Zatímco na posluchače míří rozsvícený reflektor, ve tmě na jevišti se míhají stíny hudebníků. Zvuky, které se začínají ozývat jsou pro běžné rockové publikum (o rozhlasovém a televizním nemluvě/ asi dost neposlouchatelné: ve více rovinách se vrství hlučně rušivé či naopak pravidelně rytmické až hypnoticky monotónní úseky. Základem skladeb jsou přednatočené pásky. Saxofon, který jediný hraje jakousi melodii, přerušovaně a drsně ječí, hlas, hnaný přes flanger, zvučí jako ze záhrobí, záměrně nesrozumitelně, aby zněl jako další nástroj. Do toho všeho se ještě proplétají kytary, klávesy a basová kytara a řičí třeštivé perkuse. Tam, kde jsou všechny vrstvy čitelné, tvoří kontrasty napětí, hudba je drsná a zneklidňující. Jinde je však výsledkem neorganizovaný hluk, který navíc může umocnit špatná akustika sálu nebo zvukař, a v momentu, kdy jednotlivé zvukové roviny splynou, ztratí trpělivost i ten nejodolnější posluchač.
Proč chtějí Veselí Filištínové dělat hudbu právě takovou? Kecat o subjektivním vidění objektivní reality nemá cenu, "Chtěl jsem prostě hrát něco úplně jinýho než ostatní" řekl kapelník Andrej. To se mu v rámci amatérské scény, zaplavené v současnosti spíš reggae a heavy metalem, podařilo. Jenže jak výstavba skladeb, tak celková atmosféra a vyznění, ba i použité technické prostředky se nijak zvlášť neodlišují od postupů užívaných u některých industriálních kapel ve světě. U Veselých Filištínů je projev nepochybně expresivní, v některých chvílích je však zvuků a hluků až příliš mnoho- hudba pak přestává dýchat. Pokud však posloucháme pozorně a netrváme na sdělení zašifrovaném ve slovech, můžeme v ní rozpoznat úzkosti, zmatky a bezradnost člověka ve světě, který se odlidšťuje víc a víc- a nejen díky technice.
Jana Šeblová
Excentrici v přízemí, 1989
Žádné komentáře:
Okomentovat