PROJECT THE THREE - Antimother

 

Antimother od Project The Three je syrová a temně atmosférická nahrávka stojící na pomezí industriálu, experimentální elektroniky a temného dark ambientu. Album působí jako fragment zapomenutého světa — plné chladných textur, mechanických rytmů a neklidných koláží, které střídají hypnotickou monotónnost s náhlými výbuchy hluku. Tento projekt navazuje na původní skupinu The Three z Tábora, přičemž na albu Antimother už působí pouze jediný člen původní sestavy Radek Šenkýř. Na nahrávání se dále podíleli Michael Čihák z projektu Do Shaska! a Václav Jeníček. Album vyšlo v roce 2003 u dnes již zaniklého labelu Next Era a nyní vychází poprvé v digitální formě, bez původního CD bonusu. Ten vyšel na našem labelu jako samostatný titul.

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/antimother

THE THREE - Project 03

 

Program Project 03 byl nahraný v roce 1994 a vyšel na CDr v 1995 v limitovaném počtu symbolických 33 kusů. Oproti předchozím nahrávkám Trojky ubylo industriálních samplů a potvrzuje se příklon RŠ k ambientnějším zvukům. Deska zapadá do elektronického soundu té doby, líně se převalující plochy, chilloutové rytmy. Ale nenechte se ukolébat zdánlivou ospalostí, stále se tam pokouší vyklubat ten znepokojující zvuk Trojky. V roce 2003 vydáno jako bonus na desce Antimother, pokusu o obnovu projektu (CD, Nextera).

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/project-03

Interview se svářečem neb jak je to s Trojkama

    Autobus č. 13 přijíždí na zastávku Klokoty. Vystupuji. V tom mě praští do hlavy šílený kovový (nikoli však heavy) zvuk. Vcházím do klubu. Sál připomíná montážní halu ČKD. Pouze místo modrých dělníků zde postávají tupě hledící černooděnci. Na pódiu defilují tři hutníci. Jeden z nich vsedě buší do ohromné nazvučené pružiny, druhý obsluhuje svářečku s bicími, třetí, kytarista, deklamuje heslovitě texty. Hutnost projevu umocňuje zvuková smyčka (pravděpodobně nějaký letecký motor kombinovaný s hysterickým řevem ruských kulaků). Včleňuji se do obecenstva a tím se stávám obětí vizuálního a zvukového ataku Trojky na duše posluchačů.

Klokoty: 24.3.90

   Předpokládám, že se od této akce mnohé změnilo. Co?

   Nezměnilo se vůbec nic.

   Ani personální změny?

   Jediná personální změna je violoncellistka. Spíš to bylo taková průserová záležitost, protože jsme s ní chtěli vyplnit hluchý mezery mezi jednotlivejma skladbama. nakonec to dopadlo tak, že skloubený to vypadá podstatně líp než program bez cella. Takže jsme si ji nechali.

   Jaké máte plány? 

 Nejspíš se asi rozbijem. Já si chci dělat vlastní projekt a Čárlí taky. Něco úplně jinýho. Bez industriálu. Pravděpodobně nějakej minimalismus založenej na ambientu. Etnografický záležitosti a podobně.

   Myslíš, že to tady budou lidi chápat?

   No bude to asi trošku náročnější nášleh, ale já spíš místo nějakýho chápání chci lidem proprat mozky. Tam ti to vytvoří i poslechově jinou strukturu. Nemusíš se nad tím zamejšlet, ani hned vědět o co běží. 

   Zpátky ale ke Trojce. Jste ovlivněni nějakou konkrétní kapelou?

   Celkově ne, ale každej je ovlivněnej tak nějak vzlášť, něčím jiným. Já třeba poslouchám něco jinýho. Čárlí poslouchá něco jinýho, Richard je spíš hardcorovej, Olina nevím. Kadlec začínal s Cure a u nich skončil. Pak přišel k nám a "ideologicky procitnul". Jinak těch vzorů je přehršel.

   Kde pořizujete smyčky?

   Podle toho co máš na mysli. Například ten hukot, co ti připadá jako leteckej motor, je autentická slejvárna, pěchovačky nahraný tady na Kovosvětě. Jinak úplnej úvod programu je drtič koksu, nahranej v Bechyni na letišti.

   A co ta Němka?

