?

   Snažím sa čo-to tvoriť od roku 2015 lebo vtedy som začal hlbšie objavovať čaro tejto tvorby. Prvá vec ktorú som ale pridal na internet aby uzrela svetlo sveta bola približne koncom Apríla 2018. Postupne som experimentoval a skúšal rôzne veci. Viac ako 80% som ale nikam nepridal a ostali zachované na diskoch alebo CDčkach niekde zahodené v skrini. Niekedy v auguste som na skúšku pridal do jednej FB skupiny moju tvorbu a prišla mi správa či by som nemal záujem o internetové splitko. Videl som v tom príležitosť sa niekam posunúť a zároveň aj potešenie že niekto ocenil to, čo robím. Samozrejme som na to kývol a išiel do toho. A teda 21.8.2019 vyšla spolupráca s Ken Jamison (aka Hana Haruna) na bandcampovom profile labelu "Basement Corner Emissions". Čo bola moja celkovo prvá spolupráca.
K tomu názvu... Toto meno mi na um prišlo hneď. A nakoľko ma to celkom vystihuje, tak som nerozmýšľal o zmene.

   Na bandcampu jsi ho nazval jako „experimental project“ k jakému žánru ho řadíš? Jaké nástroje a technologie používá?

   Pre mňa je Slovak Misanthrope stále experimentálny projekt, nakoľko sa s tým zvukom stále hrám a nerad by som sa zasekol iba na jednej veci. Časom tam pridám určite aj inú tvorbu než je noise a klasické steny. Nástroje na noise nie su nič extra, obyčajný mixér a gitarové efekty, cez ktoré preháňam kontaktný mikrofón a starší prenosný kazeťák na baterky. (Ten si dokonca kúpil ešte za mlada môj otec a stále funguje!) Ďalšie veci alebo úpravu skladieb robím už cez PC.

   Tvoje definice noise music?

   Jediná definícia noisu nejestvuje. Každý v tom vidí samozrejme niečo iné poprípade tam toho vidí viac. Ale za mňa osobne to je asi Sloboda. Každý do toho môže priniesť niečo nové - vlastné vytvorené nástroje, rôzne efekty a kontaktné mikrofony, vymyslieť k tomu vystúpenie alebo po prípade môže hádzať reťaz o klietku pre potkana. Preto tá sloboda. Nevidím žiadne obmedzenia v tvorbe tohto hluku a bordelu.

   Funguje Slovak Misanthrope i jako label? Pokud ne, až budeš vydávat něco „hmatatelného“ tak u koho a na jakém nosiči? Máš něco proti CD?
 
   Ráta sa DIY samovydanie pár kúskov kaziet a CDr?.. Ale ako label pravdepodobne nie. Ešte ale neriešim pod kým budem vydaváť lebo nie som na takej úrovni že by som si mohol vyberať. Preferoval by som kazetu, k ním mám hlbší vzťah. Pri nej keď ju človek nájde aj na povale po 10tich rokoch, stále vie rozoznať čo bolo nahrané. Proti CD nemám absolútne nič. Len škoda toho že sa ľahšie ako formát poškodí. Príde mi ale že už málokto kupuje fyzické nosiče ked je oveľa ľahšie v dnešnej dobe si niečo stiahnuť cez internet. (pozn. 2025, nějaký label by byl)

   O co šlo ve spolupráci s Máriem Reiterem aka Marinkem?

   Ako bolo povedané, bolo to dosť spontánne. Pre mňa to je dosť zaujímavá spolupráca kde som hlavne skúsil niečo nové.
Vyjadrenie Marinka: 
“Táto spolupráca vznikla ako spontánny projekt, pretože som chcel svojmu albumu a hlavne ľuďom objasniť v týchto končinách ako znie harsh noise. Preto som sa spojil s Filipom, kde som sa ja postaral o melódie a bicie a Filip to pretvoril na aktuálny obraz. Brutal spolupráca..” 

   Fotky a grafiku webu a doprovodných fotek k releasům si děláš sám? Máš nějaké osobní přesahy do dalších umění?

   Grafiku k releasom sa snažím robiť aj sám, ale na druhej strane mi dosť pomáha jeden dobrý kamarát. Jeho tvorba sa dá nájsť na instagrame: https://www.instagram.com/jurko_la_vsestranny_umelec/?hl=sk Postupne sa snažím viac dostať aj do tej grafiky a pomerne ma to baví.

(Pozn. red.: ... názorná ukázka tvorby grafické...)



(Pozn. red.: ... i básnické...)

Vkladám si prsty do krku
Aby som ti ukázal, čo je vo mne.
Neustále ma zúfalstvo bozkáva.
S jej studenými strašidelnými perami.
Moje vlastné zničenie ma vedie k môjmu hrobu
ktorý som si kopal už mnohokrát…
Cítim tvoju prítomnosť, tvoje ruky okolo mňa a tvoju hlavu na hrudi.
 
Karolina Válová 2020


22.02.25

Hráč so zvukom Ondrey Zintaer: “Baví ma sila kakofónie”

   Ondrey Zintaer je umělecké jméno košického experimentátora s hlukem, který tak dlouho psal hudebně-publicistické články o rychlé a hlasité hudbě, až se ji rozhodl sám vytvářet.

   Na počátku všeho byl prý fanzin Zintaer, který pokrývá široké spektrum stylů od power-violence či noisecoru přes noise a zvukové experimenty až po jazz. Jeho název je parafrází rusínskeho slova cinter–hřbitov. Zinu prozatím vyšla tři čísla a to v letech 2014, 2016, 2018. Vážně v nich máš i svoji literární tvorbu? 

   Áno, na počiatku bol môj zin ZINTAER. To široké spektrum podľa mňa až také široké nie je. Vždy je to o tom, aby to bolo hlučné a rýchle a keď pomalé, tak ešte hlučnejšie a ešte kakofonickejšie. Ten jazz tam je tam tiež len kvôli zopár recenziám na freejazzové albumy balancujúce na hraniciach grindcoru. Takže v podstate šlo o chuť vykecať sa z tej posadnutosti a tých vplyvov šialene-úžasnej muziky. Keď sa pýtaš na vlastnú tvorbu, tak áno. Milujem poéziu a skúšam písať aj vlastné veci. V prvých dvoch číslach som ešte písal pod menom Ema Tryzna a v treťom som použil spojenie Ema Tryzna a Ondrej Cinter. Neskôr som sa ale rozhodol ten môj pseudonym zmeniť na Ondrey Zintaer a tak sa mi to teraz páči. Mojim najväčším literárnym úspechom sú zhudobnené texty experimentálnym hudobným telesom Otloukánek, z čoho sa veľmi teším, a som na to patrične hrdý. Zin je postavený hlavne na obsiahlych recenziách platní a kaziet a kníh, rozhovoroch s mojimi obľúbenými kapelami z celého sveta poväčšinou zo súdku power violence, a na konci som dal vždy priestor mojim veršom. Všetky čísla vyšli vo formáte A4 o cca 100 stranách. Grafika “vytrhni, nalep a oskenuj”.  No a po šiestich rokoch prišla tá chuť skúsiť sa nejako aj vlastnými silami pričiniť o niečo vlastné. Mal som akoby pocit, že už omieľam občas dookola to isté. A tiež sa dostavil aj taký ten pocit ako keby, že už nechcem byť len ten, čo to pozoruje a dokumentuje. Chcelo to proste ísť ďalej. 


   No, o hudbě zkouším psát přes tři roky a něco podobného by mě vůbec nenapadlo. Stejně jako třeba začít zpívat, namalovat obraz nebo tančit. Vážně tomu nepředcházelo působení v nějaké kapele? Hraješ na nějaký klasický nástroj? Počítá se i flétna a chození do hudebky v devíti letech.

   Tak na mňa to prišlo až po šiestich, tak možno o ďalšie tri roky to príde aj na Teba. Hudba je v mojom živote veľmi dôležitá entita a mám pocit, že hudbu vnímam veľmi citlivo odkedy si pamätám. Už ako malé decko (mal som cca 8 rokov) som bol hrdý na to, že mám svoje obľúbené (poľské trhové) kazetyTak na mňa to prišlo až po šiestich, tak možno o ďalšie tri roky to príde aj na Teba. Hudba je v mojom živote veľmi dôležitá entita a mám pocit, že hudbu vnímam veľmi citlivo odkedy si pamätám. Už ako malé decko (mal som cca 8 rokov) som bol hrdý na to, že mám svoje obľúbené (poľské trhové) kazety Alice Cooper – Poison, čierny album od Metallicy, Guns´n´ Roses…. Také to fanúšikovské hudobné zaľúbenie ma sprevádza celý život. Keď som mal asi 13, sme sa ešte s dvoma kámošmi šli do centra voľného času prihlásiť na hudobnú výchovu. Ja som mal hrať na gitare a ďalší dvaja na bicie a basu. Vtedy sme počúvali Nirvanu. Ten učiteľ povedal, že veď jasné, ale každý správny muzikant má vedieť hrať aspoň na tri nástroje a šupol nás do dychovky a hrali sme, ja na činely a tí zvyšní na malý a veľký bubon. Neskôr ja na tube a tí dvaja na klarinet a trombón. Takže tak. Miloval som to tam. Ten učiteľ bol strašne dobrý. Keď sme išli vystupovať tak mi nad noty ceruzkou podopisoval hmaty ako sa to na tube hraje. Chodili sme tam každé ráno pred školou. To bol taký zaujímavý nápad, každodenné ranné skúšky dychovky. A chodili tam všetci do nohy. Jasné, že aj na španielke viem asi tak možno aj 4 akordy. Pamätám sa na ten moment, keď ľudia samoukovia okolo mňa už dokázali na gitare len tak z počutia zahrať, vybrnkať zasólovať hocaké hiťasy, a ja som tam furt rezal tie Ami Emi. Normálne som si jedného dňa povedal, že s tým svinstvom končím.

 Od kdy se tedy počítá hudebně-experimentální projekt Ondrey Zintaer? Jaký byl první zakoupený efekt? Jak šlo trénování? Pomáhal ti s tím někdo, resp. je ti někdo z hudebníků či hudebních projektů inspirací?

   No práve, že ani nie veľmi dávno. Nie je to asi ani rok. Keby, že niet môjho zinu, ktorý má nejakú tu históriu už, tak ti na to tu asi ani neodpovedám. Aj tak sa cítim ako malé decko tu. Ono to prišlo po nejakom četovaní s Vitamínom aka NBDY. Písali sme si o mojom zine a o rozhovore so Suppression, ktorý vyšiel v poslednom čísle a tak. A Vitamín na mňa vybalil, že on robí harsh noise a posielal mi nejaké videá a linky na svoju tvorbu. Tak zvedavosť a fascinácia mi nedala a začal som sa vypytovať, že čo a ako, a zrazu došlo k nejakému základnému pochopeniu, že proste treba nejaký zdroj zvuku a nejaké efekty. No tak som tesne pred výplatou nahrabal na Carlsbro Distortion pedál, nejaké káble a doma si požičial od mojej dcérky Esterky jej klávesky casio, a začal sa hrať. No extáza! Potom som dokúpil mixák a ďalšie šlapátka, ďalší mixák, vyrobil som si switch a shaker. Trénovanie išlo super. Keďže mám malé deti, tak jediný priestor mám iba v noci keď zaspia a to navyše v tichu na slúchadlá. Takže na nejaké nekonečné vysedávanie nad tým nebolo nikdy čas. Vždy som si vopred premyslel čo asi idem robiť a robil som. Vždy som si všetko nahrával. Na gramofóne mám nahrávanie do mp3. Výsledné skladby som vyrábal na kompe veľmi primitívnym spôsobom, ktorý radšej nebudem prezrádzať. Vitamín mi toho strašne veľa poradil a v prvých momentoch mi bol veľkou oporou, za čo mu posielam obrovské DÍK! Inšpirácií mám v hlave kopu z rôznych súdkov. Také základné ingrediencie sú powerviolece, freejazz a vlastne všetka muzika, ktorú milujem, a ktorou sa zaoberám v mojom zine. Veľká inšpirácia je tiež „kapela“ môjho života, moja polovička Evka heartbeat, Ester scream a Eliáš kuchynský Hanatarash. Veľkou pomocou a povzbudením bol a je pozitívny feedback v prvých dňoch pri prvých krokoch, ale aj v dnešných dňoch po koncertoch, keď niekto príde a povie, že to bolo dobré, je to neskutočný motor. Ďakujem všetkým! Ste brutálni!

   Na bandcampu máš docela dost nahrávek. Nejvíc si prozatím ceníš splitu právě s NBDY. Ten ti údajně tak trochu ukázal cestu…

   Tie nahrávky, vznikali ozaj veľmi rýchlo. Bol to šok. Neriadená strela. Rozhodol som sa to nebrzdiť a vyblbnúť sa ako to len pôjde. Rozum šiel v tej dobe dosť bokom. Teraz som ozaj o dosť kľudnejší, a pravdu povediac sa z tých nahrávok veľmi teším. Nemenil by som na nich nič. Veľmi veľa som sa pri nich a na nich naučil. Cez deň je môj život vyplnený, myslím tým naozaj vyplnený, deťmi a prácou a keď niečo chcem robiť navyše, tak na úkor spánku. Preto mám trocha pocit, že to všetko vzniká akoby samo v nejakom polosne. Lezie mi to na nervy a zároveň ma to baví. Vždy je to korenené takým tým pocitom, že teraz alebo nikdy. Tie nahrávky mám rád všetky. Ťažko povedať ktorú viac alebo menej, ale z istého uhla pohľadu je to splitko “Hunt Hunters” s NBDY fakt také najpodarenejšie aj na pohľad aj na posluch. Tiež to, ako je to konceptuálne dotiahnuté do detailov, je myslím bomba. Veľmi si cením tiež splitko s Mental Hygiene Terrorism Orchestra. Vydať splitko s jednou zo svojich obľúbených kapiel má svoje grády.

  Hodně se mi líbí skladba „Eye Scream“. Jak vznikla a proč se všechny tracky jmenují stejně?

   Ďakujem. Neviem prečo sa volajú rovnako. Ako som písal už vyššie som nad tým veľmi nepremýšľal. Najprv som sa pokúšal dávať tým skladbám názvy, ale potom mi to pripadalo ako nasilu. Najskôr sa to malo volať iba Scream, ale to oko na obale, čo je moja asi najpodarenejšia fotka, a veľmi som chcel aby tam bola, dali dokopy Eye Scream, čo znie aj smiešne aj trocha tragicky. Scream preto, že hneď v prvom deväťminútovom treku ku koncu znejú také akoby monotónne výkriky. To som skladal na spomínaných dcérkiných kláveskách, a bol to tranz keď som to nahrával. Tú skladbu mám veľmi rád.
 
   V tom, co jsem měla možnost slyšet rozeznávám dva výrazné proudy, jeden drsně přízemnější a druhý částečně abstraktní, barevnější. Co svou hudbou sleduješ, předáváš myšlenky, vytváříš dojmy–obrazy nebo je v tom něco úplně jiného? 

