Referát o hudebníku Zdeňkovi, do kterého občas zasahuje Kobylka

   Zdeněk je napříč různými hudebními scénami znám nejvíc jako Kobylka a je experimentálním multiinstrumentalistou. Hraje s úctyhodným počtem těles, který zběsilým tempem narůstá od roku 1991. Navíc se zdá, že jakmile s nějakým projektem začne, už ho nepustí, tedy pokud mu nezačne zvonit umíráček. Tomu projektu. V současné době ho můžete vidět a především slyšet v Zabloudil/a, Audio Noise, 3 Onany Boys, The Jaykobs, DJs Capella, Universal Swing Brothers, Da Top Drumbreakerz nebo Scratch Brothers. Občas hostuje ve vážně slavných kapelách jako Massola nebo Aparatproject, v minulosti i třeba velmi epizodně v projektech OVO nebo SKLO.

   Na začátku devadesátek se Kobylka přimotává ke své první kapele s názvem Zabloudil, která má navíc zajímavou historii. Ta se začala psát již v roce 1987. Sebecharakteristika uskupení zní: „Originální improvizační sdružení přesahující všechny druhy hudby i nehudby, prostorů, zvuků a hluků...“ Jak kapelník zvaný Čunďa uvedl v níže specifikovaném rozhovoru „Na počátku bylo ticho a klid. Pak rána pěstí mezi oči a poté třesení na celý život, vibrace na hranici osvícení a šílenství.“ Typickým znakem jejich hudby je prý konstruktivní destrukce. „Hudebníci na pódiu ze sebe vydávají vše. Pod náporem jejich energie se cítíš jako prosvícen radioaktivním zářením, můžeš sice pozorovat pohyb svých kostí, ale vnoříš-li se do jejich hudby, ztrácíš nad sebou kontrolu.“ (Zdrojem obou citací je rozhovor pro 6. číslo časopisu “Mrdvola” , který má pouze tištěnou podobu.)

   Kapela to však byla ze začátku bezejmenná. Její osazenstvo hrálo pod roztodivnými názvy např. Samočinná Pinkačka, Co chceš, To je normální, SJB Klokani atd. Mnoho názvů jim z čirého zoufalství dali samotní pořadatelé, třeba: Bez názvu nebo Vynikající kapela z Přerova, co nemá jméno… To všechno bylo tak zábavné a originální, že si kapela ani nepřála mít jedno konkrétní jméno. Ale nakonec se rozhodla, dle svých slov „dát lidem, co chtějí“ a tak se název ustálil na Zabloudil. I s aparátem to měla kapela zvláštní, často kupovali nástroje „naslepo“, v dobré víře, že se na ně někdo z nich naučí nebo seženou někoho, kdo na ně již hrát umí. Ale i tak jim to šlapalo velmi slušně a obliba rostla. Podobně jako přirozené konflikty a změny sestavy střídané tvůrčími záchvaty.  Kobylka se k Zabloudil přidal v roce 1991, začal na postu bubeníka a setrval v kapele do roku 1998. Mezitím to společně dotáhli ke dvěma albům, dvěma singlům a koncertům po celém starém kontinentě. 

   Jak ses dostal k Zabloudilům? Nabídl ses jim jako bubeník, kterého zrovna hledali? A to už jsi bubnovat uměl?

   Jako většinou ke všemu, co dělám, tak k Zabloudil mi pomohla náhoda a trošku nedorozumění. Kamarád, který s nimi tehdy zkoušel na trubku si špatně myslel, že jsem hrál na bicí na jedné amatérské industriální demokazetě. Oni zrovna hledali někoho, kdo by s nimi improvizoval, tak mě přemluvili. Tehdy jsem vlastně poprvé seděl za klasickou soupravou a zjistil jsem, že jako levák musím mít všechno sestavené naopak. No legrace… Ale nějak si to sedlo, rozuměli jsme si a nakonec z toho byl netradiční originální tvar, se kterým jsme celkem dost hráli a projeli hodně zemí Evropy. 

   V roce 2014 došlo k obnovení kapely „ve velké sestavě“. Název se změnil na genderově korektnější Zabloudil/a, protože se do party přidaly ženy s mikrofony i nástroji. Začalo se hrát více elektronicky, ale stejně neuchopitelně. Stálé složení v současné době představuje zpěvačka a kytaristka Zuzana Marková, již zmíněný Čunďa hrající na kytaru a analogický sytezátor + má pod palcem světelné efekty, Kačka zpívá a hraje na buben, Šimon tančí a ovládá světla; Jirka dělá živou videoprojekci a také ovládá světla, ty jsou naše vlastní, které si vozíme a konečně Kobylka obsluhuje bicí a samply. V repertoáru kapely najdeme prvky psychedelie, free-jazzu, noisu, punku, industrialu a minimalismu. Tvorba je plně improvizovaná.

