"3"

Rozhovor s táborskou „3“, který se uskutečnil krátce před jejich vystoupením v sobotu 19. října 1991 na Festivalu industriální hudby v klubu Delta:

PLIVNÍK: Loni jste měli dost velký úspěch na Festivalu alternativní kultury „U Zábranských“. Kritika chválila vaši sehranost. Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho spolu hrajete?

CHARLIE: Trojku založil před pěti lety Radek, k němu jsem se připojil já a Macháček, kterej po prvním koncertu odešel. Místo něj s náma hrál nějakej čas kytaru Ríša. Ve stejný době se přidal Zdeněk. Dělal zvuk u mixu a na některý věci přibíhal mlátit šroty. Pak Richard odešel a jeho kytarový party převzal Radek. Zdeněk šel místo mě k base a já k mixu. Prostě takovej kolotoč, aby to nebylo jednoduchý. Dnešní koncert ve dvou na podiu a mix.

ZDENĚK: U Zábranskejch to bylo vlastně nejobsazenější.

CHARLIE: Tam bylo vlastně nejvíc lidí plus ještě hostující čelistka.

PLIVNÍK: Jak jste přišli na název „Trojka“? Přeci jenom, je to takový nezvyklý.

CHARLIE: Je to vošklivý skoro, že jo. ...(smích). Těžko napsat na plakát, kdo tam vůbec je. No Delta to vyřešila po svým, ta nás na plakáty nenapsala vůbec. Ta Trojka je vlastně název z toho úplně prvního seskupení, kde abychom se vyhnuli nějakýmu psaní či vymejšlení názvů, tak tam byl takovej grafickej symbol. Dav a v něm tři křičící hlavy. A ty daly vlastně ten název.

PLIVNÍK: Jak často koncertujete?

CHARLIE: ...(smích)... No já ti můžu vyjmenovat koncerty všechny, jestli chceš …(smích)... Bude to docela jednoduchý.

ZDENĚK: No, teď máme dohromady patnáct vodehranejch.

CHARLIE: Patnáct vodehranejch a takovejch pětadvacet nevodehranejch celkem.

PLIVNÍK: Hrajete jenom po republice, nebo jezdíte taky „ven“?

CHARLIE: I venku, Itálie, Švýcarsko, Polsko.

RADEK: Víceméně se to ale točí Praha-Tábor, Tábor-Praha.

ZDENĚK: Jednou jsme jeli do Budějic na podporu klubu, kterej tam měl vzniknout takovou nějakou demonstrací kultury na náměstí. Tam jsme neměli tenkrát ještě přívod ke svářečce 380 V. Takže jsme tam nehráli kvůli tomu.

CHARLIE: Navíc tam nešlo udělat světlo, bylo to pod lampama a pořád osvětlení jako ve dne. Ten aparát tam byl prostě úplně jinej. Takže Keďovi, kterej tuhle akci pořádal, dlužíme jeden koncert.

ZDENĚK: A na cestě zpátky nám ukradli auto.

CHARLIE: Pučený!

PLIVNÍK: Jak vás přijímá publikum?

CHARLIE: To nevím, to se zeptej publika.

RADEK: To záleží taky na nás... Dělají, že poslouchají a koukají.

PLIVNÍK: No, já viděl jen jeden koncert v Praze, a to byl docela slušnej úspěch.

ZDENĚK: Kde?

PLIVNÍK: U Zábranských.

ZDENĚK: No, co kluci považujou za nejlepší koncert, tak to bylo „U melouna“, Jak jsme se tuhle dohadovali.

CHARLIE: To bylo s Ránama, napřed sme je přivezli do Tábora a potom oni nás k Melounu. Byl tam dost nahuštěnej sál, stísněnej prostor pro všechny - muzikanty i diváky.

PLIVNÍK: Máte nějaké hudební vzory?

CHARLIE: Každej má, ale technicky se něčemu těžko přiblížíš.. Spíš máme každej něco naposloucháno. Prostě některý věci neděláš proto, že už je před tebou někdo dělal. Prostě obráceně. Né za každou cenu bejt někomu podobnej.

ZDENĚK: Hudební vzory? To ne!

PLIVNÍK: Teď trochu odbočím od muziky, jsme přeci jenom asi tak ze tří čtvrtin literární časopis, takže si neodpustím dotaz na oblíbenou četbu.

CHARLIE: Nečtu nic... vůbec nic nečtu.

ZDENĚK: Udělám reklamu, já čtu Plivník.

RADEK: (smích)...

PLIVNÍK: Rád bych se ještě vrátil k vašemu turné po Itálii...

ZDENĚK: Podle mě to nemuselo bejt vůbec špatný, ale našemu autu upadla vlastně první den ve Švýcarsku poloosa, srazil jsem tam tím i nějakou značku, a to přineslo samozřejmě hodně problémů. Policie, telefonát do Československa. Jeli jsme samozřejmě dál, ale už vypújčeným autem, naše bylo odepsaný. Do Itálie jsme si zaplatili převoz dodávkou z klubu, ve kterým jsme hráli naposled. Po Itálii to probíhalo podobně. Kluci díky tomuhle poznali i jednu autobusovou zastávku na hranicích, kde museli trávit celej den, a to z úplně celým aparátem, než pro ně dojelo auto, který je odvezlo. Myslím ale, že žádná kapela se nevracela domů z turné stopem.

PLIVNÍK: Když tak poslouchám tu vaši anabázi, jak jste na tom s financema? Co vůbec obnáší takovéhle koncertování?

ZDENĚK: No prodělai sme hodně. Radek to počítal, kolik jsme vlastně mohli vydělat na turné a kolik sme vlastně nakonec prodělali. Protože tím, že jsme si vydělat na turné, máme třeba nový combo, vlastně sme si ho půjčili s tím, že mu ho pak zaplatíme, ale neměli sme peníze. Turné mělo vydělat. Vrátili sme se a neměli vůbec nic. Já mám rodinu, Charlie má rodinu, Radek je na tom víceméně stejně, takže jsme platili dluhy jako mourovatý. Vybíralo se z knížek, rozdělilo se to na tři díly. Koupilo se combo, zaplatili sme dluhy.

CHARLIE: Každé turné s Trojkou mne průměrně stává okolo třech tisíc.

ZDENĚK: A to sme se nezmínili vlastně o Polsku.

CHARLIE: No, v republice jsou ty koncerty levnější. Když jedeme ven, je to většinou okolo těch tří tisíc.

RADEK: Když to dobře dopadne.

ZDENĚK: Zapomněli sme na Polsko, to byl taky výlet. No to už je pasé, myslím, že už to i bylo někde psaný. Rány do těla ...(smích)...

PLIVNÍK: Ano tuším v KONTRA, ale tam bylo hlavně o Ránách, s poznámkou, že jste se svezli s nima.

ZDENĚK: No svezli, starým autem-Tudorem. Koncert byl odvolanej. A pak ta příjemná noc, kterou sme strávili tam na místní posádce, v takovejch těch předběžnejch zadržovacích celách, celou noc. Bez možnosti zavolat někomu nebo někam.

PLIVNÍK: To vás nenechali zavolat ani na konzulát?

CHARLIE: No nechali, ale pozor, vzali ti peníze a pak ti řekli, teď si zavolejte. No prostě takový ty praktiky...

PLIVNÍK: Starý známý...

CHARLIE: Starý známý...

PLIVNÍK: Uvažujete o vydání desky?

ZDENĚK: Ten pořad, co tady dneska bude je vlastně takovej...

CHARLIE: Takovej přechodnej mezi tím, co by sme chtěli dělat dál.

ZDENĚK: No, z toho koncertu, pokud to dobře dopadne, chceme dělat jenom demo, vlastně živák, jako jedinej demo, kterým bychom se mohli nějakým způsobem prezentovat, protože zatím nic takovýho neexistuje.

CHARLIE: Aspoň teda né náma autorizovaný.

PLIVNÍK: Nejbližší koncerty?

ZDENĚK: Chtěli bychom hrát novej pořad v Táboře. Ještě v týhle podobě, ale už sme vom tom uvažovali před Deltou. Ale to jsme neudělali, tak nevím, jestli to uděláme po Deltě. Jestli se nebudeme věnovat už dalšímu.

PLIVNÍK: Všichni jste z Tábora?

CHARLIE: Snad už jo, no...

PLIVNÍK: Jak se k vám stavěj lidi v Táboře?

???????????????????

PLIVNÍK: No, přeci je to pro nás takový menší město...

CHARLIE: To jo... Já myslím, jak kdo.

RADEK: Já myslím, zajeď si do Tábora, zeptej se na 3 a propíchaj ti gumy...(smích).

PLIVNÍK: Dost se hovoří o tom, že industrial je slepá větev, že už to dál nikam nepovede, co si o tom myslíte?

RADEK: Podle mě je to slepá ulička, stejně jako kterákoliv jiná odnož muziky, vyjma ambientu a zemitejch kultur.

CHARLIE: Souhlas.

ZDENĚK: Podle mě je industrial komunikačně nejsrozumitelnějsí začátek celého jeho vývoje.

PLIVNÍK: Co si myslíte o současných industriálních kapelách, případně o jiných výbojích na naší scéně?

CHARLIE: Na naší scéně už dlouho nic nebylo, pořád to samý.

ZDENĚK: Já osobně jsem třeba zvědavej na L'ahkou Múzu, s klukama sme poslouchali demáč. Ale v podstatě sem zvědavej na každou novou kapelu.

CHARLIE: Já taky, ale L'ahká Múza, po tom co jsem si vyslech rozhovory s jejich vokalistkou, mě už dopředu serou.

PLIVNÍK: Co posloucháte nejraději?

CHARLIE: Já všechno... Úplně všechno.

RADEK: všechny zvuky... všechny předměty, nástroje, lidi i zvířata co vydávaj nějaký zvuky, tak ty poslouchám. Prostě ať je to muzika, nebo jakýkoliv dorozumívací prostředí. Myslím, že je to daleko důležitější, než vytvářet na nějakej nástroj umělej zvuk. Právě tato verbální komunikace je asi to nejdůležitější. Umět si z ní vybrat to dané, a potom tím někomu něco sdělit, ale potom jestli to posluchač vůbec vezme, nebo ne. Každopádně snaha o tento způsob sdělení tady je.

ZDENĚK: Nemá smysl cokoliv jmenovat. Dost přesně to říká Radek.

PLIVNÍK: Když dáváte dohromady něco nového, máte předem promyšlenou koncepci, nebo to tak nějak vyleze ze zkoušky?

ZDENĚK: Spíš každej má nějakou koncepci a z těch tří koncepcí vznikne jedna, s kterou všichni souhlasíme.

PLIVNÍK: Jak dlouho vám vydrží jeden program?

RADEK: Než nás začne negativně deformovat...(smích). Teda lépe řečeno přestane bavit. No, a to se stane asi během tak těch osmi koncertů.

ZDENĚK: Na mě zase padá taková schíza, že co se hrál tenhle program, tak nevyšel pořádně ani jednou. Těšil jsem se na Deltu, protože se mi tady přede dvěma lety líbilo, to prostředí, ten sál, nazvučení...

RADEK: To jsou ale takový ty pláče všech těch kapel. Každej někdy něco zkazí. Někdy to poseru já, někdy někdo něco zapomene, nebo se stane cokoliv jinýho. Což jsou v podstatě výmluvy.

ZDENĚK: Nikdy jsme v podstatě nezkoušeli tak, že by jsme měli svoji zkušebnu, kde by jsme se sešli a hráli bysme celej pořad. Začali jsme zkoušet tak před měsícem.

CHARLIE: Dřív to byla prostě spíš improvizace. Byl pevně danej rám, kostra, který se každej musel držet a všechno ostatní byla momentální improvizace. V novým pořadu má improvizace svoje místo, ale už ne tolik, jako měla v tom dřívějším. Už tam musí být určitej řád a předem nějaká pevná domluva. Pokud tam hraje někdo něco jinýho, tak ten druhej to hned hraje taky blbě. Takže jakmile to jeden zvorá, je to zvoraný celý.

PLIVNÍK: Některé kapely nadávají na Deltu ohledně akustiky...

RADEK: Nám nikdy akustika nedělala problémy.

ZDENĚK: Zatím...

CHARLIE: Možná je to taky tím, že Delta je pro nás takovej honosnej sál.

ZDENĚK: Venku jsme v takovýmhle sále nehráli.

CHARLIE: Ani jednou.

RADEK: Tak sme si asi zvykli na všechno.

PLIVNÍK: Jestli bude pokračovat tradice industriálních festivalů na Deltě, předpokládám, že se tu opět potkáme...

CHARLIE: Jo, určitě.

RADEK: Jestli se navzájem nepodřežem někdy na dalším turné.

ZDENĚK: Myslím, že jsme taková parta, že se nepodřežem.

Plivník č. 5, 1991