INFORMÁTOR OOI + OOII

 

   Druhá polovina osmdesátých let, Československo. Zpoza železné opony sem různě konspiračně a pokoutně pronikala i divná hudba, hudba nová jiná odlišná, nové postupy, nové nástroje i nenástroje. Samozřejmě vnímavější domácí hudebníky ihned zaujala a zkoušeli napodobovat i zkoušet zcela po svém. Pomocí kutilství, národu vlastním, tvořili, hráli i nahrávali. Současně vznikla potřeba nejen se prezentovat doma, to zcela mimo oficiální instituce, ale i ukázat těm na Západě, že umíme, že nejsme jen národ Gotta a častušek. Iniciátorem byl Tonda Hlávka z Veselích Filištínů, kazety se kompilovaly u Vítka Hofhanzla. Zúčastnili se tak hlavně přátelé okolo VF, ale v té době byla scéna natolik malá a uzavřená, že přátelé byli všichni kdo začali tvořit industrial, postindustrial, různé zvukové experimenty atd. Ale obě kazety, které byly propašovaný přes hranice a vyšly pod hlavičkou italského labelu Old Europe Cafe a belgického Corrosive Tapes nejsou jen o industriálu. Je to průlet mnoha styly od postindustriálu, nové vlny po postpunk, sound experiment až po romský folklor.

   The second half of the eighties, Czechoslovakia. From behind the Iron Curtain, strange music was also penetrating here in various conspiratorial and subtle ways, new music, different, new methods, new instruments and non-instruments. Of course, the more receptive domestic musicians were immediately interested and tried to imitate and experiment in their own way. Using DIY, a craft of their own, they created, played and recorded. At the same time, there was a need not only to present ourselves at home, completely outside of official institutions, but also to show those in the West that we can, that we are not just a nation of Karel Gott and chastushki. The initiator was Tonda Hlávka from Veselí Filištínové, the cassettes were compiled by Vítek Hofhanzl. Mainly friends from around VF participated, but at that time the scene was so small and closed that friends were everyone who started creating industrial, post-industrial, various sound experiments, etc. But both cassettes, which were smuggled across the border and released under the Italian label Old Europe Cafe and the Belgian Corrosive Tapes, are not just about industrial. It is a journey through many styles, from post-industrial, new wave to post-punk, sound experiment to Romani folklore.

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/inform-tor-ooi

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/inform-tor-ooii

Kateřina Sidonová - Veselí filištínové - osmdesátá léta

  Toto jsou úryvky z blogu Kateřiny Sidonové, kde vzpomíná na osmdesátá léta a byly psány pro Deník Referendum. Použili jsme jen části týkající se skupiny Veselí filištínové a jejího zakladatele Tondy Hlávky. Ale doporučujeme kvůli souvislostem si to přečíst celé.

1984

  ...Jednou mě vzal do hospody U Loupežníka. Seděl tam takovej zrzavej kluk a moc nemluvil .... Jedna holka mi později řekla, že ten Tonda, co tam s náma byl a tiše popíjel pivo, je prej „těžce zajímavej“. Nevím, seděli jsme pak ještě u něj před domem na lavičce a to taky nic moc neřekl ... „Nechoď, přijde Tonda a přinese nějaký víno.“ Přišel. Flašku si syslil a nikomu nedal. Když jsem mu ji chtěla sebrat, spálil mi hřbet ruky cigaretou...

1985

  ...Hrabe se mi v deskách, pak pustí Hendrixe ... Nosil koženou bundu a úzký džíny s nohavicema obarevnýma na zeleno. A měl vlnitý zrzavý vlasy ... Došel ke gramofonu a nekompromisně sundal Arakain nebo co to hrálo a šoupnul tam Dead Kennedys, co si nesl z burzy. Museli jsme odejít, protože zavládla velice hustá atmosféra. „Zasraný intelektuálové,“ ulevil si venku ... Chodila jsem s Tondou na mejdany jeho kamarádů ... a poslouchali u toho Kečup, Tondovu bejvalou punkovou kapelu A 64 nebo Flastr a pak, když jsme šli po ulici, kopali do popelnic, na záchodcích rvali ze zdí baterie a drtili skleničky v dlaních, který jim pak krvácely ... Tonda má kapelu Veselí filištínové, první koncert měli s Garáží a Matějem Čechem na Chmelnici. Já tomu nerozumím, co hrajou za hudbu. Prej industriál ... „Před sálem by se měli rozdávat pytlíky na zvracení,“ řekl Jarda Palát. „Takovou muziku chci hrát.“...