   Nad touto otázkou som dumal dlhšie a odpoveď je vlastne, že aj aj. Ja to čo robím vnímam vo viacerých rozmeroch z hľadiska inšpirácií, resp. snahy o to ako by som chcel aby to znelo. Jeden rozmer je už spomínaný power violence, eklektický fastcore, jazzgrind, noisecore, cut up noise ... teda také tie „výkriky“ z ticha, údery, moment prekvapenia vykrútený ad absurdum. Krátke a hlučné! Druhý rozmer je freejazz a jeho schopnosť zhypnotizovať, priviesť do tranzu. Plus pri tomto ma baví sila kakofónie. Proste keď človeka nevystraší kontrast ticha a hluku, tak mu pomaly prejde mráz po chrbte. V tom treťom rozmere to vidím ako priestor pre texty. Na splitku s MHTO som už použil aj svoj hlas a snažil sa do toho najsurovšieho zvuku vychrčať veľmi stručné výkriky do tmy, ktoré korešpondujú ako s muzikou, tak s mojimi dlhodobými pocitmi, ktoré mám keď premýšľam nad stavom spoločnosti, v ktorej žijeme. Formou korešpondujú s muzikou v duchu rýchlo, krátko a nahlas. Na albume “Poaetria” som dával priestor riadne rozsiahlym básňam. K niečomu podobnému by som sa chcel časom vrátiť. 

   Odkaz na skutečně zajímavé album “Poaetria”, které kombinuje poezii čtenou přes efekty a zneklidňující chrčivou hudbu. Nejedná s však o žádný podkres, ale o svébytný dialog mezi oběma uměleckými vyjádřeními.

   A potom ma ešte bavia také šialené koláže ako robili Vulgar Nausea alebo Spastic Burn Victim, že mixovať operu, Brotzmannov saxofón, noisecore a drum´n´bass. Niečo podobné som si skúsil pri kolaborácii Sonic Deviance. Tam som sa s tým vyblbol a ešte asi vyblbnem. 

   Máš už za sebou nějaké živé koncerty?

   No došlo už aj na to, a som šťastný, že už to mám za sebou (myslím to „poprvé“). Ono mi to vlastne príde ako taká postupnosť. Jedna vec je doma sa hrať s mašinkami. Druhá je dať dokopy nejaké ucelené tracky, pak album a nahrať to na nejaký nosič, vyrobiť obaly a začať distribuovať. No a potom koncert to je asi top. Niečo ucelené nacvičiť a ísť pred ľudí. Ten prvý koncert, to bola teda fakt skúška. Takú trému som nemal dávno a možno nikdy. Na prahu 40ky sa začať hrať na „muzikanta“, a ísť hrať pred ľudí je myslím o trocha ťažšie ako v 20ke. Vtedy som o tom hovoril, že to je „nový druh strachu“. Tak som sa nebál nikdy predtým. Dva dni pred koncertom som bol v skúšobke (Rado a Robo z kapely Dvere, Ďakujem!) si vôbec vyskúšať ako sa vrieska do mikrofónu. Takže bál som sa napríklad aj toho, že čo ak zo seba nedostanem ani hlások. Potom, čo ak mi vypadnú texty. Pri zvukovke sa mi roztočil jeden jack a bolo ticho. Dokedy sa na to prišlo, kde je problém, som myslel, že omdliem. Doma som si pripravoval, také cca ambientné intro, ktoré som tam musel úplne zredukovať, pretože vôbec to nehralo tak ako v domácich ideálnych podmienkach. No proste ten strach z neočakávaného, a to uvedomenie si koľko je tých možností, ako sa to môže všetko dojebkať, je príšerné. Ale prežil som, a dopadlo to myslím dobre. Ďakujem Vladovy zo Sacred Audio, že ma zavolal hrať. Bol to koncert v domácom Collosseu, 16.5.2019, kde som predskakoval Operant a Coal a bolo to fakt nezabudnuteľné. Druhý koncert som mal v Trnavskom Kubiku, čo je nádherné miesto plné skvelých ľudí. Tá tréma pred koncertom bola zase dosť veľká, ale zase trocha iného charakteru. Ešte v ten deň som vymýšľal nové texty a len deň predtým som si vymyslel, že do setupu pridám walkman s kazetou s vážnou muzikou od Vladimíra Godára ako taký fajn kontrast, a ten koncert som si teda fakt užil. Ďakujem Kočovi, že ma zavolal. Bola to paráda tam hrať spolu s My o Vlkoch, DROM, a SUMA. Takže áno mám za sebou dva a pred sebou dúfam ešte veľa. Hrať naživo ma fakt chytilo. Som šťastný, že tu máme taký “DIY Hardcore Punk Underground paralelný vesmír”. Je to bomba byť súčasťou niečoho takého.

   A co se chystá do budoucna?

   Určite písať ďalšie texty a niečo nové nahrať. Zrealizovať nápady z posledné doby a dohodnuté spolupráce. Ak ma niekto zavolá hrať budem len rád.

Karolina Válová 2019
Foto: DeeXGee




21.02.25

BCH - Brázda ze mě

 



Nedávno jsme vydali projekt NBCH, nyní tu máme pouze BCH. Ano je to duo Julius Bock a Richard Charvát. Náhrávka z konce osmdesátých let nahraná u Julka doma. Syrové zvuky doplněné saxofonem vyloveným z rybníka, vyoraná brázda ze země a z obou experimentátorů. Nevydaný jazz funk great track pulsujících chrupavek.


20.02.25

Do Shaska! - Šamani třetího tisíciletí

    Potemnělý sál, v něm se na promítací plátno promítá černobílý film s tematy, která v nás vyvolávají podvědomě pocity hrůzy: záběry z vývoje a použití atomové pumy, úspěchy nacistické ideologie v dobových dokumentech či výsledky lékařských pokusů na lidech. K tomu nekonečné, rytmické údery dvou až tří bicích nástrojů a perkusí, občas zabučí didgeridoo či fagot a stále se opakující motivy elektronických, odlidštěných technologií, které nás semelou a podprahově dopraví do jiné dimenze. Aktéři toho všeho jsou anonymně ukryti za plátnem, za celý večer nezazní jediná věta … Nejsme svědky černé mše či rituálního obětování, ale vystoupení „souboru“ (zde je patřičné dosadit uvozovky, neboť vystupující hudebníci se nepovažují za regulérní tzv. skupinu) Do Shaska!.

   Jejich hudba se nedá jednoznačně pojmenovat, zařadit do škatulky, navíc vizuální složka vystoupení není zanedbatelná. Pod celuloidovými obrázky, pocházejících z dílny zasloužilých mistrů expresionistických filmů (Fritz Lang - Die Nibelungen 1. díl Siegfried, Leni Riefenstahl - Triumph des Willen, Robert Wiene - Das Kabinett des Dr. Caligari, Wilhelm Murnau - Nosferatu - Eine Symphonie des Grauens, Carl Theodor Dreyer - Vampyr, Rantand - Duel, Tod Browning - Freaks, Edison - experimental films 1880 - 90, od různých autorů dokumenty např. Amok Video, Mondo Cane, Mondo Pazzo atd.) můžeme slyšet ozvěny primitivních bubeníků, moderních technologie, drum´n ´bass, industriálu, hip hopu, dubu atd. - vlastně cokoli chceme! Bez vysvobozující pauzy se na nás valí rytmické zvukové stěny, které nás nenechávají vydechnout a odpočinout a které nás dopraví do našeho archetypálního podvědomí ať chceme či nechceme, rytmus se stává univerzálním jazykem... Hodinu a půl trvající koncert uteče jako voda. Na sále se rozsvěcí, hudebníci se mísí s publikem... Jako by se nic nestalo... Jako bychom právě neabsolvovali očistnou, osvobozující, extatickou lázeň. Aktivity levé a pravé hemisféry jsou konečně vyrovnány... Šamani třetího tisíciletí.

