30.05.13

Invocatio

  Český zvukový alchymista Vladimír Hirsch skládá a experimentuje s moderní klasickou, dark ambientní a industriální hudbou po více než dvě desetiletí. Užívaje elektroakustickou a digitální techniku je schopen vytvářet fascinující podoby zvukových krajin. Skrze až posvátný svazek tvůrčích pramenů se složitými tvary a dimenzemi jeho „INTEGROVANÉ HUDBY“ se nám objevuje sama podstata jeho životních postojů. 


  HH: Vladimíre, jaké to bylo vyrůstat v politicky zmítané zemi jako bylo Československo a jak se to projevilo v tvé hudbě ?

  VH: Vyrůstal jsem v rodině, která byla nesla důsledky subjektu, označeného coby nepřátelského režimu. Můj otec byl vězněn v komunistickém koncentráku, protože se jako právník odmítl podílet na zločinném soudním systému a byl proto odsouzen na základě smyšleného obvinění z protistátní činnosti. Samozřejmě, že mé životní peripetie s daným faktem úzce souvisely a vydaly by na sborník příběhů, plných bizarní sociopatologie. Každodenní život byl natolik poměry ovlivněn, že by bylo velmi těžké, aby se tento stav nepromítl alespoň v některých bodech i do formování mých uměleckých cílů a postojů. Všechny "podezřelé" kulturní činnosti byly po dlouhou dobu buď zakázány nebo pod ostrým dohledem natolik, že jsem absolutně neměl chuť se jakkoli prezentovat. Cítil jsem se natolik vnitřně izolován, že jsem skládal hudbu pouze do šuplíku. Až v osmdesátých letech, v době postupné tiché agonie komunistického režimu se mi podařilo nalézt spřízněné duše, se kterými jsem posléze založil post-punkovou kapelu, která však až v roce 1987 vystoupila poprvé na veřejnosti. Jakkoli nebylo lehké žít v Orwellovském státě, posloužil jako nenahraditelná zkušenost s mechanismy lidského úpadku, a byl tedy nepochybně, i když nechtěně inspirativní. Pokud se však jeho dílčí projevy odrazily někde v mé hudbě, považuji je za povrchní úkrok z mé základní koncepce. Nikdy jsem nebyl skladatelem protestsongů, vždy jsem se zaměřoval na více či méně obecná existenciální témata, která považuji za jediná hodná pozornosti. 
  Díky oné zkušenosti nám bylo umožněno porozumět, že jsme žili v individuálně méně snesitelném a otevřeně ke svobodomyslnějšímu jedinci nepřátelském systému, avšak ona nová realita znovupřijetí atributů tzv.západní civilizace ukázala, že se jedná pouze o změnu v taktice a strategii vedení stáda, tedy o pochopení, že manipulace se subjektem je možná, ba i snadněji aplikovatelná bez omezení jeho základních svobod. Stačilo je jen tiše nahradit jejich hologramy. Vzhledem k ruinám přirozené hierarchie hodnot, které byly výsledkem předchozího systému nedala inkorporace praktického materialismu příliš práce. Výsledkem tohoto procesu je ztráta ducha a tedy i ztráta schopnosti ho rozpoznat. Je to proces bezbolestný, takže mnoho recipientů nepociťuje žádné nedostatky. Tato forma ovládnutí společnosti se proto zdá být mnohem nebezpečnější pro relativně skrytou povahu a pohodlné přijetí tohoto status quo recipientem. Mám ostatně vůbec pocit, že vývoj politických systémů za několik staletí tzv.technické revoluce spočívá pouze v míře propracovanosti a sofistikovanosti nabízených falešných iluzí. 
  Tato skličující skutečnost je jedním z vlivů, které lze najít v mé hudební práci ve formě polemiky nad tradičními šablonami porozumění typu "pozitivní" versus "negativní", "krásné" versus "ošklivé", atd. 

  HH: Tvá hudba obsahuje cosi znepokojujícího až děsivého, jakoby v ní přebývalo cosi z jiného, neznámého světa. Myslíš si, že je možné, aby evokovala přítomnost něčeho nadpozemského ? 

  VH: "Jiné světy" nepředstavují nic jiného, než přirozenou touhu po poznání naší matrice. Na druhou stranu, člověk je tím více pohlcován sžíravým pocitem nemožnosti jeho skutečného dosažení. Nicméně, neexistuje pro tento účel žádná jiná cesta, než abychom se pokusili nějak transformovat naši fyzickou realitu. Tento proces nemůže probíhat bez boje a bolesti, ať už tiché, skryté nebo do očí bijící. Věřím tomu, že hudba může být jazykem autentické deskripce i prostředníkem tohoto transubstanciačního aktu. To může být i důvodem, proč lze pocítit i jistou fyzickou odezvu či přímo či „zfyzičtění“ jejího účinku. Chápu, že tato konfrontace může být i děsící, ale v onom přechodném "hyperstavu" vlastní existence uprostřed vytváření hudby necítím žádnou hrůzu nebo radost, žádnou pozitivní nebo negativní konotaci, jen nějaký druh probuzení a osvobození jejich překonáním. Jakkoli to chápu, vždycky jsem vždy tak trochu překvapen reakcemi některými posluchačů, kteří mou hudbu chápou jako dramatickou nadsázku, neb sám to cítím jako přirozenou součást existence. Neprožíváme snad dramata ? Pokud nejsme cyniky, nihilisty, stoiky či ignoranty, nepochybně ano. 

  HH: Co podstatného by sis přál, aby z tvé hudby proniklo k posluchači a jaký celkový účinek by měla mít ? Jaké představy by měla evokovat ? 

  Výborná otázka. Díky za ní, nikdy jsem jí nedostal. Rád bych, aby posluchač unikl z pout racionality do jiného rozměru. Chtěl bych, aby se před ním otevřel prostor. Hudba je schopna odhalit hlubší realitu v kontrastu s fenomenologickým světem. Jednoduše řečeno, rád bych, aby se otevřely dveře jeho podvědomí a aby vstoupil do terénu, který by mu přinesl cosi jako poznání. Hudba je silnější než její tvůrce, řekne vždy více, než zamýšlel, i kdyby jí neřekl nic. Řekne i to, co by o sobě nerad odhalil. Lhát v hudbě můžeš, ale vždycky se to provalí. Ne každému, ale je to tam. Také proto jsem často fascinován hudebními recenzenty. Opravdu nevím, co je na mé hudbě ďábelského či bombastického, žiju v ní své osobní a vyjadřuji je tak, jak se mi zcela subjektivně, avšak skutečně jeví. Nepotřebuji ani dělat, ani poslouchat vatu do uší, domácí či artistní kutilství nebo lobotomické výplachy mozku. Pro mě je hudba cesta k vlastní očistě a ta může být pociťována i jako intenzivní násilná akce či povodeň. Třeba do sebe zahleděná, ale od posluchače očekávám podobné úsilí k jejímu zpracování, jaké vydávám já k jejímu vytváření. 

  HH: Zlověstné, přesto současně povznášející a krásné - jsou to dvě tváře jednoho fenomenu nebo se jedná o dvě, proti sobě působící síly ? 

  VH: Přítomnost vnitřního sváru je přirozeným atributem naší existence, ať si ho přiznáme či nikoli. Jsem jím pojmut a slouží mi jako hlavní tvůrčí zdroj. Proto také způsob mého hudebního vyjádření má převážně konfrontační charakter. Uvědomuji si, že mnoho mých skladeb má abrazivní či fyzickou povahu a kontemplativně spirituální současně. Je to přirozená dualita, vycházející ze stejného zdroje. Duch a hmota žijí spolu a jsou součástí jednoho celku, jen my v nich nalezli protipóly, jakkoli nejdou oddělit. Máme ty antagonismy v sobě zakódovány a já se snažím procesem tvorby dotknout se toho, co oba světy smiřuje, respektive ukazuje jejich skutečný vztah. Hudba je ta cesta, která je schopna přiblížit nás k tomuto průsečíku. 

  HH: Jakkoli hodně z tvé hudby neobsahuje žádné texty, zůstává velmi hluboká. Co je dle tvého soudu důvodem? 

  VH: Hudba v zásadě slova nepotřebuje, verbalizace naopak snižuje její výrazový a akční potenciál. Slova mohou uvést v omyl, zastínit a rozmělnit hudební záměr. Pokud používám vokály, fungují více jako hudební nástroj, než coby prostředek verbálního sdělení. Nicméně, v projektech jako Skrol, které nerezignovaly na písňovou formu má lyrika pro svou existenciální tenzi svůj nezpochybnitelný význam.

  HH: Co nejvíce postrádáš v současném umění ? Dle mého názoru mu chybí hlubší rozměr. 

  VH: Většina současné produkce, která se vidí být jakousi intelektuální uměleckou elitou mne nudí a současně irituje svým formalismem, bezobsažností a primárním kalkulem. Tichý souhlas ke ztrátě obsahu, strach z autenticity a obava z odhalení vlastní emocionality, je výsledkem chápání těchto atributů coby projevu vlastní slabosti. Být nad věcí ovšem v umění znamená být impotentní, proto je bezpohlavní eklekticismus jeho hlavním výsledkem. Tvůrčí universalismus je neznámá kategorie, důležité je nic nesdělovat a být přísně artistní. Považuji to jako jeden z logických výsledků despiritualizace společnosti. 

  HH: Proces umělecké tvorby je pro mne posvátná věc; připravuješ se nějak psychicky, fyzicky, emocionálně a duchovně před tvorbou či vystoupením ? 

  VH: Jsem zvyklý pracovat nárazově i plánovaně, nicméně ve většině případů se jedná o výsledek uvnitř probíhajícího, téměř autonomního, tedy víceméně svým vlastním životem si žijícího procesu, který přirozeně vyústí v získání konkrétní představy a koncepce, tedy zhmotnění jakési otázky, na níž pak odpovídám vlastní tvůrčí prací. Často je prvním impulsem jednotlivý nápad, ale takový potom paradoxně v duchu rozpracovávám o to déle, někdy i roky. Asi tě tedy zklamu, ale nějakou speciální přípravu nikdy neprovádím a s výjimkou plánované práce, kde je již jasno co bude následovat, jsem zcela závislý na vnitřním impulsu. Co se týče přípravy na vystoupení, ta závisí na charakteru projektu. Vystupuji-li s projektem, který pracuje s dynamikou, vyžaduje to výraznější předchozí koncentraci, navíc industriální publikum je obvykle hlučné, uvyklé kontinuálnímu přísunu zvuku a mám tedy v takovém případě i větší obavy o vyznění koncertu. Pokud jsou posluchači hluční i v tichých pasážích, ztrácí pro mne vystoupení smysl a otráveně hledím vstříc k jeho konci, i když jsem si určité mechanismy proti rozptylování vybudoval. Z tohoto důvodu mnohem raději vystupuji s projekty jako jsou Skrol, kdy je mi charakterem hudby umožněno si koncert prožít, nikoli se svými sólovými věcmi. 

  HH: Tvoje hudba je nejen zvukovým vjemem, ale také vizuálně imaginativní. Jsou nějací umělci či umělecká díla, která inspirovala tvé skladby? Malíři, skladatelé, sochaři, filmaři, atd..... 

  VH: O inspiracích bych mohl mluvit velmi dlouho, omezím se tedy jen na ty umělce, kteří mne oslovili natolik, že bych si býval přál vytvořit něco podobného. V hudbě jsem byl vždy přitahován duchovní silou v bolestné realitě dosud u nás zdaleka nedoceněného českého skladatele Miloslava Kabeláče, blízkými setkáními kosmu a detailu či spirituálního a fyzického György Ligetiho, matematickým řádem v chaosu Iannise Xenakise, stejně jako ostrým řezem, do kostní dřeně pronikajícího existencialismu raných Swans, Scelsiho schopností vidět a pohybovat se v mikrokosmu či oduševnělým, organickým industrialismem SPK. Z jiných oblastí umění, které nějakým způsobem ovlivnily mé vize nemohu nezmínit fascinaci metafyzickou transformací bolesti v díle českého malíře Mikuláše Medka či v literatuře např. přesvědčivost imaginárních světů Jorge Luise Borghese. Ovšem zdaleka největší inspirací pro zásadní filozofii mé práce je pro mne spisovatel Graham Greene, jakýsi Dostojevskij 20.století a jeho „spása zatracených“, dá-li se jedním slovním spojením charakterizovat jeho princip pohledu do hlubin lidského nitra. 