1986

   ...Nevím jak ho to napadlo, ale chce, abych zpívala v jeho kapele Veselí filištínové. A protože bejt zpěvačkou je jeden z mých snů, tak proč ne. Jenže oni chtějí můj hlas jako další hudební nástroj a nepřejou si, abych cokoli sdělovala a tak za sebe řadím slova a je jedno, jestli dávají nějaký význam ... Po dvou koncertech si Tondu pozvali k výslechu na Barťák a vzápětí mi paní z Nebušic oznámila, že jí bylo doporučeno, aby nás už nezřizovala. Na Barťáku se jim nelíbilo, že kapela stojí k publiku zády a máme zhasnutá světla. Prej že jsme zodpovědní za to, co se v sále děje. „Co kdyby tam vzadu pod stolem někdo souložil?“ ... Ke klubu Na Chmelnici přibyl Opatov. A zřizovatelku nám začala dělat Elen, která tam pracovala. Občas si s náma zahrála na saxofon. Zkoušíme ve starý Sračkárně v Bubenči mezi obrovskýma prvorepublikovýma (nebo možná i staršíma) strojema. S Elen a Irenou jsme si založily holčičí industriální kapelu Osvobozená domácnost, ale ta po prvních dvou zkouškách přestala existovat ... Máma s P. se přišli podívat na náš koncert na Opatov a vzali i ségru Majdu. Doma mi pak řekli, že jsme jim naší hudbou způsobili depresi. Že nechápou, proč jsme tak temný, proč taková bezvýchodnost, takovej příšernej nihilismus...

1987

  ...Veselí filištínové se rozpadli. Tonda dal dohromady kazetu Šithauz a rozdává ji známým ... Kamarád Ivan provozuje „mail art“. Posílají si s lidma z celýho světa poštou obrázky, fotky, muziku. Tonda udělal kazetu Informátor, výběr hudby, kterou děláme my a lidi kolem nás, a přes Ivana ji poslal do světa ... Těšíme se na podzim, protože v Plzni v Lochotíně budou hrát na nějakým mírovým koncertu Enstürzende Neubauten ... Lochotín je narvanej, většina lidí je tu stejně jako my na Neubautny. Kluci z kapely Toten Hosen lijou na lidi pod pódiem pivo ... Nějakej známej nám přišel říct, že Neubautni nevystoupěj, že je policajti násilím odvedli a nastrkali do autobusu, protože Toten Hosen rozmlátili šatny. Tak tam jdeme. S náma celej dav. Vzadu opravdu stojí autobus obklíčenej policajtama. Z druhý strany cesty stojí další policajti, psi se jim rvou na vodítkách, jeden mi cvaknul zubama těsně u ruky. Nemají košíky. Jsem strachy bez sebe. Sevřená, paralyzovaná, držim se Tondy a pomalu postupujeme kordonem. Na trávě mlátěj policajti obuškama mladou holku, o dva metry dál klečí na zemi její kluk a německy prosí, aby ji nechali. Držej ho v šachu dva psi. A z amfiteátru za našimi zády k nám doléhá Hurikán Dalibora Jandy ... Zatímco v zimě jely davy lidí do Budapešti na Queen, vyrazil tam teď Tonda na Test Dept...

Velký třesk bez ozvěny

/industrial na Přední Kopanině 13.09.1986/

...kristepane, co se děje, že jede do Kopaniny tolik lidí?....

...my nevíme, paní, my tam jenom jedeme...

