Interpretace - Horror Vacui

 

Opět vykopávka libereckých mágů z plodných devadesátých let. Stabilní sestava tří zakládajících členů. Richard, Karel, Martin. Analogový drum brain Maxim MDS-1000, kytara a basa přes delay Tesla DDL-1000, ve třetí části manipulace s dětskými klávesami Casio.

Obrázek na obalu a sleeve - herec a básník Marcello Billiardi

"Vteřina mezi životem a smrtí, přes sněhové pole, levou, na sníh, už to cítím, začínám se propadat, 200 metrová propast, letím dolů, nemůžu přežít, pravá ještě žije, vteřina a přenesu celou váhu existence na ni, ještě žiju, dochází cesta, nevím, kam jít, znovu se mi přes sněhové pole úplně nechce, jsem sám, turistická trasa, ale nikde žádnej turista není, kromě pučmidráta z Liberce, kerej tady možná zkape…

A tak zastavím veškerý svůj pohyb, celou svou existenci, ve hmotě, v kaňonu v Karpatech, 46 let jsem byl na Pachamamě, abych si uvědomil velikost, myslím skutečnou velikost, stačilo 10 minut, abych si hrábnul až do srdce, ti, co vědí, ví, a skřítek Dušička nechodí po lidech , ale po dětech, posledních 5 procent na baterii mi zajistilo záchranu, ale já se nechci zachraňovat, chci žít..

Únava je pocit, po té, co mne rum. Enkláva ujistila, že mne zachrání, jsem stanul na skále a chtělo se mi tak zůstat věčně, s tak božským výhledem skrz kaňon, uběhla hodina, všiml jsem si, nikdo jiný tam nebyl, malého kamzíka, úkosem na mne občas pohlédl, zvídavě, duchaplně, božsky…rozmlouvali jsme spolu celou následující hodinu, sdělil mi pohledem, že si nepřeje, aby člověk vládl jako doposud, že jeho mámu s tátou lidé pohřbili dřív, než museli, a že celý koncept lidské civilizace, zalejt Zemi asfaltem taky úplně není nejvhodnější…

Udržel jsem se a nerozplakal…

Za chvíli mne přišli zachránit, 3 borci ze záchranné služby, Look, look! Já ho vidím, do smrti ho budu vidět…

Když jsem se vrátil na hotel po strastiplné záchranné akci, hledím do zrcadla, vidím ho, cítím ho a uvědomuji si až teď, že při každém jeho poskočení mi ukazoval cestu, kudy se dá přejít bezpečně sněhové pole…"

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/horror-vacui

CSi 070 

Mírně rachotivý referát o neumdlévajícím projektu CS INDUSTRIAL 1982-2010

   Projekt CS Industrial, který se celým názvem vlastně jmenuje „CS Industrial 1982-2010 - dokumentační projekt o česko-slovenské industriální a přidružené scéně v letech 1982 až 2010“ vznikl v roce 2011. Obhospodařuje stejnojmenný informacemi a články překypující web, facebookovou stránku a rovněž shodně nazvaný label, který má na kontě přes čtyřicet releasů zdigitalizovaných starých industry záležitostí. Zakladatelský trojlístek autorů a neúnavných provozovatelů, Michael, Přemek a Čenda všem vzkazují: „furt žijeme a čekáme, až lidi ještě něco najdou a pošlou nám k vydání!“.

  Tento text má opět formu referátu, protože otázek nebylo mnoho. Případně odpovědi buď samy vyplynuly ze čtení webu, nebo už byly řečeny v rozhovoru s názvem „O hledání v těch nejhlubších temnotách, které přitom skrývají tolik světla a radosti“ sepsaný pro Musiczone.cz v roce 2014, který s autory CS Industrial 1982-2010 (dále jen CSI) vedl Richard Kutěj. Velmi povedený článek-rozhovor byl jedním z hlavních informačních i inspiračních zdrojů, stejně jako přímá messengerová korespondence s trojlístkem.

   Hlavním počátečním impulzem v onom zlomovém roce 2011 pro projekt CSI bylo setkání s počinem polského industriálního hudebníka, vydavatele a vůbec vlivné osobnosti scény Rafala Kochana nazvaný „Encyklopedia of industrial music“ ve kterém se pod heslem „Artificial Memory Trace“ zmínil o počátcích industriální hudby v ČSSR, zejména o projektu Quarantaine. O této skutečnosti neměli ti tři předtím ani ponětí a tak se rozhodli zmapovat situaci od počátku osmdesátých let. Pokud vám, podobně jako mně, tento název nic neřekne a vyvstane v mysli pouze jako francouzské slovo označující bojkot, karanténu nebo také zajímavou květinu, v češtině známou jako fiala šedá, nezbyde vám, než abyste se podívali právě na web CSI pod příslušné heslo. Vše je velmi přehledné, encyklopedicky seřazené podle abecedy a výklady jsou maximálně vyčerpávající. Z odkazu se dozvíme, že Quarantaine byl název projektu, který nějaký čas společně měli Jaroslav Palát a Slávek Kwi, nejvýznamnější to persony počátků industriální scény v Československu. Slávek se s CSI dost spřátelil a poskytl jim mnoho materiálů, nahraných, tištěných i vzpomínkových. Článek z web CSI z 27. února 2015 nazvaný „Hudba ze dna popelnice“ hovoří jasně:

