Hudební experimentátor NBDY: “Hraju harsh noise, protože mám rád ticho a když hluk, tak svůj!”

   Psaná kulturní rubrika relácie Bawagan už dávno není jen o punku. V nezvykle osobním a částečně multimediálním rozhovoru v úvodu fúzujícím s encyklopedicko-esejistickými výlevy se představí NBDY.

   NBDY je hudebník, částečně i performer, vydával zin BBD (aka Black Block Dog) a je spolumajitelem labelu “Dog Bless You Records” (DBY Records) orientovaném především na desky. Různým fanzinům a podobným undergroundovým médiím už dal pár rozhovorů, které se týkaly psů, vydávání vinylů a grafiky. My se soustředíme především na tóny, respektivě na šumy až hluky. NBDY své skutečné jméno nikde neuvádí a zkrácený anglický pseudonym si vybral podle svých slov protože: “všichni jsme jen hovno mezi božskými prsty, všichni jsme nikdo”. Ačkoliv ho baví různé hry, mystifikace a možnost utajení, vlastně “nicneříkající a nikohoneoznačující” pseudonym zvolil především proto, že chce být známější tím, co vytváří, než tím, kdo je. Ale i tak, podle veřejně přístupné diskografie zjistíme, že varianty “nikoho” sahají až k “černým voříškům”: Mr. NBDY, Mr. Nobody, Mr.NBDY, Mr.NBDY!, Mr.Nobody, NoBody, The…(Nobody), ノーバディー ; Black Mut; Černý Voříšek; Black Mut.Ant.

   NBDY má totiž rád psy. Psy a mravence. A ty psy natolik, že se od feny s černou srstí, již dvanáctileté psí dámy jménem Blondie (familiárně Blondýny) nechal zaměstnat právě v DBY Records. Blondie má totiž výhradní právo rozhodování, jakožto majitelka 51% podniku. A tak label nevydává singly, ale psingly, na přebalech vinylů se objevují otisky psích tlap a v některých skladbách vedle více či méně tradičních (elektro)nástrojů kvílí a pískají psí hračky, sypou se granule nebo chřestí vodítka. DBY Records především na vinylech vydává sice podivné až lehce úchylné věci, ale jsou to záležitosti poměrně taneční a místy i barevné. Je to takový lehce ironický boj proti na alternativní scéně většinou vládnoucí temnotě, melancholii a smutku. V této filozofii se odráží inspirace právě psím životním postojem, který je programově antidepresivní a nezatížený existenciálními myšlenkami na možný konec. Podobné psiny, tedy hudební aktivity, byly často benefiční a podporovaly psí útulky. Nejen o psech a taky trochu o lidech dost dopodrobna vypovídá rozhovor, který NBDY v roce 2016 poskytl pořadu „Špína“ na Rádiu Wave. (Zde doporučujeme si rozhovor poslechnout pro intertextový zážitek a vyšší míru empatie nebo naopak neposlechnout pro vyšší míru prvotního překvapení a mírné dezorientace.) Ve zmíněném rozhovoru NBDY prozrazuje, že civilním povoláním je zahradník. Což znamená, nespornou společenskou výhodu, protože „vrah je vždy zahradník“ a také zálibu v rukodělné činnosti. Nemá moc rád počítače, které nevyužívá ani hudebně ani graficky. Vše si chce ohmatat a očuchat, sžít se s tepající matérií. Nesnáší šeď, šablonovitost, uniformitu, sterilní strojovou výrobu. A taky to, že dílu chybí osobní vklad a nějaký otisk autora. Občasné chyby jsou totiž jako ty otisky psích tlap, jedinečné a originální. Taky se snaží, aby na čtenáře či posluchače dýchla ta piplavá dlouhodobá práce. Rozhodně mu v rámci vydavatelské činnosti nelze upřít velmi kreativní nápady: růžový vinyl, 40-ti stránková kniha s obrazy zvířat pózujících se singlem jakožto součást přebalu, release pouze jako stará kazeta bez pásky jen s download kódem, hranatá nehrající deska pouze s textem, krabička na nahrávku napěchovaná párty konfetami… V tomto světle se zdá, že se z hudebníka natolik zaměřeného na osobní rozměr skladby a nahrávky stal noise hračička, který do své hudby může nešablonovitou a nestrojovitou metodou zakomponovat úplně všechno. Přes občasné zneklidňující až varovné zvukové agrese a výlety na okraj audiokapacity se najdou i skladby až filozofické nebo vyložené zábavné, odnášející mysl daleko od všednosti.

   Umíš na hrát na nějaký klasický nástroj? Přečteš noty?

   Neumím hrát nějak extra na nic, ale pár not znám, to je jasný, ale asi bych nezapsal notově nic, co by dávalo smysl. Ale mám split desku s X Eyes, která je neviditelná, ale obsahuje notovej zápis a pokud si to podle not zahraješ, tak se dočkáš i hudby. Moje strana má jen text, ale dohromady to maká jako kolaborace... Ale nikdy sem to neslyšel. 

   Jak se to stane, že si člověk sežene krabičky na efekty a začne nahrávat. Dá se vzpomenout na nějaký zásadní impulz nebo to jen tak vyplynulo?

   To je díky mojí posedlosti tichem. Mám fakt rád ticho a nesnáším, když ho ruší nějakej křik, ruch, bordel a tak je snadnější ho tvořit sám a utéct tak kraválu okolního světa. Uděláš si vlastně takovej soundtrack pro klid svojí duše. Ale prvotním impulzem byla expanze noisu v power violence a punk deskách, který sem žral na přelomu let 99/2000. Spousta těch kapel mělo nějaký vsuvky, intra nebo tak něco a mě to bavilo a začal jsem hledat víc. Možná díky tomu má můj hluk určitý poselství, ale není to tak sice vždycky, ale s nějakým typem poselství rád pracuju a je jedno, jestli je pozitivní nebo negativní. V mým zvuku najdeš všechno, co mě ovlivňuje. Ve všech smyslech. První efekty sem pořídil spoustu let zpět, testoval jsem veškerej hluk, kterej jsem dokázal dostat z kytary a basy. Ale za posledních 6 -7 let sem naprosto zahryzlej do harsh noise a pořád se snažím někam posunout. Nejvíc se mi líbí, že nejsi vůbec ničím limitovanej a seš sám svým pánem. Neexistuje pravidlo, kterým se máš řídit, a ta svoboda je to, co mě na tom všem baví asi nejvíc.

   Byla dřív grafika nebo hudba? Postupuješ při komponování podobně jako u výtvarné činnosti? Ovlivňuje jedno druhé?

   Oboje přišlo současně, ale věnoval sem se víc grafice, byla levnější a dala se u toho poslouchat halda desek. Nutno ovšem říct, že s grafikou jsem začal tak v roce 2000 a tehdy nebylo tolik možností a informací rozšiřujících obzory v oblasti hluku. Prostě jen pokus/omyl typu delay, kytara + fén ... proto mě to bavilo, ale nehledal sem v tom nic jako „lajfstajl“. A tak jsem si dělal koláže, dokresloval je a v dnešní době to dělám pořád, ale víc se věnuju hluku a pak až grafice. Ve volným čase vyhledávám oboje ve stejný míře. Mám doma haldy zinů a kazet a oboje dokáže vykouzlit úsměv a potěšit mou starou duši. Zatímco moji kámoši se s věkem uklidňujou, já potřebuju větší a větší brut a špínu. Ovlivňuje mě oboje a vzorně to spolupracuje. Můj poslední grafickej zin Silence Defusal je čistej worship noisu. Každá ta grafika tam je ovlivněná nějakou nahrávkou. Asi největší podíl mají Action/Discipline - Hard Lesson. Na konci zinu je top ten, kterej měl na zinu 90% podíl. Miluju tu ritualitu hluku, nůžek, lepidla a mojí mysli. Pokud sem pod stresem, tak mi to fakt jde hodně od ruky...

   Jen letmo jsi zmínil Josefa Váchala, že lezeš na místa, která měl rád on, a sám hledáš podobná. Ještě něco k němu?

   Bůh. Mám ho strašně rád. Líbí se mi jeho způsob existence, přístup ke všemu, ten fuck you odér vůči lidem, tvrdohlavost a zapálenost pro DIY. Měl rád psíky a neměl rád auta. Vím, že by mě neměl rád taky, ale já bych se na něj nezlobil. 

   Vydávají rostliny zvuky? Co nového tě aktuálně baví v oblasti zvuků? Osobně jsem o podobném začala uvažovat teprve nedávno a třeba zjišťuju, jakou škálu má tyčový mixér. Jinak zní dýňová polévka a jinak mixovaná hrachová kaše.

   Vydávají, to je jasný. Ale jak co je chytitelný. Často zachytitelná je třeba Netykavka vystřelující semeno. To tak zvláštně pukne, že pokud víš, co to je za zvuk, tak si ho pak uvědomíš, jakmile ho příště uslyšíš. Moc krásnej zvuk je běh mravenců po suchým listí nebo praskání větví. Letošní rok je na praskance hodně bohatej. Semen a plodů je všude tuna, tak to větve neunesou a praskaj. Nevím, jestli to je ten zvuk, co si myslela, ale je to jeden z nejvíc chytitelnejch zdrojů hluku v říši rostlin. A to, co píšeš o mixéru je pěknej postřeh. Vzpomínám, že někdo kdysi řek: „všechno je hudba a hluk byl první hudba“.

   V tom rozhovoru pro pořad „Špína“ jsi tak trochu popsal proces vzniku skladby. Že je to reakce na náladu (pocit, nápad), která vzniká nejčastěji v přírodě. Tu se pokusíš přenést, případně nějakou nehotovou rozpracovanou věc posíláš dál, pokud zrovna s někým spolupracuješ. Musí se taková záležitost rovnou nahrát? Nebo existují nějaké značky jak podobnou hudbu zapsat? Je ji tedy možné znovu přesně reprodukovat?

   Zapisuju si to do hlavy a vařím si to v myšlenkách a pak to většinou poznám a vím, kdy to nahrát. Prostě nálada to poví. Určitě existujou nějaký notičky, který ti udávají ten směr, kam zvukově zajít, ale ono to spíš vyplyne ze situace. Pokud jsi posedlej jako já, tak to prostě v sobě máš. Nejhorší je, že to zahraješ, nahraješ, ale nelíbí se ti to a s odstupem času to máš fakt rád a háže tě to do toho období vzniku. Zápis nahrávky nejde, ale ten emoční zápis nad tou nahrávkou je a je dost silnej.  A co se týká kolaborací, tak přesně je to tak jak píšeš. Někdo pošle nějakou kostru a ty jí doděláš, nebo někdo další ještě po tobě. A je jedno, jaký je pořadí. Mám tenhle proces rád. Vžíváš se do nálady jinýho člověka a žijete v tu chvilku jako jeden organismus. To je fajn pocit a hlavně to dokáže sblížit.

   Živá vystoupení jsou vždy trochu improvizace? Míváš při nich i videa?

   Ohledně videoprojekcí, dělal sem s pár lidma něco během dvou večírků a vzpomínky na ně mám fest rád. Oba byly po boku Hurrykkane, což je moc šikovná, lehce filmově perverzní Slovenka Katarina, která prostě udělala jeden 15ti minutovej film, a druhej 10ti minutovej, Já je využil jako noty, čuměl jsem na video a hrál podle něho a podle svejch emocí a na super PA. Oba filmy byly hodně drsný, ten kratší byl na téma, co sem navrhnul: diktatura dnešní doby. Hodně jsem tehdy četl o Kenpei Tai, což bylo takový japonský císařský gestapo/tajná policiev v tom filmu se to hodně odráželo a bylo to „freak“, jak říkaj mladý. To sem si fest užil, ale nemyslím, že by vizualizace a zvuk měly jít ruku v ruce. Dost jsem se tím postupem namlsal. Pak jsem hrál na nějakým večeru umělců, který nevěděli o noisu nic, nebyl odposlech, neviděl jsem co se nade mnou vlastně na videu děje a taky to tak dopadlo. Bylo to prej dobrý, ale on tam do toho harshení pouštěl třeba Krtečka nebo co. Prostě už nikdy víc, hehe, od umělců radši dál. Ale třeba se pletu a bylo to dobrý, každopádně emočně to pro mne byl mrtvej večer.  Vizuál není třeba, bez projekce je často parádní temno, tma a intimno. I tak to může mít koule. Míň je někdy víc.

   NBDY je tedy kapela-průtokáč mnoha lidí, často ovšem vystupující jen s jedním členem. Oficiálně hraje od jakého roku, kolik tak odhadem bylo těch spoluprací?

   NBDY není průtokáč, NBDY jsem já, průtokáč se označuje jako NOBODIES , takže v diskografii to poznáš a nebo různý kolaborační nahrávky, který jsou označovaný lomítkem. Hrál jsem ze spoustou lidí, spoustu jsem jich taky odmítl, v dnešní době už si fakt vybírám. Ale co bych asi vypích, byla kolaborace s Paregorikem. Taky sem si strašně užil kolaboraci s Talk=Trouble/Noitt, nebo s Tube Tentacles ze Španělska, vydala se z toho i kazeta pod názvem „Tubodies“. Skvělá vzpomínka je na nahrávání kolaborační desky s Amps For Christ/Rehgrafsivart . Za zmínku taky stojí nahrávka z mýho poměrně čerstvýho projektu Těla Duchů, kde kromě mě je ještě Michael T Ruiz, kterej to mydlí na škopky u GASP, což je legendární experimentální grind bordel/sludge. Ale každej ten večer, kdy jsem hrál live s někým, nebo sám byl skvělej. Tohle jsou věci, co mám momentálně v paměti, bylo by toho hodně. Jen vím, že si chci zahrát kolaboraci s Drénem. To je můj hrdina a opravdovej brother. A taky chci vychválit Urkhagaan, což je nová drone senzace a další super ambientní drone peklo je Koroze. To myslím dostane spoustu lidí, a pokud to kluci nezalůzří, tak se mají ušní bubínky na co těšit. Nejde prostě vychválit všechny, ale těch dobrejch věcí okolo mne je hromada a těší mne, že tam je i ona osobní rovina, která všemu dodává potřebnou váhu, že člověk má o co opřít. Tím, že tyhle lidi znám se jejich hluk stává opravdovějším. Za to díky! 

   Píšeš zin, o kterém je tajemně málo informací… Zmiňoval ses o něm jako o určité výpovědi doby, něco jako na způsob deníku. Co je vlastně hlavně obsahem (recenze, upozornění na zajímavé hudební projekty, činnost kamarádů) a u všeho je důraz na grafickou a výtvarnou část? V jakém nákladu vychází a jaký má asi čtenářský dosah? Je česky nebo anglicky, popř. kombinace?

   Zin vycházel cca od roku 2012, ale už nevyjde. Dělám teď ty grafický věci. Je to snadnější a prát se s lidma o deadline je prostě zlo, doteď čekám na odpovědi třeba do druhýho čísla, třetího, čtvrtýho.. Obsah byl vesměs jako představení toho, co mi v tu dobu bylo blízko, spíš deník toho roku, období. |rozhovory, recenze, reporty, psíčkaření atd.. Zin měl dost velkej dosah, pro mne osobně asi větší než pro čtenáře. Člověk díky tomu poznal spoustu lidí, který měl rád a poznal je víc. Některý by zas radši nepoznal. Vtipný bylo, že hodně lidí bylo na hranici tvůrčí chudoby, tj. měli venku jednu, dvě kazety nebo split, ale tvářili se jako mistři světa a lidi, co měli venumetrák věcí, tak byli úplně v pohodě. Párkrát sem ani něco nedotáhnul do konce. Ego tázaného zabíjelo chuť na poslech jeho hluku/hudby a stejně tak zvědavost po odpovědích.  Zin vycházel v rozmezí 50-120 ks, záleželo na obsahu a nějaký číslo vyšlo i v CZ/English, ale to bylo vždy jen to grafický. Lokálové si to stejně nekupovali a poslední číslo zastalo uvězněný v rozbitém PC v lednu 2018 a tak tam už zůstane. Chod světa to neovlivní a já se můžu zase posunout jinam, dál. Celkově vyšlo asi 7 čísel.

   Co stojí za zmínku ohledně labelu? Majitelé pořád stejní nebo jste přibrali někoho do smečky? Paní (spolu)majitelce je fakt 12 let?

   Jojo, mojí nadřízený je už 12 let, ale momentálně jsme ve stádiu stagnace. Labelů je plno, asi i lepších, zajímavějších a já nejsem dobrej obchodník. Rád jsem desky dával, prostě dotoval většinu labelu a jen pár titulů bylo tak našláplejch, že se zaplatilo, co bylo třeba a já byl na nule. Byl sem neprofitní a teď pořád vydávám věci, ale jen malým nákladu a eshop/distribuci už nevedu. Je to nevděčná, ale musím uznat, že hezká a tvůrčí práce. Od nahrávky v mým obýváku, přes obal, zabalení, kompletaci, a odeslání někam, kde sem ještě v životě nebyl...  Hluk je moje náboženství a mám ho rád, ale musím už myslet víc hlavou, než srdcem.

   NBDY zahraje třeba 7. září 2018 v pražském klubu Punctum na akci s podtitulem -Krátce, jasně, hlasitě. Sériově, případně paralelně- pod heslem “Cut up harshtronics. Noise is my religion!” po boku projektů Kazehito Seki, Massola, Der Marebrechst nebo Säkkikangas. 

Karolina Válová 2018

Lo-Fi projekt Vojenská nemocnice: „žádná show, bez videoprojekce, ideálně tma; důležitá je jediná věc – zvuk“

   Za sólovým projektem Vojenská nemocnice stojí Klaus Mike Hübner, který o sobě tvrdí, že je „vyloženě Lo-Fi člověk“ a milovník vysokých frekvencí.

   Během našeho seznamovacího mailování jsi uvedl, že plánuješ vydat „on-line album“ 28 let Vojenské nemocnice s tím, že máš skoro 80 nahrávek a nejsi si jist výběrem… Už se to nějak rýsuje?

   Tak mám ten předvýběr, ale nevím, zda tam mám dát to, co mi samotnému přijde nejdůležitější nebo to, o čem si myslím, že by se to někomu mohlo líbit. Možná si nechám poradit… Jak to provedu technicky, také ještě úplně nevím. V tomhle jsem laik.

   Udržet 28 let stejný žánr a směr asi ani není možné…

   Nikdy jsem neměl pocit, že moje tvorba patří do nějakého žánru, rozhodně jsem nikdy neměl touhu, někam patřit. K čemu by to bylo? Vůbec nevím, zda to někdo poslouchá. Poslouchám to já. Proto jsem ani neměl zájem něco vydat ve větších číslech. Skoro všechno jsem rozdal mezi kamarády. Spousta CD jsou unikáty, od kterých mám jen digitální kopie.

   Hudba se postupně proměňuje...

   Začínal jsem s naprostým minimalismem, byly „skladby“, které měly zvukový materiál kolem 100 KB a pořád se mi líbí. Zkusil jsem aleatoriku a nejrůznější způsoby jak přepsat nehudební předlohy do zvukových šablon, například šachovou partii nebo lyriku od Kurta Schwitterse. Poslouchat se to moc nedá, ale přece jen jsem rád, že jsem takové věcí dodělal. Pak přišel vliv z Ukrajiny, ten je znát kolem 2002/2003. Vždycky byly různé věcí, co mě ovlivňovaly jako noise, drones, různé world-music komponenty, třeba arabské, africké, ale i moravské. Řekl bych, že jsem se obvykle snažil, aby album mělo koncept, třeba „Fenster & Balkon“ nebo „TESLA ORWO BOX“. Spousta nahrávek ovšem vznikla i přímo, z nějaké konkrétní nálady jako v „Meine Drohne“ nebo „Mein Organum“. V poslední době jsem měl zase nápady, ale chyběla mi síla je dotáhnout. Chtěl jsem třeba po svém interpretovat německé proletářské písně…

   Jaký byl první záměr projektu Vojenská nemocnice?

   Záměr tam nebyl. Vždy jsem miloval hudbu, nezbylo nic jiného než sám něco začít tvořit.

   Proč takový název?

   Původně jsem používal anglický název Infirmary (podle „Infirmary Waltz“ od Edwarda Ka-Spela, považoval jsem to za perfektní skladbu). Jakmile jsem se dostal blíž a blíž k češtině a k Česku, tak jsem chtěl český ekvivalent, název Vojenská nemocnice mi přišel nejbližší. Zatím poslední CD natočené jako spolupráce s ukrajinským projektem Naughty Saw se jmenuje „Feldlazarett“, což je zase německý výraz pro totéž.

   Tuhle nahrávku vaší kolaborace jsem si poslechla, a kromě hudby mě zaujaly dvě věci: bylo to natočené na minulý přestupný rok, tedy 29. února 2016 a taky veselá sebecharakteristika Naughty Saw jako „experimental, field recordings, drone, dark ambient, industrial, power electronics, noise, and other dub…“

   Co se týče celkového vyznění, tak je tam určitě víc slyšet Naughty Saw než Vojenská nemocnice, v poměru asi 3:2, ale mám tu nahrávku hodně rád. A těch CD mám ještě docela dost doma. Čtenáři, jestli ho někdo chcete, napište.

  Společným jmenovatelem té spousty hudby, co jsem měla možnost slyšet je minimalismus a určitá naléhavost sdělení, byť často bez agresivity… Značnou zvukovou roli dostává příroda, fandíš jí nebo lidem?

   Ano, minimalismus zní fajn, sám bych ještě chtěl dodat, že jsem vyloženě Lo-Fi člověk. Ostatní podle nálady. Pochopitelně dokážu cítit hněv a zobrazit ho i v tvorbě, ale příliš často to není. Někdy se tam možná projeví smutek, ale většinou bych řekl, že vlastní emoce jsou spíše upozaděné. Doufám, že je vyvolám u posluchačů. Člověk je součástí přírody, i když se dost často tváří, že tomu tak není. Dokáže kvést a shnít. Jediný rozdíl, který vidím je ve způsobu, jak s ním komunikovat. Rozhodně nejsem misantrop.

   Na co všechno hraješ?

   Na to, co mi přijde do ruky… zatím jsem skoro všechno zvládl, až na saxofon, ten mi nešel, ale saxofon stejně nemusím… Opravdu jako zdroj zvuku může fungovat všechno. Na jednom CD z BOXu (10 CD) jsem třeba rozmlátil různé CD, dále použil klasické instrumenty jako kytara, housle, klavír… Všechno to tam někde je, ale jak říkám… Lo-Fi laicky. Lo-fi-fields!

   Jak u tebe funguje tvůrčí proces od nápadu po release?

   O tom jsem nikdy nepřemýšlel – nápad – nahrávka (nebo nápad – koncert), to jo, ale release? Nene… Někdy si jen tak sednu, i naprosto bez konceptu, postupně něco zkouším, většinou to pak zkazím a vyhodím, ale někdy takto vznikly i nahrávky, které mám dodnes rád. Jo, a k releasům… Jeden koncept bych vlastně popsat mohl. V roce 2002 u mě byl na návštěvě můj dlouholetý kamarád s uměleckým jménem Der sensible junge Mann (DsjM). Domluvili jsme se, že si během pobytu nahraje své sólové album a já taky. Nazvali jsme to pracovně sesterským albem, podle Current 93 a Nurse with Wound, kteří to v devadesátých také jednou takhle udělali. Mimochodem mezi oběma projekty je spousta, vážně velká spousta paralel. DsjM byl i nejdůležitějším členem našeho projektu Heldenmutter. Byli jsme tehdy s výsledkem nahrávání docela spokojeni. Nazvali jsme to „Be Up To Mischief“. Spokojenost vlastně byla velká až do té míry, že jsme se o 6 let později, ještě společně s dalšími, rozhodli nahrát „Be Up To Mischief 3“ jako závěrečné album právě od Heldenmutter. Byla to tehdy velká sranda, společně jsme vybírali nejrůznější hudbu od popu, přes folk až třeba po Kraftwerk… , například Gabriel/Bush, Coil, Slayer, ABBA, t.a.t.u., Nohavica, Cathedral, Boyd Rice, Beuys… a dělali z toho velmi svérázné cover verze. Celé se to nedá brát vážně.

   Co hudební hosté a umělecké spolupráce?

   Spolupracoval jsem se svým bývalým studentem Matějem. Myslím, že jeho projekt FUNGITRASH je známější než Vojenská nemocnice. Pak na posledním CD s Artjomem z Naughty Saw. Vždycky jsem ale měl nějakou podporu od kamarádů nehudebníků. A dost dlouhou dobu trval, také kamarádský, projekt HELDENMUTTER, o kterém už trochu byla řeč. Hrála nás tam spousta, ale k projektu Vojenské nemocnice už pak přispěl málokdo.

   Kdybys měl vybrat nějaké zásadní nahrávky. A kdyby to šlo, připojit k nim historky…

   „Sie und ich fallen“

   Za tímhle je historka vtipná a týká se tzv. „Datenrestů“, přeloženo do češtiny, „zbytků dat“. Dost se mi totiž stávalo, že se v různých nahrávkách objevily zvuky navíc. Nikdo neví, odkud se berou, ale existují. Tak jsme s kamarády věřili na teorie „ghost in the machine“ (něco, co neovlivníme a co si „the device“ přidá sám). Úlet, že jo? Celé tohle album je sestavené z „Datenrestů“, které se objevily na magnetofonových páscích mého otce. Nahrával si kus života písničky z rádia z tehdy „západního“, tudíž zakázaného vysílání, z televize, různě… a vždycky se k tomu nahrály nějaké zvuky navíc, které tam nepatřily. Všechny jsem je vybral a udělal z nich album. Dělal jsem k tomu doprovod na keyboard, ale ten bych dneska už asi vynechal. Z tohoto nápadu jsem ještě čerpal na „TESLA ORWO BOX“, což považuji za nejpodařenější projekt…

  „Aus ner Hymne“

  Příklad „aleatoriky“, v podstatě to nahrál můj syn, kterému tehdy bylo asi osm let. I titul vymyslel, hodně ho to bavilo. Ale nějakou výraznou hodnotu pro nezasvěcené posluchače to asi mít nebude…

  „UKRAJINA PATTERN 1“

  „Ukrajina Pattern“ mám dodnes velmi rád. Jsou tam dva hlavní komponenty. Jedním z nich je klavír. Celé album vzniklo na Ukrajině, kde jsem kromě svého AMIGU neměl v podstatě nic. No, vzal jsem si knížky. Jedna z nich byla „Die schöne Magellone“, kterou napsal Ludwig Tieck, německý představitel staršího proudu romantismu. Obsahovala typické rozervané, místy temné básně, díky kterým jsem pak složil melodie. Nahrát jsem to mohl až po návratu do ČR. Jo a ten klavír… Jednou jsme se víceméně náhodně dostali do Jihlavy a byli narychlo ubytovaní v paneláku. Ten byt byl krásný a v něm klavír. Tak jsem jím doplnil nahrávku.

  „TESLA ORWO BOX“ 

  „To“ je největší, nejrozsáhlejší projekt, který jsem dělal, trvalo mi to cca 2 roky. Měl jsem k dispozici veškeré pásky na magnetofon, které nahrál můj otec. Já jsem to pro něho digitalizoval a při tom jsem znovu prožíval své dětství. Často jsem věděl, která písnička bude následovat po té, kterou jsem právě slyšel. Asi těžko si dokážeš představit, co to pro mě bylo za poklad. Box obsahuje celý ten archiv v originální zvukové kvalitě, výběr nejlepších skladeb (teda podle mého vkusu), jeden originální pásek do magnerofonu a pak 2 CD s mou tvorbou. Můžu říct, že nikdy mě nic tak bavilo jak práce na „TESLA ORWO“ (TESLA jako český výrobce těch magnetofonů, ORWO byla východoněmecká firma vyrábějící pásky)

   „ZT 6“

   Mám rád vysoké frekvence, což se asi z mé tvorby za posledních dvacet let dá dost vyčíst. Tahle věc je z jednoho z posledních alb. Jedná se o zpracovanou starší záležitost, částečně nikdy nezveřejněnou, obohacenou o nově nahrané pozadí - vysoké drony. Poslechnu si to ještě občas, ale už to nevidím jako cestu, kterou bych chtěl následovat.

   Mě osobně taky dost baví CD9 der "Box" (Ohne Worte - Marian)

   To je záležitost stará tak 14 let… Tam je důležitý text a na housle hraje můj syn. Taky mám tu skladbu v oblibě.

   Nebo tohle… a to jsme zase u webu CS Industrial 1982-2010…

   „Sedět na táboře“. Diskotéka. No to je nahraná čistá improvizace z posledních mých dnů v Německu, o pár dní později jsem se už stěhoval do ČR. Tohle bych ale asi jako výrazný vzorek své tvorby zrovna nevybral.

   Pokud hudba Vojenské nemocnice není on-line, na čem a u koho vychází?

   Téměř vždy ve formátu CD-R. Často vyjde jen 1 až 5 kusů, někdy i kolem 30.

   Vydáváš to tedy sám, bez labelu?

   Ano!