  HH: Jakou roli hraje filozofie či spiritualita v tvém uměleckém vyjádření ? 

  VH: Myslím, že tu nejpodstatnější, ať již je součástí primárního plánu nebo ne, což je mnohem častější. Vkrádá se tam podvědomě či instinktivně jako základní permanentní otázka. Tajemství duchovních dimenzí a spirituální transformace je pro mne nejspíše tématem č.1. 

  HH: Tvá živá vystoupení jsou obyčejně referována jako frightening and unsettling by some; je to z tvé strany záměr nebo si myslíš, že se jedná o odraz neschopnosti či neochoty současného posluchače zabývat se hlubokými a k přemýšlení provokujícími pocity, které tvá hudba vyjadřuje ? 

  VH: Odpovědí je bezpochyby to druhé vysvětlení. Osobně doufám, že dělám hudbu jako autentický sken sebe sama, vyjadřuji svůj vnitřní boj, nerovnováhu, pochyby, sny, obavy, zlost a to všechno bez jakéhokoli úmyslu prvoplánově provokovat. Společnost je nemocná. Pěstuje patologicky slepotu, obávajíc se paradoxně více ztráty iluzí a komfortu, než vlastního úpadku. Definitivně ztrácí schopnost řešit problémy, produkujíc stále více a více sofistikované prostředky, umožňující ignorování reality její náhradou za realitu virtuální. Je to cílená intoxikace, respondent posléze vydá zcela zbytečnou energii či ukojí své emoce způsobem, který jde zcela mimo problém a tím v globálním měřítku umožní široce aplikovatelnou manipulaci, domnívaje se mylně, že své již udělal. V umění se to zcela logicky odráží – jakkoli jde o projev naprostého nepochopení - je snadnější a příjemnější obvinit umělce z cynismu, agresivity či špatného úmyslu, lacině se přitom ohánějíce řečmi o pozitivitě, než čelit nepříjemnému sdělení, které nahlíží reálný stav věcí. Samozřejmě, že mým přáním je podílet se alespoň nějak na demontáži teto trapné fasády. Pokud pomineme důvody dané osobním vkusem posluchače a budeme mluvit pouze o nepřijetí myšlenky jako takové, plně chápu, že někdo není schopen pracovat s vyvolanými pocity, které mohou vyústit v jeho osobní znejistění, obavy a diskomfort. Avšak právě proto mne naplňuje v tomto smyslu větší beznadějí optimismus, než zoufalství. 

  HH: “GRAUE PASSION“ představuje pro mne z dlouhé řady tvých alb nejsilnější zážitek, skutečný mistrovský kus. Pokud vím, několikrát jsi ho přepracovával a trvalo ti několik let, než se podařilo vytvořit jeho podobu, se kterou bys byl spokojen. Pokud album posloucháš dnes, jsi i nadále spokojen nebo bys ho chtěl někdy znovu předělat ? 

  VH: Trvalo to 7 let, i když jsem k tématu nevracel často, nicméně byla to má noční můra. Možná nebude nezajímavé říci, že konečná podoba byla výsledkem vteřinového spontánního impulzu a stačila mi k ní posléze jediná noc. Už jenom proto bych se již nikdy ke skladbě nevracel, ta iluminace měla v sobě cosi mimo mne. Tím se pro mne album stalo nedotknutelným, ať si dnes myslím cokoli. 

  HH: Jsi skladatel, který se snaží objevovat nové cesty. Cítíš, že je tvá hudba chápána resp. přijímána nebo jde nějak tak „kolem hlav“ většiny lidí ? 

  VH: Zcela otevřeně, myslím si, že drtivá většina lidí jí prostě vypíná, čili jak říkáš, jde kolem hlav lidí či spíše standardní je reakce „sorry, ale to je na mě moc“. Jsem si vědom toho, že tenhle druh hudby nemůže stát jinde, než na okraji společnosti. Je to přirozené a s tímto faktem jsem zcela smířen. Na druhé straně – u těch, kteří jsou schopni poslechu - je pro mne potěšující skutečnost, že nevyvolává indiferentní reakce. Jak napsal jeden český recenzent, mojí hudbu lidé buď milují nebo nenávidí a vždy s více či méně sofistikovanými důvody pro jedno či druhé. I kdybych ty důvody nikdy neslyšel, myslím, že bych je docela dobře znal. 

  HH: Při poslechu tvé hudby mám dojem, že jde mimo dosah dílčích politických, sociálních či náboženských dogmat, je transcendenci tvých osobních zkušeností a prožitků do duchovní roviny, jakýmsi očistcem. Je to tak ? 

  VH: Tak to je naprosto přesné. Nemohl bych to říci lépe. 

  HH: Tvoje jméno je spojeno s projekty Skrol, Luminar Ax či Aghiatrias a dalšími. Dáváš přednost kooperacím s jinými tvůrčími individualitami nebo tě více naplňuje sólová tvorba? 

  VH: Moje investice do společných projektů vždy přesahovala příspěvek ostatních participantů a drtivá většina této produkce je postavena na mých sólových pracích, nicméně vždy jsem se snažil vybírat si takové spolupracovníky, kteří byli pro mne inspirativní a jejichž prostřednictvím se rozšířil výrazový potenciál natolik, že projekt mohl stát sám o sobě jako specifická jednotka. To se myslím podařilo v rámci projektů Skrol a Zygote díky zpěvačce Martině Sanollové a lyrice Toma Saivona či Luminar Ax díky zpěvačce a textařce Dove Hermosa, mnohem méně pak u Aghiatrias. Tento projekt jsem po několika letech zrušil, protože jeho akční potenciál byl v podstatě totožný s mými sólovými pracemi, které nemělo smysl zdvojovat. V případě koncertů preferuji společné projekty před sólovými. Nejvíce prožívám či jsem prožíval vystoupení Skrol a Zygote. Pokaždé v nich vznikalo jakési nové, unikátní spojení, jako bys v metaforickém slova smyslu stavěla vždy novou budovu, která vyrůstá do prostoru, transcendovaném tvým partnerem na jevišti. Pokud takové působení je vzájemné, je intenzita tvého vlastního prožitku nenahraditelná. 

  HH: V současnosti, kdy je stále více obtížné najít umělecké počiny, které by trochu zatřásly naším strnulým náměsíčným stavem bytí je tvoje práce je očividnou výjimkou z této jednotvárnosti. Nacházíš ty sám v něm něco, co by stálo za povšimnutí a co by tě inspirovalo ? 

  VH: Momentálně si nevzpomenu na nic, co by mne natolik oslovilo, ale možná je to jen důsledek neznalosti. Nepochybuji o tom, že takové umění existuje, v současné době je však těžké se k němu dostat, a to paradoxně i přes dokonalou informační síť. Problém je v tom, že jsme i díky dokonalým technologiím zavaleni takovou lavinou průměrností, že najít v tom smetišti nějakou cennou věc vyžaduje neúměrnou dávku úsilí. 

  HH: Považuješ se za religiózního ? 

  VH: Jsem věřící, nikoli religiózní, nejsem plně v souladu s institucionálními náboženskými strukturami. Považuji spiritualitu za něco ryze osobního. Nerad o tomto tématu mluvím, mnohem raději o tom skládám hudbu (úsměv), jak je možné vyčíst už z názvů některých skladeb či alb. Občas se musím smát, když čtu některé recenze, definující mou produkci jako ďábelskou či skrytě ďábelskou. To je přesně ten případ povrchního výkladu hudby jako komplexu souvisejících symbolů s předem určeným významem a jejich uzavření do schránek s limitovaným a kategorizovaným obsahem. To je směšné. 

  HH: Vladimíre, děkuji ti za otevřený rozhovor. Mohu tě požádat, zda bys ho neuzavřel nějakou svou myšlenkou dle vlastního výběru ? 

  VH: Naopak, já děkuji tobě za nevšední otázky, Claudie. Pokud si mohu vybrat, asi bych náš rozhovor ukončil něčím, co patří k jeho ústřednímu tématu a co mne neustále - do jisté míry příjemně - pronásleduje : Hudební skladba, ať už jednoduchá nebo sofistikovaná, musí v sobě obsahovat moment, kdy se její prameny spojí v jeden proud, v jakousi extatickou erupci, která nás transportuje nad sebe sama. Pouze přítomnost tohoto okamžiku dává hudbě smysl a ospravedlňuje její existenci. 

překlad Vladimír Hirsch 

28.05.13

Paprsky inženýra Garina - industrialisté proti své vůli

  Jednoznačnou definici industriální hudby vám asi stěží někdo podá. V obecném smyslu ji můžeme chápat jako každou reflexi naší epochy adekvátní hudební formou. Ve smyslu užším, a výkladově mnohem častějším, ji můžeme specifikovat pomocí použitých prostředků - zejména průmyslových nástrojů jako plechy, trubky, pružiny... Typickým reprezentantem právě tohoto pojetí a zároveň klasiky svého žánru byli (zejména v počátečním období své tvorby) Einsturzende Neubauten. Obdobně orientovaných, i když nikoli tak stylově čistých, kapel byla a je celá řada. Smegma a Nurse With Wound počínaje a konče kovo-performátory jako jsou Američan Z´ev nebo Holanďan Joop van Brake. Prvek industriálního geniálního diletantství se samozřejmě nevyhnul ani našim zemím. Posluchačům, kteří se o tento velmi specifický žánr zajímají, jistě vytanou mysli jména jako Veselí Filištínové, Střední Evropa, M.I.O.S., Three - ale také (a zejména) Paprsky inženýra Garina.

V roce 1986 se zpod křídel jakési širší umělecké platformy nazvané Côeremy Arts vylouplo také několik prapodivných těles s ještě prapodivnějšími názvy. The Mad Men, A.I.S., Cluster Headaches, New Psychedelic Orchestra, Švestkové Knedlíky. Ze členů dvou posledních jmenovaných seskupení vznikli po společném šíleném jamování 29.6.1986 U zlatého melouna Paprsky inženýra Garina. Základ Paprsků od té doby tvoří Pavel "Šuli" Šolc, Petr "Táta" Zenkl a Zdeněk "Vojta" Vojtíšek. K nim se o dva roky později přidali i další současní členové Jarda Jehlička, Jarda "Jaroušek" Palát (místo Jana Duspěvy) a Honza Kružela.
  Díky štvavé vysílačce RFE si P.I.G. získali i solidní posluchačské zázemí - podzemí. (Svobodná Evropa se o nich zmiňovala v souvislosti s perzekucemi proti Jazzové sekci, na jejíž akci P.I.G. vystupovali) Nelze se proto divit, že od té doby byl každý z jejich dvou tři do roka událostí. V roce 1988 udělali P.I.G. kvalifikační přehrávky. K nim jim dopomohla nejen paní Chourová sedící v komisi, ale i speciálně pro tuto příležitost nacvičený repertoár, ve kterém převažovala ekologická tématika. Paprsky zde například předvedli skladbu Sehnsucht os Einsturzende Neubauten - v jejich provedení nazvanou Chcem vzduch! Po listopadu 1989 vystupovali P.I.G. opět pouze sporadicky. Zároveň si ale pronajali studio, ve kterém natočili většinu materiálu použitého na CD Blbá Evropa, které si koncem roku 1991 vydali vlastním nákladem na značce Image. Od března letošního roku vystupuje s Paprsky Američan Clode Cabin. Jeho mandolína, zpěv a bluesové srdce obohatily Paprsky o nový rozměr a zároveň potvrdily jejich současnou orientaci, směřující více, jak sami říkají, do písňové formy.

