04.05.13

Střípky ze zrcadla Jeho šedé Eminence J.P.



  Běžná, konvexní i konkávní zrcadla vydávají odrazem paprsku obraz více či méně odpovídající originálu. Obdobně výsledky lidské činnosti jsou odrazem tvořivosti ducha člověka. Přičemž tyto výsledky žijí vlastním životem, nezávislým na tvořiteli, ba, chce-li se tvůrce vyhnout vlivům egocentrismu, neměl by ani mimoděk zasahovat do života děl jejich komentováním nebo vysvětlováním. K nastavení hledáčku reflektoru a osvětlení přesně vymezené výseče jsou určeni jiní.

  Nemohl jsem tušit, když jsem začátkem osmdesátých let v Klánovicích stoupal po dřevěném mírně vrzajícím schodišti, uzavřeném mezi stěny ozdobené nimrodskými trofejemi, vhodnými na okraj sbírek Ferdinanda d Este, že mířím uvnitř šedě omšelého domu Usherů pozdní doby, hlídaného na zahradě stařičkou fenou Astou, do duchovních katakomb Jaroslava Paláta, ač většinou obklopeného množstvím známých, tak přece jen osamělého běžce na dlouhé trati, což asi jest jeho neměnným údělem.

   Na gramofonu se kroutily desky The Residents, které posléze vystřídal černý vinilový kotouč s etiketou The Second Annual Report, tedy prvním LP Throbbing Gristle a dost možná, že právě v okamžicích dlouhého fláku After Cease To Exit, hutně naplněného existenciálními výkřiky ve formě bloků hluků a elektronických kakofonií, kdesi Pavel Richter dřel bigbítovou kytaru  coby předehru k Marno Union, O.Z.W. vystupovali v bílých gumových maskách, Ivan Pavlů hutně tloukl do svých černobíle pruhovaných bicích, Dvouletá fáma v triu odpalovala šlapavou vlnu, plastici hráli na čísi svatbě a Mikoláš Chadima komponoval pro svůj band. A třeba zároveň v kancelářích se zdmi, jež mají uši, aparátčíci dopilovávali akci pogromu na novou českou vlnu a jiní úředníci StB, mající na starosti „programování počasí“ nad Jazzovou sekcí, právě poroučeli Výboru lidové kontroly, aby se změnilo z „místy a občas přeháňky“ na „zataženo s deštěm a výhledem na brzká bouřková mračna“. Ale zpět. K interiéru pokoje patřila i baskytara, vypreparovaná elektrická kytara a cívkový magnetofon, v jehož moci bylo smíchat jednotlivé stopy dohromady. Postupem času strunné nástroje zmizely, uvolnily místo většímu množství šňůr, snímačů a krabiček, objevil se elektronický bubeník, metronom a delay s třívteřinovou pamětí. V Jardově mysli vznikl projekt Disharmonic Ballet, pojatý jako tajemný one-man-band, zároveň ale okolí a posluchačům svým názvem vtipně vsugeroval, že se jedná o větší ansámbl. 

  Dle vlastní přirozenosti Jarda Palát všechny mašinky a nástroje mačkal jako zralé citróny, trápil je tak dlouho, až odhalily skrytá tajemství všech svých možností. Na vnějšek výsledným efektem byly dvě kazetová LP Quarantaine a Clinics Death, vzniklá někdy v druhé půli roku 1983 a začátku 1984, jedná se asi o vůbec první českou industriální muziku, která reflektovala depresivní pocity ze stavu přetechnizované civilizace a duchovního úpadku společnosti. Ještě si pamatuj, kterak někteří náhodní posluchači hudbu zařazovali někam do tehdy současné anglosaské oblasti. O rok a půl později se ukázka z dílny Disharmonic Ballet objevila na samoletu českých kapel: Czech – Till Now You Were Alone, vydané v Itálii. Majitelé této raritní desky jistě mohou najít styčné body mezi Disharmonic Ballet, Throbbing Gristle a ranou tvorbou SPK. 

  První veřejný koncert Disharmonic Ballet se uskutečnil 29. března 1984 na Strahově v klubu č. 11 a snad se nemýlím, když tvrdím, že většina přítomných s překvapením poslouchala experimentální muziku, jejíž zahraniční analogie byly v té době sotva známé z desek. V klubu ten večer hrála i skupina Omnibus, prožívající si reggae období. A asi již zde vznikly prvé nitky, které se zapletly v lednu 1985, odkdy Omnibus vystupoval coby trio: Jaroslav Zajpt, Pavel Zvolenský a Jaroslav Palát. Nestor české hudební publistiky Josef „Zub“ Vlček k tomu poznamenává: „se syntezérem s dvěma hosty (oba na různé druhy elektronických perkusí) se Omnibus vrhl na industriální hudbu. I když si myslíme, že toto období bylo nejlepším momentem historie Omnibusu, sebedestrukční princip nedovolil kapele, aby u tohoto extrému zůstala“ (Excentrici v přízemí, Panton, Praha 1989). Avšak, myslím, nikoliv jakýsi „sebedestrukční princip“, ale prostá skutečnost dvou osobností v kapele (Zajpt, jakožto odvěký řiditel – administrace, zkoušky, koncentrování a hlavně tvůrčí spoluúčast na stylu Omnibusu – a Palát, který na sebe převážil dominantní složku hudebního projevu kapely) způsobila logický důsledek: brzký rozchod.

  Osamělý Palát zrealizoval dva solo koncerty: 29. března 1985 v Mekce přímo rodinné- v Klánovicích a 16. dubna v Suchdole v klubu VŠ-zemědělské, kde zaskočení studenti nebyli s to odejít, pouze si bezmocně prsty zacpávali uši, ale brutálním úderům rozechvívajícím žaludeční krajinu již ničím čelit nemohli. S lítostí pociťuji, že nahrávky těchto dvou koncertů jsou zasuty kdesi v nenávratnu. Zbytek toho roku znamenal úplné vyčerpání variací rytmů Jardova elektronického bubeníka, bez větších rozpaků jej, nehledě na vydání, zaměnil za syntetizér Korg, ale tím se de facto domácí produkce přelila z Disharmonic Ballet do Abteilung des Intensive Sorge (A.I.S.). Tento nový projekt dostal do vínku oproštění se od ploch zvuků a znamenal příklon k vrstvení většího množství rozličných rytmů různých barev. Syntetizér poskytoval mnohem širší paletu možností, jenom se Jardovi nikdy nepodařilo dostat do stupnice zvuk tříštěného skla, něco na způsob jak trochu měli Pere Ubu na prvním LP Modern Dance. Rozbíjené sklo přišlo později. Až se samplingem.

  Hudební tvorba v domácích podmínkách jistě přináší do určité míry uspokojení, ale absence performace, a tudíž reakce veřejnosti, toto uspokojení degraduje. Spisovatelé také píší, aby publikovali, a ne, aby své manuskripty uchovávali v šuplatech. Tuto potíž si Jarda Palát vyřešil vystupováním v kapele Veselí Filištínové (léto a podzim 1986) a i když skupina sama duchovně tendovala přejít od temného valivého bigbítu k industriálním formám, Palát asi tento trend notně katalyzoval. Bohužel na krátkou dobu dvou vystoupení (zima 1986/87) vznikl paralelní projekt Silikosa, kde Jan Duspěva a Petr Trpák (oba nyní: Střední Evropa) vytvářeli řezáním a pilováním želez, údery do plechů, rozechvíváním pružin akustické zvuky pohlcované snímači, tyto zvuky Jaroslav Palát elektronicky ohýbal, protahoval, echoval a bůh ví co ještě. Výsledkem byl velkolepý polyfonní tovární zvukotvar. Snad cosi na poctu této civilizaci, v jak zvenčí krásné, široké a konzumem oplývající a uvnitř na dvorcích špinavé, hladem postižené a nemocemi bující slepé ulici se nachází.

  Na podzim 1986, díky pochopení Elen Řádové (ex- Veselí Filistínové. Ex- Středné Evropa, nyní studující AVU), jenž pracovala v betonovém kulturním altánu zvaném Opatov, mohli Jarda Palát a Antonín Hlávka (nyní: Pavel Richter Band) právě na Opatově si nahrát experimentální performaci na preparovaný klavír, použili k ní dřevěné a kovové tyčky, skleněné láhve, kladívka, gumové paličky i další struny, ač hráli přímo na strunné útroby klavíru, a co z něj vycházelo, lze popsat jen stěží, pouze připodobnit ke zvukům na LP Gyromancy od amerických Mnemonists, leč české zvuky byly mnohem brutálnější a industriálnější, Část nahrávky je zachycena na kazetovém dvou-LP Šithauz, které zde zbylo po kapele Veselí Filištínové. V Klánovicích se ještě jednou Jaroslav Palát pokusil pracovat s klavírem a dnes také ztracený záznam zněl bez melodií a rytmů silně internálně, byl to jakýsi Orfeus v podsvětí ryzí současnosti.

  S více než jednoročním zpožděním do Praha doputovalo video Test Dept.- Program For Progress s osmi klipy z maxi SP Compulsion a boxu dvou maxiků Beáting The Retreat. Muzika Test Dept byla již v Praze známá, ovšem vidět „to“, znamenalo cosi na způsob přímějšího kontaktu s prostředím, v kterém hudba vznikla, a jeho „ohmatání“ si. Jen těžko lze rozhodnout, zda zašpiněné, zrezavělé a zničené příhradové konstrukce, kovová schodiště, kohouty a kola v docích jihovýchodního Londýna, probleskující ve videoklipech, byly pouze náhodou či přímo osudově téměř totožné se starými ventily a čerpadly nacházejícími se ve zkušebně Šithauz, již obývali Veselí Filištínové a dnes slouží Střední Evropě, občas i Paprskům ing. Garina a Suicidal Meditations. Po rozpadu Veselých Filištínů (1987) našel Jarda Palát perforační přístav v podobě skupiny Paprsky ing. Garina, kde zpočátku, kupodivu kromě samplování hrál i na kytaru. Lze si to vysvětlit jen tak, že bušičů do plechů, pružin a želez bylo v téhle kapele vždy dostatek. Paprsky získali mé určité sympatie, jelikož hráli spíše sobě pro radost bez větších ambicí, že málo zkoušeli a muziku odbouchali, jak to šlo, bylo slyšet na téměř každém koncertu. Medaili primátu by si zasloužili jakožto první industriální kapela, která použila diapozitivy a barevný film 16 mm. Ale naopak jistou stopu nepůvodnosti způsobily některé aranže podobné Swans a Einsturzende Neubauten. Možná i tento důvod vedl Jaroslava Paláta, přes setrvalé hostování u Paprsků, k založení vlastní kapely.

  Nežli Suicidal Meditations vzešli na svět, hrabalovsky řečeno, „listopadový uragán“, mimo jiné, zrušil krunýř tlaku moci vůkol všech jedinců i společenských skupin, které moc ze svého hlediska, s mírou chápání jako po lobotomizaci, považovala za duchovní, estetické nebo politické devianty. Pojítka a pouta lidí na okraji se zpřetrhala přirozeným procesem automizace do všech možných směrů uvolněného prostoru, kam každému bylo a je možno se pohybovat dle, v pravém smyslu slova, vlastní přirozenosti.

Suicidal Meditations, chronologicky viděno, byl popřevratový projekt, ovšem de facto se jednalo o „převedení“ Abteilung des Intensive Sorge z domácího prostření k live performaci. Vulgárně řečeno, některé mixy u A.I.S. živě nahradili Silvia Hromádková (hlas, zpěv) a Robert Šroubek (kovy , pružiny, atd.), přičemž Jarda Palát na podiu mixoval, samploval a místo dirigování na spoluhráčích ulpíval pronikavými pohledy. Takto bylo možné trio vidět na II. Festivalu industriální hudby 6: dubna 1990 a patřilo spolu se Střední Evropou k lepšímu co nabídl. Záznam vystoupení Palát vydal coby kazetové LP pod názvem Live in Delta.

  Koncem jara či začátkem léta 1990 vznikla reálná šance k vydání LP-sampleru industriálních kapel: Střední Evropa, Paprsky ing. Garina, Cool a Suicidal Meditations. Ačkoli z realizace později sešlo, nabídka spoluúčasti na desce znamenala přístup do profesionálního studia. Natáčelo se u manžela Helenky Vondráčkové- Hellmutha Sickela, jenž se postaral o zvuk tří písniček Suicidal Meditations: War Dance, Danger  a A Red Brick. Ve studiovém mrtvém čase si Jarda sám nazvučil ještě jednu věc. Hellmuth prý nevěřil, že po Jardově šíleném propojení aparátů z nich poleze vůbec nějaký zvuk. Tak se zrodila Climb The Wall a Hellmuth mohl valit oči a lézt po zdi. Mix všech čtyř kousků, celkem víc než patnáct minut muziky, dělali Hellmuth a Jarda společně a výsledkem je asi to nejlepší, co jsem od Paláta kdy slyšel. A to ne pro využití možností profi-studia a absenci šumů, ale z jednoduchého důvodu: dodal-li Jarda nápady, Hellmuth dodal disciplínu a řád. Řečeno jinak, v těchto písničkách má zvuk všech instrumentů svůj důvod a přesné zakotvení, nic není nadbytečné, nic nezamlžuje celek, který svou střídmostí je až křišťálově čistý. Osobně mám rád A Red Brick s hutnými temně hlubokými perkusemi, nad nimiž bláznivě skotačí zrychlené smyčky hlasů a Climb The Wall, jež se přibližuje náporu živých Suicidal Meditations.

  První zahraniční vystoupení Suicidal Meditations proběhlo ve Vídni, která pražsky rozkopanými a zaprášenými ulicemi přivítala i Paprsky ing. Garina. Koncert obou kapel se konal v Bach klubu a o úspěšnosti Suicidal Meditaions svědčí skutečnost, že o necelý rok později, v květnu 1991, opět vystupovali v témže klubu jako hlavní skupina večera a předskokana dělala Střední Evropa, což bylo trochu paradoxní k české praxi, kdy pořadí bývalo opačné. Do Rakouska, země, jejíž mnozí obyvatelé v sobě vláčí břemeno pocitu vlastní kulturní a duchovní malosti, způsobené žitím ve stínu většího a úspěšnějšího německého bratra, si z postkomunistické Prahy Střední Evropa a Jarda Palát se svou skupinou odskočili ještě jednou. Tentokrát do Lince, připoutaného k chemičkám opředeným vějíři komínů, dýmajících různé barvičky podobné lovosickým, ovšemže ani tato realita neměla vliv na open-air festival East-West, kde si v červenci 1991 oba ansámbly zahrály.

  Logickým pokračováním jako z lyrického románku by bylo, že Jaroslav Palát dnes sedí kdesi ve studiu, nahrává, připravuje placku či CD, domlouvá turné a tak podobně. Život s logikou sobě vlastní ale zamířil jiným směrem: žádné studio, žádná deska a koncertů pomálu. Svůj díl viny na tom jistě nese i Jarda, nikoliv samotným silně ulítlým a svérázným cítěním hudby, jež je mu dáno, ale přemírou nápadů, v muzice někdy bohužel znatelnou. Navíc hudební experiment osmdesátých let se dnešní kytarové generaci oprašující Doors nutně musí zdát hůře srozumitelný, až možná zatuchlý od fotrova naftalínu.

  Takže byl jednou jeden, co bytostně industriálně cítil, pobyl si v několika kapelách, spíše více než méně v nich tvořivě spolupůsobil, odešel od nich a některé ony skupiny se dnes snaží sbírat vavříny.
A aby posmutněle laděné pohádkové finále ve Wildeově notě bylo úplné, lze se tázat: Zrcadlo pověz mi, kdo nejvíce ovlivnil českou industriální hudbu?“

Privátní diskografie J.P.
:
Disharmonic Ballet:
Live in Klánovice – 29.3.1985 (zničeno)
Live in Suchdol – 16.4.1985 (zničeno)

Abteilung des Intensive Sorge:
Yuta (1986, zničeno)
Black Box (1987)

Suicidal Meditations:
Live in Delta – 6.4.1990
Live in Shithouse – 22.10.1990
Four Studio Tracks: War Dance, Danger, A Red Brick, Climb The Wall (1990, studio-demo)

Doplnění diskografie 2013 - :
Disharmonic Ballet:
Isolation (1989, Old Europe Cafe)

Suicidal Meditations:
Suicidal Meditations (aka Savvy)
(Live in Vienna, Elak Institut, 1991 - CDr, 1998, CSi 2013)
Live History I (kompilace živých nahrávek 1990-91, CSi 2014)

Quarantaine:


Radan Lexa – Jaroslav Palát
VOKNO č. 25, 1992

Žádné komentáře:

Okomentovat