Jednoznačnou definici industriální hudby vám asi stěží někdo podá. V obecném smyslu ji můžeme chápat jako každou reflexi naší epochy adekvátní hudební formou. Ve smyslu užším, a výkladově mnohem častějším, ji můžeme specifikovat pomocí použitých prostředků - zejména průmyslových nástrojů jako plechy, trubky, pružiny... Typickým reprezentantem právě tohoto pojetí a zároveň klasiky svého žánru byli (zejména v počátečním období své tvorby) Einsturzende Neubauten. Obdobně orientovaných, i když nikoli tak stylově čistých, kapel byla a je celá řada. Smegma a Nurse With Wound počínaje a konče kovo-performátory jako jsou Američan Z´ev nebo Holanďan Joop van Brake. Prvek industriálního geniálního diletantství se samozřejmě nevyhnul ani našim zemím. Posluchačům, kteří se o tento velmi specifický žánr zajímají, jistě vytanou mysli jména jako Veselí Filištínové, Střední Evropa, M.I.O.S., Three - ale také (a zejména) Paprsky inženýra Garina.
V roce 1986 se zpod křídel jakési širší umělecké platformy nazvané Côeremy Arts vylouplo také několik prapodivných těles s ještě prapodivnějšími názvy. The Mad Men, A.I.S., Cluster Headaches, New Psychedelic Orchestra, Švestkové Knedlíky. Ze členů dvou posledních jmenovaných seskupení vznikli po společném šíleném jamování 29.6.1986 U zlatého melouna Paprsky inženýra Garina. Základ Paprsků od té doby tvoří Pavel "Šuli" Šolc, Petr "Táta" Zenkl a Zdeněk "Vojta" Vojtíšek. K nim se o dva roky později přidali i další současní členové Jarda Jehlička, Jarda "Jaroušek" Palát (místo Jana Duspěvy) a Honza Kružela.
Díky štvavé vysílačce RFE si P.I.G. získali i solidní posluchačské zázemí - podzemí. (Svobodná Evropa se o nich zmiňovala v souvislosti s perzekucemi proti Jazzové sekci, na jejíž akci P.I.G. vystupovali) Nelze se proto divit, že od té doby byl každý z jejich dvou tři do roka událostí. V roce 1988 udělali P.I.G. kvalifikační přehrávky. K nim jim dopomohla nejen paní Chourová sedící v komisi, ale i speciálně pro tuto příležitost nacvičený repertoár, ve kterém převažovala ekologická tématika. Paprsky zde například předvedli skladbu Sehnsucht os Einsturzende Neubauten - v jejich provedení nazvanou Chcem vzduch! Po listopadu 1989 vystupovali P.I.G. opět pouze sporadicky. Zároveň si ale pronajali studio, ve kterém natočili většinu materiálu použitého na CD Blbá Evropa, které si koncem roku 1991 vydali vlastním nákladem na značce Image. Od března letošního roku vystupuje s Paprsky Američan Clode Cabin. Jeho mandolína, zpěv a bluesové srdce obohatily Paprsky o nový rozměr a zároveň potvrdily jejich současnou orientaci, směřující více, jak sami říkají, do písňové formy.
P.I.G. bývají většinou jednoznačně označováni jako industriál. Souhlasíte s tímhle termínem a pokud ano, co si pod tím představujete?
Táta: Já s tím souhlasím. Už proto, že jsme na tom od počátku vybudovali svoji image. Industriál chápu jako využití konkrétních zvuků, kde se kromě klasického hudebního arzenálu využívá i industriální harampádí.
To znamená, že to co děláte, nezasazujete do filozofickosociologockých teorií industriální společnosti, plné problémů plynoucí právě z její odlištěné a neurotické podstaty?nebo si spíše z tohoto průmyslového prostředí vybíráte jeho typické atributy jako kov, plech, pracovní nástroje...?
Šuli: To spíš. Ale hlavně: my všichni to bereme naprosto spontánně. A navíc jsme ani neměli prachy na nějakou aparatůru. Takže to byla tak trochu i z nouze ctnost. Sehnali jsme harampádí, vyluzovali zvuky a nějak se tímhle způsobem vyjadřovali. A asi ten pocit industriální společnosti, o kterém jsi mluvil, v tom byl taky. Jinak bychom na to snad ani nepřišli. Kdyby nebyla zkonstruovaná vrtačka, tak jsme na ni prostě nikdy nemohli hrát.
Vojta: A taky díky tomu, že žiješ v takové společnosti, tě napadá používat věci pro ni typické jako hudební nástroje.
Šuli: Jsi ovlivňován naprosto vším, s čím žiješ. A tohle se naskytlo jako určitá forma, která se nám navíc líbila. pro mě osobně to představovalo vybití ze všeho toho naštvání a nasrání.
A jak vy sami byste tedy charakterizovali ten svůj industriál?
Jarda: Já mám nejraději svůj termín - volnej styl. Tam je úplně všechno. Myslím, že to, co děláme, se prolíná nejen s muzikou, ale vlastně úplně se vším, co s ní souvisí.
Šuli: to je fakt. Tak například Vojta je výbornej výtvarník. Já to bral vždycky spíš pocitově. A ten indutsriál bych dokonce cejtil i jinak než tady Táta. Já sem prostě bušil do kusu železa, Vojta deklamoval texty, který mi vyhovovaly a vyjadřovaly i moje vlastní pocity a postoje a zároveň to všechno byla i jistá revolta. takže takhle jsem to bral. A ne jako industrial styl. Takhle to vůbec nebylo. my vlastně v době, kdy jsme začali, ani nevěděli, že nějaký industrial vůbec existuje.
Táta: Začali jsme vlastně jako parodie na metal. Řekli jsme si, že když metal - tak kov, a natahali jsme na podium kovový předměty. Zařazení našeho pověstného větráku do nástrojového parku vzniklo tak, že jsem seděl v kanceláří, nudil se a do běžícího větráku jsem strkal propisku, aby to dělalo kravál.
Neulehčujete si tím, že nemusíte umět hrát na nástroje, řadu věcí? vaše představení, kde kdo chce buší, kdy chce do čeho chce, může brát posluchač i jako pózu. (Když se u toho navíc tváříte smrtelně vážně).
Šuli: To je samozřejmě možný. Například na jednom z našich prvních vystoupení na Baráčnické rychtě, kde jsme se zcela záhadně ocitli mezi bluesmany a podobnými lidmi, nás jednoduše vyhnali z podia. To bylo období, kdy jsme vážně bušili do všeho bez nějakého hrubšího řádu. Ale postupem času jsme měli alespoň hrubou stavbu jednotlivých skladeb předem určenou. I když to pak na posluchače třeba tak nepůsobilo. Zkoušeli jsme ale vždy spíše celkovou atmosféru skladby, než abychom nacvičovali jednotlivá bouchnutí.
Vojta: Co se týká toho, co jsi naznačil, a co by se třeba dalo nazvat podfuk na posluchače, tak my jsme, jak už řekl Šuli, nad žánrem neuvažovali. Spíš jsme zjistili, že to co bylo nazváno industriál, je optimální vyjadřovací prostředek pro nás jako partu lidí se stejnými názory a pocity.
Šuli: Taky je v tom, co děláme, jeden důležitý moment, který se tady doposud nezmínil. A to je prvek nadsázky. Já bych to nerad formuloval jako že všechno je sranda - ale z velký části to tak je.
Je to s podivem, ale já tam ten prvek srandy vážně cítím. Ale jak se k tomu má postavit třeba náhodný návštěvník vašeho koncertu, který vidí na pódiu postavy bušící s vážnou tváří kolem sebe? Kdybyste mu třeba nějak napověděli...
Vojta: To je těžký. Když jsme například loni vystupovali na festivalu alternativy U Zábranských, došlo k tomu, že jsme na podiu rozbrušovali prasečí hlavu. To byl jasný příklad toho, kolika způsoby se dá dívat na jednu akci. Aniž by říkal, co bylo záměrem z naší strany, tak například Švamberk z MF Dnes to pochopil jako nejhlubší možnou kritiku současné společnosti, zhanobení vlajky... atd. A pak tam byli lidi, kteří za náma po koncertu zašli a říkali, že to bylo báječný, zabíjačka a že se jim moc líbilo jak jsme tam mastili tu hlavu bruskou... Stejně tak jako nad Picassovými obrazy se jedni pohoršují a druzí rozplývají nad autorovou genialitou. Předpokládáme jednoduše divákovi symboly, aby se v nich sám zorientoval. Pokud mám být úplně upřimný, my sami se v nich leckdy nevyznáme. Chceme jen realizovat svoje nápady, myšlenky i sny z dětství.
Šuli: Zdůrazňuji tu spontánnost. Konám, aniž bych přemýšlel, co komu řeknu.
No počkej. pokud si pro vystoupení předem připravíš uřízlou prasečí hlavu - nemůže být řeč o spontánnosti.
Šuli: Tady jde o spontánnost toho nápadu nikoli jeho realizace.
Vojta: Koncert vzniká většinou tak, že známe termín konání a ještě dřív, než na něm začneme pracovat ve zkušebně - sejdeme se třeba v hospodě a kecáme o všem možným a zároveň z toho začnou vylézat nápady pro ten koncert.
Táta: Nejlepší ukázkou nevyzpytatelnosti koncepce a zároveň částečný náznak naší budoucí orientace byl právě ten koncert U Zábranských. Začali jsme hrát za bílým plátnem, na něž se promítaly diapozitivy s Vinnetouem. Pak jsme na ně zezadu začali malovat hrozně smradlavýma barvama. Současně začly explodovat výbušniny, které ze stropu padali mezi lidi. Z osvětlovací kabiny se na publikum stříkaly spreje a WC dezodoranty a házely roztažené mucholapky. Na závěr Šuli brousil praseti hlavu bruskou, já ho pak přikryl čs, státní vlajkou a Šuli to ještě rozmlátil kladivem na kaši. No a celý to skočilo za zvuku "Vstavaj strana agromnaja" Takže si z toho vyber koncepci!
To je přesně ono. Atakovat všechny smysly posluchače. Nejen uši, ale i oči, čuch, čidla bolesti, chladu... Tudy, podle mého názoru, může vést cesta ze slepé uličky, do niž se industrial dostal.
Petr Čáp / Daniel Vojtíšek
Rock&Pop 1992
Žádné komentáře:
Okomentovat