  P.I.G. bývají většinou jednoznačně označováni jako industriál. Souhlasíte s tímhle termínem a pokud ano, co si pod tím představujete?
  Táta: Já s tím souhlasím. Už proto, že jsme na tom od počátku vybudovali svoji image. Industriál chápu jako využití konkrétních zvuků, kde se kromě klasického hudebního arzenálu využívá i industriální harampádí.

  To znamená, že to co děláte, nezasazujete do filozofickosociologockých teorií industriální společnosti, plné problémů plynoucí právě z její odlištěné a neurotické podstaty?nebo si spíše z tohoto průmyslového prostředí vybíráte jeho typické atributy jako kov, plech, pracovní nástroje...?
  Šuli: To spíš. Ale hlavně: my všichni to bereme naprosto spontánně. A navíc jsme ani neměli prachy na nějakou aparatůru. Takže to byla tak trochu i z nouze ctnost. Sehnali jsme harampádí, vyluzovali zvuky a nějak se tímhle způsobem vyjadřovali. A asi ten pocit industriální společnosti, o kterém jsi mluvil, v tom byl taky. Jinak bychom na to snad ani nepřišli. Kdyby nebyla zkonstruovaná vrtačka, tak jsme na ni prostě nikdy nemohli hrát.
  Vojta: A taky díky tomu, že žiješ v takové společnosti, tě napadá používat věci pro ni typické jako hudební nástroje.
  Šuli: Jsi ovlivňován naprosto vším, s čím žiješ. A tohle se naskytlo jako určitá forma, která se nám navíc líbila. pro mě osobně to představovalo vybití ze všeho toho naštvání a nasrání.

  A jak vy sami byste tedy charakterizovali ten svůj industriál?
  Jarda: Já mám nejraději svůj termín - volnej styl. Tam je úplně všechno. Myslím, že to, co děláme, se prolíná nejen s muzikou, ale vlastně úplně se vším, co s ní souvisí.
  Šuli: to je fakt. Tak například Vojta je výbornej výtvarník. Já to bral vždycky spíš pocitově. A ten indutsriál bych dokonce cejtil i jinak než tady Táta. Já sem prostě bušil do kusu železa, Vojta deklamoval texty, který mi vyhovovaly a vyjadřovaly i moje vlastní pocity a postoje a zároveň to všechno byla i jistá revolta. takže takhle jsem to bral. A ne jako industrial styl. Takhle to vůbec nebylo. my vlastně v době, kdy jsme začali, ani nevěděli, že nějaký industrial vůbec existuje.
  Táta: Začali jsme vlastně jako parodie na metal. Řekli jsme si, že když metal - tak kov, a natahali jsme na podium kovový předměty. Zařazení našeho pověstného větráku do nástrojového parku vzniklo tak, že jsem seděl v kanceláří, nudil se a do běžícího větráku jsem strkal propisku, aby to dělalo kravál.

  Neulehčujete si tím, že nemusíte umět hrát na nástroje, řadu věcí? vaše představení, kde kdo chce buší, kdy chce do čeho chce, může brát posluchač i jako pózu. (Když se u toho navíc tváříte smrtelně vážně).
  Šuli: To je samozřejmě možný. Například na jednom z našich prvních vystoupení na Baráčnické rychtě, kde jsme se zcela záhadně ocitli mezi bluesmany a podobnými lidmi, nás jednoduše vyhnali z podia. To bylo období, kdy jsme vážně bušili do všeho bez nějakého hrubšího řádu. Ale postupem času jsme měli alespoň hrubou stavbu jednotlivých skladeb předem určenou. I když to pak na posluchače třeba tak nepůsobilo. Zkoušeli jsme ale vždy spíše celkovou atmosféru skladby, než abychom nacvičovali jednotlivá bouchnutí.
  Vojta: Co se týká toho, co jsi naznačil, a co by se třeba dalo nazvat podfuk na posluchače, tak my jsme, jak už řekl Šuli, nad žánrem neuvažovali. Spíš jsme zjistili, že to co bylo nazváno industriál, je optimální vyjadřovací prostředek pro nás jako partu lidí se stejnými názory a pocity.
  Šuli: Taky je v tom, co děláme, jeden důležitý moment, který se tady doposud nezmínil. A to je prvek nadsázky. Já bych to nerad formuloval jako že všechno je sranda - ale z velký části to tak je.

  Je to s podivem, ale já tam ten prvek srandy vážně cítím. Ale jak se k tomu má postavit třeba náhodný návštěvník vašeho koncertu, který vidí na pódiu postavy bušící s vážnou tváří kolem sebe? Kdybyste mu třeba nějak napověděli...
  Vojta: To je těžký. Když jsme například loni vystupovali na festivalu alternativy U Zábranských, došlo k tomu, že jsme na podiu rozbrušovali prasečí hlavu. To byl jasný příklad toho, kolika způsoby se dá dívat na jednu akci. Aniž by říkal, co bylo záměrem z naší strany, tak například Švamberk z MF Dnes to pochopil jako nejhlubší možnou kritiku současné společnosti, zhanobení vlajky... atd. A pak tam byli lidi, kteří za náma po koncertu zašli a říkali, že to bylo báječný, zabíjačka a že se jim moc líbilo jak jsme tam mastili tu hlavu bruskou... Stejně tak jako nad Picassovými obrazy se jedni pohoršují a druzí rozplývají nad autorovou genialitou. Předpokládáme jednoduše divákovi symboly, aby se v nich sám zorientoval. Pokud mám být úplně upřimný, my sami se v nich leckdy nevyznáme. Chceme jen realizovat svoje nápady, myšlenky i sny z dětství.
  Šuli: Zdůrazňuji tu spontánnost. Konám, aniž bych přemýšlel, co komu řeknu.

  No počkej. pokud si pro vystoupení předem připravíš uřízlou prasečí hlavu - nemůže být řeč o spontánnosti.
  Šuli: Tady jde o spontánnost toho nápadu nikoli jeho realizace.
  Vojta: Koncert vzniká většinou tak, že známe termín konání a ještě dřív, než na něm začneme pracovat ve zkušebně - sejdeme se třeba v hospodě a kecáme o všem možným a zároveň z toho začnou vylézat nápady pro ten koncert.
  Táta: Nejlepší ukázkou nevyzpytatelnosti koncepce a zároveň částečný náznak naší budoucí orientace byl právě ten koncert U Zábranských. Začali jsme hrát za bílým plátnem, na něž se promítaly diapozitivy s Vinnetouem. Pak jsme na ně zezadu začali malovat hrozně smradlavýma barvama. Současně začly explodovat výbušniny, které ze stropu padali mezi lidi. Z osvětlovací kabiny se na publikum stříkaly spreje a WC dezodoranty a házely roztažené mucholapky. Na závěr Šuli brousil praseti hlavu bruskou, já ho pak přikryl čs, státní vlajkou a Šuli to ještě rozmlátil kladivem na kaši. No a celý to skočilo za zvuku "Vstavaj strana agromnaja" Takže si z toho vyber koncepci!

  To je přesně ono. Atakovat všechny smysly posluchače. Nejen uši, ale i oči, čuch, čidla bolesti, chladu... Tudy, podle mého názoru, může vést cesta ze slepé uličky, do niž se industrial dostal.

Petr Čáp / Daniel Vojtíšek
Rock&Pop 1992

26.05.13

Prokopat se ven

/počítače a drogy pochodem vpřed/

  Zatím bez vážnější konkurence ve své "kvalifikační skupině" na onom ostřejším okraji elektronické scény, označovaném jak "techno hardcore", už tři roky operuje pražská kapela Vanessa (Del Rio). kapel, které se u nás živě pokoušejí prezentovat nasamplované peklo toho typu, jaký nám dávají ochutnat lidi od Ministry, FLA a nebo Skinny Puppy, tu infernální elektroniku, která v sobě rovnovážně mísí odkaz EBM a metalické psychedelie, zatím není tolik. Nejen proto, že tento typ hudby vyžaduje poměrně složití technologické zázemí, ale také, jak tvrdí kapelník Vanessy, "tahle hudba není přístupná všem, zasahuje jen tu nejvnímavější vrstvu posluchačů".

  V červenci loňského roku Vanessa nahrála a v listopadu uvedla na trh, svoje druhé album nazvané Flashback celkem 14 skladeb, z toho pět živých, V roce 91 se Dan Rodný a Samír Hauser, tvrdé jádro Vanessy, uvedli prvním albem Disco Bastards. Vanessa však především koncertuje a když je zrovna hodně dobrej den, diváci hoří jasným plamenem. Příběh o fanouškovi Vanessy, který při jejím vystoupení v Pardubicích chytnul a a málem uhořel, tu nebudeme znovu opakovat. Je známý. Připomeňme jen, že hudebníci nešťastníka (nebo šťastníka?) navštívili v nemocnici, kam mu přinesli košík mandarinek.

  Kořeny kapely i nadále zůstávají v teritoriích deprese ze kterých vyrůstaly i předchozí aktivity protagonistů Vanessy, například v temně gotické Činské čtvrti i když se zdá, že zároveň se zvětšujícím se průhledem do možností počítačových (virtuální světy) a duchovních technologií (holotropní dýchání a psychedelické experimenty) jako by se na konci tunelu, kterým se Vanessa řítí, objevoval záblesk jakéhosi světla. Flashback?

  Tak jako podstatou stroboskopického efektu je zrychlená pulsace ostrých záblesků světla a tmy, zdá se, že i muzika Vanessy (nebo řekněme její poselství) je postavena na řezavé ostrosti kontrastů. Většina kapel prezentující elektronický hardcore vědomě reflektuje )a také využívá) ostrý kontrast mezi čím dál rozvinutější a jemnější technologií a čím dál hrubějším a nevycválanějším lidstvím, Přecivilizovaným lidstvím v jeho překvapivé regresi k primitivní brutalitě. Podstatná je celková zahlcenost světa, lidství, kultury, člověka. Vším. V tomto ohledu by se mohlo zdát, že i Vanessa reflektuje spíš naši globální situaci (dost dlouho se nás pokoušela oslovit anglicky), nicméně při bližším průzkumu Samírových textů jsme přesvědčeni o opaku: peklo přecivilizované brutality vstupuje do našich každodenních životů s až nevšední všedností. Kontrast hrůzné banality a banální hrůzy. Stovky a tisíce malých "pouštních bouří" a válek v Gulfu prostupují naše vědomí jako frustrující příval informací i jako fascinující prázdnota zahlcenosti, zkušenosti, se kterými si nevíme rady. První linie boje o příští podobu člověka, lidstva, kultury, civilizace, planety je na konci druhého tisíciletí znovu vedena skrz duši individuálního člověka. Zuří to v každém z nás. Vědomě či nevědomě, ale zuří.

 Texty na albu Flashback jsou explodující koláží letících zlomků všedního ,mikrosvěta, dotvářející onen potřebný a šokující stroboskopický efekt slova a hudby, tavených emocí a arogantního rámusu. Situace, které Vanessa textově sampluje a scénicky zpředmětuje, jsou svým výběrem i smyslem dokladem o jednoznačné (nebo mnohoznačné?) bezvýchodnosti. Celé představení Vanessy jako by nebylo pouhou estetizací této bezvýchodnosti, ale ještě spíš její ritualizací. Prokopat se ven!

  Žijeme pod závalem. Žijeme ve světě zhroucených (velkých) idejí, pohybujeme se sem a tam (ode zdi ke zdi) zavalených tunelem, ve kterém je čím dál větší těsno a čím dál větší dusno. Prokopat se ven! Otázkou je, zdali ještě nějaké to "ven" (únik umožňující a osvobozující "mimo" nebo "jinde") existuje, a jestliže ano, kdo z nás se prokopá tím správným směrem. Kde je nahoře, kde je dole? Tam, kde se ještě včera zdál být východ, tam dnes narážíme čelem do ucpané průrvy nikam. Prokopat se? Kam?

