Za sólovým projektem Vojenská nemocnice stojí Klaus Mike Hübner, který o sobě tvrdí, že je „vyloženě Lo-Fi člověk“ a milovník vysokých frekvencí.
Během našeho seznamovacího mailování jsi uvedl, že plánuješ vydat „on-line album“ 28 let Vojenské nemocnice s tím, že máš skoro 80 nahrávek a nejsi si jist výběrem… Už se to nějak rýsuje?
Tak mám ten předvýběr, ale nevím, zda tam mám dát to, co mi samotnému přijde nejdůležitější nebo to, o čem si myslím, že by se to někomu mohlo líbit. Možná si nechám poradit… Jak to provedu technicky, také ještě úplně nevím. V tomhle jsem laik.
Udržet 28 let stejný žánr a směr asi ani není možné…
Nikdy jsem neměl pocit, že moje tvorba patří do nějakého žánru, rozhodně jsem nikdy neměl touhu, někam patřit. K čemu by to bylo? Vůbec nevím, zda to někdo poslouchá. Poslouchám to já. Proto jsem ani neměl zájem něco vydat ve větších číslech. Skoro všechno jsem rozdal mezi kamarády. Spousta CD jsou unikáty, od kterých mám jen digitální kopie.
Hudba se postupně proměňuje...
Začínal jsem s naprostým minimalismem, byly „skladby“, které měly zvukový materiál kolem 100 KB a pořád se mi líbí. Zkusil jsem aleatoriku a nejrůznější způsoby jak přepsat nehudební předlohy do zvukových šablon, například šachovou partii nebo lyriku od Kurta Schwitterse. Poslouchat se to moc nedá, ale přece jen jsem rád, že jsem takové věcí dodělal. Pak přišel vliv z Ukrajiny, ten je znát kolem 2002/2003. Vždycky byly různé věcí, co mě ovlivňovaly jako noise, drones, různé world-music komponenty, třeba arabské, africké, ale i moravské. Řekl bych, že jsem se obvykle snažil, aby album mělo koncept, třeba „Fenster & Balkon“ nebo „TESLA ORWO BOX“. Spousta nahrávek ovšem vznikla i přímo, z nějaké konkrétní nálady jako v „Meine Drohne“ nebo „Mein Organum“. V poslední době jsem měl zase nápady, ale chyběla mi síla je dotáhnout. Chtěl jsem třeba po svém interpretovat německé proletářské písně…
Jaký byl první záměr projektu Vojenská nemocnice?
Záměr tam nebyl. Vždy jsem miloval hudbu, nezbylo nic jiného než sám něco začít tvořit.
Proč takový název?
Původně jsem používal anglický název Infirmary (podle „Infirmary Waltz“ od Edwarda Ka-Spela, považoval jsem to za perfektní skladbu). Jakmile jsem se dostal blíž a blíž k češtině a k Česku, tak jsem chtěl český ekvivalent, název Vojenská nemocnice mi přišel nejbližší. Zatím poslední CD natočené jako spolupráce s ukrajinským projektem Naughty Saw se jmenuje
„Feldlazarett“, což je zase německý výraz pro totéž.
Tuhle nahrávku vaší kolaborace jsem si poslechla, a kromě hudby mě zaujaly dvě věci: bylo to natočené na minulý přestupný rok, tedy 29. února 2016 a taky veselá sebecharakteristika Naughty Saw jako „experimental, field recordings, drone, dark ambient, industrial, power electronics, noise, and other dub…“
Co se týče celkového vyznění, tak je tam určitě víc slyšet Naughty Saw než Vojenská nemocnice, v poměru asi 3:2, ale mám tu nahrávku hodně rád. A těch CD mám ještě docela dost doma. Čtenáři, jestli ho někdo chcete, napište.
Společným jmenovatelem té spousty hudby, co jsem měla možnost slyšet je minimalismus a určitá naléhavost sdělení, byť často bez agresivity… Značnou zvukovou roli dostává příroda, fandíš jí nebo lidem?
Ano, minimalismus zní fajn, sám bych ještě chtěl dodat, že jsem vyloženě Lo-Fi člověk. Ostatní podle nálady. Pochopitelně dokážu cítit hněv a zobrazit ho i v tvorbě, ale příliš často to není. Někdy se tam možná projeví smutek, ale většinou bych řekl, že vlastní emoce jsou spíše upozaděné. Doufám, že je vyvolám u posluchačů. Člověk je součástí přírody, i když se dost často tváří, že tomu tak není. Dokáže kvést a shnít. Jediný rozdíl, který vidím je ve způsobu, jak s ním komunikovat. Rozhodně nejsem misantrop.