  Skutečně to věděli snad jen dva /možná jeden a půl/, takže jsme se vydali, jak Honza z pohádky, rovnou za nosem, sledujíce ty největší odvážlivce, kteří ač nic nevěděli, šli statečně dál. Houf českých Honzů a Honziček /Mařen a Mařenek/ nakonec našel své vytoužené království. Doslova pohádkovou malebností působil lom, ve kterém se měla odehrát náhrada za neuskutečněný Opatov 86.

  Ze švédského lešení postavili pořadatelé jakési malé podium, skvěle využívajíce terénu panenského lidskou rukou zhyzděného. Procházíme se kolem soch a dalších prostorových prací neznámých umělců. Začínají zastavovat auta s diplomatickými značkami, v mrholení nad lomem se vznáší jemný opar importovaného intelektualismu a cizáčtí rytíři a princezny dychtivě očekávají, jak to s tou muzikou v českém království vlastně je.

  První přišli na řadu Paprsky inženýra Garina. Přiznám se, že jsme po celou dobu jejich vystoupení byl v domnění, že teprve zkoušejí. Vrzání a výkřiky bez ladu a skladu navršené do tichého krápání deště v lomu mě vůbec nezaujaly.

  Další hlukovou kapelou, která se objevuje na improvizovaném jevišti, jsou Veselí Filištíni. Jejich lomoz má přeci jen jakýsi řád a svou atmosféru. Troubí se, vrže se, tluče se kladivem do kolejnic, házejí se činely na skálu, křičí se, ale všechno snadno zaniká v poměrně rozlehlém lomu. Snad kdyby intenzita zvuku byla tak veliká, že by zaplnil celý prostor, možná... Nerad srovnávám, ale krátce před tímto koncertem jsem slyšel desku skupiny 23 Skidoo, a to je opravdu maso!

  U třetí kapely bohužel nevím název (trio Palát-Trpák-Duspěva, nebo-li pozdější Silikoza, pozn.2014), neb udolán rachotem věsjolych filištinov jsme odešel na kratší zdravotní po blízkém okolí. Ti tři, třetí na řadě, se snažili o co nejagresivnější vyjádření, ale jsem přesvědčen, že kdybych po několika vykutálených brejcích rozšlapal svou kytaru, dosáhnu stejného efektu a ještě se při tom udělám. Takže zase nic. Cizinci, diplomati, zvědavci, to je co?

  Nakonec přichází MCH Band. Jedině oni, ze všech, co se představili, ještě před vystoupením ladí /komerčáci jedny!/. Poprchává, atmosféra je už pěkně na draka a navíc nefunguje magnetofon a přednatočenými páskami. Ouvej. Ani MCH to nezachránili a po třech odehraných písních to vzdávají. Bez smyček to skutečně není ono.

  Tak to bylo vše. Nezbývá, než se ubírat pěšky k autobusu. Vyznavačům pop-music, kteří se zde náhodně objevili, se tlačí slzy do očí, bylo to skutečně moc i pro zastánce Stockhausenovy školy. Co teda na závěr? No, lepší, než rezavým drátem do oka. Snad příště...

Peen, VOKNO 12, 1987

Jarda Palát in memoriam

Pocta otci československého industriálu

24.11.2013

Kaštan, Bělohorská 150, Praha 6

Střední Evropa

Paprsky inženýra Garina

Silikoza

Rány těla
+

Silvie Hromádková - mix Palátových nahrávek

projekce videozáznamů z akcí Jardových projektů

výstava fotografií a artefaktů (po dobu dvou týdnů)

  Byť byl členem nebo zakladatelem mnoha kapel (Omnibus, Veselí Filištínové, Paprsky inženýra Garina, Suicidal Meditations ad.), zůstával hlavně solitérem. Byť ho bylo možno spatřit s nebo za některým nástrojem – kytara, basa, bicí, klavír, Korg – nikdy žádný nástroj neovládal ve smyslu „umět hrát“. Přestože ho všichni znali, nikdo o něm vlastně zas tak úplně nevěděl. Byť je dnes co do encyklopedických pramenů zapomenutý, všichni na něho vzpomínají.