   „S Jardou jsem se potkal na začátku 80 tých let jen díky tomu, že jsem prostě neznal nikoho, s kým by se dalo hrát bez omezení. V té době jsem byl součástí (a spoluzakladatelem společně s Mirkem Konečným) takové hippie-skupiny GARUDA, dělali jsme hodně improvizovanou hudbu inspirovanou tribální a etnickou světovou hudbou. Sice to bylo rozhodně velice "free", ale když jsem začal objevovat elektroniku a hlavně hlasité hluky, nebylo to úplně vítáno s nadšením. Ve stejném období jsem se učil na tiskaře, pracoval jsem v docela hlučném prostředí plném zajímavých rytmických strojů, a když jsem je jednou nahrával na svůj páskový magnetofon, jeden ze spolupracovníků mi pověděl o Jardovi a že prý on také hledá někoho na spolupráci. Tak jsem Jardovi zavolal a od té doby jsme se scházeli téměř každý týden u něho doma a zkoušeli jsme hrát a nahrávat jak se dalo. Mimo hraní hudby jsme o sobě ani nic moc nevěděli, ani nás to moc nezajímalo a vlastně to bylo docela jedno. Jarda měl spíš tendence "mít hudební plán" a pak se ho snažil prostě udělat, no a mě spíš zajímala možnost free-improvizace. Často jsme se moc nepohodli, ale nakonec se nám pokaždé podařilo něco vytvořit. Většinou jsme nahrávali pod názvem QUARANTAINE. Používali jsme úplně všechno, co se nám dostalo do ruky: primitivní elektroniku a klávesy, různé efekty - zejména echo a sampler - staré mikrofony nacpané do pvc-trubky, různé železářství (zvonky, plechovky, kolejnice, rozbité činely atd.), kameny, písek, lopaty, prostě cokoliv... Jarda měl doma také staré piano-křídlo, které bylo naším oblíbeným hluko-generátorem.“

   Jste zvědaví, kdo byl Jaroslav Palát, zesnulý v roce 1995? Opět klikněte na příslušné heslo:

 „Jarda Palát, byť byl členem nebo zakladatelem mnoha kapel jako Omnibus, Veselí Filištínové, Paprsky inženýra Garina, Suicidal Meditations atd., zůstával hlavně solitérem. Byť ho bylo možno spatřit s nebo za některým nástrojem – kytara, basa, bicí, klavír, Korg – nikdy žádný nástroj neovládal ve smyslu „umět hrát“. […] Od počátku 80. let totiž experimentoval se všemožnými hudebními (i nehudebními) nástroji, bizarně je přetvářel a preparoval a nahrával. V prastaré rodinné vile v Klánovicích u Prahy měl Jarda svou zvukovou laboratoř, kde coby one-man-band Disharmonic Ballet v roce 1983 nahrál regulérně první album počínající československé industriální scény „Quarantaine“.

   Aha, takže Quarantaine, nebylo jen hudební uskupení, ale také název alba od Disharmonic Ballet… nicméně citát v referátu pokračuje dále:

   „Tady mezi vykuchanými elektrickými kytarami, dvěma čtyřstopými magnetofony, množstvím mikrofonů, snímačů, krabiček a nekonečných klubek šňůr propojených do nemožných kombinací vzniklo i jeho druhé album “Clinic Death” (1984). Obě dvě „kazetové“ desky jsou plné dosud neslýchaných a zdánlivě chaotických zvuků – hluků, ovšem ve svém celku v obou kompletech najdeme, byť skrytý, pečlivý kompoziční řád. To když mezi Jardovo všemožné elektronické i pouhé mechanické „harampádí“ přibyl zvukově takřka neomezený syntezátor Korg…“

   Přemek v této souvislosti podotýká, že v Československu se skutečný industriál začíná formovat právě v první polovině 80. let. V té době vychází také první kazety kapely Interpretace, které už byly hodně blízko tomu, co se v rámci žánru hrálo později. Bylo zajímavé, že oba spolky, Quarantaine i Interpretace o sobě v začátcích vůbec nevěděly a šly na to ve stejnou dobu dost podobně. Mimochodem, nahrávky Interpretace se nějakým, prozatím nezjištěným způsobem, dostaly do Itálie a v půlce osmdesátek tam vyšly na Old Europa Café.

   No, takže bílých míst je zatím dost a badatelům zbývá zábava na mnoho dalších let…

  Rok 2010 pak představuje určitou dvanáctiměsíční hranici před vznikem projektu, kvůli jasnému ohraničení sběru materiálu. Na facebookový profil však běžně sdílí různé akce i podobných žánrů jako noise nebo ambient. Sami tvůrci tvrdí, že nechěli být pouhými „kronikáři aktuálního dění nebo věční sběratelé“. Zajímají se především o historii industriálu se zvláštním zřetelem ke snaze zaznamenat či zachovat informace, které jsou dnes těžko dostupné. Předsevzali si tak zmapovat osobní archivy hudebníků, promotérů redaktorů a jiných pamětníků dění na scéně a pak je zveřejňovat prostřednictvím webu. Přemek navíc napsal pár dost obsažných článků do různých periodik. Situace je pochopitelně rozdílná v době internetové a před ní. Navíc ne všichni jsou ochotní se o své materiály a poklady dělit.

   Ve výše zmíněném článku Richarda Kutěje naleznete zajímavá zamyšlení nad vývojem scény, která začínala rachotem pomocí plechů, brusek, pil a želez v kombinaci s živými nástroji, zejména bicími a kytarami. To vše bylo posléze více či méně dramaticky vystřídáno skřípavou elektronickou podobou vytvářenou pomocí počítačů, samplů a nejrůznější elektroniky. Michael tehdy poznamenal, že má raděj ten „špinavý“ old school zvuk a to zejména naživo. Čendu více zajímal výsledný produkt, než použité postupy, přičemž uvedl, že těžko v 21. století hledat studiovou nahrávku bez digitálních technologií. Přemkova odpověď stojí za citát: „Z mého pohledu je to logický krok, který přesně vystihuje myšlenku industriální kultury. Je to strojní hudba, v tomto případě dokonce i vytvářená na původně nehudebních strojích, což je parádní synergie. Digitální zpracování zvuku umožňuje ještě hlubší sterilitu a odlidštění celkové zvuku, které z mého pohledu ještě čeká na využití. Navíc použití počítačů umělcům výrazně rozšiřuje zvukový prostor na koncertech, kdy si do laptopu mohou „zabalit“ celý industriální orchestr ve velmi věrném podání. Počítače a vůbec celá digitální technologie je podle mě pro dnešní hudbu jednoznačně velkým přínosem a platí to i o industriální hudbě. Mimochodem klasikové industriálu Test Dept. používali digitální studia už od konce 80. tých let, což bylo v jejich době poměrně průkopnické.”

   Čenda datuje svůj zájem od koncertu Veselých Filištnínů, kterého se zúčastnil v roce 1986 a intenzivní zážitek jím mocně zarezonoval tak, že počátkem devadesátek sám mlátil do plechů a želez v rámci působení v olomouckém klubu Nausea. Dodnes pořádá koncerty a festivaly, spolupracuje s hudebními projekty. Michael si vztah k industriálu vybudoval postupně, nejdříve se proposlouchal goth a punkovou scénou, později se dostal k EBM a noisu. Kapelu neměl a mít nechce. Přemek má kapely dvě, Stor v lehké letargii a výrazně činný Magadan. Industriálem se zabývá přes patnáct let a dostal se k němu jakožto fanoušek black metalu, byl zaujat „zejména hudební a vizuální vyhraněností jednotlivých projektů, hlubokou ideologií a rozsáhlým intelektuálním dědictvím, které industriál přijal za své, jímž jsou klasikové poezie, kulturní pesimisté, futuristé, beatníci, akcionalisté a další non konformisté…“ Společně se poté shodují na tom, že je jim sympatické, že industriál je muzika „za hranou“. Kromě webu se všichni tři se pár let hojně věnovali, a stále věnují, CSI labelu s podtitulem „reedition of archaic releases“, který se charakterizuje takto: „Obnovujeme očistu hlukem, otevíráme zaprášené archivy rezavých not a rytmické značky vrzajícího kovu. Vytahujeme hudebnost z průmyslem zničené společnosti a navracíme hudbě smysl, protože hudba je estetizovaná frekvence. Naslouchej neuróze ocelové hudby a zvukovým halucinacím při lámání století. Co tesáno do kamene, ryto do vinylu a vypáleno do kovu, zapomenuto nebude.”

   O labelu se rozpovídal především Michael, který vyzdvihuje snahu projektu „vykopat zapomenuté věci scény a oživit odkaz Jaroslava Paláta”, který byl největším hybatelem v jejích začátcích, protože se skoro dá tvrdit, že vše, co začalo na počátku osmdesátých let vznikat, vznikalo kolem něho. Label CSI má na kontě úctyhodných 43 (69, poznámka 2025) alb, přičemž se vždy jedná o digitální přepisy starých kazet vycházejících dříve samonákladem nebo jen pro vlastní potřebu, později částečně na CD. Vše jim poskytli autoři nebo třeba držitelé jediné zbylé zachovalé kazety. Projekt se snažil vždy tyto vlastníky a sběratele přesvědčit, by si podobný klenot nesušili v šuplíku, protože zájem oficiálních vysokorozpočtových labelů o podobné žánry příliš není a může se taky stát, že se nahrávka nenávratně poškodí či ztratí a už jí nikdo nikdy neuslyší. Trojici na začátku nejvíc pomyslně nakopl právě Slávek Kwi, který poskytl onu Quarantaine nahrávku. Zde nutno poznamenat, že prvotním nápadem na směřování CS Industrial 1982-2010 byla pouhá databáze projektů a lidí, co se na scéně pohybovali. V počátcích šlo hlavně o sběr tištěných materiálů, ofocování článků a recenzí. Když však Michael začal po Slávkovi mámit i nějaké osobní vzpomínky, poslal mu z Irska balíček s nahrávkami. „Tehdy se rozhodlo, že to všechno musí vyjít ven, do uší veřejnosti.“ Ne vždy ale bylo snažení a doslova detektivní pátrání korunováno úspěchem. Nepodařilo se například najít nahrávku Jardy Paláta s Omnibus. Našel se pouze prázdný obal od kazety. A prý to byl podle pamětníků vážně slušný nářez. Zatím posledním vydaným počinem ze září 2018 je nahrávka projektu No Nitz z devadesátých let. Údajně „vznikala během vyvolávání různých entit a následných rozhovorů s nimi. Poselství z jiných světů, propad do hlubin šílenství, už nikdy a nikde nebudete v bezpečí. Dvě skladby z původní kazety musely být rituálně zničeny, jelikož způsobovaly trvalé poškození mozku. Šest zbývajících skladeb je nyní k dispozici. Poslech jen na vlastní nebezpečí.“

   Závěrem jsem měla otázku trochu bulvárního ražení a to, zda se po tolika letech spolupráce trio badatelů vlastně osobně zná. Překvapivě ne. Přemek se setkal s Michaelem i Čendou. Čenda ovšem s Michaelem na fyzické podání ruky stále čeká (ještě v roce 2025 stále čeká), což není pochopitelně způsobeno tím, že by se vidět nechtěli.

