...kristepane, co se děje, že jede do Kopaniny tolik lidí?....
...my nevíme, paní, my tam jenom jedeme...
Skutečně to věděli snad jen dva /možná jeden a půl/, takže jsme se vydali, jak Honza z pohádky, rovnou za nosem, sledujíce ty největší odvážlivce, kteří ač nic nevěděli, šli statečně dál. Houf českých Honzů a Honziček /Mařen a Mařenek/ nakonec našel své vytoužené království. Doslova pohádkovou malebností působil lom, ve kterém se měla odehrát náhrada za neuskutečněný Opatov 86.
Ze švédského lešení postavili pořadatelé jakési malé podium, skvěle využívajíce terénu panenského lidskou rukou zhyzděného. Procházíme se kolem soch a dalších prostorových prací neznámých umělců. Začínají zastavovat auta s diplomatickými značkami, v mrholení nad lomem se vznáší jemný opar importovaného intelektualismu a cizáčtí rytíři a princezny dychtivě očekávají, jak to s tou muzikou v českém království vlastně je.
První přišli na řadu Paprsky inženýra Garina. Přiznám se, že jsme po celou dobu jejich vystoupení byl v domnění, že teprve zkoušejí. Vrzání a výkřiky bez ladu a skladu navršené do tichého krápání deště v lomu mě vůbec nezaujaly.
Další hlukovou kapelou, která se objevuje na improvizovaném jevišti, jsou Veselí Filištíni. Jejich lomoz má přeci jen jakýsi řád a svou atmosféru. Troubí se, vrže se, tluče se kladivem do kolejnic, házejí se činely na skálu, křičí se, ale všechno snadno zaniká v poměrně rozlehlém lomu. Snad kdyby intenzita zvuku byla tak veliká, že by zaplnil celý prostor, možná... Nerad srovnávám, ale krátce před tímto koncertem jsem slyšel desku skupiny 23 Skidoo, a to je opravdu maso!
U třetí kapely bohužel nevím název (trio Palát-Trpák-Duspěva, nebo-li pozdější Silikoza, pozn.2014), neb udolán rachotem věsjolych filištinov jsme odešel na kratší zdravotní po blízkém okolí. Ti tři, třetí na řadě, se snažili o co nejagresivnější vyjádření, ale jsem přesvědčen, že kdybych po několika vykutálených brejcích rozšlapal svou kytaru, dosáhnu stejného efektu a ještě se při tom udělám. Takže zase nic. Cizinci, diplomati, zvědavci, to je co?
Nakonec přichází MCH Band. Jedině oni, ze všech, co se představili, ještě před vystoupením ladí /komerčáci jedny!/. Poprchává, atmosféra je už pěkně na draka a navíc nefunguje magnetofon a přednatočenými páskami. Ouvej. Ani MCH to nezachránili a po třech odehraných písních to vzdávají. Bez smyček to skutečně není ono.
Tak to bylo vše. Nezbývá, než se ubírat pěšky k autobusu. Vyznavačům pop-music, kteří se zde náhodně objevili, se tlačí slzy do očí, bylo to skutečně moc i pro zastánce Stockhausenovy školy. Co teda na závěr? No, lepší, než rezavým drátem do oka. Snad příště...
Peen, VOKNO 12, 1987
Žádné komentáře:
Okomentovat