  Před pražským koncertem Einstuerzende Neubauten v roce 1991 sedím na kafi s Blixou Bargeldem a polotrapně mlčíme jako v Jarmuschově Coffee and Cigarettes. Až Blixa prolomil ticho: „Do you know Jarda Palat?“ Padla mi brada, padla přehrada komunikace, padlo téma. Jardu Paláta jsem samozřejmě znal. Jardovy nahrávky znali i Neubauteni. Od počátku 80. let totiž experimentoval se všemožnými hudebními (i nehudebními) nástroji, bizarně je přetvářel a preparoval a nahrával. V prastaré rodinné vile v Klánovicích u Prahy měl Jarda svou zvukovou laboratoř, kde coby one-man-band Disharmonic Ballet v roce 1983 nahrál regulérně první album počínající československé industriální scény Quarantaine. Tady mezi vykuchanými elektrickými kytarami, dvěma čtyřstopými magnetofony, množstvím mikrofonů, snímačů, krabiček a nekonečných klubek šňůr, propojených do nemožných kombinací vzniklo i jeho druhé album Clinic Death (1984). Obě dvě „kazetové“ desky jsou plné dosud neslýchaných a zdánlivě chaotických zvuků – hluků, ovšem ve svém celku v obou kompletech najdeme, byť skrytý, pečlivý kompoziční řád. Když mezi Jardovo všemožné elektronické i pouhé mechanické „harampádí“ přibyl zvukově takřka neomezený syntezátor Korg, bylo nabíledni se ve výrazu hudby posunout – nové sólové těleso Jarda nazval Abteilung des Intensive Sorge (A.I.S.). Od míchaných a nastřihávaných zvukových ploch začal Palát využívat vrstvení a prolínání většího množství rytmů nejrůznějších barev a intenzity, což Korg nabízel beze zbytku, k čemuž samozřejmě pořád využíval byvší osvědčené krabičky a „protonástroje“ vlastní výroby. V tomto období nahrál Jarda Palát jako A.I.S. tři alba – Yuta (1986, zničeno),Black Box (1987) a Bewusstlosigkeit (1988).

  Když se konečně po listopadu 1989 otevřely hranice, jak fyzicky, tak kulturně, stvořil Jarda Palát své nejosobnější těleso Suicidal Meditations, což bylo jakési přetransformování A.I.S. z pouhého studiového projektu do živého organizmu, s nímž mohl Palát fyzicky na koncertech vyjevit onu magii nástrojů, strojů, zelektrizovaných ozvučených předmětů i hlasů v jakémsi pomyslném oblouku zvukově i tělesně evokujících „sebevražedné meditace“. Počátkem 90. let se Jarda Palát stal relativně velmi bohatým člověkem. Začal obchodovat s tehdy lukrativní komoditou – cédéčky. Pořídil si sampler, což rozšířilo zvukově-hudební možnosti takřka do nekonečné škály. Na koncertech Suicidal Meditations nejprve mixoval a samploval skladby svého předchozího projektu A.I.S., přičemž Jardu živě doplňovali Silvie Hromádková (hlas, zpěv) a Robert Šroubek (kovy, pružiny apod.) – to dalo vzniknout deskám Live in Delta – 6. 4. 1990 a Live in Shithouse – 22. 10. 1990. Po nerealizovaném projektu začátkem léta 1990, kterým měl být LP sampler českých industriálních kapel Střední Evropa, Cool, Paprsky inženýra Garina a Suicidal Meditations, se Palát dostal ke kontaktu na Helmutha Schickela (bývalý manžel Heleny Vondráčkové), v jehož profesionálním studiu mohl Jarda natočit čtyři své skladby. Vzniklo album, které je dodnes nadhistorickým artefaktem – Four Studio Tracks: War Dance, Langer, A Red Brick, Climb The Wall (1990).