   To jsem jednou, kdysi dávno, honill rádio, no a našel jsem stanici, kde celej den nějaká Němka odpočítává kódy. Ta je tam i dneska. Prostě jede od rána do večera. Čtyřiadvacet hodin (smích). Je ale problém ji chytit. Tenkrát jsem si ji nahrál jenom kousek. Potom jsme nad rádiem strávili dva dny než jsme ji našli a nahráli znova. V tý smyčce ja taky nasekanej Stravinskij - Svěcení jara. Je to zrychlený a na druhou stopu přimázlá ta Němka.

   Hrajou v současný době členové Trojky v nějaký jiný kapele?

   Ani snad ne. Já jsem pošel z Kanálu. Potom jsem se spojil s Čárlím. První vystoupení bylo ve sklepě u Fouse. Už jako Trojky. Tenkrát jsme měli ve znaku takový tři řvoucí ksichty v uniformě se tvářícím davu. Jelikož to bylo dost obtížné graficky ztvárnitelný, jako název, omezili jsme to nna číslo 3 v černým čtverci.

   Odbočíme teď od Trojky. Víš něco o tom novým Čárlího projektu?

   Já mu tedy nevidím pod zoubek, ale snad se chystá na něco jako je kapela MIOS.

   Co říkáš na články, ktarý o vás čas os času vycházejí. Konkrétně minirecenze od J. Špuláka v Rock&Popu (1/91)?

   Já jsem řekl, že jakmile se o nás objeví řádka v Pop&Popu (já tomu tak říkám), končíme s hraním. Recenze, který beru, ať už pochvalný či záporný, jsou od Švamberka (Mladá Fronta, VOKNO atd.). Jinak těch lidí. který dělají do týhle muziky nebo tomu rozumějí je málo. Konkrétně Špulák je kytarová záležitost, takže nevím co se sere na tenhle písek.

   Občas vídám na plakátech značku "Agentura 3" O co se jedná?

   No to je naše agentura. Je to vlastně spojený s krámem, kterej chceme otvírat. Pod AG.3 budeme dovážet kapely, či zprostředkovávat koncerty místním skupinám v Praze, Brně apod.

   Takže něco jako 10:15 Promotion?

   Nó. Prodloužená ruka. Jinak chceme spolupracovat taky s agenturou Rachot.

   Díky za rozhovor

   Radka Šenkýře, člena táborské industriální skupiny 3 se ptali a chlastali s ním pivo Otylýn & Biafra. 7.2.1991.

Stanné právo, Bulletin táborskýho podzemí č.2, březen 1991

CS Industrial - release 2024

The Three – Ritual

B.H.S. – Psycho Mass Demos

Interpretace – Brodio Nuncia - Fara

Interpretace – Zdravíme 1. Máj

NBCH – Live

The Three - Live

  Je počátek 90. let minulého století a Československo plnými doušky vdechuje tehdejší pocit svobody a volnosti, který nastal po pádu komunistického režimu. Plnou parou v radostné atmosféře začínají působit také mnohé místní subkultury, tu naši, industriální, nevyjímaje. Vybrané festivaly a také samostatné koncerty tehdy objíždí také táborská nejen industriálně hlomozící kapela The Three, nazývaná také Trojka, v počátcích kapely psaná jen jako číslovka „3“. Ta svou produkcí mimo jiné potvrzuje staré pravidlo, že český underground vždy tvořili i umělci, zcela srovnatelní s tím, co se v dané scéně děje v zahraničí. 

  Náš současný release představuje jeden z tvůrčích vrcholů dodnes kultovní kapely v podobě záznamu dvou tehdejších koncertů. The Three nikdy nebyli čistý industrial. V jejich temné hudbě slyšíš také prvky ambientu, ovšem spíše syrového a drsného. Kapela umně pracuje také se samply a krom temného organizovaného hlomozu a různých zvuků a ploch v jejich sonzích slyšíš třeba také kytaru či další elektrikou prohnané nástroje. Pokud jde o příležitostný vokál, spíše než zpěv čekej atmosféru doplňující deklamace s heslovitými texty. 

  Dohromady ale rozhodně nejde o žádný chaos či disharmonii. Naopak, The Three umí se zvuky i atmosférou svých skladeb pracovat tak, že jejich tvorba oslovovala rozhodně i lidi daleko mimo okruh industriálně a ambientně zaměřených „šílenců“.

     It is the beginning of the ninth decade of the 20th century, Czechoslovakia vigorously inhales the feeling of freedom of speech, politics and expression after the fall of the oppressive communist regime. Musical subcultures, setting full speed ahead through that joyful atmosphere, start the new age of their own creative blossom. Selected festivals and single shows include also not-only-industrial project The Three, also called "Trojka", which, in the begging, used to be written only as a numeral Three. The project confirms one simple truth which says that Czech and Slovakian underground also included artist fully comparable with their foreign colleagues. 

