Velký třesk bez ozvěny

/industrial na Přední Kopanině 13.09.1986/

...kristepane, co se děje, že jede do Kopaniny tolik lidí?....

...my nevíme, paní, my tam jenom jedeme...

  Skutečně to věděli snad jen dva /možná jeden a půl/, takže jsme se vydali, jak Honza z pohádky, rovnou za nosem, sledujíce ty největší odvážlivce, kteří ač nic nevěděli, šli statečně dál. Houf českých Honzů a Honziček /Mařen a Mařenek/ nakonec našel své vytoužené království. Doslova pohádkovou malebností působil lom, ve kterém se měla odehrát náhrada za neuskutečněný Opatov 86.

  Ze švédského lešení postavili pořadatelé jakési malé podium, skvěle využívajíce terénu panenského lidskou rukou zhyzděného. Procházíme se kolem soch a dalších prostorových prací neznámých umělců. Začínají zastavovat auta s diplomatickými značkami, v mrholení nad lomem se vznáší jemný opar importovaného intelektualismu a cizáčtí rytíři a princezny dychtivě očekávají, jak to s tou muzikou v českém království vlastně je.

  První přišli na řadu Paprsky inženýra Garina. Přiznám se, že jsme po celou dobu jejich vystoupení byl v domnění, že teprve zkoušejí. Vrzání a výkřiky bez ladu a skladu navršené do tichého krápání deště v lomu mě vůbec nezaujaly.

  Další hlukovou kapelou, která se objevuje na improvizovaném jevišti, jsou Veselí Filištíni. Jejich lomoz má přeci jen jakýsi řád a svou atmosféru. Troubí se, vrže se, tluče se kladivem do kolejnic, házejí se činely na skálu, křičí se, ale všechno snadno zaniká v poměrně rozlehlém lomu. Snad kdyby intenzita zvuku byla tak veliká, že by zaplnil celý prostor, možná... Nerad srovnávám, ale krátce před tímto koncertem jsem slyšel desku skupiny 23 Skidoo, a to je opravdu maso!

  U třetí kapely bohužel nevím název (trio Palát-Trpák-Duspěva, nebo-li pozdější Silikoza, pozn.2014), neb udolán rachotem věsjolych filištinov jsme odešel na kratší zdravotní po blízkém okolí. Ti tři, třetí na řadě, se snažili o co nejagresivnější vyjádření, ale jsem přesvědčen, že kdybych po několika vykutálených brejcích rozšlapal svou kytaru, dosáhnu stejného efektu a ještě se při tom udělám. Takže zase nic. Cizinci, diplomati, zvědavci, to je co?

  Nakonec přichází MCH Band. Jedině oni, ze všech, co se představili, ještě před vystoupením ladí /komerčáci jedny!/. Poprchává, atmosféra je už pěkně na draka a navíc nefunguje magnetofon a přednatočenými páskami. Ouvej. Ani MCH to nezachránili a po třech odehraných písních to vzdávají. Bez smyček to skutečně není ono.

  Tak to bylo vše. Nezbývá, než se ubírat pěšky k autobusu. Vyznavačům pop-music, kteří se zde náhodně objevili, se tlačí slzy do očí, bylo to skutečně moc i pro zastánce Stockhausenovy školy. Co teda na závěr? No, lepší, než rezavým drátem do oka. Snad příště...

Peen, VOKNO 12, 1987

Silikoza - Pocta Jardovi Palátovi - Alternativa, 24.11.2013

  Skupina vznikla původně jako čistě hlukově-elektronické trio v sestavě Jarda Palát, Petr Trpák a Jan Duspěva. První koncert byl 13. 9. 1986 v lomu v Přední Kopanině. Jelikož se členové později nemohli dohodnout, jestli správný název je Souboj udejchanejch bachyní nebo Souboj schvácenejch bachyní přišel o dva roky později Jarda Palát s názvem Silikoza. To už na pódiu bylo jen duo perkuse -- trubka a Jarda vše řídil se svými krabičkami od zvukového pultu. Na letošní Alternativě pod názvem Silikóza vystoupili zbylí členové společně se členy S/M, čímž se vlastně propojili s dalším Jardovým projektem Suicidal Meditations.

Jarda Palát in memoriam

Pocta otci československého industriálu

24.11.2013

Kaštan, Bělohorská 150, Praha 6

Střední Evropa

Paprsky inženýra Garina

Silikoza

Rány těla
+

Silvie Hromádková - mix Palátových nahrávek

projekce videozáznamů z akcí Jardových projektů

výstava fotografií a artefaktů (po dobu dvou týdnů)

  Byť byl členem nebo zakladatelem mnoha kapel (Omnibus, Veselí Filištínové, Paprsky inženýra Garina, Suicidal Meditations ad.), zůstával hlavně solitérem. Byť ho bylo možno spatřit s nebo za některým nástrojem – kytara, basa, bicí, klavír, Korg – nikdy žádný nástroj neovládal ve smyslu „umět hrát“. Přestože ho všichni znali, nikdo o něm vlastně zas tak úplně nevěděl. Byť je dnes co do encyklopedických pramenů zapomenutý, všichni na něho vzpomínají.

  Před pražským koncertem Einstuerzende Neubauten v roce 1991 sedím na kafi s Blixou Bargeldem a polotrapně mlčíme jako v Jarmuschově Coffee and Cigarettes. Až Blixa prolomil ticho: „Do you know Jarda Palat?“ Padla mi brada, padla přehrada komunikace, padlo téma. Jardu Paláta jsem samozřejmě znal. Jardovy nahrávky znali i Neubauteni. Od počátku 80. let totiž experimentoval se všemožnými hudebními (i nehudebními) nástroji, bizarně je přetvářel a preparoval a nahrával. V prastaré rodinné vile v Klánovicích u Prahy měl Jarda svou zvukovou laboratoř, kde coby one-man-band Disharmonic Ballet v roce 1983 nahrál regulérně první album počínající československé industriální scény Quarantaine. Tady mezi vykuchanými elektrickými kytarami, dvěma čtyřstopými magnetofony, množstvím mikrofonů, snímačů, krabiček a nekonečných klubek šňůr, propojených do nemožných kombinací vzniklo i jeho druhé album Clinic Death (1984). Obě dvě „kazetové“ desky jsou plné dosud neslýchaných a zdánlivě chaotických zvuků – hluků, ovšem ve svém celku v obou kompletech najdeme, byť skrytý, pečlivý kompoziční řád. Když mezi Jardovo všemožné elektronické i pouhé mechanické „harampádí“ přibyl zvukově takřka neomezený syntezátor Korg, bylo nabíledni se ve výrazu hudby posunout – nové sólové těleso Jarda nazval Abteilung des Intensive Sorge (A.I.S.). Od míchaných a nastřihávaných zvukových ploch začal Palát využívat vrstvení a prolínání většího množství rytmů nejrůznějších barev a intenzity, což Korg nabízel beze zbytku, k čemuž samozřejmě pořád využíval byvší osvědčené krabičky a „protonástroje“ vlastní výroby. V tomto období nahrál Jarda Palát jako A.I.S. tři alba – Yuta (1986, zničeno),Black Box (1987) a Bewusstlosigkeit (1988).

  Když se konečně po listopadu 1989 otevřely hranice, jak fyzicky, tak kulturně, stvořil Jarda Palát své nejosobnější těleso Suicidal Meditations, což bylo jakési přetransformování A.I.S. z pouhého studiového projektu do živého organizmu, s nímž mohl Palát fyzicky na koncertech vyjevit onu magii nástrojů, strojů, zelektrizovaných ozvučených předmětů i hlasů v jakémsi pomyslném oblouku zvukově i tělesně evokujících „sebevražedné meditace“. Počátkem 90. let se Jarda Palát stal relativně velmi bohatým člověkem. Začal obchodovat s tehdy lukrativní komoditou – cédéčky. Pořídil si sampler, což rozšířilo zvukově-hudební možnosti takřka do nekonečné škály. Na koncertech Suicidal Meditations nejprve mixoval a samploval skladby svého předchozího projektu A.I.S., přičemž Jardu živě doplňovali Silvie Hromádková (hlas, zpěv) a Robert Šroubek (kovy, pružiny apod.) – to dalo vzniknout deskám Live in Delta – 6. 4. 1990 a Live in Shithouse – 22. 10. 1990. Po nerealizovaném projektu začátkem léta 1990, kterým měl být LP sampler českých industriálních kapel Střední Evropa, Cool, Paprsky inženýra Garina a Suicidal Meditations, se Palát dostal ke kontaktu na Helmutha Schickela (bývalý manžel Heleny Vondráčkové), v jehož profesionálním studiu mohl Jarda natočit čtyři své skladby. Vzniklo album, které je dodnes nadhistorickým artefaktem – Four Studio Tracks: War Dance, Langer, A Red Brick, Climb The Wall (1990).

  Jardu Paláta potom, krom občasného skládání nových věcí (nikdy ovšem nerealizovaných a dnes již ztracených), koncertování a hostování u spřízněných kapel, jeho solitérní povaha zavála do jiných uměleckých vod – do nově objeveného výtvarna, ale taky do spárů červeného vína. Počátkem roku 1995 připravil výstavu svých originálních obrazů v galerii Jednorožec s harfou. Uvést svá výtvarná díla už ale nestihl. Zemřel 26. 2. 1995.

Petr Procházka, Alternativa 2013

Alternativa 2013