Míra Vejvoda říká, že se tak dlouho motal kolem cizích kapel a věnoval se organizátorské činnosti kolem koncertů a festivalů, až bylo víceméně jen otázkou času, kdy se vrhne na vlastní tvorbu. Rozvzpomenul se tedy na své původní elektrikářské řemeslo, nakoupil efekty, něco si sám sestavil a velmi originální noise projekt Chrup byl na světě. Má na kontě jedno CD z roku 2018, split s Pole Dancing Madre Teresa a spoustu koncertů, z nichž některé nebyly v tak úplně obvyklých destinacích, všeříkajícím příkladem je místní rádio v nepálském městě Káthmándú. Chrup nemá moc videí, ale jedno povedené je v neméně povedené přiložené recenzi.
Ke kterému roku se tedy počítají začátky Chrupu?
V roce 2015 jsem si postavil svůj první „photo theremin“, a 17. 10. 2015 jsem měl můj úplně první live koncert. Bylo to ve Slovinské Ljubljani v klubu Bizzarnica při Marici na Mrož Festu, který se pořádá in memorian pro Primoze aka Mrož aka Minimal Bastard ( R.I.P. bro).
Jako úvodní fotku jsi navrhl něco, co vypadá jako zuby v krychli plné slizu….
Jsou to vytrhaný lidský zuby. Odkud jsou, to neřeknu, ale moje nejsou. Dal jsem je do epoxidové formy. Něco mezi pokusem a uměním. Jo, je to dost nechutný, ale když už si říkám Chrup, tak se mi to hodí. Širší nápad je takový, že na to chci postavit jeden ze svých dalších instrumentů, ale jak to ve finále dopadne, tak to se nechce překvapit. Je docela možné, že se to nepovede úplně podle mých představ a tak to někam založím a nechám tomu čas, aby to vyzrálo.
Proč Chrup, vlastně?
Mám silné vazby na Slovinsko a na tamnější noisovou scénu. „Chrup“ ve slovinské výslovnosti znamená hluk. Noise se po jejich řekne „hrup“. Oni nemají „ch“ jako písmeno, ale vyslovují tu hlásku.
Tak v češtině to taky kromě zubů znamená i ten zvuk chroupání, takže výběr názvu cením. Ale hele, ty takhle vyrábíš podobné věci?
Občas jo, různě něco kutím. Mám třeba rád předměty, které reagují na světlo. Baví mě si něco vyrobit, ale dost věcí už mi vypovědělo službu, dost možná z důvodu vlastní nekvalitní práce. Takže teď mám na svoje sety spíš krabičky od kvalitnějších umělců, než jsem já, haha. Mimochodem zrovna ale „zneužívám“ krabičky, co nemají s reakcí na světlo nic společného.
Ty výrobky především dost využíváš ke svému hraní. To by tě mohlo bavit, co sestavuje Petr Válek, tedy Der Marebrechst, znáte se?
Jasně, ty věci, který dělá, jsou super. Ale nehráli jsme spolu, zatím, dostal jsem se k němu teprve nedávno. Hodně mě to zaujalo, psal jsem mu, co používá za efekty a čuměl jsem, že vlastně skoro žádný. Jsou to přirozený zvuky.
Je to tak, vystačí si třeba jen s kouskem dřeva, drátem a pár odpadky...
To jo, ale i tak musí pak ten zvuk trochu upravit, aby mu z toho lezlo to, co chce. A v tom je právě to složitý. Osobně jsem si myslel, že dělat bordel bude snazší, ale právě je v tom kus umění. Pořád hledám něco novýho, co čím vyladit, čím do čeho třísknout, aby to znělo líp.
Je mi naprosto jasné, že to není žádná sranda.