  This release represents one of the creativity peak of this cult band in the form of two recorded shows. The Three were never so called "pure industrial band". In their music you are able to hear the elements of ambient music with some specific rawness and harshness. The band had known really well how to work with samples and how to create specific feeling with the organized noise and various sounds and soundscapes often leading to complex sonical structures empowered with guitar and other electrified instruments. Considering the vocal it has been used for the atmosphere sake than for any kind of lyrics. 

  However the music of "The Three" cannot be called chaotic or disharmonic which is clearly demonstrated by the fact that the music of The Three got the interest of the musical fans even outside of the ambient/industrial scene.

released 16 March 2015

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/live

"3"

Rozhovor s táborskou „3“, který se uskutečnil krátce před jejich vystoupením v sobotu 19. října 1991 na Festivalu industriální hudby v klubu Delta:

PLIVNÍK: Loni jste měli dost velký úspěch na Festivalu alternativní kultury „U Zábranských“. Kritika chválila vaši sehranost. Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho spolu hrajete?

CHARLIE: Trojku založil před pěti lety Radek, k němu jsem se připojil já a Macháček, kterej po prvním koncertu odešel. Místo něj s náma hrál nějakej čas kytaru Ríša. Ve stejný době se přidal Zdeněk. Dělal zvuk u mixu a na některý věci přibíhal mlátit šroty. Pak Richard odešel a jeho kytarový party převzal Radek. Zdeněk šel místo mě k base a já k mixu. Prostě takovej kolotoč, aby to nebylo jednoduchý. Dnešní koncert ve dvou na podiu a mix.

ZDENĚK: U Zábranskejch to bylo vlastně nejobsazenější.

CHARLIE: Tam bylo vlastně nejvíc lidí plus ještě hostující čelistka.

PLIVNÍK: Jak jste přišli na název „Trojka“? Přeci jenom, je to takový nezvyklý.

CHARLIE: Je to vošklivý skoro, že jo. ...(smích). Těžko napsat na plakát, kdo tam vůbec je. No Delta to vyřešila po svým, ta nás na plakáty nenapsala vůbec. Ta Trojka je vlastně název z toho úplně prvního seskupení, kde abychom se vyhnuli nějakýmu psaní či vymejšlení názvů, tak tam byl takovej grafickej symbol. Dav a v něm tři křičící hlavy. A ty daly vlastně ten název.

PLIVNÍK: Jak často koncertujete?

CHARLIE: ...(smích)... No já ti můžu vyjmenovat koncerty všechny, jestli chceš …(smích)... Bude to docela jednoduchý.

ZDENĚK: No, teď máme dohromady patnáct vodehranejch.

CHARLIE: Patnáct vodehranejch a takovejch pětadvacet nevodehranejch celkem.

PLIVNÍK: Hrajete jenom po republice, nebo jezdíte taky „ven“?

CHARLIE: I venku, Itálie, Švýcarsko, Polsko.

RADEK: Víceméně se to ale točí Praha-Tábor, Tábor-Praha.

ZDENĚK: Jednou jsme jeli do Budějic na podporu klubu, kterej tam měl vzniknout takovou nějakou demonstrací kultury na náměstí. Tam jsme neměli tenkrát ještě přívod ke svářečce 380 V. Takže jsme tam nehráli kvůli tomu.

CHARLIE: Navíc tam nešlo udělat světlo, bylo to pod lampama a pořád osvětlení jako ve dne. Ten aparát tam byl prostě úplně jinej. Takže Keďovi, kterej tuhle akci pořádal, dlužíme jeden koncert.

ZDENĚK: A na cestě zpátky nám ukradli auto.

CHARLIE: Pučený!

PLIVNÍK: Jak vás přijímá publikum?

CHARLIE: To nevím, to se zeptej publika.

RADEK: To záleží taky na nás... Dělají, že poslouchají a koukají.

PLIVNÍK: No, já viděl jen jeden koncert v Praze, a to byl docela slušnej úspěch.

ZDENĚK: Kde?

PLIVNÍK: U Zábranských.

ZDENĚK: No, co kluci považujou za nejlepší koncert, tak to bylo „U melouna“, Jak jsme se tuhle dohadovali.

CHARLIE: To bylo s Ránama, napřed sme je přivezli do Tábora a potom oni nás k Melounu. Byl tam dost nahuštěnej sál, stísněnej prostor pro všechny - muzikanty i diváky.

PLIVNÍK: Máte nějaké hudební vzory?