Karolina Válová 2019

Merch 2025

Experimentální hudebník Marek Žiška: „Noise pomáhá proti zešílení“

   Marek Žiška fandí nejrůznějším odrůdám noisu a také jej pěstuje prostřednictvím svých třech projektů. Vlastně všeobecně fandí hudbě a taky místům, kde se hraje. Virtuálně jsme se seznámili během série benefičních dražeb, na kterých se podílela i platforma Manifestu úzkosti, na níž rozhovor vychází, protože relácia Bawagan momentálně kromě facebooku nemá, kam text složit. Hlavně jde ale o hudbu, takže v textu klikejte na odkazy a užijte si poslech!

   Jsi ochotný odpovídat i na otázky o svých hudebních začátcích?

   Jasně! I když není moc o čem mluvit... Jediný "tradiční" hudební začátek, který jsem měl, byl na základní škole, kde mě v první třídě dali do jakési experimentální třídy, která měla posílenou výuku hudebky. V praxi se to teda projevovalo jenom tak, že jsme měli všichni povinnou hru na flétnu a jednu hodinu hudebky týdně na víc. Škola to pak po dvou letech vzdala a zařadila nás mezi zbytek tříd, já ještě chvíli po tom na flétnu hrál, ale sekl jsem s ní ve čtvrté třídě. Tím pro mě hudební nauka v podstatě skončila, párkrát jsem se chystal začít s kytarou, ale nikdy to k ničemu nevedlo, byl jsem strašně netrpělivé děcko. Nějaký hudební sluch a smysl pro rytmus jsem ale vždycky měl. Pamatují si, že jsem třeba už jako pětiletý chápal koncept 4/4 taktu, aniž bych věděl, že něco takového existuje. Určitě to ze mě teda nedělá nějakého génia, ale něco vrozeného tam možná bude... Taky si pamatují, že jsem jako malý rád používal každodenní zvuky a ruchy k "dělání hudby" - škrábání o vanu do rytmu a podobné blbosti, takže jsem nejspíš byl experimentátorem fakt už od mala. Jako fanoušek jsem se pak k noisu dostal úplnou náhodou (tenkrát jsem znal jen post industrial, EBM, a asi jeden song od Throbbing Gristle), když jsem, ze všech možných skladeb, našel „Wriggle Like A Fucking Eel“ od Whitehouse přidaný na konec folkového alba od Andiho Sex Gang. Vůbec jsem to tenkrát nečekal, a ta drastická změna zvuku mě malém svalila ze židle. Pak jsem kvůli tomu začal zjišťovat, co jsem to vlastně proboha slyšel, a zjistil sem, že se mi to rozhodně líbí...

   …a i o historii tvých hudebních projektů?

   Deprivation Chamber byl takový echt experiment, kdy jsem vůbec nevěděl, co dělám... Tenkrát jsem byl asi druhým rokem hrozně fascinovaný industrialem (ke kterému jsem se dostal přes goth muziku a punk), chodil jsem na každý experimentální koncert, který v Brně byl (jelikož u nás ve Znojmě ohledně podobných hudebních žánrů „chcípl pes“). Největší inspirace, která mě tenkrát k vlastní produkci nakopla, byl set Cedrika Fermonta, který ještě ve starém klubu Vegalité hrál dark ambient/field recording set, který nahrál v brownfieldu bývalé zbrojovky. To mě teda postrčilo k sestavení prvního EP (s postupem času moje nejvíc frustrující věc, protože to mělo potenciál být mnohem lepší, než bylo, ale holt začátky...) a chvíli po tom jsem měl první koncert, kde jsem předskakoval právě Cedrikovi a Seven Migs of Spring s jejich kolaboračkou The Klank of Črno Migs. Bylo plánované ještě další album, ale to nikdy nevyšlo, napřed nebyl čas, potom jsem si myslel, že jsem ztratil všechny audio soubory. Nedávno jsem je ale našel, takže do budoucna to plánuju dodělat a vydat. Chci se přiblížit zvuku, který jsem si naplánoval už tehdy, jen ta produkce snad bude lepší, přeci jen jsem se za ty roky trochu přiučil. Sea of Poppies byla tak trochu logická progrese. Deprivation Chamber byla z malé části taková znouzectnost, protože jsem si tenkrát nemohl dovolit pedály, mixery, a ostatní "nástroje", digitální noise mi nikdy moc nešel... Potřebuju ten dotykový "feedback", DAW automatizace mi osobně moc nevyhovuje. Produkci něčeho hlučnějšího jsem ale plánoval už déle. Potom okolo roku 2017, když se mi zhoršilo zdraví (a s ním i psychický stav), jsem se rozhodl pořídit si mixer a pár pedálů a konečně začít produkovat noise, jako útěk od reality nebo odreagování. A tak vlastně celý projekt začal. Vzhledem k tomu, že jsem do té doby nikdy s analogovými efekty nedělal, to byl experiment opravdu v tom pravém slova smyslu, protože jsem se musel sám naučit, jak to vlastně všechno funguje, ale snad se mi to nakonec povedlo.. 彼女 je pak čistě jen vedlejšák pro žánr harsh noise wall (HNW), aby se mi to lépe organizovalo. Někteří lidé mají rádi jen přímo noise a harsh noise, a "pomalejší" nebo míň dynamické věci jako HNW neposlouchají, takže mi dávalo smysl to od sebe oddělit. Poslední dobou je většina mé tvorby HNW (čím hůř mi je, tím míň je moje tvorba dynamická... Takový doom/sludge/dsbm efekt v noise, řekl bych, heh) a všiml jsem si, že u Poppies jsou na Bandcampu HNW tracky nejvíce přeskakované, tak byl čas je odsunout o dům dál. 彼女 má okolo sebe taky koncept, který je zatím dost slabý, ale snad se mi ho časem povede rozšířit, asi hlavně pomocí živáků.

   Prozraď prosím něco o inspiračních kanálech a procesu komponování.

   Většinou je všechno čistá improvizace. Některé věci mají tématiku, okolo které ten track stavím („Central Scrutinizer“ byl třeba cely udělaný ze samplů Zappova hlasu, „Hydrangea“ byla budovaná okolo nahrávky prvního zápasu, který měla Hana, které je to věnováno), ale žádné konkrétní zápisy do not nebo tak si nedělám, maximálně jenom poznámky, co kde chci použít, jakou produkční techniku chci vyzkoušet, jakou tematiku vybrat a tak. Pak si prostě jenom stoupnu ke stolu a nahrávám. Většina věcí je dělaná za letu, na první dobrou. Někdy pak přidávám další vrstvu. Později případně používám kytaru nebo basu, protože prostě nemám dostatek rukou. Do budoucna ale plánuji alespoň pár tracků tradičněji produkovaných věcí.

 Co rozhoduje o tom, který hudební nápad půjde, ke kterému projektu?

   Momentálně je to docela jednoduché: dynamická tvorba jde k Sea of Poppies, HNW jdou ke 彼女, dark ambient k Deprivation Chamber. Konceptuálne ty projekty nijak rozdělené nejsou, jde čistě jen o rozdělení žánrů, aby lidé věděli, co čekat. Když má někdo náladu na ambient a po zmáčknutí play se na něj vyvalí HNW, je to většinou dobrý recept na to o posluchače přijít.

   Míváš živá hudební vystoupení? A hmatatelné releasy na nosičích? Jaký preferuješ?

   Živák jsem naposledy hrál někdy na jaře 2012, okolo toho času, co mi vypovědělo zdraví. Od té doby jsem se nikde bookovat nenechal, protože žiju dost ze dne na den, a nechci promotérovi, co mi dá z vlastních peněz šanci si zahrát, znepříjemňovat život tím, že to budu muset rušit týden před koncertem... Teď se ale chystám přestěhovat znovu do Prahy, tak doufám, že tam zahrát zvládnu, když nebudu muset jet přes půl země. Tak snad něco brzy bude. Fyzické releasy mám, jsem za ně moc rád. Ale vzhledem k tomu, jaký je noise (a hlavně HNW) mikrožánr, je samozřejmě po labelech nepožaduju, těžko se jim prodávají... První nahrávku jsem si vydával sám, následovaly dvě kazety od americké Lost Notes Media a našich Korobushka Records, a řezaný split vinyl (s Torturing Nurse) od slovenských Kush Gong Records. Na ten jsem hodně pyšný, mít release na vinylu pro mě byl už dlouho sen, tak jsem moc rád, že se nás Kush Gong ujal. To byla taky první stěna, kterou jsem kdy udělal, plánoval jsem to mnohem víc jako klasický harsh noise, ale protože jsme nevěděli, který label nás vezme, musel jsem to masterovat v mono, a ten track to úplně zničilo, tak jsem ho zrecykloval a použil jako základ té stěny... Recyklování je prý dobrý pro přírodu.  Jako mini-sběratel mám určitě nejraději vinyl, asi proto, že s kazetami a CD jsem žil celý život. Každopádně bych ale nikdy neohrnul nos nad žádným fyzickým formátem. Pro kazety mám taky určitou slabost. Mám rád, kolik se toho s nimi dá hudebně dělat a vlastně i umělecky, od barvy krabičky, po nejrůznější využití pásky. Do budoucna mám třeba v plánu anti-record splitko, které bude udělané pomocí manipulace s páskou. A to by s CD nešlo.

   Sea of Poppies se jmenuje podle té knihy?

   Ne, ne, když jsem začínal, ani jsem nevěděl, že ta kniha existuje. Dodnes jsem ji nečetl, ale asi bych měl, když už je se mnou tak spjatá. Jak jsem vybral ten název si už ani nepamatuju, stejně jako u Deprivation Chamber. Vím, že jsem chtěl něco, co je emočně neutrální-až-potizivní, aby se to hodilo k širšímu spektru pocitů a zvuků, ale přesné detaily už si nepamatuju. Vím, že mi v tom částečně dalo inspiraci I Am A Lake Of Burning Orchids a Pendreczkiho kompozice „A Sea Of Dreams Did Breathe On Me“. Vlčí mák jsem vybral částečně kvůli široké škále emocí, které je schopen vyvolat. Jedna z věcí, které si pamatuju z ranného dětství je, že jsme se s maminkou procházeli a já jí vždycky radostně ukazoval kvetoucí vlčí mák. Pro spoustu lidí je zase ten květ asociovaný s válkou a běžný květ máku zase s drogama… Je toho víc.

 

   Všechny projekty jsou tedy jednočlenné? Hrával jsi nebo hraješ v nějaké kapele?

   Všechno, do čeho jsem zatím dělal, bylo sólo. Momentálně je hrát v kapele docela problém, vzhledem k mému zdravotnímu stavu - člověk nikdy neví, kdy se budu moct dostavit na zkoušku, kdy nebudu schopný odehrát koncert. Rozhodně bych rád někdy zkusil nějakou kolaboraci, zatím je ale většina jen na papíře.

 

 Co je vlastně zajímavé na industrialu?