    Kobylka o původních Zabloudil říká: „Ten styl se dal těžko zařadit. Bylo to hodně energické, dynamické, hlučné, taková drsná alternativa. Nejprve byl Zabloudil ve složení kytara, basa, bicí, pak těch nástrojů přibývalo, až myslím k sedmi a postupně se ten styl hry propracovával k absolutní improvizaci. Ale o taneční muziku se to neotřelo ani náhodou.“

   Tak asi proto, a navíc veden osvojenou improvizací, začal Kobylka někdy kolem roku 2000 hrát společné sety na bicí s DJ´s a různými tanečními projekty. Snad jako první v republice nastartoval s DJ Allekim projekt spojení DJe a živých bicích. Od té doby svými live improvizacemi doprovází mnoho DJs a projektů v širokém spektru taneční hudby od techna přes house, drum'n'bass, jungle, EDM, disco, breakbeat, electroswing nebo tech-house - mimo jiné i na festivalech a velkých parties jako například Let It Roll, Air Festival, Rock for Churchill či Apokalypsa nebo slovenských Euphoria, Oxygen, XXL Fest, Good Vibrations a Free Summer. Stále experimentuje se zvukem a v poslední době kombinuje akustické bicí s elektronickými a samplery. V DJ setech jsou jeho nejčastějšími partnery Spyre, Ondrash, Switch, Harry Jr., Jungling Jay, DJeda Lebedanebo Sukowach.

   Ten nápad spojit DJ hraní se živými bicími měl prapůvodně DJ Estez ještě v době, kdy Kobylka hrál se Zabloudil. On kapelu znal a navrhl, jestli by nezkusili něco podobného live na party. Úplně poprvé to bylo asi v roce 1997 na jednorázové neskutečné akci v olomouckém Sklubu a bylo kuriózní, že Estez se toho trochu lekl a místo toho, aby mixoval živě z desek, tak si dopředu nahrál mix na kazetu a hrál vlastně na playback. Ale celkově to mělo úspěch a sem tam si dohromady zahráli. Zdeněk si tak trochu představoval, že to bude znít jako jeho tehdy oblíbení Tribal Drift anebo možná dokonce Faithless. 

   Když v roce 2003 dostal Kobylka v rozhovoru pro webportál Rave.cz otázku, zda je jeho aktuálním nejoblíbenějším stylem techno, odpověděl: „Já můžu slyšet všechno, hlavně aby to bylo energicky zahrané, takové to "nahoru/dolu" nebo zase naopak pohodička s vokálama, záleží na momentální náladě a nejlíp by bylo, kdyby se na party hrálo každou chvíli něco jiného - ale teď je to většinou striktně rozdělené na stages a je to celkem ubíjející. Ale nejradši hraju techno, protože to je ten můj přirozený rytmus, nad kterým moc nemusím přemýšlet.“

 Pocházíš tedy z techno prostředí? Posloucháš třeba i metal?

   Já jsem v mládí vlastně vyšel z toho klasického metalu 80. let ala Accept nebo Manowar, pak jsem zase tvrdě přešel k elektronice jako byli Depeche Mode, Nitzer Ebb a spol., v devadesátkách zase spíš kytarovky ala Sonic Youth, The Cure. Na bicí jsem začal hrát v 21 letech total improvizační alternativu se Zabloudil/a od roku 2000 s DJs v různých stylech, jak už je uvedeno výše. Poslední 3 roky teda i ten noise.

   Co pro tebe teda znamená žánr noise? A v jaké jeho poloze se cítíš nejlíp?

   Noise je pro mě dokonalý očistec, nahuštění energie a zase její výdej v krátkém časovém rozpětí. Zatím všechny „polohy“, co jsem vyzkoušel, tak jsou super. Se Zabloudil/a a s DJs hraju na bicí – ty mám kombinované akustické i elektronické, u Zabloudil/a ještě využívám samplované loopy. S Massolou nebo 3 Onany Boys různé noise krabičky, virtuální i klasické analogové synťáky, samplery…

   Kde se v člověku sebere první impulz ke koupi krabiček?

   Já mám pořád to pnutí zkoušet něco nového, taky mě sem tam někdo popíchne, proč nemám nějaký sólo projekt, některé ty krabičky nebo synťáky jsou hodně levné, tak proč to nezkusit…

   A to ses na všechny ty nástroje naučil sám, bez hudebky a bez učitele?

   Na všechno sám, hlavně teda živým hraním, protože sám necvičím a s projekty zkouším jen velmi zřídka… K nástrojům přistupuju takovým diletantsko-anarchistickým přístupem a postupně live objevuju, co vlastně umí. 