   Prapůvod projektu Do Shaska! - můžeme mluvit zhruba o konci 80.tých let v severočeské aglomeraci Ústí nad Labem - tkví v punku, jehož stigma, jak tvrdí sami členové, v sobě nesou dodnes. Hrávali v kapelách MVS, Penissilin či Do práce ne, ovšem již tehdy to bylo např. na kytaru elektrickým holícím strojkem, málokdy sloužily „klasické“ nástroje k hraní „klasické“ hudby, byť punkové. Už tady lze možná vystopoval vliv industriálu, jemuž se věnovali později. Jakáž takáž struktra punkových písní je příliš svazovala a tak byla vyměněna za neorganizovaný chaos industriálního běsnění, již pod názvem Do Shaska!. Zpočátku to byly nejvíc ze všeho happeningy s velmi proměnlivým počtem členů, velmi proměnlivým „nástrojovým obsazením“ (pověstné hlukové kompozice, kdy se modulované melodie laciných kláves mísily s kovovými údery, pískáním gumových hraček a monotonním podkladem basy a bicích) a s velmi proměnlivým výsledkem, většinou masivní odpor se občas mísil s nadšeným přijetím. Posléze se vykrystalizovalo jádro, které přece jen postupovalo cílevědoměji a koncepčněji, bylo možno vystopovat vliv Residents, raných Einstuerzende Neubauten, Test Dept. či Cabaret Voltaire... Důležitá pro ně byla i vizuální stránka vystoupení, a tak na podiu hořely ohně, promítaly se diapozitivy, vystupovali v kostýmech. Tehdy navazují užší spolupráci se vznikajícím sdružením Ars Morta Universum, zaměřeného na propagaci zejména industriální hudby. Píše se rok 1993 a Do Shaska! se dostávají do širšího povědomí publika.

   V roce 1995 dochází k přelomu v jejich tvorbě - objevuje se kvalitní syntezátor, bicí jsou nahrazeny automatem, strunné nástroje mizí zcela. Do Shaska! proplouvají spíše vodami ambient-industrialu, ovšem velmi nekonvenčně a s - pro ně typickým - nadhledem a neukotvenou uměleckou svobodou. „Skladby“ jsou kořeněny experimenty se zvukem i netradičními nástroji. Toto období je zachyceno na oficiální kazetě „To The Maids Of The Mist“ (Mental Trakt C 023, 1997), zachycující koncert z roku 1996 ve strahovském klubu 007. Koncertují tehdy na nejrůznějších místech, v pražském Divadle v Celetné, v ústeckém dominikánském klášteře, ale i třeba v jeskyni u Sloupu v Čechách.

   Koncem roku 1997 vstupují Do Shaska! poprvé ve své historii do nahrávacího studia, kde vzniká první regulérní CD „Draumamadr“, zachycující jakési snové, rituálně-ambietní postindustriální plochy. Jemnější zvuk té doby může v náznacích připomínat tvorbu starších Zoviet France nebo Dead Voice On Air. Obal disku, vzniklý v dílně litoměřického fotografického sdružení Pudon započíná tradici oboustranně citlivé spolupráce, jejíž plody dodnes tvoří nedílnou vizuální složku celého projektu.

   Desetileté trvání „kapely“ oslavili Do Shaska! další - tentokrát zásadní - změnou koncepce tvorby. Mimo improvizace, jež je jejich prazákladním prvkem projevu se objevuje počítač a velký prostor dostávají přednatočené a propracovanější podklady, což znamená příklon k rytmičtější a „hudebnější“ podobě. Tento ambientní etno-dark trance-dub je zachycen na druhém CD „Bryndystaan Cafe“, vydaném na jaře 2001 Galerií Gryf. Hudba je neuchopitelná, „jiná“ a vykazuje dostatek prostoru pro vlastní fantazii, 62 minut pseudorientální absurdity a hravosti, mimo počítačových smyček a kláves zazní i atypické akustické nástroje, didgeridoo, perkuse. Hypnotické a víceméně rytmické skladby dokáží posluchače přenést do cizích světů, skrytých za „realitou“. Živá vystoupení, doplněná filmovými projekcemi pak dodávají hudbě další rozměry a významy, celek na naše poměry, vymezené standartní hudební tradicí, působí velmi neobvykle a mysticky.

   Koncem roku 2001 začíná intenzivnější přípravou nového materiálu, jenž je oproti předchozímu méně ovlivněn etnickými motivy. Rytmy, které se zde objevují - i zásluhou živého bubeníka - inklinují více k ponurému dubu s ostřejším, strojovým rytmům, ovšem charakteristická a ojedinělá tvář jejich ambient-postindustriálu zůstává, tentokrát zahalena jakýmisi „militantně“ přeludnými inspiracemi, jakoby v duchu pouštních maršů Muslimgauze. Šamanský rituál je zde přetaven v inspirativní, halucinační atmosféru, vždy zůstává dostatek prostoru pro vlastní imaginaci a přesto lze slyšet jednoznačné vyjádření postoje ke světu, který nás obklopuje. To vše tvoří základ deseti skladeb na CD, které dostalo název „Androgyne Haarem“ a v březnu 2002 vyšlo u labelu Guerilla records.

   Koncertní frekvence se sice poté příliš nezvyšuje - povětšinou opět strahovská 007 - ale ještě na podzim téhož roku se opět objevuje (byť jen zčásti) další nový program, tentokrát ještě intenzivněji postavený na strojových, nekonečných a přesto vzrušivých rytmech.

   Snad ještě do konce roku 2002 by mělo na ruském labelu Tantric Harmonies vyjít nové album Do Shaska! s názvem „Prozzitive“. Bude to patrně nejtemnější nahrávka Do Shaska! obsahující živou verzi Schwarzwaldklinik plus nový materiál, v kterém takřka zcela absentují orientální a vůbec etnické prvky a jenž se celkovým soundem přibližuje spíše projevu ambientně-industiálních projektů vydávajících např. na německém labelu Tesco. Na podzim také již začala práce na novém CDEp, které má vyjít opět u Galerie Gryf v limitované edici speciálně balené ve skle a mělo by evokovat atmosféru kaváren 20. let v Cairu, Praze a Berlině. Převládat tedy bude opiově snová, halucinační atmosféra a mnohem větší prostor by zde měl dostat fagotista „V.“.

   O produkci Do Shaska! mají větší zájem v cizině (Belgie, Rusko, ba i Turecko!) nežli doma, ale to je už údělem našinců - ve své vlasti zůstat nepochopeni (případně dosáhnout zaslouženého uznání až po smrti).

   Následujíc rozhovor vedl Lábus s „M.“ - kultovní postavou, ideologem, mozkovým trustem Do Shaska! a ´Velkým Shaskem´- vystupující v rozhovoru pod pseudonymem „M.“. Ten ojediněle otevřel své nitro a osvětlil mnohé z dosud tajného a tajeného - a to jen výhradně a výjimečně pro čtenáře našeho magazínu!

Přestaň mluvit
a přemýšlet
a nebude nic,
co bys nebyl schopen poznat

Seng-cchan (čínský básník kolem roku 600)      

   Kde jsi se vůbec s hudbou těchto "jiných forem" setkal?

   Cesta mého hudebního vývoje začala prepubertálním posloucháním Pink Floyd, PPU, varhanních koncertů Bacha a oblíbených písniček mých rodičů z divadla Semafor. S příchodem puberty jsem zjistil, že „poslouchat“ nějakou hudbu může být výrazným identifikačním znakem určitého společenství. V té době jsem coby „řádný punker“ nevyndal z walkmana Dead Kennedys, Sex Pistol, Black Flag, Crass, FPB či Big Black. V souvislosti s touto muzikou jsem narazil na kapely jako Einsteurzende Neubauten, Test Dept., Throbbing Gristle nebo SPK, které mi otevřely zcela nové dimenze v chápání samotného pojmu hudba. Bylo to něco, co se naprosto prolínalo s mým tehdejším viděním světa, s knížkami, které jsem četl, s postoji, které jsem zastával. To samé fungovalo i naopak. S postupným tříbením a zráním názorů se vyvíjel i typ hudby, o kterou jsem se zajímal. Celou tuto „hudební scénu“, o které se bavíme, je třeba vidět v mnohem širších nehudebních souvislostech. Bez znalostí těchto důležitých vazeb na literaturu, výtvarné umění, film, psychologii apod. je těžké pochopit a vstřebat sílu a smysl těch „divných zvuků“. Navíc je to velmi subjektivní, emocionální a takřka nesdělitelná záležitost analogická spíše myšlení alchymie než racionálnímu poznání. Zároveň to ale neznamená, že ten, koho tato „kultura“ neoslovuje a nezajímá, je něco intelektuálně méněcenného. To ne ! Nerad bych, aby to vyznělo, že trpím „komplexem vícecennosti“, což bohužel nebývá v těchto kruzích zase tak výjimečné.

