Drone-noise projekt Koroze: “někdy se v tom zvuku úplně ztratím”

    Je to moje častá úvodní a už dost nudná otázka, nicméně dost zásadní, ...takže jak ses dostal k hudbě?

   To se asi jako většině lidí přihodilo už v dětství. Nejdřív sem jel otcovy country a folk desky a pak mi nějaký jeho kámoš půjčil desku KISS – Alive II. Mně samotnému to teď zní srandovně, ale mohlo to být tak v roce 1985. Jsem z malinkatý osady ve Vysokých Tatrách o zhruba 100 obyvatelích, bylo mi 6 nebo 7 a už jen ty pomalovaný tváře, obrovská scéna a oheň mě úplně rozsekaly. Časem se zdrojem hudby stal všemi nenáviděný soused, který pak pobodal vlastní ségru, to je ale jiná story. Pak už to šlo nějak samo.

   Máš za sebou i hraní v kapelách?

   Posledních asi dvacet let s kratšími či delšími pauzami hraju v nějakých kapelách. Hrál jsem na basu v Time of My Life, Dawn to Come chvilku v Godoth Youth a teď naposledy na kytaru v Antisocial Skills. Teď už ale nehraju nikde, začalo to být pro mě nějakým způsobem náročné a přestal jsem to zvládat, zároveň nechci ty lidi brzdit tím, že tomu nedokážu dát tolik, co si to žádá. Antisocial Skills ale samozřejmě hrajou dál a je to pro mě společně s Vole asi nejlepší punk kapela v Československu. Párkrát mě teď ještě poctili strejdové z Raw Deal pozvánkou na koncert, když jim vypadl basák, to byla zajímavá zkušenost.

   V té době ale asi nezačala tvá fascinace hlukem, to už bylo, předpokládám, dřív…

   Co se týče noise nebo spíše drone, dlouho jsem nad tím uvažoval, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych něco takového dokázal dělat, protože jsem vůbec nevěděl, jak na to. Nicméně mě noise a příbuzný žánry baví již dlouhou dobu. Třeba starý desky Einsturzende Neubauten mě vlastně hodně bavily už na střední. Pak sem viděl docela hodně věcí naživo a byl sem třeba v Lublani na Noisefestu, to byl super zážitek. Ale nijak moc se v té scéně neorientuju. Spíš mě baví poslouchat věci, co dělají lidi, který znám osobně. Na rozdíl od spousty lidí mi to ani nikdy nepřišlo jako něco primitivně jednoduchého, proto mi to asi tak dlouho trvalo, než jsem se rozhýbal. Drone je pomalá cesta :D

   Kdy nastal zlom, že sis koupil vybavení a začal hrát sám?

   Možná před rokem a půl sem si koupil první synth, na kterém jsem se nějak pokoušel zjistit, co s ním vlastně dokážu, nebo spíš jak funguje. Kromě toho, že zdrojem zvuku je oscilátor, jsem vůbec netušil jak by to všechno mělo pracovat. Naštěstí kamarádím s takovýma ještěrama jako Michael (Kult Masek), Vitamín (NBDY) nebo Šaman (Talk=Trouble), kteří ví. Za tenhle kamaradenshaft jsem hrozně rád. Postupně jsem pak vystřídal nějaký další stroje a prozatím jsem skončil u moduláru a sampleru. Ani nevím, jestli ty věci používám „správně“, ale pomalu se učím. Trávím u toho hodně času, kroutím knobama, zapojuju kabely, cítím se jak vědec a poslouchám zvuk větráku, co mi z toho nakonec vyleze. Vše zpovzdálí řídí kočka. 

   A není v tom právě ona pro žánr tolik příznačná kreativita? „Správné používání“ techniky a postupů mi naopak přijde jako přitěžující okolnost.

   Já si stále myslím, že když věci znáš do detailu, umožní ti to udělat to, co potřebuješ, ale zase takhle je to dobrodružnější. 

   Jak výraznou roli v tvých setech hraje improvizace?

   Tak půl na půl, nějaký základ mám připravený a pak s ním naložím v závislosti na svém rozpoložení a místě, kde zrovna jsem. 

   Co se ti při hraní honí hlavou? Soustředíš se, necháš mysl poletovat nebo úplně vypneš?

   Pro mě je obrovský rozdíl, jestli hraju naživo nebo sám doma hezky bez lidí. Nejsem zrovna pozitivní člověk a i můj vztah k sobě je dost heavy, ale u toho hraní se začaly objevovat chvíle, kdy se v tom zvuku úplně ztratím. To mě na tom nakonec zaujalo asi nejvíc. Nadevše si cením klid, kterého se mi ale moc nedostává, snad jenom v přírodě. Vše se zjednoduší, zprimitivní a omezí na to, co se zrovna děje. Rád chodím na stejné místa stále dokola, nemám potřebu procestovat celý svět, ale být po stý na nějakém svém oblíbeném místě, to bych za nic nevyměnil. Hraní se stává postupně takovým „místem“. Zní to jako nějaký ezo píčoviny a asi bych na to nalákal spoustu lidí i do sekty, kdybych nějakou měl. 

   Takže nejvýraznější hudební nápady k tobě přichází ve chvílích zklidnění v přírodě?

   :D já nevím. Teď jsme s Michaelem spali v lese a byl brutální liják. Celou noc. Každý jsme v tom, jak ten déšť byl hodiny monotónní, slyšeli po čase různý věci. Já slyšel něco jako chorál. Mistr z Nuslí dokonce viděl lidi s čelovkami. Asi ten sbor, co sem slyšel já, nějak procházel kolem.

   Užíváš si určitou manipulaci publikem? V tu chvíli přeci jen určuješ pravidla dění.

   Neužívám si žádnou manipulaci s nikým. Živé hraní je pro mě hodně stresující. Ale to bylo i v kapelách. Nevím, jestli se to někdy změní, ale stejně mě to asi baví. Lidi se snažím nevnímat, jinak bych nedokázal hrát. Soustředím se jen na záměr. Mám nějakou představu, jak by to mělo vypadat a chci to zahrát, co nejlépe. Pokud tohle proběhne, můžu spokojeně odejít. Ostatní je vedlejší. Když se to někomu líbí, mám samozřejmě radost. 

   Osobní přesahy do dalších umění?

   Nedělám žádné jiné umění a nevím, jestli to, co dělám, nějaké umění je. K trackům, které mám na bandcampu jsem akorát přidal nějaké svoje fotky. 

   Které jsou ale vážně krásné. Dost mě zaujala bandcampová nahrávka „Moving Glacier“, která je přesně rok stará. Při poslechu si promítám abstraktní obrazy, chvílemi mi to přijde až jako duchovní hudba. Jak to celé vzniklo?

   To je první věc, co jsem nahrál, pak jsme to vydali jako split kazetu společně s Kultem masek.

Na té fotce je ledovec někde pod Kazbegem na Kavkazu. Pokud ti to zní jako duchovní hudba, tak to trochu vysvětluje, proč se v tom někdy ztrácím, hehe, to sem rád, že to maká podobně i někomu jinému. 

Karolina Válová 2019