   Komponování teda vůbec neprobíhá, vše je improvizace?

   Komponování vůbec… noty neumím, zkušebnu nemám, ani žádný nahrávací přístroj… Takže vše total improvizace… Třeba při hraní s DJ´s jsem nikdy žádný mix neslyšel dopředu a dodneška nevím, co se bude hrát za pár vteřin.

   Navíc prý nerad zkoušíš…

   Já na to zkoušení moc nejsem... A už vůbec nechápu, jak třeba někdo může zkoušet třeba tři hodiny denně. Mě to vždycky bavilo, jen když jsem měl kolem sebe lidi, se kterýma jsem hrál, pak to dalo i nějaký čtyři hodiny, ale sám...? Samozřejmě neříkám, že by mi zkoušení a lepší technika nepomohly, ale jsem lenoch.

   Míváš-li hudební nápady, které pak chceš ztvárnit, jak si je zapíšeš, poznamenáš?

   Hudební nápady by sem tam byly, no ale ty zas nezaznamenané někam uniknou… Mám spíš takový koncepty, zvuky nebo samply a smyčky, který bych rád někdy použil a někdy třeba použiju. U Zabloudil/a používám právě nějaké stálé loopy, takže jsem si k nim už i nějaké rytmy zapamatoval. Ale samozřejmě v průběhu času zase zapomínám, jaké samply mám v tom sampleru nacpané.

   Co je zač projekt Audio Noise a jak funguje? Jsem si všimla i na nějakém videu, jak hraješ „fyzicky“, že to hodně prožíváš, skoro u toho tancuješ.

   Audio Noise je moje čistá osobní improvizace z kombinace elektronických bicích, samplů, noisů, zvuků + taky mých oblíbených československých pop hitů ze 70. let prohnaných noisovým mandlem nebo nějakým takovým soukolím. No, a ty taneční rytmy a pohyby se mi tam vždycky nějak vetřou… To je ta deformace díky hraní s DJs.

   Nějaký komentář k hraní s Massolou?

   Massola je parádní… tady je zas zajímavé, že napřed jsem viděl nějaká videa, poslouchal nahrávky a to mě až tak moc nezaujalo. Ale pak přišel dokonalý živý koncert! To u mě hodně rozhoduje a nejradši kapely „zažívám“ na koncertech a už pak ani nemusím třeba slyšet nahrávky, protože ten live zážitek je na záznam většinou nepřenosný. Čili podílet se osobně na živé produkci Massoly je pro mě neskutečný zážitek!

   Co jiné vzory, životní či hudební, komické?. A tradiční otázka, něco veselého či kuriózního ohledně aparátu či vystoupení?

   Takhle z jedničky si asi na nic ultraveselého nevzpomenu, možná ani na papíře by to tak nevyniklo, jak při živé komunikaci, třeba když jedu s někým autem a podle situace si vzpomínám – ale občas mi někdo říká, že bych měl napsat knížku… nebo mít rozhlasový pořad „Dědeček vypravuje“. Vzory moc nemám, spíš tak lovím nějaké zajímavé elementy setupu. Hodně mě ovlivnilo společné turné se Skoty Dog Faced Hermans. Jejich bubeník Wilf měl sestavu poskládanou naprosto anarchisticky aka každý buben jiný + různé vlastní udělátka… tak to byl velkej předěl a hodně velká inspirace. Od té doby mám takové „pokřivené“ a „hybridní“ setupy, cha cha…

   Vnímáš vůbec publikum během hraní?

   Moc ne, mám dost starostí se sebou a taky musím sem tam sledovat spoluhráče.

   Máš ještě nějaké "vedlejší umění"? Tanec, zpěv, kresba, grafika, divadlo...

   Grafikou se živím ve svém zaměstnání a pak už kromě muziky na moc věci čas nezbývá… Teda ještě strašně rád spím.

   A taky nedáš dopustit na kšiltovky a dvě věty z toho prvního citovaného rozhovoru bych skoro viděla jako tvoje motto: “Moc nad tím nepřemýšlet a hlavně si to užít naplno. Prostě všechno zahraný na principech kytarovýho hardcoru - žádná věda a strašně moc energie.” 

Karolina Válová 2019

Zabloudil: Prostě je to potřeba

    Skupina, která se s malými obměnami nazývá Zabloudil, sídlí v Přerově a okolí. Během dvaceti let existence předvedla svůj sonický atak na stovkách koncertů v polovině Evropy, přitom však stále existuje na „domácí“, nehvězdné a neokázalé bázi. Myslím si, že málokteré hudební těleso tak důsledně a přitom přirozeně spojuje svůj zvuk se svými názory a přístupem k životu: i když by tvorba Zabloudil mohla být považována za extrémní, není v ní ani závan nepřirozené stylizace. Jejich nevyzpytatelná hudba je a není noisem, hardcorem, freejazzem, industriálem... jak ostatně dokládají útržky recenzí, kterými je rozhovor proložen, mapujících klikaté proměny zvuku Zabloudil a potíže, které vyvstanou, chceme-li ho nějak přiblížit psaným slovem. Na obalech alb a singlů, které skupina vydala, nenajdeme jména jejích členů, na tento rozhovor si udělala čas stávající tříčlenná sestava: Čuňďa, Fifi a Áda.