   A co příbuzné koníčky? Také v nich se dá nalézt nějaké postižení?

   Rád bych se prezentoval jako „renesanční člověk“ sbírající grafiku a staré knihy, studující hlubinnou psychologii a hermetismus, který po večerech evokuje démony a obcuje se succuby. Ve skutečnosti mám ale koníčky jako každá jiná mánička - sex, drogy a rock´n´roll.

   Máš pocit, že - hudební, kulturní, duchovní - prostředí, ve kterém se pohybuješ, je svým způsobem (uzavřené) ghetto, které „venkovní“ svět až tolik nechápe?

   Tento pocit, myslím, musí mít snad každý člověk, který je obdařen alespoň špetkou kritické sebereflexe. Víceméně se každý pohybujeme ve svém „mikrosvětě“, který považujeme za ten jediný skutečný a pravdivý, a okolním světem můžeme pohrdat jako nechápajícím nebo ho ignorovat, popř. se ho obávat. Není od věci udělat si jakousi „mikroapokalypsu“, ale málokdy je na to odvaha. Pro začátek je dobrý si to uvědomit. A tím to většinou skončí.

   Kdy jste se začali hlukovými kompozicemi zaobírat vážněji a přisuzovat jim hlubší smysl?

   Hluku přisuzuji hlubší smysl již od útlého mládí, kdy mi zvuk puštěného fénu spolu s teplým proudem vzduchu přivodíval takřka libidinózní zážitky. Stejně tak jsou fascinující ultrabasové pulsace, které de facto „zpomalí až zastaví čas“ a vysunou vnímání mimo běžný prostor. Zvuk je tedy neuvěřitelný pomocník při objevování „jiných realit“, pročež nás zajímal od samého počátku. Až s příchodem cenově dostupnější techniky (relativně výkonné PC) nastala možnost zabývat se prací se zvukem sofistikovaněji. Na druhou stranu stejně musíš mít vlastní nápady a ani tisíc efektů ti neudělá z nezajímavého zvuku originální a nosný prvek.

   Teď ta nejpitomější možná otázka: co chcete svojí hudbou sdělit národu, světu atd.?

   Hudební projev Do Shaska! je výsledkem zčásti vědomého, ale většinou racionálně neřízeného míšení obrovského množství podnětů, zážitků a pocitů, transformovaných do podoby zvuku. Je to abstraktní zpráva o stavu Duše a existenci všech realit, světů a přízraků ji obklopujících. Pro nás samotné představuje „účinkování“ v Do Shaska! především jakousi formu psychoterapie, tyglík, v kterém se naše traumatické zážitky, komplexy a anomálie všedního dne přetavují do podoby „nemocné hudby“, která poté může mít paradoxně očistný účinek na podobně vnímající a postižené jedince. Samotný název Do Shaska! symbolizuje vyrovnávání se s noční můrou nejen mého dětství - démonickým cirkusovým klaunem, terorizujícím a ponižujícím obecenstvo. „Normálnímu“ člověku naše „hudba“ tudíž nemůže sdělit absolutně nic positivního a pro něj přínosného. Neodpočine si při ní po poctivé práci, neuvolní se s přáteli a už vůbec se nepobaví. Maximálně u něj vzbudí nepříjemné a podivné pocity, na což zpravidla zareaguje podrážděně.

   A jak to všechno vůbec začalo?

   První vystoupení Do Shaska! proběhlo v roce 1989, kdy se pod tímto názvem odehrála „kolektivní improvizace omámených mániček a postpubertálních punkerů“ tvořená bicí soupravou, klarinetem, činely, kovovým víkem od sudu, plastikovými trubicemi od záchodu a „zpěvem“. V podobném duchu probíhala i další vystoupení. Všechno to bylo vlastně úplně náhodné a impulsivní - „hlukové etudy pro 3 až 20 hráčů“. Pak postupně krystalizovalo personální i nástrojové obsazení, začali jsme s „B.“ a „Dz.“ hrát pravidelněji, už pod názvem Do Shaska! Sestava sestávala z bicích, kláves, kytary, na kterou se hrálo holícím strojkem, různých želez plus nějaký odpad - barely, ždímačka, řetězy, vysavač - prostě taková poctivá ruční práce. Bylo tam hodně slyšet, co jsme naposlouchali na začátku 90. let - Einstuerzende Neubauten, starý SPK a hlavně Residents. Postupně vznikla ucelenější sestava tak 4 - 5 lidí, jakoby pravidelných členů. Ale nikdy jsme nezkoušeli, nikdy se předem podrobně nepřipravoval žádný program. Sešli jsme se na místě a rovnou odehráli vystoupení. Drobná změna nastala v době, kdy jsme zakoupili elektrické perkuse Yamaha, čímž se začaly objevovat už nějaké rytmy, a syntezátor. Zároveň se hrálo častěji, čímž se začaly nějaké motivy opakovat a vylepšovat a dostávat tak podobu „písničky“, která se mohla pro velký úspěch zahrát i příště. A ta největší změna přišla někdy kolem roku 1998, protože se začal používat počítač na tvorbu přednatočených základů. Letos nastal další výrazný zlom v postupu tvorby - místo přednatočených a tím pádem již neměnných podkladů se hraje přes kontrolér a vlastní mix přímo z notebooku a v reálném čase se vše může ovlivňovat - modulovat, přidávat, míchat, … Jedná se, myslím, o kvalitativně nejdůležitější posun z hudebního hlediska za celou historii Do Shaska!.

   Existujou nějaký nahrávky z toho staršího období?

   Na „Sedmičce“ jsme si nahráli v roce 1997 koncert, to bylo ještě v onom obsazení - el. perkuse, klávesy, spousta kovu, pískací zvířátka a vysavač. Ale už to mělo svůj „ksicht“, sestava byla víceméně stabilizovaná, už jsme nepřibírali opilce z publika a tak ze záznamu tohoto vystoupení vznikla první regulérní nahrávka - kazeta To the Maids of the Mist. Tehdy jsme dost intenzivně spolupracovali s Ars Morta Universum, kteří se snažili vzkřísit a pořádně rozjet industriální kulturu v tom pravém slova smyslu a dost nás protěžovali, takže bylo i dost koncertů atd. V pozdější době na nás zase naopak spíše zanevřeli, ale to je jiná kapitola. V roce 1997 jsme ve studiu v Jeseníku nahráli první regulérní CD Draumamadr obsahující v podstatě ambietně - rituální improvizace. Tehdy jsme ještě nepoužívali ani počítač, ani přednatočené podklady. Tahle fáze přišla až kolem roku 1998 a tím se změnil jak zvuk, tak přístup celé kapely. Všechno tím začalo mít jakousi ustálenější formu. Smyčky a rytmy připravený na počítači se pouštěly jako podklady a míchalo se to přímo na pódiu s produkcí ostatních hráčů, což v podstatě v trochu jiné podobě trvá dodnes. Výsledkem tohoto přístupu je prakticky celé album Bryndystaan Cafe, natočené a vydané v roce 1999 u Galerie Gryf. Tahle kapela byla a je postavená na bázi toho, že se všichni především dobře známe a navzájem mezi námi fungují jakési takřka mimosmyslové interakce. Někteří z členů Do Shaska! teď trávili 4 dny ve studiu jen proto, aby na těch 60 minutách párkrát škrábli na citeru, a přesypali oříšek. Ale jsou tam potřeba. Jasně, že by to mohl udělat kdokoli jiný, ale to by nemělo ten půvab, něco nepojmenovatelného by tam chybělo. Jde o to, že právě proto, že se tím bavíme tak dlouho, tak samotnou podstatu Do Shaska! nepředstavuje kapela v tom běžném slova smyslu, ale spíše jakési mysteriózní a proměnlivé předivo vztahů, přeludů a nálad, které se zrcadlí ve zvukové rovině. Já pevně doufám, že se nám to podařilo alespoň částečně dostat i na novou desku Androgyne Haarem. Prvním pokusem bylo právě CD Bryndystaan Cafe, kde to snad vyšlo.