CHARLIE: Každej má, ale technicky se něčemu těžko přiblížíš.. Spíš máme každej něco naposloucháno. Prostě některý věci neděláš proto, že už je před tebou někdo dělal. Prostě obráceně. Né za každou cenu bejt někomu podobnej.

ZDENĚK: Hudební vzory? To ne!

PLIVNÍK: Teď trochu odbočím od muziky, jsme přeci jenom asi tak ze tří čtvrtin literární časopis, takže si neodpustím dotaz na oblíbenou četbu.

CHARLIE: Nečtu nic... vůbec nic nečtu.

ZDENĚK: Udělám reklamu, já čtu Plivník.

RADEK: (smích)...

PLIVNÍK: Rád bych se ještě vrátil k vašemu turné po Itálii...

ZDENĚK: Podle mě to nemuselo bejt vůbec špatný, ale našemu autu upadla vlastně první den ve Švýcarsku poloosa, srazil jsem tam tím i nějakou značku, a to přineslo samozřejmě hodně problémů. Policie, telefonát do Československa. Jeli jsme samozřejmě dál, ale už vypújčeným autem, naše bylo odepsaný. Do Itálie jsme si zaplatili převoz dodávkou z klubu, ve kterým jsme hráli naposled. Po Itálii to probíhalo podobně. Kluci díky tomuhle poznali i jednu autobusovou zastávku na hranicích, kde museli trávit celej den, a to z úplně celým aparátem, než pro ně dojelo auto, který je odvezlo. Myslím ale, že žádná kapela se nevracela domů z turné stopem.

PLIVNÍK: Když tak poslouchám tu vaši anabázi, jak jste na tom s financema? Co vůbec obnáší takovéhle koncertování?

ZDENĚK: No prodělai sme hodně. Radek to počítal, kolik jsme vlastně mohli vydělat na turné a kolik sme vlastně nakonec prodělali. Protože tím, že jsme si vydělat na turné, máme třeba nový combo, vlastně sme si ho půjčili s tím, že mu ho pak zaplatíme, ale neměli sme peníze. Turné mělo vydělat. Vrátili sme se a neměli vůbec nic. Já mám rodinu, Charlie má rodinu, Radek je na tom víceméně stejně, takže jsme platili dluhy jako mourovatý. Vybíralo se z knížek, rozdělilo se to na tři díly. Koupilo se combo, zaplatili sme dluhy.

CHARLIE: Každé turné s Trojkou mne průměrně stává okolo třech tisíc.

ZDENĚK: A to sme se nezmínili vlastně o Polsku.

CHARLIE: No, v republice jsou ty koncerty levnější. Když jedeme ven, je to většinou okolo těch tří tisíc.

RADEK: Když to dobře dopadne.

ZDENĚK: Zapomněli sme na Polsko, to byl taky výlet. No to už je pasé, myslím, že už to i bylo někde psaný. Rány do těla ...(smích)...

PLIVNÍK: Ano tuším v KONTRA, ale tam bylo hlavně o Ránách, s poznámkou, že jste se svezli s nima.

ZDENĚK: No svezli, starým autem-Tudorem. Koncert byl odvolanej. A pak ta příjemná noc, kterou sme strávili tam na místní posádce, v takovejch těch předběžnejch zadržovacích celách, celou noc. Bez možnosti zavolat někomu nebo někam.

PLIVNÍK: To vás nenechali zavolat ani na konzulát?

CHARLIE: No nechali, ale pozor, vzali ti peníze a pak ti řekli, teď si zavolejte. No prostě takový ty praktiky...

PLIVNÍK: Starý známý...

CHARLIE: Starý známý...

PLIVNÍK: Uvažujete o vydání desky?

ZDENĚK: Ten pořad, co tady dneska bude je vlastně takovej...

CHARLIE: Takovej přechodnej mezi tím, co by sme chtěli dělat dál.

ZDENĚK: No, z toho koncertu, pokud to dobře dopadne, chceme dělat jenom demo, vlastně živák, jako jedinej demo, kterým bychom se mohli nějakým způsobem prezentovat, protože zatím nic takovýho neexistuje.

CHARLIE: Aspoň teda né náma autorizovaný.

PLIVNÍK: Nejbližší koncerty?

ZDENĚK: Chtěli bychom hrát novej pořad v Táboře. Ještě v týhle podobě, ale už sme vom tom uvažovali před Deltou. Ale to jsme neudělali, tak nevím, jestli to uděláme po Deltě. Jestli se nebudeme věnovat už dalšímu.