  Jedním z tradičních způsobů a snah (někdy více, jindy méně úspěšných) prokopat se jinam kromě stále ještě kopajícího umění, hudby například je použití "drogového dynamitu" (pokusy o rozšíření mysli skutečně někdy připomínají odstřel betonových bunkrů, b nichž jsme obrazně řečeno pohřbeni za živa). Vedle celé řady tradičních duchovních disciplín nabízejících osvobození se v poslední době objevují i neduchovní pokusy "prokopat" se do virtuálního "jiného světa" s pomocí počítačových "krumpáčů". Instinktivní touha prokopat se jinam trvá...

  Když Vanessa mluví o drogách a svém vztahu k nim, říká: "Chápeme ten pojem droga dost široce. Chemické drogy jsou jen jednou z možností. Drogy s halucinogenními účinky mohou být prostředkem, jak se dostat do stavu rozšířeného vědomí. Halucinogenní "drogou" nemusí být jen chemická látka (třeba LSD), stejný účinek může mít i zvuk nebo rytmická struktura. Například v rituálech lmenových kouzelníků se prolínají zvuky, rytmy i chemické látky" A dodává: "Ve stavu širšího vědomí uvidíš cestu... cestu ven, totiž do sebe. "Člověk se přiblíží k podstatě, To čemu běžně říkáme realita, je jenom její zlomek. Odbourá se ego, protože v rozšířeném vědomí nemá žádný význam." říká Dan Rodný. "Celý pozemský život začneš vnímat jen jako jednu z forem a přitom jasně vidíš, co je opravdu dobré a co špatné. Poznáš, že to, co se snaží vypadat pozitivně a hluboce, je někdy negativní a mělké."

    Odbourat ego. Prokopat se do jiných úrovní reality a získat určité (dostatečné) kvantum osvobozujících zkušeností. Způsob, jakým se snaží prokopat Vanessa - a tak to odpovídá jejich technickým i tvůrčím možnostem, by se dal označit jako "zvukový teror" (chcete-li terorismus zvukem). Tak jako většině industriálních kapel, kapel rozvíjejících elektronic body music, tak ani muzikantům hrajícím techno hardcore nejde o to za každou cenu prorazit posluchačům ušní bubínky, ale o to prorazit jejich vnitřní blokádu a odstranit závaly v jejich mentalitě. O tom, jestli sonický atak mysl posluchače rozšíří nebo ji naopak ještě víc zavalí, se v poslední instanci rozhoduje přímo na místě střetu. Při konfrontaci hudebníka a posluchače na živých performací. (nejsem si jist, jestli ze dvou vystoupení Vanessy, která jsem absolvoval a absorvoval, aspoň jediné mělo když ne ideální, alespoň snesitelné nazvučení - místa bohatě členěných zvukových struktur studiových nahrávek působí živě svou slitostí jako zvuková povodeň) Zvukové výpady mohou mít různý efekt a jestliže záleží na citlivosti posluchače, pak ještě mnohem a mnohem víc záleží na schopnosti tvůrce zvuku nabít ho energetickým potenciálem a významem - rámus diluviálního industriálního běsnění už dnes nestačí - zkušenější posluchač otrnul.

  Jako za rajských časů psychedelické éry, stává se znovu významnou složkou vystoupení (akustických útočníků a únosců jinam) elektrických "korařů" optická rovina působnosti. I Vanessa se snaží (v rámci svých finančních možností) militantním způsobem využívat vizuálních "bojových prostředků", jako jsou stroboskopy, barevná světla, oslepující světlomety, ve svém souhrnu  jakésy světelné katuše, k nimž přináleží i zadní videoprojekce (diapozitivy a v poslední době i videofilmy - pulsující montáž opakujícího se únavného s šokujícím). Kdosi Vanessu zařadil mezi naše "nejskandáloznější" kapely (i když má slovo skandál ještě vůbec nějaký význam?) snad i proto, že svá veřejná vystoupení špikuje - ve jménu optického teroru - i pornografickýma jednohubkama. (Není snad už nikoho, kdo by nevěděl, že jméno Vanessa del Rio nosila jedna vyžilá stálice pornofilmů dříve než česká kapela) Celé první album Disco Bastards kapela koncipovala jako "hudební motivy k pornofilmům". (Škoda, že nemůžu říct, jako symfonickou báseň o pornografii).

   Koncepce druhého alba Vanessy Flashback je postavena na jiném fenoménu, který stojí za povšimnutí: manipulace s psychikou. Termín flashback, který jako jeden z prvních začal používat Timothy Leary, je "synonymem procesu neuropsychické aktivace a reaktivace vzpomínek." I na tomto albu pracuje Vanessa především se samplovanými zvuky, v jejichž monstrozním víru se zmítá stále ještě (?) lidský hlas rozpolcující se osobnosti zpěváka Samíra Hausera. Ale ani jeho hlas neuniká nejrůznějším technickým operacím a zákrokům. Kromě lidského hlasu se na albu Flashback domněle (ale proč těm chlapcům nevěřit?) ozývají i komunikace larvy dovezené z Jihoafrické republiky nebo nasamplovaný zvuk oka zdrogovaného člověka. Kromě dvou alb Vanessa vyprodukovala klip Vyvrhel a novější Prokopat se ven, který doprovodil příchod nového alba na tento svět. Videoklip Prokopat se ven je vlastně účelovým zvrstvením útržků nejrůznějších sugestivních i méně sugestivních archivních TV dokumentů, válečných i zpravodajských, z nichž diváka nejvíc  osloví fatální záběr explodujícího raketoplánu Challenger, oné memento mori snů o technickém pokroku.

Blumfeld S.M.


  Než spustíme verbální computer Vanessy, uveďme, že její tým vytváří kapelník a hráč na klávesové nástroje Dan Rodný, excentrický a neovladatelný zpěvák Samír Hauser, manažér Karel Hron a doplňující živí bubenící dobrovolníci, Miguel Zahrádka, Wally Kolman a v poslední době i Zoran Stehlík, který s Danem Rodným pracuje na zvláštním psychedelickém projektu Target. Tak tedy:
  
  VOKNO: Jak je to s vašima výletama do minulosti? Máte nějaký hmatatelný prožitky z ponoru do minulejch životů?
 
 D. RODNÝ: Zatím asi nejdál jsem se dostal, když jsem se pokoušel do minulých životů prodejchat.... Zvuk sám o sobě ve mně sice dokáže vyvolat mnohem hlubší zážitky, ale jsou moc abstraktní, takže nemůžu najisto tvrdit, že to jsou minulý životy. Nejhlouběji se dostanu, když mám přitom v ruce joystick, kterým během transu můžu měnit zvuk podle mentálních vjemů. Většinou mám pocit, že jsem až někde na úrovni atomů a molekul, někdy jasně prožívám vznik času a prostoru.
  Zkoušel jsem i hyperventilaci spojenou se zvukem. Byl jsem náčelníkem nějakýho pravěkýho kmene. Pamatuju si, že jsem cejtil strašnou zodpovědnost za to, aby moji lidi přežili, protože byl zrovna hladomor... Byl to vyjímečně jasnej zážitek, v tý chvíli jsem věděl, že je to pravda.


  VOKNO: Kdybych se tě zeptal, jaká byla tvoje osobní evoluce jakým prostředím ses prodíral a jaký vlivy na tebe působily v nedávný minulosti, co bys mi na to řekl?
  D. RODNÝ: Někdy mezi 11. a 14. rokem života se mi v hlavě postupně hromadil čím dál větší psychickej přetlak. Člověk si v tomhle věku ještě nemůže dělat, co chce, výchova koliduje s vnitřníma pocitama, do toho ještě spousta průserů, konfliktů a jediným uvolněním je masturbace... Ve 14 letech se to konečně změnilo. Nástup na gymnázium, první sexuální zkušenosti, útěky z domova... Na hlavě jsem si tehdy udělal číro a zakládal punkový kapely. Bylo to podnětný období ježdění po punkových akcích po celý republice, honičky s policajtama, mejdany končící demolicí a zapálením bytu, každou chvíli se někdo podřezával kvůli vojně nebo depresi z drog. Tehdy jsem měl první kontakty s drogama, ale nebyla to taková sranda jako je to dnes. Lidi kolem mě s tím začínali, protože hledali únik z nějakýho průseru, a pak v tom tvrdě jeli - před očima se z nich stávali trosky. Některý lidi jsem za pár měsíců nemohl poznat, protože měli úplně jinej obličej a nepřetržitě se třásli...
  Zajímavý akce byly, když někde v Praze umřela nějaká osamělá bába. Udělala se k ní výprava a vybíraly se použitelný věci. Taková bába se tam většinou předtím dost dlouho rozkládala, než ji odnesli, takže byl po ní na zemi nebo na posteli vidět flek. Všechno strašně smrdělo hnilobou, my jsme nakládali použitelnej nábytek na vozejky a vozili ho přes Prahu k někomu, komu se zrovna hodil. Chodil jsem v tý době s holkou, která měla kluka na několik let v kriminále a kvůli mně přestala fetovat. Když jsme se pak rozešli, začala znovu brát, našla si dalšího kluka a toho hned taky zavřeli...
   Bylo to prostě strašně podnětný. Jenomže mezitím mě samozřejmě vyhodili ze školy, bylo mi už 17 let a říkal jsem si, jestli už na to nejsem nějak moc starej. Tak jsem se dostal na další školu zase na odborný počítačový gymnázium - udělal jsem si maturitu, seznámil se s jinejma lidma a začal dělat trochu klidnější kapely. Se Samírem jsme založili Čínskou čtvrť něco v duchu Joy Division.

  VOKNO: A co v poslední době? nevzpomeneš si na nějakou hodně podnětnou zkušenost, na něco, co se teď na tobě silně podepsalo?
  D.RODNÝ: Jednou z nejvýraznějších zkušeností za poslední rok byl určitě můj nejužší kontakt s vlastní smrtí, nevybral jsem smyk, v plný rychlosti se auto převrátilo dál, posledních sto metrů s kolama nahoře. Nejdřív tu byla ještě nějaká zpětná vazba - lítal jsem od stromu ke stromu, vždy těsně před nárazem se to podařilo strhnout na druhou stranu... Pak už jenom převrácení obzoru, vysypávání skel, všechno jakoby zpomalený. V hlavě mi probíhaly různý způsoby smrti uhoření za živa, rozdrcení, udušení, nejlíp mi z toho vycházelo odseknutí hlavy kusem plechu... Byl jsem úplně jasně přesvěčenej, že tak na 80 procent to nepřežiju, byl to nepříjemnej pocit. Nakonec jsem prolítl oknem, auto v klidu zastavilo na střeše, já o deset metrů dál na zádech, nikomu se nic nestalo, akorát jsem si musel koupit nový auto. Ale ta zkušenost mě hodně povzbudila, od tý doby z ní často čerpám (Jedním z dokladů inspirace touto "smrtí" je převzatá a upravená skladba A Space Between od kapely Legendary Pink Dots. Souvislost? Dan Rodný vysvětluje: " Obzor se převracel, všechny struktury kolem mě se hroutily, viděl jsem jen úlomky skla a bortící se plochy... Byl to bezprostřední kontakt se smrtí. A do toho zněl Space Between: Billy was a carcrash, al he ever knew was pain...")
  S. HAUSER: Já sem v minulým životě byl asi divokou sviní. Mý texty se daj, až na pár vyjímek, definovat jako odrazový můstek pro mnoho nezletilců k stále tvrdším a tvrdším drogám. Jinak to jsou většinou pravdivý příběhy, který zvedaj žalůdky hbitě jako záchodový prkýnka. Poslední text je o ukrajinským lidožroutovy a vrahovi malejch dětí Čikatilovi. Hrozně mi to připomíná mojí soudružku učitelku Hrudkovou ze základní školy, která sice nežrala lidi, ale malejm dětem svačiny a já měl kvůli ní vždycky hlad.

  VOKNO: Důležitá, pro jakoukoli tvorbu, není jen inspirace ale samotná motivace. To: "proč"?
   K. HRON: Nedávno mi jeden kluk po koncertě říkal: "měl jsem z toho pocit, že už je všechno na světě jedno, není čeho se chytit" Pokud jde o mě, já bych to nikdy nedělal bez přesvědčení, že tahle hudba je znamením doby, ve který se skutečně všechny dosud zdánlivě pevný hodnoty dávaj do pohybu, vzniká chaos. Jestli lidi pochopěj chaos v pozitivním smyslu, jako mezistupeň vývoje, nebo jako něco, co nás smete, to bych nechal na nich. Dost těžko můžou bejt pro nás motivací peníze. Pokud Vanessa něco vydělá, jde to vždycky zpětně do techniky. Nikdo z nás se hudbou neživí, není na tom finančně závislej. Není nic horšího než existenční závislost na masovým úspěchu. Vždycky to vede k rozmělňování nápadů v kompromisech.


VOKNO: Jakou roli ve své tvorbě Vanessa přisuzuje zvuku a jakou obrazu? Jakej je váš vztah k moderním technologiím vůbec?
  K.HRON: Pokud jde o obraz, původně jsme používali diapozitivy. Ted je nahradil film, kterej ještě dál přetváříme podle repertoáru. Neznamená to, že přesně tyhle obrazy odpovídají tomu, co slyšíš. Zvuk je imaginativnější, sám o sobě spouští proces vytváření vlastních obrazů, pocitů, a o to nám jde. Ta zadní projekce je spíš pro ty lidi, který ztratili schopnost sami asociovat. Zvuk funguje jako halucinogen, stačí se mu plně otevřít. Praxe ale samozřejmě zaostává, protože sluch sám o sobě je dost zanedbávaný smysl. Je to hlavně proto, že člověk většinou poslouchá hudbu jen jakoby mimochodem, jako kdyby v rychlosti četl noviny. Přijímá hudbu jako povrchní informaci, nepouští jí hlouběji dovnitř. Je to důsledek týhle televizní doby, která nás odvádí od vlastního nitra.
  D.RODNÝ: V současnosti je už technologie ovládání zvuku tak rozvinutá a  přitom přístupná, že je možné zvuk použít pro řízení stavu vědomí, Já používám hodně výkonný 32bitový počítač (worksation) založený na technologii RISC, který až 16 MIPS (miliónů operací za sekundu). Mám v něm 4MB paměti, to stačí na simulace různých virtuálních akustických prostorů. V počítači si vytvářím virtuální prostory s různými reálnými i iracionálními akustickými vlastnostmi, používám třeba fraktálové plochy, kde každý odstín známého grafického vyjádření představuje stupeň zrychlení zvukové vlny. Většinou pak v jednom bodě takového virtuálního prostoru umístím zdroj původního signálu a v jiném bodě snímám výsledný zvuk "virtuálním mikrofonem". Zajímavé je, když můžeš některý faktor virtuálního prostoru zpětně ovlivňovat - například polohu "mikrofonu" ovládáš myší nebo stupeň přiblížení fraktálu joystickem. Zvuk pak můžeš měnit podle pocitů, které v tobě vyvolává, je to fantastická zpětná vazba... Podobně jako se zvukem dá pracovat i s celými rytmickými struktůrami. Je to totéž na jiné úrovni. Podobné metody aplikované na obraz by samozřejmě měly ještě daleko dokonalejší účinky, protože zrakem vnímáš mnohem víc informací než sluchem. Ale než bude přístupná technika, která umožní v reálném čase ovládat dokonalou třírozměrnou obrazovou iluzi, to bude ještě několik let trvat.
  Myslím si, že budoucnost patří optickému protějšku elektronicky tvořených zvuků. Akustická hudba má svůj protějšek v divadle, tanci, baletu, samplování různých ruchů odpovídá používání archivních publicistických záběrů ve videoklipech, ale tvorba původních obrazových fanrazií bez použití reálných záběrů je teprve na začátku. Objevuje se prakticky jenom v některých acidových klipech a ještě k tomu dvojrozměrně. Ve spojení psychedelické počítačové grafiky a třírozměrného kyberprostoru jsou podle mě obrovské možnosti: představ si, že to, co vidíš na těch nejdivočejších acidových počítačových videoklipech, se odehrává v prostoru všude kolem tebe a můžeš si na to sáhnout....

   VOKNO: Jseš vlastně takovej computerovej frýk a dokonce se mi zdá, že generačně patříš do první silný vlny počítačovejch mutantů u nás. Nestáčej se občas tvý úvahy k takovým fascinujícím tématům, jako je kyberprostor nebo virtuální realita?
  D.RODNÝ: Technologie virtuální reality v dohledný budoucnosti ovládne svět ještě mnohem výrazněji než dnes televize. Dokonalejší už může bejt jenom napojit si počítačem simulované smysly přímo do mozku (ale ani to už nebude určitě dlouho trvat). Technologie kyberprostoru přenese tvůj zrak, sluch a hmat do libovolnýho světa, kterej ti úplně nahradí fyzickou skutečnost. Virtuální realita se dá měnit snadněji než skutečnej svět, takže podle mě bude za dvacet let většina lidí trávit 24 hodin denně s přilbami v konstrukcích se senzory. Nevidím na tom nic špatného, protože život ve virtuální realitě nijak neomezuje tvůrčí aktivitu, v kyberprostoru může člověk skládat hudbu i souložit, stýkat se s lidmi, s kterýma chce, nebo naopak nikdy se nesetkal s těmi, se kterými nechce. Hlavní rozdíl je v tom, že může svůj svět měnit prostě tím, že se rozhodne. Může třeba vypnout gravitaci, může ve svém světě povolit procházení zdmi, může určit, že jeho virtuální smysly bude vnímat jenom deset vybranejch lidí... Dokonalou variantou týhle technologie by bylo napojit umělé počítačové smysly přímo na nervový kanály a současně odpojit skutečné přirozené smysly. Tím by se dala simulovat i chuť a čich, iluze by byla tak dokonalá, že by to vlastně ani iluze nebyla. Z původního člověka by zůstal jen mozek. Bylo by to zatím nejdokonalejší možné osvobození od fyzické existence.

  VOKNO: To je skvělý, lidi se možná budou muset rozejít do dvou větví každá se půjde svojí cestou. Jedním směrem půjdou ti, Kterejm tělo vadí a obtěžuje je a kterejm zůstane jen mozek. Když jsme u tý tělesnosti, zdá se mi, že určitou dobu se v oblasti vašeho zájmu ocitla i pornografie, násilí a brutalita... Proč?
  D.RODNÝ: Pornografii i brutalitu beru jenom jako možný ale omezený prostředky působení na psychiku většiny lidí. Když pornografie i brutalita dosáhne určitýho stupně (u každého je ta hranice jiná), vyvolá v člověku šok, nebo aspoň nějakou pocitovou reakci. Se získávanými zkušenostmi se ta hranice ale posouvá pořád dál, reakce se zmenšuje a pornografie ani brutalita se donekonečna stupňovat nedá.... Podle mě si člověk za chvíli zvykne i na živě předváděné vyměšování do rozpáraného břicha zaživa čtvrcené desetileté holčičky. Jde o zvyk.

  VOKNO: A zvyk je, jak známo železná košile...
  K. HRON: Devianti jsou určitě hodně inspirativní, ale při tomhle tempu vývoje asi brzo ztratěj svojí výlučnost. Deviace se postupně stává společenskou normou. Čas a lidi jako je Samír tenhle proces ještě urychlej.

  VOKNO: Samíre, ty k tomu nic neřekneš?
  S. HAUSER: Ale jo, Blumfelde, jmenuju se Samír, včera ráno sem se podíval do zrcadla a poblil se, ale z toho si nic nedělej. Mám jednoho koprofilního kámoše, co při píchání poblil svojí holku a vona se přitom taky poblila. Jinak podnikám v oboru sado-maso a mám salon Jidáš ponižování všeho druhu. Hele nemůžu říct, že mám super dlouhýho ptáka, ale ani malýho, no já myslím akorát. V tom Jidáši můžeš dostat vejprask za 300 Kc, palečnice zs 200 Kč a kroužkuju taky ptáky. Například pro koprouše mám specialitu - Barbánek nebo Double Barbánek - výkaly v hubě. Jinak toho ptáka mám vohnutýho nahoru jako turecká šavle. V salonu nabízím taky Čínskej kouř, Šemíka nebo Vodní sporty. A dělám speciální anál štetkou na hajzl (jinak ty nehygienecký věci sou vždycky dražší). Mám kámoše, co má anál tak rád, že jeho holka neudrží hovno.

  VOKNO: To zní nadějně...
  S. HAUSER: Jo, jinak v tom salonu pracujou samý kámoši a kámošky, třeba Božena, čtyřicítka, mamina vod dvou dětí (pěkní sígři), ta by mohla vyprávět jak jsou Češi úchylný. Vona si nechá líbit úplně všechno, taky jí vod toho platím. T dalších věcí nabízíme třeba Terčík - namočíš ptáka do krámů a strefuješ se do konečníku. Učitelko Hrudková, z Jidáše byste živá neodešla! Ale ještě sem neřekl nic o kultůře. Z filmů mám rád vosrý HáCéčka, nebo Poslední tango v Paříži. Konkrétně tu scénu, kde Marlon Brando mluví vo těch prdech mrtvýho prasete - ta je fakt skvělá...

  VOKNO: A co drogy, Samíre?
  (VOKNO VARUJE: DROGY POŠKOZUJÍ ZDRAVÍ)
  S:HAUSER: No, s těma drogama, Blumfelde... z tripů mám v oblibě stříbrnýho surfaře. Jinak nejradši mám asi ten perník (no klasika, znáš to), hele ten je super, kam se sere koks. Nejlepší je čistej amfetamin, koks je pro buzeranty. Hele teď je ale nebezpečný vo tom mluvit, natož to brát. Jednou sem dělal rozhovor v ňákým rádiu a málem to musel ten somrák Winter zabalit. Hele říkám ti, některý lidi vo tom fakt neradi slyšej. Ty kreténi mi napíchli telefon a tak, když sem nadrženej, tak jim předvádím sex po telefonu. Pořád mě sledujou samý podezřelý chlápci. Kam se hnu, tam sou. Někam jdu nenápadný auto krokem za mnou.

 VOKNO: Není to trochu stíha?

  S. HAUSER: To víš, že ne. Večer mně koukaj hvězdářským dalekohledem do vokna, tam kde spím. Všude mám doma štěnice, chtěj vědět vo každým mým kroku někdy nevím jak to udělat, abych byl chvíli sám.

  VOKNO: Rád bych slyšel názor na drogy ještě od někoho jinýho. Co třeba ty Karle?
  K.HRON: Já už někdy nerozeznám, co je mýtus a co je doopravdy. Démonizace drog v masmediích asi už přesáhla rozumnou mez. Za ní už může následovat jen násilí ze strany státního aparátu. Pokud jde o mě, nemusím to mít. Nechápu lidi, který si vezmou speed nebo podobný věci, šest hodin poskakujou a pak vyšuměj. Na druhou stranu tu jsou věci s velkou možností poznat vlastní já. Záleží jen na schopnosti vytvořit si správný prostředí, včetně lidí kolem sebe, dohromady prostě to, čemu Grof říká: zodpovědné používání psychedelik. Pak člověk zjistí, že nejde ani tak o ty halucinační efekty během tripu, jako spíš o to, co může následovat potom, po správným pochopení prožitku vědomí nadčasovostí, vyrovnanost, myšlení v souvislostech... Vzpomínám si teď na acidovej silvestr 92, kdy jsem v určitý chvíli nabýval dojmu, že se rozplývám v nekonečně malým okamžiku, kterej se zároveň zdál věčností. Ten stav se přerušil dotykem mojí přítelkyně. Otočil sem s k ní a nastal opačný proces, zestárla mi před očima, měl sem před sebou tvář stařeny. Prolnul jsem se do í, cejtil jsem v sobě její myšlenky, pohyby, žárlivost... Radši sem zavřel oči a ty pocity ženskosti se postupně znásobily. Byl to stav, kdy si plně uvědomuješ, že už jsi ženskou někdy byl a zase budeš. Ale to jen na okraj... (VOKNO VAROVALO: DROGY POŠKOZUJÍ ZDRAVÍ)

  VOKNO: Většinu témat, prostupující vaši tvorbu reprezentuje hodně extrémní, často iracionální postoje. Chtěl jsem se zeptat, jakej význam má pro vaší životní orientaci taková ta chladnější racionality?
   D.RODNÝ: Od dětství jsem byl posedlej počítačema, takže jejich programování a soužití s nima je pro mě úplně přirozenou součástí života (nebo dokonce potřebou). Má to jednu velkou výhodu až na vyjímky si nekupuju žádnej software, protože si radši napíšu vlastní, kterej mi vyhovuje víc než ten profesionální. Napsal jsem si třeba všechny programy, který potřebuju pro hudby: inteligentní sequencery, zpracování samplů, syntézu zvuku v počítači.. Naprogramoval jsem si taky ekonomickej systém pro svoji firmu. Abych se z těch psychedelickejch zvuků nezbláznil, musím mít totiž nějakej protipól, takže mám obchodní firmu se spotřební elektronikou, která mi na všechny ty samplery vydělává. Je to úplně jinej svět, když se věnuju firmě, dobíjí mi to energii pro hudbu a naopak.

