26.01.25

Lo-fi referát: Der Marebrechst

   Netradiční díl rozhovorového seriálu rádia Bawagan o hudebních experimentátorech, o experimentátorkách prozatím ne. O Petru Válkovi, který vystupuje a svá zvuková díla zveřejňuje pod hlavičkou Der Marebrechst, jsem našla pár článků, z nichž většina byly rozhovory. Nechtěla jsem klást stejné otázky a tak jsem se s umělcem dohodla na vypracování referátu. Kolážovitě a kurzívou do něj vkládám jeho slova, která pochází buď z oněch článků, nebo z naší korespondence. Veškeré zdroje jsou uvedeny v závěru textu.

  Petr Válek je především výtvarník, pak také kutil, vynálezce a lovec zvuků. Před globalizovanou společností se zbytky sterilní fantazie se skrývá v lesích Jeseníků, v celoživotní chalupě v Loučné nad Desnou. V domě má výtvarný atelier, dílnu a svérázné nahrávací studio. Kreslí doslova ve dne i v noci, mívá úspěšné výstavy, po obrazech je poptávka, jejich prodej jej uživí. Maluje vesměs zvláštně optimistické obrazy makabrózních krajin a postav s vykulenýma očima. Nechává se inspirovat místy, kde se dá “krásně bát”, jako je noční les nebo márnice. Jeho výtvarná díla se často pohybují na hraně anekdoty, nabízí ironické životní pravdy, společenskou a pop-kulturní satiru i hluboké intelektuálno.

„Teď mě baví vnímat (věci) víc abstraktně, nepojmenovávat, jen se dívat, poslouchat a nechat se překvapovat. To funguje zejména u hudby. V obrazech rád vytvářím příběhy.“

   Do obrazů se více či méně vkrádá hudba, některé z nich je možné číst jako notové záznamy. Der Marebrechst se koncentruje na veškeré zvuky, na ty přírodní, domácí a především na ty umělé, které se linou z nástrojů vlastní výroby. I ty je ovšem třeba vnímat jako výtvarné artefakty. Nový, hudební život je vdechován všemožnému harampádí ze skládek, stejně jako předmětům denní potřeby. Výsledkem je metamorfozující hlučná masa, panoptikum jinde neviděných přístrojů různého stupně umělé inteligence. Veškeré výrobní procesy jsou nahrávané. Výsledné zvuky jsou s ničím a s nikým nesrovnatelné. 

   Během dětství hudba Petra Válka nijak zvlášť nezajímala, moc si neprozpěvoval a rodiče jej nenutili hrát na žádný hudební nástroj. Život mu však změnila jedna návštěva půdy, při níž nalezl starý magnetofon. Vyřazený přístroj překroutil pásek a přehrál ho pozpátku. Mladého objevitele to tak nadchlo, že od té doby přehrával pásky pouze tímto způsobem. Nevšední zvukovesmír mu začal otvírat své brány. Dalším technologickým skokem v hudebním vývoji byla totální destrukce kazetového přehrávače, který dostal od rodičů. Od té doby jakoby byly zničené a následně dekonstruované přístroje jeho atributem. Za zlomové považuje návštěvy šumperských hudebnin, v nichž si oblíbil klávesy. Všemožně zkoušel jejich zvuk, stejně jako výdrž prodavačových nervů. Již coby dospělý si za jednu z prvních výplat koupil dětské Kawai pípátko. Ačkoli se rodina údajně tehdy v jeho společnosti příliš nezdržovala, o hudebním směřování bylo rozhodnuto. Po pár výplatách přišla pípátka další a sofistikovanější. Vyluzované zvuky však zněly příliš standardně, vyzbrojil se tedy šroubovákem… a začal za domem rozšiřovat hřbitůvek eletronických mazlíčků.

  Konvenční hudebniny jej definitivně přestaly uspokojovat a začalo období výroby vlastních hracích přístrojů, někdy nazývaných „loutkové divadlo“ z nejrůznějšího elektronického odpadu, kusů plechů, prken, plastových lahví, pružin, věšáků, gramofonů, hrnčířských kruhů, cárů oblečení a mnoha mnoha dalších surovin. Petr Válek připomíná, že nikdy neměl žádné slaboproudé znalosti, ani neuměl svařovat. Vyučil se kameníkem, ale řemeslo mu přišlo nudné a nekreativní.

„Dnes se dají koupit nástroje, které dokáží ledacos, ale vlastní nástroj, který dělá jen pouhé pííííísk, je jako zázrak a v tom pííííísk je celý vesmír. Nebaví mě nic kupovat, stačí najít hrnec a ten má víc zvukových možností než modulární syntezátor. Jsem naprosto nadšen a uchvácen nekonečností hudby, je to jako objevovat neznámé vesmíry, které ovšem nejsou bůhví jak daleko, ale prostě všude.“

   Der Marebrechst neumí noty, neovládá a nechce ovládat hru na žádný klasický nástroj. Nikdy netoužil být součástí nějakého hudebního souboru, natož kapely. I když… jednu kapelu vlastně sám založil. Jmenovala se Jarní vůně a bylo to těleso silně undergroundového, až disidentského charakteru. Jeho členové a zejména členky se totiž rekrutovali z obyvatel šumperského domova důchodců, kde Petr Válek působil jako ošetřovatel. Amatérští hudebníci vždy před společnými jamy sesbírali nádobí v kuchyni, smetáky v kumbále s čistícími prostředky a začali muzicírovat. Kuchařky i uklízečky jímala zlost, ostře se proti tomuto umění vymezovaly a muselo zakročit vedení. Každopádně kapela Jarní vůně ještě před rozpuštěním stihla nahrát album.

„Necítím spojitost s žádnou scénou, osobností ani hudebním stylem a nemám žádné ambice. Zvuky dělám, protože je miluji, totální nezájem a výsměch mě rozhodně nezastaví, beru to jako osobní výzkum, osahávání světa zvukem, a strašně moc mi to dává. Mým vzorem a inspirací je příroda. Hudba teprve začíná.“

   Svou hudební tvorbu dlouho vydával na CD s ručně výtvarně zpracovanými a velmi originálními obaly na vlastním labelu VaPe. Některá alba jsou dosud dohledatelná na webu discogs.com. V roce 2014 vtrhl do internetového prostoru, zejména na kanál YouTube. Na něm pokračoval ve svém několikaletém projektu, zvláštní deníkové formě zvukových záznamů 

“Každý den jeden zvuk až do konce dnů”. 

  Co o jeho hudbě říká hudební publicistika? Třeba následující: “Noise a hrubě hnětená musique concrète se leckdy zlomí do tichých pasáží postavených na jednoduchých field recordings; a když má Válek náladu, přejde do undergroundových kompozic s blouznícími syntezátory nebo i do nervózního ambientu. Za zmínku stojí i starší nahrávky s všeříkajícími názvy Ozvučená návštěva a Moje máma hraje na piano.”  (A2)

   Myslím, že nad některými hudebními polohami by žasl i leckerý nekompromisní technař.


   V posledních letech se videa hojně objevují rovněž na autorově facebookovém profilu. Osobně jsem byla unešená třeba z nahrávání zvuků hořícího oleje a závěrečného škvíření.

“K těm videím popravdě nevím, co říct. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli to myslím vážně, nebo je to sranda. Pro mě to má hodnotu spíše jako sociální experiment. Já si to užívám jako jakési improvizované divadelní představení, mám jenom nějaký nápad a nechám se překvapit průběhem. Dřív jsem nahrával asi 50 alb ročně, ale pak jsem v tom přestal vidět smysl. Začalo mi vadit, že vytvářím produkt. V současné době mě zajímá živé vystoupení před kamerou. Dopředu si nic nepřipravuji. Je pro mě velmi přínosné zažívat chyby a mít možnost se ztrapnit. “

   Videa jsou komentována vlastním jazykem, patrně marebrechstštinou.

„Jazyk, který používám je moje vlastní vymyšlená řeč. Myslím, že lidé by si lépe rozuměli, kdyby každý mluvil vlastní řečí. Je absurdní, aby v rámci určitého státu, mluvili lidé určitým jazykem.”


   Der Marebrechst často nekoncertuje a živé hraní před publikem považuje za velmi specifický způsob komunikace se světěm. Téměř pro každý koncert vynalézá nové hudební přístroje.


„Živě hraji tak maximálně 3-4 x za rok, pro mě je to tak akorát , abych stihnul sestrojit nástroje. Lidi při vystoupeních bohužel nevnímám, což je mi líto a všem se za to omlouvám. Na nástroj vždy sahám s natěšenou bezradností, protože vůbec nemám ponětí, co se bude dít, plus mínus. Vždy se jedná o čistou improvizaci, jen tak je to to správné dobrodružství.“

   



   Každý referát by měl mít závěr. 

„V podstatě jediný zvuk, který mě dlouhodobě fascinuje je vítr a předměty, které se mu staví do cesty, to je nekonečná neoposlouchatelná hudba.“

Karolina Válová 2019
Foto: archiv Petra Válka

Zdroje:



Žádné komentáře:

Okomentovat