Psaná kulturní rubrika relácie Bawagan už dávno není jen o punku. V nezvykle osobním a částečně multimediálním rozhovoru v úvodu fúzujícím s encyklopedicko-esejistickými výlevy se představí NBDY.
NBDY je hudebník, částečně i performer, vydával zin BBD (aka Black Block Dog) a je spolumajitelem labelu “Dog Bless You Records” (DBY Records) orientovaném především na desky. Různým fanzinům a podobným undergroundovým médiím už dal pár rozhovorů, které se týkaly psů, vydávání vinylů a grafiky. My se soustředíme především na tóny, respektivě na šumy až hluky. NBDY své skutečné jméno nikde neuvádí a zkrácený anglický pseudonym si vybral podle svých slov protože: “všichni jsme jen hovno mezi božskými prsty, všichni jsme nikdo”. Ačkoliv ho baví různé hry, mystifikace a možnost utajení, vlastně “nicneříkající a nikohoneoznačující” pseudonym zvolil především proto, že chce být známější tím, co vytváří, než tím, kdo je. Ale i tak, podle veřejně přístupné diskografie zjistíme, že varianty “nikoho” sahají až k “černým voříškům”: Mr. NBDY, Mr. Nobody, Mr.NBDY, Mr.NBDY!, Mr.Nobody, NoBody, The…(Nobody), ノーバディー ; Black Mut; Černý Voříšek; Black Mut.Ant.
NBDY má totiž rád psy. Psy a mravence. A ty psy natolik, že se od feny s černou srstí, již dvanáctileté psí dámy jménem Blondie (familiárně Blondýny) nechal zaměstnat právě v DBY Records. Blondie má totiž výhradní právo rozhodování, jakožto majitelka 51% podniku. A tak label nevydává singly, ale psingly, na přebalech vinylů se objevují otisky psích tlap a v některých skladbách vedle více či méně tradičních (elektro)nástrojů kvílí a pískají psí hračky, sypou se granule nebo chřestí vodítka. DBY Records především na vinylech vydává sice podivné až lehce úchylné věci, ale jsou to záležitosti poměrně taneční a místy i barevné. Je to takový lehce ironický boj proti na alternativní scéně většinou vládnoucí temnotě, melancholii a smutku. V této filozofii se odráží inspirace právě psím životním postojem, který je programově antidepresivní a nezatížený existenciálními myšlenkami na možný konec. Podobné psiny, tedy hudební aktivity, byly často benefiční a podporovaly psí útulky. Nejen o psech a taky trochu o lidech dost dopodrobna vypovídá rozhovor, který NBDY v roce 2016 poskytl pořadu „Špína“ na Rádiu Wave. (Zde doporučujeme si rozhovor poslechnout pro intertextový zážitek a vyšší míru empatie nebo naopak neposlechnout pro vyšší míru prvotního překvapení a mírné dezorientace.) Ve zmíněném rozhovoru NBDY prozrazuje, že civilním povoláním je zahradník. Což znamená, nespornou společenskou výhodu, protože „vrah je vždy zahradník“ a také zálibu v rukodělné činnosti. Nemá moc rád počítače, které nevyužívá ani hudebně ani graficky. Vše si chce ohmatat a očuchat, sžít se s tepající matérií. Nesnáší šeď, šablonovitost, uniformitu, sterilní strojovou výrobu. A taky to, že dílu chybí osobní vklad a nějaký otisk autora. Občasné chyby jsou totiž jako ty otisky psích tlap, jedinečné a originální. Taky se snaží, aby na čtenáře či posluchače dýchla ta piplavá dlouhodobá práce. Rozhodně mu v rámci vydavatelské činnosti nelze upřít velmi kreativní nápady: růžový vinyl, 40-ti stránková kniha s obrazy zvířat pózujících se singlem jakožto součást přebalu, release pouze jako stará kazeta bez pásky jen s download kódem, hranatá nehrající deska pouze s textem, krabička na nahrávku napěchovaná párty konfetami… V tomto světle se zdá, že se z hudebníka natolik zaměřeného na osobní rozměr skladby a nahrávky stal noise hračička, který do své hudby může nešablonovitou a nestrojovitou metodou zakomponovat úplně všechno. Přes občasné zneklidňující až varovné zvukové agrese a výlety na okraj audiokapacity se najdou i skladby až filozofické nebo vyložené zábavné, odnášející mysl daleko od všednosti.