   Pokud je to jen trochu možné, používáte při vaší produkci plátno, na které promítáte filmy. Jednak jste za plátném uschováni a jednak to dodává vaší hudbě zcela další rozměr…


   Naším cílem od samých počátků bylo dát vystoupení i vizuální stránku. Zpočátku se to omezovalo na neumělé pokusy, kdy se během koncertu promítaly na pozadí nějaké diapozitivy. Zlom nastal při koncertě v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde měli videoprojektor a obrovské plátno. Tam to bylo super, tehdy se to poprvé naprosto prolnulo s muzikou. Pouštěli jsme Prsten Nibelungů - německý černobílý němý film Fritze Langa z 20. let. a výsledný dojem byl naprosto fascinující a uhrančivý. Od té doby se projekci snažíme používat při každém vystoupení, jenže ne vždy mají v místech koncertování potřebné vybavení. Ovšem teď nastala možnost půjčovat si projektor, takže můžeme promítat přímo z počítače nebo videa i tam, kde by to normálně nešlo. Zároveň jsme už vytvořili sestřih z filmů a dokumentů, který poměrně dobře ilustruje hudbu, kterou hrajeme, a který chceme průběžně také inovovat. Druhá varianta jsou oblíbené koncerty v ústeckém Biografu u Františka, kdy živě improvizujeme k předtím neviděné koláži z různých dokumentů, kterou nám vždy připraví majitel kina a autor oněch filmů p. Šmahel. Tam by se mohl demonstrovat pojem synchronicity v praxi.

   Jak vzniká vaše hudba a jsou nějaký kontexty vaší tvorby?

   My vůbec nezkoušíme v tradičním slova smyslu. Podklady, které tvoří jakousi páteř hudebního projevu, se přinesou přímo na koncert, kde to vlastně poprvé slyší i ten zbytek „kapely“. No a ti si do toho přidají a zakomponují zase to své NĚCO. Koncert od koncertu se to proměňuje a vylepšuje, dostává to ucelenější formu, začínají se rozlišovat jednotlivé skladby, experimentuje se podle panující atmosféry, skladba „zraje“. Do Shaska! jsou něco jako živý organismus, který se stále vyvíjí, proměňuje a napůl chtěně a napůl nevědomě „zhmotňuje“ v podobě zvuku veškeré možnosti a varianty svého vývoje včetně odboček a slepých uliček, zachycuje a konzervuje v „hudební“ formě jasně definovatelné i nepopsatelné dojmy, pocity, postoje…

   Cítíš že přeskakuje jiskra, že tam je nějaký souznění?

   Samozřejmě, v tom je právě ten význam toho všeho. Právě proto, že se všichni známe dost dlouho, tak ač se každý pohybujeme v jiný hudební oblasti a můžeme se lišit třeba i v jakémsi „světovém názoru“, když jsme spolu na pódiu, tak nás to všechny hodí někam jinam a každý tomu to Něco ze sebe dá. A i když pak si někdo myslí, že tohle tam nemělo být a tohle mělo být jinak, tak je to právě jen ten jeden pohled. Díky té značné míře improvizace a schopnosti „naladění se“ se nám může podařit jaksi spojit protiklady, ty naprosto odlišné pohledy tak, že výsledek působí konzistentně. To má pro mne ten smysl a půvab, právě to dodá ten „jiný“ zážitek. A to i díky těm filmům, které to celé mohou ještě „zkomplikovat“, posunout někam zcela jinam a posluchače ještě více znejistit. Neboť nechceme sdělovat nějaké konkrétní poselství, nějaké jasně definovatelné pravdy a demonstrovat nějaký svůj pohled na svět.

   Takže třeba texty považuješ za omezující faktor?

   To je přesně o čem jsme nyní mluvili. Text je již příliš konkrétní, moc směřuje posluchačovo vnímání pouze tím jedním chtěným směrem. Kdysi dávno jsme nějaké texty používali, ale to bylo v hodně raných začátcích a velmi krátce. Texty k téhle muzice prostě nejdou.

   Cítíte se se svou hudbou příslušníky nějaký scény?

   My hlavně každý posloucháme něco jiného. Ale takřka všichni jsme začínali před mnoha lety v punkových kapelách, jsme poznamenaní Dead Kennedys a Sex Pistols a pořád je to, myslím, minimálně v jakémsi pojetí muziky, znát. Samotní Do Shaska! nikdy punk nehráli a hudební projev vždy byl a je diametrálně odlišný, ale všichni jeho členové s punkem jako prvotním hudebním stylem začínali. Každý starší punker z Ústí nad Labem si musí pamatovat MVS, Penissilin a DPN! Takže nejlogičtější by bylo nás zařadit do bývalé punkové scény 80. a 90. let, což je ovšem vzhledem k hudebnímu projevu absurdní. Já se obávám, že ve skutečnosti nepatříme nikam, nikde nás nechtějí a my se nechceme přizpůsobovat nějakým pravidlům toho kterého žánru. Produkujeme zvláštní, podivnou hudbu, tak co třeba škatulka „divné hudby“? Ale od začátku jsme byli asi z rozpaků řazeni k industriální scéně a občas k ní stále býváme počítáni. Jenže, malá scéna - pár lidí, kteří se navzájem znají a navzájem na sebe nevraží. Navíc mám temný pocit, že spoustě z nich chybí nadhled a sebeironie, zvlášť právě lidem okolo „industriálu“, kteří svoji tvorbu berou na můj vkus příliš vážně, „přísně a stroze“. Absence jakékoliv odlehčenosti a abstraktnosti mi na většině zvláště domácí industriální produkce připadá směšná a to její aktéry obzvláště popuzuje. Samozřejmě i zde se nedá bagatelizovat a existují seskupení, s kterými i přes odlišný hudební projev, máme více než pocit souznění, např. VO.I.D.

   A ve světě?

   Svým chápáním hudební tvorby a svým projevem jsou mi blízké projekty jako Muslimgauze, Coil, Zoviet France, Rapoon nebo The Hafler Trio. Tahle muzika mi přijde zajímavá, originální, proměnlivá a jaksi neidentifikovatelná, ale hlavně se zde dají najít paralely k Do Shaska! v samotném přístupu k tvorbě. Tohle mi přijde, že jsou věci blízký našemu vnímání a pojetí hudby. Tady však mluvím víceméně sám za sebe, neboť ostatní se pohybují, jak jsem již říkal, v odlišných hudebních oblastech a určitě by si i tam našli své spřízněné kapely, ať již z hudebního nebo jiného hlediska.

   A reakce tam odsud?

   Každopádně příznivější než ty domácí. Poslední dvě alba docela úspěšně distribuuje Soleilmoon, což je asi největší firma zabývající se právě „divnou a jinou hudbou“. Vyšlo pár vesměs velmi kladných recenzí v italských, belgických a rakouských časopisech zaměřených na elektro - ambient - industrial. Navázali jsme užší spolupráci s ruským labelem Tantric Harmonies, kde vyjde snad na konci roku nové CD. Ozvala se nám také francouzská „kapela“ Mlada Fronta produkující jakýsi rytmický elektro-industriál s nabídkou společného hraní. Na podzim možná vyjde turné po Polsku společně se Seismic Wave Factory a V.O. I. D.

   Existují v tomhle případě vůbec nějaké tzv. ambice?

   Tak hlavně Do Shaska! kapela v pravým slova smyslu určitě není. Nepatříme do žádného hudebního žánru, nemáme zkoušky, ani ambice prosadit se v komerci, ani v „undergroundu“. Navzájem se ani příliš nevídáme, každý jsme z jiného města a potkáváme se prakticky jen při příležitosti koncertů. Ale má to právě ten půvab, že nikdo pořádně neví, kam směřujeme, jak to dopadne. Nikdo z nás nemá vyhraněnou představu o dalším vývoji, kterou by se snažil realizovat a prosazovat. Do Shaska! je snový přelud, neuchopitelný organismus, obluda, která se chce zalíbit. Žije to opravdu vlastním životem.

   Mají členové Do shaska! ještě nějaké jiné hudební aktivity?

   Vlastně každý působí ještě v jiném hudebním sdružení. Fagotista hraje ve školním symfonickém orchestru, hráč na klávesy je platným členem dubové party Orły w błocie Europy, bubeník a hráč na didjeridoo mají „barovou“ kapelu Andalusian Dogs. Spolu se sudetským multiumělcem Paaschou jsem na konci léta založil militantní dark-ritualtechno projekt Zlozvuk Sound System a do konce roku by se měla objevit první nahrávka.

   A na závěr ještě top 10 tvých nejoblíbenějších nahrávek

   Uvádím je bez nároku na pořadí.

COIL - Horse Rotorvator - zásadní věc z roku 1986, která přinesla zcela nové pojetí využití elektroniky v hudbě
DEUTSCH NEPAL - Benevolence - druhé a stále nejlepší album švédského projektu z roku 1993, hypnotické zvukové struktury, které našly spoustu napodobovatelů
DIAMANDA GALAS - The Divine Punishment & Saint Of The Pit - první a druhá část trilogie The Masque of The Red Death (Plague Mass)
DEAD KENNEDYS - Fresh Fruit For Rotting Vegetables - bez komentáře
TEST DEPT/BRITH GOF - Gododdin - hudba k divadelnímu představení z roku 1989
ARVO PART - Tabula Rasa
SWANS - Children Of God
EINSTUERZENDE NEUBAUTEN - Halber Mensch
ZOVIET FRANCE - Mohnomishe
STEVEN STAPLETON + DAVID TIBET - The Sadnes Of Thinks

Vladimír Lábus Drápal
Mašurkovské podzemné č.26, 2003

16.02.25

Referát o hudebníku Zdeňkovi, do kterého občas zasahuje Kobylka

   Zdeněk je napříč různými hudebními scénami znám nejvíc jako Kobylka a je experimentálním multiinstrumentalistou. Hraje s úctyhodným počtem těles, který zběsilým tempem narůstá od roku 1991. Navíc se zdá, že jakmile s nějakým projektem začne, už ho nepustí, tedy pokud mu nezačne zvonit umíráček. Tomu projektu. V současné době ho můžete vidět a především slyšet v Zabloudil/a, Audio Noise, 3 Onany Boys, The Jaykobs, DJs Capella, Universal Swing Brothers, Da Top Drumbreakerz nebo Scratch Brothers. Občas hostuje ve vážně slavných kapelách jako Massola nebo Aparatproject, v minulosti i třeba velmi epizodně v projektech OVO nebo SKLO.

   Na začátku devadesátek se Kobylka přimotává ke své první kapele s názvem Zabloudil, která má navíc zajímavou historii. Ta se začala psát již v roce 1987. Sebecharakteristika uskupení zní: „Originální improvizační sdružení přesahující všechny druhy hudby i nehudby, prostorů, zvuků a hluků...“ Jak kapelník zvaný Čunďa uvedl v níže specifikovaném rozhovoru „Na počátku bylo ticho a klid. Pak rána pěstí mezi oči a poté třesení na celý život, vibrace na hranici osvícení a šílenství.“ Typickým znakem jejich hudby je prý konstruktivní destrukce. „Hudebníci na pódiu ze sebe vydávají vše. Pod náporem jejich energie se cítíš jako prosvícen radioaktivním zářením, můžeš sice pozorovat pohyb svých kostí, ale vnoříš-li se do jejich hudby, ztrácíš nad sebou kontrolu.“ (Zdrojem obou citací je rozhovor pro 6. číslo časopisu “Mrdvola” , který má pouze tištěnou podobu.)

   Kapela to však byla ze začátku bezejmenná. Její osazenstvo hrálo pod roztodivnými názvy např. Samočinná Pinkačka, Co chceš, To je normální, SJB Klokani atd. Mnoho názvů jim z čirého zoufalství dali samotní pořadatelé, třeba: Bez názvu nebo Vynikající kapela z Přerova, co nemá jméno… To všechno bylo tak zábavné a originální, že si kapela ani nepřála mít jedno konkrétní jméno. Ale nakonec se rozhodla, dle svých slov „dát lidem, co chtějí“ a tak se název ustálil na Zabloudil. I s aparátem to měla kapela zvláštní, často kupovali nástroje „naslepo“, v dobré víře, že se na ně někdo z nich naučí nebo seženou někoho, kdo na ně již hrát umí. Ale i tak jim to šlapalo velmi slušně a obliba rostla. Podobně jako přirozené konflikty a změny sestavy střídané tvůrčími záchvaty.  Kobylka se k Zabloudil přidal v roce 1991, začal na postu bubeníka a setrval v kapele do roku 1998. Mezitím to společně dotáhli ke dvěma albům, dvěma singlům a koncertům po celém starém kontinentě. 

   Jak ses dostal k Zabloudilům? Nabídl ses jim jako bubeník, kterého zrovna hledali? A to už jsi bubnovat uměl?

   Jako většinou ke všemu, co dělám, tak k Zabloudil mi pomohla náhoda a trošku nedorozumění. Kamarád, který s nimi tehdy zkoušel na trubku si špatně myslel, že jsem hrál na bicí na jedné amatérské industriální demokazetě. Oni zrovna hledali někoho, kdo by s nimi improvizoval, tak mě přemluvili. Tehdy jsem vlastně poprvé seděl za klasickou soupravou a zjistil jsem, že jako levák musím mít všechno sestavené naopak. No legrace… Ale nějak si to sedlo, rozuměli jsme si a nakonec z toho byl netradiční originální tvar, se kterým jsme celkem dost hráli a projeli hodně zemí Evropy. 

   V roce 2014 došlo k obnovení kapely „ve velké sestavě“. Název se změnil na genderově korektnější Zabloudil/a, protože se do party přidaly ženy s mikrofony i nástroji. Začalo se hrát více elektronicky, ale stejně neuchopitelně. Stálé složení v současné době představuje zpěvačka a kytaristka Zuzana Marková, již zmíněný Čunďa hrající na kytaru a analogický sytezátor + má pod palcem světelné efekty, Kačka zpívá a hraje na buben, Šimon tančí a ovládá světla; Jirka dělá živou videoprojekci a také ovládá světla, ty jsou naše vlastní, které si vozíme a konečně Kobylka obsluhuje bicí a samply. V repertoáru kapely najdeme prvky psychedelie, free-jazzu, noisu, punku, industrialu a minimalismu. Tvorba je plně improvizovaná.

    Kobylka o původních Zabloudil říká: „Ten styl se dal těžko zařadit. Bylo to hodně energické, dynamické, hlučné, taková drsná alternativa. Nejprve byl Zabloudil ve složení kytara, basa, bicí, pak těch nástrojů přibývalo, až myslím k sedmi a postupně se ten styl hry propracovával k absolutní improvizaci. Ale o taneční muziku se to neotřelo ani náhodou.“

   Tak asi proto, a navíc veden osvojenou improvizací, začal Kobylka někdy kolem roku 2000 hrát společné sety na bicí s DJ´s a různými tanečními projekty. Snad jako první v republice nastartoval s DJ Allekim projekt spojení DJe a živých bicích. Od té doby svými live improvizacemi doprovází mnoho DJs a projektů v širokém spektru taneční hudby od techna přes house, drum'n'bass, jungle, EDM, disco, breakbeat, electroswing nebo tech-house - mimo jiné i na festivalech a velkých parties jako například Let It Roll, Air Festival, Rock for Churchill či Apokalypsa nebo slovenských Euphoria, Oxygen, XXL Fest, Good Vibrations a Free Summer. Stále experimentuje se zvukem a v poslední době kombinuje akustické bicí s elektronickými a samplery. V DJ setech jsou jeho nejčastějšími partnery Spyre, Ondrash, Switch, Harry Jr., Jungling Jay, DJeda Lebedanebo Sukowach.

   Ten nápad spojit DJ hraní se živými bicími měl prapůvodně DJ Estez ještě v době, kdy Kobylka hrál se Zabloudil. On kapelu znal a navrhl, jestli by nezkusili něco podobného live na party. Úplně poprvé to bylo asi v roce 1997 na jednorázové neskutečné akci v olomouckém Sklubu a bylo kuriózní, že Estez se toho trochu lekl a místo toho, aby mixoval živě z desek, tak si dopředu nahrál mix na kazetu a hrál vlastně na playback. Ale celkově to mělo úspěch a sem tam si dohromady zahráli. Zdeněk si tak trochu představoval, že to bude znít jako jeho tehdy oblíbení Tribal Drift anebo možná dokonce Faithless. 

   Když v roce 2003 dostal Kobylka v rozhovoru pro webportál Rave.cz otázku, zda je jeho aktuálním nejoblíbenějším stylem techno, odpověděl: „Já můžu slyšet všechno, hlavně aby to bylo energicky zahrané, takové to "nahoru/dolu" nebo zase naopak pohodička s vokálama, záleží na momentální náladě a nejlíp by bylo, kdyby se na party hrálo každou chvíli něco jiného - ale teď je to většinou striktně rozdělené na stages a je to celkem ubíjející. Ale nejradši hraju techno, protože to je ten můj přirozený rytmus, nad kterým moc nemusím přemýšlet.“

 Pocházíš tedy z techno prostředí? Posloucháš třeba i metal?

   Já jsem v mládí vlastně vyšel z toho klasického metalu 80. let ala Accept nebo Manowar, pak jsem zase tvrdě přešel k elektronice jako byli Depeche Mode, Nitzer Ebb a spol., v devadesátkách zase spíš kytarovky ala Sonic Youth, The Cure. Na bicí jsem začal hrát v 21 letech total improvizační alternativu se Zabloudil/a od roku 2000 s DJs v různých stylech, jak už je uvedeno výše. Poslední 3 roky teda i ten noise.

   Co pro tebe teda znamená žánr noise? A v jaké jeho poloze se cítíš nejlíp?

   Noise je pro mě dokonalý očistec, nahuštění energie a zase její výdej v krátkém časovém rozpětí. Zatím všechny „polohy“, co jsem vyzkoušel, tak jsou super. Se Zabloudil/a a s DJs hraju na bicí – ty mám kombinované akustické i elektronické, u Zabloudil/a ještě využívám samplované loopy. S Massolou nebo 3 Onany Boys různé noise krabičky, virtuální i klasické analogové synťáky, samplery…

   Kde se v člověku sebere první impulz ke koupi krabiček?

   Já mám pořád to pnutí zkoušet něco nového, taky mě sem tam někdo popíchne, proč nemám nějaký sólo projekt, některé ty krabičky nebo synťáky jsou hodně levné, tak proč to nezkusit…

   A to ses na všechny ty nástroje naučil sám, bez hudebky a bez učitele?

   Na všechno sám, hlavně teda živým hraním, protože sám necvičím a s projekty zkouším jen velmi zřídka… K nástrojům přistupuju takovým diletantsko-anarchistickým přístupem a postupně live objevuju, co vlastně umí. 

   Komponování teda vůbec neprobíhá, vše je improvizace?

   Komponování vůbec… noty neumím, zkušebnu nemám, ani žádný nahrávací přístroj… Takže vše total improvizace… Třeba při hraní s DJ´s jsem nikdy žádný mix neslyšel dopředu a dodneška nevím, co se bude hrát za pár vteřin.

   Navíc prý nerad zkoušíš…

   Já na to zkoušení moc nejsem... A už vůbec nechápu, jak třeba někdo může zkoušet třeba tři hodiny denně. Mě to vždycky bavilo, jen když jsem měl kolem sebe lidi, se kterýma jsem hrál, pak to dalo i nějaký čtyři hodiny, ale sám...? Samozřejmě neříkám, že by mi zkoušení a lepší technika nepomohly, ale jsem lenoch.

   Míváš-li hudební nápady, které pak chceš ztvárnit, jak si je zapíšeš, poznamenáš?

   Hudební nápady by sem tam byly, no ale ty zas nezaznamenané někam uniknou… Mám spíš takový koncepty, zvuky nebo samply a smyčky, který bych rád někdy použil a někdy třeba použiju. U Zabloudil/a používám právě nějaké stálé loopy, takže jsem si k nim už i nějaké rytmy zapamatoval. Ale samozřejmě v průběhu času zase zapomínám, jaké samply mám v tom sampleru nacpané.

   Co je zač projekt Audio Noise a jak funguje? Jsem si všimla i na nějakém videu, jak hraješ „fyzicky“, že to hodně prožíváš, skoro u toho tancuješ.

   Audio Noise je moje čistá osobní improvizace z kombinace elektronických bicích, samplů, noisů, zvuků + taky mých oblíbených československých pop hitů ze 70. let prohnaných noisovým mandlem nebo nějakým takovým soukolím. No, a ty taneční rytmy a pohyby se mi tam vždycky nějak vetřou… To je ta deformace díky hraní s DJs.

   Nějaký komentář k hraní s Massolou?

   Massola je parádní… tady je zas zajímavé, že napřed jsem viděl nějaká videa, poslouchal nahrávky a to mě až tak moc nezaujalo. Ale pak přišel dokonalý živý koncert! To u mě hodně rozhoduje a nejradši kapely „zažívám“ na koncertech a už pak ani nemusím třeba slyšet nahrávky, protože ten live zážitek je na záznam většinou nepřenosný. Čili podílet se osobně na živé produkci Massoly je pro mě neskutečný zážitek!

   Co jiné vzory, životní či hudební, komické?. A tradiční otázka, něco veselého či kuriózního ohledně aparátu či vystoupení?

   Takhle z jedničky si asi na nic ultraveselého nevzpomenu, možná ani na papíře by to tak nevyniklo, jak při živé komunikaci, třeba když jedu s někým autem a podle situace si vzpomínám – ale občas mi někdo říká, že bych měl napsat knížku… nebo mít rozhlasový pořad „Dědeček vypravuje“. Vzory moc nemám, spíš tak lovím nějaké zajímavé elementy setupu. Hodně mě ovlivnilo společné turné se Skoty Dog Faced Hermans. Jejich bubeník Wilf měl sestavu poskládanou naprosto anarchisticky aka každý buben jiný + různé vlastní udělátka… tak to byl velkej předěl a hodně velká inspirace. Od té doby mám takové „pokřivené“ a „hybridní“ setupy, cha cha…

   Vnímáš vůbec publikum během hraní?

   Moc ne, mám dost starostí se sebou a taky musím sem tam sledovat spoluhráče.

   Máš ještě nějaké "vedlejší umění"? Tanec, zpěv, kresba, grafika, divadlo...

   Grafikou se živím ve svém zaměstnání a pak už kromě muziky na moc věci čas nezbývá… Teda ještě strašně rád spím.

   A taky nedáš dopustit na kšiltovky a dvě věty z toho prvního citovaného rozhovoru bych skoro viděla jako tvoje motto: “Moc nad tím nepřemýšlet a hlavně si to užít naplno. Prostě všechno zahraný na principech kytarovýho hardcoru - žádná věda a strašně moc energie.” 

Karolina Válová 2019