/počítače a drogy pochodem vpřed/
V červenci loňského roku Vanessa nahrála a v listopadu uvedla na trh, svoje druhé album nazvané Flashback celkem 14 skladeb, z toho pět živých, V roce 91 se Dan Rodný a Samír Hauser, tvrdé jádro Vanessy, uvedli prvním albem Disco Bastards. Vanessa však především koncertuje a když je zrovna hodně dobrej den, diváci hoří jasným plamenem. Příběh o fanouškovi Vanessy, který při jejím vystoupení v Pardubicích chytnul a a málem uhořel, tu nebudeme znovu opakovat. Je známý. Připomeňme jen, že hudebníci nešťastníka (nebo šťastníka?) navštívili v nemocnici, kam mu přinesli košík mandarinek.
Kořeny kapely i nadále zůstávají v teritoriích deprese ze kterých vyrůstaly i předchozí aktivity protagonistů Vanessy, například v temně gotické Činské čtvrti i když se zdá, že zároveň se zvětšujícím se průhledem do možností počítačových (virtuální světy) a duchovních technologií (holotropní dýchání a psychedelické experimenty) jako by se na konci tunelu, kterým se Vanessa řítí, objevoval záblesk jakéhosi světla. Flashback?
Tak jako podstatou stroboskopického efektu je zrychlená pulsace ostrých záblesků světla a tmy, zdá se, že i muzika Vanessy (nebo řekněme její poselství) je postavena na řezavé ostrosti kontrastů. Většina kapel prezentující elektronický hardcore vědomě reflektuje )a také využívá) ostrý kontrast mezi čím dál rozvinutější a jemnější technologií a čím dál hrubějším a nevycválanějším lidstvím, Přecivilizovaným lidstvím v jeho překvapivé regresi k primitivní brutalitě. Podstatná je celková zahlcenost světa, lidství, kultury, člověka. Vším. V tomto ohledu by se mohlo zdát, že i Vanessa reflektuje spíš naši globální situaci (dost dlouho se nás pokoušela oslovit anglicky), nicméně při bližším průzkumu Samírových textů jsme přesvědčeni o opaku: peklo přecivilizované brutality vstupuje do našich každodenních životů s až nevšední všedností. Kontrast hrůzné banality a banální hrůzy. Stovky a tisíce malých "pouštních bouří" a válek v Gulfu prostupují naše vědomí jako frustrující příval informací i jako fascinující prázdnota zahlcenosti, zkušenosti, se kterými si nevíme rady. První linie boje o příští podobu člověka, lidstva, kultury, civilizace, planety je na konci druhého tisíciletí znovu vedena skrz duši individuálního člověka. Zuří to v každém z nás. Vědomě či nevědomě, ale zuří.
Texty na albu Flashback jsou explodující koláží letících zlomků všedního ,mikrosvěta, dotvářející onen potřebný a šokující stroboskopický efekt slova a hudby, tavených emocí a arogantního rámusu. Situace, které Vanessa textově sampluje a scénicky zpředmětuje, jsou svým výběrem i smyslem dokladem o jednoznačné (nebo mnohoznačné?) bezvýchodnosti. Celé představení Vanessy jako by nebylo pouhou estetizací této bezvýchodnosti, ale ještě spíš její ritualizací. Prokopat se ven!
Žijeme pod závalem. Žijeme ve světě zhroucených (velkých) idejí, pohybujeme se sem a tam (ode zdi ke zdi) zavalených tunelem, ve kterém je čím dál větší těsno a čím dál větší dusno. Prokopat se ven! Otázkou je, zdali ještě nějaké to "ven" (únik umožňující a osvobozující "mimo" nebo "jinde") existuje, a jestliže ano, kdo z nás se prokopá tím správným směrem. Kde je nahoře, kde je dole? Tam, kde se ještě včera zdál být východ, tam dnes narážíme čelem do ucpané průrvy nikam. Prokopat se? Kam?
Jedním z tradičních způsobů a snah (někdy více, jindy méně úspěšných) prokopat se jinam kromě stále ještě kopajícího umění, hudby například je použití "drogového dynamitu" (pokusy o rozšíření mysli skutečně někdy připomínají odstřel betonových bunkrů, b nichž jsme obrazně řečeno pohřbeni za živa). Vedle celé řady tradičních duchovních disciplín nabízejících osvobození se v poslední době objevují i neduchovní pokusy "prokopat" se do virtuálního "jiného světa" s pomocí počítačových "krumpáčů". Instinktivní touha prokopat se jinam trvá...
Když Vanessa mluví o drogách a svém vztahu k nim, říká: "Chápeme ten pojem droga dost široce. Chemické drogy jsou jen jednou z možností. Drogy s halucinogenními účinky mohou být prostředkem, jak se dostat do stavu rozšířeného vědomí. Halucinogenní "drogou" nemusí být jen chemická látka (třeba LSD), stejný účinek může mít i zvuk nebo rytmická struktura. Například v rituálech lmenových kouzelníků se prolínají zvuky, rytmy i chemické látky" A dodává: "Ve stavu širšího vědomí uvidíš cestu... cestu ven, totiž do sebe. "Člověk se přiblíží k podstatě, To čemu běžně říkáme realita, je jenom její zlomek. Odbourá se ego, protože v rozšířeném vědomí nemá žádný význam." říká Dan Rodný. "Celý pozemský život začneš vnímat jen jako jednu z forem a přitom jasně vidíš, co je opravdu dobré a co špatné. Poznáš, že to, co se snaží vypadat pozitivně a hluboce, je někdy negativní a mělké."
Odbourat ego. Prokopat se do jiných úrovní reality a získat určité (dostatečné) kvantum osvobozujících zkušeností. Způsob, jakým se snaží prokopat Vanessa - a tak to odpovídá jejich technickým i tvůrčím možnostem, by se dal označit jako "zvukový teror" (chcete-li terorismus zvukem). Tak jako většině industriálních kapel, kapel rozvíjejících elektronic body music, tak ani muzikantům hrajícím techno hardcore nejde o to za každou cenu prorazit posluchačům ušní bubínky, ale o to prorazit jejich vnitřní blokádu a odstranit závaly v jejich mentalitě. O tom, jestli sonický atak mysl posluchače rozšíří nebo ji naopak ještě víc zavalí, se v poslední instanci rozhoduje přímo na místě střetu. Při konfrontaci hudebníka a posluchače na živých performací. (nejsem si jist, jestli ze dvou vystoupení Vanessy, která jsem absolvoval a absorvoval, aspoň jediné mělo když ne ideální, alespoň snesitelné nazvučení - místa bohatě členěných zvukových struktur studiových nahrávek působí živě svou slitostí jako zvuková povodeň) Zvukové výpady mohou mít různý efekt a jestliže záleží na citlivosti posluchače, pak ještě mnohem a mnohem víc záleží na schopnosti tvůrce zvuku nabít ho energetickým potenciálem a významem - rámus diluviálního industriálního běsnění už dnes nestačí - zkušenější posluchač otrnul.
Jako za rajských časů psychedelické éry, stává se znovu významnou složkou vystoupení (akustických útočníků a únosců jinam) elektrických "korařů" optická rovina působnosti. I Vanessa se snaží (v rámci svých finančních možností) militantním způsobem využívat vizuálních "bojových prostředků", jako jsou stroboskopy, barevná světla, oslepující světlomety, ve svém souhrnu jakésy světelné katuše, k nimž přináleží i zadní videoprojekce (diapozitivy a v poslední době i videofilmy - pulsující montáž opakujícího se únavného s šokujícím). Kdosi Vanessu zařadil mezi naše "nejskandáloznější" kapely (i když má slovo skandál ještě vůbec nějaký význam?) snad i proto, že svá veřejná vystoupení špikuje - ve jménu optického teroru - i pornografickýma jednohubkama. (Není snad už nikoho, kdo by nevěděl, že jméno Vanessa del Rio nosila jedna vyžilá stálice pornofilmů dříve než česká kapela) Celé první album Disco Bastards kapela koncipovala jako "hudební motivy k pornofilmům". (Škoda, že nemůžu říct, jako symfonickou báseň o pornografii).
Koncepce druhého alba Vanessy Flashback je postavena na jiném fenoménu, který stojí za povšimnutí: manipulace s psychikou. Termín flashback, který jako jeden z prvních začal používat Timothy Leary, je "synonymem procesu neuropsychické aktivace a reaktivace vzpomínek." I na tomto albu pracuje Vanessa především se samplovanými zvuky, v jejichž monstrozním víru se zmítá stále ještě (?) lidský hlas rozpolcující se osobnosti zpěváka Samíra Hausera. Ale ani jeho hlas neuniká nejrůznějším technickým operacím a zákrokům. Kromě lidského hlasu se na albu Flashback domněle (ale proč těm chlapcům nevěřit?) ozývají i komunikace larvy dovezené z Jihoafrické republiky nebo nasamplovaný zvuk oka zdrogovaného člověka. Kromě dvou alb Vanessa vyprodukovala klip Vyvrhel a novější Prokopat se ven, který doprovodil příchod nového alba na tento svět. Videoklip Prokopat se ven je vlastně účelovým zvrstvením útržků nejrůznějších sugestivních i méně sugestivních archivních TV dokumentů, válečných i zpravodajských, z nichž diváka nejvíc osloví fatální záběr explodujícího raketoplánu Challenger, oné memento mori snů o technickém pokroku.
Než spustíme verbální computer Vanessy, uveďme, že její tým vytváří kapelník a hráč na klávesové nástroje Dan Rodný, excentrický a neovladatelný zpěvák Samír Hauser, manažér Karel Hron a doplňující živí bubenící dobrovolníci, Miguel Zahrádka, Wally Kolman a v poslední době i Zoran Stehlík, který s Danem Rodným pracuje na zvláštním psychedelickém projektu Target. Tak tedy:
VOKNO: Jak je to s vašima výletama do minulosti? Máte nějaký hmatatelný prožitky z ponoru do minulejch životů?
D. RODNÝ: Zatím asi nejdál jsem se dostal, když jsem se pokoušel do minulých životů prodejchat.... Zvuk sám o sobě ve mně sice dokáže vyvolat mnohem hlubší zážitky, ale jsou moc abstraktní, takže nemůžu najisto tvrdit, že to jsou minulý životy. Nejhlouběji se dostanu, když mám přitom v ruce joystick, kterým během transu můžu měnit zvuk podle mentálních vjemů. Většinou mám pocit, že jsem až někde na úrovni atomů a molekul, někdy jasně prožívám vznik času a prostoru.
Zkoušel jsem i hyperventilaci spojenou se zvukem. Byl jsem náčelníkem nějakýho pravěkýho kmene. Pamatuju si, že jsem cejtil strašnou zodpovědnost za to, aby moji lidi přežili, protože byl zrovna hladomor... Byl to vyjímečně jasnej zážitek, v tý chvíli jsem věděl, že je to pravda.
VOKNO: Kdybych se tě zeptal, jaká byla tvoje osobní evoluce jakým prostředím ses prodíral a jaký vlivy na tebe působily v nedávný minulosti, co bys mi na to řekl?
D. RODNÝ: Někdy mezi 11. a 14. rokem života se mi v hlavě postupně hromadil čím dál větší psychickej přetlak. Člověk si v tomhle věku ještě nemůže dělat, co chce, výchova koliduje s vnitřníma pocitama, do toho ještě spousta průserů, konfliktů a jediným uvolněním je masturbace... Ve 14 letech se to konečně změnilo. Nástup na gymnázium, první sexuální zkušenosti, útěky z domova... Na hlavě jsem si tehdy udělal číro a zakládal punkový kapely. Bylo to podnětný období ježdění po punkových akcích po celý republice, honičky s policajtama, mejdany končící demolicí a zapálením bytu, každou chvíli se někdo podřezával kvůli vojně nebo depresi z drog. Tehdy jsem měl první kontakty s drogama, ale nebyla to taková sranda jako je to dnes. Lidi kolem mě s tím začínali, protože hledali únik z nějakýho průseru, a pak v tom tvrdě jeli - před očima se z nich stávali trosky. Některý lidi jsem za pár měsíců nemohl poznat, protože měli úplně jinej obličej a nepřetržitě se třásli...
Zajímavý akce byly, když někde v Praze umřela nějaká osamělá bába. Udělala se k ní výprava a vybíraly se použitelný věci. Taková bába se tam většinou předtím dost dlouho rozkládala, než ji odnesli, takže byl po ní na zemi nebo na posteli vidět flek. Všechno strašně smrdělo hnilobou, my jsme nakládali použitelnej nábytek na vozejky a vozili ho přes Prahu k někomu, komu se zrovna hodil. Chodil jsem v tý době s holkou, která měla kluka na několik let v kriminále a kvůli mně přestala fetovat. Když jsme se pak rozešli, začala znovu brát, našla si dalšího kluka a toho hned taky zavřeli...
Bylo to prostě strašně podnětný. Jenomže mezitím mě samozřejmě vyhodili ze školy, bylo mi už 17 let a říkal jsem si, jestli už na to nejsem nějak moc starej. Tak jsem se dostal na další školu zase na odborný počítačový gymnázium - udělal jsem si maturitu, seznámil se s jinejma lidma a začal dělat trochu klidnější kapely. Se Samírem jsme založili Čínskou čtvrť něco v duchu Joy Division.
VOKNO: A co v poslední době? nevzpomeneš si na nějakou hodně podnětnou zkušenost, na něco, co se teď na tobě silně podepsalo?
D.RODNÝ: Jednou z nejvýraznějších zkušeností za poslední rok byl určitě můj nejužší kontakt s vlastní smrtí, nevybral jsem smyk, v plný rychlosti se auto převrátilo dál, posledních sto metrů s kolama nahoře. Nejdřív tu byla ještě nějaká zpětná vazba - lítal jsem od stromu ke stromu, vždy těsně před nárazem se to podařilo strhnout na druhou stranu... Pak už jenom převrácení obzoru, vysypávání skel, všechno jakoby zpomalený. V hlavě mi probíhaly různý způsoby smrti uhoření za živa, rozdrcení, udušení, nejlíp mi z toho vycházelo odseknutí hlavy kusem plechu... Byl jsem úplně jasně přesvěčenej, že tak na 80 procent to nepřežiju, byl to nepříjemnej pocit. Nakonec jsem prolítl oknem, auto v klidu zastavilo na střeše, já o deset metrů dál na zádech, nikomu se nic nestalo, akorát jsem si musel koupit nový auto. Ale ta zkušenost mě hodně povzbudila, od tý doby z ní často čerpám (Jedním z dokladů inspirace touto "smrtí" je převzatá a upravená skladba A Space Between od kapely Legendary Pink Dots. Souvislost? Dan Rodný vysvětluje: " Obzor se převracel, všechny struktury kolem mě se hroutily, viděl jsem jen úlomky skla a bortící se plochy... Byl to bezprostřední kontakt se smrtí. A do toho zněl Space Between: Billy was a carcrash, al he ever knew was pain...")
S. HAUSER: Já sem v minulým životě byl asi divokou sviní. Mý texty se daj, až na pár vyjímek, definovat jako odrazový můstek pro mnoho nezletilců k stále tvrdším a tvrdším drogám. Jinak to jsou většinou pravdivý příběhy, který zvedaj žalůdky hbitě jako záchodový prkýnka. Poslední text je o ukrajinským lidožroutovy a vrahovi malejch dětí Čikatilovi. Hrozně mi to připomíná mojí soudružku učitelku Hrudkovou ze základní školy, která sice nežrala lidi, ale malejm dětem svačiny a já měl kvůli ní vždycky hlad.
VOKNO: Důležitá, pro jakoukoli tvorbu, není jen inspirace ale samotná motivace. To: "proč"?
K. HRON: Nedávno mi jeden kluk po koncertě říkal: "měl jsem z toho pocit, že už je všechno na světě jedno, není čeho se chytit" Pokud jde o mě, já bych to nikdy nedělal bez přesvědčení, že tahle hudba je znamením doby, ve který se skutečně všechny dosud zdánlivě pevný hodnoty dávaj do pohybu, vzniká chaos. Jestli lidi pochopěj chaos v pozitivním smyslu, jako mezistupeň vývoje, nebo jako něco, co nás smete, to bych nechal na nich. Dost těžko můžou bejt pro nás motivací peníze. Pokud Vanessa něco vydělá, jde to vždycky zpětně do techniky. Nikdo z nás se hudbou neživí, není na tom finančně závislej. Není nic horšího než existenční závislost na masovým úspěchu. Vždycky to vede k rozmělňování nápadů v kompromisech.
VOKNO: Jakou roli ve své tvorbě Vanessa přisuzuje zvuku a jakou obrazu? Jakej je váš vztah k moderním technologiím vůbec?
K.HRON: Pokud jde o obraz, původně jsme používali diapozitivy. Ted je nahradil film, kterej ještě dál přetváříme podle repertoáru. Neznamená to, že přesně tyhle obrazy odpovídají tomu, co slyšíš. Zvuk je imaginativnější, sám o sobě spouští proces vytváření vlastních obrazů, pocitů, a o to nám jde. Ta zadní projekce je spíš pro ty lidi, který ztratili schopnost sami asociovat. Zvuk funguje jako halucinogen, stačí se mu plně otevřít. Praxe ale samozřejmě zaostává, protože sluch sám o sobě je dost zanedbávaný smysl. Je to hlavně proto, že člověk většinou poslouchá hudbu jen jakoby mimochodem, jako kdyby v rychlosti četl noviny. Přijímá hudbu jako povrchní informaci, nepouští jí hlouběji dovnitř. Je to důsledek týhle televizní doby, která nás odvádí od vlastního nitra.
D.RODNÝ: V současnosti je už technologie ovládání zvuku tak rozvinutá a přitom přístupná, že je možné zvuk použít pro řízení stavu vědomí, Já používám hodně výkonný 32bitový počítač (worksation) založený na technologii RISC, který až 16 MIPS (miliónů operací za sekundu). Mám v něm 4MB paměti, to stačí na simulace různých virtuálních akustických prostorů. V počítači si vytvářím virtuální prostory s různými reálnými i iracionálními akustickými vlastnostmi, používám třeba fraktálové plochy, kde každý odstín známého grafického vyjádření představuje stupeň zrychlení zvukové vlny. Většinou pak v jednom bodě takového virtuálního prostoru umístím zdroj původního signálu a v jiném bodě snímám výsledný zvuk "virtuálním mikrofonem". Zajímavé je, když můžeš některý faktor virtuálního prostoru zpětně ovlivňovat - například polohu "mikrofonu" ovládáš myší nebo stupeň přiblížení fraktálu joystickem. Zvuk pak můžeš měnit podle pocitů, které v tobě vyvolává, je to fantastická zpětná vazba... Podobně jako se zvukem dá pracovat i s celými rytmickými struktůrami. Je to totéž na jiné úrovni. Podobné metody aplikované na obraz by samozřejmě měly ještě daleko dokonalejší účinky, protože zrakem vnímáš mnohem víc informací než sluchem. Ale než bude přístupná technika, která umožní v reálném čase ovládat dokonalou třírozměrnou obrazovou iluzi, to bude ještě několik let trvat.
Myslím si, že budoucnost patří optickému protějšku elektronicky tvořených zvuků. Akustická hudba má svůj protějšek v divadle, tanci, baletu, samplování různých ruchů odpovídá používání archivních publicistických záběrů ve videoklipech, ale tvorba původních obrazových fanrazií bez použití reálných záběrů je teprve na začátku. Objevuje se prakticky jenom v některých acidových klipech a ještě k tomu dvojrozměrně. Ve spojení psychedelické počítačové grafiky a třírozměrného kyberprostoru jsou podle mě obrovské možnosti: představ si, že to, co vidíš na těch nejdivočejších acidových počítačových videoklipech, se odehrává v prostoru všude kolem tebe a můžeš si na to sáhnout....
VOKNO: Jseš vlastně takovej computerovej frýk a dokonce se mi zdá, že generačně patříš do první silný vlny počítačovejch mutantů u nás. Nestáčej se občas tvý úvahy k takovým fascinujícím tématům, jako je kyberprostor nebo virtuální realita?
D.RODNÝ: Technologie virtuální reality v dohledný budoucnosti ovládne svět ještě mnohem výrazněji než dnes televize. Dokonalejší už může bejt jenom napojit si počítačem simulované smysly přímo do mozku (ale ani to už nebude určitě dlouho trvat). Technologie kyberprostoru přenese tvůj zrak, sluch a hmat do libovolnýho světa, kterej ti úplně nahradí fyzickou skutečnost. Virtuální realita se dá měnit snadněji než skutečnej svět, takže podle mě bude za dvacet let většina lidí trávit 24 hodin denně s přilbami v konstrukcích se senzory. Nevidím na tom nic špatného, protože život ve virtuální realitě nijak neomezuje tvůrčí aktivitu, v kyberprostoru může člověk skládat hudbu i souložit, stýkat se s lidmi, s kterýma chce, nebo naopak nikdy se nesetkal s těmi, se kterými nechce. Hlavní rozdíl je v tom, že může svůj svět měnit prostě tím, že se rozhodne. Může třeba vypnout gravitaci, může ve svém světě povolit procházení zdmi, může určit, že jeho virtuální smysly bude vnímat jenom deset vybranejch lidí... Dokonalou variantou týhle technologie by bylo napojit umělé počítačové smysly přímo na nervový kanály a současně odpojit skutečné přirozené smysly. Tím by se dala simulovat i chuť a čich, iluze by byla tak dokonalá, že by to vlastně ani iluze nebyla. Z původního člověka by zůstal jen mozek. Bylo by to zatím nejdokonalejší možné osvobození od fyzické existence.
VOKNO: To je skvělý, lidi se možná budou muset rozejít do dvou větví každá se půjde svojí cestou. Jedním směrem půjdou ti, Kterejm tělo vadí a obtěžuje je a kterejm zůstane jen mozek. Když jsme u tý tělesnosti, zdá se mi, že určitou dobu se v oblasti vašeho zájmu ocitla i pornografie, násilí a brutalita... Proč?
D.RODNÝ: Pornografii i brutalitu beru jenom jako možný ale omezený prostředky působení na psychiku většiny lidí. Když pornografie i brutalita dosáhne určitýho stupně (u každého je ta hranice jiná), vyvolá v člověku šok, nebo aspoň nějakou pocitovou reakci. Se získávanými zkušenostmi se ta hranice ale posouvá pořád dál, reakce se zmenšuje a pornografie ani brutalita se donekonečna stupňovat nedá.... Podle mě si člověk za chvíli zvykne i na živě předváděné vyměšování do rozpáraného břicha zaživa čtvrcené desetileté holčičky. Jde o zvyk.
VOKNO: A zvyk je, jak známo železná košile...
K. HRON: Devianti jsou určitě hodně inspirativní, ale při tomhle tempu vývoje asi brzo ztratěj svojí výlučnost. Deviace se postupně stává společenskou normou. Čas a lidi jako je Samír tenhle proces ještě urychlej.
VOKNO: Samíre, ty k tomu nic neřekneš?
S. HAUSER: Ale jo, Blumfelde, jmenuju se Samír, včera ráno sem se podíval do zrcadla a poblil se, ale z toho si nic nedělej. Mám jednoho koprofilního kámoše, co při píchání poblil svojí holku a vona se přitom taky poblila. Jinak podnikám v oboru sado-maso a mám salon Jidáš ponižování všeho druhu. Hele nemůžu říct, že mám super dlouhýho ptáka, ale ani malýho, no já myslím akorát. V tom Jidáši můžeš dostat vejprask za 300 Kc, palečnice zs 200 Kč a kroužkuju taky ptáky. Například pro koprouše mám specialitu - Barbánek nebo Double Barbánek - výkaly v hubě. Jinak toho ptáka mám vohnutýho nahoru jako turecká šavle. V salonu nabízím taky Čínskej kouř, Šemíka nebo Vodní sporty. A dělám speciální anál štetkou na hajzl (jinak ty nehygienecký věci sou vždycky dražší). Mám kámoše, co má anál tak rád, že jeho holka neudrží hovno.
VOKNO: To zní nadějně...
S. HAUSER: Jo, jinak v tom salonu pracujou samý kámoši a kámošky, třeba Božena, čtyřicítka, mamina vod dvou dětí (pěkní sígři), ta by mohla vyprávět jak jsou Češi úchylný. Vona si nechá líbit úplně všechno, taky jí vod toho platím. T dalších věcí nabízíme třeba Terčík - namočíš ptáka do krámů a strefuješ se do konečníku. Učitelko Hrudková, z Jidáše byste živá neodešla! Ale ještě sem neřekl nic o kultůře. Z filmů mám rád vosrý HáCéčka, nebo Poslední tango v Paříži. Konkrétně tu scénu, kde Marlon Brando mluví vo těch prdech mrtvýho prasete - ta je fakt skvělá...
VOKNO: A co drogy, Samíre?
(VOKNO VARUJE: DROGY POŠKOZUJÍ ZDRAVÍ)
S:HAUSER: No, s těma drogama, Blumfelde... z tripů mám v oblibě stříbrnýho surfaře. Jinak nejradši mám asi ten perník (no klasika, znáš to), hele ten je super, kam se sere koks. Nejlepší je čistej amfetamin, koks je pro buzeranty. Hele teď je ale nebezpečný vo tom mluvit, natož to brát. Jednou sem dělal rozhovor v ňákým rádiu a málem to musel ten somrák Winter zabalit. Hele říkám ti, některý lidi vo tom fakt neradi slyšej. Ty kreténi mi napíchli telefon a tak, když sem nadrženej, tak jim předvádím sex po telefonu. Pořád mě sledujou samý podezřelý chlápci. Kam se hnu, tam sou. Někam jdu nenápadný auto krokem za mnou.
VOKNO: Není to trochu stíha?
S. HAUSER: To víš, že ne. Večer mně koukaj hvězdářským dalekohledem do vokna, tam kde spím. Všude mám doma štěnice, chtěj vědět vo každým mým kroku někdy nevím jak to udělat, abych byl chvíli sám.
VOKNO: Rád bych slyšel názor na drogy ještě od někoho jinýho. Co třeba ty Karle?
K.HRON: Já už někdy nerozeznám, co je mýtus a co je doopravdy. Démonizace drog v masmediích asi už přesáhla rozumnou mez. Za ní už může následovat jen násilí ze strany státního aparátu. Pokud jde o mě, nemusím to mít. Nechápu lidi, který si vezmou speed nebo podobný věci, šest hodin poskakujou a pak vyšuměj. Na druhou stranu tu jsou věci s velkou možností poznat vlastní já. Záleží jen na schopnosti vytvořit si správný prostředí, včetně lidí kolem sebe, dohromady prostě to, čemu Grof říká: zodpovědné používání psychedelik. Pak člověk zjistí, že nejde ani tak o ty halucinační efekty během tripu, jako spíš o to, co může následovat potom, po správným pochopení prožitku vědomí nadčasovostí, vyrovnanost, myšlení v souvislostech... Vzpomínám si teď na acidovej silvestr 92, kdy jsem v určitý chvíli nabýval dojmu, že se rozplývám v nekonečně malým okamžiku, kterej se zároveň zdál věčností. Ten stav se přerušil dotykem mojí přítelkyně. Otočil sem s k ní a nastal opačný proces, zestárla mi před očima, měl sem před sebou tvář stařeny. Prolnul jsem se do í, cejtil jsem v sobě její myšlenky, pohyby, žárlivost... Radši sem zavřel oči a ty pocity ženskosti se postupně znásobily. Byl to stav, kdy si plně uvědomuješ, že už jsi ženskou někdy byl a zase budeš. Ale to jen na okraj... (VOKNO VAROVALO: DROGY POŠKOZUJÍ ZDRAVÍ)
VOKNO: Většinu témat, prostupující vaši tvorbu reprezentuje hodně extrémní, často iracionální postoje. Chtěl jsem se zeptat, jakej význam má pro vaší životní orientaci taková ta chladnější racionality?
D.RODNÝ: Od dětství jsem byl posedlej počítačema, takže jejich programování a soužití s nima je pro mě úplně přirozenou součástí života (nebo dokonce potřebou). Má to jednu velkou výhodu až na vyjímky si nekupuju žádnej software, protože si radši napíšu vlastní, kterej mi vyhovuje víc než ten profesionální. Napsal jsem si třeba všechny programy, který potřebuju pro hudby: inteligentní sequencery, zpracování samplů, syntézu zvuku v počítači.. Naprogramoval jsem si taky ekonomickej systém pro svoji firmu. Abych se z těch psychedelickejch zvuků nezbláznil, musím mít totiž nějakej protipól, takže mám obchodní firmu se spotřební elektronikou, která mi na všechny ty samplery vydělává. Je to úplně jinej svět, když se věnuju firmě, dobíjí mi to energii pro hudbu a naopak.
VOKNO: asi je an čase, abych se zeptal na váš světonázor, teda na to, co přímo souvisí s poznáním, s dosaženou rovinou uvědomění.
K.HRON: Pokud jde o mě, jsem unitarista. Věřím, že z každého náboženství nebo filozofie se dá přijmout něco pozitivního, vyšly ze stejnýho základu a daj se i sloučit. Mně je celkem nejbližší učení j´gy, s pojetím Boha přítomného v každým člověku a cestou ke splynutí s ním. Je v tom skutečná harmonie, stejně jako je logika v zákonu karmy. Když jsem to pochopil, přestal jsem se chovat destrukčně ve stylu- žiju jen jednou po mně potopa.
D.RODNÝ: Já nevěřím v poznatelnost světa, vždycky to může bejt všechno úplně jinak. I ty nejhlubší a nejdokonalejší transcedentální prožitky ze spojení s Bohem (Prapodstatou) se můžou ukázat jako chytře vymyšlená simulace někoho, pro koho jsme jenom virtuální vesmír v jeho počítači. Může se nám zdát, že jsme po LSD pochopili princip a smysl světa, ale celý námi pochopitelný vesmír může být jenom nepodstatnou součástí širšího systému, ve kterém máme úplně jinou úlohu... Stejně tak i my si budeme za pár let moct v každým lepším computeru vytvořit nový virtuální vesmír s libovolnými fyzikálními zákony, nechat ho podle nich vyvíjet, pomoct tam vzniku inteligence, občas něco usměrnit (takové vnější zásahy nemůže virtuální inteligence nikdy pochopit, protože mají původ mimo její poznatelný vesmír), nebo do něj dokonce přenést sami sebe.
VOKNO: Jeden rozhovor jsi zakončil těmito slovy: Volnost toho, co děláš, je vždycky jen zdánlivá. Kdykoli tě může něco setřelit. Stačí vteřina a kruh se uzavře... Asi bysme měli na konec brnknout na nějakou veselejší notu. Já nevím, tak třeba... nepomejšlel jsi někdy na sebevraždu?
D.RODNÝ: Poměrně často mívám období, že každou noc těsně před usnutím promejšlím svoji sebevraždu. Snažím se co nejvíc vyhnout fyzické bolesti. Došel jsem k tomu, že nejdokonalejší je gilotina. Několikrát do měsíce si živě představuju, jak se mi hlava oddělí od těla, smysly ještě chvilku vnímaj okolí, pak dojde kyslík, smysli se vypnou a mozek přestává myslet... Je to dobrý na usnutí, zvlášť když tě druhej den čekají nějaký problémy. Kdysi jsem četl nějakej skutečnej příběh, že chlap si na půdě postavil gilotinu, všichni o tom věděli, sekali na ní maso, on ji několik let zdokonalovaj a pak se na ní sám popravil. myslím, že to je dokonalej způsob.
VOKNO: Samírovi je zřejmě bližší jinej způsob, aspoň soudím podle toho, co opakuje ve skladbě Kolumbie: Ber co chceš, stejně smrti neujdeš... Díky za vyčerpávající rozhovor.
Jedním z tradičních způsobů a snah (někdy více, jindy méně úspěšných) prokopat se jinam kromě stále ještě kopajícího umění, hudby například je použití "drogového dynamitu" (pokusy o rozšíření mysli skutečně někdy připomínají odstřel betonových bunkrů, b nichž jsme obrazně řečeno pohřbeni za živa). Vedle celé řady tradičních duchovních disciplín nabízejících osvobození se v poslední době objevují i neduchovní pokusy "prokopat" se do virtuálního "jiného světa" s pomocí počítačových "krumpáčů". Instinktivní touha prokopat se jinam trvá...
Odbourat ego. Prokopat se do jiných úrovní reality a získat určité (dostatečné) kvantum osvobozujících zkušeností. Způsob, jakým se snaží prokopat Vanessa - a tak to odpovídá jejich technickým i tvůrčím možnostem, by se dal označit jako "zvukový teror" (chcete-li terorismus zvukem). Tak jako většině industriálních kapel, kapel rozvíjejících elektronic body music, tak ani muzikantům hrajícím techno hardcore nejde o to za každou cenu prorazit posluchačům ušní bubínky, ale o to prorazit jejich vnitřní blokádu a odstranit závaly v jejich mentalitě. O tom, jestli sonický atak mysl posluchače rozšíří nebo ji naopak ještě víc zavalí, se v poslední instanci rozhoduje přímo na místě střetu. Při konfrontaci hudebníka a posluchače na živých performací. (nejsem si jist, jestli ze dvou vystoupení Vanessy, která jsem absolvoval a absorvoval, aspoň jediné mělo když ne ideální, alespoň snesitelné nazvučení - místa bohatě členěných zvukových struktur studiových nahrávek působí živě svou slitostí jako zvuková povodeň) Zvukové výpady mohou mít různý efekt a jestliže záleží na citlivosti posluchače, pak ještě mnohem a mnohem víc záleží na schopnosti tvůrce zvuku nabít ho energetickým potenciálem a významem - rámus diluviálního industriálního běsnění už dnes nestačí - zkušenější posluchač otrnul.
Jako za rajských časů psychedelické éry, stává se znovu významnou složkou vystoupení (akustických útočníků a únosců jinam) elektrických "korařů" optická rovina působnosti. I Vanessa se snaží (v rámci svých finančních možností) militantním způsobem využívat vizuálních "bojových prostředků", jako jsou stroboskopy, barevná světla, oslepující světlomety, ve svém souhrnu jakésy světelné katuše, k nimž přináleží i zadní videoprojekce (diapozitivy a v poslední době i videofilmy - pulsující montáž opakujícího se únavného s šokujícím). Kdosi Vanessu zařadil mezi naše "nejskandáloznější" kapely (i když má slovo skandál ještě vůbec nějaký význam?) snad i proto, že svá veřejná vystoupení špikuje - ve jménu optického teroru - i pornografickýma jednohubkama. (Není snad už nikoho, kdo by nevěděl, že jméno Vanessa del Rio nosila jedna vyžilá stálice pornofilmů dříve než česká kapela) Celé první album Disco Bastards kapela koncipovala jako "hudební motivy k pornofilmům". (Škoda, že nemůžu říct, jako symfonickou báseň o pornografii).
Koncepce druhého alba Vanessy Flashback je postavena na jiném fenoménu, který stojí za povšimnutí: manipulace s psychikou. Termín flashback, který jako jeden z prvních začal používat Timothy Leary, je "synonymem procesu neuropsychické aktivace a reaktivace vzpomínek." I na tomto albu pracuje Vanessa především se samplovanými zvuky, v jejichž monstrozním víru se zmítá stále ještě (?) lidský hlas rozpolcující se osobnosti zpěváka Samíra Hausera. Ale ani jeho hlas neuniká nejrůznějším technickým operacím a zákrokům. Kromě lidského hlasu se na albu Flashback domněle (ale proč těm chlapcům nevěřit?) ozývají i komunikace larvy dovezené z Jihoafrické republiky nebo nasamplovaný zvuk oka zdrogovaného člověka. Kromě dvou alb Vanessa vyprodukovala klip Vyvrhel a novější Prokopat se ven, který doprovodil příchod nového alba na tento svět. Videoklip Prokopat se ven je vlastně účelovým zvrstvením útržků nejrůznějších sugestivních i méně sugestivních archivních TV dokumentů, válečných i zpravodajských, z nichž diváka nejvíc osloví fatální záběr explodujícího raketoplánu Challenger, oné memento mori snů o technickém pokroku.
Blumfeld S.M.
Než spustíme verbální computer Vanessy, uveďme, že její tým vytváří kapelník a hráč na klávesové nástroje Dan Rodný, excentrický a neovladatelný zpěvák Samír Hauser, manažér Karel Hron a doplňující živí bubenící dobrovolníci, Miguel Zahrádka, Wally Kolman a v poslední době i Zoran Stehlík, který s Danem Rodným pracuje na zvláštním psychedelickém projektu Target. Tak tedy:
VOKNO: Jak je to s vašima výletama do minulosti? Máte nějaký hmatatelný prožitky z ponoru do minulejch životů?
Zkoušel jsem i hyperventilaci spojenou se zvukem. Byl jsem náčelníkem nějakýho pravěkýho kmene. Pamatuju si, že jsem cejtil strašnou zodpovědnost za to, aby moji lidi přežili, protože byl zrovna hladomor... Byl to vyjímečně jasnej zážitek, v tý chvíli jsem věděl, že je to pravda.
VOKNO: Kdybych se tě zeptal, jaká byla tvoje osobní evoluce jakým prostředím ses prodíral a jaký vlivy na tebe působily v nedávný minulosti, co bys mi na to řekl?
D. RODNÝ: Někdy mezi 11. a 14. rokem života se mi v hlavě postupně hromadil čím dál větší psychickej přetlak. Člověk si v tomhle věku ještě nemůže dělat, co chce, výchova koliduje s vnitřníma pocitama, do toho ještě spousta průserů, konfliktů a jediným uvolněním je masturbace... Ve 14 letech se to konečně změnilo. Nástup na gymnázium, první sexuální zkušenosti, útěky z domova... Na hlavě jsem si tehdy udělal číro a zakládal punkový kapely. Bylo to podnětný období ježdění po punkových akcích po celý republice, honičky s policajtama, mejdany končící demolicí a zapálením bytu, každou chvíli se někdo podřezával kvůli vojně nebo depresi z drog. Tehdy jsem měl první kontakty s drogama, ale nebyla to taková sranda jako je to dnes. Lidi kolem mě s tím začínali, protože hledali únik z nějakýho průseru, a pak v tom tvrdě jeli - před očima se z nich stávali trosky. Některý lidi jsem za pár měsíců nemohl poznat, protože měli úplně jinej obličej a nepřetržitě se třásli...
Zajímavý akce byly, když někde v Praze umřela nějaká osamělá bába. Udělala se k ní výprava a vybíraly se použitelný věci. Taková bába se tam většinou předtím dost dlouho rozkládala, než ji odnesli, takže byl po ní na zemi nebo na posteli vidět flek. Všechno strašně smrdělo hnilobou, my jsme nakládali použitelnej nábytek na vozejky a vozili ho přes Prahu k někomu, komu se zrovna hodil. Chodil jsem v tý době s holkou, která měla kluka na několik let v kriminále a kvůli mně přestala fetovat. Když jsme se pak rozešli, začala znovu brát, našla si dalšího kluka a toho hned taky zavřeli...
Bylo to prostě strašně podnětný. Jenomže mezitím mě samozřejmě vyhodili ze školy, bylo mi už 17 let a říkal jsem si, jestli už na to nejsem nějak moc starej. Tak jsem se dostal na další školu zase na odborný počítačový gymnázium - udělal jsem si maturitu, seznámil se s jinejma lidma a začal dělat trochu klidnější kapely. Se Samírem jsme založili Čínskou čtvrť něco v duchu Joy Division.
VOKNO: A co v poslední době? nevzpomeneš si na nějakou hodně podnětnou zkušenost, na něco, co se teď na tobě silně podepsalo?
D.RODNÝ: Jednou z nejvýraznějších zkušeností za poslední rok byl určitě můj nejužší kontakt s vlastní smrtí, nevybral jsem smyk, v plný rychlosti se auto převrátilo dál, posledních sto metrů s kolama nahoře. Nejdřív tu byla ještě nějaká zpětná vazba - lítal jsem od stromu ke stromu, vždy těsně před nárazem se to podařilo strhnout na druhou stranu... Pak už jenom převrácení obzoru, vysypávání skel, všechno jakoby zpomalený. V hlavě mi probíhaly různý způsoby smrti uhoření za živa, rozdrcení, udušení, nejlíp mi z toho vycházelo odseknutí hlavy kusem plechu... Byl jsem úplně jasně přesvěčenej, že tak na 80 procent to nepřežiju, byl to nepříjemnej pocit. Nakonec jsem prolítl oknem, auto v klidu zastavilo na střeše, já o deset metrů dál na zádech, nikomu se nic nestalo, akorát jsem si musel koupit nový auto. Ale ta zkušenost mě hodně povzbudila, od tý doby z ní často čerpám (Jedním z dokladů inspirace touto "smrtí" je převzatá a upravená skladba A Space Between od kapely Legendary Pink Dots. Souvislost? Dan Rodný vysvětluje: " Obzor se převracel, všechny struktury kolem mě se hroutily, viděl jsem jen úlomky skla a bortící se plochy... Byl to bezprostřední kontakt se smrtí. A do toho zněl Space Between: Billy was a carcrash, al he ever knew was pain...")
S. HAUSER: Já sem v minulým životě byl asi divokou sviní. Mý texty se daj, až na pár vyjímek, definovat jako odrazový můstek pro mnoho nezletilců k stále tvrdším a tvrdším drogám. Jinak to jsou většinou pravdivý příběhy, který zvedaj žalůdky hbitě jako záchodový prkýnka. Poslední text je o ukrajinským lidožroutovy a vrahovi malejch dětí Čikatilovi. Hrozně mi to připomíná mojí soudružku učitelku Hrudkovou ze základní školy, která sice nežrala lidi, ale malejm dětem svačiny a já měl kvůli ní vždycky hlad.
VOKNO: Důležitá, pro jakoukoli tvorbu, není jen inspirace ale samotná motivace. To: "proč"?
K. HRON: Nedávno mi jeden kluk po koncertě říkal: "měl jsem z toho pocit, že už je všechno na světě jedno, není čeho se chytit" Pokud jde o mě, já bych to nikdy nedělal bez přesvědčení, že tahle hudba je znamením doby, ve který se skutečně všechny dosud zdánlivě pevný hodnoty dávaj do pohybu, vzniká chaos. Jestli lidi pochopěj chaos v pozitivním smyslu, jako mezistupeň vývoje, nebo jako něco, co nás smete, to bych nechal na nich. Dost těžko můžou bejt pro nás motivací peníze. Pokud Vanessa něco vydělá, jde to vždycky zpětně do techniky. Nikdo z nás se hudbou neživí, není na tom finančně závislej. Není nic horšího než existenční závislost na masovým úspěchu. Vždycky to vede k rozmělňování nápadů v kompromisech.
K.HRON: Pokud jde o obraz, původně jsme používali diapozitivy. Ted je nahradil film, kterej ještě dál přetváříme podle repertoáru. Neznamená to, že přesně tyhle obrazy odpovídají tomu, co slyšíš. Zvuk je imaginativnější, sám o sobě spouští proces vytváření vlastních obrazů, pocitů, a o to nám jde. Ta zadní projekce je spíš pro ty lidi, který ztratili schopnost sami asociovat. Zvuk funguje jako halucinogen, stačí se mu plně otevřít. Praxe ale samozřejmě zaostává, protože sluch sám o sobě je dost zanedbávaný smysl. Je to hlavně proto, že člověk většinou poslouchá hudbu jen jakoby mimochodem, jako kdyby v rychlosti četl noviny. Přijímá hudbu jako povrchní informaci, nepouští jí hlouběji dovnitř. Je to důsledek týhle televizní doby, která nás odvádí od vlastního nitra.
D.RODNÝ: V současnosti je už technologie ovládání zvuku tak rozvinutá a přitom přístupná, že je možné zvuk použít pro řízení stavu vědomí, Já používám hodně výkonný 32bitový počítač (worksation) založený na technologii RISC, který až 16 MIPS (miliónů operací za sekundu). Mám v něm 4MB paměti, to stačí na simulace různých virtuálních akustických prostorů. V počítači si vytvářím virtuální prostory s různými reálnými i iracionálními akustickými vlastnostmi, používám třeba fraktálové plochy, kde každý odstín známého grafického vyjádření představuje stupeň zrychlení zvukové vlny. Většinou pak v jednom bodě takového virtuálního prostoru umístím zdroj původního signálu a v jiném bodě snímám výsledný zvuk "virtuálním mikrofonem". Zajímavé je, když můžeš některý faktor virtuálního prostoru zpětně ovlivňovat - například polohu "mikrofonu" ovládáš myší nebo stupeň přiblížení fraktálu joystickem. Zvuk pak můžeš měnit podle pocitů, které v tobě vyvolává, je to fantastická zpětná vazba... Podobně jako se zvukem dá pracovat i s celými rytmickými struktůrami. Je to totéž na jiné úrovni. Podobné metody aplikované na obraz by samozřejmě měly ještě daleko dokonalejší účinky, protože zrakem vnímáš mnohem víc informací než sluchem. Ale než bude přístupná technika, která umožní v reálném čase ovládat dokonalou třírozměrnou obrazovou iluzi, to bude ještě několik let trvat.
Myslím si, že budoucnost patří optickému protějšku elektronicky tvořených zvuků. Akustická hudba má svůj protějšek v divadle, tanci, baletu, samplování různých ruchů odpovídá používání archivních publicistických záběrů ve videoklipech, ale tvorba původních obrazových fanrazií bez použití reálných záběrů je teprve na začátku. Objevuje se prakticky jenom v některých acidových klipech a ještě k tomu dvojrozměrně. Ve spojení psychedelické počítačové grafiky a třírozměrného kyberprostoru jsou podle mě obrovské možnosti: představ si, že to, co vidíš na těch nejdivočejších acidových počítačových videoklipech, se odehrává v prostoru všude kolem tebe a můžeš si na to sáhnout....
VOKNO: Jseš vlastně takovej computerovej frýk a dokonce se mi zdá, že generačně patříš do první silný vlny počítačovejch mutantů u nás. Nestáčej se občas tvý úvahy k takovým fascinujícím tématům, jako je kyberprostor nebo virtuální realita?
D.RODNÝ: Technologie virtuální reality v dohledný budoucnosti ovládne svět ještě mnohem výrazněji než dnes televize. Dokonalejší už může bejt jenom napojit si počítačem simulované smysly přímo do mozku (ale ani to už nebude určitě dlouho trvat). Technologie kyberprostoru přenese tvůj zrak, sluch a hmat do libovolnýho světa, kterej ti úplně nahradí fyzickou skutečnost. Virtuální realita se dá měnit snadněji než skutečnej svět, takže podle mě bude za dvacet let většina lidí trávit 24 hodin denně s přilbami v konstrukcích se senzory. Nevidím na tom nic špatného, protože život ve virtuální realitě nijak neomezuje tvůrčí aktivitu, v kyberprostoru může člověk skládat hudbu i souložit, stýkat se s lidmi, s kterýma chce, nebo naopak nikdy se nesetkal s těmi, se kterými nechce. Hlavní rozdíl je v tom, že může svůj svět měnit prostě tím, že se rozhodne. Může třeba vypnout gravitaci, může ve svém světě povolit procházení zdmi, může určit, že jeho virtuální smysly bude vnímat jenom deset vybranejch lidí... Dokonalou variantou týhle technologie by bylo napojit umělé počítačové smysly přímo na nervový kanály a současně odpojit skutečné přirozené smysly. Tím by se dala simulovat i chuť a čich, iluze by byla tak dokonalá, že by to vlastně ani iluze nebyla. Z původního člověka by zůstal jen mozek. Bylo by to zatím nejdokonalejší možné osvobození od fyzické existence.
VOKNO: To je skvělý, lidi se možná budou muset rozejít do dvou větví každá se půjde svojí cestou. Jedním směrem půjdou ti, Kterejm tělo vadí a obtěžuje je a kterejm zůstane jen mozek. Když jsme u tý tělesnosti, zdá se mi, že určitou dobu se v oblasti vašeho zájmu ocitla i pornografie, násilí a brutalita... Proč?
D.RODNÝ: Pornografii i brutalitu beru jenom jako možný ale omezený prostředky působení na psychiku většiny lidí. Když pornografie i brutalita dosáhne určitýho stupně (u každého je ta hranice jiná), vyvolá v člověku šok, nebo aspoň nějakou pocitovou reakci. Se získávanými zkušenostmi se ta hranice ale posouvá pořád dál, reakce se zmenšuje a pornografie ani brutalita se donekonečna stupňovat nedá.... Podle mě si člověk za chvíli zvykne i na živě předváděné vyměšování do rozpáraného břicha zaživa čtvrcené desetileté holčičky. Jde o zvyk.
VOKNO: A zvyk je, jak známo železná košile...
K. HRON: Devianti jsou určitě hodně inspirativní, ale při tomhle tempu vývoje asi brzo ztratěj svojí výlučnost. Deviace se postupně stává společenskou normou. Čas a lidi jako je Samír tenhle proces ještě urychlej.
VOKNO: Samíre, ty k tomu nic neřekneš?
S. HAUSER: Ale jo, Blumfelde, jmenuju se Samír, včera ráno sem se podíval do zrcadla a poblil se, ale z toho si nic nedělej. Mám jednoho koprofilního kámoše, co při píchání poblil svojí holku a vona se přitom taky poblila. Jinak podnikám v oboru sado-maso a mám salon Jidáš ponižování všeho druhu. Hele nemůžu říct, že mám super dlouhýho ptáka, ale ani malýho, no já myslím akorát. V tom Jidáši můžeš dostat vejprask za 300 Kc, palečnice zs 200 Kč a kroužkuju taky ptáky. Například pro koprouše mám specialitu - Barbánek nebo Double Barbánek - výkaly v hubě. Jinak toho ptáka mám vohnutýho nahoru jako turecká šavle. V salonu nabízím taky Čínskej kouř, Šemíka nebo Vodní sporty. A dělám speciální anál štetkou na hajzl (jinak ty nehygienecký věci sou vždycky dražší). Mám kámoše, co má anál tak rád, že jeho holka neudrží hovno.
VOKNO: To zní nadějně...
S. HAUSER: Jo, jinak v tom salonu pracujou samý kámoši a kámošky, třeba Božena, čtyřicítka, mamina vod dvou dětí (pěkní sígři), ta by mohla vyprávět jak jsou Češi úchylný. Vona si nechá líbit úplně všechno, taky jí vod toho platím. T dalších věcí nabízíme třeba Terčík - namočíš ptáka do krámů a strefuješ se do konečníku. Učitelko Hrudková, z Jidáše byste živá neodešla! Ale ještě sem neřekl nic o kultůře. Z filmů mám rád vosrý HáCéčka, nebo Poslední tango v Paříži. Konkrétně tu scénu, kde Marlon Brando mluví vo těch prdech mrtvýho prasete - ta je fakt skvělá...
VOKNO: A co drogy, Samíre?
(VOKNO VARUJE: DROGY POŠKOZUJÍ ZDRAVÍ)
S:HAUSER: No, s těma drogama, Blumfelde... z tripů mám v oblibě stříbrnýho surfaře. Jinak nejradši mám asi ten perník (no klasika, znáš to), hele ten je super, kam se sere koks. Nejlepší je čistej amfetamin, koks je pro buzeranty. Hele teď je ale nebezpečný vo tom mluvit, natož to brát. Jednou sem dělal rozhovor v ňákým rádiu a málem to musel ten somrák Winter zabalit. Hele říkám ti, některý lidi vo tom fakt neradi slyšej. Ty kreténi mi napíchli telefon a tak, když sem nadrženej, tak jim předvádím sex po telefonu. Pořád mě sledujou samý podezřelý chlápci. Kam se hnu, tam sou. Někam jdu nenápadný auto krokem za mnou.
VOKNO: Není to trochu stíha?
S. HAUSER: To víš, že ne. Večer mně koukaj hvězdářským dalekohledem do vokna, tam kde spím. Všude mám doma štěnice, chtěj vědět vo každým mým kroku někdy nevím jak to udělat, abych byl chvíli sám.
VOKNO: Rád bych slyšel názor na drogy ještě od někoho jinýho. Co třeba ty Karle?
K.HRON: Já už někdy nerozeznám, co je mýtus a co je doopravdy. Démonizace drog v masmediích asi už přesáhla rozumnou mez. Za ní už může následovat jen násilí ze strany státního aparátu. Pokud jde o mě, nemusím to mít. Nechápu lidi, který si vezmou speed nebo podobný věci, šest hodin poskakujou a pak vyšuměj. Na druhou stranu tu jsou věci s velkou možností poznat vlastní já. Záleží jen na schopnosti vytvořit si správný prostředí, včetně lidí kolem sebe, dohromady prostě to, čemu Grof říká: zodpovědné používání psychedelik. Pak člověk zjistí, že nejde ani tak o ty halucinační efekty během tripu, jako spíš o to, co může následovat potom, po správným pochopení prožitku vědomí nadčasovostí, vyrovnanost, myšlení v souvislostech... Vzpomínám si teď na acidovej silvestr 92, kdy jsem v určitý chvíli nabýval dojmu, že se rozplývám v nekonečně malým okamžiku, kterej se zároveň zdál věčností. Ten stav se přerušil dotykem mojí přítelkyně. Otočil sem s k ní a nastal opačný proces, zestárla mi před očima, měl sem před sebou tvář stařeny. Prolnul jsem se do í, cejtil jsem v sobě její myšlenky, pohyby, žárlivost... Radši sem zavřel oči a ty pocity ženskosti se postupně znásobily. Byl to stav, kdy si plně uvědomuješ, že už jsi ženskou někdy byl a zase budeš. Ale to jen na okraj... (VOKNO VAROVALO: DROGY POŠKOZUJÍ ZDRAVÍ)
VOKNO: Většinu témat, prostupující vaši tvorbu reprezentuje hodně extrémní, často iracionální postoje. Chtěl jsem se zeptat, jakej význam má pro vaší životní orientaci taková ta chladnější racionality?
D.RODNÝ: Od dětství jsem byl posedlej počítačema, takže jejich programování a soužití s nima je pro mě úplně přirozenou součástí života (nebo dokonce potřebou). Má to jednu velkou výhodu až na vyjímky si nekupuju žádnej software, protože si radši napíšu vlastní, kterej mi vyhovuje víc než ten profesionální. Napsal jsem si třeba všechny programy, který potřebuju pro hudby: inteligentní sequencery, zpracování samplů, syntézu zvuku v počítači.. Naprogramoval jsem si taky ekonomickej systém pro svoji firmu. Abych se z těch psychedelickejch zvuků nezbláznil, musím mít totiž nějakej protipól, takže mám obchodní firmu se spotřební elektronikou, která mi na všechny ty samplery vydělává. Je to úplně jinej svět, když se věnuju firmě, dobíjí mi to energii pro hudbu a naopak.
VOKNO: asi je an čase, abych se zeptal na váš světonázor, teda na to, co přímo souvisí s poznáním, s dosaženou rovinou uvědomění.
K.HRON: Pokud jde o mě, jsem unitarista. Věřím, že z každého náboženství nebo filozofie se dá přijmout něco pozitivního, vyšly ze stejnýho základu a daj se i sloučit. Mně je celkem nejbližší učení j´gy, s pojetím Boha přítomného v každým člověku a cestou ke splynutí s ním. Je v tom skutečná harmonie, stejně jako je logika v zákonu karmy. Když jsem to pochopil, přestal jsem se chovat destrukčně ve stylu- žiju jen jednou po mně potopa.
D.RODNÝ: Já nevěřím v poznatelnost světa, vždycky to může bejt všechno úplně jinak. I ty nejhlubší a nejdokonalejší transcedentální prožitky ze spojení s Bohem (Prapodstatou) se můžou ukázat jako chytře vymyšlená simulace někoho, pro koho jsme jenom virtuální vesmír v jeho počítači. Může se nám zdát, že jsme po LSD pochopili princip a smysl světa, ale celý námi pochopitelný vesmír může být jenom nepodstatnou součástí širšího systému, ve kterém máme úplně jinou úlohu... Stejně tak i my si budeme za pár let moct v každým lepším computeru vytvořit nový virtuální vesmír s libovolnými fyzikálními zákony, nechat ho podle nich vyvíjet, pomoct tam vzniku inteligence, občas něco usměrnit (takové vnější zásahy nemůže virtuální inteligence nikdy pochopit, protože mají původ mimo její poznatelný vesmír), nebo do něj dokonce přenést sami sebe.
VOKNO: Jeden rozhovor jsi zakončil těmito slovy: Volnost toho, co děláš, je vždycky jen zdánlivá. Kdykoli tě může něco setřelit. Stačí vteřina a kruh se uzavře... Asi bysme měli na konec brnknout na nějakou veselejší notu. Já nevím, tak třeba... nepomejšlel jsi někdy na sebevraždu?
D.RODNÝ: Poměrně často mívám období, že každou noc těsně před usnutím promejšlím svoji sebevraždu. Snažím se co nejvíc vyhnout fyzické bolesti. Došel jsem k tomu, že nejdokonalejší je gilotina. Několikrát do měsíce si živě představuju, jak se mi hlava oddělí od těla, smysly ještě chvilku vnímaj okolí, pak dojde kyslík, smysli se vypnou a mozek přestává myslet... Je to dobrý na usnutí, zvlášť když tě druhej den čekají nějaký problémy. Kdysi jsem četl nějakej skutečnej příběh, že chlap si na půdě postavil gilotinu, všichni o tom věděli, sekali na ní maso, on ji několik let zdokonalovaj a pak se na ní sám popravil. myslím, že to je dokonalej způsob.
VOKNO: Samírovi je zřejmě bližší jinej způsob, aspoň soudím podle toho, co opakuje ve skladbě Kolumbie: Ber co chceš, stejně smrti neujdeš... Díky za vyčerpávající rozhovor.
Blumfeld
VOKNO 27, 1992
Žádné komentáře:
Okomentovat