Umíš na hrát na nějaký klasický nástroj? Přečteš noty?
Neumím hrát nějak extra na nic, ale pár not znám, to je jasný, ale asi bych nezapsal notově nic, co by dávalo smysl. Ale mám split desku s X Eyes, která je neviditelná, ale obsahuje notovej zápis a pokud si to podle not zahraješ, tak se dočkáš i hudby. Moje strana má jen text, ale dohromady to maká jako kolaborace... Ale nikdy sem to neslyšel.
Jak se to stane, že si člověk sežene krabičky na efekty a začne nahrávat. Dá se vzpomenout na nějaký zásadní impulz nebo to jen tak vyplynulo?
To je díky mojí posedlosti tichem. Mám fakt rád ticho a nesnáším, když ho ruší nějakej křik, ruch, bordel a tak je snadnější ho tvořit sám a utéct tak kraválu okolního světa. Uděláš si vlastně takovej soundtrack pro klid svojí duše. Ale prvotním impulzem byla expanze noisu v power violence a punk deskách, který sem žral na přelomu let 99/2000. Spousta těch kapel mělo nějaký vsuvky, intra nebo tak něco a mě to bavilo a začal jsem hledat víc. Možná díky tomu má můj hluk určitý poselství, ale není to tak sice vždycky, ale s nějakým typem poselství rád pracuju a je jedno, jestli je pozitivní nebo negativní. V mým zvuku najdeš všechno, co mě ovlivňuje. Ve všech smyslech. První efekty sem pořídil spoustu let zpět, testoval jsem veškerej hluk, kterej jsem dokázal dostat z kytary a basy. Ale za posledních 6 -7 let sem naprosto zahryzlej do harsh noise a pořád se snažím někam posunout. Nejvíc se mi líbí, že nejsi vůbec ničím limitovanej a seš sám svým pánem. Neexistuje pravidlo, kterým se máš řídit, a ta svoboda je to, co mě na tom všem baví asi nejvíc.
Byla dřív grafika nebo hudba? Postupuješ při komponování podobně jako u výtvarné činnosti? Ovlivňuje jedno druhé?
Oboje přišlo současně, ale věnoval sem se víc grafice, byla levnější a dala se u toho poslouchat halda desek. Nutno ovšem říct, že s grafikou jsem začal tak v roce 2000 a tehdy nebylo tolik možností a informací rozšiřujících obzory v oblasti hluku. Prostě jen pokus/omyl typu delay, kytara + fén ... proto mě to bavilo, ale nehledal sem v tom nic jako „lajfstajl“. A tak jsem si dělal koláže, dokresloval je a v dnešní době to dělám pořád, ale víc se věnuju hluku a pak až grafice. Ve volným čase vyhledávám oboje ve stejný míře. Mám doma haldy zinů a kazet a oboje dokáže vykouzlit úsměv a potěšit mou starou duši. Zatímco moji kámoši se s věkem uklidňujou, já potřebuju větší a větší brut a špínu. Ovlivňuje mě oboje a vzorně to spolupracuje. Můj poslední grafickej zin Silence Defusal je čistej worship noisu. Každá ta grafika tam je ovlivněná nějakou nahrávkou. Asi největší podíl mají Action/Discipline - Hard Lesson. Na konci zinu je top ten, kterej měl na zinu 90% podíl. Miluju tu ritualitu hluku, nůžek, lepidla a mojí mysli. Pokud sem pod stresem, tak mi to fakt jde hodně od ruky...
Jen letmo jsi zmínil Josefa Váchala, že lezeš na místa, která měl rád on, a sám hledáš podobná. Ještě něco k němu?
Bůh. Mám ho strašně rád. Líbí se mi jeho způsob existence, přístup ke všemu, ten fuck you odér vůči lidem, tvrdohlavost a zapálenost pro DIY. Měl rád psíky a neměl rád auta. Vím, že by mě neměl rád taky, ale já bych se na něj nezlobil.
Vydávají rostliny zvuky? Co nového tě aktuálně baví v oblasti zvuků? Osobně jsem o podobném začala uvažovat teprve nedávno a třeba zjišťuju, jakou škálu má tyčový mixér. Jinak zní dýňová polévka a jinak mixovaná hrachová kaše.