   Na vašich stránkách je zmíněno, že jste odehráli přes 220 koncertů v jedenácti evropských zemích. Stránky se ale léta neaktualizovaly, takže jaké je skóre nyní?

Fifi: Koncertů je tak ze 300, už to dlouho nepočítáme, zemí je 15 nebo 16. 

   Mě fascinuje, že už nějakou dobu žijete bez využívání internetu. Jak organizujete hraní a všechny věci kapelní?

Fifi: Hraní a všechny ty kapelní věci řešíme že nám občas někdo zavolá nebo napíše na mail a zeptá se. Nebo nás fyzicky někde osloví. Tak prostě. 

   To ale předpokládá být už etablovanou kapelou, která se nemusí nijak prezentovat či nutit pozornosti. Nebo nechce?

Fifi: Nutit se nechceme. Přináší to obrovské problémy... není nám to vlastní.

Čuňďa: Není to pro nás přirozené, a když jsme to kdysi zkoušeli, tak to přinášelo problémy při samotném hraní....rozčarování organizátora koncertu atd.

Áda: Nikomu naši hudbu nenutíme. Jestli se to někomu líbí nebo ne, je jen jeho problém. Tohle neřešíme a pokud nás pozvou, přijedeme a pokud ne, tak kvůli tomu určitě neumřeme.

Fifi: Jeden rok, když nás bylo hodně, jsme se snažili zajistit si více koncertů. Částečně se nám to povedlo, ale bylo s tím moc práce, občas blbá nálada, když je člověk odmítán a připadá si nepatřičně – tak to vnímám já – a tak už to neděláme. Je dobré cítit, když si tě někdo pozve, že o to opravdu stojí, a je si vědom i určitých rizik s námi a naší produkcí spojených.

   Jakých rizik?

Áda: Že by některý posluchač na koncertě naší hudby-nehudby dostat infarkt a pořadatel akce vlastně taky.

Fifi: Rizika naší produkce jsou v tom, že třeba organizátorovi je dáno ze strany posluchače najevo, proč že takový nesmysl pozval.... Prezentací už jsou samotné nosiče, odehrané koncerty... Nutit někomu ještě něco víc, do toho se mi fakt nechce. Když to sem tam někoho natolik zaujme, že se mu chce risknout naši produkci, tak proč bychom se měli zbytečně cpát někam, kam vůbec nepatříme a patřit nechceme... A na majspejsech, lastefem a bandzounech nejsme, protože jsme se dohodli že nechceme. Má to své „politické“ důvody, a zkrátka kolik věcí máš, o tolik by ses měl starat. A na tohle nám stačí ty naše málo funkční webové stránky.

Čuňďa: Já osobně nemám moc rád věci dominantní, převažující. Spíš mě to vždycky táhne k menšinovému. Tím nechci říkat, že když má někdo profil pouze na tomhle, tak že se tam nemrknu. Ale sám si to nezvolím. 

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Žádný punk, žádný jazz, žádný... ano, co? Spíše jakási bouřka, jakou známe jen od kapel z ČSFR, protože odtud pochází dobrá tradice neroztřiďovat energii do nějakých stylových zaměření. Zatímco se na Západě vedla jakási malá válka, jakési částečně hloupé roztříštění na nejmenší „stylečky“, dostaly se takové kapely do té nejvyšší špičky: Zabloudil ztělesňují materiál smíchaný z artrocku (především: Magma), jazzu a wave (Gang Of Four a jiné), který v tomto podání je právě proto tak jedinečný, protože se nic nemusí křečovitě křížit a „crossoverovat“, nýbrž zcela samozřejmě postavit vedle sebe a přitom skloubit dohromady. To znamená: špičkoví muzikanti (v tom smyslu, že vědí, co chtějí) neztrácejí čas tím, že si každý sám pro sebe něco brnká, ale zapojují do společného rytmického staccata nutkavé ostré střihy. Instrumentální hudba, u které nezůstanete ani vteřinu klidní. Kromě toho: hororové scény ve stylu Neurosis, které šetří tím, co je na Neurosis kamenem úrazu (takové ty akustické vložky jak od Genesis). Chválím maximálně už proto, že na tuto vlastní produkci z opačné strany tzv. hudebního průmyslu, chrlícího věci kus za kusem, by mohli být hrdi ti všichni od X-mist records až po Sony, jen si jí všimnout. Ale zatím se všichni korumpují. A je to jen v tom, že „toho jiného“ si všimnout nechtějí. Objednejte si to! (ZAP 1/95 – Německo)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

   Mě by zajímalo, jak se s tímto decentním přístupem přihodí, že vaše koncerty jdou do stovek a hrajete v půlce Evropy. Můžete nějak popsat tu organizačně-hudební výměnu? Jak vypadá „provoz“ Zabloudil a jak se změnil v čase třeba nástupem internetu?

