Slávek Kwi - Zvukomalba a umělá stopa paměti

    Slávek Kwi je zvukový umělec, skladatel, arteterapeut a výzkumník. Narodil se v Československu, odkud emigroval v roce 1986. Žil v Nizozemí, Belgii a v současnosti pobývá v Irsku. Ve své tvorbě se zabývá hlavně procesem vnímání jako zásadní okolností, ovlivňující naše představy o světě. V posledních třiceti letech projevuje neutuchající nadšení pro nahrávání nejrůznějších zvukových krajin, vydávání vlastních nahrávek a zkoumání možností nástrojů zvukomalby. Komplexní a organické vrstevnaté zvukové situace komponuje hlavně z materiálu vlastních terénních nahrávek transformovaných do formy „subjektivních rozhlasových vysílání“ nebo „kina pro ucho.“ Příležitostně konstruuje série prostorových optosonických kompozic, někdy s použitím systémů prostorového zvuku.

   Akustické těsto

   Hudebník a zvukový umělec Slávek Kwi, který vystupuje od začátku devadesátých let pod názvem Artificial Memory Trace, v rozhovoru pro Revue & Corrigee No. 40 v roce 1999 vzpomínal na to, jak se po emigraci z Českoslovenka toulal po Evropě: „Koncem osmdesátých let jsem žil v Amsterdamu. Bydlel jsem v mansardě pod střechou. Většinu času jsem trávil o samotě, maloval jsem a hrál. Skoro každý den jsem do okna, které vedlo do dvorů a zahrad umísťoval mikrofony. Zastrčil jsem kabely do starého kotoučového magnetofonu se třemi hlavami a propojil jsem výstup a vstup. Tak vznikl jednoduchý přístroj na zpětnou vazbu. Hodiny a hodiny jsem přes tohle zařízení naslouchal co se děje venku. Moje oblíbená chvíle bylo svítání, když se město probouzelo. Zpočátku bylo venku skoro ticho, dojem velikosti prostoru byl neuvěřitelný. Bylo to fantastické, slyšel jsem každé zaskřípání kol na kolejích vzdálené tramvaje. Potom se ozvalo první kosí zpívání. Hladina hluku města jemně narůstala, zvuková krajina se víc a víc plnila, bylo to, jako když zvolna tuhne želatina, připomínalo mi to kynoucí vibrující akustické těsto, chvějící se sonické prostředí. Slyšel jsem vysoké frekvence cinkání talířů a příborů rodin při snídani, hlasy dětí, prolnuté najednou sborem ptačích hlasů, šumění větru ve větvích stromů. Někdy jsem k tomu hrál na hudební nástroje: vnímal jsem celý ten městský život jako svého spoluhráče. Všechny pohyby v prostoru jsem se pokoušel provádět vědomě, poslouchal jsem bublání vařící se vody v čajové konvici, svoje kroky, dotýkání se předmětů. A zkoušel jsem se koncentrovat na každý svůj pohyb a proces myšlení. Každé moje gesto, každý můj pohyb pronikl okamžitě do mého vědomí, uvědomoval jsem si jasně, co dělám. Umožňovalo mi to vystopovat vzorce mého chování a trénovat schopnost předvídat možné následky rozhodnutí všeho, co udělám. Postupně jsem po bytě rozmísťoval další a další „zvukové instalace“, složené většinou z drobných kovových předmětů, zavěšených od stropu a propojených dráty, některé z těch objektů byly rezonující, jiné ne. Když jsem se pak dotkl jednoho předmětu, rozezněl se některý další, vzájemně se ovlivňovaly a přenášely dál po síti impulzy mého gesta, rezonující prostor. Rozmístil jsem všechno tak, aby to odpovídalo mým každodenním pohybům v bytě. Občas jsem do skladby také navrstvil předtím zaznamenané nahrávky z kazeťáku a paralelně jsem nahrával zvuky přicházející z otevřeného okna.“ Vzpomínka na soukromou zvukovou performanci v amsterodamském střešním bytě připomíná okolnosti vzniku skladby World Trade Center Recordings, již během čtyř měsíců v roce 1999 nahrával její autor Stephen Vitiello pomocí

kontaktních mikrofonů připevněných na oknech studia v posledním patře budovy Světového obchodního centra. Tato vstupní situace je pro celou tvorbu Slávka Kwi symptomatická. Kwi zde kombinoval trénink aktivního poslouchání, prolínání zvukové krajiny města, interiéru a pohybu „performera“, volnou improvizaci, systém drátů propojující rozechvívající se objekty a elektronické echo zpětné vazby. Konstelaci uspořádání v amsterdamském bytě lze přijmout jako archetyp nebo genotyp jeho intenzivní a rozsáhlé vydavatelské a koncertní tvorby v posledních třiceti letech. Kwi léta žil a pracoval v severobelgickém „deindustrializovaném“ městě Liège, kde se zapojil do místní živé a mezinárodně propojené scény zvukového umění a improvizované experimentální hudby. Příznačné je, že ve městě nedaleko limburgských a německých hranic žil tehdy několik let experimentátor Terry Fox a dodnes zde působí například autor akustických zvukových instalací a hráč na perkuse vlastní konstrukce Pierre Berthet. Slávek od začátku devadesátých let spolupracoval s řadou hudebníků jako je Peter Jacquemyn, Af Ursin, Martin Klapper, Brume, PBK, Sven Anderson, atd. Seznámil se se sítí nízkonákladových hudebních vydavatelství (Corrosive Tapes, Metamkine, Lowlands) a s autory experimentálních rozhlasových stanic (Ward Weis). Lze předpokládat, že ta zkušenost formovala další vývoj jeho tvorby a směřování k idiosynkratické krajině svobodného toulání se mezi akustickým, elektronickým a fonografickým zvukem a okolnostmi jeho prostorového uspořádání. Mezioborové přesahy napříč žánry vizuálního a zvukového umění stály přímo v programu uměleckého centra Het Apollohuis v nedalekém Eindhovenu, které v devadesátých letech prožívalo svoje vrcholné období a stalo se globálním centrem pro radikální hudební formy a vznikající žánr zvukového umění. Slávek Kwi navštěvoval v letech 1990 až 1991studio skladby Frederika Rzewskeho na Conservatoire Royal de Musique v Liege a v letech 1991–93 kurzy akusmatické hudby u Annette Vande Gorne v belgickém Ohainu, sám se ale považuje za autodidakta. Jako základní tvůrčí přístup zdůrazňuje tvůrčí proces aktivního vnímání, hluboké vrstvy poslouchání a synestézii – propojenost smyslu sluchu a obrazu.

   Vidím zvuky

   Celá moje práce vychází z pozorného procesu poslouchání. Za ta léta tréninku jsem se naučil sebekritickému slyšení a vím, že nikdo nemůže posoudit moji práci lépe než já sám. Vztah mezi obrazem a zvukem je vinou mojí schopnosti synestézie dost rozmlžený: já zvuky vidím. Někdy používám při skládání grafické partitury a kresby (případně malbu a digitální koláže). Parametry těch kreseb jsou také nejasné, záleží ze které strany nahlížím svůj „předmět“ a jaký kompoziční problém potřebuji právě řešit. Když se například zaměřím na typologii, na prostorové rozmístění zvuku, nebo na to, jak se zvuky mají proměňovat v časové lince, pak vizuální parametry kresby odpovídají tomuto úhlu náhledu. Je celkem složité to vysvětlit, zejména protože jsou pro mne tyto kresby jen jedním z aspektů tvůrčího procesu. Nehraji podle těch partitur. Spíš je používám jako grafické poznámky, sloužící pro zapamatování si nápadů, když právě nepracuji přímo se zvukem. Vizuální stránka mojí práci je důležitá, ale soustřeďuji se prvotně na zvuk, je to můj hlavní nástroj. Obrazová složka je pro mně sice druhotná, ale potřebuji zde hledat rovnováhu a v tom se spoléhám na intuici. Moje synestetická schopnost vidět zvuky jako neustále se proměňující tvary a barvy není nějaká spojnice mezi smyslem vizuality a zvuku. Je to prostě další rovina.“ Kwi se věnuje široké škále tvůrčích žánrů experimentální hudby a zvukového umění: konstrukci hudebních nástrojů, hře na optosonické předměty, multikanálovým instalacím, pořadům pro rádio, živým performancím a zvukovým dílnám pro autistické děti.

Vzpomínky na dětství, které prožil na samotě v Krkonoších, jsou reflektovány v jeho zájmu o fonografii – poslouchání a zaznamenávání hlasů ptáků, hmyzu a obojživelníků v přírodě. Za zvukovými krajinami již řadu let (například společně s Franciscem Lópezem, kterému několik let pomáhal s jeho sympoziem v amazonském Mamori) cestuje do tropů, například do brazilského deštného pralesa, do severní Austrálie, Tasmánie nebo Afriky. Z materiálů získaných během těchto expedic sestavil a vydal pod značkou Artificial Memory Trace řadu CD nosičů. Některé zprostředkují kupříkladu tajemný sonický vodní svět amazonských ryb, snímaných pomocí hydrofonu, některé se zaměřují převážně na perkusivní orchestraci říše hmyzu. Někdy jde o více méně původní záznamy zvukových krajin, nebo o zvukovou dokumentaristiku v duchu Chrise Watsona, Peter Cusacka, nebo Jeze rileyho Frenche. Jindy Kwi používá naopak materiály terénních nahrávek spíš jako pigment nebo zvukové tkanivo, organicky protkávané elektronicky modulovanými samply z jiných zdrojů a směřující do tvaru akusmatické zvukové koláže, která skutečně působí při poslechu velmi snově a synesteticky. Posluchač se může ponořit se zavřenýma očima do představy jako by pod klenbou tropických stromů proplouval spletí horního toku Rio Negro.

   Bloumání po stezkách

   Občas používám zvuk přírodního prostředí tak jak je, jindy jej přetvářím a někdy vytvářím   různých zvukových zdrojů zcela nové prostředí, podle toho o jaký projekt se jedná. To samé platí pro hlasy zvířat. Může jít o monotematický projekt, jako je třeba Boto Encantado – album se zvuky hlasů amazonských růžových delfínů vydané belgickým vydavatelstvím ini.itu, kde najdete detaily a informace o specifických zvucích nebo místech. Nebo to může být proměněno do té míry, že je původní zdroj zcela nerozeznatelný. Hlavně se ale zaměřuji na všechno, co je intuitivní a osobní; rozhodující je, jestli mi přijde ten který zvuk zajímavý, nebo ne. Všechno to další procesování a transformování zvuků znamená jen prozkoumat jejich další potenciální kvality. Obdivuji přírodní zvuky, hlavně hlasy zvířat, připadají mi ohromující. Baví mne sledovat a zkoumat zvukové organizmy z různých perspektiv – zajímá mne jejich prostorová dimenze. Když můžu například ve skladbě sledovat různé linie,

přeskakovat z jedné vrstvy do druhé. Taková situace pak nabízí řadu čtení a kombinací, v závislosti na tom, jestli třeba sleduji podrobnosti textury, nebo poslouchám z odstupu a mohu „vidět“ celý obrys a hmotu sonické situace. Líbí se mi, když moje mysl může bloumat po nekonečných stezkách a necítím se omezovaný nějakou do skladby zakódovanou ideologií, nějakým poselstvím, ideou, dokonce nějakou příliš zřetelně vystupující strukturou. Toho samozřejmě není nijak snadné dosáhnout, zvlášť když mluvím o svých vlastních skladbách. Proto se pokouším nastavit takové situace, unikající mému vlastnímu analytickému módu vnímání. Situace, které jaksi „nedávají smysl“, otevírají náhle prostor pro překvapení, nabízejí svobodu vlastního výkladu. Pokouším se osvobodit i od posuzování toho, co se mně líbí a co nelíbí. Soustředit se spíš na tvořivý proud, čerpající a vycházející z mého podvědomí a vědomí, jak je stimulované zvláštní situací, pocitem, stavem mysli. Takové neustálé směřování k vyrovnávání paradoxního vztahu mezi Já a skutečnosti mi připadne zajímavější, než jakákoli normativní ať už estetická, nebo konceptuální ideologie. Jenom skutečná autenticita může komunikovat a propojit se s ostatními. Prostě jen tím, čím je. V takové situaci je pak umění jen mostem, něčím co mne spojuje s ostatními. Ale potřeba kontaktu musí být vzájemná. Přitahují mne situace vzpírající se racionální analýze.Takové situace ponechávají volný prostor pro další výklady a toto vědomí důležitosti výkladu je nevyhnutelné (skutečnost interpretace nelze obejít). Zabudoval jsem tenhle poznatek do svých kompozičních postupů. Vědomě odmítám používání logických systémů, narativních struktur (není zde žádný „příběh“ ani „poselství“). Vnímám každý zvuk, dokonce každý úplně „konkrétní“ zvuk jako něco „mimovýznamového“, jako abstrakci. Všechny zvuky jsou pro mě abstraktní, nehledám přímou vazbu s původním „zdrojem“ zvuku. Moje volba spektra zvuků může být přirovnána k použití barvy nebo textury v malbě, nebo v sochařství. Co je pro mne rozhodující, je morfologie, vnitřní energetická struktura zvuku samotného, nikoliv jeho „zdroj“. Vždycky hledám možnosti, které jednotlivý zvuk nabízí (jeho schopnost komunikovat, koexistovat s ostatními zvuky). Každou sekvenci nebo jednotlivý zvuk považuji za samostatnou entitu. Prostřednictvím přírody hledám rovnovážný stav u každé části (strategie kontrolované náhody), situaci, kdy jednotlivé zvuky hrají role „jedince“, koexistujícího ve „společenství zvuků“, tedy „skladby.“

Miloš Vojtěchovský, His Voice 2013

Zlozvuk Sound System - Němí, zněte!

   Zlozvuk Sound System je vedlejším projektem industriálně-tanečního kolektivu Do Shaska! Mateřský spolek i jeho dítko používají při svých vystoupeních projekce a vystupují coby anonymní kolektiv. Zatímco Do Shaska! na svých koncertních plátnech předvádí asi nejinvenčnější VJing, který se v Čechách dá vystopovat, Zlozvuk Sound System se specializuje na vytváření improvizovaných soundtracků ke klasickým, především předválečným fi lmovým dílům. K rozhovoru jsem povolal vůdce obou zmíněných spolků, mistra elektronických (zlo)zvuků a (šaško)rytmů Finsternicha.

   Mohl bys přiblížit historii Zlozvuk Sound Systemu?

   Zlozvuk Sound System vznikl jako klon skupiny Do Shaska! a žánrově se pohyboval v poměrně velmi širokém spektru - od „techna“ k dark ambientu; na rozdíl od mateřského spolku, který měl již jakýsi svůj charakteristický „zvuk“ a své pojetí. Často se recyklovaly a ve zcela jiném kontextu používaly zvuky, smyčky, samply, apod. patřící do repertoáru DS!. Dalším charakteristickým znakem tvorby ZSS bylo společné hraní s experimentálními DJ´s - např. s DJem Al-Tchajanem a DJem Odpadlikem. S tím souvisí asi nejznámější působení ZSS a DJ´s jako živého hudebního doprovodu k převážně němým filmům. Takto vznikly improvizované soundtracky k filmovým perlám jako Die Nibelungen, Faust, Muede Tod, Metropolis, Vampyr... Filmy se promítaly v původní podobě tj. bez jakýchkoliv úprav a manipulací, a hudební složka sloužila především doslova jako doprovod pomáhající vyprávět příběh filmu. Z tohoto důvodu se vybírala především kvalitní díla filmového expresionismu, která svým výtvarným pojetím i atmosférou rezonovala s hudebním cítěním a pojetím zvuku u členů ZSS i spřízněných DJů. V tom se tvorba ZSS liší od tvorby Do Shaska!, kde se filmové fragmenty mísí, kombinují a metamorfují, čímž se vytváří zcela nová realita, nový svébytný svět. ZSS se oproti tomu drží narativní linie daného filmového příběhu a snaží se podpořit a prohloubit samotného „ducha“ filmu. Samozřejmě se jedná o subjektivní pojetí, ovšem vždy s maximálním respektem k původnímu filmovému dílu. Tudíž nejdůležitějším kritériem při výběru filmů byla afinita členů ZSS k filmu a s tím související schopnost souznění s atmosférou díla.

 Jiné něž zmíněné filmy vás nelákaly? Nějaký úplně jiný žánr, jako je třeba animovaný film, dokument, pornografie...?

   Námi vybrané němé filmy byly dle našeho mínění pro tvoření „soundtracku“ v reálném čase ideální. Pornografické filmy svým víceméně přesně daným zaměřením nenabízejí takovou možnost kreativně dotvářet a umocňovat režisérův záměr, který navíc v tomto žánru není příliš nápaditý a pestrý. Animované filmy jsou v tomto smyslu na zcela opačném pólu. Nevýhodu však představuje fakt, že zvuk v animovaném filmu je velmi důležitý faktor, režisérem využívaný a tvořící nedílnou součást filmu. Tudíž vytvářet „nový soundtrack“ k těmto filmům je lákavé – sami jsme několikrát na víceméně soukromých akcích doprovázeli např. Čarodějova učně, Wilde Planet nebo filmy bratří Quayů – naší novou zvukovou stopou tato díla získala již trochu jiný rozměr, nedá se v tomto případě mluvit o doprovodu, který primárně podporuje původní záměr tvůrců filmu. 

   Neměli jste pocit, že napětí mezi stářím filmu a současností vašeho hudebního pojetí může filmu ublížit?

   Neměli, neboť tento druh filmu právě díky svému stáří a s tím souvisejícím pojetím a zpracováním působí v dnešní době jinak než v době svého vzniku. A tento posun v celkovém vyznění naše elektronická „hudba“ plná podivných zvuků a rytmů ještě umocňuje. Pokud bychom chtěli vypadat jako vzdělanci, mohli bychom říci, že dochází k jakémusi postmodernímu míšení a transponování zdánlivých protikladů, čímž vzniká nový celek zahrnující archaická rezidua atmosféry němého filmu i fragmentární, „klipovitou“ eklektičnost současnosti.

   Setkali jste se s negativními reakcemi stran „prznění filmů?“

   Kupodivu ne. Ale nikdy nešlo o masovou záležitost a náhodní návštěvníci, kteří nabyli tohoto dojmu, zřejmě opustili promítací sál záhy po začátku.

   Která z projekcí, jež jste podnikli (každý film byl tuším, jen jednou) se nejlépe vydařila? Či vás samotné překvapila?

   Pro mne osobně byly asi nejzajímavější oba dva večery s filmem Die Nibelungen a také hraní k filmům Faust a Metropolis. A potvrdilo se mi to i při pozdějším poslechu zvukového záznamu. 

   Projekce Die Nibelungen proběhla ve dvou večerech na pokračování. Mohl bys přiblížit, s jakými zvuky a nástroji ZSS pracoval? A jak jste druhý večer navázali na první? Měli jste třeba zachováno nastavení zvuků

   Základní „hudebním“ nástrojem ZSS byl notebook, DAW kontrolér a software Ableton Live. Vždy šlo o předem nepřipravenou improvizaci, kdy jsme sice znali docela dobře film, ale konkrétní zvukový doprovod vznikal přímo v průběhu promítání. Na Die Nibelungen jsem měl připraveny dvě rozsáhlé zvukové „banky“ samplů, rytmů a smyček – ambientnější na první díl Siegfried a vysloveně apokalypticky rytmický set na druhý díl Kriemhilds Rache. To vše bylo podpořeno živými „nástroji“ v podobě různých rour, hadic, chřestidel, píšťal, apod. A samozřejmě se výrazně podílel i DJ Odpadlik se svými mixovanými tracky. Navázat druhý večer nebyl problém, což dokazuje i výsledný záznam, který nakonec vyšel na Galerii Gryf jako 1CD sestřih z obou večerů.

   Kolik záznamů čítá diskografie ZSS? Není vaše v podstatě programní hudba bez vizuální informace nějak ochuzena? Filmová hudba bez filmu přece jen leckdy nezní ideálně. Nebo jste byli tak skvělí, že jste nebezpečí ustáli?

   Asi pět titulů tvoří přímo zmiňované soundtracky k němým filmům (Metropolis, Muede Tod, Faust, Die Nibelungen), dále vyšlo CD-R se záznamem živého vystoupení z roku 2004 (jedna dlouhá skladba ve vysloveně dark ambientním stylu), přísně limitované a speciálně balené miniCD-R se studiovou nahrávkou úderných „technomaršů“ a nakonec dvacetiminutové CD-R s hudebním doprovodem autorského čtení básníka Wolframa von Eckelhafta. Mimoto existuje několik živých splitnahrávek“s Do Shaska!. Kupodivu i „hudba“ k filmům bez obrazu vyznívá jako samostatně poslouchatelné album. Takže jsme asi tak skvělí.

   ZSS podobně jako DS! žijí v anonymitě, mohl bys ale přiblížit osoby DJe Odpadlika a DJe Al-Tchajana?

   DJ Odpadlik je ikona české industriální scény, sběratel hudby a zvukový experimentátor, který má naposloucháno neuvěřitelné množství muziky rozličných žánrů. Svými nekompromisními sety oblažoval svého času návštěvníky klubu Alternatiff v rámci hudebně-filmových večerů (tzv. Alternatiffkino). V současnosti opouští Prahu a chystá se na svůj umělecký comeback někde v lesích Šumavy. DJ Al-Tchajan byl stálým členem DO SHASKA! na albech Bryndystaan Cafe a Androgyne Haarem. Je velkým příznivcem tvorby Muslimgauze, znalcem etnické hudby a milovníkem pouští a snového „světa tisíce a jedné noci“ vůbec.

   Žije ještě Zlozvuk?

   Žije, i když momentálně se nachází v jakémsi hibernovaném stavu. Nicméně v podhoubí jistě něco kvasí a příznivci „divné hudby“ se určitě mají - dříve nebo později - na co těšit.

Petr Ferenc His Voice 2009

Interview se svářečem neb jak je to s Trojkama

    Autobus č. 13 přijíždí na zastávku Klokoty. Vystupuji. V tom mě praští do hlavy šílený kovový (nikoli však heavy) zvuk. Vcházím do klubu. Sál připomíná montážní halu ČKD. Pouze místo modrých dělníků zde postávají tupě hledící černooděnci. Na pódiu defilují tři hutníci. Jeden z nich vsedě buší do ohromné nazvučené pružiny, druhý obsluhuje svářečku s bicími, třetí, kytarista, deklamuje heslovitě texty. Hutnost projevu umocňuje zvuková smyčka (pravděpodobně nějaký letecký motor kombinovaný s hysterickým řevem ruských kulaků). Včleňuji se do obecenstva a tím se stávám obětí vizuálního a zvukového ataku Trojky na duše posluchačů.

Klokoty: 24.3.90

   Předpokládám, že se od této akce mnohé změnilo. Co?

   Nezměnilo se vůbec nic.

   Ani personální změny?

   Jediná personální změna je violoncellistka. Spíš to bylo taková průserová záležitost, protože jsme s ní chtěli vyplnit hluchý mezery mezi jednotlivejma skladbama. nakonec to dopadlo tak, že skloubený to vypadá podstatně líp než program bez cella. Takže jsme si ji nechali.

   Jaké máte plány? 

 Nejspíš se asi rozbijem. Já si chci dělat vlastní projekt a Čárlí taky. Něco úplně jinýho. Bez industriálu. Pravděpodobně nějakej minimalismus založenej na ambientu. Etnografický záležitosti a podobně.

   Myslíš, že to tady budou lidi chápat?

   No bude to asi trošku náročnější nášleh, ale já spíš místo nějakýho chápání chci lidem proprat mozky. Tam ti to vytvoří i poslechově jinou strukturu. Nemusíš se nad tím zamejšlet, ani hned vědět o co běží. 

   Zpátky ale ke Trojce. Jste ovlivněni nějakou konkrétní kapelou?

   Celkově ne, ale každej je ovlivněnej tak nějak vzlášť, něčím jiným. Já třeba poslouchám něco jinýho. Čárlí poslouchá něco jinýho, Richard je spíš hardcorovej, Olina nevím. Kadlec začínal s Cure a u nich skončil. Pak přišel k nám a "ideologicky procitnul". Jinak těch vzorů je přehršel.

   Kde pořizujete smyčky?

   Podle toho co máš na mysli. Například ten hukot, co ti připadá jako leteckej motor, je autentická slejvárna, pěchovačky nahraný tady na Kovosvětě. Jinak úplnej úvod programu je drtič koksu, nahranej v Bechyni na letišti.

   A co ta Němka?

   To jsem jednou, kdysi dávno, honill rádio, no a našel jsem stanici, kde celej den nějaká Němka odpočítává kódy. Ta je tam i dneska. Prostě jede od rána do večera. Čtyřiadvacet hodin (smích). Je ale problém ji chytit. Tenkrát jsem si ji nahrál jenom kousek. Potom jsme nad rádiem strávili dva dny než jsme ji našli a nahráli znova. V tý smyčce ja taky nasekanej Stravinskij - Svěcení jara. Je to zrychlený a na druhou stopu přimázlá ta Němka.

   Hrajou v současný době členové Trojky v nějaký jiný kapele?

   Ani snad ne. Já jsem pošel z Kanálu. Potom jsem se spojil s Čárlím. První vystoupení bylo ve sklepě u Fouse. Už jako Trojky. Tenkrát jsme měli ve znaku takový tři řvoucí ksichty v uniformě se tvářícím davu. Jelikož to bylo dost obtížné graficky ztvárnitelný, jako název, omezili jsme to nna číslo 3 v černým čtverci.

   Odbočíme teď od Trojky. Víš něco o tom novým Čárlího projektu?

   Já mu tedy nevidím pod zoubek, ale snad se chystá na něco jako je kapela MIOS.

   Co říkáš na články, ktarý o vás čas os času vycházejí. Konkrétně minirecenze od J. Špuláka v Rock&Popu (1/91)?

   Já jsem řekl, že jakmile se o nás objeví řádka v Pop&Popu (já tomu tak říkám), končíme s hraním. Recenze, který beru, ať už pochvalný či záporný, jsou od Švamberka (Mladá Fronta, VOKNO atd.). Jinak těch lidí. který dělají do týhle muziky nebo tomu rozumějí je málo. Konkrétně Špulák je kytarová záležitost, takže nevím co se sere na tenhle písek.

   Občas vídám na plakátech značku "Agentura 3" O co se jedná?

   No to je naše agentura. Je to vlastně spojený s krámem, kterej chceme otvírat. Pod AG.3 budeme dovážet kapely, či zprostředkovávat koncerty místním skupinám v Praze, Brně apod.

   Takže něco jako 10:15 Promotion?

   Nó. Prodloužená ruka. Jinak chceme spolupracovat taky s agenturou Rachot.

   Díky za rozhovor

   Radka Šenkýře, člena táborské industriální skupiny 3 se ptali a chlastali s ním pivo Otylýn & Biafra. 7.2.1991.

Stanné právo, Bulletin táborskýho podzemí č.2, březen 1991

Experimentální hudebník Marek Žiška: „Noise pomáhá proti zešílení“

   Marek Žiška fandí nejrůznějším odrůdám noisu a také jej pěstuje prostřednictvím svých třech projektů. Vlastně všeobecně fandí hudbě a taky místům, kde se hraje. Virtuálně jsme se seznámili během série benefičních dražeb, na kterých se podílela i platforma Manifestu úzkosti, na níž rozhovor vychází, protože relácia Bawagan momentálně kromě facebooku nemá, kam text složit. Hlavně jde ale o hudbu, takže v textu klikejte na odkazy a užijte si poslech!

   Jsi ochotný odpovídat i na otázky o svých hudebních začátcích?

   Jasně! I když není moc o čem mluvit... Jediný "tradiční" hudební začátek, který jsem měl, byl na základní škole, kde mě v první třídě dali do jakési experimentální třídy, která měla posílenou výuku hudebky. V praxi se to teda projevovalo jenom tak, že jsme měli všichni povinnou hru na flétnu a jednu hodinu hudebky týdně na víc. Škola to pak po dvou letech vzdala a zařadila nás mezi zbytek tříd, já ještě chvíli po tom na flétnu hrál, ale sekl jsem s ní ve čtvrté třídě. Tím pro mě hudební nauka v podstatě skončila, párkrát jsem se chystal začít s kytarou, ale nikdy to k ničemu nevedlo, byl jsem strašně netrpělivé děcko. Nějaký hudební sluch a smysl pro rytmus jsem ale vždycky měl. Pamatují si, že jsem třeba už jako pětiletý chápal koncept 4/4 taktu, aniž bych věděl, že něco takového existuje. Určitě to ze mě teda nedělá nějakého génia, ale něco vrozeného tam možná bude... Taky si pamatují, že jsem jako malý rád používal každodenní zvuky a ruchy k "dělání hudby" - škrábání o vanu do rytmu a podobné blbosti, takže jsem nejspíš byl experimentátorem fakt už od mala. Jako fanoušek jsem se pak k noisu dostal úplnou náhodou (tenkrát jsem znal jen post industrial, EBM, a asi jeden song od Throbbing Gristle), když jsem, ze všech možných skladeb, našel „Wriggle Like A Fucking Eel“ od Whitehouse přidaný na konec folkového alba od Andiho Sex Gang. Vůbec jsem to tenkrát nečekal, a ta drastická změna zvuku mě malém svalila ze židle. Pak jsem kvůli tomu začal zjišťovat, co jsem to vlastně proboha slyšel, a zjistil sem, že se mi to rozhodně líbí...

   …a i o historii tvých hudebních projektů?

   Deprivation Chamber byl takový echt experiment, kdy jsem vůbec nevěděl, co dělám... Tenkrát jsem byl asi druhým rokem hrozně fascinovaný industrialem (ke kterému jsem se dostal přes goth muziku a punk), chodil jsem na každý experimentální koncert, který v Brně byl (jelikož u nás ve Znojmě ohledně podobných hudebních žánrů „chcípl pes“). Největší inspirace, která mě tenkrát k vlastní produkci nakopla, byl set Cedrika Fermonta, který ještě ve starém klubu Vegalité hrál dark ambient/field recording set, který nahrál v brownfieldu bývalé zbrojovky. To mě teda postrčilo k sestavení prvního EP (s postupem času moje nejvíc frustrující věc, protože to mělo potenciál být mnohem lepší, než bylo, ale holt začátky...) a chvíli po tom jsem měl první koncert, kde jsem předskakoval právě Cedrikovi a Seven Migs of Spring s jejich kolaboračkou The Klank of Črno Migs. Bylo plánované ještě další album, ale to nikdy nevyšlo, napřed nebyl čas, potom jsem si myslel, že jsem ztratil všechny audio soubory. Nedávno jsem je ale našel, takže do budoucna to plánuju dodělat a vydat. Chci se přiblížit zvuku, který jsem si naplánoval už tehdy, jen ta produkce snad bude lepší, přeci jen jsem se za ty roky trochu přiučil. Sea of Poppies byla tak trochu logická progrese. Deprivation Chamber byla z malé části taková znouzectnost, protože jsem si tenkrát nemohl dovolit pedály, mixery, a ostatní "nástroje", digitální noise mi nikdy moc nešel... Potřebuju ten dotykový "feedback", DAW automatizace mi osobně moc nevyhovuje. Produkci něčeho hlučnějšího jsem ale plánoval už déle. Potom okolo roku 2017, když se mi zhoršilo zdraví (a s ním i psychický stav), jsem se rozhodl pořídit si mixer a pár pedálů a konečně začít produkovat noise, jako útěk od reality nebo odreagování. A tak vlastně celý projekt začal. Vzhledem k tomu, že jsem do té doby nikdy s analogovými efekty nedělal, to byl experiment opravdu v tom pravém slova smyslu, protože jsem se musel sám naučit, jak to vlastně všechno funguje, ale snad se mi to nakonec povedlo.. 彼女 je pak čistě jen vedlejšák pro žánr harsh noise wall (HNW), aby se mi to lépe organizovalo. Někteří lidé mají rádi jen přímo noise a harsh noise, a "pomalejší" nebo míň dynamické věci jako HNW neposlouchají, takže mi dávalo smysl to od sebe oddělit. Poslední dobou je většina mé tvorby HNW (čím hůř mi je, tím míň je moje tvorba dynamická... Takový doom/sludge/dsbm efekt v noise, řekl bych, heh) a všiml jsem si, že u Poppies jsou na Bandcampu HNW tracky nejvíce přeskakované, tak byl čas je odsunout o dům dál. 彼女 má okolo sebe taky koncept, který je zatím dost slabý, ale snad se mi ho časem povede rozšířit, asi hlavně pomocí živáků.

   Prozraď prosím něco o inspiračních kanálech a procesu komponování.

   Většinou je všechno čistá improvizace. Některé věci mají tématiku, okolo které ten track stavím („Central Scrutinizer“ byl třeba cely udělaný ze samplů Zappova hlasu, „Hydrangea“ byla budovaná okolo nahrávky prvního zápasu, který měla Hana, které je to věnováno), ale žádné konkrétní zápisy do not nebo tak si nedělám, maximálně jenom poznámky, co kde chci použít, jakou produkční techniku chci vyzkoušet, jakou tematiku vybrat a tak. Pak si prostě jenom stoupnu ke stolu a nahrávám. Většina věcí je dělaná za letu, na první dobrou. Někdy pak přidávám další vrstvu. Později případně používám kytaru nebo basu, protože prostě nemám dostatek rukou. Do budoucna ale plánuji alespoň pár tracků tradičněji produkovaných věcí.

 Co rozhoduje o tom, který hudební nápad půjde, ke kterému projektu?

   Momentálně je to docela jednoduché: dynamická tvorba jde k Sea of Poppies, HNW jdou ke 彼女, dark ambient k Deprivation Chamber. Konceptuálne ty projekty nijak rozdělené nejsou, jde čistě jen o rozdělení žánrů, aby lidé věděli, co čekat. Když má někdo náladu na ambient a po zmáčknutí play se na něj vyvalí HNW, je to většinou dobrý recept na to o posluchače přijít.

   Míváš živá hudební vystoupení? A hmatatelné releasy na nosičích? Jaký preferuješ?

   Živák jsem naposledy hrál někdy na jaře 2012, okolo toho času, co mi vypovědělo zdraví. Od té doby jsem se nikde bookovat nenechal, protože žiju dost ze dne na den, a nechci promotérovi, co mi dá z vlastních peněz šanci si zahrát, znepříjemňovat život tím, že to budu muset rušit týden před koncertem... Teď se ale chystám přestěhovat znovu do Prahy, tak doufám, že tam zahrát zvládnu, když nebudu muset jet přes půl země. Tak snad něco brzy bude. Fyzické releasy mám, jsem za ně moc rád. Ale vzhledem k tomu, jaký je noise (a hlavně HNW) mikrožánr, je samozřejmě po labelech nepožaduju, těžko se jim prodávají... První nahrávku jsem si vydával sám, následovaly dvě kazety od americké Lost Notes Media a našich Korobushka Records, a řezaný split vinyl (s Torturing Nurse) od slovenských Kush Gong Records. Na ten jsem hodně pyšný, mít release na vinylu pro mě byl už dlouho sen, tak jsem moc rád, že se nás Kush Gong ujal. To byla taky první stěna, kterou jsem kdy udělal, plánoval jsem to mnohem víc jako klasický harsh noise, ale protože jsme nevěděli, který label nás vezme, musel jsem to masterovat v mono, a ten track to úplně zničilo, tak jsem ho zrecykloval a použil jako základ té stěny... Recyklování je prý dobrý pro přírodu.  Jako mini-sběratel mám určitě nejraději vinyl, asi proto, že s kazetami a CD jsem žil celý život. Každopádně bych ale nikdy neohrnul nos nad žádným fyzickým formátem. Pro kazety mám taky určitou slabost. Mám rád, kolik se toho s nimi dá hudebně dělat a vlastně i umělecky, od barvy krabičky, po nejrůznější využití pásky. Do budoucna mám třeba v plánu anti-record splitko, které bude udělané pomocí manipulace s páskou. A to by s CD nešlo.

   Sea of Poppies se jmenuje podle té knihy?

   Ne, ne, když jsem začínal, ani jsem nevěděl, že ta kniha existuje. Dodnes jsem ji nečetl, ale asi bych měl, když už je se mnou tak spjatá. Jak jsem vybral ten název si už ani nepamatuju, stejně jako u Deprivation Chamber. Vím, že jsem chtěl něco, co je emočně neutrální-až-potizivní, aby se to hodilo k širšímu spektru pocitů a zvuků, ale přesné detaily už si nepamatuju. Vím, že mi v tom částečně dalo inspiraci I Am A Lake Of Burning Orchids a Pendreczkiho kompozice „A Sea Of Dreams Did Breathe On Me“. Vlčí mák jsem vybral částečně kvůli široké škále emocí, které je schopen vyvolat. Jedna z věcí, které si pamatuju z ranného dětství je, že jsme se s maminkou procházeli a já jí vždycky radostně ukazoval kvetoucí vlčí mák. Pro spoustu lidí je zase ten květ asociovaný s válkou a běžný květ máku zase s drogama… Je toho víc.

 

   Všechny projekty jsou tedy jednočlenné? Hrával jsi nebo hraješ v nějaké kapele?

   Všechno, do čeho jsem zatím dělal, bylo sólo. Momentálně je hrát v kapele docela problém, vzhledem k mému zdravotnímu stavu - člověk nikdy neví, kdy se budu moct dostavit na zkoušku, kdy nebudu schopný odehrát koncert. Rozhodně bych rád někdy zkusil nějakou kolaboraci, zatím je ale většina jen na papíře.

 

 Co je vlastně zajímavé na industrialu?

   Na to se docela těžko odpovídá. V tom makrokosmu umění je to prostě jen další "ideologická větev“. Co se týče osobních sympatií, to se mi během času dost měnilo. Nejprve jsem se o industrial začal zajímat kvůli tomu, jak hrozně jiné a extrémní pro mě noise a PE byly, i jako pro člověka, který do té doby poslouchal extrémní metal a grindcore subžánry. Věci jako Whitehouse byly prostě úplně na jiné umělecké úrovni, takže to pro mě ze začátku mělo takový ten voyeuristický šarm, skoro jako ona známá analogie s dopravními nehodami. Většina lidí nechce koukat na bouracku, ale když se stane, je těžké odvrátit oči. Postupem času, když jsem se o tom žánru dozvěděl víc, jsem ho začal obdivovat pro jeho teorii a filosofii, pro to jak organizované a osvobozující může odmítnutí konvenčních hudebních pravidel být. Rozhodně dává svobodu a možnost se umělecky vyjádřit bez dlouhého studia teorie a techniky hraní. Prostě vezmi si někde u cesty kovovou tyč a dva kameny a máš hudbu. Drahé kytary a studia neznamenají v industrialu nic, jediné, co je důležité, je to, co vytvoříš. Někteří umělci v něm používají třeba jenom telefon a appky, může se tak zúčastnit opravdu kdokoliv. Už někdy od puberty mě taky hodně zajímaly různé experimentální procesy v médiích (způsoby, které se snaží nějak transformovat typický způsob konzumace, maximalismus/minimalismus, transgrese, improvizace...), což mě asi taky k industrialu přivedlo.

   Pomáhá hluková hudba v každodenním životě?

   Nebudu předstírat, že je noise něco extra, v mém životě hraje stejnou roli jako ostatní hudba - způsob seberealizace, odreagování, kreativní vehikl, relax (spousta noisu mě uklidňuje až k meditacím). Když nahrávám, mám na chvíli šanci utéct od reality, soustředit se na umění. A pak samozřejmě komunita, ve které člověk pozná spoustu fajn lidí všude po světě. Takže nejvíc asi pomáhá proti zešílení.

 

 

   V souvislosti se situací v kultuře posledních let je to divná otázka, ale chystáš na rok 2022 něco speciálního?

   Momentálně ani nevím, co bude letos, natož za rok. Letos jsem s vydáním charitativní kompilace rozjel label nazvaný iatrophobia Records, který se určitě budu snažit rozšířit a pokud se něco nestane, rozhodně plánuji víc hudby. 

 

 Karolina Válová 2021

 

Elektronická udělátka a primitivně ozvučené recykláty industriálních maniaků

    Rozhovor s Radkem Kopelem jakožto elektrikářem, hudebníkem, výtvarníkem a především členem kapely Eine Stunde Merzbauten.

   Chtěla jsem se na rozhovor nějak speciálně připravit, ale o Eine Stunde Merzbauten (ESM) jsem moc článků nenašla. Bulvár je naprosto němý a sem tam vykoukne nějaká více či méně vtipná recenze na jejich složitě recenzovatelné nahrávky. Za nejzajímavější dostupný článek považuji rozhovor, který dal Radek Kopel do R.U.M zine dne 1. října 2008, jakožto frontman uskupení Napalmed. O kapele se tam hovoří jako o „kameni českého noisu“, jako o partě „industriálních maniaků“ a také o napojení na metalovou komunitu již někdy od devadesátek… 

   Jak to teda tehdy bylo s tím metalem? A možná i s hardcorem, vždyť jste hráli i na Obscene Extreme Festivalu, ne? Zůstali fanoušci z té doby? Resp. poslouchají váš ještě lidi z těchto skupin-subkultur? 

   Napalmed na OEF vystoupil dokonce 2x a to v letech 2006 a 2011! Pozvání pořadatele Čurbyho je právě jedním z důkazů napojení na HC/metal/etd. scénu. Tímto bych mu znovu rád poděkoval za odvahu! Kapelu Napalmed jsem v roce 2014, na den přesně po dvaceti letech, ukončil. Kromě oslavného gesta, to byl zároveň pokus, zda jsou fanoušci mrtvé kapely ochotni velebit i nově vzniklou, tedy ESM. Zatím nejsem schopen zhodnotit, jaký je výsledek.

   No tak já jsem aspoň z archivů vyhrabala záznam jednoho z vystoupení, jehož součástí je i pěkný taneček s uhlákem. Když jsme ale u těch dějepisů, dávali jste jako ESM, nebo ještě lépe ty sám, v nedávné době nějaký rozhovor?

   Žádný rozhovor jsme v poslední době neposkytli. Máš volné pole působnosti. 

   Mě by to totiž zajímala konkrétně tvá hudební tvorba jako celek. Jakože proč vlastně tahle cesta? Co to pro tebe znamená a kam až to může dojít atd.?

   Celek je nezajímavý. Pokud mohu posoudit, nic jako "má" hudební tvorba neexistuje, tudíž pro mě nic neznamená a nikam nemůže dojít. Baví mě rochnění se ve zvuku, hraní si s efekty, hledání možností, fantazírování a následná improvizace v neuchopitelnu, znění nehudebněního umění, atp., to vše a mnohé další v rámci velmi omezeného rozhledu. 

   Tradiční a už lehce otřepaná otázka na hudební experimentátory, umíš hrát na nějaký klasický hudební nástroj?

   Ne, v klasických intencích slova smyslu. Jsem vyučený elektrikář, což mě hází na druhou, techničtější stranu zvuku. 

   Takže si ty nástroje vyrábíš sám? Přiznám se, že vaše vystoupení bylo jedno z nejintenzivnějších, které jsem posluchačsky absolvovala, zejména tuzemské provenience. A rovněž doznávám, že jsem, poprvé, a snad naposled, protože trénuju, aplikovala špunty do uší. Když si vzpomenu na takový ten "zlý plech"...

   "Zlý plech" jsme nikdy neměli. Pokud sis tak nějaký objekt nazvala, máš zřejmě jinak zaměřenou mysl, hehehe! K první části otázky. Pokud máš na mysli "elektronická udělátka," jsem tak trochu z oboru, jak už bylo řečeno, a jednoduché kousky jsem schopen si zbastlit sám. Na internetu je přeHiršal plánků. Zbylé instrumenty jsou primitivně ozvučené recykláty. 

   Tancuje na vás během koncertu někdo? Pokud ano, jak to vypadá?

   Nikdo netančí. Jen v rámci divadelní show máme managementem doporučeno zvyšovat během performancí pohybovou aktivitu. Chlapci pravidelně cvičí výskoky, roznožky, triky s kytarou, veletoče s paličkami, apod. Zatím však nebyl prostor veškeré atributy předvést, neb se plně soustřeďujeme na precizní zvukovou produkci. 

   Můžeme se pustit i do nějaké tvé osobní hudební historie?

   Napalmed, Abvsvs Mvsicvm, NPLMD, Eine Stunde Merzbauten. Všichni "to" znají, nejeden s k "tomu" vyjadřuje, mnohý o "tom" mluví, každý má na "to" názor... Kotrmelce jsou jednoduché. Napalmed jako kapela existovali od poloviny roku 1994. Po nějakých decentních rošádách ve složení nakonec všichni odešli a já zůstal sám. Myslel jsem, že bude dobré sólovou éru oddělit, proto jsem vymyslel bezsouhláskovou variantu NPLMD. Už jsem ani nedoufal, že objevím někoho dalšího. Krátce to zkusil MartiN.S. (basák ex-F.S.F.I.), poté jsem zlanařil MartiNa.B., a toho prvního jsem po pár koncertech „vykmitnul“. A tak bylo jméno NAPALMED vráceno zpět do víru vášní.“ Toliko přesná definice a zároveň citace ze zmiňovaného R.U.M.zinu. Škoda, přeškoda, že MartiN.B. v roce 2013 zemřel. Éra Napalmed po jeho boku byla výživná v mnoha ohledech. S odstupem si dovolím tvrdit, že jeho vliv byl velmi silný, ponejvíce v oblasti technické a tvůrčí.

   Pak jsi byl chvíli sólo jako Elektrakař? Nebo co to bylo za projekt? Jednou jsi pod touto hlavičkou prý hrál na hudebních improvizacích k avantgardním filmům, které organizuje Pavel Straka tak mocně, že publikum opouštělo sál…

No vlastně ano, díky za připomenutí! Elektrakař je sólo projekt využívající pouze elektronické hračky v minimalisticky sólistickém provedení.  

   Pak mám teda jen k dispozici tu lehce ironickou ESM. charakteristiku z vašeho BandZone profilu, že jste „revivalová skupina věnující se kopírování pocitů“. Vtipný je to určitě, ale odtajni ty přesahy.

   IRONmaidenIE mě baví. Sdělit myšlenku rádobyvtipnou zkratkou. Od revivalového kliše už jsme jako Eine Stunde Merzbauten dávno ustoupili, byť v nitru naší tvorby dozajista, stále přetrvává. Komerční umělci, známé firmy, levitující idoly jsou nám nahony vzdáleni. Jsou lidsky nedostižní a umělecky nedosažitelní. 

   Čím to, že najednou máte i „normální“ hudební nástroje? Viděla jsem harmoniku, kytaru a snad i housle.

   Vysvětlení je nasnadě: "Protože jsem si neprozřetelně napakoval do kapely muzikanty!" Na jejich drobnou omluvu musím uvést, že oni je, oproti mě, používat nechtějí a rádi by směrovali kapelu do hlukových močálů. Já bych se naopak rád vydal k pidlikání. Tímto konfliktem vzniká nESMysl Merzbautenu. Teď mě napadá, že jsem vlastně šťasten, že žiju v době, kdy můžeme tvořit opravdu svobodně. Díky nezájmu posluchačské obce naprosto SVOBODNĚ, při vědomí nadprodukce ultrahovadin.

   Předpokládám, že asi není nějaké jednotné směřování kapely, že se to mění s každou připravovanou deskou, možná i v jednotlivých skladbách. Všeobecně mi přijde, že možná nastupuje míň agrese a víc ironie. Ale to je jen dojem. 

   Směřování kapely je pečlivě producentsky nalinkováno. Jednotlivé kroky sice nejsou se členy kontultovány, ale každý z nás tří vliv managementu pociťuje na vlastní kůži. 

   A co to hraní se slovy? Jak je ostatně patrné i z tvých odpovědí tady, v nichž skutečně nejde o překlepy, ale záměry. Převracíte a ohýbáte slova, skoro jak ty tóny. Nakonec je to redukované jen na zkratky, nejlépe ty netónové souhlásky. 

   Jeden ze schůdků k většímu úspěchu jsou kvalitní texty. Protože nikdo z nás není plodný, uchylujeme se tu a tam (k) pod vodu. 

 15. listopadu 2017 proběhla v pražském klubu Sběrné suroviny akce nazvaná „Vernikoláž“, což byla kromě vašeho koncertu především výstava tvých koláží. Původně byla naplánovaná na měsíc, který se, pro výrazný návštěvnický úspěch, protáhl na půl roku. Citát z tisku: „Představeno je nám dvacet tři kompozic různě umístěných v suterénním největším sále. Některé hledejte až u stropu, jiné třeba nad klavírem. Díla jsou barevná i černobílá, mnohá z nich jsou návrhy přebalů na hudební nosiče, zejména pro Kopelovu bývalou kapelu Napalmed. Společným jmenovatelem děl je rozhodně geometrie a nejrůznější řezy, které původní výjevy symetricky půlí, čtvrtí a posléze opticky posouvají. Někdy jde o nevšední zobrazení industriálních předmětů, jako jsou hřídele, závity, šrouby nebo nářadí, jindy bloumáme snovou krajinou čirých abstrakcí. Kopel svá díla tvoří z útržků starých letáků a údajně vše vzniklo u něj v obýváku, protože atelier nepotřebuje. A to některá z vystavených děl mají stáří i třicet let. Jde tedy o průřezovou výstavu, která zatím v jeho výtvarné kariéře nemá obdoby, byť několik dílčích expozic již měl v domovských Severních Čechách.”

   Jsi tedy rovněž výtvarníkem. Koláže vznikají pořád?

   Bez práce, nejsou koláže. Působení v kapele mi složenky nezaplatí, nutno si tedy hledat další finanční zdroje. 

   Podařilo se vám zařadit po bok místní hudební elity, jak jste měli v plánu při spuštění BandZone Eine Stunde Merzbauten? 

   Tento produkční tah nevyšel. Hudební elita je neprůstřelná, své posty si drží pevně. Důkazem je vstřícnost hudebních médií a tichá podpora posluchačů.

   Ani nevím, zda jsou někde uvedena civilní jména dalších dvou členů a jestli si to vůbec přejí. 

   Pánové by si velmi přáli, ale dodržení kodexu velí jinak. Až dozraje čas, jistojistě se všichni dovíme, kdo je pan Drhola, pan Káč, Mr. Kef, Mr. Dwola, Kok Otto, Foukalín, atp.

   Dost by mě taky zajímalo, jak to v takové kapele vůbec funguje. 

   Naše trio dělá spolu hodně práce. Placený management komunikuje, oslovuje, propaguje, posílá, platí, uplácí. Nakolik to bude efektivní, ukáže čas. Zatím je to nepochybně efektní. Pokud si přečteš biografie, podíváš na filmy, přečteš solidní rozhovory, budeš mít jasno. Na počátku "sex, drahý rokinedról," "ženění, víno, zpět," koncertování po špeluňkách, výtah do vyšších pater kultury, peníze, drógo, alko holé a rychlý návrat kam kdo patří. V naší kapele to nefunguje. 

   Jak dlouhá a trnitá je cesta od nápadu po skladbu? Dá se to vůbec nějak zaznamenat, abyste kompozici podruhé zahráli stejně nebo je to vždy čistá improvizace jen s nějakým rámcem? 

   Nápady jdou do šuplíků, potom do studia zaznamenat. Z filosifilického hlediska je podstatou vždy čistá improvizace, jíž si za nějaký rámec nedáme.

   Prostě, pokud můžeš, rozepiš se o tom trochu, aby to pochopil i někdo natvrdlý, třeba redaktorka Bawaganu…

   I skladník si může přečíst Vergilia v originále. 

Poznámka: uvedený a nově zaváděný termín „zlý plech“ pochází od pana Andronicuse.

Karolina Válová 2019

Hudebník Jan Klamm: „Někomu dělají dobře nože, já se cítím dobře v blízkosti nástrojů, které vydávají zvuk.“

    Preferuje improvizaci. Experimentální hudbě se Jan Klamm věnuje jako promotér, (spolu)zakladatel dvou labelů, redaktor časopisové rubriky a především jako muzikant v téměř desítce projektů, např. Mooncup Accident, No Pavarotti nebo Ruinu. Ačkoliv je mu lépe v roli tazatele, rozhovory dává poměrně často a na rozdíl od fotografií si je nearchivuje. 

   Jak se to člověku přihodí, že si jednoho dne pořídí efekty a začne se věnovat hluku?

   Opravdu netuším, jak se tohle někomu stane. Mně se nic podobného nepřihodilo. Ani bych neřekl, že jsem se někdy začal „věnovat hluku“. V patnácti letech jsem si koupil elektrickou kytaru, protože jsme se s několika kamarády domluvili, že budeme mít kapelu. V té době jsem hudbu poslouchal, aniž bych o ní jakkoli přemýšlel, natož abych měl nějaké, aspoň základní povědomí o tom, za jakých technických podmínek vzniká zvuk. Tím chci říct, že jsem ani nevěděl, že ke kytaře potřebuju mít ještě zesilovač. Asi jsem si myslel, že strčím kabel do zásuvky a stane se zázrak. Teď trochu přeháním, ale zkrátka jsem myslel jen na ten nejbližší krok a o ničem dalším jsem moc nedumal. Řekl jsem si: „Fajn, pořídím si kytaru a pak se uvidí.“ A dál se skoro deset let nic nedělo – alespoň nic, co by v tomhle ohledu stálo za řeč.

Ta zmíněná kapela nikdy doopravdy nezačala hrát, ale kytara mi už zůstala a čekala na chvíli, kdy ji budu opravdu potřebovat. Během následující dekády jsem se soustředil především na literaturu. Hudbě jsem se aktivně nevěnoval, ale sledoval jsem ji, respektive intenzivně objevoval, a postupně jsem dospěl do bodu, kdy jsem si uvědomil, že bych ji chtěl začít sám dělat. Z posluchačské zkušenosti jsem věděl, že se zvukem může účinně a působivě vyjadřovat i někdo, koho nebaví cvičit dennodenně dlouhé hodiny na nástroj a pilovat techniku. A tak jsem v roce 2002 začal hrát v kapele Kaspar von Urbach, která se v prvních letech zvukově pohybovala někde mezi českým undergroundem, kapelami z okruhu No Wave a „písničkovým“ industrialem typu Einstürzende Neubauten nebo Test Dept. Ze začátku jsem samozřejmě vůbec netušil, co dělám, ale postupně, za pochodu, jsem se učil, co je zvuk, jak se vytváří a co se s ním dá dělat. A učím se dodnes, jen trochu jiné věci, než na začátku. A mnohem důležitější než osvojit si technickou stránku věci bylo naučit se to, co dělám, soustavněji promýšlet, a to jak ve vztahu k mým záměrům, tak i v širších souvislostech. Bez toho by to byl koníček srovnatelný dejme tomu s filatelií. Nic proti známkám, ale mně zkrátka chybí to správné geekovské zapálení. Během hraní v Kaspar von Urbach jsem si uvědomil dvě základní věci: že cesta, kterou se chci ubírat, je improvizace a že tzv. hudební provoz není něco, do čeho se vstupuje jako do hotového, ale že ho je třeba aktivně, a nejlíp kolektivně utvářet – a tak vzniklo vydavatelství a promotérský kolektiv Klang-und-Krach. Pak se teprve všechno rozjelo. Byly dokonce doby, kdy dění okolo K&K působilo, jako by šlo o samostatnou scénu. Ve skutečnosti to byly aktivity pár lidí pohybujících v oblasti, která rozhodně nebyla neprobádaná, pouze o ni dlouho nikdo nejevil zájem. Jedná se tedy o dlouhý proces, který vlastně nikdy neskončil – pořád probíhá, a ty dvě zmíněné věci – příklon k improvizaci a DIY uvědomění – pro něj byly naprosto určující. Všechno ostatní, včetně konkrétních nástrojů, efektů a podobně, jsou v podstatě podružnosti.

   Hraješ kromě kytary ještě na další klasický nástroj? Učil ses na ni sám nebo třeba v hudebce?

   Na žádný hudební nástroj jsem se nikdy intenzivně hrát neučil – ani v hudebce, ani sám doma. Čili podle standardních měřítek hrát na nic neumím, ale rád si zkusím zahrát na cokoli, co se mi dostane do ruky. Někomu dělají dobře – dejme tomu – nože, já se cítím dobře v blízkosti nástrojů, které vydávají zvuk. Ačkoli nože začínám mít taky docela rád… Pokud jde o moje schopnosti, možná bych mohl zvládnout hrát rytmickou kytaru v nějaké amatérské country kapele (což je mimochodem něco, co bych někdy rád v budoucnu uskutečnil). Ale ve svojí aktuální produkci, ať už má jakoukoli podobu, používám nástroje v zásadě barbarsky. Nejde mi o to, aby moje hraní působilo, jako bych držel nástroj v ruce poprvé, ale snažím se s ním zacházet co nejprimitivněji – jako kdyby mi chybělo jakékoli povědomí o tom, jak se na ten který nástroj běžně hraje.

   Jak si zaznamenáváš náhlé hudební impulzy, pokud nepoužíváš noty?

   Myslím, že lidi, kteří přistupují ke zvukové tvorbě podobně jako já, nezaznamenávají náhlé hudební impulsy v notách nebo nějakou jinou formou přepisu. Pokud se něco takového objeví, tak je to ve chvíli, kdy hraju, a já impuls jednoduše následuju, rozvíjím, anebo ho třeba zabiju, když se mi chce, případně když nejsem v tom správném rozpoložení, abych ho udržel při životě. Pokud se produkce nahrává, může se stát, že vyjde na nosiči, pokud ne, možná chvíli přetrvá ve vzpomínce, ale mnohem spíš zmizí beze stopy. Všechny varianty respektuju; nahrávky, vzpomínky i mizení pro mě mají cenu.

   Hraješ v mnoha projektech. Všechny pořád běží, překrývají se nebo půl roku se věnuješ tomu, pak pár měsíců jinému?

   Hraju ve více projektech, s různými lidmi, nebo sám, pod různými názvy… Asi proto, že mám rád chaos, ale taky kvůli tomu, že rozkročení mi dává možnost dívat se na to, co dělám, z odlišných perspektiv. V zásadě nic neukončuju. Některé projekty jsou prostě jako pole ležící ladem – půdě to prospívá a vždycky je možné ji zase osít. A když už pro mě ten kousek země ztratil význam, třeba se najde někdo, kdo si na něm vysadí, co bude chtít.

   Co u tebe bylo dřív, techno, punk nebo metal?

   Všechny tyhle oblasti jsem v podstatě jenom štrejchnul. Žánr pro mě není relevantní kategorie – je to relikt minulosti. A techno, punkové, metalové a samozřejmě i jiné, třeba noisové subkultury, které jsou často uzavřenými sférami s pevným znakovým systémem, mi tohle přesvědčení jenom potvrzují. Spousta lidí si zastaralost kategorie žánru neuvědomuje, ale vzhledem k tomu, že poslouchat hudbu je skoro to samé jako dýchat vzduch, mě to ani nepřekvapuje. Málokdy z jakéhokoli prostředí založeného na dodržování pravidel vzejde něco překvapivého. A pokud ano, jde skoro vždy o případy, kdy někdo předepsaná pravidla poruší, čímž de facto horizont dané subkultury přesáhne nebo z ní vystoupí.

   Jakožto velmi aktivní promotér (viz. rozhovor), nejsi už přesycený experimentální hudbou a neutíkáš třeba ke klasice nebo prostě k lesnímu tichu?

   Když se mě na tohle občas někdo ptá, opravdu slovo „přesycenost“ často použiju. A mnohdy se mě ani nikdo nemusí ptát… Ale když o tom uvažuju upřímně, okamžitě si uvědomím, jak falešná odpověď to je. Experimentální hudbou stoprocentně přesycený nejsem, naopak – chybí mi, je jí málo. Je strašné kvantum produkce, která se touhle nálepkou zastřešuje, ale pokud jde o hudbu, která by skutečně něco testovala – svoje východiska, možnosti, hranice, dosah nebo vyjadřovací prostředky –, tak tou se přesytit nedá. Jsem otrávený hudbou, u níž mám pocit, že stárnu, protože mě nedokáže ničím překvapit a poslech – ať už na koncertě nebo z nahrávky – je pro mě jen ztrátou času. Na druhou stranu, aby člověk mohl být překvapen, musí být otevřený možnosti překvapení, což pro mě znamená chodit na koncerty. A protože mě často jakožto návštěvníka neuspokojují, znamená to pro mě i to, že je musím sám pořádat, protože tam je pravděpodobnost, že mě uspokojí, o něco větší. Moje promotérská činnost vlastně vychází z neustálého pohybu mezi znechucením a potřebou nechat se překvapovat. Co by člověk neudělal pro trochu vzrušení… Jinými slovy, nemá smysl nikam utíkat. Stejně není kam. Klasika? S tou je úplně stejný problém. Les je fajn, ale ticho samo o sobě neexistuje. Jestli jsem za dlouhá léta zvukové produkce, a často dost hlučné, něco opravdu pochopil, tak to, že ticho je potřeba vytvořit. A nebál bych se říct, že každá skutečně experimentální zvuková tvorba se nutně musí nějakým způsobem k tichu vztahovat.

   Zkus osobní definici hluku...

   Nemám žádnou osobní definici. Za hluk se obvykle považuje lidskému uchu nepříjemný, nebo přímo škodlivý zvuk. Hudba si ale hluk dávno adaptovala pro své potřeby a odejmula mu velkou část jeho rušivosti. Problematický začíná být zpravidla až ve chvíli, kdy je bolestivý či zdraví ohrožující. Pro mě je v rámci zvukové tvorby hluk hodnotný především tehdy, má-li podvratný potenciál, což bohužel diskvalifikuje značnou část hudební oblasti, která se označuje jako noise. Nejsubverzivnější je stejně podle mě ticho. Obecně k hluku přistupuju v podstatě neutrálně – beru ho jako průvodní jev civilizace, jíž jsem součástí. A nejrušivějším druhem hluku je pro mě všudypřítomná hudba.

   Co je náročnější, hudbu vytvářet nebo o ní psát?

   Těžko říct, co je těžší, ale zdá se, že hrát hudbu je mnohem zábavnější než o ní psát. Obecně musím říct, že z toho, jak se o hudbě většinou píše, nejsem zrovna na větvi, což mi vzhledem k tomu, že mám ve čtrnáctideníku A2 na starosti hudební rubriku, způsobuje permanentní potíže. Málokdo dokáže hudbu popsat, ale spousta lidí se o to snaží, přitom to většinou vůbec není třeba. Převládající model hudební publicistiky je v podstatě založen na tom, že se autor se čtenářem společně porochní v dobře známém bahnitém rybníku. Chtělo by to nějakou hladovou štiku. Dokonce i promýšlení hudby ve společenských souvislostech, které ještě před časem působilo v hudební žurnalistice svěžím dojmem, začíná být až příliš mechanické. Sám se v posledních letech věnuju především editování a píšu jen kratší věci nebo dělám rozhovory. Tím bahno moc nerožčeřím, ale aspoň se v něm nerochním.

   Jaká je historie tvých dvou labelů, s jakými očekáváními jsi je (spolu)zakládal a jak se je podařilo naplnit či překonat? Proč je třeba mít ještě truclabel?

   Klang-und-Krach jsme založili v roce 2007. Jádro kolektivu bylo vždy tvořeno čtyřmi až šesti lidmi. Jak už jsem říkal, výchozí formací byla kapela Kaspar von Urbach, kolem níž postupně začaly vznikat další projekty: Ruinu, Head in Body (později Sister Body), No Pavarotti, Rouilleux, , White Wigwam, , Klamm & Pelikán, , Elsa Aids, , Lightning Glove, , Mooncup Accident, , Naše Ano, Plej Granda Surprizo, Poprvé a za peníze, , Trans Soma a další, ale také leták/zin Styk a jeho DIY „knižní“ edice a taky soustavná pořadatelská činnost. Do širšího okruhu K&K pak náleží častí spolupracovníci jako Jorge Boehringer, Iveta Plná, Romano Krzych, Martin Klapper nebo Dimitar Dimov. Zmíněný truclabel – Blood in the Boat– vznikl jako gesto v době, kdy jsem byl otrávený vším a všemi kolem a především sám sebou, a proto jsem se potřeboval na chvíli demonstrativně osamostatnit. Teď už dlouho leží nečinně stranou, ale až bude potřeba, tak ho zase rozjedu. Záměr, s nímž jsme K&K zakládali, byl jednoduchý: vytvořit to, co nám tu chybělo. V roce 2007 byla v Praze, pokud jde o experimentální hudbu, diametrálně odlišná situace od té dnešní – nic jako DIY scéna v podstatě nefungovalo a zajímavých koncertů bylo pomálu. Kdybychom byli o deset až patnáct let mladší, možná by K&K neexistoval, protože by nebyl potřeba. Ale taky je možné, že by naopak existoval v nějaké radikálnější podobě, reagující na současný nadbytek. Ačkoli pořád hrajeme a vydáváme, naše aktivity jsou poněkud skromnější a rozdrobené. Roli K&K bych přirovnal k úloze němého účastníka večírku, na němž se moc žvaní: sledujeme to hemžení z ústraní a mlčíme. Asi se z nás stávají buddhisti… Kdybych se chtěl pokusit o vtip, mohl bych říct, že by asi bylo lepší hodit doprostřed místnosti granát. To by se z nás stali trochu agresivnější buddhisti – totiž dadaisti. Ale možná by stačilo mlčet významněji.

Karolina Válová 2019

Hlukový projekt No NiTZ aneb Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí a způsobují puchýře

    Tip na rozhovor s projektem No NiTZ poskytl redaktorce Bawaganu Michael Borůvka, který je nejen fanouškem, ale především spolutvůrcem webu CS Industrial 1982-2010, na kterém se vedle článku objevila i vskutku geniální charakteristika tohoto industrial-noise-dark ambient počinu: 

„Ržání rzivých ořů na samém dně undergroundu, kvílení mučeného kovu, sykot vzduchu zahnaného do kouta, hlasy ze záhrobí se zmítají a kopou, repetitivní údery bezcílně bloudící oceánem chaosu, signály z vesmíru, otisk dimenze Akáša do Matrixu, rmutné mantry elementálů uvězněných v táborových strojích, zpěv sester, mrtvých před věky, jež doprovodem zpívá, bez echa letí věčností a v jeho rytmu tíži, v zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů blíží...“

    Po podnětném úvodu plném informací, které by mohly výrazně obohatit i čtenáře této stati následuje na CS Industrial 1982-2010 rozverný rozhovor, v němž Tomáši Plachému, aktuálnímu mozku a všech výkonných orgánů projektu No NiTZ v jedné osobě, kladla otázky Heda. Jako Heda Ševčíková ostatně vystupuje Tomáš i na sociálních sítích…

   S tou Hedou je to nějaká důležitá hra ohledně alter ega? Je Heda v projektu? Hraje na něco?

   Heda není ani pseudonym, ani alter ego. Celé to má ovšem dávnou historii. V 90. letech byl ředitelem sbírky moderního a současného umění Národní Galerie pan Jiří Ševčík a já byl členem výtvarné skupiny „Hnusáci“. Pak jsem v jednom starým baráku na půdě našel první vydání “Mých přátel” s Demlovým vlastnoručním věnováním jakési Hedvice Otcové, tak jsem začal svý obrazy podepisovat Heda Ševčíková, 83 let. První nahrávky No NiTZ jsem potom prezentoval na poslechových diskotékách jako tvorbu této senilní stařeny, souputnice Daphne Oram a Pauline Oliveros.

   Věnuješ se i dalšímu umění?

   Jsem autorem několika básnických sbírek, napsal jsem cyber-hermetický román “Kleist”, z něhož se bohužel zachovaly jen fragmenty. Psal jsem nějaký písničkový texty, něco hrajou Bruder Hans und Bruder Georg, něco Paa Paa, něco Chlupy. Od té doby, co jsem se přestěhoval do Brna, jsem bohužel ztratil dar slova a i přes naléhání přátel jsem v tomto směru zcela neplodný. Pár let jsem se živil jako šperkař, dělal jsem vitraje. Několikrát jsem se ožral tak, že by se to dalo nazvat performativním uměním. Někdy fotím. V poslední době ale většinu času věnuju No NiTZ.

   Jestli jsou data ve výše uvedeném vtipném rozhovoru pravdivá, slaví No NiTZ letos 25 výročí. Jak se za tu dobu vyvíjel styl a odkud přicházely inspirace?

   Na světě existují věci stvořené a věci nestvořené. Věci stvořené vznikají, existují a pak zanikají. Věci nestvořené prostě jenom jsou. Mezi takové věci patří i No NiTZ. Je to vlastně takové mycelium, shluk vzájemně propletených vláken, matrix, akáša. Podhoubí, ze kterého se občas vyloupne plodnice a rozmetá do okolí své výtrusy. To se stalo před 25 lety a nyní se to děje znovu. Styl, tedy podstata mycelia se nemění, pouze tvar plodnice je jiný. Kdybych věděl odkud přichází inspirace nejspíš bych šéfoval celému vesmíru. Vím jen, že dělám, co je NUTNÉ, zřejmě plním nějaký předem daný úkol a jsem jen nepatrnou součástí mycelia.

   Jaký byl první záměr projektu a ideologické směřování?

   Nedokážu už přesně pojmenovat prvotní záměr, pokud tedy nějaký existoval. Spíše šlo o hru, pokus, co to udělá, když spojím jeden zvuk s druhým. Jednu strukturu navážu na druhou. Jeden postup zaměním za druhý. „Náhoda je borec“ – to byla v počátcích základní idea. Vytvořit podmínky pro to, aby zvuk dělal, co umí a příliš do toho nezasahovat.

   No NiTZ byl vždy sólo záležitost? Kdo vymyslel název?

   Ne prvotní No NiTZ byla kolektivní záležitost, měli jsme zkušebnu, kde hrálo několik kapel různého žánrového zaměření od alternativy po HC. Já jsem křičel ve skupině Mrsatec. Párkrát jsme udělali takovou improvizační seanci, kterou jsme nahráli na fostexe. A začali jsme tomu říkat „no nic“, jako že “jak to zní?” “blbě!” “no, nic !” Takže No NiTZ, postě nic , nemyšlení, číslo nula, prvotní vědomí... Navíc se mi to líbí takhle napsaný. No. jako číslo nic, malé i jako obrácený vykřičník. Když jsme se nesešli v dostatečném počtu udělal jsem něco sám. Resumé celého tohoto procesu je zachyceno na kompletu kazet „Oprava sluchového nervu“.

   Společným jmenovatelem toho, co jsem z tvé tvorby měla možnost slyšet je třeskutá agresivní energie a industriální dunění. Jaký je tvůj vztah ke kovu?

   No NiTZ burácí, protože je v klidu, to je základní postulát, “Hluk myšlenek smrti”, tak pravil Nietzsche. Ve smrti myšlenek je ten pravý klid, meditace, osvobození, věčnost... Nelze nakonec Velký třesk nazvat Velkým hlukem? Mám rád mrtvý, zvláště pak černý kov. Zvuk kovu je zvukem doby, ve zvuku No NiTZ je obsažen jakýsi vztek proti stroji, proti nelidským, nepřirozeným podmínkám továren a montážních linek. Jakási zvrácená poezie. Jsem narozen v martově znamení, ke kterému neodmyslitelně tyto analogie: železo, tvrdé, ohnivě rudé a sirnaté materiály. Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí, způsobují puchýře a otoky, vynucují slzy.

   Na co všechno hraješ?

   Umím hrát na vozembouch a jednodušší party na triangl, hudební vzdělání nemám, ale noty číst a psát umím, v hudební teorii se stále vzdělávám. Fascinují mě partitury, ale spíše jejich grafická podoba.

   Jak u tebe funguje tvůrčí proces od nápadu po release?

   Mám spoustu nápadů, které se snažím postupně realizovat. Tvůrčí proces bych rozdělil na dvě základní oblasti. Tou první je sběr a tvorba zvuků. Dost jsem toho nahrál ve fabrice, něco udělal na různých nástrojích, které stavím. Takže mám docela rozsáhlou sbírku zvuků čítající několik TB. Druhou částí je základní koncept, téma, kterému se chci věnovat. Potom následuje vytvoření struktury, na kterou ty zvuky navěsím. A když to projde autocenzurou tak to zmixuju a zmasteruju.

   Co hudební hosté a umělecké spolupráce?

   Zatím jsem s nikým nedělal, ale rozhodně se tomu nebráním. Pořád plánuju nějakou spolupráci s kytaristou a všestranným umělcem Janem Suchým, Bruthrem Janem, zatím to nějak nevychází, čas ukáže... Strašně by se mi do teamu hodil nějaký VJ takže jestli to čtete někdo... tak se ozvěte!!

   Kdybys měl vybrat pět zásadních nahrávek a připojit k nim historky…

   5 nahrávek svých nebo cizích?

Cizích: TG United první industrial, co jsem slyšel

Coil – Horse Rotorvator

PTV – Dreams less sweet

SPK – Machine Age Voodoo --to mám moc rád

Astrud Gilberto – Beach samba-- poslouchám při vaření

Ohledně No NiTZ asi neumím odpovědět, ty skladby jsou něco jako deníkový zápis, mimo mé hodnocení, moc to zpětně neposlouchám, snad s větším časovým odstupem ...

   Pokud ta hudba není on-line, na čem a u koho vychází? Jak je to s Jezerka labelem? Kdo se stará o grafiku?

   Zatím vydávám věci jenom na streamech, jenom Symphony no.10 je na kazetách, nemám problém s tím vydat věci na CD nebo MC je to jen otázka finanční, kdyby byl zájem, tak do toho jdu, zatím radši investuju do studia a nástrojů. S minimálními náklady jsem dal něco na Spotify a Deezer a za prví měsíc po vydání Symphony no.10 jsem měl asi 15 000 poslechů kazet jsem pár rozdal... Jasně CD nebo MC je fajn artefakt, ale pro mě v současný době vyhozený prachy… Jezerka records je net label mého kamaráda z dětství, výtvarníka a hudebníka Roberta Houzara, taky účastníka No NiTZ. Rozhodně doporučuju další nahrávky, který Robert na Jezerce vydal. Grafiku si dělám sám, web i veškerej vizuál.

   Živá vystoupení?

   No NiTZ je zatím jen studiovým projektem, i když jsem v minulosti pár koncertů odehrál. Zároveň se v poslední době množí hlasy a výzvy k živému vystoupení. Takže se na tom snažím pracovat. Dělám na nových věcech tak, aby šly hrát živě. Zároveň pracuju na nějakejch projekcích a vůbec na vizuální podobě. Takže se těšte!

Karolina Válová 2020