Vladimír Lexa: Na podzim roku 87, přesněji 15. září, jste měli hrát v Plzni, v Československu. V Československu samotném jsou informace o tom proč jste nehráli a co se vlastně odehrálo v zákulisí, celkem nedostatečné. Mohl bys k tomu něco vysvětlujícího povědět?
Mark Chung: Rád bych se však nejdřív trochu vrátil časově zpět, protože tomu předchází jiné události. Již v roce 85 jsme se snažili hrát v Praze. Tenkrát to bylo organizované někým z okolí Charty 77. Nevyšlo to z organizačních důvodů, přesněji řečeno jsme podcenili možné těžkosti na hranicích. Hráli jsme předtím v Maďarsku a měli jsme jen tranzitní víza. počítali jsme s tím, že vše bude normálně probíhat, ale potom vzbudili pozornost celníků naše instrumenty, Na hranicích jsme strávili šest nebo sedm hodin a když jsme konečně směli jet dál, byly všechny benzínový pumpy zavřený a do Prahy jsme dojeli až někdy kolem druhé hodiny v noci. Kvůli tomu se ten koncert nekonal. Byl by...
VL: To bylo v roce 85?
MC: Ano, byl by to tehdy ne legální koncert, ale jeden z koncertů, před kterým se lidé "řetězovými" telefonáty a jeho existenci informují. Strašně rádi bychom tenkrát hráli. A od tohoto pobytu mám taky o Československu trochu informací. Z naší strany existuje již léta zájem tem hrát a toho 15. září bylo oficiálně plánováno jako mírový festival. Nám se to jevilo jako jediná legální možnost v Československu hrát a proto jsme také hráli na mírovém koncertu v Mnichově, což normálně neděláme, ale v tomto případě to bylo akceptovatelné. Co se teda vlastně stalo, bylo v podstatě směšné. Na místě koncertu jsme byli přes celý den a vím, že se sjela z blízka i daleka spousta lidí a chtěl bych taky rád využít tuto možnost, všechny pozdravit a říci jim, že mi je líto, že se koncert nekonal. Co se stalo, můžu popsat jen jako průběh situace. Setkali jsme se s fůrou lidí z berlíny, kteří byli taky v šatně. K pití tam byla spousta vodky a jinak nic. V šatně to bylo jako na malým mejdanu. Lidé se bavili, popíjeli, zpívali a jak to tak bejvá, pár jich bylo opilých, ale nedělo se nic co by podle našich měřítek přesahovalo meze a nic co by normálně vedlo k přerušení koncertu. Jak jsem tomu rozuměl, ani pořadatelé to neviděli jinak. Byla tam spousta policajtů a hodně civilů, nevím, k jaké instituci vlastně patří?
VL: To je Státní tajná bezpečnost.
MC: Opravdu Státní tajné bezpečnost /Geheime Staatspolizei/, trochu jsem s tím slovem váhal, neboť tady v Německu má svoji historii. No, každopádně došli v určitou dobu k závěru, že se jim naše chování nelíbí - nevím přesně jaký myšlenky jim šly hlavou.... Do šatny přišel policajt v civilu spolu s jinými policajty a česky nás napomínal, čemuž jsme pochopitelně moc dobře nerozuměli....
VL: To z nich nikdo nemluvil německy nebo anglicky?
MC: Ne, ne. Vyráželi vyhrůžky a k nim pasující citoslovce a já se domnívám, že se cítili již jen naším vzeřením a chováním provokování. Potom došlo velmi rychle k eskalaci, vzali šatnu útokem a dost okolo sebe tepali, přičemž vpředu hrála kapela. Asi to tam není tak nenormální....
VL: Bili do vás muzikantů a vašich crew pendrekama?
MC: Jo, jo a pořádně. Bylo to celkem divoké. Die Toten Hosen přišli dozadu z jejich vystoupení, vznikla tahanice a pak už se to pořádně rozjelo.
VL: No a bránili jste se?
MC: Jednotlivci trochu, ale jak to v takových situacích bývá, podléháš početné převaze druhých. Jasně, někteří se bránili, ale tím jsme si jen vyhandlovali ještě větší represálie. A po ňáký době nás vybili ze šatny a nikoho tam už nechtěli pustit. Byly tam všechny naše nástroje a když se někdo pokusil tam jít, aby je donesl, tak ho zase zbili. Nato k nim běželo pár dalších, aby jim pomohli a ti dostali taky rychtu. Takhle to pokračovalo pěknou chvíli a přitom se toho dost rozbilo. My jsme ale....
VL: Promiň, ale nepokoušel se někdo za celou dobu s vámi anglicky nebo německy mluvit, aby se mohlo vše vysvětlit?
MC: Mluvili jsme s pořadatelem a ten vypadal celkem bezradně. To je úplně jinej mechanismus než tady. Teda tady na západě by to pochopitelně bylo jinak a sice, že pořadatel má normálně domácí právo, což znamená, že policie zasáhne až v ten moment, kdy pořadatel řekne: "Policie, zasáhněte:".
VL: Právní logika západu netáhne příkladem v zemích východního bloku.
MC: No, to teda ne a ani nás to nijak zvlášť nepřekvapilo, tak naivní nejsme. A když se ptáš, jestli se někdo nesnažil o vysvětlení: pořadatel nám víceméně řekl, že nemá na policii žádný vliv a že když ta se rozhodla, že to takhle nejde dál, tak nám může jenom říct: je mi to líto. Nechovali jsme se jak by si policie asi přála a ani jsme pro ně nevypadali tak, jak by jsme měli podle nich vypadat měli, takže jsme nesměli zpět do šaten a to nám pak řekl i pořadatel. Už tam nikoho nechtěli mít.
VL: No a vaše nástroje?
MC: Ty byly vevnitř a ty jsme s těžkostmi a jenom zčásti dostali ven. V tu dobu to ještě vypadalo, že budeme moct hrát, což jsme taky chtěli. Jo, vyvstala otázka, jestli po tom co nás tak zbili, budeme moct hrát tak jak jsme chtěli. Chtěli jsme však každopádně hrát, neboť jsme věděli, že přijela spousta lidí a ty jsme nechtěli zklamat. Vzadu na podiu jsme si mezitím postavili naše instrumenty, aby jsme hned po další kapele vyšli ven a začli hrát. No a v tom přišel pořadatel s dvěma policajtama v civilu a oznámil nám, že naše vystoupení není žádoucí.
VL: A jak to odůvodnili?
MC: Vůbec ne. Dále řekli, že nesmíme hrát a navíc, že máme hned nastoupit do busu a že nás hned odvezou na hranice. Nesmíme už ani do hotelu nebo někam jinam a budeme vypovězeni ze země. Bylo už teda jasné, že hrát nebudeme, byli by nás z pódia bývali odvedli a opravdu i fyzický nátlak na některé lidi použili. Museli jsme k busu, všechno ještě nějakou dobu trvalo, celně-právní formality. Celkem absurdní situace.
VL: Mohli jste se vrátit do hotelu pro vaše věci?
MC: Pár lidí bylo ve městě a v hotelu už nic nebylo a co tam ještě bylo, to tam zůstalo. To ale nebyl náš problém, problémem pro nás byla skutečnost, že jsme chtěli hrát a že nám to bylo zakázáno. A to už je asi všechno.
VL: Tyhle plzeňské události vás, pokud jsem ti dobře rozuměl, neodrazují od toho, že by jste si v Československu opravdu rádi zahráli.
MC: Jasně.
VL: Teď však vzniká otázka, jestli vás tam vůbec pustí.
MC: popravdě řečeno, potajmu jsem doufal, že když budeme hrát v těhle oficiálních souvislostech, na tom mírovém festivalu, že potom bude v budoucnu jednodušší organizovat nový koncerty, ale ted si už v tom nejsem tak jistý. Kdo ví jak to bude.... O muzice v Československu toho moc nevím moc. Zkráceně řečeno, vím o tom, že tam existuje spousta skupin, který jsou zakázaný, zakázaný třeba hned po prvním koncertu, že zavřeli lidi od Plastic People a jiný.
Hele, já bych to chtěl trochu rozvýst. Už v roce 85, při první návštěvě v Československu jsme měli dojem, že tam vládne úplně jiná situace neý na západě, a sice, že underground tam má úplně jiný význam než tady. tady se formuje z mladých lidí s dobrým sociálním zázemím, který chtějí vyděsit jejich rodiče. Ať dělá někdo muziku, která se škatulkuje do undergroundu nebo ne, tak to podle mě nemá na západě žádnou politickou relevanci, nanejvýš je to redukovaný na komerční provozní struktůry. Ten rozdíl, jestli to provádíš přes undegroundový sítě odbytu nebo přes etablovaný firmy organizující prodej, už sám téměř nevidím.
VL: Politický aspekt tvorby, její politický význam je rozdílný....
MC: Ano a to je přesně to, co mě na hraní v Československu zajímalo. Měli jsme pocit, že naše práce může být daleko plodnější a může mít daleko větší důležitost, proto jsme se snažili organizovat hraní tam než tady. Jaký účinky to má, nemůžu pochopitelně posoudit, ale vážně se domnívám, že se vládnoucí síly v Československu chovají nešikovně. Na západě byly rebelie mladých šasto spojené s hudbou. Již od padesátých let, vlastně od II. světové války, možná už také před ní. Kapitalistický systém byl velmi šikovný a pohotový v umění tyto vzpoury přeměnit.
VL: Kanalizovat a připoutat k systému
MC: Přesně tak, a konečně taky velmi výdělečně. Z rebelů se stanou lidi, který kupujou produkty na kterých je napsáno, že jsou rebelský a tím je vše vyřízeno. To zřejmě mocipání v Československu ještě neprokoukli a pochopitelně dosáhnou pravého opaku, což z mého hlediska věci nepovažuji za tak špatný, neboť tím posílí ty společenské síly, které potírají. Jak já to chápu, třeba při koncertech který se konaj, tak tam jsou taky lidi, který tam nejsou jenom kvůli muzice, ale že je to taky příležitost setkání lidí, kteří mají některé názory společné, že si vyměňují informace a názory a že to má opravdu společenskou funkci.
VL: To je zřejmě taky to, co mocným v Československu vadí, takhle nekontrolované komunikace, to je to, čeho se bojí.
MC: Po právu doufám.
VL: Fajn Marku. mockrát ti děkuji za rozhovor
Toto je část rozhovoru týkající se jen vystoupení v ČSSR, celý rozhovor původně samizdat Německo
a ŠOT č. 3, Brno 1989
Více o mírovém festivalu najdete na stránkách Muzikusu