PLIVNÍK: Všichni jste z Tábora?

CHARLIE: Snad už jo, no...

PLIVNÍK: Jak se k vám stavěj lidi v Táboře?

???????????????????

PLIVNÍK: No, přeci je to pro nás takový menší město...

CHARLIE: To jo... Já myslím, jak kdo.

RADEK: Já myslím, zajeď si do Tábora, zeptej se na 3 a propíchaj ti gumy...(smích).

PLIVNÍK: Dost se hovoří o tom, že industrial je slepá větev, že už to dál nikam nepovede, co si o tom myslíte?

RADEK: Podle mě je to slepá ulička, stejně jako kterákoliv jiná odnož muziky, vyjma ambientu a zemitejch kultur.

CHARLIE: Souhlas.

ZDENĚK: Podle mě je industrial komunikačně nejsrozumitelnějsí začátek celého jeho vývoje.

PLIVNÍK: Co si myslíte o současných industriálních kapelách, případně o jiných výbojích na naší scéně?

CHARLIE: Na naší scéně už dlouho nic nebylo, pořád to samý.

ZDENĚK: Já osobně jsem třeba zvědavej na L'ahkou Múzu, s klukama sme poslouchali demáč. Ale v podstatě sem zvědavej na každou novou kapelu.

CHARLIE: Já taky, ale L'ahká Múza, po tom co jsem si vyslech rozhovory s jejich vokalistkou, mě už dopředu serou.

PLIVNÍK: Co posloucháte nejraději?

CHARLIE: Já všechno... Úplně všechno.

RADEK: všechny zvuky... všechny předměty, nástroje, lidi i zvířata co vydávaj nějaký zvuky, tak ty poslouchám. Prostě ať je to muzika, nebo jakýkoliv dorozumívací prostředí. Myslím, že je to daleko důležitější, než vytvářet na nějakej nástroj umělej zvuk. Právě tato verbální komunikace je asi to nejdůležitější. Umět si z ní vybrat to dané, a potom tím někomu něco sdělit, ale potom jestli to posluchač vůbec vezme, nebo ne. Každopádně snaha o tento způsob sdělení tady je.

ZDENĚK: Nemá smysl cokoliv jmenovat. Dost přesně to říká Radek.

PLIVNÍK: Když dáváte dohromady něco nového, máte předem promyšlenou koncepci, nebo to tak nějak vyleze ze zkoušky?

ZDENĚK: Spíš každej má nějakou koncepci a z těch tří koncepcí vznikne jedna, s kterou všichni souhlasíme.

PLIVNÍK: Jak dlouho vám vydrží jeden program?

RADEK: Než nás začne negativně deformovat...(smích). Teda lépe řečeno přestane bavit. No, a to se stane asi během tak těch osmi koncertů.

ZDENĚK: Na mě zase padá taková schíza, že co se hrál tenhle program, tak nevyšel pořádně ani jednou. Těšil jsem se na Deltu, protože se mi tady přede dvěma lety líbilo, to prostředí, ten sál, nazvučení...

RADEK: To jsou ale takový ty pláče všech těch kapel. Každej někdy něco zkazí. Někdy to poseru já, někdy někdo něco zapomene, nebo se stane cokoliv jinýho. Což jsou v podstatě výmluvy.

ZDENĚK: Nikdy jsme v podstatě nezkoušeli tak, že by jsme měli svoji zkušebnu, kde by jsme se sešli a hráli bysme celej pořad. Začali jsme zkoušet tak před měsícem.

CHARLIE: Dřív to byla prostě spíš improvizace. Byl pevně danej rám, kostra, který se každej musel držet a všechno ostatní byla momentální improvizace. V novým pořadu má improvizace svoje místo, ale už ne tolik, jako měla v tom dřívějším. Už tam musí být určitej řád a předem nějaká pevná domluva. Pokud tam hraje někdo něco jinýho, tak ten druhej to hned hraje taky blbě. Takže jakmile to jeden zvorá, je to zvoraný celý.

PLIVNÍK: Některé kapely nadávají na Deltu ohledně akustiky...

RADEK: Nám nikdy akustika nedělala problémy.

ZDENĚK: Zatím...

CHARLIE: Možná je to taky tím, že Delta je pro nás takovej honosnej sál.

ZDENĚK: Venku jsme v takovýmhle sále nehráli.

CHARLIE: Ani jednou.

RADEK: Tak sme si asi zvykli na všechno.

PLIVNÍK: Jestli bude pokračovat tradice industriálních festivalů na Deltě, předpokládám, že se tu opět potkáme...