   Na to se docela těžko odpovídá. V tom makrokosmu umění je to prostě jen další "ideologická větev“. Co se týče osobních sympatií, to se mi během času dost měnilo. Nejprve jsem se o industrial začal zajímat kvůli tomu, jak hrozně jiné a extrémní pro mě noise a PE byly, i jako pro člověka, který do té doby poslouchal extrémní metal a grindcore subžánry. Věci jako Whitehouse byly prostě úplně na jiné umělecké úrovni, takže to pro mě ze začátku mělo takový ten voyeuristický šarm, skoro jako ona známá analogie s dopravními nehodami. Většina lidí nechce koukat na bouracku, ale když se stane, je těžké odvrátit oči. Postupem času, když jsem se o tom žánru dozvěděl víc, jsem ho začal obdivovat pro jeho teorii a filosofii, pro to jak organizované a osvobozující může odmítnutí konvenčních hudebních pravidel být. Rozhodně dává svobodu a možnost se umělecky vyjádřit bez dlouhého studia teorie a techniky hraní. Prostě vezmi si někde u cesty kovovou tyč a dva kameny a máš hudbu. Drahé kytary a studia neznamenají v industrialu nic, jediné, co je důležité, je to, co vytvoříš. Někteří umělci v něm používají třeba jenom telefon a appky, může se tak zúčastnit opravdu kdokoliv. Už někdy od puberty mě taky hodně zajímaly různé experimentální procesy v médiích (způsoby, které se snaží nějak transformovat typický způsob konzumace, maximalismus/minimalismus, transgrese, improvizace...), což mě asi taky k industrialu přivedlo.

   Pomáhá hluková hudba v každodenním životě?

   Nebudu předstírat, že je noise něco extra, v mém životě hraje stejnou roli jako ostatní hudba - způsob seberealizace, odreagování, kreativní vehikl, relax (spousta noisu mě uklidňuje až k meditacím). Když nahrávám, mám na chvíli šanci utéct od reality, soustředit se na umění. A pak samozřejmě komunita, ve které člověk pozná spoustu fajn lidí všude po světě. Takže nejvíc asi pomáhá proti zešílení.

 

 

   V souvislosti se situací v kultuře posledních let je to divná otázka, ale chystáš na rok 2022 něco speciálního?

   Momentálně ani nevím, co bude letos, natož za rok. Letos jsem s vydáním charitativní kompilace rozjel label nazvaný iatrophobia Records, který se určitě budu snažit rozšířit a pokud se něco nestane, rozhodně plánuji víc hudby. 

 

 Karolina Válová 2021

 

Elektronická udělátka a primitivně ozvučené recykláty industriálních maniaků

    Rozhovor s Radkem Kopelem jakožto elektrikářem, hudebníkem, výtvarníkem a především členem kapely Eine Stunde Merzbauten.

   Chtěla jsem se na rozhovor nějak speciálně připravit, ale o Eine Stunde Merzbauten (ESM) jsem moc článků nenašla. Bulvár je naprosto němý a sem tam vykoukne nějaká více či méně vtipná recenze na jejich složitě recenzovatelné nahrávky. Za nejzajímavější dostupný článek považuji rozhovor, který dal Radek Kopel do R.U.M zine dne 1. října 2008, jakožto frontman uskupení Napalmed. O kapele se tam hovoří jako o „kameni českého noisu“, jako o partě „industriálních maniaků“ a také o napojení na metalovou komunitu již někdy od devadesátek… 

   Jak to teda tehdy bylo s tím metalem? A možná i s hardcorem, vždyť jste hráli i na Obscene Extreme Festivalu, ne? Zůstali fanoušci z té doby? Resp. poslouchají váš ještě lidi z těchto skupin-subkultur? 

   Napalmed na OEF vystoupil dokonce 2x a to v letech 2006 a 2011! Pozvání pořadatele Čurbyho je právě jedním z důkazů napojení na HC/metal/etd. scénu. Tímto bych mu znovu rád poděkoval za odvahu! Kapelu Napalmed jsem v roce 2014, na den přesně po dvaceti letech, ukončil. Kromě oslavného gesta, to byl zároveň pokus, zda jsou fanoušci mrtvé kapely ochotni velebit i nově vzniklou, tedy ESM. Zatím nejsem schopen zhodnotit, jaký je výsledek.

   No tak já jsem aspoň z archivů vyhrabala záznam jednoho z vystoupení, jehož součástí je i pěkný taneček s uhlákem. Když jsme ale u těch dějepisů, dávali jste jako ESM, nebo ještě lépe ty sám, v nedávné době nějaký rozhovor?

   Žádný rozhovor jsme v poslední době neposkytli. Máš volné pole působnosti. 

   Mě by to totiž zajímala konkrétně tvá hudební tvorba jako celek. Jakože proč vlastně tahle cesta? Co to pro tebe znamená a kam až to může dojít atd.?

   Celek je nezajímavý. Pokud mohu posoudit, nic jako "má" hudební tvorba neexistuje, tudíž pro mě nic neznamená a nikam nemůže dojít. Baví mě rochnění se ve zvuku, hraní si s efekty, hledání možností, fantazírování a následná improvizace v neuchopitelnu, znění nehudebněního umění, atp., to vše a mnohé další v rámci velmi omezeného rozhledu. 

   Tradiční a už lehce otřepaná otázka na hudební experimentátory, umíš hrát na nějaký klasický hudební nástroj?

   Ne, v klasických intencích slova smyslu. Jsem vyučený elektrikář, což mě hází na druhou, techničtější stranu zvuku. 

   Takže si ty nástroje vyrábíš sám? Přiznám se, že vaše vystoupení bylo jedno z nejintenzivnějších, které jsem posluchačsky absolvovala, zejména tuzemské provenience. A rovněž doznávám, že jsem, poprvé, a snad naposled, protože trénuju, aplikovala špunty do uší. Když si vzpomenu na takový ten "zlý plech"...

   "Zlý plech" jsme nikdy neměli. Pokud sis tak nějaký objekt nazvala, máš zřejmě jinak zaměřenou mysl, hehehe! K první části otázky. Pokud máš na mysli "elektronická udělátka," jsem tak trochu z oboru, jak už bylo řečeno, a jednoduché kousky jsem schopen si zbastlit sám. Na internetu je přeHiršal plánků. Zbylé instrumenty jsou primitivně ozvučené recykláty. 

   Tancuje na vás během koncertu někdo? Pokud ano, jak to vypadá?

   Nikdo netančí. Jen v rámci divadelní show máme managementem doporučeno zvyšovat během performancí pohybovou aktivitu. Chlapci pravidelně cvičí výskoky, roznožky, triky s kytarou, veletoče s paličkami, apod. Zatím však nebyl prostor veškeré atributy předvést, neb se plně soustřeďujeme na precizní zvukovou produkci. 

   Můžeme se pustit i do nějaké tvé osobní hudební historie?

   Napalmed, Abvsvs Mvsicvm, NPLMD, Eine Stunde Merzbauten. Všichni "to" znají, nejeden s k "tomu" vyjadřuje, mnohý o "tom" mluví, každý má na "to" názor... Kotrmelce jsou jednoduché. Napalmed jako kapela existovali od poloviny roku 1994. Po nějakých decentních rošádách ve složení nakonec všichni odešli a já zůstal sám. Myslel jsem, že bude dobré sólovou éru oddělit, proto jsem vymyslel bezsouhláskovou variantu NPLMD. Už jsem ani nedoufal, že objevím někoho dalšího. Krátce to zkusil MartiN.S. (basák ex-F.S.F.I.), poté jsem zlanařil MartiNa.B., a toho prvního jsem po pár koncertech „vykmitnul“. A tak bylo jméno NAPALMED vráceno zpět do víru vášní.“ Toliko přesná definice a zároveň citace ze zmiňovaného R.U.M.zinu. Škoda, přeškoda, že MartiN.B. v roce 2013 zemřel. Éra Napalmed po jeho boku byla výživná v mnoha ohledech. S odstupem si dovolím tvrdit, že jeho vliv byl velmi silný, ponejvíce v oblasti technické a tvůrčí.

   Pak jsi byl chvíli sólo jako Elektrakař? Nebo co to bylo za projekt? Jednou jsi pod touto hlavičkou prý hrál na hudebních improvizacích k avantgardním filmům, které organizuje Pavel Straka tak mocně, že publikum opouštělo sál…

No vlastně ano, díky za připomenutí! Elektrakař je sólo projekt využívající pouze elektronické hračky v minimalisticky sólistickém provedení.  

   Pak mám teda jen k dispozici tu lehce ironickou ESM. charakteristiku z vašeho BandZone profilu, že jste „revivalová skupina věnující se kopírování pocitů“. Vtipný je to určitě, ale odtajni ty přesahy.

   IRONmaidenIE mě baví. Sdělit myšlenku rádobyvtipnou zkratkou. Od revivalového kliše už jsme jako Eine Stunde Merzbauten dávno ustoupili, byť v nitru naší tvorby dozajista, stále přetrvává. Komerční umělci, známé firmy, levitující idoly jsou nám nahony vzdáleni. Jsou lidsky nedostižní a umělecky nedosažitelní. 

   Čím to, že najednou máte i „normální“ hudební nástroje? Viděla jsem harmoniku, kytaru a snad i housle.

   Vysvětlení je nasnadě: "Protože jsem si neprozřetelně napakoval do kapely muzikanty!" Na jejich drobnou omluvu musím uvést, že oni je, oproti mě, používat nechtějí a rádi by směrovali kapelu do hlukových močálů. Já bych se naopak rád vydal k pidlikání. Tímto konfliktem vzniká nESMysl Merzbautenu. Teď mě napadá, že jsem vlastně šťasten, že žiju v době, kdy můžeme tvořit opravdu svobodně. Díky nezájmu posluchačské obce naprosto SVOBODNĚ, při vědomí nadprodukce ultrahovadin.

   Předpokládám, že asi není nějaké jednotné směřování kapely, že se to mění s každou připravovanou deskou, možná i v jednotlivých skladbách. Všeobecně mi přijde, že možná nastupuje míň agrese a víc ironie. Ale to je jen dojem. 

   Směřování kapely je pečlivě producentsky nalinkováno. Jednotlivé kroky sice nejsou se členy kontultovány, ale každý z nás tří vliv managementu pociťuje na vlastní kůži. 

   A co to hraní se slovy? Jak je ostatně patrné i z tvých odpovědí tady, v nichž skutečně nejde o překlepy, ale záměry. Převracíte a ohýbáte slova, skoro jak ty tóny. Nakonec je to redukované jen na zkratky, nejlépe ty netónové souhlásky. 

   Jeden ze schůdků k většímu úspěchu jsou kvalitní texty. Protože nikdo z nás není plodný, uchylujeme se tu a tam (k) pod vodu. 