   Grafické zpracování u jednotlivých nahrávek je taky dost rozdílné…

   Hm, tak to může být právě tím obdobím 28 let, ale nějaká kontinuitu se tam určitě najde jako koláže nebo dětská malba… Grafiku na „Feldlazarett“ jsem navíc nedělal já. Většinou jsem se snažil dát si na výtvarnu záležet a navíc tam dát něco autentického, třeba na „Ukrajina Pattern 2“ je rozříznutý rentgenový snímek mých plic, poté co mi zjistili, že mám zápal pic. Byl jsem tehdy v karanténě, dva týdny sám v bytě, takže jsem relativně připraven na aktuální situaci, už s tím mám zkušenost.

   Vojenská nemocnice a živá vystoupení, jde to dohromady? Pokud ano, jak vše probíhá?

   V Německu jsem pár koncertů měl, v České republice jenom dva. Ten poslední byl před více než deseti lety. Bylo ovšem opravdu povedený, společně s Fungitrash. Na živé hraní nemám v současné době moc času, v roce 2008 se nám narodila dcera, o dva roky později jsem aktivně vstoupil do Strany zelených… Ale ke koncertování bych se chtěl časem vrátit. Ovšem s nějakým dopředu promyšleným konceptem a ten momentálně nemám. Ale když už, tak žádná show, bez videoprojekce, ideálně tma; důležitá je jediná věc – zvuk.

Karolina Válová 2020

Obstík z projektu USNU?: „...jestli jsem hudebníkem záleží na úhlu pohledu...“

   Projekt USNU? se charakterizuje jako “jednočelnný projekt z Brna hrající harsh noise inspirovaný noise corem...” v setech slibuje “energii, zlost, agresi a hluk s úsměvným nadhledem” a závěrem přidává varování, že se na scéně pohybuje již pátým rokem. Všechno uvedené je pravda, ale částečná. Investigativní oddělení relácie Bawagan se zas jednou pustilo do rozmotávání klubek:

   Na začátek si možná povídejme o spánku. Pokud spáváš tradičně v noci, jak se ti spí noc před koncertem a noc po něm? Mají sousedi kruhy pod očima?

   Dobrá otázka. Spánek mám moc rád, obecně spím rád a pokud to jde tak i hodně. Od narození syna se mi tento koníček již nedaří realizovat v takové míře, jak bych chtěl. Spím tradičně v noci až na výjimky, kdy se rád zdržím na nějaké akci. Před koncertem spím úplně normálně a po koncertě je většinou nakumulovaná únava z důvodů více faktorů taková, že usínám a ani nevím jak. Někdy je docela zajímavý, když přijedu domů z koncertu, na který jsem řídil a po noční jízdě autem nemůžu usnout a poslouchám pískání v uších navozené nově zažitými hudebními produkcemi. No a sousedi kruhy pod očima možná mají, protože chrápu jako správnej nojzer, o čemž by ti spousta mých kamarádů mohla vyprávět. Prostě produkuju noise i ve spánku. Akorát to málokterej z posluchačů docení.

   Hudebně, cvičíš doma či, ve zkušebně?

   Zkouším ve stejné zkušebně, kde jsme zkoušeli s 6MAS a kterou sdílím s klukama z grind-core rubanice ŠKODA 120. Samply a playbacky, který pouštím při vystoupeních z kazet si chystám dopředu a na zkušebně si tvořím různý postupy a scénáře, podle kterých svá vystoupení budu hrát. Takže naživo je to, pokud možno, podle předem dané osnovy a záleží jen na tom, jak se mi podaří se té osnovy držet anebo mě to strhne natolik, že se osnova rozpadne už v půlce setu.

   V projektu USNU? při živých koncertech využíváš prý podomácku vyrobené nástroje včetně hraček. Z čeho třeba ty nástroje vyrábíš nebo ničíš ty klasické? Jaké hračky, pískací?

   Naprostej základ mých „nástrojů“ tvoří různé typy piezo snímačů, ze kterých jsou některý vlastní výroby a některý mám od svého kamaráda z USA, mistra noise performancí, a skvělého konstruktéra různých bláznivých piezo mikráčků, známého jako CRANK STURGEON. A z pomocí těchto snímačů vytvářím hudební nástroje z věcí jako jsou dětský pružinový cvrnkací fotbálek, espézetka, plastový kelímek, plechovka šroubů, blikající plastová pistole, dětské klávesy a podobně. Na vánoční besídce byl i zvoneček. Používám i generátor šumu, který mi vyrobil můj švagr, když ležel doma se zlomenou nohou a nudil se. Společně jsme vyrobili i jednostrunnou „kytaru“, jejíž tělo tvoří dveřní práh. Nápad vznikl při návštěvě hobby marketu. Ten pohled prodavače, který se nás přišel zeptat na co to potřebujeme asi nikdy nezapomeneme.

   Tvoje show na pódiu jsou pověstné humorem až ironií. Co jsem viděla na videích, tak dost slušně pracuješ s publikem. V tomto žánru poměrně extrovertně neobvyklé…

   To máš pravdu, ale začínal jsem klasickým 15minutovým setem bez keců a pauz a k tomuto pojetí jsem se časem nějak propracoval sám. Možná je to tím, že jsem dlouhý léta řval v crust/grindové kapele, ale došel jsem k tomu hlavně i tím, že jsem chtěl v průběhu setu měnit zvuky a nástroje a na to je potřeba času navíc a taky jsem cítil, že by to moje vystoupení mělo mít i nějakej přesah. I když by to měl být jenom fór. Nevím, jestli to tak bude navždy, protože mě láká zase i představa jednoho dlouhého propracovaného setu. Uvidíme.

   Pustí se občas fanklub i do tance?

   Někdy i jo, protože hraju na hodně hard coreových a punkových akcích, ale nečekej žádnej circle pit, nebo roztančenej klub. Většinou je to fakt jenom pár lidí. Asi nejkultovnější vyjádření někoho z publika ale bylo, když na jedné akci v brněnském klubu Vegalite si jeden kámoš z místní D.I.Y. scény v průběhu mého setu ustlal přímo pod mým stolem a regulérně usnul. Ten to prostě vzal doslovně se vším všudy.

   Jak se vlastně člověk stane zpěvákem v grindové kapele? Jak se poté od podobného hlasového vyjádření dostane k noisu?

   Zpěvákem v grindové kapele se člověk stane docela snadno. Stačí k tomu mít chuť založit kapelu, pár kámošů, co umí na něco hrát a nebát se potrápit vlastní hlasivky pořádným řevem. A trochu smyslu pro rytmus. Tvrdou muzikou se zabývám už někdy od svých 13 let a mít vlastní kapelu bylo vždycky mým snem. Akorát jsem nikdy na nic neuměl hrát, tak jsem spíš začínal jako pisálek do různých fanzinů a časopisů, třeba do Parambuchy, Antitrendu, Casiopeiy a dokonce mi kdysi otiskli i v Big Bangu report z koncertu, který jsem napsal se svým kamarádem. Takových těch hospodských kapel jsem v těch teenagerovských letech založil fakt hodně, ale vždycky zůstalo spíš u toho piva. Až při studiu vysoké školy v Ostravě se mi konečně povedlo dostat mezi ty správně zapálené lidi a založit s nimi 6MAS. Po ukončených studiích a návratu do Brna jsme pak pokračovali v obměněné sestavě dalších skoro 12 let.

K noise jsem se dostal už v docela raném věku, když jsem recenzoval nějakou noise-core split MC kazetu a CD NAPALMED i když se mi to v té době vůbec nelíbilo. Časem jsem, ale hledal čím dál větší extrém v tvrdé muzice, a nakonec mě ty nahrávky docela dostali. Hodně velkej vliv na mě měly kompilace Anomalous Silencer, který vydával Radek Kopel a skrz ně jsem pomaličku přišel na chuť harsh noise. Takovým tím posledním kusem pomyslné skládačky v mé lásce k harsh noise byl určitě výlet do Lublani na Noise Fest, na který mě tenkrát vytáhl Míra Vejvoda, kterej dneska drtí sluchy svým projektem CHRUP. V té době si na podiu tohoto festivalu podávali ruce hlukový performeři z celého světa a já jsem navždy propadl kouzlu krabiček a intenzivních hlukových ploch. Od té doby jsem už jezdil do Lublani každý rok a časem jsem začal pořádat vlastní noisové akce, na kterých většinou vystupovali hlukaři z různých koutů světa, se kterými jsem se seznámil právě na Noise Festech. Tak vlastně nějak vznikla i Noise Mafia pod jejíž hlavičkou pořádám koncerty už pár let a povedlo se mi dostat na různá podia v Ostravě a Brně borce jako jsou třeba CRANK STURGEON, ERIC BOROS, JUSTICE YELDHAM, SIKHARA, MR. NATURAL, DANIELE BRUSACHETTO, ASHTOOL, JESUS IS ANGRY a spoustu dalších samozřejmě i českých a slovenských souborů.

No a jak šel čas a já jsem viděl pořád víc a víc noise akcí, tak mě začala lákat myšlenka to vyzkoušet taky. Prvotním projektem byli LOUD PALS, který jsme založili se slovenským grind-noise fanatikem Tomášem Bagim v roce 2014. Původně jsme začali jako klasické basa-bicí noise-core duo, ale celkem záhy jsme přešli na totální harsh noise produkovaný na všelijaké harampádí a piezomikráky. Přibrali jsme k sobě i dalšího hlukaře z Galanty, Štefana a začali hrát živý koncerty a festivaly. Takto jsme fungovali 2 až 3 roky až jsme došli do stádia, kdy z rodinných, časových a pracovních důvodů už nešlo nadále zkoušet a hrát na takovou vzdálenost, a tak mě to vlastně trošku přinutilo postavit se na vlastní nohy, přikoupit a vyrobit více harampádí a začít hrát jako USNU? Dokonce první akce jsem hrál pod názvem USNU? by LOUD PALS. Jestli jsem hudebníkem? Z toho, co jsem napsal k této otázce asi spíš vyplývá, že ne. Na žádný nástroj neumím hrát, i když na některé „hraju“ a byl jsem zpěvákem kapely, i když asi moc neumím zpívat. Asi záleží na úhlu pohledu.

   Už roky pořádáš koncerty v žánrech HC, punk, grind a noise pod hlavičkou NOISE MAFIA, v roce 2014 jsi společně s Mírou Vejvodou založil NOISE FEST CZECH REPUBLIC. Je pořádání koncertů zábava nebo masochismus?

   Ta myšlenka uspořádat Noise Fest Czech Republic vznikla tak trošku kuriózně. Psal se rok 2013 a naši dlouholetí kamarádi a pořadatelé lublaňského Noise Festu nám přímo na fesťáku oznámili, že ten rok je to už určitě naposledy a že další ročník už zkrátka nebude. Zprvu jsme tomu neveřili, protože podobné řeči vedli Matjaž, Miha a Mrož už několik posledních let, ale pár týdnů po festu nám potvrdili, že to byl opravdový konec. A tak jsme se s Mírou Vejvodou hecli a udělali českou verzi tohoto festivalu v přesně stejném termínu jako originální akce a pozvali tam všechny naše slovinské kamarády a spoustu zajímavých performerů a kapel s tím, že naším původním záměrem bylo pokopnout kluky ze Slovinska k tomu, aby udělali další ročník a my měli zase kam jezdit. Akce se docela povedla a ten původní záměr prostě nevyšel. Ve Slovinsku převzal štafetu Neven se svým ZNFI festem, který nám dal zase pádný důvod k návštěvě Slovinska a postupně i shodou okolností vznikl i Mrož Fest v Lublani, který je vzpomínkovou akcí na jednoho zemřelého pořadatele původního Noise festu. My jsme fesťák po prvním roce trošku odložili na druhou kolej, protože krátce po prvním ročníku byl uzavřen brněnský klub Boro, kde jsme měli téměř domácí zázemí pro všechny akce pořádané Noise Mafií a trochu se i vytratila chuť do něčeho dalšího v jiných prostorách. Nový elán nakonec přinesl Kuba, dnes působící v parádním noise teátru EVROPSKÁ UNIE, se kterým jsme nakonec udělali druhý a třetí ročník. Je to teda spíš dvouročník, protože tuto akci pořádáme pouze jednou za dva roky. Pořádání koncertů určitě není masochismus i když se to tak někdy může zdát. Investuješ do toho spoustu volného času, peněz a hlavně energie, aby se tam v reálu pobavilo pár desítek lidí. Ale tak to zkrátka nesmí člověk brát. Jde o tu energii, kterou ti to přináší zpátky. Pozveš si kapely, které chceš vidět, potkáš se se svými kamarády ze světa a pokud nejsou nějaké technické, nebo organizační problémy, tak si i užiješ nějakou tu malou party. Musím říct, že třeba poslední ročník v roce 2018 mě tak nabil energií, že ještě dva měsíce po akci mě vzpomínka na něj přivodila naprosto spontánní pocit štěstí. Jediný, s čím člověk musí počítat, když pořádá tak okrajovou záležitost, že v tom položí nějakou část svých úspor. Ale jak já říkám, někdo jezdí do Chorvatska na dovolenou, já pořádám Noise Fest.

   Co chystá mafie až virus odleze? Nějaká náhrada za zrušený dubnový Noise Fest?

   Letošní akce měla proběhnout v dubnu tradičně jako dvoudenní s tím rozdílem, že to mělo být ve dvou rozdílných klubech. V Bajkazylu a na Sibiři. Měli jsme už kompletní line up, který si každý může prohlédnout na našem facebooku a my jenom doufáme, že se nám podaří akce udělat v příštím roce v podobné a třeba i ještě našlapanější sestavě.

   Dle tvých slov "NOISE MAFIA zároveň funguje jako takovej mikro label" Mikro - jako pro kámoše nebo jen na nějaké speciality? Jste mafie usilující o světovládu?

   S vydáváním desek jsem začal kvůli potřebě zaplatit část nákladů na vydání LP 6MAS „Rape The Earth“ a pak se z toho stal takovej malej koníček. Nemůžu říct, že bych něco přímo vydával sám, protože neprovozuju žádnou distribuci přes e-shopy, nebo něco podobnýho, spíš se účastním kooperací labelů, a to většinou na nahrávkách kapel mých kámošů, nebo někoho kdo je mi hodně sympatický. Vydaný nahrávky většinou rozdávám svým kámošům ze zahraničí, a tím zároveň tak nějak pomáhám propagovat ty nahrávky venku za hranicemi. Noise Mafia usiluje o světovládu pohodových nojzerů a zřízení ministerstva hluku. Ale pozor! Je to pořád přece jenom mafie a může být zákeřná a tahat i za nitky v místech, kde by to málokdo čekal. Může se třeba někomu stát, že se ráno probudí a v posteli bude mít rozřezanou kytarovou hlavu.

   Chystáš sólo kazetu (nebo vinyl)?

   V době kdy, píšu tento rozhovor mám venku kolaborační kazetu s UNCLE GRAHA´S FLYING CIRCUS, a dva živáky. První je trojsplit CD se záznamem mého vystoupení a kolegů CHRUP a SUPRAPHON FAMILY ze Zlo Festu 2019 a druhý je výběr nahrávek s různých mých živých vystoupení, který vyšel na kazetě jako split s japonským performerem ELMA pod hlavičkou Harsh Noise London. Studiovou nahrávku mám v plánu už dlouho a doufám, že se k tomu konečně v průběhu tohoto roku dokopu. Plány jsou a budou, stačí jen mít čas na to je realizovat.

   Všechny názvy kapel píšeš velkými písmeny, mám je tak psát z nějakého důvodu v tomhle článku taky místo tradiční kurzívy?

   Takto jsme se to naučil při psaní do různých fanzinů. Ani nevím, kdo to vymyslel, ale nějak se mi to zakořenilo v hlavě a dělám o tak nějak automaticky. Pokud by ti to přišlo hloupý, tak to klidně změň.

   Když jsem se ptala na nějaké tvé další aktuální umění, zmínil jsi nový noise core projekt, ve kterém působíš se svým švagrem a jmenuje se to MR. NICE AND MR. BEAUTIFUL. Asi před čtvrt rokem vám vyšel split se SEDEM MINUT STRACHU. No to je vskutku kouzelné, aby sis odpočinul od harsh aktivit, založíš noise core projekt. Směřuje to tedy ideologicky i výrazně hudebně jinam, než USNU? Hraješ tady na jiné nástroje?

   Projekt MR. NICE AND MR. BEAUTIFUL jsme založili s mým švagrem Fabem, což je Francouz žijící v Lucembursku se ségrou mé ženy. Jde o klasickej neurvalej, neumětelskej, neandrtálskej noise-core hranej na basu a bicí se spoustou efektů a zkreslení. Prostě bordel. Ideologicky jde o klasický noise core bláznění s poselstvím ve stylu D.I.Y scény. V tomto projektu drtím struny baskytary a celou tu kakofonii proháním přes pekelnou sestavu efektových krabiček. Venku máme split sedmipalec se SEDEM MINÚT STRACHU a další materiál je už připraven a čekáme jen na to, která z našich spřízněných smeček s námi půjde do dalšího splitka.

Karolina Válová 2020

Projekt timmy: ”Repetitívnosť, ktorú drone obnáša je kontemplatívna a sama kontemplujúca.”

    Za jednočlenným drone projektem timmy se skrývá Adriána, která se pro Bawagan rozpovídala o dvou nových nahrávkách, o chystaném streamu a rovněž o kolektivu Řehole, který spoluzaložila. Fanoušstvo tohoto hudebního žánru se dozví rovněž o duševní provázanosti s hudbou projektu Koroze, který jsme v této rubrice kdysi také zpovídali.

   V čem spočívá kouzlo drone music? Proč by lidé měli alespoň občas ochutnat noise?

   Kúzlo drone hudby je pre mňa veľmi subjektívne. Drone je pre mňa božská vibrácia, harmónia, posvätný večne znejúci interval, odľahčenosť, ale zároveň ťarcha a jarmo. Repetitívnosť, ktorú drone obnáša je kontemplatívna a sama kontemplujúca. Noise je to, čo všetko spája. Ja neviem. Popiera, ale zároveň podčiarkuje podstatu hudby (aj seba). Je to taká interferencia. Zároveň si ale myslím, že je to celé úplne jedno. Žijeme v postmodernej dobe. Všetko sa navzájom popiera, ale o tom to vlastne asi celé je. Už nikdy sa z toho nebude dať výjsť, vystúpiť z kruhu… a to je skľučujúce. Príde mi zbytočné hovoriť o tom, že je to „obraz doby“.

   Jak bys charakterizovala projekt timmy?

   Projekt timmi nie je moc starý, hoci fungoval ako timmi, len ešte o tom sám nevedel. Necháva sa viesť intuíciou. Je ťažké to nejak jednoznačne charakterizovať. Hrám iba to, čo je môjmu srdcu a duši blízke a v čom sa cítim dobre, čo ma nadchýňa a s čím rezonujem, to, kam môžem zahnať zvuk až na úplný pokraj znesiteľnosti a zároveň nechávať vznikať „posvätný interval“ (neutrálny, citovo nezafarbený) a čakať, čo sa bude diať a ako sa bude meniť atmosféra miesta. Či sa spomalí čas, alebo sa, naopak, zrýchli… Čo mi môj hlas umožní tvoriť, aká súhra nastane pri spojení. Všetko totiž vzniká, ako má. Vždy.

   Hrála jsi už předtím v nějakých kapelách?

   Ako teenagerka som spievala v kapele niekoľko rokov, no dalo mi to predovšetkým skúsenosti s mikrofónom, zvukovkami a podobne. Nebola som leader, takže som moc veľké slovo nemala. Z kapely som asi po 4 rokoch odišla. Súbeže s týmto obdobím bolo previazané aj obdobie stretávania sa s ľuďmi v inej skúšobni, kde sme skúšali jammovať a niečo málo tvoriť. Časom som pochopila, že mi nevyhovuje byť súčasťou kapely. Najlepšie som sa cítila sama alebo s niekým, s kým som cítila prepojenie pri hraní. Od detstva som chodila do zboru, kde som strávila niekoľko rokov. Tam som sa naučia počuť dvojhlas/trojhlas... Už tam vznikli vzťahy k liturgickej hudbe, ktoré ma sprevádzajú dodnes (stredovek, Hildegard von Bingen a pod. Aj tu sa u mňa vzťahuje pojem „božský interval“). Súbežne s tým som skončila prvý cyklus klasickej hry na klavír (7 rokov). Objavila som čaro improvizácie a hry podľa sluchu. Interpretovala som desiatky pesničiek, ktoré mi zneli v hlave, ktoré som poznala, ako teenagerka. Nejak som ich asi chcela tak trocha vlastniť. Myslela som si, že keď sa ich naučím, ostanú vo mne navždy. To bol kľúčový aspekt v mojom hraní. Tam som pochopila, ako hudba funguje v mojej hlave, pretože mi to logicky a melodicky dávalo zmysel (v dospelosti som, prirodzene, začala o to menej dbať a hľadala skôr pavý opak). Hra z nôt bola, samozrejme, praktická, ale pre moje začiatky komponovania na klavíri úplne bezpredmetná. Na strednej škole som začala komponovať vlastné krátke skladby/plochy. V 16 vznikla skladba “Apodarlia”- nový názov získala nedávno -a to “When I was sixteen”, a to tak, že som sa snažila naučiť jednu metalovú skladbu- previesť ju do klavírnej podoby, zároveň som cvičila stupnicu c-mol a zrazu to išlo nejak svojou cestou. Vznikla ako skica pre kapelu pre novú skladbu. V kapele sa členom nepáčila, našťastie. 

Približne v tom istom období som začala chodiť na klasický spev. Vždy ma fascinoval ženský spev vo všeobecnosti. Naučila som sa správnu techniku, aby spev nebol deštruktívny a tón sadol tam, kam má. Skončila som prvý cyklus. Potom som išla na vysokú školu, kde nastalo hluchejšie obdobie. Prvý rok vzniklo pár kompozícií, niektoré pre kamarátov filmárov do ich školských prác, no na vlastných veciach som veľmi nepracovala, alebo ak, tak vôbec nie nejak systematicky. Prešlo pár rokov a ja som úplne prestala hrať aj spievať. Pred pár rokmi sa táto túžba však vo veľmi silnej itenzite začala do mňa vracať až som sa toho začala báť, a to bolo to, čo mi roky vytváralo blok. Pochopila som, že je možné použiť hudbu ako nástroj kódovaného jazyka, automatického písania, meditácie, konceptu. Asi pred dva a pol rokom som sa začala zaujímať o elektronickú hudbu viac do detailov. Ťažko popísať, ako. Nejak som na to začala stále vac a viac myslieť. Vedela som, že niečo vo mne je čo neviem dostať von a nevedela som, ako to mám urobiť. Začala som hľadať nejaké cesty. Veľa sme sa o tom rozprávali s Danielom z Koroze. Poznáme sa už asi 13 rokov, od môjho raného metalistického obdobia z okolia Popradu a Tatier odkiaľ obaja pochádzame. Po rokoch sme sa stretli v Prahe a začali sa baviť o hudbe. Bol pre mňa veľmi inšpiratívnou osobnosťou, ktorá ma k tomu nejak tak doviedla/motivovala. Časom som začala chodiť do Synth library a námatkovo som si vyberala nástroje, na ktorých som skúšala hrať a skúmala čo mi viac alebo menej sadne. Easy. Pomaly som začala uvolňovať ten blok, ktorý ma trápil niekoľko rokov. Časom, ďalej a ďalej som sa dostala k nejakým krabičkám. Niečo som mala požiačané od kamošov a podobne, kým som si zohnala vlastný gear. Naberala som na tej ceste stále väčšiu hĺbku a naplnenie.

   Co všechno využíváš během komponování? Kdy většinou přijdou hudební nápady? Máš nějaký archiv zvuků nebo částí skladeb?

   Behom komponovania využívam hlavne klávesy CASIO, mikrofón, mix, sampler Roland SP404A, pár pedálov (ale tie už pomenej), jednu drone/noise krabičku, ktorú vyrobil Adam (Řehole) v rámci DIY kolektívu Solid Core (Adam Chmiel a Honza Hrubeš). Vyrábajú moduly, oscilátory, synťáky… 

Hudobné nápady chodia väčšinou v procese jammovania samej so sebou alebo v procese imporvizácie. Niekedy mám pocit, že to nie je úplne racionálny proces. Väčšinou nepoužívam cudzie sample ani zvuky. Preferujem vlastný content. Používanie cudzých samplov vnímam už ako reakciu na niečo čo je úzko previazané s tvorcom, prirodzene… Ale viem, že s tým časom budem pracovať. Nejaké projekty a kolaborácie tohoto charakteru už sú vo vzduchu. Mám tiež nejaký archív klavírnych skíc v pc, ku ktorým sa plánujem v dohľadnej dobe dostať.

   Nahrávky děláš sama?

   Áno.

   Jak to máš s živým hraním?

   Ako prvé hrania som absolvovala dávnejšie už na strednej a čiastočne na vysokej škole, ale boli to prevažne klavírne veci, ale s projektom timmi som mala ako prvý livestream v súvislosti s krstom časopisu Dýpt IV, ktorý vydáva Ondřej Trhoň. Uskutočnil sa na jar, online. Keď som streamovala, nemala som prehľad o tom, koľko ľudí sa pozerá, takže som nemala taký stres, ako keby som hrala pred ľuďmi. O pár mesiacov na to bola prvá session Řehole kolektívu, o ktorom budem viac hovoriť v ďalšom bode. Odohrali sa 4 koncerty a z toho jeden ja. Hralo sa pred ľuďmi a v celkom otvorenom outdoor priestore v kampuse Hybernskej 4. Bolo to neporovnateľne stresujúcejšie, ale dopadlo to dobre. Ďalšie hranie pod menom timmi som uviedla na Secret rave v lete. Približne o týždeň na to (21. 8. 2020) bola spomienka na krst magazínu Dýpt IV v Punctum, kde som hudobne doprevádzala performerku Sonyu The Moon. Ten výstup bol super a mali sme z toho veľkú radosť. Vďaka Kryštofovi (Krysa) sa nám podarilo získať kvalitnú zvukovú nahrávku, s ktorou chceme ďalej so Sonyou The Moon pracovať. Na spomínamom evente bolo skvelé to, že atmosféra v priestore bola veľmi previazaná s ľuďmi, ktorí sa prišli pozrieť. Sonya počas svojho výstupu rozbíjala a manipulovala s jej autorskými keramickými objektami (kosti a podobne). Zvuk tejto manipulácie bol snímaný mikrofónmi a následne modulovaný. Malý vhľad je možné si pozrieť tu: 

   Za týden (5.11.2020) se prý budeš účastnit streamu pro Underdogs´, čímž si trochu přihřívám benefiční polívku, ale spíš mě zajímá, co od tebe můžeme čekat?

   Môžete čakať snáď hutné drony meniace sa v čase, previazané s mojím hlasom a možno aj textom. Veľmi sa teším a som vďačná za to, že môžem participovať.

   Bandcamp projektu timmy není příliš obsáhlý. První skladba z roku 2007, druhá z 2012 a tenhle měsíc jsi přidala dva tracky, na které bardi scény pějí samou chválu. Přiznám se, že hlavně „Blekmetal“ mě naprosto okouzlil. Popovídala bys prosím o těch dvou novinkách?

   Priznám sa, nečakala skoro žiadny ohlas :D, ale o to príjemnejšie bolo to pozitívne prekvapenie. Ďakujem Koroze za sharing (is caring) gesto a NBDY za morálnu podporu. Ako som už uviedla vyššie, môj gear sa postupne časom rozrastal a naučila som sa s ním nejak pracovať. Tým som zistila čo mi ponúka a otvára, a kde ma, naopak, limituje. Aj tie limity sú vlastne otvorené škáry, odchýlené dvere do ďalších priestorov. „Blekmetal“ vznikol ako podmaz k spevovej linke, ktorú som nepoužila. Nechala som ho nech sa valí ako chce a kam chce. Zistila som, že ma vlastne baví, že je sám. Použila som iba kláves a sampler ako efekt. V klávese som používala rôzne zvuky organov. Celý track bol nahraný, ako jedna stopa, v jednom čase. To, čo sa odohrávalo na klaviatúre by som musela popísať dopodrobna. Sú to spomínané (pre mňa) „božské intervaly“ (božské častice), ktoré používam, ako médium meniace sa v harmónii v závislosti od vnútorného a duchovného vnemu či pocitu. V tomto tracku je na všetko čas. Je to kontemplácia. Otváranie a zatváranie pomyseľných portálov. Track „donanobispacem“ vznikol podobne. Využívam tam ale svoj spev, ktorý je nahraný v dvoch linkách. Celé je to previazané teda s klávesom v podobnom procese, plus v prvej polovici sa objaví zvuk spomínanej krabičky, ktorá do tracku vnáša noisový nádych. Text je „dona nobis pacem“ - „give us peace“… Tento text sa používal v histórii (aj používa) vo viacerých liturgických spevoch či choráloch.

   Je to zvláštní otázka, ale asi ji potřebuju položit. V téhle rubrice je dobře přes 40 rozhovorů o experimentální hudbě a ty jsi teprve pátá žena, která odpovídá. Proč v tomhle žánru málo hudebnic?

   Tak to nie je ľahká otázka. Sama neviem, prečo to tak je. Je pravda, že v tomto okruhu poznám väčší kolektív mužov než žien. Myslím si, že je to úzko spojené s technikou, technológiou a technickosťou a veľa žien má možno trochu z toho strach. Sama som vlastne trochu strach mala… ale nemyslím si že v tom ženy nefigurujú. Práve naopak. Podobná diskusia nastala v Noise kithen počas Noise kitchen festivalu 2020. Nechcem ale otvárať otázky gendru. V mojom okolí je práve dosť veľa žien, ktoré pracujú (nielen) s elektronickou hudbou… len sa nevyskytujú možno v tomto okruhu ľudí.

   Jsi členkou nebo možná i zakladatelskou kolektivu Řehole, který sdružuje zájemce o modulární synťáky a pořádá akce. Zajímá mě kolem toho úplně všechno.

   Řehole sme založili s Adamom Chmielom (Solid Core), Adam už roky hráva na modulári. Pre Adama už nejaký čas pracujem v úplne inom odvetví, no počas bežnej komunikácii pri práci sme zistili, že by sme chceli nejaký projekt venujúci sa takejto hudbe a komunite ľudí rozbehnúť. Trvalo to nejaký čas, kým sme sa odhodlali a uskutočnili prvý event. O mesiac nasledoval ďalší event (2nd Řehole session v line-upe s Krysa, Omega Thr33 a FUYTAYXXL) a po ňom sme plánovali v celku veľký – až minifestival, ktorý sa mal uskutočniť na takom prírodnom mieste za Prahou. Karanténne opatrenia nám to však neumožnili. Čakáme na jar.  Řehole vznikli ako kolektív/platforma pre ľudí, ktorých bavia spomínané nástroje, ale aj pre ľudí, ktorí nemajú so živým vystupovaním skoro žiadne skúsenosti.

   „Our minds are open and we want to keep on expanding - towards our own consciousness as well as that of our surroundings. We're hivemind, we're binary code. We're a cult. We embody souls of both metal and plants. Our language is ambient, wail, noise. But borders of terms cannot bind us. We're Order corporation calling you from the world beneath the mud of summer nights and out of waters of autumn flooding rivers. We're trash, dust, corrosion, lead and gem. We're just a few among many souls sharing the same interest. Our primary means of communication are music, visuals and words.“ (preklad: Ondřej Trhoň)

   Postupom času a koncertov sa však začala identita formovať veľmi organicky a neobnášalo to iba hranie ľudí, ktorí hrajú na moduláry, krabičky a podobne, ale aj na prírodné nástroje, ako napríklad jew´s harp. Na prvom koncerte u nás hrala Aldana Duoraan (okrem nej aj Adam Chmiel, Jan Bláto, timmi). Týmto Aldana vniesla do celého „vibe“ úplne inú energiu, s ktorou sme chceli pracovať. Spomínaný prírodný event sa mal uberať aj touto cestou. Event sa ešte neuskutočnil, takže nechcem predbiehať.

   Slyšela jsem obdivně mluvit o tvých fotografiích, jedna série a pár dalších ukázek doprovází i tento text…

   Ďakujem, opäť sa veľmi teším z pozitívnych ohlasov.  Fotorafia je premňa takým základným vizuálnym médiom. Venujem sa jej prakticky od strednej školy. Na vysokej som sa k nej znova viac do hĺbky vrátila (možno preto tá odmlka od hudby…) Vyštudovala som Intermédiá, Digitálne médiá, Audiovizuálne médiá na Akadémii umení v Banskej Bystrici. V treťom ročníku som prešla do ateléru Fotomédium k prof. Milote Havránkovej, kde sa môj vzťah k fotke ešte viac prehĺbil. Fotografia bola aj je už dlhoročne mojou veľkou prioritou. V rámci voľnej výtvarnej tvorby, ale aj v rámci komerčnej fotografie. Stále pracujem (aj) ako freelance fotografka. V prepojení s hudobným svetom sa mi podarilo nafotiť pár vecí pre Jonathan von Bergen, a.k.a Amethyst na obal jeho skvelého posledného releasu (jún 2020) kazety The Journey, ktorá vyšla cez berlínsky label VAAGNER.

Karolina Válová 2020

Fotografie: Adriána Vančová

Míra Vejvoda, tedy projekt CHRUP: “preferuju nahrubo sestavený koncept setu, pak to naperu do lidí podle momentální nálady”

   Míra Vejvoda říká, že se tak dlouho motal kolem cizích kapel a věnoval se organizátorské činnosti kolem koncertů a festivalů, až bylo víceméně jen otázkou času, kdy se vrhne na vlastní tvorbu. Rozvzpomenul se tedy na své původní elektrikářské řemeslo, nakoupil efekty, něco si sám sestavil a velmi originální noise projekt Chrup byl na světě. Má na kontě jedno CD z roku 2018, split s Pole Dancing Madre Teresa a spoustu koncertů, z nichž některé nebyly v tak úplně obvyklých destinacích, všeříkajícím příkladem je místní rádio v nepálském městě Káthmándú. Chrup nemá moc videí, ale jedno povedené je v neméně povedené přiložené recenzi.

    Ke kterému roku se tedy počítají začátky Chrupu?

   V roce 2015 jsem si postavil svůj první „photo theremin“, a 17. 10. 2015 jsem měl můj úplně první live koncert. Bylo to ve Slovinské Ljubljani v klubu Bizzarnica při Marici na Mrož Festu, který se pořádá in memorian pro Primoze aka Mrož aka Minimal Bastard ( R.I.P. bro). 

   Jako úvodní fotku jsi navrhl něco, co vypadá jako zuby v krychli plné slizu….

   Jsou to vytrhaný lidský zuby. Odkud jsou, to neřeknu, ale moje nejsou. Dal jsem je do epoxidové formy. Něco mezi pokusem a uměním. Jo, je to dost nechutný, ale když už si říkám Chrup, tak se mi to hodí. Širší nápad je takový, že na to chci postavit jeden ze svých dalších instrumentů, ale jak to ve finále dopadne, tak to se nechce překvapit. Je docela možné, že se to nepovede úplně podle mých představ a tak to někam založím a nechám tomu čas, aby to vyzrálo.

   Proč Chrup, vlastně?

   Mám silné vazby na Slovinsko a na tamnější noisovou scénu. „Chrup“ ve slovinské výslovnosti znamená hluk. Noise se po jejich řekne „hrup“. Oni nemají „ch“ jako písmeno, ale vyslovují tu hlásku.

   Tak v češtině to taky kromě zubů znamená i ten zvuk chroupání, takže výběr názvu cením. Ale hele, ty takhle vyrábíš podobné věci?

   Občas jo, různě něco kutím. Mám třeba rád předměty, které reagují na světlo. Baví mě si něco vyrobit, ale dost věcí už mi vypovědělo službu, dost možná z důvodu vlastní nekvalitní práce. Takže teď mám na svoje sety spíš krabičky od kvalitnějších umělců, než jsem já, haha. Mimochodem zrovna ale  „zneužívám“ krabičky, co nemají s reakcí na světlo nic společného.

   Ty výrobky především dost využíváš ke svému hraní. To by tě mohlo bavit, co sestavuje Petr Válek, tedy Der Marebrechst, znáte se?

   Jasně, ty věci, který dělá, jsou super. Ale nehráli jsme spolu, zatím, dostal jsem se k němu teprve nedávno. Hodně mě to zaujalo, psal jsem mu, co používá za efekty a čuměl jsem, že vlastně skoro žádný. Jsou to přirozený zvuky.

   Je to tak, vystačí si třeba jen s kouskem dřeva, drátem a pár odpadky...

   To jo, ale i tak musí pak ten zvuk trochu upravit, aby mu z toho lezlo to, co chce. A v tom je právě to složitý. Osobně jsem si myslel, že dělat bordel bude snazší, ale právě je v tom kus umění. Pořád hledám něco novýho, co čím vyladit, čím do čeho třísknout, aby to znělo líp.

   Je mi naprosto jasné, že to není žádná sranda.

   Navíc ne každý na to má cit. Já jsem pořád „na stopě“, učím se, hledám. Co se týče dalších věcí, jako malýho mě bavilo kreslit, číst, ale nějak jsem z toho postupem času vyrostl. Dost ale čtu věci o muzice, rozhovory třeba, recenze taky. Ale hlavně mě hrozně těší cestovat, potkávat nový lidi, kultury, ochutnávat místní poživatiny a lihoviny… Co předvádí Petr je ale fakt úžasný. Teď má tu výzvu, aby mu lidi posílali svůj minutový song na připravovanou 1000 noise kompilaci. Bude to šílenství, tolik projektů najednou. Někteří moji kamarádi, už zavedení hudebníci, do toho nejdou, ale já jsem mu tu svojí minutu poslal. Přijde mi to jako totálně bláznivá věc a chci to podpořit.

   Jak se s vlastně dostal k hudbě? Hrál jsi někdy v nějakých kapelách? Od kdy koketuješ s hlukem?

   Nechodil jsem do žádný lidový školy ani na hudební kroužky, takže jsem začínal klasicky, jako asi hodně lidí, jako posluchač. Už od svých telecích let jsem díky bráchovi a kámošům ze školy poslouchal metal. Postupně jsem se dostal k death metalu a podobné muzice. Takže poslouchám fakt dlouho, i když teď v práci spíš rádio. Pár hodnotných skvělých hudebních kousků mám pochopitelně doma, ale nejsem žádný sběratel. Pak mi jednoho dne zavolal kámoš a povídá „Hele, nepojedeš se mnou do Slovinska na Noise fest?“ Vůbec jsem netušil, co mě čeká, ale jel jsem. A totálně mě to dostalo. Vlastně tak moc, že tam jezdím už dvacet let. Doma si noise nepouštím nebo opravdu minimálně. Ale miluju živý vystoupení, když vidím ty lidi, jak ony zvuky vytvářejí. Vždycky jsem chtěl hrát v nějaký kapele, ale nejsem vůbec hudebně nadanej, na klasický hudební nástroje nehraju ani teď. A to přitom táta a celá jeho strana rodiny jsou fakt muzikanti. Milion let jezdím koncerty po celým světě a tak jsem si řekl, že když už na nic neumím, tak si aspoň trošku zahlučím. Vypadalo to totiž velmi jednoduše. Ale jak už jsem zmiňoval, byl to omyl.

   Přepadají tě hudební nálady a dojmy i v běžném životě? Jak si ten momentální nápad zaznamenáš?

   Občas mě něco napadne při cestě do práce, nebo když si jen tak ležím doma na gauči, pokud jsem teda zrovna sám doma. Ale ani ne tak, co bych mohl složit, jako spíš jak by to, co už mám, šlo propojit a co k tomu přidat. Někdy jsem jen tak na procházce s malou dcerou a nahraju si třeba, jak vrže stará konstrukce od houpačky nebo takový spíš ambient zvuky. Zatím jsem nic z toho nepoužil, ale třeba časem to využiju jako podklad k nějaké nahrávce.

   Nakolik jsou Chrup sety improvizované a komponované?

   Základem je koncept, chci vždycky, aby to mělo trošku hlavu a patu, ale všechno nahrubo. Potom to podle momentální nálady do těch lidí naperu. Jinak bývám před hraním a během něj dost nervózní. Sice mě to moooc baví, ale jsem v tohle hrozný trémista.

   To je asi normální, že to silně prožíváš, jistě se pak dostaví i zpětná euforie z dobře odvedeného díla. Taky věřím, že se najdou i hodně vtipné momenty…

   Tak jasně, „veselých“ historek mám spoustu. Třeba jsem hrál v Písku na Lord of the Dance, aneb hvězdy tančí pro Wontanara v roce 2017, kde byly na programu samé thrash kapely. Od začátku jsem věděl, že to bude totální propadák z mé strany. Že jsou ty lidi jinak naladěný a že to nepoberou. Hrál jsem navíc jako poslední. Zvukařovi jsem řekl, že potřebuju, aby byla trochu tma. Jen jsem si udělal sound check, došel za mnou zpěvák z kapely Kaar s dotazem, jestli „tu pí***nu nechci vypnout“. V publiku nezůstal téměř nikdo, takže zvukař mi asi po dvou minutách rozsvítil, vypnul odposlechy se slovy, že je stejně nepotřebuju a šel balit. Bylo to pro mě trošku nepříjemné, když ti tohle někdo řekne, ale zase na druhou stranu, co může člověk čekat od „normálních“ muzikantů.  A jak mi kdysi řekl jeden kámoš, kdo z normálních lidí je ochoten si nechat udělat díru dobrovolně do hlavy takovým bordelem jako je „ noise“.

   Po těch všech rozhovorech už mi přijde, že je to takový trochu kolorit téhle scény. Hrát jako první nebo poslední, lidi pískají, remcají a odchází, zvukaři jsou na infarkt. Nedokážu si představit, že by tohle někdo udělal třeba zrovna metalové partičce, byť v půl druhé ráno. To by asi dostal do nosu… Osobně občas organizuju literární čtení, často je to jen poezie. Mívá podobné reakce i návštěvnost. Ale během posledních dvou akcí, fúzí literatury a hluku, spolupořádaných s Drénem, resp. s NBDY, se klub vždycky naplnil. Možná se ta negativa nějak vyrušila navzájem. Ale zpět k tobě, dej nějakou fakt „veselou“.

   Druhá, taky vtipná, ale pro mne pozitivnější historka, a sakra, bude to trošku delší povídání… Ale v rychlosti asi tak… Když jsem byl v Káthmándú na cestě společně s kapelou Rabies na jejich údajnou zkoušku, podezřelé bylo, že s sebou neměli vůbec žádný nástroje, tak jsem si prostě řekl, že já si s sebou „krámy“ na hraní vezmu a dám si test krabiček po dlouhém letu, abych měl pak jistotu, že je vše ok. Jenže cestou mi Vishal, místní boss a organizátor všech underground koncertů v Nepálu, mezi řečí řekl, že se jede do rádia, že Rabies do zkušebny nejedou, protože je tam obsazeno. Už tady jsem čekal trošku „podraz“. Nikdo z nás totiž neumí pořádně anglicky a jet do rádia znamená určitě live rozhovor. Hned po přivítání s moderátorem to bylo jasné jak facka. A to nemluvím o tom, jak si Koloděj z Rabies sundal boty… Okamžitě nastoupila záchranná jednotka s voňavkou v ruce a celé se to muselo vystříkat, aby se tam nechalo normálně zůstat. Ale to nevěděli, že na tohle jen tak nějaký fresh postřik nepomůže. Rozhovor probíhal celkem vesele, několikrát se nás museli zeptat na stejnou věc, abychom to my inteligenti pochopili… Mezi otázkama pak měli pouštět nějaké songy od Rabies a mé maličkosti. Ale protože já nic nahraného neměl a věci měl s sebou, tak to stačilo jen rychle postavit a jít na to. To jsem ještě nevěděl, že i když je to studio, tak ne vše funguje. Takže i se stolem, který se nevešel do dveří, jsem se musel přesunout do vedlejší místnosti přímo ke zvukaři. Tam jsem to teda nějak dal live, nechal si to hned nahrát. Výsledkem je to, co mám na CD, splitu s Pole Dancing Madre Teresa… Ale nikdy jsem se k tomu rozhovoru z rádia nedostal, tak ani nevím jestli to pak opravdu pustili do éteru. Pokud jo, mělo to být pak v nějakém metalovém pořadu.

   Z jaký hudby sis v poslední době sedl na zadek? Je nějaká kapela, projekt, osobnost, ke které autorsky vzhlížíš?

   Doslova otcovské rady mi dává Radek Kopel a hlavně NBDY. Díky nim mě to pořád baví, a když mám třeba na chvíli chuť se na hraní vykašlat, zase mě vrátí do hry. Úplnýho top favorita nemám, na noisové koncerty chodím často a snažím si vždycky naplno užít, co vidím a slyším. Live zážitek je nejlepší a je super, jak je každej hudebník jinej. Mám hodně rád Purgist z Polska, Emerge z Německa, Kazehita Sekiho z Japonska. Baví mě celá slovinská noise scéna GEN 26, KIKIRIKI, CADLAG atd... A z našinců určitě NBDY, NPLMD, Uncle Grasha´s Flying Circus, Massola…

   Co nějaké tvoje aktivity okolo, organizátorské třeba…

   Kdysi jsem spolupořádal Noise Fest v Brně, ale teď už si to kluci obhospodařují sami. Dělal jsem to tehdy v roce 2014 jako první „ noise fest“ u nás a jako volné pokračování Noize Festu ze Slovinska  jen já s Obstíkem, což je zpěvák kapely 6 Mas a noiser v projektu Usnu?  Tyhle oldschool stránky jsou třeba moje práce, ale teď už to kluci organizují víc přes fb a úplně jinak. Když tak na to koukám, je to děsná amatéřina, ale nechal jsem v přípravě toho webu kus srdce. 

   Je to vyloženě roztomilý. K čemu je dobrý mít na takovou aktivitu profi web jako nějaká banka?

   Jasně, nebylo by to zábavný a nikdo by to nečetl. Baví mě dělat spoustu věcí. Zkoušet novosti. Jen si k tomu čuchnout, když to nepůjde, nevadí. Ale některý věci jsou hrozná pakárna, tak nejsem žádnej grafik, žejo, takže tak.

   Taky nejsem žádná novinářka, ale hlavně, že nás to baví, žejo…

   Přesně, jde o to pokračovat v tom, co chceš navzdory řečem od lidí a blbejm reakcím. Teď jsem si třeba udělal svůj QR kód s logem projektu Chrup. Taky to docela sranda. Chci z toho udělat samolepky a lepit na akcích. A taky z toho vznikl obrázek na tričko.

   A co ty tvoje hrací zájezdy?

   Pár jich bylo, třeba… Zahrál jsem si několikrát ve Slovinsku, v Čechách, Belgii, Slovensku, Nepálu. Plánoval jsem pidi turné po Ekvádoru s Carlosem z Menso Noise, ale nějak to utichlo. Neměl jsem čas, nedávno se mi narodila dcera a pracuju jako řidič kamiónu… Ale dvakrát jsem byl už v tom zmíněném Nepálu, kde jsem loni hrál. Hudební cajky jsou dost těžké na cestu letadlem a taky dost drahé na to, abych je nechal u někoho doma, koho moc neznám. Chtěl jsem si tam pochopitelně dát i nějaký trip do kopců… Loni jsem se ale nechal překecat, taky díky NDBY, všechno sbalil a hrál jsem tam. Byl jsem tam ještě s českou kapelou Rabies. A o hraní naživo v jejich rádiu jsem už vyprávěl…. Loni jsem taky hrál v Belgii na dvou akcích s Autoboneco a RC Noise City. V Geelu mě to moc nechytlo, ani ne tak kvůli lidem, kapelám, ale tak nějak to proste nebylo ono, ale v Hoegaarden to bylo naprosto super. Zvuk sice o ničem, ale parádní místo a skvělý lidi!

   Minulý týden jsi hrál v Polsku s Martinem Režným. Jak to dopadlo? 

   To je pravda. Hrál jsem tam teď o víkendu 10.–12. května 2019 na Defibrylator festivalu. Letos to bylo už dokonce osmé pokračování. Celý festival funguje tak, že projekty hrajou komplet bez nároku na cokoli, takže bez cesťáku atd…, ale to všichni vědí už od začátku, a protože tohle pro mě není žádná překážka, byl jsem tam. S Martinem jsem se tam potkal poprvé osobně a pevně doufám, že ne naposledy. Akce dopadla pro mě úplně suprově, skvělé projekty, spousta starých i nových kámošů u piva, parádní procházka kolem rybníků a Mysliveckého zámečku v okolí vesničky Antonin. Skvělej zvuk, co víc si můžu přát. Jen škoda, že náš 2,5 letej „grázlík“ chtěla jít na byt, kde jsme spali a nechtěla tam být chviličku se mnou. Ani na zvukovku. A to jí to doma hrozně baví, si se mnou „brnkat“, prostě muzicírovat.

Karolina Válová 2019