  VOKNO: asi je an čase, abych se zeptal na váš světonázor, teda na to, co přímo souvisí s poznáním, s dosaženou rovinou uvědomění.
  K.HRON: Pokud jde o mě, jsem unitarista. Věřím, že z každého náboženství nebo filozofie se dá přijmout něco pozitivního, vyšly ze stejnýho základu a daj se i sloučit. Mně je celkem nejbližší učení j´gy, s pojetím Boha přítomného v každým člověku a cestou ke splynutí s ním. Je v tom skutečná harmonie, stejně jako je logika v zákonu karmy. Když jsem to pochopil, přestal jsem se chovat destrukčně ve stylu- žiju jen jednou po mně potopa.
  D.RODNÝ: Já nevěřím v poznatelnost světa, vždycky to může bejt všechno úplně jinak. I ty nejhlubší a nejdokonalejší transcedentální prožitky ze spojení s Bohem (Prapodstatou) se můžou ukázat jako chytře vymyšlená simulace někoho, pro koho jsme jenom virtuální vesmír v jeho počítači. Může se nám zdát, že jsme po LSD pochopili princip a smysl světa, ale celý námi pochopitelný vesmír může být jenom nepodstatnou součástí širšího systému, ve kterém máme úplně jinou úlohu... Stejně tak i my si budeme za pár let moct v každým lepším computeru vytvořit nový virtuální vesmír s libovolnými fyzikálními zákony, nechat ho podle nich vyvíjet, pomoct tam vzniku inteligence, občas něco usměrnit (takové vnější zásahy nemůže virtuální inteligence nikdy pochopit, protože mají původ mimo její poznatelný vesmír), nebo do něj dokonce přenést sami sebe.

  VOKNO: Jeden rozhovor jsi zakončil těmito slovy: Volnost toho, co děláš, je vždycky jen zdánlivá. Kdykoli tě může něco setřelit. Stačí vteřina a kruh se uzavře... Asi bysme měli na konec brnknout na nějakou veselejší notu. Já nevím, tak třeba... nepomejšlel jsi někdy na sebevraždu?
  D.RODNÝ: Poměrně často mívám období, že každou noc těsně před usnutím promejšlím svoji sebevraždu. Snažím se co nejvíc vyhnout fyzické bolesti. Došel jsem k tomu, že nejdokonalejší je gilotina. Několikrát do měsíce si živě představuju, jak se mi hlava oddělí od těla, smysly ještě chvilku vnímaj okolí, pak dojde kyslík, smysli se vypnou a mozek přestává myslet... Je to dobrý na usnutí, zvlášť když tě druhej den čekají nějaký problémy. Kdysi jsem četl nějakej skutečnej příběh, že chlap si na půdě postavil gilotinu, všichni o tom věděli, sekali na ní maso, on ji několik let zdokonalovaj a pak se na ní sám popravil. myslím, že to je dokonalej způsob.

  VOKNO: Samírovi je zřejmě bližší jinej způsob, aspoň soudím podle toho, co opakuje ve skladbě Kolumbie: Ber co chceš, stejně smrti neujdeš... Díky za vyčerpávající rozhovor.

Blumfeld 
VOKNO 27, 1992


23.05.13

"3"

Rozhovor s táborskou „3“, který se uskutečnil krátce před jejich vystoupením v sobotu 19. října 1991 na Festivalu industriální hudby v klubu Delta:


PLIVNÍK: Loni jste měli dost velký úspěch na Festivalu alternativní kultury „U Zábranských“. Kritika chválila vaši sehranost. Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho spolu hrajete?
CHARLIE: Trojku založil před pěti lety Radek, k němu jsem se připojil já a Macháček, kterej po prvním koncertu odešel. Místo něj s náma hrál nějakej čas kytaru Ríša. Ve stejný době se přidal Zdeněk. Dělal zvuk u mixu a na některý věci přibíhal mlátit šroty. Pak Richard odešel a jeho kytarový party převzal Radek. Zdeněk šel místo mě k base a já k mixu. Prostě takovej kolotoč, aby to nebylo jednoduchý. Dnešní koncert ve dvou na podiu a mix.
ZDENĚK: U Zábranskejch to bylo vlastně nejobsazenější.
CHARLIE: Tam bylo vlastně nejvíc lidí plus ještě hostující čelistka.

PLIVNÍK: Jak jste přišli na název „Trojka“? Přeci jenom, je to takový nezvyklý.
CHARLIE: Je to vošklivý skoro, že jo. ...(smích). Těžko napsat na plakát, kdo tam vůbec je. No Delta to vyřešila po svým, ta nás na plakáty nenapsala vůbec. Ta Trojka je vlastně název z toho úplně prvního seskupení, kde abychom se vyhnuli nějakýmu psaní či vymejšlení názvů, tak tam byl takovej grafickej symbol. Dav a v něm tři křičící hlavy. A ty daly vlastně ten název.

PLIVNÍK: Jak často koncertujete?
CHARLIE: ...(smích)... No já ti můžu vyjmenovat koncerty všechny, jestli chceš …(smích)... Bude to docela jednoduchý.
ZDENĚK: No, teď máme dohromady patnáct vodehranejch.
CHARLIE: Patnáct vodehranejch a takovejch pětadvacet nevodehranejch celkem.

PLIVNÍK: Hrajete jenom po republice, nebo jezdíte taky „ven“?
CHARLIE: I venku, Itálie, Švýcarsko, Polsko.
RADEK: Víceméně se to ale točí Praha-Tábor, Tábor-Praha.
ZDENĚK: Jednou jsme jeli do Budějic na podporu klubu, kterej tam měl vzniknout takovou nějakou demonstrací kultury na náměstí. Tam jsme neměli tenkrát ještě přívod ke svářečce 380 V. Takže jsme tam nehráli kvůli tomu.
CHARLIE: Navíc tam nešlo udělat světlo, bylo to pod lampama a pořád osvětlení jako ve dne. Ten aparát tam byl prostě úplně jinej. Takže Keďovi, kterej tuhle akci pořádal, dlužíme jeden koncert.
ZDENĚK: A na cestě zpátky nám ukradli auto.
CHARLIE: Pučený!

PLIVNÍK: Jak vás přijímá publikum?
CHARLIE: To nevím, to se zeptej publika.
RADEK: To záleží taky na nás... Dělají, že poslouchají a koukají.

PLIVNÍK: No, já viděl jen jeden koncert v Praze, a to byl docela slušnej úspěch.
ZDENĚK: Kde?

PLIVNÍK: U Zábranských.
ZDENĚK: No, co kluci považujou za nejlepší koncert, tak to bylo „U melouna“, Jak jsme se tuhle dohadovali.
CHARLIE: To bylo s Ránama, napřed sme je přivezli do Tábora a potom oni nás k Melounu. Byl tam dost nahuštěnej sál, stísněnej prostor pro všechny - muzikanty i diváky.

PLIVNÍK: Máte nějaké hudební vzory?
CHARLIE: Každej má, ale technicky se něčemu těžko přiblížíš.. Spíš máme každej něco naposloucháno. Prostě některý věci neděláš proto, že už je před tebou někdo dělal. Prostě obráceně. Né za každou cenu bejt někomu podobnej.
ZDENĚK: Hudební vzory? To ne!

PLIVNÍK: Teď trochu odbočím od muziky, jsme přeci jenom asi tak ze tří čtvrtin literární časopis, takže si neodpustím dotaz na oblíbenou četbu.
CHARLIE: Nečtu nic... vůbec nic nečtu.
ZDENĚK: Udělám reklamu, já čtu Plivník.
RADEK: (smích)...

PLIVNÍK: Rád bych se ještě vrátil k vašemu turné po Itálii...
ZDENĚK: Podle mě to nemuselo bejt vůbec špatný, ale našemu autu upadla vlastně první den ve Švýcarsku poloosa, srazil jsem tam tím i nějakou značku, a to přineslo samozřejmě hodně problémů. Policie, telefonát do Československa. Jeli jsme samozřejmě dál, ale už vypújčeným autem, naše bylo odepsaný. Do Itálie jsme si zaplatili převoz dodávkou z klubu, ve kterým jsme hráli naposled. Po Itálii to probíhalo podobně. Kluci díky tomuhle poznali i jednu autobusovou zastávku na hranicích, kde museli trávit celej den, a to z úplně celým aparátem, než pro ně dojelo auto, který je odvezlo. Myslím ale, že žádná kapela se nevracela domů z turné stopem.

PLIVNÍK: Když tak poslouchám tu vaši anabázi, jak jste na tom s financema? Co vůbec obnáší takovéhle koncertování?
ZDENĚK: No prodělai sme hodně. Radek to počítal, kolik jsme vlastně mohli vydělat na turné a kolik sme vlastně nakonec prodělali. Protože tím, že jsme si vydělat na turné, máme třeba nový combo, vlastně sme si ho půjčili s tím, že mu ho pak zaplatíme, ale neměli sme peníze. Turné mělo vydělat. Vrátili sme se a neměli vůbec nic. Já mám rodinu, Charlie má rodinu, Radek je na tom víceméně stejně, takže jsme platili dluhy jako mourovatý. Vybíralo se z knížek, rozdělilo se to na tři díly. Koupilo se combo, zaplatili sme dluhy.
CHARLIE: Každé turné s Trojkou mne průměrně stává okolo třech tisíc.
ZDENĚK: A to sme se nezmínili vlastně o Polsku.
CHARLIE: No, v republice jsou ty koncerty levnější. Když jedeme ven, je to většinou okolo těch tří tisíc.
RADEK: Když to dobře dopadne.
ZDENĚK: Zapomněli sme na Polsko, to byl taky výlet. No to už je pasé, myslím, že už to i bylo někde psaný. Rány do těla ...(smích)...

PLIVNÍK: Ano tuším v KONTRA, ale tam bylo hlavně o Ránách, s poznámkou, že jste se svezli s nima.
ZDENĚK: No svezli, starým autem-Tudorem. Koncert byl odvolanej. A pak ta příjemná noc, kterou sme strávili tam na místní posádce, v takovejch těch předběžnejch zadržovacích celách, celou noc. Bez možnosti zavolat někomu nebo někam.

PLIVNÍK: To vás nenechali zavolat ani na konzulát?
CHARLIE: No nechali, ale pozor, vzali ti peníze a pak ti řekli, teď si zavolejte. No prostě takový ty praktiky...

PLIVNÍK: Starý známý...
CHARLIE: Starý známý...

PLIVNÍK: Uvažujete o vydání desky?
ZDENĚK: Ten pořad, co tady dneska bude je vlastně takovej...
CHARLIE: Takovej přechodnej mezi tím, co by sme chtěli dělat dál.
ZDENĚK: No, z toho koncertu, pokud to dobře dopadne, chceme dělat jenom demo, vlastně živák, jako jedinej demo, kterým bychom se mohli nějakým způsobem prezentovat, protože zatím nic takovýho neexistuje.
CHARLIE: Aspoň teda né náma autorizovaný.