Na co všechno hraješ?
Na to, co mi přijde do ruky… zatím jsem skoro všechno zvládl, až na saxofon, ten mi nešel, ale saxofon stejně nemusím… Opravdu jako zdroj zvuku může fungovat všechno. Na jednom CD z BOXu (10 CD) jsem třeba rozmlátil různé CD, dále použil klasické instrumenty jako kytara, housle, klavír… Všechno to tam někde je, ale jak říkám… Lo-Fi laicky. Lo-fi-fields!
Jak u tebe funguje tvůrčí proces od nápadu po release?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel – nápad – nahrávka (nebo nápad – koncert), to jo, ale release? Nene… Někdy si jen tak sednu, i naprosto bez konceptu, postupně něco zkouším, většinou to pak zkazím a vyhodím, ale někdy takto vznikly i nahrávky, které mám dodnes rád. Jo, a k releasům… Jeden koncept bych vlastně popsat mohl. V roce 2002 u mě byl na návštěvě můj dlouholetý kamarád s uměleckým jménem Der sensible junge Mann (DsjM). Domluvili jsme se, že si během pobytu nahraje své
sólové album a
já taky. Nazvali jsme to pracovně sesterským albem, podle Current 93 a Nurse with Wound, kteří to v devadesátých také jednou takhle udělali. Mimochodem mezi oběma projekty je spousta, vážně velká spousta paralel. DsjM byl i nejdůležitějším členem našeho projektu
Heldenmutter. Byli jsme tehdy s výsledkem nahrávání docela spokojeni. Nazvali jsme to „Be Up To Mischief“. Spokojenost vlastně byla velká až do té míry, že jsme se o 6 let později, ještě společně s dalšími, rozhodli nahrát „
Be Up To Mischief 3“ jako závěrečné album právě od Heldenmutter. Byla to tehdy velká sranda, společně jsme vybírali nejrůznější hudbu od popu, přes folk až třeba po Kraftwerk… , například Gabriel/Bush, Coil,
Slayer, ABBA, t.a.t.u., Nohavica, Cathedral, Boyd Rice, Beuys… a dělali z toho velmi svérázné cover verze. Celé se to nedá brát vážně.
Co hudební hosté a umělecké spolupráce?
Spolupracoval jsem se svým bývalým studentem Matějem. Myslím, že jeho projekt
FUNGITRASH je známější než Vojenská nemocnice. Pak na posledním CD s Artjomem z Naughty Saw. Vždycky jsem ale měl nějakou podporu od kamarádů nehudebníků. A dost dlouhou dobu trval, také kamarádský, projekt HELDENMUTTER, o kterém už trochu byla řeč. Hrála nás tam spousta, ale k projektu Vojenské nemocnice už pak přispěl málokdo.
Kdybys měl vybrat nějaké zásadní nahrávky. A kdyby to šlo, připojit k nim historky…
„Sie und ich fallen“
Za tímhle je historka vtipná a týká se tzv. „Datenrestů“, přeloženo do češtiny, „zbytků dat“. Dost se mi totiž stávalo, že se v různých nahrávkách objevily zvuky navíc. Nikdo neví, odkud se berou, ale existují. Tak jsme s kamarády věřili na teorie „ghost in the machine“ (něco, co neovlivníme a co si „the device“ přidá sám). Úlet, že jo? Celé tohle album je sestavené z „Datenrestů“, které se objevily na magnetofonových páscích mého otce. Nahrával si kus života písničky z rádia z tehdy „západního“, tudíž zakázaného vysílání, z televize, různě… a vždycky se k tomu nahrály nějaké zvuky navíc, které tam nepatřily. Všechny jsem je vybral a udělal z nich album. Dělal jsem k tomu doprovod na keyboard, ale ten bych dneska už asi vynechal. Z tohoto nápadu jsem ještě čerpal na „TESLA ORWO BOX“, což považuji za nejpodařenější projekt…
„Aus ner Hymne“
Příklad „aleatoriky“, v podstatě to nahrál můj syn, kterému tehdy bylo asi osm let. I titul vymyslel, hodně ho to bavilo. Ale nějakou výraznou hodnotu pro nezasvěcené posluchače to asi mít nebude…
„Ukrajina Pattern“ mám dodnes velmi rád. Jsou tam dva hlavní komponenty. Jedním z nich je klavír. Celé album vzniklo na Ukrajině, kde jsem kromě svého AMIGU neměl v podstatě nic. No, vzal jsem si knížky. Jedna z nich byla „Die schöne Magellone“, kterou napsal Ludwig Tieck, německý představitel staršího proudu romantismu. Obsahovala typické rozervané, místy temné básně, díky kterým jsem pak složil melodie. Nahrát jsem to mohl až po návratu do ČR. Jo a ten klavír… Jednou jsme se víceméně náhodně dostali do Jihlavy a byli narychlo ubytovaní v paneláku. Ten byt byl krásný a v něm klavír. Tak jsem jím doplnil nahrávku.
„To“ je největší, nejrozsáhlejší projekt, který jsem dělal, trvalo mi to cca 2 roky. Měl jsem k dispozici veškeré pásky na magnetofon, které nahrál můj otec. Já jsem to pro něho digitalizoval a při tom jsem znovu prožíval své dětství. Často jsem věděl, která písnička bude následovat po té, kterou jsem právě slyšel. Asi těžko si dokážeš představit, co to pro mě bylo za poklad. Box obsahuje celý ten archiv v originální zvukové kvalitě, výběr nejlepších skladeb (teda podle mého vkusu), jeden originální pásek do magnerofonu a pak 2 CD s mou tvorbou. Můžu říct, že nikdy mě nic tak bavilo jak práce na „TESLA ORWO“ (TESLA jako český výrobce těch magnetofonů, ORWO byla východoněmecká firma vyrábějící pásky)
„ZT 6“
Mám rád vysoké frekvence, což se asi z mé tvorby za posledních dvacet let dá dost vyčíst. Tahle věc je z jednoho z posledních alb. Jedná se o zpracovanou starší záležitost, částečně nikdy nezveřejněnou, obohacenou o nově nahrané pozadí - vysoké drony. Poslechnu si to ještě občas, ale už to nevidím jako cestu, kterou bych chtěl následovat.
To je záležitost stará tak 14 let… Tam je důležitý text a na housle hraje můj syn. Taky mám tu skladbu v oblibě.
„Sedět na táboře“. Diskotéka. No to je nahraná čistá improvizace z posledních mých dnů v Německu, o pár dní později jsem se už stěhoval do ČR. Tohle bych ale asi jako výrazný vzorek své tvorby zrovna nevybral.
Pokud hudba Vojenské nemocnice není on-line, na čem a u koho vychází?
Téměř vždy ve formátu CD-R. Často vyjde jen 1 až 5 kusů, někdy i kolem 30.
Vydáváš to tedy sám, bez labelu?
Ano!
Grafické zpracování u jednotlivých nahrávek je taky dost rozdílné…
Hm, tak to může být právě tím obdobím 28 let, ale nějaká kontinuitu se tam určitě najde jako koláže nebo dětská malba… Grafiku na „Feldlazarett“ jsem navíc nedělal já. Většinou jsem se snažil dát si na výtvarnu záležet a navíc tam dát něco autentického, třeba na „Ukrajina Pattern 2“ je rozříznutý rentgenový snímek mých plic, poté co mi zjistili, že mám zápal pic. Byl jsem tehdy v karanténě, dva týdny sám v bytě, takže jsem relativně připraven na aktuální situaci, už s tím mám zkušenost.
Vojenská nemocnice a živá vystoupení, jde to dohromady?
Pokud ano, jak vše probíhá?
V Německu jsem pár koncertů měl, v České republice jenom
dva. Ten poslední byl před více než deseti lety. Bylo ovšem opravdu povedený,
společně s Fungitrash. Na živé hraní nemám v současné době moc času, v
roce 2008 se nám narodila dcera, o dva roky později jsem aktivně vstoupil do
Strany zelených… Ale ke koncertování bych se chtěl časem vrátit. Ovšem s
nějakým dopředu promyšleným konceptem a ten momentálně nemám. Ale když už, tak žádná show, bez videoprojekce, ideálně tma;
důležitá je jediná věc – zvuk.
Karolina Válová 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat