Během svého života v Čechách vyzkoušel multiinstrumentalista Petr Vastl bubnovaní v rockových skupinách, jazzovou baskytaru a kytaru i několik folklorních souborů. V Anglii, kam v osmdesátých letech přesídlil, se od Clive Palmera z legendárního psychedelického dua Incredible String Band naučil na pětistrunné banjo a účinkoval s taneční skupinou ve stylu cailidh. Později doprovázel capoeiru a psal divadelní hudbu. Když mu kamarád věnoval housle, zjistil s překvapením, že na ně umí hrát. Po koncertu v Irsku si zamiloval tamní prostředí a ze dne na den se přestěhoval. Jeho směřování ovlivnilo náhodné setkání se Stevenem Stapletonem z Nurse With Wound (kteří v irské Coloortě sídlí od konce osmdesátých let). Vastl, nyní již Aranos (vyslovuj araňoš), se přestěhoval do jeho blízkosti a v důsledku nalezení zázemí i společného hudebního názoru začal vydávat pozoruhodná alba, na nichž mísí své schopnosti multiinstrumentalisty se svobodou undergroundové hravosti, záhadného humoru a nespoutaného zvukového surrealismu. Kromě sólových aktivit navíc natočil dvě alba pod společnou hlavičkou s Nurse With Wound a podílel se i na několika nahrávkách druhých pilířů scény skrytého rubu Anglie Current 93.
Rudí námořní trumpetisté v pianole
Zvukovou hravostí a eklekticismem se Aranos skvěle doplňuje se Stapletonovou zvukovou těkavostí. Bere si z ní zálibu v nejnemožnějším kupení stylových i nestylových výhonků, výměnou nabízí zručnost v ovládáni mnoha instrumentů a nenapodobitelnou zemitost lidového hudebníka s láskou k energickému muzicírování. Připočteme typicky středoevropský patos, prolínající se v mnohdy nepochopitelném průniku s bizarním černočerným humorem a schopností vystavit na základech historky vesmíru i s nejbližším okolím, a přidejme svérázné slogany (zde asi hraje roli angličtina coby nemateřský jazyk), jejichž výběr tvoří názvy kapitol tohoto textu, a dostaneme snad alespoň letmou představu o jedinečném světě tohoto hudebního unikátu.
Nejpůvabnější manifest svého pojetí všedního nedogmatického surrealismu však Aranos dává, když popisuje vznik textů svých písní:
Nejsou moc záhadné, většinou popisuji věci, které jsou kolem mě venku i uvnitř. Je to hrozně jednoduché, zkuste to. Napište o věcech, které vidíte, potom to párkrát trochu přepracujte, vyhoďte, co se vám za týden nelíbí, a je to tu surreálná báseň. A možná, že to byla jenom cesta do hospody.
Mimohudebně mě inspiruje všechno, protože všechno je hudba. Bydlím na samotě, tak slyším vítr, déšť, zvěř, ptáky, potůček. Ve městě auta, bagry, lidi, nekonečné množství zvuků. Jednou se mě někdo zeptal, jestli mám v autě rádio. Asi jo, řekl jsem, ale když jedu v noci daleko, poslouchám auto. Nahrávka by z toho asi nebyla, zní to zajímavě jen v tom prostoru auta, ale většinou je to lepší než irský rozhlas.
Technologie umožňuje použít všechny možné (a někdy nemožné) zvuky, to Bach a Beethoven atd. nemohli. My teď máme všechnu techniku, kterou měli oni, plus věci, o kterých ani nesnili. Samozřejmě to některé lidi svádí k lenosti a oni pak jenom blbnou na počítačích, protože to vypadá snadně. Na druhou stranu, umožňuje to nový přístup k tvorbě. Ale neznamená to, že je tvorba více demokratická. To je lež, kterou stále opakují výrobci a prodejci počítačů. Potřebujete spoustu prachů na počítač, nahrávací zařízení, mikrofony atd. Hrát na píšťalku je demokratické, tu si můžete vyrobit skoro za nic. A například hudba pro šakuhači je vyšší a oduševnělejší než cokoliv vyrobeného na počítači.
Vlastně ani nevím, jak bych to řekl. Jenom tak blbnu ve studiu, jako děcko s hračkami. Protože většinou pracuji sám, můžu blbnout tak dlouho, jak se mi chce. A to je hodně dlouho. Samozřejmě, většinu věcí potom vyhodím, ale to nevadí. Se Stapletonem pracujeme podobně. Jenom tak blbneme a něco možná zní skoro pěkně.
Spolupráci obou přátel můžeme nejlépe posoudit na dvou společných albech - decentně „seznamovací“ Acts Of A Senseless Beauty (1997) a o tři roky mladší jurodivé kolekci hitů a podivných náhod Santoor Lena Bicycle. Zde je setkání zcela kongeniální a výsledek synergický.Podzimnímu chrámu rostou nohy
S druhým ideovým pólem scény - mysticismem Current 93 a magií Coil - se Aranos příliš neztotožňuje, přestože s prvním z nich spolupracoval například na zdařilém albu Soft Black Stars (1998).
Všechny ztracené turbany budou na támhletom repráku
Za typické soundtracky Aranosových dobrodružných výprav považuji dvojici alb Every Bright Body Gleams Green (1999) a Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final World (2001). Jsou plné krátkých skladeb (i když na každém z nich najdeme jednu resp. dvě dvacetiminutové výjimky) těkajících mezi minimalistickou napínavosti a místy až barovými kudrlinkami, polopatisticky servírovaných provařených žánrových citací (blues, orientální motivky) i zcela nezařaditelného úletu či náhlých ohlasů konkrétní hudby v podobě zvuku počítačové tiskárny a rádia. Častou zbraní je hra s falšemi alikvótami. Tóny místy až nesnesitelně napínavě obíhají kolem melodické linky, rytmus je v mnoha případech držen vrstvenými smyčci, jejichž dřevorubecké tahy a štiplavé intervaly mají syrovost conradovského minimalismu. Zpěv se objevuje sporadicky. Konzistentnější z dvojice, Magnificent! Magnificent!, se často vrací k několika základním motivkům, což poměrně výrazně zvyšuje její působivost.
Na předposledním albu Tangomango (vydaném ve fialovém hedvábném obalu s korálky) však Aranos překvapil výrazným příklonem k písni - většina skladeb je rozostřenými písněmi pro skřípavé smyčce v rozervaných kulisách tanga a místy až operetního přehrávání. Zpěv není tak vypjatý jako na Magnificent! a Every Bright Body, díky tomu, že se neomezuje jen na sporadické slogany, má však mnohem více barev, od napjatého šepotu až k temně parodické bluesové mannýře. Z propletené džungle tang občas vypadne překvapení jako například ojedinělá elektronická plocha v závěru 69 Waltonís-Yamamoto Noodles či „přesýpací“ miniatura Return To Commercial Clowning.
Tangové album jsem plánoval už před Transfixiatio. Věděl jsem, že před ním udělám jednu nebo dvě živé desky, abych měl Čas studovat žánr. Vím, že nezní přesně jako to, co si normálně představíte pod slovem tango - chtěl jsem udělat něco trochu jiného, aby to neskončilo jako Carlos Gardel nebo Astor Piazzola. Název Tangomango mě napadl, když jsem objednával obaly. Paní, která to v Nepálu organizovala, potřebovala název hrozně rychle. Vůbec jsem nevěděl, že Can vydali album Tago Mago - to bych byl vymyslel jiný název. Náhoda je náhoda, nedávno jsem hrál s jejich bývalým zpěvákem Damo Suzukim.
Při poslechu alba mě napadla příbuznost s tvůrčí metodou Captaina Beefhearta - Aranos dekonstruuje tango a staví dohromady tak, že se žánrově nemžeme splést, vnitřní napětí a prvek neočekávaného v důvěrně známém jsou blízké beefeartovskému zacházení s blues - za pomocí tradičních zvukových zdrojů rozložit píseň na prvočinitele a ty umně sestavit do chladného homogenního bloku s redefinovanými vnitřními vztahy a zákonitostmi.
Beefhearta mám rád, ale nechci dělat americkou hudbu - spousta lidí ji dělá moc pěkně. Beefheart pro mě zní jako rhythm & blues a od toho se nikdy nedostal, kromě několika kousků, které majÌ kořeny v bílé lidové písni. Nebo Tom Waits, ke kterému mne v Americe i v Irsku přirovnávají. Všechno, co dělá, je pro mě country. I když zpívá· Brechta a Weila. Nemám nic proti country, jsou tam krásné písně a úžasná hudba, ale jsem ze Střední Evropy a tam je tradice mnohem bohatší. Někdy musíme odjet, abychom viděli, jaké bohatství máme doma.
Dno oceánu v plamenech
Druhou stranou Aranosovy sólové tvorby je jeho ambient. Dlouhou plochu napjatých vztahů smyčců a elektroniky nalezneme na mnoha z jeho alb - vzpomeňme dlouhé tracky na Every Bright Body či Magnificent! - dvě desky bychom ovšem mohli označit za výhradně ambientnÌ. Transfixiatio (1997) pro táhlé smyčcové tóny, hebké zvonění, vybrnkávání a jemný elektronický závoj zcela postrádá jakoukoli zvukovou zlomyslnost či výrazný kontrast. Lze u něj příjemně spočinout a dolovat v sobě pozapomenuté romantické usazeniny.
Chtěl jsem nahrát něco pomalého a meditativního, něco, co není jasně v určité tonalitě. Tak jsem použil zmenšený akord a zmenšené stupnice, které nemají jistý kořen. Posledně jsem neuspěl, protože to často zní, jako kdyby to bylo v nějakém G. Lidé se naštěstí většinou nestarají o hudební teorii, tak se jim to líbí. (Mně se to taky docela líbí.) Nechtěl jsem to předělávat a předělávat, až by to ztratilo duši, tak jsem vše nahrával jednou, maximálně dvakrát. Výsledkem bylo asi osm nebo deset hodin nahrávek, z nichž jsem hodinu vybral.
Novinka Bering Sea sestává téměř výhradně ze zkresleného zvuku gongů rozeznívaných smyčcem. Její nálada je působivým vyjádřením krásy a chladu Sibiře za polárním kruhem. Kořeny alba sahají k příběhu Jiřího Nepomuka Příhody - muže, který utekl z Československa východním směrem a který třicet let žil s přírodními kmeny na Sibiři. Hlavní inspirací Hodinové skladby je iniciační procedura inuitských šamanů - za účelem zpochybnění racionality a ega a rozšíření vědomí kandidát tráví pod dozorem zkušeného šamana až tři týdny ponořen do ledové vody. Závěrečné minuty skladby jsou jemně deformovanou písničkou doprovozenou banjem hraném ve stylu clawhammer.
Zlatý undergroundový surfař
Měl jsem teorii, že lidé jsou čestní a že většinou nepotřebujeme banky, policajty atd. Stalo se, že spousta lidí mi zvláště na začátku posílala moc peněz. Párkrát jsem dostal 40 dolarů nebo liber - to jsem nevěděl, co mám říct. Myslel jsem si: to je moc, vždyť je to jenom CD! Myslím, že mě nikdo neošidil, dvakrát jsem dostal méně než 10 liber. Většina lidí poslala 15 nebo 20. Teď vím, že si ho někteří nekoupili, protože se nechtěli rozhodovat, kolik by mělo stát. Tomu taky rozumím.
Mám svoje vydavatelství, protože je to jednoduší. Za Transfixiatio jsem dostal 200 liber, za Every Bright Body Gleams Green - nic. A už ani nemůžu dostat ta CD. Mám jednu kopii alba Transfixiatio, Every Bright Body Gleams Green nemám vůbec, jenom ty mastery. Asi je vydám znovu sám, až budu mít čas a peníze. Když to vydá někdo jiný, hádáte se o obalech, nikdy to není přesně tak, jak to má být atd.
Dělat všechno doma je pro mě lepší. Objevil jsem, že mě to baví - například album Bering Sea. Obal je linoryt, a když vyprodám, vytisknu 10 nebo 20 nových. A každý˝ obal má osobitý charakter. Když jsme připravovali Santoor Lena Bicycle, dlouho jsme přemýšleli, jak udělat obaly. Museli jsme vyřešit mnoho problémů - jak je namalujeme, jak je nařežeme, jak je dáme dohromady, jak tam připevníme CD Udělali jsme jenom 500 kusů, protože jsme se báli, že příprava bude hrozná nuda, to šroubování, lepení atd. Ale naopak - hrozně nás to bavilo. Pak jsem vydal Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final Word, kde jsem musel dělat pár věcí také ručně, a nakonec jsem si řekl, že to asi všechno budu dělat sám doma. Jenom CD jsem měl vylisované ve firmě. Když jsem vydával Tangomango, firma mi napsala, že minimální objednávka je 1000 kusů nosičů. Ale já jsem měl jen 500 hedvábných obalů! A co dělat s pětisty kousky plastiku? Bydlím v přírodě, všechno je tu pěkné a já tam pak hodím hromadu plastu a zprzním své okolí. A CD, které uděláte doma v počítači, je stejně dobré jako to z továrny. Zkusím si všechno vydávat sám. Mám hotové nové album, chtějí ho vydat dvě společnosti, tak se z toho nějak vymluvím.
PS: Přezdívku Aranos mi dal český producent, jehož jméno jsem zapomněl. Hrál jsem v Praze s klavíristkou Majou Elliott, častou spolupracovnicí Current 93. Povídá: „Vymyslím ti nové jméno, s tím svým se nikam nedostaneš“ Za chvíli řekl: „Aranos“ „Co to je?“ zeptal jsem se. „To nevím, ale měl jsem maďarskou babičku, A když bylo pěkné ráno, otevřela okno a řekla: Aaaa, aranos!“
Producent se později zbláznil. Přísahám, že to nebyla moje chyba.
(poznámka 2024, aranyos- maďarsky zlato, zlatý, zářivý)
Petr Ferenc, HIS Voice, 2005
Žádné komentáře:
Okomentovat