Čuňďa: Nástupem internetu se provoz nezměnil vůbec, stránky máme deset let a stále neaktualizované. Jedině snad maily píšeme místo dopisů a telefonátů. Je to rychlejší, pravda, ale co víc.

Áda: Jsme takzvaní čekatelé na mailu.

Čuňďa: Vždycky se našel nějaký člověk, kterému stálo za to nás někam do zahraničí pozvat a nabalit k tomu ještě pár dalších koncertů. Asi máme štěstí. A vůbec, ještě abychom těch koncertů po dvaceti letech koncertování neměli odehraných několik set! A že v Evropě... vždyť tu žijeme! Až budeme bydlet v Asii, tak budeme, doufám, hrát po Asii. Nabídky hrát mimo Evropu tu taky byly, ale vždycky na konkrétní koncert, což je pro nás těžko realizovatelné. A „provoz“, co to je? My nejsme žádná fabrika. Prostě když někdo přijde s tím, že nám chce udělat hraní, řekneme ano a přijedeme. No, párkrát jsme museli říct i ne, třeba když se narodila Julie, nebyl kdo by ji pohlídal, stavěl se bejvák a my hráli-nehráli ve dvou.

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Ještě jednou naposled celebrují Zabloudil velké škrábání. Poté je zpustošeno vše co by ještě mělo být v hudebních strukturách slyšitelné. České trio řádí ve staccatu skrz každou myslitelnou noise variantu, bez toho, aby se někdy stalo doopravdy hlasité, anebo zcela ztratilo kontrolu. Tady se nikdo nepředvádí, tady se pitvá a potom musí být nástroje desinfikovány. U toho, u koho se v poslední době vyvinula alergie na harmonii, ten by mohl být touto kakofonií třeba vyléčen. Pro zbytek je to velké škrábající něco, co si příště raději nepozve. Thomas Winkler; TAZ 27.12.1998 – Německo)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

   A odkud vaše hudba, která – podle mě – nemá obdoby, vlastně vyvěrá?

Áda: Z nás samotných. Hraní taky závisí na tom, jakou máme náladu. Když jsem po noční nevyspanej nebo mám pár piv, tak to tam určitě bude cítit. Je to vlastně pokaždé jinak a to mě baví, tohle dobrodružství. A taky to, že v téhle kapele je dovoleno téměř vše... teda co se hudby týče. Nic připraveného předem, je to čistá spontánní akce.

Fifi: Když teda děláme ten improvising, tak za mě takhle... vyvěrá to z potřeby dýchání... z potřeby vypustit celý to každodenní napětí, potřeby porušit ty stereotypní životní čáry... prostě je to pro mě „potřeba“.

Čuňďa: Potřebuji takové krásné věci slyšet. Vždyť je to i způsob mého vyjádření. Ty zdroje se asi mění. Zatímco na začátku byly spíš společenské, dnes budou přírodní. Osobně věřím v nezdolnou životodárnost chaosu. Ale počítám, že nebudu ideolog, protože napřed všechno dělám, tak jak cítím, jak vnímám, že by mělo být, abych se mohl podívat sám sobě do ksichtu, a potom si teprve pokládám otázky proč atd. Takže ty zdroje budou zpočátku neuvědomělé, intuitivní. 

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Někdy zní tato hudební rozmanitost geniálně, potom zase úplně banálně. Běžné sluchové zvyklosti budou v Zabloudilu v každém případě vystaveny tvrdé, zvukově silné zkoušce. Česká undergroundová formace, která se už může odkázat na společná vystoupení s Johnem Zornem, je už dlouho, hlavně ve východní Evropě pojmem. Pustošivý sound-mobile skupiny se dvěmi kytaristy, baskytaristou, saxofonistou, dvěma zpěvačkami a bubeníkem drží pohromadě skrz noise útoky bezuzdných a pronikavě ostrých kytarových explozí ze sféry jazzu a hard core, stejně jako punku a art rocku. Zvuková apokalypsa sází na atmosféricky napjaté linie, které se ovšem pod permanentními tempovými a rytmickými variacemi stále nově objevují. Kdo by chtěl, se všemi svými smysly, znovu rád vkročit do neobvyklých a dráždivých zážitků světa rámusivých a zvukových orgií, udělá u tohoto koncertu dobře. Ne náhodně znamená Zabloudil tolik jako „schiefgegengen“ anebo „Vom Weg abgekommen“. (Frank König, Berliner Morgen Post, 27.2.1998 - Německo)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

    Spousta kapel si v začátcích předem nějak určí, co by vlastně chtěla hrát. Připadá mi, že to není váš případ... Jak Zabloudil vznikl?

Čuňďa: Mladí kluci, potřeba komunikace, dělat divadlo je moc složitý, nic neumíš. Takovej divnej punk jsme hráli, vše pevně dáno, texty to mělo, jen ve dvou – basa a kytara + hlas. Léto 1987. Časem se kytara a basa doplnily o bicí. Bylo to za komančů, dva roky jsme jenom zkoušeli bez možnosti vystoupení. Za necelé tři roky už nám to nestačilo, struktury se začaly uvolňovat, následkem čehož nás opustil budeník, a my jsme od prosince 1990 začali hrát s bubeníkem novým, s nimž jsme se dopracovali po několika letech k úplně improvizaci. Prvních pět let existence jsme neměli stabilní název, záměrně. Pak už nastala taková vnitřní potřeba zvolit něco stabilního, zrálo to asi půl roku, bubeník měl příjmení Vymlátil, tak furt hromada kapelových vtípků se slovesy v čase minulém (třeba Vyprděl, Vymlel, Vysral)... a pak jsme, při výlepu plakátů na nějaký koncert, uviděli ve městě nad obchodem nápis Zabloudil. A řekli jsme si: To je ono!

Áda: Já znám jednoho Zabloudila, ještě když jsem dělal v ČSAD. Byl to řidič autobusu. Taky je to cestovní kancelář v Olomouci.

Čuňďa: Cestovka byla asi pozděj, tohle byla nějaká konfekce v Přerově. Tehdy si stejně nikdo cestovky s divnýma kapelama ani plést nemohl.

   Co jste měli na tom plakátu, když jste se ještě nejmenovali?

Čuňďa: My jsme i před Zabloudilem vždycky nějákej název měli. Třeba Dva pytle, Samočinná pinkačka, Vykakat, Oživlá dřeva, S.J.B. Klokani. To jsme ale lepili plakáty na koncert, který jsme pořádali. Koncertů jsme dělali hodně, tohle konkrétně, myslím, byli Dog Faced Hermans a nějací Poláci, ale na název už si nevzpomenu. Pravdou je, že tehdy jsme na těch koncertech někdy hrávali i my. Mohli jsme si to i dovolit, protože nám pomáhali další lidi. Dneska, když dělám koncert, tak ho dělám sám.

Áda: Jo tak! Samočinná pinkačka, to si pamatuju. Byl jsem na nich a to jsem teda čučel. Do té doby jsem nic podobného na Moravě neslyšel. Byli to hodně divní týpci a hráli ještě divnější hudbu, ale přesto už tenkrát zajímavou

   No vida, jak tedy tehdy vypadali a zněli?

Áda: No já tehdy poslouchal spíš jazzrock, ale tihle lidi mi ukázali, že to jde dělat poněkud jinak, nekonvenčně a po svým. Byl to takový podivný improvizovaný punk s freejazzovými prvky a mně se to líbilo.

Čuňďa: Zrovna na koncert Samočinné pinkačky existuje recenze v Rock & Popu.

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Zabloudil hrál na 1. Máje 1999 v Tršicích na Olomoucku. Po odchodu bubeníka a zakladatele Z.V. se v koutě hostince, místo bicí soupravy, ze široka rozvaloval na dvou židlích funebrácký buben. Ostatní nástroje se tvářily normálně, ale jejich majitelé jakoby měli horečku. Oči se jim lesknou a čekají na povel. Útok! Obě křídla fronty se rozcházejí a opakovaně dochází znovu a znovu k útoku. Ještě že chybí nepřítel, slabé obecenstvo ale i tak po tomto teatrálním začátku podléhá a čím dál více ve svých myslích splývají s hudebníky, aby se spolu s nimi podíleli na nádherné prvomájové akci, jíž toto vystoupení bylo, jinak se to nazvat nedá. Akci, na konci které cítí všichni uspokojení, asi jako anarchistické skupiny rozbíjející v tu samou dobu v několika evropských metropolích policejní vozy. Jsme na Hané. Kvetou třešně a i do hospody přes voňavý kouř z dýmek zalétá vůně šeříku. Je pozdní večer, milujme se. (ŠS, Mašurkovské podzemné 22/99)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

   Freejazzem se po vás ohání kdejaký článek, které jste zveřejnili na svých stránkách. Čtu tam freejazz, punk, hardcore, noise... Jak tomu, co hrajete, říkáte vy?

Áda: No já ty škatulky moc nemusím i když trochu do toho co hrajem sedí. No je to prostě styl Zabloudil.

Čuňďa: Dá se to odbýt velice prostě slůvkem improvizace.

   S názvem si ale hrajete dosud: Zabloudila, Jan Zabloudil...

Čuňďa: Vnitřní potřeba, změna stavu, změna vnímání, nazírání. Neochota přijímat věci, jak jsou zaběhnuté, jak jsou nám nabízeny Kdysi jsme žádný nechtěli. Nic nás k tomu netlačilo. A říkali jsme si: „Ať si lidi zvykají se nechat překvapovat, a ať si nezvykají nechat si všechno donést na podnose až pod nos.“ Stejně nám vždycky všechno dlouho trvá, a pak ta nechuť k příliš pevným záležitostem.

   Jak se jmenujete aktuálně?

Čuňďa: Já se jmenuju Čuňďa! S kapelním názvem je to stejné jako na začátku. Necháváme to na pořadatelích, oni už něco zvolí. A když se zeptají, tak jim odpovíme tak, jak to momentálně cítíme.

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

Jako první vystoupilo uskupení Zabloudil, skupina svou produkcí velmi dobře zapadající do hlasité a poněkud mystické nálady večera. Při zkoušení a i potom jsem měl dojem, že adekvátním označením jejich produkce by bylo mlácení kladivem do dveří a kvílení, ale není to tak jednoduché. Je pravda,že hrozilo akutní ohluchnutí, ale zážitek to byl neskutečný a zajímavý. Produkovali industriál, čemuž odpovídaly i elektrické nástroje, choreografi e, zpěv a nápadité používání různého osvětlení, ovšem nejzajímavějším nástrojem byl obrovský buben, do kterého až extaticky a jak šaman bušila štíhlá blondýna, přičemž druhá dívčina zase zpívala ony zvláštní tóny a slova. Představení bylo jedním bezpauzovým celkem, který se postupně vyvíjel a dostával smysl, až po asi hodině (či později?) vyvrcholil. (Ruda, FreeMusic.cz, 6.4.2000)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

   A jak to bylo s koncerty?

Čuňďa: Koncerty... hospody, kluby, amfi teátry, zříceniny, statky, zříceniny statků, výstavní síně, squaty, kulturáky, kina, svatební „síně“, volná příroda, akademická půda, hrady, jídelny, katakomby... Mě moc vzpomínat nebaví, raději žiju tady a teď. Ono to má totiž často tendence sklouznout k pasivitě, poplácávání po ramenou a podobně. Navíc jaká scéna v druhé polovině osmdesátých let? Vím že ve Zlíně byl Svoz řepy, v Havířově, ale spíš až na začátku devadesátek, T.D.H.R. V Olomouci Elektrická svině, Free Jazz Trio a chvíli Fester. V Ostravě pár věcí, které neměly dlouhého trvání, vyjma Absolutního bezedna, kde hrál Áda.

Áda: V Přerově byly kromě Staré Dobré Ruční Práce kapely jako Heparoid, Černý potkan no a samozřejmě Zabloudil.

Čuňďa: Za komančů, jelikož jsme hráli pouze dvakrát a to až někdy v srpnu a říjnu 89, ani moc nevím. Byli jsme hodně v izolaci, znal jsem spíš jen ten polooficiální vrcholek ledovce, kapely jako Bratrova svatba, Masomlejn, Betonová zahrada (i tam hrál Áda), Prouza... Pak se to dost zvrtlo, hráli jsme hodně v prostředí hardcorových skupin, kde ti kluci všichni jsou...

Áda: Jo jo, Betonová zahrada. A vyhodili mě jen proto, že jsem se opil a odmítl hrát na Rockfestu v Ostravě – tuším rok 1987. Byl jsem zarytý undergrounďák a vše oficiální se mi hnusilo.

   Jak vás brala hardcorová scéna?

Áda: Mně to prostředí celkem vyhovuje a nás brali i když jsme trochu jiní. Hrajeme vlastně všude tam, kde nás chtějí, nepreferujeme nějaká určitá místa. Prostě, kde se jim to líbí, tam zaimprovizujem.

Čuňďa: HC nás bral, že teda dobře, jsme divní, ale jinde nás nechtěli vůbec. Bylo to skoro stejný jako za komančů, akorát existovala ta HC scéna a ta byla hodně otevřená, tak na to doplatila tím, že jsme se tam uchytli. Byla léta, kdy jsme odehráli 20 – 25 koncertů, pak taky 15 i 50 za jeden rok (to bylo tehdy, když jsme je sháněli) a dneska jsme se dopracovali k těm desíti za rok. Současný počet koncerů mi nevyhovuje, bral bych tak dvoj násobek a to ještě s tím , že mám ohledy k ostatním v kapele.

