Když se řekne "industriál", nevybaví se mi ani tak hudba jako spíše osobní nesmazatelné vzpomínky na naše časy, kdy jsem byl vtažen do víru našeho těžkého průmyslu a prožil v něm cosi přibližného mým představám o pekle. Na tři měsíce jsem se stal dobrovolným zajatcem betonárny v Libčicích nad Vltavou, mého "náhradně" vojenského útočiště. Třísměnný - tedy nepřetržitý provoz, společná ubytovna pro bílé, žluté, modré i černé, hluk, o jakém si i ta nejcorovější parta může jen zdát, časté vážné úrazy - zejména u Vietnamců nasazovaných na nejnebezpečnější místa, úmorné tovární vedro, padesátikilové vibrátory, kterých jsem za směnu natahal okolo stovky, krůpěje potu smíchané s olejem odrážející, se od stěn při postřikování komínových forem, oblaka prachu lepícího se na prosáklou kůži.
Nechci, aby to vyznělo jako nějaký proletářský blábol, ale věřte mi, že od té doby (1986) beru veškerou industriální hudbu - zpravidla jen poplatnou určitému obrazu a představě - s rezervou a patřičným nadhledem, většina těch, co se o ní snaží, přišla totiž ke svému prvnímu mozolu teprve až na pódiu při mlácení roxorem do ocelové trubky. Nevím, jak vám, ale mně to vždy připadalo směšné a povrchní. V tomto a mnoha dalších ohledech na mne působila na tuzemské scéně vždy nejvěrohodněji a to i proto, že až na jednoho studenta jsou všichni v této kapele manuálové a navíc zkoušejí v prostředí, kde část z nic i dělá.
Trpák: Po roce služby jsem se vrátil z vojny s modrou knížkou a nemohl jsem s mejma papírama sehnat žádný zaměstnání. Bylo to dost komplikovaný. Až nakonec se mi doneslo, že existuje čistírna odpadních vod a tam prej by mě vzali, protože berou každýho. Už je to pět let, co tam dělám a co tam máme i zkušebnu. Ta sto let stará sračkárna v areálu nové čističky byla pro nás zpočátku velkou inspirací.
Poprvé jsem je viděl na Opatově, zhruba rok po mé betonářské anabázi. Snad v šesti - sedmi, byla tam i nějaká dívenka, stáli v půlkruhu podél nashromážděných kotlů, kopáků a virblů a neústavně bušili. Nic víc, nic míň, za celé vystoupení nepadlo ani jediné slovo, snad sem tam , nepamatuje se přesně, zahřměla kytara. Zpočátku to vypadalo na nudu, ale s intenzitou uceleného nikoliv chaotického rachotu narůstala atmosféru až v sugestivní zážitek, na který se i po letech nezapomíná, Bylo to tenkrát naprosto přesvědčivě. Později jsem je shlédl v rámci jednoho z industriálních festivalů na Deltě, ale protentokrát se mi nic bližšího nevybavuje. Do třetice jsem se nimi shledal na večeru Unijazzu letos 20. března, kdy měli zvládnout úlohu jediného účinkujícího. Zhostili se toho se ctí, navodili patřičně temné industriální klima a ve světle hořících pochodní se oddávali svým skeptickým vizím v neúprosném běsnícím rytmu. Šel jsem z toho do kolen.
Trpák: Nikdy to neměl bejt nějakej protest proti politice, nikdy jsme se nepovažovali za politickou kapelu. Vždy nám z toho vycházela doba jako taková. A ta je dnes agresivní, a tak i hudba musí bejt buď taky agresivní nebo musí varovat nebo ukazovat obraz této doby. Na každém záleží, co si v tom najde. Ať si to každej posluchač přebere sám.
V případě pětičlenné Střední Evropy je zajímavé už jen samotné nástrojové obsazení. Bubeník hrající ve stoje používá dva kopáky, dva virbly a dvě plástve s přibližným zvukem tympánů. Dále jsou ve hře dvě Casia se samplery a kytara. Vše ostatní jsou už jen železa. Pružiny z osobních aut, plechové a ocelové roury, železné plocháče využívané jako paličky. za nástroj lze považovat i deklamovaný zpěv sloužící spíše jako kulisa než prostředek ke sdělení.
Duspěva: Zprvu jsme se nechali inspirovat videem Neubauten a Department, okoukali jsme, co oni používají. Dalším vývojem jsme sami nalézali ty správné předměty, Pídili jsme se po zvucích, bádali, zkoušeli. Časem jsme to ale museli zjednodušit, protože byly problémy s dopravou, nebylo jednoduchý převézt takovou nálož železa. Dnes používáme tři železné soupravy, který jsou snadno rozmontovatelný.
Trpák: Nejdůležitější jsou pro nás ty péra z aut, samy o sobě hodně dlouho drží zvuk. Nám jde o to, aby z těch želez nelezlo jen takovéto cinknutí, ale aby to zadunělo, znělo. Dlouho nám trvalo, než jsme vyřešili problém paliček. Jak jistě víš, na železo se nedá hrát dřevem, neudělá to téměř žádnej zvuk. Zkoušeli jsme všechno možný, trubky, roxory, ale moc se to ohejbalo. Pak jsme teprve přišli na ty plocháče (20 x 3 cm) a ty se osvědčily nejvíc.
Co bylo před Střední Evropou? Veselí filištínové, pozoruhodné a patrně první industriální těleso u nás a Brusičova parta, která před železy dala dechům a celý ten hlahol saxofonů, trombónů a trumpety zaznamenala na sběratelsky raritní demokazetu. V roce 1987 se z obou kapel vykrystalizovala Střední Evropa, dechové nástroje odhodili a s novým programem vystoupili na veřejnosti právě na již zmíněném Opatově. Časem znovu přišla na řadu dechová sekce a aby se s tím moc nemazlili, tak rovnou ve dvanáctičlenném obsazení! V té době vznikla jejich nahrávka pro pantonský průřez naší industriální scénou. Nakonec však z celé realizace sešlo, firma se zalekla možného prodělku a tak na naplánovaném koncertním křestu desky se místo vynilů prodávaly rozbrušovačky.
Trpák: V tom dechovém složení jsme odehráli jen tři koncerty, byl to úlet. Ten nápad jsem moc překomplikoval a na to to dojelo. Bylo totiž moc těžký zvládnout tolik lidí, zvát je na zkoušky, sehrát je...
Současná podoba je, jak se zdá, nejstabilnější, nejperspektivnější a také nejvyhranější. Ostatně, vystupují zpravidla třikrát měsíčně a nyní dokonce až desetkrát. Zároveň tím propaguje desku, která by měla vyjít někdy v květnu, možná červnu, a to u firmy Tonton Records. Půjde o kombinaci dvou těles. Na A straně bude Střední Evropa a na béčku Švamberkovi Tonton Macoutes, čímž se vysvětluje, kdo vlastně desku vydává. Náklad se zatím odhaduje na 100 až 1200 kusů a jelikož firma Tonton nevlastní počáteční vklad, sponzoruje celou akci Unijazz.
Duspěva: Natáčeli jsme to v Rock Café, v podmínkách ideálních pro kvalitní demosnímek. Tím ale nechceme říci, že jsme s konečným výsledkem výsledkem nespokojeny. Točili jsme to šest dní po šesti až sedmi hodinách denně na osmistopém magneťáku a snažili jsme se, aby to znělo jako koncertě. Tedy abychom to, co jsme nahráli, byli schopný prezentovat i živě. Nejdříve se natočil základní rytmus - bicí a železa - a to najednou, do toho se dotáčely klávesy a nakonec šel zpěv, Není tam kytara, protože jsme zjistili, že je tak špatná, že se to snese akorát na koncertě.
S Honzou Duspěvou a Petrem Trpákem jsme se na prvopočátečním vytváření tohoto článku sešel v hospodě na prastarém dejvickém vlakovém nádraží. Nádherně smrduté záchody, obludné vlaky padesátých let, napěchovaný sál připomínal víc pajzl než restauraci, hřmotní bezžerďoví vlajkonoši Sparty oslavující vítězství nad Trnavou, zahuleno k nedýchání, roznáška piva nutící ke kvapíkové konzumaci, les čárek... zkrátka patřičná atmosféra pro rozhovor se dvěma industriálníky.
Možná vás bude zajímat, co jsme ještě probrali. Tedy... Každoroční festival na Deltě se už možná pravidelně konat nebude. Návštěvy postupně klesali, muzikanti již nemají chuť se znovu pouštět do řešení organizačních svízelů, chtějí jen hrát, a tak vše závisí na dramaturgii Delty, která zatím váhá a neví.
Za svůj dosud nejúspěšnější koncert považují patnáctiminutový výstup v Supraclubu (3.11.1991), kde improvizovaně doprovázeli němý dokumentární snímek redakce Studentských listů z okupovaného Chorvatska. Šlo o akci na podporu této země a výtěžek vstupného byl určen pro chorvatské děti evakuované do Československa. Na základě tohoto koncertu dostali požehnání pro další zajímavý projekt - hudbu k dokumentu NTV - "První mezinárodní konference o zločinech komunismu".
Poněkud nachmelený závěr se strhl v polemiku na téma - co je to industriál a na současný vývoj tohoto alternativního směru.
Duspěva: Už to nemůže zůstat samotným industriálem, musí to jít někam jinam - bigbít, Body music, scénické divadlo... Neubauten jsou dnes už taky normální bigbít.
Trpák: Přijď někdy na zkoušku, my ti to zahrajeme bez těch želez a uslyšíš nolmálné bigbít. Přece nejsme industriál jen proto, že používáme železa? Ty svého času používala i Bittová s Fajtem a říkalo se tomu industriál?
No dobře, ale bigbít to je i Odyssea a Katapult a hrajete snad něco podobného?
Trpák: Všechno je bigbít. Střední Evropa hraje hudbu střední Evropy.
Duspěva: K tanci a poslechu.
Uf, to je nářez, Připadám si jako poslední zapšklý přeživší škatulkář.
Duspěva: Dejme tomu, že jsme industriální bigbít.
Eduard Svítivý
UNI 4/91
Žádné komentáře:
Okomentovat