  Jardu Paláta potom, krom občasného skládání nových věcí (nikdy ovšem nerealizovaných a dnes již ztracených), koncertování a hostování u spřízněných kapel, jeho solitérní povaha zavála do jiných uměleckých vod – do nově objeveného výtvarna, ale taky do spárů červeného vína. Počátkem roku 1995 připravil výstavu svých originálních obrazů v galerii Jednorožec s harfou. Uvést svá výtvarná díla už ale nestihl. Zemřel 26. 2. 1995.

Petr Procházka, Alternativa 2013

Alternativa 2013

Tvář rocku přivrácená do tmy

 Zatímco na posluchače míří rozsvícený reflektor, ve tmě na jevišti se míhají stíny hudebníků. Zvuky, které se začínají ozývat jsou pro běžné rockové publikum (o rozhlasovém a televizním nemluvě/ asi dost neposlouchatelné: ve více rovinách se vrství hlučně rušivé či naopak pravidelně rytmické až hypnoticky monotónní úseky. Základem skladeb jsou přednatočené pásky. Saxofon, který jediný hraje jakousi melodii, přerušovaně a drsně ječí, hlas, hnaný přes flanger, zvučí jako ze záhrobí, záměrně nesrozumitelně, aby zněl jako další nástroj. Do toho všeho se ještě proplétají kytary, klávesy a basová kytara a řičí třeštivé perkuse. Tam, kde jsou všechny vrstvy čitelné, tvoří kontrasty napětí, hudba je drsná a zneklidňující. Jinde je však výsledkem neorganizovaný hluk, který navíc může umocnit špatná akustika sálu nebo zvukař, a v momentu, kdy jednotlivé zvukové roviny splynou, ztratí trpělivost i ten nejodolnější posluchač.

  Proč chtějí Veselí Filištínové dělat hudbu právě takovou? Kecat o subjektivním vidění objektivní reality nemá cenu, "Chtěl jsem prostě hrát něco úplně jinýho než ostatní" řekl kapelník Andrej. To se mu v rámci amatérské scény, zaplavené v současnosti spíš reggae a heavy metalem, podařilo. Jenže jak výstavba skladeb, tak celková atmosféra a vyznění, ba i použité technické prostředky se nijak zvlášť neodlišují od postupů užívaných u některých industriálních kapel ve světě. U Veselých Filištínů je projev nepochybně expresivní, v některých chvílích je však zvuků a hluků až příliš mnoho- hudba pak přestává dýchat. Pokud však posloucháme pozorně a netrváme na sdělení zašifrovaném ve slovech, můžeme v ní rozpoznat úzkosti, zmatky a bezradnost člověka ve světě, který se odlidšťuje víc a víc- a nejen díky technice.

Jana Šeblová

Excentrici v přízemí, 1989

Exkurze po pražské industrii

  Ne, ne, nebude řeč o Kolbence, Pragovce, ani jiném dosud fungujícím muzeu, produkujícím buď výrobky určené k finálním "homemade" či přímo zničené suroviny. Oblastí, o niž se budeme zajímat, je industriální hudba, ke které jeden z masívních základních kamenů položila v druhé půli sedmdesátých let anglická skupina Throbbing Gristle a další později přikládaly Cabaret Voltaire, SPK, 23 Skidoo, Nocturnal Emissions, Last Few Days, P.16 D.4 a jiné.

  Snaha mapovat pražskou hudební scénu, ve které je homogenně začleněna industriální hudba, je úsilí téměř sisyfovské, neboť tato hudba žila uzavřena na periférii amatérského muzikálního spektra a teprve v posledních několika letech proniká, byť ve formě post-industriální, do širšího povědomí. Jistě existovaly skupiny, které fungovaly ve skutečném i duchovním sklepení a proto jsou známy pouze velmi úzkému okruhu svých přátel. Tudíž je potřebné poznamenat, že výčet je jistě neúplný a zůstává torzem. Leč pospojením jednotlivých torz se postupně vyplňují bílé mapy a odkrývá se zastřené.

  V roce 1983, kdy Čechy žily zakázaným punkem a novou vlnou, vystrčila růžky kapela Disharmonic Ballet, která uštědřovala posluchačům direkty do žaludeční krajiny: z různých elektronických mašinek a hejblat dolovala a ohýbala tvrdé zvuky a hluky a vzájemně se propojovala bez větších stop rytmů, natož melodie. O rok později kapela vydala dvě kazetová LP Quarantaine a Clinics Death, dnes nejen nesehnatelná, ale i zapomenutá. Pro historii je muzika skupiny zaznamenána na LP sampleru českých kapel Czech - Till Now You Were Alone, vydaném v roce 1985 v Itálii. žádnou hudbu není radno variovat do nekonečna, byla by to nuda, ale vývoj s sebou leckdy přináší otřesy. tato skupina svůj otřes nepřežila, rozpadla se.

  

  Na zbytcích Disharmonic Ballet vznikla v roce 1985 skupina Abteilung der Intensive Sorge fungující dodnes a jako jedna z prvních chytila dobrý vítr post-industriálu do plachet: klasická industrie v podobě elektronických hlubokých koláží je zastoupena v únosné míře, dominantně působí hutné perkuse a v současnosti i pompézní vokální sbory. Skupina je silně anonymní, do vínku si svobodně dala zákaz koncertní činnosti a šuplíku má muziku na tři LP.

  Rok 1985 byl vůbec šťastným: světlo světa spatřila skupina Veselí Filištínové. Zprvu provozovala brutální big beat (repetivní bicí, dvě basy, dechy) s plochami zbustřené kytary. V roce následujícím kapela více pracovala s abrvou zvuku perkusí, kovových objektů a přednatočenými pásky. Tím se posunula do roviny industriálu. Skupina se rozešla v roce 1987 a zbylo po ní velmi dobré kazetové dvou-LP Šithauz, které je průřezem celé tvorby.

  Paprsky inženýra Garina je skupina existující někdy od roku 1986 a ohledně originality se vyvíjela dost kontroverzně. Od swansovské rytmiky se postupně probouchala k rachotu kovových objektů a patrným vlivem basy, vokálu a aranží ala Einsturzende Neubauten. Prioritu mezi pražskými industriálními kapelami mají Paprsky inženýra Garina v používání diapozitivů a barevných filmů při vystoupení.

  V květnu 1987 na hudební scénu vykročilo duo Mushrooms In Our Shoes, zpočátku hrálo industriál-improvising (perkuse, kovy, kytara, klarinet, piano a hluky), kterým je zaplněné kazetové LP Quarter Libeň. Letos na jaře M.I.O.S. překvapili osobitým chápáním hudby a přístupu k ní: značně potlačená živá instrumentace (kromě kytary a speciálních dechů) byla kompenzována přednatočenými pásky perkusí, kovů a hluků a zároveň byly divákům nabídnuty scénické rituální kreace. Jedná se o svébytný pokus spojit hudební a jevištní projev.

  Několik bývalých členů kapely Veselí Filištínové založili v roce 1987 skupinu Střední Evropa, v jejíž hudbě dominují perkuse, žestě  a přednatočené pásky. Na začátku se jednalo o instrumentálky, od roku 1988, kdy do arzenálu přibylo piano, klávesy a sampling, kapela hraje skladby s českými angažovanými texty. Koncepční písničkový program De Hoc Satis je vitálním pásmem, které atakuje posluchače, způsobuje mrazení v zádech a zaměstnává mozkové závity. Doposavadní tvůrčí impulsy uvnitř kapely napovídají, že Střední Evropa pravděpodobně bude mít co říci i v blízké budoucnosti.

  Krátká výprava po stopách pražských industriálních, či spíše post-industriálních skupin, které svou tvorbou patří do kontextu českých realit konce let osmdesátých, končí. Pokud napomůže zmenšit nezměrné plochy map kultury s hic sunt leones, bude jen dobře.

Radan Lexa

4. srpna 1989, VOKNO 16