Vydávají, to je jasný. Ale jak co je chytitelný. Často zachytitelná je třeba Netykavka vystřelující semeno. To tak zvláštně pukne, že pokud víš, co to je za zvuk, tak si ho pak uvědomíš, jakmile ho příště uslyšíš. Moc krásnej zvuk je běh mravenců po suchým listí nebo praskání větví. Letošní rok je na praskance hodně bohatej. Semen a plodů je všude tuna, tak to větve neunesou a praskaj. Nevím, jestli to je ten zvuk, co si myslela, ale je to jeden z nejvíc chytitelnejch zdrojů hluku v říši rostlin. A to, co píšeš o mixéru je pěknej postřeh. Vzpomínám, že někdo kdysi řek: „všechno je hudba a hluk byl první hudba“.
V tom rozhovoru pro pořad „Špína“ jsi tak trochu popsal proces vzniku skladby. Že je to reakce na náladu (pocit, nápad), která vzniká nejčastěji v přírodě. Tu se pokusíš přenést, případně nějakou nehotovou rozpracovanou věc posíláš dál, pokud zrovna s někým spolupracuješ. Musí se taková záležitost rovnou nahrát? Nebo existují nějaké značky jak podobnou hudbu zapsat? Je ji tedy možné znovu přesně reprodukovat?
Zapisuju si to do hlavy a vařím si to v myšlenkách a pak to většinou poznám a vím, kdy to nahrát. Prostě nálada to poví. Určitě existujou nějaký notičky, který ti udávají ten směr, kam zvukově zajít, ale ono to spíš vyplyne ze situace. Pokud jsi posedlej jako já, tak to prostě v sobě máš. Nejhorší je, že to zahraješ, nahraješ, ale nelíbí se ti to a s odstupem času to máš fakt rád a háže tě to do toho období vzniku. Zápis nahrávky nejde, ale ten emoční zápis nad tou nahrávkou je a je dost silnej. A co se týká kolaborací, tak přesně je to tak jak píšeš. Někdo pošle nějakou kostru a ty jí doděláš, nebo někdo další ještě po tobě. A je jedno, jaký je pořadí. Mám tenhle proces rád. Vžíváš se do nálady jinýho člověka a žijete v tu chvilku jako jeden organismus. To je fajn pocit a hlavně to dokáže sblížit.
Živá vystoupení jsou vždy trochu improvizace? Míváš při nich i videa?
Ohledně videoprojekcí, dělal sem s pár lidma něco během dvou večírků a vzpomínky na ně mám fest rád. Oba byly po boku Hurrykkane, což je moc šikovná, lehce filmově perverzní Slovenka Katarina, která prostě udělala jeden 15ti minutovej film, a druhej 10ti minutovej, Já je využil jako noty, čuměl jsem na video a hrál podle něho a podle svejch emocí a na super PA. Oba filmy byly hodně drsný, ten kratší byl na téma, co sem navrhnul: diktatura dnešní doby. Hodně jsem tehdy četl o Kenpei Tai, což bylo takový japonský císařský gestapo/tajná policiev v tom filmu se to hodně odráželo a bylo to „freak“, jak říkaj mladý. To sem si fest užil, ale nemyslím, že by vizualizace a zvuk měly jít ruku v ruce. Dost jsem se tím postupem namlsal. Pak jsem hrál na nějakým večeru umělců, který nevěděli o noisu nic, nebyl odposlech, neviděl jsem co se nade mnou vlastně na videu děje a taky to tak dopadlo. Bylo to prej dobrý, ale on tam do toho harshení pouštěl třeba Krtečka nebo co. Prostě už nikdy víc, hehe, od umělců radši dál. Ale třeba se pletu a bylo to dobrý, každopádně emočně to pro mne byl mrtvej večer. Vizuál není třeba, bez projekce je často parádní temno, tma a intimno. I tak to může mít koule. Míň je někdy víc.
NBDY je tedy kapela-průtokáč mnoha lidí, často ovšem vystupující jen s jedním členem. Oficiálně hraje od jakého roku, kolik tak odhadem bylo těch spoluprací?