CHARLIE: Jo, určitě.

RADEK: Jestli se navzájem nepodřežem někdy na dalším turné.

ZDENĚK: Myslím, že jsme taková parta, že se nepodřežem.

Plivník č. 5, 1991

Industrial II.

Quo Vadis, industrial

  Na pomyslném spektru hudby zaujímá industriální muzika pouze malou tenkou čárku, navíc umístěnou až kdesi na samém okraji. Je to skutečnost těžko změnitelná, neboť tato jakási vyděděnost je přímým důsledkem příčin, které jsou fundamentálními znaky industriální hudby samé. Viděno rigorózně: k základním znakům patří vytváření atonálních zvuků, jejich vzájemné vrstvení a skládání do zvukových koláží. Dalším znakem je ohýbání celých ploch zvuků a případně i snažení se z nich tvořit nové rytmy. Prostředky k "výrobě" této hudby jsou různé elektronické krabičky, remixované přednatočené pásky a poslední dobou se úspěšně používají samplovací klávesové nástroje. Přitom tvůrcům jde o vytvoření hudby jako věrného odkazu skutečnosti - průmyslové civilizace, v níž žijeme. Jistě i proto došly svému uplatněné i další původně nehudební nástroje: pneumatická kladiva, míchačky na beton, pily na železo, vrtačky, brusky, sekery a kladiva. Novou oblast hudebních možností znamenalo vytváření zvuků a rytmů na barely, plechy, trubky, pružiny a další různě uzpůsobené kombinace, zároveň hudba ztratila na své atonalitě, pročež se začalo hovořit o hudbě postindustriální. Přičtěme si potřebu značně vysoké úrovně hlasitosti při koncertech a resume je vlastně jednoznačné: kolik lidí je schopno tuhle hudbu hrát a ochotno poslouchat? Hudbu, která nám uštědruje ještě zhuštěnější porci průmyslových zvuků, než jsou ty, jež nás obklopují téměř setrvale. 

  Kapel hrající industriální a postindustriální hudbu není mnoho a posluchačů je úměrně k nim, Koncerty., když se konají, jsou spíše malou událostí. Jedna z těch větších byla naplánována na 5.-7. duben 1990 v klubu Delta, neb tam se se svým šrotem nastěhoval II. ročník Festivalu industriální hudby, neboli Industrial II.

  Ve foyeru klubu Delta, v první den festivalu, mrkaly tři oči obrazovek, z nichž se na přítomné, mnohdy černooděnce, linuly clipy z videozáznamu, A další tři dny jsem byl pokaždé, znovu a znovu fascinován, že jakmile obrazovky potemněly, lidé se zcela automaticky přelévali do sálu, kde měla začít další muzika. Vždy jsem to pociťoval jako automatismus hodný Pavlovova reflexu nebo pokyn Velkého Bratra, skrytého v každém jednotlivci.

Divadlo jako hádanka

Na ztemnělém pódiu se pomalu odvíjel akt beze slov Ždárského industriálního divadla a mátožně trhavé pohyby herců, čtveřice čtenářů novin zahleděných do sebe sama či lépe novin, holčička hrající si a skákající panáka, monotónně variovaná hudba, to vše mohlo a také navozovalo mnoho otázek, leč bez nápovědi k odpovědím. Jednalo-li se o jakési moderní babylónské spletení jazyků, odcizení a nemožnost komunikace, do níž jsou později vtažené i děti ze svého čistého světa, je čirou spekulací. Osobně se mi hodně líbila zadní stínová projekce strojku, který si předl a jedním svým raménkem opisoval kruhový pohyb, strojku, jakoby vzešlého z produkce Marcela Duchampa.

Hádankám učinil konec jeden z herců, když na konci po krátké tiché pauze ohlásil konec představení.

Naděje a rozpaky

Ze Ždáru nad Sázavou přijelo nejen divadlo, ale i kvarteto Skládka kovového materiálu. Vystoupilo s jedenácti písničkami - instrumentálkami, postavenými na přednatočených páskách, kytaře, houslích a hře na kovy. Přednatočené pásky s hutnou rytmikou a bloky hluků vzdáleně připomínaly kvalitní rytmické spodky S.P.K. na LP Leichenschrei. Kytarista a hráč na housle působil vyrovnaně a hudebně ohraničeně rámcovou koncepcí, naopak z obou perkusistů na kovy, jejich improvizované hry a pohybu na pódiu vyzařovaly rozpaky. Pokud kapela obdobnou míru jasnozřivosti a disciplinované práce, jež prokázaly její pásky, časem přenese i na scénu, může mít v budoucnu šanci.