   Více hraní, více energie?

Čuňďa: Energie?! To není to pravé slovo! Možná i víc příležitosti sdělit a podělit se. Pak taky potřeba konfrontování vlastního vidění a prožívání s reálnem, potřeba společenského kontaktu, směrován k životně důležitým věcem (pro mě).

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

S nedočkavostí zapínám věž, zasouvám cédéčko, čekám palbu a ejhle… vyřítí se na mě [hudba] plná šumu, elektronického vrnění, digitálního podmalování a jakési existenční naléhavosti. Mé přesvědčení o tom, že hudbu dělá rytmus, se rozplynulo v těchto ambientně – industriálních opusech. Toto dílo se nese v nenucené podvědomé náladě, jaksi se prostě nevnucuje a působí jako clona, doprovod. Jako by sami aktéři chtěli být s námi i u večerní onanie. Myslím si, že takovéto pokusy jsou už daleko za tradičním přístupem k hudbě (možná „snad“ i k životu), a proto se na ně nehodí ani klasické přístupy v hodnocení. Nejde o to umíš – neumíš, ale o nechápu – chápu. Tvůrčí vyjádření jednoho dne zmasakruje konvenci…! Dost hrozeb, ještě si pár let počkáme. Dalším aspektem, který mi přijde zajímavý, je skloubení „šamanského“ zpěvu s chladnou digitální technikou. Čili fůze čehosi fundamentálního s čímsi digitálním naznačuje nekonečnost možností směrem k budoucnu. S tímto cédé si rozhodně nezazpíváte, ale zajímavé šumivé, hlukové a neharmonické pasáže ve vás zanechají nesmazatelný odkaz. Dobrý prostředek na rozšíření vědomí. PS: Zabloudil se kamarádí s Ochránci hospodářských zvířat (http:// www.ohz.cz), za což mají u mě bodík navíc. (Selfrealization, Payo Ug webzine, recenze na poslední album Děti ze Zemně)

ZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ

    Kdy vstupuje na scénu Fifi a Áda?

Áda: Já jsem s nima hrál párkrát v devadesátých letech, a to když basák měl zlomenou ruku, tak jsem za něho zaskakoval na saxofon. Pak jsem se na čas odmlčel, dělal jsem jinou hudbu. A asi před rokem mě oslovili a já jsem zase v jejich řadách

Fifi: Se Zabloudil jsem se znala asi od začátku devadesátých let, naprosto mě dostali, potkávali jsme se při nějakých akcích, kde jsme hráli. Na Severní Moravě jsme se skoro všichni znali, lidí na hraní bylo v porovnání s dneškem opravdu málo . Dělala jsem s klukama něco hlukovějšího, později spíš minimalismus, pak začala trochu s improvisingem. V roce 1996 jsem najednou neměla kvůli smrti jednoho spoluhráče a tím pádem konci kapely kde hrát, Čuňďa. Mi zavolal, protože věděl, že hledám, Zabloudil taky hledal (kvůli personální krizi), pozval na zkoušku, přijel pro mě, první, druhá, třetí zkouška, a už mi bylo jasný že je to pro mě... teda a snad i pro kluky. I přes nabídky do jiných a zdánlivě „lukrativnějších“ těles nemám pochyb, že přesně tohle je pro mě.

Čuňďa: Áda s náma hraje už potřetí, poprvé ságo v roce 1996, podruhé gramofony v roce 1998. Pokaždé tak tři koncerty či zkoušky. Od toho roku 96 nás bývalo v kapele i osm, mívali jsme vlastní „osvětlení“, tanečníka... tři kytary, basu, bicí, velký dechovkářský buben, synťáky, gramce a samozřejmě dva až tři hlasy... Od roku 1998 to šlo početně dolů. Napřed na „finském turné“ odešel bubeník, těsně následován tanečníkem. A pak v roce 2001 jsme velice rychle před výjezdem do Švajcu a Paříže zůstali s Fifi sami dva a oslovili Martina Valáška, jehož hra na gramce ukázkově zapadla do našich hlasů a kytar nově obohacených o analogový synťák. Tahle sestava, s krátkým přerušením a krátkým doplněním ještě o jednoho kytaristu-vazbiče fungovala do léta 2005. Pak jsme hráli-nehráli ve dvou a na podzim 2007 oslovili saxofonistu-hlukaře Ádu. V současnosti opět pracujeme i se světly a začínáme začleňovat „vizualistu“.

Petr Ferenc, HIS Voice 2009

https://zabloudila.cz/

https://www.facebook.com/zabloudila

https://zabloudila.bandcamp.com/