NBDY není průtokáč, NBDY jsem já, průtokáč se označuje jako NOBODIES , takže v diskografii to poznáš a nebo různý kolaborační nahrávky, který jsou označovaný lomítkem. Hrál jsem ze spoustou lidí, spoustu jsem jich taky odmítl, v dnešní době už si fakt vybírám. Ale co bych asi vypích, byla kolaborace s Paregorikem. Taky sem si strašně užil kolaboraci s Talk=Trouble/Noitt, nebo s Tube Tentacles ze Španělska, vydala se z toho i kazeta pod názvem „Tubodies“. Skvělá vzpomínka je na nahrávání kolaborační desky s Amps For Christ/Rehgrafsivart . Za zmínku taky stojí nahrávka z mýho poměrně čerstvýho projektu Těla Duchů, kde kromě mě je ještě Michael T Ruiz, kterej to mydlí na škopky u GASP, což je legendární experimentální grind bordel/sludge. Ale každej ten večer, kdy jsem hrál live s někým, nebo sám byl skvělej. Tohle jsou věci, co mám momentálně v paměti, bylo by toho hodně. Jen vím, že si chci zahrát kolaboraci s Drénem. To je můj hrdina a opravdovej brother. A taky chci vychválit Urkhagaan, což je nová drone senzace a další super ambientní drone peklo je Koroze. To myslím dostane spoustu lidí, a pokud to kluci nezalůzří, tak se mají ušní bubínky na co těšit. Nejde prostě vychválit všechny, ale těch dobrejch věcí okolo mne je hromada a těší mne, že tam je i ona osobní rovina, která všemu dodává potřebnou váhu, že člověk má o co opřít. Tím, že tyhle lidi znám se jejich hluk stává opravdovějším. Za to díky!
Píšeš zin, o kterém je tajemně málo informací… Zmiňoval ses o něm jako o určité výpovědi doby, něco jako na způsob deníku. Co je vlastně hlavně obsahem (recenze, upozornění na zajímavé hudební projekty, činnost kamarádů) a u všeho je důraz na grafickou a výtvarnou část? V jakém nákladu vychází a jaký má asi čtenářský dosah? Je česky nebo anglicky, popř. kombinace?
Zin vycházel cca od roku 2012, ale už nevyjde. Dělám teď ty grafický věci. Je to snadnější a prát se s lidma o deadline je prostě zlo, doteď čekám na odpovědi třeba do druhýho čísla, třetího, čtvrtýho.. Obsah byl vesměs jako představení toho, co mi v tu dobu bylo blízko, spíš deník toho roku, období. |rozhovory, recenze, reporty, psíčkaření atd.. Zin měl dost velkej dosah, pro mne osobně asi větší než pro čtenáře. Člověk díky tomu poznal spoustu lidí, který měl rád a poznal je víc. Některý by zas radši nepoznal. Vtipný bylo, že hodně lidí bylo na hranici tvůrčí chudoby, tj. měli venku jednu, dvě kazety nebo split, ale tvářili se jako mistři světa a lidi, co měli venumetrák věcí, tak byli úplně v pohodě. Párkrát sem ani něco nedotáhnul do konce. Ego tázaného zabíjelo chuť na poslech jeho hluku/hudby a stejně tak zvědavost po odpovědích. Zin vycházel v rozmezí 50-120 ks, záleželo na obsahu a nějaký číslo vyšlo i v CZ/English, ale to bylo vždy jen to grafický. Lokálové si to stejně nekupovali a poslední číslo zastalo uvězněný v rozbitém PC v lednu 2018 a tak tam už zůstane. Chod světa to neovlivní a já se můžu zase posunout jinam, dál. Celkově vyšlo asi 7 čísel.
Co stojí za zmínku ohledně labelu? Majitelé pořád stejní nebo jste přibrali někoho do smečky? Paní (spolu)majitelce je fakt 12 let?
Jojo, mojí nadřízený je už 12 let, ale momentálně jsme ve stádiu stagnace. Labelů je plno, asi i lepších, zajímavějších a já nejsem dobrej obchodník. Rád jsem desky dával, prostě dotoval většinu labelu a jen pár titulů bylo tak našláplejch, že se zaplatilo, co bylo třeba a já byl na nule. Byl sem neprofitní a teď pořád vydávám věci, ale jen malým nákladu a eshop/distribuci už nevedu. Je to nevděčná, ale musím uznat, že hezká a tvůrčí práce. Od nahrávky v mým obýváku, přes obal, zabalení, kompletaci, a odeslání někam, kde sem ještě v životě nebyl... Hluk je moje náboženství a mám ho rád, ale musím už myslet víc hlavou, než srdcem.
NBDY zahraje třeba 7. září 2018 v pražském klubu Punctum na akci s podtitulem -Krátce, jasně, hlasitě. Sériově, případně paralelně- pod heslem “Cut up harshtronics. Noise is my religion!” po boku projektů Kazehito Seki, Massola, Der Marebrechst nebo Säkkikangas.
Karolina Válová 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat