Na pomyslném spektru hudby zaujímá industriální muzika pouze malou tenkou čárku, navíc umístěnou až kdesi na samém okraji. Je to skutečnost těžko změnitelná, neboť tato jakási vyděděnost je přímým důsledkem příčin, které jsou fundamentálními znaky industriální hudby samé. Viděno rigorózně: k základním znakům patří vytváření atonálních zvuků, jejich vzájemné vrstvení a skládání do zvukových koláží. Dalším znakem je ohýbání celých ploch zvuků a případně i snažení se z nich tvořit nové rytmy. Prostředky k "výrobě" této hudby jsou různé elektronické krabičky, remixované přednatočené pásky a poslední dobou se úspěšně používají samplovací klávesové nástroje. Přitom tvůrcům jde o vytvoření hudby jako věrného odkazu skutečnosti - průmyslové civilizace, v níž žijeme. Jistě i proto došly svému uplatněné i další původně nehudební nástroje: pneumatická kladiva, míchačky na beton, pily na železo, vrtačky, brusky, sekery a kladiva. Novou oblast hudebních možností znamenalo vytváření zvuků a rytmů na barely, plechy, trubky, pružiny a další různě uzpůsobené kombinace, zároveň hudba ztratila na své atonalitě, pročež se začalo hovořit o hudbě postindustriální. Přičtěme si potřebu značně vysoké úrovně hlasitosti při koncertech a resume je vlastně jednoznačné: kolik lidí je schopno tuhle hudbu hrát a ochotno poslouchat? Hudbu, která nám uštědruje ještě zhuštěnější porci průmyslových zvuků, než jsou ty, jež nás obklopují téměř setrvale.
Kapel hrající industriální a postindustriální hudbu není mnoho a posluchačů je úměrně k nim, Koncerty., když se konají, jsou spíše malou událostí. Jedna z těch větších byla naplánována na 5.-7. duben 1990 v klubu Delta, neb tam se se svým šrotem nastěhoval II. ročník Festivalu industriální hudby, neboli Industrial II.
Ve foyeru klubu Delta, v první den festivalu, mrkaly tři oči obrazovek, z nichž se na přítomné, mnohdy černooděnce, linuly clipy z videozáznamu, A další tři dny jsem byl pokaždé, znovu a znovu fascinován, že jakmile obrazovky potemněly, lidé se zcela automaticky přelévali do sálu, kde měla začít další muzika. Vždy jsem to pociťoval jako automatismus hodný Pavlovova reflexu nebo pokyn Velkého Bratra, skrytého v každém jednotlivci.
Divadlo jako hádanka
Na ztemnělém pódiu se pomalu odvíjel akt beze slov Ždárského industriálního divadla a mátožně trhavé pohyby herců, čtveřice čtenářů novin zahleděných do sebe sama či lépe novin, holčička hrající si a skákající panáka, monotónně variovaná hudba, to vše mohlo a také navozovalo mnoho otázek, leč bez nápovědi k odpovědím. Jednalo-li se o jakési moderní babylónské spletení jazyků, odcizení a nemožnost komunikace, do níž jsou později vtažené i děti ze svého čistého světa, je čirou spekulací. Osobně se mi hodně líbila zadní stínová projekce strojku, který si předl a jedním svým raménkem opisoval kruhový pohyb, strojku, jakoby vzešlého z produkce Marcela Duchampa.
Hádankám učinil konec jeden z herců, když na konci po krátké tiché pauze ohlásil konec představení.
Naděje a rozpaky
Ze Ždáru nad Sázavou přijelo nejen divadlo, ale i kvarteto Skládka kovového materiálu. Vystoupilo s jedenácti písničkami - instrumentálkami, postavenými na přednatočených páskách, kytaře, houslích a hře na kovy. Přednatočené pásky s hutnou rytmikou a bloky hluků vzdáleně připomínaly kvalitní rytmické spodky S.P.K. na LP Leichenschrei. Kytarista a hráč na housle působil vyrovnaně a hudebně ohraničeně rámcovou koncepcí, naopak z obou perkusistů na kovy, jejich improvizované hry a pohybu na pódiu vyzařovaly rozpaky. Pokud kapela obdobnou míru jasnozřivosti a disciplinované práce, jež prokázaly její pásky, časem přenese i na scénu, může mít v budoucnu šanci.
S návštevníky prvního dne v Deltě se loučila reprodukovaná Diamanda Galás.
Koncepce s notami
Plápolavé ohýnky na pódiu uvedly pražskou skupinu Střední Evropa a ta předvedla premiéru čtyřicetiminutového programu "Sláva - Sláva" (hudbu složil Petr Trpák, texty společně s Irenou Kraftovou). Jak již tradičně u SE, svůj prostor dostali dva hráči na pružiny, trubky a další železa. Oproti minulému programu "De Hoc Satis" je nové pásmo více projektované pro elektronické koláže samplingu a větší dechovou sekci - nyní šest hráčů. Nepočítáme-li jeden virbl, úplně byly eliminovány akustické perkuse, které nahradily, podle mého nedostatečně, dvě plástve. Bylo slyšet, vidět a cítit, že i tento program je komponovaný až k prahu maxima.
Změny v nástrojovém obsazení považuji za jednu z možných alternativ zákonitého vývoje, nejvíc patrnému hudebnímu posunu došlo u perkusí - díky syntetickému zvuku vyzněly chladněji. Zdali tato alternativa vývoje byla tou nejsprávnější, je hypotetické. Opět kapela kladla důraz na texty, tentokrát ve finále vyznívaly ironicky vůči polistopadové všelidové euforii a pašáctví.
Možná, aby se návštěvníkům nepletl postindustriál s něčím jiným, tak pořadatelé o přestávce zařadili video Test Dept. "Program For Progress". Všechno běželo jak po drátkách a hlavně s tlakem na přítomné.
A svět se posral
Na programu původně ohlašovaní Abteilung der Intensive Sorge odmítli vystupovat, nadále setrvávají v anonymitě, pouze jeden člen kapely, šedá eminemce českého industriálu - Jaroslav Palát - založil paralelní projekt Suicidal Meditations. Ti zahráli v triu (sampling, kovy, zpěv) hudbu blízkou vizím apokalypsy: dravé, agresivní zvuky a koláže samplingu se staly základem, nad nimž se pohybovaly rytmy a přechody perkusisty na pružiny a kovy. Hlas zpěvačky byl záměrně modulovaný značně zkresleně, a tak ji byl vymezen prostor jakéhosi živého nástroje k samplingu.
Není vůbec bez zajímavosti, že během hlasité a hudebně brutální produkce tria, trvající více než třicet minut, téměř nikdo z posluchačů neodešel ze sálu: možná fascinovaně poslouchali a hleděli. Na obdobně kvalitní veřejně provozovanou hudební atrakci J. Paláta se naposledy pamatuji v klubu VŠ zemědělské v Suchdole 16. dubna 1985. Ale tenkrát skoro nikdo neodešel, pouze v bezmoci si studenti hnojárny zacpávali uši prsty.
Atak na oči, uši a myšlení pokračoval v přestávce videem Einsturzende Neubauten "Hlaber Mensch"; pil jsem už jen sodovku a snažil se v tom bordelu si odpočinout.
Big Beat Plzeň-Hamburk
po předchozí kapele musela mnohá další muzika zákonitě působit jako romantická procházka sadem. Plzeňští Cool to měli o to těžší, co předvedli, Čtveřice s basou, kytarou + zpěvem, bicími aplechy + kovy zahrála muziku na tanyny, neboli na tanec, Zpěvákův projev byl ovlivněn new wave a kytara ve třetí písničce zněla div div ne metalicky. Měli-li industriální renomé získat bubeníka aperkusista, nemohli tak učinit, protože bicí jely bigbeatové figury a perkuse na plechy, barel pružinu a kovy měly podružnou funkci. Rozladil mě nákupní vozík ze supermárketu, jako vystřižený z arzenálu Neubautenů. (Nebo že by pozornost od Paprsků ing. Garina, kteří jej též na pódiu používali?). A vůbec, kdo zná koncerty Einsturzende Neubauten za poslední dva roky, tomu se muselo zdát velmi podobné rozestavení nástrojů na pódiu jako prapodivná shoda okolností. No nic.
Smířlivě, na závěr druhého dne, na nás pokukovali perfekcionalisté Th e Residents ze svých video-clipů. Pořadatelé bylo O.K., nikoho nevyháněli ven do zimy a deště.
Pražská kapela Paprsky inženýra Garina za svou ouverturu zvolila část socialisticko-realistického filmu "Zítra se bude tančit všude" (v hlavních rolích Jiřinka Švarcová a Zdeněk Buchvaldek). Film mě pobavil, potěšil by mě však více před listopadem. Skupina filmem naznačila, že hodlá pokračovat v multimediálních projektech (hudba, film, diapozitivy). Po dělbuchu začala muzika, tři diaprojektory ukázaly tři diáčky a jelo se. Tentokrát bez kytary, místo ní sampling, jehož zvuk skupině rozhodně prospěl a notně pomohl zakrýt chyby v expresivním bouchání bijců na kovy. I dvě brusky si zajiskřily a sedm protagonistů na scéně si trochu odpočalo při třetí písničce s textem "I Fly, I Believe, I Trust" vyjmutou z repertoáru Swans. Kapela tuhle pomalou přeslazenou cukrovou vatu zahrála jako originálové, jenom Zdenkovi Vojtovi Vojtíškovi ke španělce na niž hrál, chyběl nepostradatelný kovbojský klobouk Michaela Giry. A pak až do konce rachot. Musím říci, že tohle vystoupení Paprsků se mi líbilo nejvíc ze všech. co jsem od nich kdy viděl.
Jako by se skupina nechtěla vzdálit z povědomí přítomných, pouštělo se ve foyeru její video.
Minimalismus s jiskrami
Čtyři písničky zahrála čtveřice z Tábora, skupina Trojka. Nosnou konstrukci hudby byly hlukové minimalisticky monotónní přednatočené pásky, o oživení se staral drásavý zvuk zbustřené kytary, efektně ve tmě působila bruska v akci a později elektrická svářečka.
Maně jsem si vzpomněl na loňský festival a duo M.I.O.S., obdobné vnímání a z toho vyplývající podobné výrazové prostředky by se u obou kapel jistě našly.
Hypno-Beat
Dva hudebníci smažili hypnotické figury na bicí, potlačená kytara, snad veselý klarinet a ječení zpěvačky. Tak nějak vypadaly tři písničky brněnské skupiny I. Brněnská. Čtvrtá, poslední, byla koncipována kakofonicky, objevil se v ní saxofon a já si kladl otázku, proč se tahle kapela objevila tady. Nevím.
Rád bych býval řekl, konec dobrý, všechno dobré, ale to bych se přiliš provinil vůči konci.
Festival skončil, industriál zůstává. Je jasné, že výrazové prostředky této hudby a blízkých směrů z ní přímo vyplývajících vybočují z hranic estetických norem daných konvencemi. patrná je i přímá souvislost mezi snahou vidět svět v co nejširších souvislostech a tyto vjemy co nejširší měrou prostředků hudebně vyjádřit.
Jistě, tvůrci a nakonec i posluchači industriálu musí být a jsou vnímaví k paradoxům současného světa, od vědeckotechnického pokroku, který je naším sebezavlékáním do stále těsnějších pout otroctví v civilizaci, přes soužití s přírodou, jež je pouze jejim ničením, po přenádherné proklamace o vzájemném sbližování národů, přičemž zároveň trpíme atomizací lidství v nás a možná již máme geneticky zakódované dezinformace ohledně hierarchie etických hodnot. Ano, ten veškerý možný průmyslový brak, který je stejně jenom odpadem od vojenského výzkumu, nám dává možnost vytvořit jakési zvukové zrcadlo, v němž se můžeme vidět víc nazí a snad opravdovější.
Byl-li zprvu jazz projevem životního stylu černochů na začátku 20. století, pak industriál a vše blízce příbuzné je jednou z nejautentičtějších hudebních reflexí na bílou civilizaci konce 20. století. Nyní je otázkou, jak rychle jsou schopné konvence systému vzít za své, absorbovat dnešní nonkonformitu industriálu. Pro obec to bude znamenat rozšíření hranic estetiky, pro industriál ztrátu progrese, avantgardnosti.
Tedy: industriál může na onom pomyslném spektru hudby i nadále zaujímat pozici tenké čárky na okraji a variovat brutální koláže zvuků s rytmy vydobytými z barelů a pružin, nežli se vyčerpá a vyčpí. Nebo může směřovat ke středu spektra, kde se nalézá řemeslný pop a šedé klišé středního proudu, A nebo se může snažit být otevřený i k neindustriálním hudebním postupům, transformovat se a tím de facto překročit sebe sama a směřovat někam snad k moderní vážné hudbě.
Cesty jsou otevřeny.
Radan Lexa
15. dubna 1990
VOKNO 18
Žádné komentáře:
Okomentovat