Navíc ne každý na to má cit. Já jsem pořád „na stopě“, učím se, hledám. Co se týče dalších věcí, jako malýho mě bavilo kreslit, číst, ale nějak jsem z toho postupem času vyrostl. Dost ale čtu věci o muzice, rozhovory třeba, recenze taky. Ale hlavně mě hrozně těší cestovat, potkávat nový lidi, kultury, ochutnávat místní poživatiny a lihoviny… Co předvádí Petr je ale fakt úžasný. Teď má tu výzvu, aby mu lidi posílali svůj minutový song na připravovanou 1000 noise kompilaci. Bude to šílenství, tolik projektů najednou. Někteří moji kamarádi, už zavedení hudebníci, do toho nejdou, ale já jsem mu tu svojí minutu poslal. Přijde mi to jako totálně bláznivá věc a chci to podpořit.
Jak se s vlastně dostal k hudbě? Hrál jsi někdy v nějakých kapelách? Od kdy koketuješ s hlukem?
Nechodil jsem do žádný lidový školy ani na hudební kroužky, takže jsem začínal klasicky, jako asi hodně lidí, jako posluchač. Už od svých telecích let jsem díky bráchovi a kámošům ze školy poslouchal metal. Postupně jsem se dostal k death metalu a podobné muzice. Takže poslouchám fakt dlouho, i když teď v práci spíš rádio. Pár hodnotných skvělých hudebních kousků mám pochopitelně doma, ale nejsem žádný sběratel. Pak mi jednoho dne zavolal kámoš a povídá „Hele, nepojedeš se mnou do Slovinska na Noise fest?“ Vůbec jsem netušil, co mě čeká, ale jel jsem. A totálně mě to dostalo. Vlastně tak moc, že tam jezdím už dvacet let. Doma si noise nepouštím nebo opravdu minimálně. Ale miluju živý vystoupení, když vidím ty lidi, jak ony zvuky vytvářejí. Vždycky jsem chtěl hrát v nějaký kapele, ale nejsem vůbec hudebně nadanej, na klasický hudební nástroje nehraju ani teď. A to přitom táta a celá jeho strana rodiny jsou fakt muzikanti. Milion let jezdím koncerty po celým světě a tak jsem si řekl, že když už na nic neumím, tak si aspoň trošku zahlučím. Vypadalo to totiž velmi jednoduše. Ale jak už jsem zmiňoval, byl to omyl.
Přepadají tě hudební nálady a dojmy i v běžném životě? Jak si ten momentální nápad zaznamenáš?
Občas mě něco napadne při cestě do práce, nebo když si jen tak ležím doma na gauči, pokud jsem teda zrovna sám doma. Ale ani ne tak, co bych mohl složit, jako spíš jak by to, co už mám, šlo propojit a co k tomu přidat. Někdy jsem jen tak na procházce s malou dcerou a nahraju si třeba, jak vrže stará konstrukce od houpačky nebo takový spíš ambient zvuky. Zatím jsem nic z toho nepoužil, ale třeba časem to využiju jako podklad k nějaké nahrávce.
Nakolik jsou Chrup sety improvizované a komponované?
Základem je koncept, chci vždycky, aby to mělo trošku hlavu a patu, ale všechno nahrubo. Potom to podle momentální nálady do těch lidí naperu. Jinak bývám před hraním a během něj dost nervózní. Sice mě to moooc baví, ale jsem v tohle hrozný trémista.
To je asi normální, že to silně prožíváš, jistě se pak dostaví i zpětná euforie z dobře odvedeného díla. Taky věřím, že se najdou i hodně vtipné momenty…
Tak jasně, „veselých“ historek mám spoustu. Třeba jsem hrál v Písku na Lord of the Dance, aneb hvězdy tančí pro Wontanara v roce 2017, kde byly na programu samé thrash kapely. Od začátku jsem věděl, že to bude totální propadák z mé strany. Že jsou ty lidi jinak naladěný a že to nepoberou. Hrál jsem navíc jako poslední. Zvukařovi jsem řekl, že potřebuju, aby byla trochu tma. Jen jsem si udělal sound check, došel za mnou zpěvák z kapely Kaar s dotazem, jestli „tu pí***nu nechci vypnout“. V publiku nezůstal téměř nikdo, takže zvukař mi asi po dvou minutách rozsvítil, vypnul odposlechy se slovy, že je stejně nepotřebuju a šel balit. Bylo to pro mě trošku nepříjemné, když ti tohle někdo řekne, ale zase na druhou stranu, co může člověk čekat od „normálních“ muzikantů. A jak mi kdysi řekl jeden kámoš, kdo z normálních lidí je ochoten si nechat udělat díru dobrovolně do hlavy takovým bordelem jako je „ noise“.
Po těch všech rozhovorech už mi přijde, že je to takový trochu kolorit téhle scény. Hrát jako první nebo poslední, lidi pískají, remcají a odchází, zvukaři jsou na infarkt. Nedokážu si představit, že by tohle někdo udělal třeba zrovna metalové partičce, byť v půl druhé ráno. To by asi dostal do nosu… Osobně občas organizuju literární čtení, často je to jen poezie. Mívá podobné reakce i návštěvnost. Ale během posledních dvou akcí, fúzí literatury a hluku, spolupořádaných s Drénem, resp. s NBDY, se klub vždycky naplnil. Možná se ta negativa nějak vyrušila navzájem. Ale zpět k tobě, dej nějakou fakt „veselou“.
Druhá, taky vtipná, ale pro mne pozitivnější historka, a sakra, bude to trošku delší povídání… Ale v rychlosti asi tak… Když jsem byl v Káthmándú na cestě společně s kapelou Rabies na jejich údajnou zkoušku, podezřelé bylo, že s sebou neměli vůbec žádný nástroje, tak jsem si prostě řekl, že já si s sebou „krámy“ na hraní vezmu a dám si test krabiček po dlouhém letu, abych měl pak jistotu, že je vše ok. Jenže cestou mi Vishal, místní boss a organizátor všech underground koncertů v Nepálu, mezi řečí řekl, že se jede do rádia, že Rabies do zkušebny nejedou, protože je tam obsazeno. Už tady jsem čekal trošku „podraz“. Nikdo z nás totiž neumí pořádně anglicky a jet do rádia znamená určitě live rozhovor. Hned po přivítání s moderátorem to bylo jasné jak facka. A to nemluvím o tom, jak si Koloděj z Rabies sundal boty… Okamžitě nastoupila záchranná jednotka s voňavkou v ruce a celé se to muselo vystříkat, aby se tam nechalo normálně zůstat. Ale to nevěděli, že na tohle jen tak nějaký fresh postřik nepomůže. Rozhovor probíhal celkem vesele, několikrát se nás museli zeptat na stejnou věc, abychom to my inteligenti pochopili… Mezi otázkama pak měli pouštět nějaké songy od Rabies a mé maličkosti. Ale protože já nic nahraného neměl a věci měl s sebou, tak to stačilo jen rychle postavit a jít na to. To jsem ještě nevěděl, že i když je to studio, tak ne vše funguje. Takže i se stolem, který se nevešel do dveří, jsem se musel přesunout do vedlejší místnosti přímo ke zvukaři. Tam jsem to teda nějak dal live, nechal si to hned nahrát. Výsledkem je to, co mám na CD, splitu s Pole Dancing Madre Teresa… Ale nikdy jsem se k tomu rozhovoru z rádia nedostal, tak ani nevím jestli to pak opravdu pustili do éteru. Pokud jo, mělo to být pak v nějakém metalovém pořadu.
Z jaký hudby sis v poslední době sedl na zadek? Je nějaká kapela, projekt, osobnost, ke které autorsky vzhlížíš?
Doslova otcovské rady mi dává Radek Kopel a hlavně NBDY. Díky nim mě to pořád baví, a když mám třeba na chvíli chuť se na hraní vykašlat, zase mě vrátí do hry. Úplnýho top favorita nemám, na noisové koncerty chodím často a snažím si vždycky naplno užít, co vidím a slyším. Live zážitek je nejlepší a je super, jak je každej hudebník jinej. Mám hodně rád Purgist z Polska, Emerge z Německa, Kazehita Sekiho z Japonska. Baví mě celá slovinská noise scéna GEN 26, KIKIRIKI, CADLAG atd... A z našinců určitě NBDY, NPLMD, Uncle Grasha´s Flying Circus, Massola…
Co nějaké tvoje aktivity okolo, organizátorské třeba…
Kdysi jsem spolupořádal Noise Fest v Brně, ale teď už si to kluci obhospodařují sami. Dělal jsem to tehdy v roce 2014 jako první „ noise fest“ u nás a jako volné pokračování Noize Festu ze Slovinska jen já s Obstíkem, což je zpěvák kapely 6 Mas a noiser v projektu Usnu? Tyhle oldschool stránky jsou třeba moje práce, ale teď už to kluci organizují víc přes fb a úplně jinak. Když tak na to koukám, je to děsná amatéřina, ale nechal jsem v přípravě toho webu kus srdce.
Je to vyloženě roztomilý. K čemu je dobrý mít na takovou aktivitu profi web jako nějaká banka?
Jasně, nebylo by to zábavný a nikdo by to nečetl. Baví mě dělat spoustu věcí. Zkoušet novosti. Jen si k tomu čuchnout, když to nepůjde, nevadí. Ale některý věci jsou hrozná pakárna, tak nejsem žádnej grafik, žejo, takže tak.
Taky nejsem žádná novinářka, ale hlavně, že nás to baví, žejo…
Přesně, jde o to pokračovat v tom, co chceš navzdory řečem od lidí a blbejm reakcím. Teď jsem si třeba udělal svůj QR kód s logem projektu Chrup. Taky to docela sranda. Chci z toho udělat samolepky a lepit na akcích. A taky z toho vznikl obrázek na tričko.
A co ty tvoje hrací zájezdy?
Pár jich bylo, třeba… Zahrál jsem si několikrát ve Slovinsku, v Čechách, Belgii, Slovensku, Nepálu. Plánoval jsem pidi turné po Ekvádoru s Carlosem z Menso Noise, ale nějak to utichlo. Neměl jsem čas, nedávno se mi narodila dcera a pracuju jako řidič kamiónu… Ale dvakrát jsem byl už v tom zmíněném Nepálu, kde jsem loni hrál. Hudební cajky jsou dost těžké na cestu letadlem a taky dost drahé na to, abych je nechal u někoho doma, koho moc neznám. Chtěl jsem si tam pochopitelně dát i nějaký trip do kopců… Loni jsem se ale nechal překecat, taky díky NDBY, všechno sbalil a hrál jsem tam. Byl jsem tam ještě s českou kapelou Rabies. A o hraní naživo v jejich rádiu jsem už vyprávěl…. Loni jsem taky hrál v Belgii na dvou akcích s Autoboneco a RC Noise City. V Geelu mě to moc nechytlo, ani ne tak kvůli lidem, kapelám, ale tak nějak to proste nebylo ono, ale v Hoegaarden to bylo naprosto super. Zvuk sice o ničem, ale parádní místo a skvělý lidi!
Minulý týden jsi hrál v Polsku s Martinem Režným. Jak to dopadlo?
To je pravda. Hrál jsem tam teď o víkendu 10.–12. května 2019 na Defibrylator festivalu. Letos to bylo už dokonce osmé pokračování. Celý festival funguje tak, že projekty hrajou komplet bez nároku na cokoli, takže bez cesťáku atd…, ale to všichni vědí už od začátku, a protože tohle pro mě není žádná překážka, byl jsem tam. S Martinem jsem se tam potkal poprvé osobně a pevně doufám, že ne naposledy. Akce dopadla pro mě úplně suprově, skvělé projekty, spousta starých i nových kámošů u piva, parádní procházka kolem rybníků a Mysliveckého zámečku v okolí vesničky Antonin. Skvělej zvuk, co víc si můžu přát. Jen škoda, že náš 2,5 letej „grázlík“ chtěla jít na byt, kde jsme spali a nechtěla tam být chviličku se mnou. Ani na zvukovku. A to jí to doma hrozně baví, si se mnou „brnkat“, prostě muzicírovat.
Karolina Válová 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat