Běsný rituál

  Slovo dalo slovo. A 31. května 1987 se David Urban a Jaroslav Benedict Nosek domluvili, že spolu budou dělat muziku pod názvem Mushrooms In Our Shoes. Ihned zmizeli do privátu, změněného různými nástroji a magnetofony ve studio. Dva dny (1. a 2. června) soustředěné práce (hraní, nahrávání, mixování) znamenaly nejen překonání mnohých minulých i budoucích oficiálních rekordů v rychlosti studiové práce, ale i deset skladeb hudby, zabírající více než čtyřicet minut. Kazeta "Quartet Libeň" (David: kovy, plechy, hluky, spec. klarinet, piano; Benedict: perkuse, hluky, el. kytara, ak. kytara, piano, zpěv) byla na světě. Hudebním výsledkem byla jakási kombinace industriálu s improvisingem, tedy městský folklór (no wave) s dominantním vlivem průmyslových zvuků.

  V červenci kapela nahrála dvě písničky pro kompilační kazetu Informátor 00I, kterou editoval Antonín Hlávka (ex-A64, ex-Veselí filištínové) a poté nastalo období sebehledání. Řešení nalezli v příchodu Jana Duspěvy (perkuse, bicí) na trvalé hostování, neb normálně byl angažován u Střední Evropy. S posílenou rytmikou, již ve třech, nahráli písničku pro sampler Our Nebula Incured belgické firmy Corrosive Tapes, ovšem, to již pod názvem M.I.O.S.. Zkratkou původního jména ztajuplněli, tím spíše, že nikdo z kapely se nikdy více nesnažil nesrozumitelná písmena vysvětlit a zároveň prvý název v širším povědomí zapadl.

  Svého času sochaři a výtvarníci, dnes sdružení v Aktivu mladých, každoročně pořádali v lomu v Praze-Kopanině několikavíkendová open-air setkání veřejnosti s jejich novými díly, a to za hudebního doprovodu pražských kapel. 17. září 1988 si tam zahráli i M.I.O.S., kteří se tou dobou zabývali prvou verzí základních sekvencí pro samostatně nosný program koncertu. Zkušebna Šithauz, kde domovské právo náleží Střední Evropě (avšak dnes zkoušejí i Paprsky ing. Garina a Suicidal Meditations), se stala plně ideální pro jejich práci na industriálních projektech. Značná vytíženost Honzy Duspěvy, zkoušení a hraní ve dvou kapelách a jiné umělecké ambice (malba, design), postupně vedla k jeho vyvázání se z trvalejších "závazků" u M.I.O.S.. V lednu až březnu 1989 ještě kapele pomáhal s přednatočenými pásky pro koncert a jednu písničku pro Informátor 002.

  Před druhým dubnovým víkendem dva dny spurtoval v pražské klubu Delta I. industriální festival, kde M.I.O.S. vystoupili opět v duu. Bylo by asi zavádějící označovat jejich produkci za koncert, neboť se jednalo o performanci, v níž byly spojené prvky hudby a pohybu s pódiovou stylizací. Nosnou stavbou vystoupení ovšem byla hudba: asi čtyřicet minut přednatočených pásků, v kterých se objevili tři základní koncepční části, z nichž dvě sestávaly z hlasitých rytmů perkusí a brutálních zvuků kovů a plechů, třetí pak ze hry na piáno. Všechny tři sekvence (tvořící dohromady asi dvacet minut hudby) byly vzájemně provázeny méně dynamicky vygradovanou hudbou, založenou na množství repetitivních motivů hluků a rytmů. Pódiová stylizace dua, sporé oblečení (však také po vystoupení měli bosá chodidla pořezaná od střepů skla, válejících se na jevišti), choreografie a repetice vnukávaly vjem rituálního koloritu "stage performace", při které živá instrumentace nebyla nejdůležitější (David: speciální dechy, Benedict: el. kytara). Nevím, co očekávali diváci, ale popravdě řečeno, tohle tady ještě nebylo.

  Následovala česká šňůra. 8. května 1989 Skalice u České Lípy: vystoupení na undergroundové veselici, při kterém se asi dvěstě lidí probralo z pivní otupělosti, poslouchalo muziku a sledovalo, co se děje na pódiu, čemuž přítrž učinila uniformovaná bezpečnost se psy. Z této doby se traduje výrok policajta k jakési aparátnici MNV: "Soudružko, vidíte to samý co já? To sou šílenci!" 11. května Zlín-Malenovice: M.I.O.S. zahráli v soukromých sklepních prostorách bez jakýchkoliv problémů. 12. května Uherské Hradiště: před akcí byl David náhodou(?) zajištěn pracovníky StB, brzy propuštěn, vystoupení se uskutečnilo. 28. června Ústí nad Labem-Krásné Březno: vše v pořádku.

  Dost práce si M.I.O.S. dali s přípravou produkce plánované na 6. července v Deltě, kdy byly poprvé v Praze použity remixované přednatočené pásky. Také personální stylizace doznala vylepšené: odkryté části těla měli nabíleny a pomalovány znaky analogickými symbolům druidů. Avšak aktivita dua směřovala i organizačním směrem. Rozběhla se korespondence za účelem hrát v holandské Mekce alternativní hudby, v S-Hertogenbosch v klubu V2. Vystoupení v Holandsku se nakonec nerealizovalo z dost triviálních důvodů, zato s belgickou agenturou Fort 33 se domluvili na 15. července 1989 do Antverp. Pořadatelé změnili rozestavenou stanici metra v provizorní kulturní stánek pro jednorázové matiné. V prostorách stanice nainstalovali sochy, skulptury a objekty, narychlo zřídili bar s pivem, vínem a shitem. Kromě M.I.O.S. vystoupili i další kapely , z nichž nejznámější jsou belgičtí Vomito Negro. Jelo se dlouho do noci, reportéři z nezávislých rozhlasových stanic lovili informace a interview, ale místní publicita již nemohla změnit setrvačnost duchovního vývoje dua, který od posledního vystoupení v Deltě směřoval k rozpadu. Konec této hudebně-pohybově-performanční skupině dvou udělala vzájemná otevřená roztržka v Antverpách a z turné po Beneluxu se do Čech každý vrátil sám.

  Benedict je dnes kytaristou u big beatových Bad Beef Hat, David v soukromí trápí sampling zvuky, které má rád, a vzhledem ke svému zájmu i v jiných uměleckých oblastech poněkud ležérně hledá parťáka, jeehož by přibral do muzikálního holportu, aby zase s něčím překvapil nebo i šokoval.

  Snažit se o porozumění cožetovlastnětidvadělali je poněkud jednodušší s odstupem času a zároveň to není

vůbec jednoduché. Hudba (přednatočená i živá), pohybové kreace, kostýmní stylizace, černé, ničím nezaplněné jeviště a velmi sporé osvětlení, to vše tvoří ne-li stejně důležité, tak určitě důležité komponenty k postižení významu tvorby jako takové. Kostýmy a pomalování těla odkazovaly k přírodním národům, vyobrazené znaky pak k barbarským Keltům, Ve spojení s pohybem se tedy jednalo o jakýsi tanec, který by mohl znamenat usmíření si nebo naklonění si Bohů. Ovšemže fáze pohybů, tance byly kompaktní s hudbou, tedy v pianissimu nastala absence pohybu a na pódiu probíhala meditace, repetitivní rytmické struktury umožňovaly rituál nejen co do pohybu na jevišti, ale i pocitu v hledišti a okamžiky hlasité brutální muziky evokovaly emotivní agresi vůči hypotetickým nepřátelům (divákům?). Ačkoliv ani jednou nezazněly původní etnické zvukové fragmenty, vliv folklórní hudby, i když v transformované podobě pomocí současných instrumentálních možností, byl zřetelný. (David připouští určité ovlivnění hudbou původních obyvatel Arnhemské země) Těm, kteří pro neplastičnost obrazotvornosti by rádi slyšeli konkrétní přirovnání k hudbě jiné, lze připodobnit produkci M.I.O.S. k anglickým Zoviet France v jejich nejbrutálnějším období - LP "Norsh" - ovšem, obdoba je nikoliv v hudbě samé, ale její duchovní atmosféře, popř. jejím působením na posluchače. Černé jeviště a slabé osvětlení navíc umocňovala vlastní tajemnost performančního ritu.

  Paralelita k současnosti se zračí v tom, že připustíme-li vzájemnost mezi rituálem a naprogramovaným životem v moderní době, apk jsme na pódiu mohli spatřit sami sebe. Okamžiky meditace byly těmi nemnohými chvílemi, v kterých jsme schopni přemýšlet o minulém i budoucím konání. Vlastní rituál byl adekvátní běhu života v striktně daných konvencích beze stop používání vlastního rozumu a předvedená emotivní agrese je bohužel symptomatická naší biologické barbarské podstatě. Již zmíněné černé jeviště a minimální nasvícení pak zdůrazňovalo naše osamění a symbolizovalo beznaděj.

  Toto duo sáhlo do studnic tradic folklóru dávných národů i stavu rozpoložení moderního člověka hlouběji, než je běžné. A navzdory estetickým normám a rozdílům časů, v sobě přetavené vlivy lidových kultur, vymykajících se naší národní historické paměti, i vjemy nejsoučasnější sloučili v netradiční spojení zdánlivě starobylého vizuálního představení se soudobými hudebními výrazovými prostředky industriální civilizace. Pročež byli omezeným konformistou označeni za šílence. "Šílenci" M.I.O.S. už skončili. Už aby přišli další.

Radan Lexa

VOKNO 20

Střední Evropa

  Když se řekne "industriál", nevybaví se mi ani tak hudba jako spíše osobní nesmazatelné vzpomínky na naše časy, kdy jsem byl vtažen do víru našeho těžkého průmyslu a prožil v něm cosi přibližného mým představám o pekle. Na tři měsíce jsem se stal dobrovolným zajatcem betonárny v Libčicích nad Vltavou, mého "náhradně" vojenského útočiště. Třísměnný - tedy nepřetržitý provoz, společná ubytovna pro bílé, žluté, modré i černé, hluk, o jakém si i ta nejcorovější parta může jen zdát, časté vážné úrazy - zejména u Vietnamců nasazovaných na nejnebezpečnější místa, úmorné tovární vedro, padesátikilové vibrátory, kterých jsem za směnu natahal okolo stovky, krůpěje potu smíchané s olejem odrážející, se od stěn při postřikování komínových forem, oblaka prachu lepícího se na prosáklou kůži.

  Nechci, aby to vyznělo jako nějaký proletářský blábol, ale věřte mi, že od té doby (1986) beru veškerou industriální hudbu - zpravidla jen poplatnou určitému obrazu a představě - s rezervou a patřičným nadhledem, většina těch, co se o ní snaží, přišla totiž ke svému prvnímu mozolu teprve až na pódiu při mlácení roxorem do ocelové trubky. Nevím, jak vám, ale mně to vždy připadalo směšné a povrchní. V tomto a mnoha dalších ohledech na mne působila na tuzemské scéně vždy nejvěrohodněji a to i proto, že až na jednoho studenta jsou všichni v této kapele manuálové a navíc zkoušejí v prostředí, kde část z nic i dělá.

  Trpák: Po roce služby jsem se vrátil z vojny s modrou knížkou a nemohl jsem s mejma papírama sehnat žádný zaměstnání. Bylo to dost komplikovaný. Až nakonec se mi doneslo, že existuje čistírna odpadních vod a tam prej by mě vzali, protože berou každýho. Už je to pět let, co tam dělám a co tam máme i zkušebnu. Ta sto let stará sračkárna v areálu nové čističky byla pro nás zpočátku velkou inspirací.  

  Poprvé jsem je viděl na Opatově, zhruba rok po mé betonářské anabázi. Snad v šesti - sedmi, byla tam i nějaká dívenka, stáli v půlkruhu podél nashromážděných kotlů, kopáků a virblů a neústavně bušili. Nic víc, nic míň, za celé vystoupení nepadlo ani jediné slovo, snad sem tam , nepamatuje se přesně, zahřměla kytara. Zpočátku to vypadalo na nudu, ale s intenzitou uceleného nikoliv chaotického rachotu narůstala atmosféru až v sugestivní zážitek, na který se i po letech nezapomíná, Bylo to tenkrát naprosto přesvědčivě. Později jsem je shlédl v rámci jednoho z industriálních festivalů na Deltě, ale protentokrát se mi nic bližšího nevybavuje. Do třetice jsem se nimi shledal na večeru Unijazzu letos 20. března, kdy měli zvládnout úlohu jediného účinkujícího. Zhostili se toho se ctí, navodili patřičně temné industriální klima a ve světle hořících pochodní se oddávali svým skeptickým vizím v neúprosném běsnícím rytmu. Šel jsem z toho do kolen.

  Trpák: Nikdy to neměl bejt nějakej protest proti politice, nikdy jsme se nepovažovali za politickou kapelu. Vždy nám z toho vycházela doba jako taková. A ta je dnes agresivní, a tak i hudba musí bejt buď taky agresivní nebo musí varovat nebo ukazovat obraz této doby. Na každém záleží, co si v tom najde. Ať si to každej posluchač přebere sám.

  V případě pětičlenné Střední Evropy je zajímavé už jen samotné nástrojové obsazení. Bubeník hrající ve stoje používá dva kopáky, dva virbly a dvě plástve s přibližným zvukem tympánů. Dále jsou ve hře dvě Casia se samplery a kytara. Vše ostatní jsou už jen železa. Pružiny z osobních aut, plechové a ocelové roury, železné plocháče využívané jako paličky. za nástroj lze považovat i deklamovaný zpěv sloužící spíše jako kulisa než prostředek ke sdělení.

  Duspěva: Zprvu jsme se nechali inspirovat videem Neubauten a Department, okoukali jsme, co oni používají. Dalším vývojem jsme sami nalézali ty správné předměty, Pídili jsme se po zvucích, bádali, zkoušeli. Časem jsme to ale museli zjednodušit, protože byly problémy s dopravou, nebylo jednoduchý převézt takovou nálož železa. Dnes používáme tři železné soupravy, který jsou snadno rozmontovatelný.

  Trpák: Nejdůležitější jsou pro nás ty péra z aut, samy o sobě hodně dlouho drží zvuk. Nám jde o to, aby z těch želez nelezlo jen takovéto cinknutí, ale aby to zadunělo, znělo. Dlouho nám trvalo, než jsme vyřešili problém paliček. Jak jistě víš, na železo se nedá hrát dřevem, neudělá to téměř žádnej zvuk. Zkoušeli jsme všechno možný, trubky, roxory, ale moc se to ohejbalo. Pak jsme teprve přišli na ty plocháče (20 x 3 cm) a ty se osvědčily nejvíc.

  Co bylo před Střední Evropou? Veselí filištínové, pozoruhodné a patrně první industriální těleso u nás a Brusičova parta, která před železy dala dechům a celý ten hlahol saxofonů, trombónů a trumpety zaznamenala na sběratelsky raritní demokazetu. V roce 1987 se z obou kapel vykrystalizovala Střední Evropa, dechové nástroje odhodili a s novým programem vystoupili na veřejnosti právě na již zmíněném Opatově. Časem znovu přišla na řadu dechová sekce a aby se s tím moc nemazlili, tak rovnou ve dvanáctičlenném obsazení! V té době vznikla jejich nahrávka pro pantonský průřez naší industriální scénou. Nakonec však z celé realizace sešlo, firma se zalekla možného prodělku a tak na naplánovaném koncertním křestu desky se místo vynilů prodávaly rozbrušovačky. 

  Trpák: V tom dechovém složení jsme odehráli jen tři koncerty, byl to úlet. Ten nápad jsem moc překomplikoval a na to to dojelo. Bylo totiž moc těžký zvládnout tolik lidí, zvát je na zkoušky, sehrát je...

  Současná podoba je, jak se zdá, nejstabilnější, nejperspektivnější a také nejvyhranější. Ostatně, vystupují zpravidla třikrát měsíčně a nyní dokonce až desetkrát. Zároveň tím propaguje desku, která by měla vyjít někdy v květnu, možná červnu, a to u firmy Tonton Records. Půjde o kombinaci dvou těles. Na A straně bude Střední Evropa a na béčku Švamberkovi Tonton Macoutes, čímž se vysvětluje, kdo vlastně desku vydává. Náklad se zatím odhaduje na 100 až 1200 kusů a jelikož firma Tonton nevlastní počáteční vklad, sponzoruje celou akci Unijazz.

  Duspěva: Natáčeli jsme to v Rock Café, v podmínkách ideálních pro kvalitní demosnímek. Tím ale nechceme říci, že jsme s konečným výsledkem výsledkem nespokojeny. Točili jsme to šest dní po šesti až sedmi hodinách denně na osmistopém magneťáku a snažili jsme se, aby to znělo jako koncertě. Tedy abychom to, co jsme nahráli, byli schopný prezentovat i živě. Nejdříve se natočil základní rytmus - bicí a železa - a to najednou, do toho se dotáčely klávesy a nakonec šel zpěv, Není tam kytara, protože jsme zjistili, že je tak špatná, že se to snese akorát na koncertě.

S Honzou Duspěvou a Petrem Trpákem jsme se na prvopočátečním vytváření tohoto článku sešel v hospodě na prastarém dejvickém vlakovém nádraží. Nádherně smrduté záchody, obludné vlaky padesátých let, napěchovaný sál připomínal víc pajzl než restauraci, hřmotní bezžerďoví vlajkonoši Sparty oslavující vítězství nad Trnavou, zahuleno k nedýchání, roznáška piva nutící ke kvapíkové konzumaci, les čárek... zkrátka patřičná atmosféra pro rozhovor se dvěma industriálníky.

  Možná vás bude zajímat, co jsme ještě probrali. Tedy... Každoroční festival na Deltě se už možná pravidelně konat nebude. Návštěvy postupně klesali, muzikanti již nemají chuť se znovu pouštět do řešení organizačních svízelů, chtějí jen hrát, a tak vše závisí na dramaturgii Delty, která zatím váhá a neví.

  Za svůj dosud nejúspěšnější koncert považují patnáctiminutový výstup v Supraclubu (3.11.1991), kde improvizovaně doprovázeli němý dokumentární snímek redakce Studentských listů z okupovaného Chorvatska. Šlo o akci na podporu této země a výtěžek vstupného byl určen pro chorvatské děti evakuované do Československa. Na základě tohoto koncertu dostali požehnání pro další zajímavý projekt - hudbu k dokumentu NTV - "První mezinárodní konference o zločinech komunismu".

  Poněkud nachmelený závěr se strhl v polemiku na téma - co je to industriál a na současný vývoj tohoto alternativního směru.

  Duspěva: Už to nemůže zůstat samotným industriálem, musí to jít někam jinam - bigbít, Body music, scénické divadlo... Neubauten jsou dnes už taky normální bigbít.

  Trpák: Přijď někdy na zkoušku, my ti to zahrajeme bez těch želez a uslyšíš nolmálné bigbít. Přece nejsme industriál jen proto, že používáme železa? Ty svého času používala i Bittová s Fajtem a říkalo se tomu industriál?

  No dobře, ale bigbít to je i Odyssea a Katapult a hrajete snad něco podobného?

  Trpák: Všechno je bigbít. Střední Evropa hraje hudbu střední Evropy. 

  Duspěva: K tanci a poslechu.

  Uf, to je nářez, Připadám si jako poslední zapšklý přeživší škatulkář.

  Duspěva: Dejme tomu, že jsme industriální bigbít.

Eduard Svítivý

UNI 4/91

http://magazinuni.cz/

Interpretace - Devátá vlna

Vln osm nemá té moci, 

vln osm laškuje jen. 

Vln osm nemůže zmoci, 

devátá vezme tě v plen! 

Nahráno 1982-1983, Liberec 

INTERPRETACE byl podle okolností dvou až čtyřčlený projekt, působící na severu Čech v izolaci od pražské industriální scény. Nahrávky vznikaly volnou improvizaci za použití kytar, pásků a rádia. Podle slov Richarda Charváta, byl to jejich rituální únik od socialistické reality té doby. Projektu vyšla kazeta u Old Europa Cafe a působí dodnes. 

Recorded 1982-1983, Liberec 

Depending on circumstances INTERPRETACE was a project consisting of four members. They were active mostly in north Bohemian region in a complete isolation from Prague's industrial scene. The records were results of free improvisations and sessions with usage of guitars, tape loops and radios. According to Richard Charvat's words it had been their ritual escape from socialistic reality of the 80's. Project had one tape release on OEC label and is still active.

released 10 May 2013 

http://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/dev-t-vlna

Industrial II.

Quo Vadis, industrial

  Na pomyslném spektru hudby zaujímá industriální muzika pouze malou tenkou čárku, navíc umístěnou až kdesi na samém okraji. Je to skutečnost těžko změnitelná, neboť tato jakási vyděděnost je přímým důsledkem příčin, které jsou fundamentálními znaky industriální hudby samé. Viděno rigorózně: k základním znakům patří vytváření atonálních zvuků, jejich vzájemné vrstvení a skládání do zvukových koláží. Dalším znakem je ohýbání celých ploch zvuků a případně i snažení se z nich tvořit nové rytmy. Prostředky k "výrobě" této hudby jsou různé elektronické krabičky, remixované přednatočené pásky a poslední dobou se úspěšně používají samplovací klávesové nástroje. Přitom tvůrcům jde o vytvoření hudby jako věrného odkazu skutečnosti - průmyslové civilizace, v níž žijeme. Jistě i proto došly svému uplatněné i další původně nehudební nástroje: pneumatická kladiva, míchačky na beton, pily na železo, vrtačky, brusky, sekery a kladiva. Novou oblast hudebních možností znamenalo vytváření zvuků a rytmů na barely, plechy, trubky, pružiny a další různě uzpůsobené kombinace, zároveň hudba ztratila na své atonalitě, pročež se začalo hovořit o hudbě postindustriální. Přičtěme si potřebu značně vysoké úrovně hlasitosti při koncertech a resume je vlastně jednoznačné: kolik lidí je schopno tuhle hudbu hrát a ochotno poslouchat? Hudbu, která nám uštědruje ještě zhuštěnější porci průmyslových zvuků, než jsou ty, jež nás obklopují téměř setrvale. 

  Kapel hrající industriální a postindustriální hudbu není mnoho a posluchačů je úměrně k nim, Koncerty., když se konají, jsou spíše malou událostí. Jedna z těch větších byla naplánována na 5.-7. duben 1990 v klubu Delta, neb tam se se svým šrotem nastěhoval II. ročník Festivalu industriální hudby, neboli Industrial II.

  Ve foyeru klubu Delta, v první den festivalu, mrkaly tři oči obrazovek, z nichž se na přítomné, mnohdy černooděnce, linuly clipy z videozáznamu, A další tři dny jsem byl pokaždé, znovu a znovu fascinován, že jakmile obrazovky potemněly, lidé se zcela automaticky přelévali do sálu, kde měla začít další muzika. Vždy jsem to pociťoval jako automatismus hodný Pavlovova reflexu nebo pokyn Velkého Bratra, skrytého v každém jednotlivci.

Divadlo jako hádanka

Na ztemnělém pódiu se pomalu odvíjel akt beze slov Ždárského industriálního divadla a mátožně trhavé pohyby herců, čtveřice čtenářů novin zahleděných do sebe sama či lépe novin, holčička hrající si a skákající panáka, monotónně variovaná hudba, to vše mohlo a také navozovalo mnoho otázek, leč bez nápovědi k odpovědím. Jednalo-li se o jakési moderní babylónské spletení jazyků, odcizení a nemožnost komunikace, do níž jsou později vtažené i děti ze svého čistého světa, je čirou spekulací. Osobně se mi hodně líbila zadní stínová projekce strojku, který si předl a jedním svým raménkem opisoval kruhový pohyb, strojku, jakoby vzešlého z produkce Marcela Duchampa.

Hádankám učinil konec jeden z herců, když na konci po krátké tiché pauze ohlásil konec představení.

Naděje a rozpaky

Ze Ždáru nad Sázavou přijelo nejen divadlo, ale i kvarteto Skládka kovového materiálu. Vystoupilo s jedenácti písničkami - instrumentálkami, postavenými na přednatočených páskách, kytaře, houslích a hře na kovy. Přednatočené pásky s hutnou rytmikou a bloky hluků vzdáleně připomínaly kvalitní rytmické spodky S.P.K. na LP Leichenschrei. Kytarista a hráč na housle působil vyrovnaně a hudebně ohraničeně rámcovou koncepcí, naopak z obou perkusistů na kovy, jejich improvizované hry a pohybu na pódiu vyzařovaly rozpaky. Pokud kapela obdobnou míru jasnozřivosti a disciplinované práce, jež prokázaly její pásky, časem přenese i na scénu, může mít v budoucnu šanci.

 S návštevníky prvního dne v Deltě se loučila reprodukovaná Diamanda Galás.

Koncepce s notami

  Plápolavé ohýnky na pódiu uvedly pražskou skupinu Střední Evropa a ta předvedla premiéru čtyřicetiminutového programu "Sláva - Sláva" (hudbu složil Petr Trpák, texty společně s Irenou Kraftovou). Jak již tradičně u SE, svůj prostor dostali dva hráči na pružiny, trubky a další železa. Oproti minulému programu "De Hoc Satis" je nové pásmo více projektované pro elektronické koláže samplingu a větší dechovou sekci - nyní šest hráčů. Nepočítáme-li jeden virbl, úplně byly eliminovány akustické perkuse, které nahradily, podle mého nedostatečně, dvě plástve. Bylo slyšet, vidět a cítit, že i tento program je komponovaný až k prahu maxima.

  Změny v nástrojovém obsazení považuji za jednu z možných alternativ zákonitého vývoje, nejvíc patrnému hudebnímu posunu došlo u perkusí - díky syntetickému zvuku vyzněly chladněji. Zdali tato alternativa vývoje byla tou nejsprávnější, je hypotetické. Opět kapela kladla důraz na texty, tentokrát ve finále vyznívaly ironicky vůči polistopadové všelidové euforii a pašáctví.

  Možná, aby se návštěvníkům nepletl postindustriál s něčím jiným, tak pořadatelé o přestávce zařadili video Test Dept. "Program For Progress". Všechno běželo jak po drátkách a hlavně s tlakem na přítomné.

A svět se posral

  Na programu původně ohlašovaní Abteilung der Intensive Sorge odmítli vystupovat, nadále setrvávají v anonymitě, pouze jeden člen kapely, šedá eminemce českého industriálu - Jaroslav Palát - založil paralelní projekt Suicidal Meditations. Ti zahráli v triu (sampling, kovy, zpěv) hudbu blízkou vizím apokalypsy: dravé, agresivní zvuky a koláže samplingu se staly základem, nad nimž se pohybovaly rytmy a přechody perkusisty na pružiny a kovy. Hlas zpěvačky byl záměrně modulovaný značně zkresleně, a tak ji byl vymezen prostor jakéhosi živého nástroje k samplingu.

  Není vůbec bez zajímavosti, že během hlasité a hudebně brutální produkce tria, trvající více než třicet minut, téměř nikdo z posluchačů neodešel ze sálu: možná fascinovaně poslouchali a hleděli. Na obdobně kvalitní veřejně provozovanou hudební atrakci J. Paláta se naposledy pamatuji v klubu VŠ zemědělské v Suchdole 16. dubna 1985. Ale tenkrát skoro nikdo neodešel, pouze v bezmoci si studenti hnojárny zacpávali uši prsty.

  Atak na oči, uši a myšlení pokračoval v přestávce videem Einsturzende Neubauten "Hlaber Mensch"; pil jsem už jen sodovku a snažil se v tom bordelu si odpočinout.

Big Beat Plzeň-Hamburk

  po předchozí kapele musela mnohá další muzika zákonitě působit jako romantická procházka sadem. Plzeňští Cool to měli o to těžší, co předvedli, Čtveřice s basou, kytarou + zpěvem, bicími aplechy + kovy zahrála muziku na tanyny, neboli na tanec, Zpěvákův projev byl ovlivněn new wave a kytara ve třetí písničce zněla div div ne metalicky. Měli-li industriální renomé získat bubeníka aperkusista, nemohli tak učinit, protože bicí jely bigbeatové figury a perkuse na plechy, barel pružinu a kovy měly podružnou funkci. Rozladil mě nákupní vozík ze supermárketu, jako vystřižený z arzenálu Neubautenů. (Nebo že by pozornost od Paprsků ing. Garina, kteří jej též na pódiu používali?). A vůbec, kdo zná koncerty Einsturzende Neubauten za poslední dva roky, tomu se muselo zdát velmi podobné rozestavení nástrojů na pódiu jako prapodivná shoda okolností. No nic.

  Smířlivě, na závěr druhého dne, na nás pokukovali perfekcionalisté Th e Residents ze svých video-clipů. Pořadatelé bylo O.K., nikoho nevyháněli ven do zimy a deště.

Exprese and Gira

  Pražská kapela Paprsky inženýra Garina za svou ouverturu zvolila část socialisticko-realistického filmu "Zítra se bude tančit všude" (v hlavních rolích Jiřinka Švarcová a Zdeněk Buchvaldek). Film mě pobavil, potěšil by mě však více před listopadem. Skupina filmem naznačila, že hodlá pokračovat v multimediálních projektech (hudba, film, diapozitivy). Po dělbuchu začala muzika, tři diaprojektory ukázaly tři diáčky a jelo se. Tentokrát bez kytary, místo ní sampling, jehož zvuk skupině rozhodně prospěl a notně pomohl zakrýt chyby v expresivním bouchání bijců na kovy. I dvě brusky si zajiskřily a sedm protagonistů na scéně si trochu odpočalo při třetí písničce s textem "I Fly, I Believe, I Trust" vyjmutou z repertoáru Swans. Kapela tuhle pomalou přeslazenou cukrovou vatu zahrála jako originálové, jenom Zdenkovi Vojtovi Vojtíškovi ke španělce na niž hrál, chyběl nepostradatelný kovbojský klobouk Michaela Giry. A pak až do konce rachot. Musím říci, že tohle vystoupení Paprsků se mi líbilo nejvíc ze všech. co jsem od nich kdy viděl.

  Jako by se skupina nechtěla vzdálit z povědomí přítomných, pouštělo se ve foyeru její video.

Minimalismus s jiskrami

  Čtyři písničky zahrála čtveřice z Tábora, skupina Trojka. Nosnou konstrukci hudby byly hlukové minimalisticky monotónní přednatočené pásky, o oživení se staral drásavý zvuk zbustřené kytary, efektně ve tmě působila bruska v akci a později elektrická svářečka.

  Maně jsem si vzpomněl na loňský festival a duo M.I.O.S., obdobné vnímání a z toho vyplývající podobné výrazové prostředky by se u obou kapel jistě našly.

Hypno-Beat

  Dva hudebníci smažili hypnotické figury na bicí, potlačená kytara, snad veselý klarinet a ječení zpěvačky. Tak nějak vypadaly tři písničky brněnské skupiny I. Brněnská. Čtvrtá, poslední, byla koncipována kakofonicky, objevil se v ní saxofon a já si kladl otázku, proč se tahle kapela objevila tady. Nevím.

  Rád bych býval řekl, konec dobrý, všechno dobré, ale to bych se přiliš provinil vůči konci.

  Festival skončil, industriál zůstává. Je jasné, že výrazové prostředky této hudby a blízkých směrů z ní přímo vyplývajících vybočují z hranic estetických norem daných konvencemi. patrná je i přímá souvislost mezi snahou vidět svět v co nejširších souvislostech a tyto vjemy co nejširší měrou prostředků hudebně vyjádřit. 

  Jistě, tvůrci a nakonec i posluchači industriálu musí být a jsou vnímaví k paradoxům současného světa, od vědeckotechnického pokroku, který je naším sebezavlékáním do stále těsnějších pout otroctví v civilizaci, přes soužití s přírodou, jež je pouze jejim ničením, po přenádherné proklamace o vzájemném sbližování národů, přičemž zároveň trpíme atomizací lidství v nás a možná již máme geneticky zakódované dezinformace ohledně hierarchie etických hodnot. Ano, ten veškerý možný průmyslový brak, který je stejně jenom odpadem od vojenského výzkumu, nám dává možnost vytvořit jakési zvukové zrcadlo, v němž se můžeme vidět víc nazí a snad opravdovější.

  

   Byl-li zprvu jazz projevem životního stylu černochů na začátku 20. století, pak industriál a vše blízce příbuzné je jednou z nejautentičtějších hudebních reflexí na bílou civilizaci konce 20. století. Nyní je otázkou, jak rychle jsou schopné konvence systému vzít za své, absorbovat dnešní nonkonformitu industriálu. Pro obec to bude znamenat rozšíření hranic estetiky, pro industriál ztrátu progrese, avantgardnosti.

  Tedy: industriál může na onom pomyslném spektru hudby i nadále zaujímat pozici tenké čárky na okraji a variovat brutální koláže zvuků s rytmy vydobytými z barelů a pružin, nežli se vyčerpá a vyčpí. Nebo může směřovat ke středu spektra, kde se nalézá řemeslný pop a šedé klišé středního proudu, A nebo se může snažit být otevřený i k neindustriálním hudebním postupům, transformovat se a tím de facto překročit sebe sama a směřovat někam snad k moderní vážné hudbě.

 Cesty jsou otevřeny.

Radan Lexa

15. dubna 1990

VOKNO 18

1. ročník festivalu industriální hudby

Industriální hledání

 První festival industriální hudby v pražské Deltě byl logickým vyústěním snah skupin z okruhu Střední Evropy a Paprsků o programové vystoupení, k čemuž směřovaly již společné koncerty se spřízněnými kapelami. To se však nepovedlo, protože na festivalu vedle industriálních kapel (použiju tohoto shrnujícího názvu, protože Vlček by po právu mohl tvrdit, že ve většině případů se jednalo o postindustriál někdy ovlivněný Geniale Diletanten) se objevily skupiny nemající s industriálem nic společného.

  Zahajovala Střední Evropa, která se už definitivně vymanila z vlivu matečných Veselých filištínů. Preferuje melodii a klade důraz na zvuk. Využívá až čtyřčlenné saxofonové sekce, ale v obsazení se objevují i klávesy nebo piano a samozřejmě nechybí železné tyče a pružiny. Rytmika neztrácí na významu. Slabinou byl pouze nejistý zpěv.

  Ostravské trio Hore hor zanechalo matný dojem. Chyběly výraznější nápady, kytarista i baskytarista byli průměrní a zpěvák a noisemaker v jedné osobě měl potíže s rytmem.

  Následující Coca Cola Show byla velkým omylem. Kdyby se alespoň jednalo o nepovedenou parodii. Ale ne, diváci byli pouze svědky vystoupení několika exhibicionistů, kteří tloukli do všeho možného, řvali jak na lesy a největší zábavou pro ně bylo tahat se o cáry počmáraného papíru.

  Vrcholem večera bylo duo Mondrian tvořené baskytaristou Pižlem a houslistkou Hájkovou, Hráli instrumentální skladby vycházející z minimalismu, baskytary však byla zkreslená a oba nástroje občas doplňoval předtočený pásek s rytmickými strukturami. Myšlenkově byl Mondrian, zatím největší objev sezóny, trochu spřízněn s Hogo Fogo.

  Druhý den zahajoval antipod Střední Evropy - Paprsky inženýra Garina - silně ovlivněné Einsturzende Neubauten. Hlukovým stěnám však chyběla rytmická sevřenost a celé vystoupení trpělo rozvleklostí už od úvodní znělky. Vrcholilo divokou třetí skladbou, do niž dali vše, byl to industriální trash, po němž už neměli co říci.

  OZW, kteří se na pódiu objevili po třech letech, opět zaujali maskami a sarkasmem, s nímž raegovali na současnou společenskou situaci, s industriálem však neměli nic společného. Ač hráli v novém složení nové skladby, hudba krom první písně mnoho změn nedoznala.

  Pod zkratkou M.I.O.S. se skrývali Žampióny v našich botách. Hudba ovlivněná trochu Chadimou zněla převážně ze záznamu, byla však jen jednou složkou konceptuálního třičvrtěhodinového vystoupení dvou polonahých performerů.

  Závěr přehlídky, které také ublížil špatný zvuk PA systému Tesla, obstaral zahraniční host. Naechované vídeňské dívčí duo Radio Astaron zpívalo za elektronického doprovodu ze záznamu. Jejich příjemné vystoupení by však hodně ztratilo ze své působivosti nebýt zapálených svící a diapozitivů.

Aleš Svoboda

Gramorevue 1989

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Industriál v Deltě

  V sobotu 8.4. jsem váhal mezi dvěma akcemi, Tou první byl televizní přenos volby Miss ČSSR, který nabízel obnažené dívky, schopné předvést za získání titulu cokoliv a tou druhou byla 2. část festivalu industriálových kapel v klubu Delta. Nakonec překvapivě vyhrál koncert a tak jsem po překonání úskalí (únavná cesta na kraj Prahy a odpudivé vstupné 25 Kčs) zaslechl první tóny českého seskupení Paprsky inženýra Garina. Když opominu špatnou práci zvukaře a fekální výlevy jednoho duševního trpaslíka z publika (Nasaď, nasaď), byl to vpravdě zážitek. Paprský mlátily s těžkou rytmikou do čeho se dalo a zvlášť poslední skladba, doplěná diapozitivy a barevným filmen sugestivně navodila atmosféru pulsající fabriky. Jen se vrhnout ke strojům.

  Po hrozně dlouhé přestávce přivítala občerstvené publikum zatažená opona. Z magnetofónu se ozýval neustále se opakující dětský hlas: "To jsou ale divní pánové, to budou asi šašci, viď?" Poté se opona rozhrnula a diváci dali dítěti za pravdu. Na pódiu stála skupina OZW  v montérkách a hlavně v groteskních maskách, připomínající dřívější Kocábovo show. Mezi zkamenělými muzikanty procházel muž s tváří staženou do úlisného šklebu a občas některého z hráčů praštil do hlavy pendrekem. Rozjela se perfektní podívaná výborně doplňující šlapající bigbít, Jenom škoda, že nebylo rozumět textům. Největší aplaus získala skladba uvedená sloganem "Na zóně pěší, lidé se věší". Písničky šly rychle za sebou (OZW nezapomněli ani ironizovat industriál) a dosycení obecenstva byly ještě jednou vytleskáni zpět.

  Potom následovala opět únavná přestávka. Poslední kapela, kterou jsem slyšel (čtvrtou jsem z časových nestihnul), začala svou produkci skopnutím fotografa z podia, Do předem nahrané hudby linoucí se z reproduktorů se začal o slovo hlásit opět výše zmíněný idiot (Nasaď!, nasaď!), ale stupňující gradaci hudby byl umlčen. Skupina M.I.O.S. dotvářela produkci z magneťáku kytarou a jedním nástrojem, který jsem díky tmě a různorodosti možných industriál-rockových zbraní nerozluštil. Celá kompozice byla mohutná a pronikala do diváků každým pórem. Einsturzende by měli radost. Během produkce skopli ještě jednoho šíleného tanečníka a nečekajíc na potlesk zmizeli z pódia. Omámení posluchači opouštěli sál k překonání další přestávky a já musel pryč. Co dodat? Jen houšť a větší kapky!.

Voknoviny 15

Střípky ze zrcadla Jeho šedé Eminence J.P.

  Běžná, konvexní i konkávní zrcadla vydávají odrazem paprsku obraz více či méně odpovídající originálu. Obdobně výsledky lidské činnosti jsou odrazem tvořivosti ducha člověka. Přičemž tyto výsledky žijí vlastním životem, nezávislým na tvořiteli, ba, chce-li se tvůrce vyhnout vlivům egocentrismu, neměl by ani mimoděk zasahovat do života děl jejich komentováním nebo vysvětlováním. K nastavení hledáčku reflektoru a osvětlení přesně vymezené výseče jsou určeni jiní.

  Nemohl jsem tušit, když jsem začátkem osmdesátých let v Klánovicích stoupal po dřevěném mírně vrzajícím schodišti, uzavřeném mezi stěny ozdobené nimrodskými trofejemi, vhodnými na okraj sbírek Ferdinanda d Este, že mířím uvnitř šedě omšelého domu Usherů pozdní doby, hlídaného na zahradě stařičkou fenou Astou, do duchovních katakomb Jaroslava Paláta, ač většinou obklopeného množstvím známých, tak přece jen osamělého běžce na dlouhé trati, což asi jest jeho neměnným údělem.

   Na gramofonu se kroutily desky The Residents, které posléze vystřídal černý vinilový kotouč s etiketou The Second Annual Report, tedy prvním LP Throbbing Gristle a dost možná, že právě v okamžicích dlouhého fláku After Cease To Exit, hutně naplněného existenciálními výkřiky ve formě bloků hluků a elektronických kakofonií, kdesi Pavel Richter dřel bigbítovou kytaru  coby předehru k Marno Union, O.Z.W. vystupovali v bílých gumových maskách, Ivan Pavlů hutně tloukl do svých černobíle pruhovaných bicích, Dvouletá fáma v triu odpalovala šlapavou vlnu, plastici hráli na čísi svatbě a Mikoláš Chadima komponoval pro svůj band. A třeba zároveň v kancelářích se zdmi, jež mají uši, aparátčíci dopilovávali akci pogromu na novou českou vlnu a jiní úředníci StB, mající na starosti „programování počasí“ nad Jazzovou sekcí, právě poroučeli Výboru lidové kontroly, aby se změnilo z „místy a občas přeháňky“ na „zataženo s deštěm a výhledem na brzká bouřková mračna“. Ale zpět. K interiéru pokoje patřila i baskytara, vypreparovaná elektrická kytara a cívkový magnetofon, v jehož moci bylo smíchat jednotlivé stopy dohromady. Postupem času strunné nástroje zmizely, uvolnily místo většímu množství šňůr, snímačů a krabiček, objevil se elektronický bubeník, metronom a delay s třívteřinovou pamětí. V Jardově mysli vznikl projekt Disharmonic Ballet, pojatý jako tajemný one-man-band, zároveň ale okolí a posluchačům svým názvem vtipně vsugeroval, že se jedná o větší ansámbl. 

  Dle vlastní přirozenosti Jarda Palát všechny mašinky a nástroje mačkal jako zralé citróny, trápil je tak dlouho, až odhalily skrytá tajemství všech svých možností. Na vnějšek výsledným efektem byly dvě kazetová LP Quarantaine a Clinics Death, vzniklá někdy v druhé půli roku 1983 a začátku 1984, jedná se asi o vůbec první českou industriální muziku, která reflektovala depresivní pocity ze stavu přetechnizované civilizace a duchovního úpadku společnosti. Ještě si pamatuj, kterak někteří náhodní posluchači hudbu zařazovali někam do tehdy současné anglosaské oblasti. O rok a půl později se ukázka z dílny Disharmonic Ballet objevila na samoletu českých kapel: Czech – Till Now You Were Alone, vydané v Itálii. Majitelé této raritní desky jistě mohou najít styčné body mezi Disharmonic Ballet, Throbbing Gristle a ranou tvorbou SPK. 

  První veřejný koncert Disharmonic Ballet se uskutečnil 29. března 1984 na Strahově v klubu č. 11 a snad se nemýlím, když tvrdím, že většina přítomných s překvapením poslouchala experimentální muziku, jejíž zahraniční analogie byly v té době sotva známé z desek. V klubu ten večer hrála i skupina Omnibus, prožívající si reggae období. A asi již zde vznikly prvé nitky, které se zapletly v lednu 1985, odkdy Omnibus vystupoval coby trio: Jaroslav Zajpt, Pavel Zvolenský a Jaroslav Palát. Nestor české hudební publistiky Josef „Zub“ Vlček k tomu poznamenává: „se syntezérem s dvěma hosty (oba na různé druhy elektronických perkusí) se Omnibus vrhl na industriální hudbu. I když si myslíme, že toto období bylo nejlepším momentem historie Omnibusu, sebedestrukční princip nedovolil kapele, aby u tohoto extrému zůstala“ (Excentrici v přízemí, Panton, Praha 1989). Avšak, myslím, nikoliv jakýsi „sebedestrukční princip“, ale prostá skutečnost dvou osobností v kapele (Zajpt, jakožto odvěký řiditel – administrace, zkoušky, koncentrování a hlavně tvůrčí spoluúčast na stylu Omnibusu – a Palát, který na sebe převážil dominantní složku hudebního projevu kapely) způsobila logický důsledek: brzký rozchod.

  Osamělý Palát zrealizoval dva solo koncerty: 29. března 1985 v Mekce přímo rodinné- v Klánovicích a 16. dubna v Suchdole v klubu VŠ-zemědělské, kde zaskočení studenti nebyli s to odejít, pouze si bezmocně prsty zacpávali uši, ale brutálním úderům rozechvívajícím žaludeční krajinu již ničím čelit nemohli. S lítostí pociťuji, že nahrávky těchto dvou koncertů jsou zasuty kdesi v nenávratnu. Zbytek toho roku znamenal úplné vyčerpání variací rytmů Jardova elektronického bubeníka, bez větších rozpaků jej, nehledě na vydání, zaměnil za syntetizér Korg, ale tím se de facto domácí produkce přelila z Disharmonic Ballet do Abteilung des Intensive Sorge (A.I.S.). Tento nový projekt dostal do vínku oproštění se od ploch zvuků a znamenal příklon k vrstvení většího množství rozličných rytmů různých barev. Syntetizér poskytoval mnohem širší paletu možností, jenom se Jardovi nikdy nepodařilo dostat do stupnice zvuk tříštěného skla, něco na způsob jak trochu měli Pere Ubu na prvním LP Modern Dance. Rozbíjené sklo přišlo později. Až se samplingem.

  Hudební tvorba v domácích podmínkách jistě přináší do určité míry uspokojení, ale absence performace, a tudíž reakce veřejnosti, toto uspokojení degraduje. Spisovatelé také píší, aby publikovali, a ne, aby své manuskripty uchovávali v šuplatech. Tuto potíž si Jarda Palát vyřešil vystupováním v kapele Veselí Filištínové (léto a podzim 1986) a i když skupina sama duchovně tendovala přejít od temného valivého bigbítu k industriálním formám, Palát asi tento trend notně katalyzoval. Bohužel na krátkou dobu dvou vystoupení (zima 1986/87) vznikl paralelní projekt Silikosa, kde Jan Duspěva a Petr Trpák (oba nyní: Střední Evropa) vytvářeli řezáním a pilováním želez, údery do plechů, rozechvíváním pružin akustické zvuky pohlcované snímači, tyto zvuky Jaroslav Palát elektronicky ohýbal, protahoval, echoval a bůh ví co ještě. Výsledkem byl velkolepý polyfonní tovární zvukotvar. Snad cosi na poctu této civilizaci, v jak zvenčí krásné, široké a konzumem oplývající a uvnitř na dvorcích špinavé, hladem postižené a nemocemi bující slepé ulici se nachází.

  Na podzim 1986, díky pochopení Elen Řádové (ex- Veselí Filistínové. Ex- Středné Evropa, nyní studující AVU), jenž pracovala v betonovém kulturním altánu zvaném Opatov, mohli Jarda Palát a Antonín Hlávka (nyní: Pavel Richter Band) právě na Opatově si nahrát experimentální performaci na preparovaný klavír, použili k ní dřevěné a kovové tyčky, skleněné láhve, kladívka, gumové paličky i další struny, ač hráli přímo na strunné útroby klavíru, a co z něj vycházelo, lze popsat jen stěží, pouze připodobnit ke zvukům na LP Gyromancy od amerických Mnemonists, leč české zvuky byly mnohem brutálnější a industriálnější, Část nahrávky je zachycena na kazetovém dvou-LP Šithauz, které zde zbylo po kapele Veselí Filištínové. V Klánovicích se ještě jednou Jaroslav Palát pokusil pracovat s klavírem a dnes také ztracený záznam zněl bez melodií a rytmů silně internálně, byl to jakýsi Orfeus v podsvětí ryzí současnosti.

  S více než jednoročním zpožděním do Praha doputovalo video Test Dept.- Program For Progress s osmi klipy z maxi SP Compulsion a boxu dvou maxiků Beáting The Retreat. Muzika Test Dept byla již v Praze známá, ovšem vidět „to“, znamenalo cosi na způsob přímějšího kontaktu s prostředím, v kterém hudba vznikla, a jeho „ohmatání“ si. Jen těžko lze rozhodnout, zda zašpiněné, zrezavělé a zničené příhradové konstrukce, kovová schodiště, kohouty a kola v docích jihovýchodního Londýna, probleskující ve videoklipech, byly pouze náhodou či přímo osudově téměř totožné se starými ventily a čerpadly nacházejícími se ve zkušebně Šithauz, již obývali Veselí Filištínové a dnes slouží Střední Evropě, občas i Paprskům ing. Garina a Suicidal Meditations. Po rozpadu Veselých Filištínů (1987) našel Jarda Palát perforační přístav v podobě skupiny Paprsky ing. Garina, kde zpočátku, kupodivu kromě samplování hrál i na kytaru. Lze si to vysvětlit jen tak, že bušičů do plechů, pružin a želez bylo v téhle kapele vždy dostatek. Paprsky získali mé určité sympatie, jelikož hráli spíše sobě pro radost bez větších ambicí, že málo zkoušeli a muziku odbouchali, jak to šlo, bylo slyšet na téměř každém koncertu. Medaili primátu by si zasloužili jakožto první industriální kapela, která použila diapozitivy a barevný film 16 mm. Ale naopak jistou stopu nepůvodnosti způsobily některé aranže podobné Swans a Einsturzende Neubauten. Možná i tento důvod vedl Jaroslava Paláta, přes setrvalé hostování u Paprsků, k založení vlastní kapely.

  Nežli Suicidal Meditations vzešli na svět, hrabalovsky řečeno, „listopadový uragán“, mimo jiné, zrušil krunýř tlaku moci vůkol všech jedinců i společenských skupin, které moc ze svého hlediska, s mírou chápání jako po lobotomizaci, považovala za duchovní, estetické nebo politické devianty. Pojítka a pouta lidí na okraji se zpřetrhala přirozeným procesem automizace do všech možných směrů uvolněného prostoru, kam každému bylo a je možno se pohybovat dle, v pravém smyslu slova, vlastní přirozenosti.

Suicidal Meditations, chronologicky viděno, byl popřevratový projekt, ovšem de facto se jednalo o „převedení“ Abteilung des Intensive Sorge z domácího prostření k live performaci. Vulgárně řečeno, některé mixy u A.I.S. živě nahradili Silvia Hromádková (hlas, zpěv) a Robert Šroubek (kovy , pružiny, atd.), přičemž Jarda Palát na podiu mixoval, samploval a místo dirigování na spoluhráčích ulpíval pronikavými pohledy. Takto bylo možné trio vidět na II. Festivalu industriální hudby 6: dubna 1990 a patřilo spolu se Střední Evropou k lepšímu co nabídl. Záznam vystoupení Palát vydal coby kazetové LP pod názvem Live in Delta.

  Koncem jara či začátkem léta 1990 vznikla reálná šance k vydání LP-sampleru industriálních kapel: Střední Evropa, Paprsky ing. Garina, Cool a Suicidal Meditations. Ačkoli z realizace později sešlo, nabídka spoluúčasti na desce znamenala přístup do profesionálního studia. Natáčelo se u manžela Helenky Vondráčkové- Hellmutha Sickela, jenž se postaral o zvuk tří písniček Suicidal Meditations: War Dance, Danger  a A Red Brick. Ve studiovém mrtvém čase si Jarda sám nazvučil ještě jednu věc. Hellmuth prý nevěřil, že po Jardově šíleném propojení aparátů z nich poleze vůbec nějaký zvuk. Tak se zrodila Climb The Wall a Hellmuth mohl valit oči a lézt po zdi. Mix všech čtyř kousků, celkem víc než patnáct minut muziky, dělali Hellmuth a Jarda společně a výsledkem je asi to nejlepší, co jsem od Paláta kdy slyšel. A to ne pro využití možností profi-studia a absenci šumů, ale z jednoduchého důvodu: dodal-li Jarda nápady, Hellmuth dodal disciplínu a řád. Řečeno jinak, v těchto písničkách má zvuk všech instrumentů svůj důvod a přesné zakotvení, nic není nadbytečné, nic nezamlžuje celek, který svou střídmostí je až křišťálově čistý. Osobně mám rád A Red Brick s hutnými temně hlubokými perkusemi, nad nimiž bláznivě skotačí zrychlené smyčky hlasů a Climb The Wall, jež se přibližuje náporu živých Suicidal Meditations.

  První zahraniční vystoupení Suicidal Meditations proběhlo ve Vídni, která pražsky rozkopanými a zaprášenými ulicemi přivítala i Paprsky ing. Garina. Koncert obou kapel se konal v Bach klubu a o úspěšnosti Suicidal Meditaions svědčí skutečnost, že o necelý rok později, v květnu 1991, opět vystupovali v témže klubu jako hlavní skupina večera a předskokana dělala Střední Evropa, což bylo trochu paradoxní k české praxi, kdy pořadí bývalo opačné. Do Rakouska, země, jejíž mnozí obyvatelé v sobě vláčí břemeno pocitu vlastní kulturní a duchovní malosti, způsobené žitím ve stínu většího a úspěšnějšího německého bratra, si z postkomunistické Prahy Střední Evropa a Jarda Palát se svou skupinou odskočili ještě jednou. Tentokrát do Lince, připoutaného k chemičkám opředeným vějíři komínů, dýmajících různé barvičky podobné lovosickým, ovšemže ani tato realita neměla vliv na open-air festival East-West, kde si v červenci 1991 oba ansámbly zahrály.

  Logickým pokračováním jako z lyrického románku by bylo, že Jaroslav Palát dnes sedí kdesi ve studiu, nahrává, připravuje placku či CD, domlouvá turné a tak podobně. Život s logikou sobě vlastní ale zamířil jiným směrem: žádné studio, žádná deska a koncertů pomálu. Svůj díl viny na tom jistě nese i Jarda, nikoliv samotným silně ulítlým a svérázným cítěním hudby, jež je mu dáno, ale přemírou nápadů, v muzice někdy bohužel znatelnou. Navíc hudební experiment osmdesátých let se dnešní kytarové generaci oprašující Doors nutně musí zdát hůře srozumitelný, až možná zatuchlý od fotrova naftalínu.

  Takže byl jednou jeden, co bytostně industriálně cítil, pobyl si v několika kapelách, spíše více než méně v nich tvořivě spolupůsobil, odešel od nich a některé ony skupiny se dnes snaží sbírat vavříny.

A aby posmutněle laděné pohádkové finále ve Wildeově notě bylo úplné, lze se tázat: Zrcadlo pověz mi, kdo nejvíce ovlivnil českou industriální hudbu?“

Privátní diskografie J.P.

:

Disharmonic Ballet:

Quarantaine (1983, CSi 2014)

Clinics Death (1984, CSi 2014)

Live in Klánovice – 29.3.1985 (zničeno)

Live in Suchdol – 16.4.1985 (zničeno)

Abteilung des Intensive Sorge:

Yuta (1986, zničeno)

Black Box (1987)

Bewusstlosigkeit (1988, CSi 2014)

(poznámka 2024, Yuta = Bewusstlosigkeit)

Suicidal Meditations:

Live in Delta – 6.4.1990

Live in Shithouse – 22.10.1990

Four Studio Tracks: War Dance, Danger, A Red Brick, Climb The Wall (1990, studio-demo, 8" lathe cut CSi 2022)

Doplnění diskografie 2013 - :

Disharmonic Ballet:

Isolation (1989, Old Europe Cafe, 2020 digital bootleg Archive.org)

Suicidal Meditations:

Suicidal Meditations (aka Savvy)
(Live in Vienna, Elak Institut, 1991 - CDr, 1998, CSi 2013)
Live History I (kompilace živých nahrávek 1990-91, CSi 2014)

Quarantaine:

Lichtempfindlich! (1984, CSi 2013)

The Strategy Of The Cross Cut Up Piano (1985, CSi 2013)

Radan Lexa – Jaroslav Palát

VOKNO č. 25, 1992

Quarantaine - The Strategy Of The Cross Cut Up Piano (Disharmonix Antisymphony Part 1​-​5) E​.​P.

Nahráno 9/11/1985, Praha.

Původní "vlastní vydání" na kazetě "On The Way To The Second Sun", Kwi, 1985.

QUARANTAINE byl krátký projekt Jaroslava Paláta a Slávka Kwi, aktivní na počátku 80tých let v Praze v bývalém Československu.

Recorded 9th Nov 1985, Prague.

Originally "self-published" on cassette "On The Way To The Second Sun", Kwi, 1985.

QUARANTAINE was ephemerous collaboration between Jaroslav Palat and Slavek Kwi, active in early 80ties in Prague, former Czechoslovakia.

released 01 May 2013

http://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/the-strategy-of-the-cross-cut-up-piano-disharmonix-antisymphony-part-1-5-e-p