PLIVNÍK: Nejbližší koncerty?
ZDENĚK: Chtěli bychom hrát novej pořad v Táboře. Ještě v týhle podobě, ale už sme vom tom uvažovali před Deltou. Ale to jsme neudělali, tak nevím, jestli to uděláme po Deltě. Jestli se nebudeme věnovat už dalšímu.

PLIVNÍK: Všichni jste z Tábora?
CHARLIE: Snad už jo, no...

PLIVNÍK: Jak se k vám stavěj lidi v Táboře?
???????????????????

PLIVNÍK: No, přeci je to pro nás takový menší město...
CHARLIE: To jo... Já myslím, jak kdo.
RADEK: Já myslím, zajeď si do Tábora, zeptej se na 3 a propíchaj ti gumy...(smích).

PLIVNÍK: Dost se hovoří o tom, že industrial je slepá větev, že už to dál nikam nepovede, co si o tom myslíte?
RADEK: Podle mě je to slepá ulička, stejně jako kterákoliv jiná odnož muziky, vyjma ambientu a zemitejch kultur.
CHARLIE: Souhlas.
ZDENĚK: Podle mě je industrial komunikačně nejsrozumitelnějsí začátek celého jeho vývoje.

PLIVNÍK: Co si myslíte o současných industriálních kapelách, případně o jiných výbojích na naší scéně?
CHARLIE: Na naší scéně už dlouho nic nebylo, pořád to samý.
ZDENĚK: Já osobně jsem třeba zvědavej na L'ahkou Múzu, s klukama sme poslouchali demáč. Ale v podstatě sem zvědavej na každou novou kapelu.
CHARLIE: Já taky, ale L'ahká Múza, po tom co jsem si vyslech rozhovory s jejich vokalistkou, mě už dopředu serou.

PLIVNÍK: Co posloucháte nejraději?
CHARLIE: Já všechno... Úplně všechno.
RADEK: všechny zvuky... všechny předměty, nástroje, lidi i zvířata co vydávaj nějaký zvuky, tak ty poslouchám. Prostě ať je to muzika, nebo jakýkoliv dorozumívací prostředí. Myslím, že je to daleko důležitější, než vytvářet na nějakej nástroj umělej zvuk. Právě tato verbální komunikace je asi to nejdůležitější. Umět si z ní vybrat to dané, a potom tím někomu něco sdělit, ale potom jestli to posluchač vůbec vezme, nebo ne. Každopádně snaha o tento způsob sdělení tady je.
ZDENĚK: Nemá smysl cokoliv jmenovat. Dost přesně to říká Radek.

PLIVNÍK: Když dáváte dohromady něco nového, máte předem promyšlenou koncepci, nebo to tak nějak vyleze ze zkoušky?
ZDENĚK: Spíš každej má nějakou koncepci a z těch tří koncepcí vznikne jedna, s kterou všichni souhlasíme.

PLIVNÍK: Jak dlouho vám vydrží jeden program?
RADEK: Než nás začne negativně deformovat...(smích). Teda lépe řečeno přestane bavit. No, a to se stane asi během tak těch osmi koncertů.
ZDENĚK: Na mě zase padá taková schíza, že co se hrál tenhle program, tak nevyšel pořádně ani jednou. Těšil jsem se na Deltu, protože se mi tady přede dvěma lety líbilo, to prostředí, ten sál, nazvučení...
RADEK: To jsou ale takový ty pláče všech těch kapel. Každej někdy něco zkazí. Někdy to poseru já, někdy někdo něco zapomene, nebo se stane cokoliv jinýho. Což jsou v podstatě výmluvy.
ZDENĚK: Nikdy jsme v podstatě nezkoušeli tak, že by jsme měli svoji zkušebnu, kde by jsme se sešli a hráli bysme celej pořad. Začali jsme zkoušet tak před měsícem.
CHARLIE: Dřív to byla prostě spíš improvizace. Byl pevně danej rám, kostra, který se každej musel držet a všechno ostatní byla momentální improvizace. V novým pořadu má improvizace svoje místo, ale už ne tolik, jako měla v tom dřívějším. Už tam musí být určitej řád a předem nějaká pevná domluva. Pokud tam hraje někdo něco jinýho, tak ten druhej to hned hraje taky blbě. Takže jakmile to jeden zvorá, je to zvoraný celý.

PLIVNÍK: Některé kapely nadávají na Deltu ohledně akustiky...
RADEK: Nám nikdy akustika nedělala problémy.
ZDENĚK: Zatím...
CHARLIE: Možná je to taky tím, že Delta je pro nás takovej honosnej sál.
ZDENĚK: Venku jsme v takovýmhle sále nehráli.
CHARLIE: Ani jednou.
RADEK: Tak sme si asi zvykli na všechno.

PLIVNÍK: Jestli bude pokračovat tradice industriálních festivalů na Deltě, předpokládám, že se tu opět potkáme...
CHARLIE: Jo, určitě.
RADEK: Jestli se navzájem nepodřežem někdy na dalším turné.
ZDENĚK: Myslím, že jsme taková parta, že se nepodřežem.

Plivník č. 5, 1991

22.05.13

Ahoj, koukni!

   Videoklipů elektronické scény není mnoho a i jejich vysílání v TV, pokud nějaké bylo, nemělo mnoho repríz, a proto díky nadšencům kteří je uchovali většinou na VHS a poskytli ke shlédnutí na youtube.

  Skupině Vanessa se několik klipů podařilo natočit a jelikož jsou členové v těchto dnech opět ve studiu, snad se dočkáme dalších.

     Na počátku byl Vyvrhel, klip který na počátku devadesátých let, odvysílala Slovenská televize v hudebním pořadu Triangel, to bylo poprvé a naposled, od té doby klip leží někde na dně archívu slovenské televize a snad se najde nějaký odvážlivec co ho vyhrabe, budiž mu odměnou věčná sláva a hrst červů.

  Druhý klip z desky Flashback byl Prokopat se ven!. Vanessa s ním dokonce vyhrála cenu evropské MTV Local Heroes za rok 1993.



   Následovala deska Monogamy a z ní skupina natočila jeden klip a to ke skladbě Buď Jidáš. Další klipy nenásledovaly, neboť skupina pomalu spěla  ke svému rozpadu.



   V roce 1997 se pokusili za pomoci Miroslava Papeže obnovit slávu a vytvořili hybrid  mezi Vanessou a Gun Dreams - Vanessa Gun. Vydali jednu desku a stvořili jeden klip ke skladbě Jan stihoman.


  A následovala dlouhá přestávka, až konečně v roce 2009 Vanessa vstala z mrtvých, opět za pomoci M. Papeže, ale bez přídomku Gun. Jako první klip se objevil Ahoj, chcípni, pro který byla nejlepší reklama odmítnutí jeho vysílání v České televizi.



Následoval druhý klip ke skladbě Fízl na speedu v režii, stejně jako předchozí klip, Davida N. Jahna (který režíroval i klipy alter ega Samíra Hausera - Bruno Ferrari)



  V listopadu 2013 vychází další deska s názvem Antidotum, video ke skladbě Dobře organizovaná tlupa opět natočil dvorní režisér David N. Jahn.



  Březen 2014, další klip k desce Antidorum, režisér opět David N. Jahn.





Bonus č. 1

  Když už jsem zmínil Papežovy Gun Dreams, je třeba i upozornit na jediný klip, který tento projekt má - skladba Bad Dog.



Bonus č. 2

  Pokus Samíra Hausera proniknout do smrdutých vod popové scény, naštěstí neúspěšný. (Kdoví co za monstrum by vzniklo v případě úspěchu). Klip titulní skladby z desky projektu 2 Amigos vzbuzuje různé emoce, od pohrdavého úšklebku až po pocit na zvracení.




kill

20.05.13

Sucidal Meditations - S/M

  Znalcům pražské industriální scény netřeba představovat jméno Suicidal Meditations. A právě na bázi téhle kapely, rozpadnuvší se před pěti roky v důsledku smrti jejich vedoucího Jardy Paláta, se vytvořil projekt S/M.
  Počátky Suicidal Meditations se datují časem listopadové revoluce. V podstatě šlo o navázání na předcházející Palátův soubor Abteilung des Intensive Sorge (Palát se v té době věnoval industriální hudbě již nejméně deset let, hrál např. V Paprscích ing. Garina, Veselých filištínech či Disharmonic Balletu - ostatně říkávalo se mu Šedá eminence českého industriálu). Základní duo SM tvořila vedle Paláta (samply, mix) Silvia Hromádkové, obstarávající vokály (Silně prohnané efekty, jelikož zpívat neumím...), kolem nich se vystřídalo několik dalších hráčů včetně Alexe Švamberka z Tonton Macoutes, ale hráli i jen ve dvou. Diskografie SM je stručná: dvě kazetová LP Live in Delta a Live in Shithouse (obě 1990), dále studiové demo se čtyřmi skladbami rovněž z roku 1990, které původně měl vydat Panton na sampleru čtyř kapel (nikdy k tomu nedošlo), a nakonec o rok mladší studiová nahrávka Savvy, která vyšla před třemi lety v limitované edici a vlastním nákladem na CD. 
  
  S/M vznikl na přelomu let 1996 a 97 ze Švamberkova popudu. K němu a Hromádkové se přidali Jakub Jirák na basu a Honza Duspěva na bicí. Dosud se prezentovali jen živě, ale sbírají materiál pro CD a plánují rovněž skladbu pro sampler firmy Napalmed.
  A jak dnes vypadá hudební stránka S/M? Industriál je velice široký pojem, "Osobně bych řekla, že je to hudba, která má blíž je strojům než k přírodě," přemítá Hromádková. "Industriál je spíš jakési univerzální pojmové zastřešení pro vícero stylů, které spojuje určitý typ fascinace technologií, vynalézání vlastních zvuků, určité hudební postupy. Naše vlastní hudba prodělala celkem dost obměn, někdy převládaly vrstvené rytmické samply, Jarouškovou specialitou bývalo sotva postřehnutelné zpožďování samplů pomocí delaye, čímž vznikaly komplexnější struktura, jindy převládaly hutné hlukové plochy. Rádi necháváme i jistý prostor pro improvizaci. Používáme samply z našeho okolí, od jiných kapel dosud jen samply The Cramps pro performanci v Rudolfinu, jinak veškeré zvuky vytváříme vlastně živě. Z klasických nástrojů používáme vlastně jen baskytaru, vyjimečně i kytaru a saxofon. Nejvíc užíváme běžné a snímací mikrofony, různé kovové i nekovové objekty, delay, pitchshifter a vlastní mix... ."

Petr Korál
Rock&Pop 2000

19.05.13

I stroje mají duši

  
Alternativní slovenská skupina  Ľahká múza vydala před několika měsíci své druhé album Chvenie absolútna (Indies). Anonymní soubor, jenž 17. prosince vystoupil v Divadle Archa na festivalu Alternativa 95, v současné době tvoří už pouze dvojice hudebníků, kteří nepoužívají ani své dřívější tajemně znějící pseudonymy. Pod názvem Ľahká múza proto společně vystupují i v následujícím rozhovoru. 

   Ľahká múza od počátku existence stojí na česko-slovenské hudební scéně v naprosté izolaci. Je dána vaší nadžánrovou tvorbou, nebo ji způsobuje vaše tajemná stylizace a anonymita...?
  Co se týká naší anonymity, domníváme se, že není zajímavé zveřejňovat věci z našeho osobního života ani naše jména. Vždy nám šlo o čistý produkt a pouze ten chceme nabízet veřejnosti. Proto ani na koncertech nepoužíváme žádné zadní projekce a světelné efekty - nechceme od našich skladeb odpoutávat ničím pozornost. Do určité "izolace" jsme vstoupili dobrovolně. Důležité je, abychom my sami ze své tvorby měli radost, a v momentě, kdy ji mít nebudeme, přestaneme hrát. I proto je nám celkem lhostejné, jestli nás novináři budou velebit, nebo hanit, bez ohledu na jejich názory půjdeme stejně dál svou vlastní cestou. To však neznamená, že by člověk měl dělat hudbu, která nebaví nikoho jiného, než jeho samotného, protože to může být taky slepá ulička.