 S návštevníky prvního dne v Deltě se loučila reprodukovaná Diamanda Galás.

Koncepce s notami

  Plápolavé ohýnky na pódiu uvedly pražskou skupinu Střední Evropa a ta předvedla premiéru čtyřicetiminutového programu "Sláva - Sláva" (hudbu složil Petr Trpák, texty společně s Irenou Kraftovou). Jak již tradičně u SE, svůj prostor dostali dva hráči na pružiny, trubky a další železa. Oproti minulému programu "De Hoc Satis" je nové pásmo více projektované pro elektronické koláže samplingu a větší dechovou sekci - nyní šest hráčů. Nepočítáme-li jeden virbl, úplně byly eliminovány akustické perkuse, které nahradily, podle mého nedostatečně, dvě plástve. Bylo slyšet, vidět a cítit, že i tento program je komponovaný až k prahu maxima.

  Změny v nástrojovém obsazení považuji za jednu z možných alternativ zákonitého vývoje, nejvíc patrnému hudebnímu posunu došlo u perkusí - díky syntetickému zvuku vyzněly chladněji. Zdali tato alternativa vývoje byla tou nejsprávnější, je hypotetické. Opět kapela kladla důraz na texty, tentokrát ve finále vyznívaly ironicky vůči polistopadové všelidové euforii a pašáctví.

  Možná, aby se návštěvníkům nepletl postindustriál s něčím jiným, tak pořadatelé o přestávce zařadili video Test Dept. "Program For Progress". Všechno běželo jak po drátkách a hlavně s tlakem na přítomné.

A svět se posral

  Na programu původně ohlašovaní Abteilung der Intensive Sorge odmítli vystupovat, nadále setrvávají v anonymitě, pouze jeden člen kapely, šedá eminemce českého industriálu - Jaroslav Palát - založil paralelní projekt Suicidal Meditations. Ti zahráli v triu (sampling, kovy, zpěv) hudbu blízkou vizím apokalypsy: dravé, agresivní zvuky a koláže samplingu se staly základem, nad nimž se pohybovaly rytmy a přechody perkusisty na pružiny a kovy. Hlas zpěvačky byl záměrně modulovaný značně zkresleně, a tak ji byl vymezen prostor jakéhosi živého nástroje k samplingu.

  Není vůbec bez zajímavosti, že během hlasité a hudebně brutální produkce tria, trvající více než třicet minut, téměř nikdo z posluchačů neodešel ze sálu: možná fascinovaně poslouchali a hleděli. Na obdobně kvalitní veřejně provozovanou hudební atrakci J. Paláta se naposledy pamatuji v klubu VŠ zemědělské v Suchdole 16. dubna 1985. Ale tenkrát skoro nikdo neodešel, pouze v bezmoci si studenti hnojárny zacpávali uši prsty.

  Atak na oči, uši a myšlení pokračoval v přestávce videem Einsturzende Neubauten "Hlaber Mensch"; pil jsem už jen sodovku a snažil se v tom bordelu si odpočinout.

Big Beat Plzeň-Hamburk

  po předchozí kapele musela mnohá další muzika zákonitě působit jako romantická procházka sadem. Plzeňští Cool to měli o to těžší, co předvedli, Čtveřice s basou, kytarou + zpěvem, bicími aplechy + kovy zahrála muziku na tanyny, neboli na tanec, Zpěvákův projev byl ovlivněn new wave a kytara ve třetí písničce zněla div div ne metalicky. Měli-li industriální renomé získat bubeníka aperkusista, nemohli tak učinit, protože bicí jely bigbeatové figury a perkuse na plechy, barel pružinu a kovy měly podružnou funkci. Rozladil mě nákupní vozík ze supermárketu, jako vystřižený z arzenálu Neubautenů. (Nebo že by pozornost od Paprsků ing. Garina, kteří jej též na pódiu používali?). A vůbec, kdo zná koncerty Einsturzende Neubauten za poslední dva roky, tomu se muselo zdát velmi podobné rozestavení nástrojů na pódiu jako prapodivná shoda okolností. No nic.

  Smířlivě, na závěr druhého dne, na nás pokukovali perfekcionalisté Th e Residents ze svých video-clipů. Pořadatelé bylo O.K., nikoho nevyháněli ven do zimy a deště.

Exprese and Gira

  Pražská kapela Paprsky inženýra Garina za svou ouverturu zvolila část socialisticko-realistického filmu "Zítra se bude tančit všude" (v hlavních rolích Jiřinka Švarcová a Zdeněk Buchvaldek). Film mě pobavil, potěšil by mě však více před listopadem. Skupina filmem naznačila, že hodlá pokračovat v multimediálních projektech (hudba, film, diapozitivy). Po dělbuchu začala muzika, tři diaprojektory ukázaly tři diáčky a jelo se. Tentokrát bez kytary, místo ní sampling, jehož zvuk skupině rozhodně prospěl a notně pomohl zakrýt chyby v expresivním bouchání bijců na kovy. I dvě brusky si zajiskřily a sedm protagonistů na scéně si trochu odpočalo při třetí písničce s textem "I Fly, I Believe, I Trust" vyjmutou z repertoáru Swans. Kapela tuhle pomalou přeslazenou cukrovou vatu zahrála jako originálové, jenom Zdenkovi Vojtovi Vojtíškovi ke španělce na niž hrál, chyběl nepostradatelný kovbojský klobouk Michaela Giry. A pak až do konce rachot. Musím říci, že tohle vystoupení Paprsků se mi líbilo nejvíc ze všech. co jsem od nich kdy viděl.

  Jako by se skupina nechtěla vzdálit z povědomí přítomných, pouštělo se ve foyeru její video.

Minimalismus s jiskrami

  Čtyři písničky zahrála čtveřice z Tábora, skupina Trojka. Nosnou konstrukci hudby byly hlukové minimalisticky monotónní přednatočené pásky, o oživení se staral drásavý zvuk zbustřené kytary, efektně ve tmě působila bruska v akci a později elektrická svářečka.

  Maně jsem si vzpomněl na loňský festival a duo M.I.O.S., obdobné vnímání a z toho vyplývající podobné výrazové prostředky by se u obou kapel jistě našly.

Hypno-Beat

  Dva hudebníci smažili hypnotické figury na bicí, potlačená kytara, snad veselý klarinet a ječení zpěvačky. Tak nějak vypadaly tři písničky brněnské skupiny I. Brněnská. Čtvrtá, poslední, byla koncipována kakofonicky, objevil se v ní saxofon a já si kladl otázku, proč se tahle kapela objevila tady. Nevím.

  Rád bych býval řekl, konec dobrý, všechno dobré, ale to bych se přiliš provinil vůči konci.

  Festival skončil, industriál zůstává. Je jasné, že výrazové prostředky této hudby a blízkých směrů z ní přímo vyplývajících vybočují z hranic estetických norem daných konvencemi. patrná je i přímá souvislost mezi snahou vidět svět v co nejširších souvislostech a tyto vjemy co nejširší měrou prostředků hudebně vyjádřit. 

  Jistě, tvůrci a nakonec i posluchači industriálu musí být a jsou vnímaví k paradoxům současného světa, od vědeckotechnického pokroku, který je naším sebezavlékáním do stále těsnějších pout otroctví v civilizaci, přes soužití s přírodou, jež je pouze jejim ničením, po přenádherné proklamace o vzájemném sbližování národů, přičemž zároveň trpíme atomizací lidství v nás a možná již máme geneticky zakódované dezinformace ohledně hierarchie etických hodnot. Ano, ten veškerý možný průmyslový brak, který je stejně jenom odpadem od vojenského výzkumu, nám dává možnost vytvořit jakési zvukové zrcadlo, v němž se můžeme vidět víc nazí a snad opravdovější.

  

   Byl-li zprvu jazz projevem životního stylu černochů na začátku 20. století, pak industriál a vše blízce příbuzné je jednou z nejautentičtějších hudebních reflexí na bílou civilizaci konce 20. století. Nyní je otázkou, jak rychle jsou schopné konvence systému vzít za své, absorbovat dnešní nonkonformitu industriálu. Pro obec to bude znamenat rozšíření hranic estetiky, pro industriál ztrátu progrese, avantgardnosti.

  Tedy: industriál může na onom pomyslném spektru hudby i nadále zaujímat pozici tenké čárky na okraji a variovat brutální koláže zvuků s rytmy vydobytými z barelů a pružin, nežli se vyčerpá a vyčpí. Nebo může směřovat ke středu spektra, kde se nalézá řemeslný pop a šedé klišé středního proudu, A nebo se může snažit být otevřený i k neindustriálním hudebním postupům, transformovat se a tím de facto překročit sebe sama a směřovat někam snad k moderní vážné hudbě.

 Cesty jsou otevřeny.

Radan Lexa

15. dubna 1990

VOKNO 18