  Vaše anonymní image ovšem často způsobuje, že jste označováni za skupinu snobů, kteří si hrají na velké pseudoumění...
  Nerozumíme příliš tomu, proč by například jen to, že nemáme v bookletech uvedená svá jména, mělo u někoho vyvolávat vůči nám pocity agrese. Často je naopak směšné, když si na deskách někdo napíše své jméno a k tomu přidá seznam, na co všechno "hraje". laikovi, který se příliš nezajímá o techniku, může znít velmi okázale, když si někdo vedle jména uvede "programming" a tak podobně. Ve skutečnosti naprogramovat bicí computer je zcela elementární záležitost. My jsme nic tak úžasného neudělali, jenom jsme natočili další cédéčko, kterým nechceme zbořit svět - tak proč tam uvádět takové nesmysly, které lidi pouze odvádějí od podstaty věci...!

  Až do letošního alba jste vystupovali pod pseudonymy Gudrun Snake, 677 a tak podobně... Proč jste nakonec ustoupili i od svých přezdívek?
  S přezdívkami kdysi přišla celá new wave a to z vícero důvodů - jednak proto, aby členové kapel nové vlny, kteří byli nezaměstnaní, neztratili podporu, a jednak proto, že přezdívky měly zároveň signalizovat určitou antikomerčnost, Dnes se však už i přezdívka stala synonymem komerčnosti, a proto jsme upustili i od pseudonymů. Jediné co zůstává stále stejné, je název naší kapely a pod ním chceme vystupovat i andále.

  Co má název Ľahká múza vyjadřovat?
  Obecně jako všechno v kontextu naší kapely byl také název zvolen vědomě. Pojmem "ľahká múza" se  vždy označovalo tzv. pokleslé umění, ať už se tím myslela rocková hudba anebo předtím kabaret. Klasická hudba byla vždy "vážná múza" a "ľahká múza" bylo to všechno ostatní. Navíc máme rádi názvy pro skupiny, které už předem neříkají, co od nich můžeš očekávat.

  Ľahká múza začínala v roce 1983 ve čtyřčlenném obsazení. To se dneska změnšilo na polovinu, zato elektronických přístrojů stále přibývá...
  Dnes hrajeme ještě s jedním hostujícím hudebníkem, na výslednou podobu skladeb však nemá podstatný vliv. Technika v naší skupině doprovodné muzikanty skutečně začala nahrazovat. Nejdříve v podstatě z nutnosti a v současnosti již zcela programově. Oba dva jsme totiž přímo fanatici do všech přístrojů a skoro vše, co vyděláme, vrážíme do nové a nové techniky. Přesto nechceme, aby naše hudba působila synteticky a doufáme, že nové cédéčko - ačkoli je nahrané prostřednictvím elektroniky - příliš elektronicky nezní. Nechceme hrát čistě elektronickou hudbu, živé nástroje chceme mít i nadále. Hrají a budou hrát hlavní roli.

  Někteří kritici vám vytýkají, že vaše texty působí hrozně depresivně a temně. Chápete texty jako svou určitou katarzi?
  Od prvního koncertu nám určití lidé předhazovali - anebo nás dokonce za to chválili ., že děláme perfektní výplachy mozku. Něco takového však naším záměrem skutečně není. Nejedná se o žádný pseudoindustriál, který by se lidem něco snažil vymlátit z hlavy - žádná brutalita ani deprese, Někdejší rockoví umělci se snažili mít od určitých věcí odstup a představovali pouze zrcadlo světu, který viděli kolem sebe. Jenže, umělci dnešního typu mají snahu se v té špíně jen hedonisticky koupat. Náš problém je nejspíš v tom, že na účastníka našeho koncertu působí naše produkce určitým silovým polem, a proto bývá často velmi náchylný celý ten přetlak vnímat jako negativistický a deprimující. To však souvisí spíše s tím, že zpravidla každý má dneska sklony k dekandenci a negativismu obecně. Setkali jsme se však i s lidmi, kteří se na nás přišli podívat víceméně náhodou a nebyli ortodoxní vyznavači žádných hudebních směrů. A ti nás vnímali - na rozdíl od některých znalců - jako pozitivní záležitost. V naší tvorbě se odráží zmatek člověka žijícího na konci dvacátého století v obrovském chaosu a v přetlaku informací. Texty působí na někoho možná ponuře, v jejích samostatném závěru však nejde o to podřezat si žíly či se opájet v marasmu. Nejsme pesimisté ani optimisté, ale realisté. Vnímáme to, co je kolem nás, snažíme se přesto jít dál vlastní cestou.

  Lidé tedy vnímají vaši tvorbu naprostu rozdílně...
  Kdyby ohlasy na to, co děláme, byly jednotné ve smyslu, že se jedná o nějakou deprimující záležitost, bylo by to znamení, že asi přišel nejvyšší čas se nad tím vším zamyslet.

  Zatímco textová stránka zůstává víceméně ve stejné rovině, hudebně prochází váš repertoár neustálými změnamí - včetně vaší novinky Chvenie absolútna..
  Posunout všechno někam jinam byl náš záměr, neboť pro nás nemá smysl natočit za sebou pět stejných desek jako byl Tieň bolesti. Pokaždé při sestavování nového koncertního programu nebo desky se snažíme formálně vyvíjet někam dál, i když nějakého společného jmenovatele všechny naše projekty mají. Tvoříme určitě víc koncepčně než improvizačně a po každém projektu stojíme před otázkou, co dál - a jsme před ní vlastně i nyní. Obsah je víceméně jasný, otázka formy je vždy otevřená. Snažíme se o to, aby zrcadlila stav našeho tak imaginativního, jako je hudba. Když jsme začínali, hráli jsme poměrně složitou muziku. Postupem času však příjdeš na to, jedna opodstatněná nota je lepší než pět not, které se nikam nehodí. Od počátku jsme vycházeli vlaastně z punkové filozofie. Naše demosnímky Schizofónia a Nevinnosť, které vydal Black Point, byly ještě hodně ovlivněné životem města, deska Tieň bolesti však byla vědomým skokem od "městské" hudby pryč. Skutečnost, že oba žijeme mimo industriální aglomeraci, asi ze všeho nejvíc dnes ovlivňuje náš vývoj i naše směřování.

  Stojíte na samém okraji rockové hudby. jak se z tohoto místa díváte na její součastnou podobu, ovlivněnou stále více počítačovou technologií?
  Rock jako hudba s příchodem počítačů podle našeho názoru ztrácí smysl. Nejlépe to je vidět na různých revivalech nebo křížení různých směrů. Nic původního se už neobjevuje - house nebo rave music jsou v zásadě komerční záležitosti. I proto jdeme zcela odlišnou cestou. Člověk totiž může přijít na pódium třeba jenom se španělkou a vytvořit mnohem silnější záležitost než někdo, kdo se pomocí patnácti generátorů snaží něco bušit do lidí. Problém je v tom, že řada rockerů se snaží už jenom o ty zmíněné výplachy a posluchači na to skáčou. Rozbít kytaru na pódiu ještě nic neznamená, Současné kapely jako by se dělili jen na dvě skupiny: jedna tvrdohlavě obhajuje návrat šedesátých let, teda dobu tzv. akustické hudby (hrané samozřejmě na elektrické nástroje), a ta druhá představuje ortodoxní zastánce čisté elektroniky. Musíme si uvědomit, že žijeme na konci dvacátého století a techniky se dnes už prostě zbavit nemůžeme. jde Však o to snažit se ji ovládnout tak, aby i za těmi přístroji bylo stále vidět a slyšet člověka. S hudebními přístroji to je stejné jako s počítačem - pokud techniku ovládáš může ti pomoci. Když tě však pohltí, stane se z tebe její otrok. Vyvarovat se toho není jednoduché, vracet se do šedesátých let však nemá podle našeho názoru smysl, zejména když tato doba nebyla vůbec tak dokonalá, jak si dnes nalháváme.

  Ľahká múza jen vyjímečně koncertuje. Z jakých důvodů?
  Je to prostě dané i tím, že kluby dneska už nefungují pro poslouchání hudby tak, jak tomu bylo třeba dříve. Dnes je to především místo. kde se pije, což se mimochodem odráží i na řadě recenzí, které popisují spíše to, co diváci popíjeli, než kdo tam hrál. A jak  nám v jednom klubu řekli, naše hudba lidi od půllitrů spíše vyhání... Na Slovensku je všechno ještě horší, protože většina klubů, které se vybavením s pražskými vůbec nedá srovnat, zápasí se základními existenčními problémy. Takže jestliže hrajeme jen několik koncertů, na Slovensku odehrajeme tak dva a zbytek vystupujeme v Čechách - a to zřejmě hovoří za všechno. A pak - přesto, že jsme pořád vlastně neznámá kapela, máme dost specifické požadavky na zabezpečení klubů, bez něhož už prostě nemůžeme vystupovat.

  Do jaké míry při koncertech využíváte playback a přednatočené pásy?
  Živé jsou všechny vokály, kytary a basa - i když kytary jsou zkreslené přes různé procesory, takže nikdo asi ani nepozná jakého původu ten který zvuk je. Vedle toho ovšem používáme zvukový modul, sampler a sekvencer se kterým ovšem pracujeme jinak. Neprogramujeme skladby od začátku do konce a díky tomu můžeme písně hrát podle momentální nálady. Naše tvorba ke koncepční, vnitřní struktura skladeb je však volnější.

 Zpěvačka Gudrun Snake je od demokazety Nevinnosť srovnávána s Diamandou Galás a to jak pro způsob práce s různými znetvořenými hlasovými efekty, tak i pro svou celkovou stylizaci, včetně barvy vlasů, výběru oblečení a tak dále. Jaký máte vztah ke zmíněné řecko-americké performerce?
  To je starý problém neustálé potřeby nacházet souvislosti i tam, kde vůbec nejsou. Je možné, že kdyby se v naší kapela objevila zpěvačka odbarvená na blond, byla by nejspíše přirovnávána k Lise Gerrardové z Dead Can Dance... Produkci Diamandy Galás samozřejmě známe. Na druhou stranu však celková energie, jež z Diamandy Galás vyzařuje, jde mimo nás. Její vokální technika jistě dokáže vytvořit zcela unikátní zvuky, i když to někdy může působit, jako by se nějaký kytarista postavil sám na pódiu a virtuózně přehrával stupnice. Obecně, každá klasicky školená zpěvačka by zřejmě mohla mít předpoklady podobné ekvilibristiky zvládat. Mnohdy důležitější však je, jak takový vokál zní v kontextu celé skladby. Nelze ani zapomínat na to, že Diamanda není umělkyní hudební, ale performační. Při jejich koncertech je dominantní celková vizáž a hlasová složka - oněch pár zvuků z přednatočených pásů má jen doplňkový charakter. Nám vůbec nejde o to, aby vokál nějak výrazně vystupoval z hudby - v tom je dost podstatný rozdíl.

  Můžete říct něco o vokálních efektech, které v Ľahké múze využíváte?
  Řada zpěváků je zaskočena, když má komunikovat s elektronickým vybavením. V praxi to znamená naučit se zpívat úplně jinak a zapomenout na veškeré intonační návyky, které člověk má. Naučit se zpívat přes různé modulátory hlasu je citlivá záležitost, protože každý tvůj nádech nebo výdech je okamžitě vnímám. Pracujeme kromě toho s harmonizérem, který je pro vzájemnou komunikaci s člověkem vůbec nejtěžší. A to obzvlášť při koncertech. Všechny modulované hlasy i chorály jsou zpívané živě. Když máme špatnou aparaturu, tak se naše koncerty bez ohledu na naše přání mění mnohem víc v industriál... Při druhu hudby, který děláme, je nejdůležitější věřit tomu, co děláš, a pak umět objevit ve strojích, které používáš, duši. I stroje ji totiž mají.

Tomáš Seidl
UNI 12/95