 15. listopadu 2017 proběhla v pražském klubu Sběrné suroviny akce nazvaná „Vernikoláž“, což byla kromě vašeho koncertu především výstava tvých koláží. Původně byla naplánovaná na měsíc, který se, pro výrazný návštěvnický úspěch, protáhl na půl roku. Citát z tisku: „Představeno je nám dvacet tři kompozic různě umístěných v suterénním největším sále. Některé hledejte až u stropu, jiné třeba nad klavírem. Díla jsou barevná i černobílá, mnohá z nich jsou návrhy přebalů na hudební nosiče, zejména pro Kopelovu bývalou kapelu Napalmed. Společným jmenovatelem děl je rozhodně geometrie a nejrůznější řezy, které původní výjevy symetricky půlí, čtvrtí a posléze opticky posouvají. Někdy jde o nevšední zobrazení industriálních předmětů, jako jsou hřídele, závity, šrouby nebo nářadí, jindy bloumáme snovou krajinou čirých abstrakcí. Kopel svá díla tvoří z útržků starých letáků a údajně vše vzniklo u něj v obýváku, protože atelier nepotřebuje. A to některá z vystavených děl mají stáří i třicet let. Jde tedy o průřezovou výstavu, která zatím v jeho výtvarné kariéře nemá obdoby, byť několik dílčích expozic již měl v domovských Severních Čechách.”

   Jsi tedy rovněž výtvarníkem. Koláže vznikají pořád?

   Bez práce, nejsou koláže. Působení v kapele mi složenky nezaplatí, nutno si tedy hledat další finanční zdroje. 

   Podařilo se vám zařadit po bok místní hudební elity, jak jste měli v plánu při spuštění BandZone Eine Stunde Merzbauten? 

   Tento produkční tah nevyšel. Hudební elita je neprůstřelná, své posty si drží pevně. Důkazem je vstřícnost hudebních médií a tichá podpora posluchačů.

   Ani nevím, zda jsou někde uvedena civilní jména dalších dvou členů a jestli si to vůbec přejí. 

   Pánové by si velmi přáli, ale dodržení kodexu velí jinak. Až dozraje čas, jistojistě se všichni dovíme, kdo je pan Drhola, pan Káč, Mr. Kef, Mr. Dwola, Kok Otto, Foukalín, atp.

   Dost by mě taky zajímalo, jak to v takové kapele vůbec funguje. 

   Naše trio dělá spolu hodně práce. Placený management komunikuje, oslovuje, propaguje, posílá, platí, uplácí. Nakolik to bude efektivní, ukáže čas. Zatím je to nepochybně efektní. Pokud si přečteš biografie, podíváš na filmy, přečteš solidní rozhovory, budeš mít jasno. Na počátku "sex, drahý rokinedról," "ženění, víno, zpět," koncertování po špeluňkách, výtah do vyšších pater kultury, peníze, drógo, alko holé a rychlý návrat kam kdo patří. V naší kapele to nefunguje. 

   Jak dlouhá a trnitá je cesta od nápadu po skladbu? Dá se to vůbec nějak zaznamenat, abyste kompozici podruhé zahráli stejně nebo je to vždy čistá improvizace jen s nějakým rámcem? 

   Nápady jdou do šuplíků, potom do studia zaznamenat. Z filosifilického hlediska je podstatou vždy čistá improvizace, jíž si za nějaký rámec nedáme.

   Prostě, pokud můžeš, rozepiš se o tom trochu, aby to pochopil i někdo natvrdlý, třeba redaktorka Bawaganu…

   I skladník si může přečíst Vergilia v originále. 

Poznámka: uvedený a nově zaváděný termín „zlý plech“ pochází od pana Andronicuse.

Karolina Válová 2019

Hudebník Jan Klamm: „Někomu dělají dobře nože, já se cítím dobře v blízkosti nástrojů, které vydávají zvuk.“

    Preferuje improvizaci. Experimentální hudbě se Jan Klamm věnuje jako promotér, (spolu)zakladatel dvou labelů, redaktor časopisové rubriky a především jako muzikant v téměř desítce projektů, např. Mooncup Accident, No Pavarotti nebo Ruinu. Ačkoliv je mu lépe v roli tazatele, rozhovory dává poměrně často a na rozdíl od fotografií si je nearchivuje. 

   Jak se to člověku přihodí, že si jednoho dne pořídí efekty a začne se věnovat hluku?

   Opravdu netuším, jak se tohle někomu stane. Mně se nic podobného nepřihodilo. Ani bych neřekl, že jsem se někdy začal „věnovat hluku“. V patnácti letech jsem si koupil elektrickou kytaru, protože jsme se s několika kamarády domluvili, že budeme mít kapelu. V té době jsem hudbu poslouchal, aniž bych o ní jakkoli přemýšlel, natož abych měl nějaké, aspoň základní povědomí o tom, za jakých technických podmínek vzniká zvuk. Tím chci říct, že jsem ani nevěděl, že ke kytaře potřebuju mít ještě zesilovač. Asi jsem si myslel, že strčím kabel do zásuvky a stane se zázrak. Teď trochu přeháním, ale zkrátka jsem myslel jen na ten nejbližší krok a o ničem dalším jsem moc nedumal. Řekl jsem si: „Fajn, pořídím si kytaru a pak se uvidí.“ A dál se skoro deset let nic nedělo – alespoň nic, co by v tomhle ohledu stálo za řeč.

Ta zmíněná kapela nikdy doopravdy nezačala hrát, ale kytara mi už zůstala a čekala na chvíli, kdy ji budu opravdu potřebovat. Během následující dekády jsem se soustředil především na literaturu. Hudbě jsem se aktivně nevěnoval, ale sledoval jsem ji, respektive intenzivně objevoval, a postupně jsem dospěl do bodu, kdy jsem si uvědomil, že bych ji chtěl začít sám dělat. Z posluchačské zkušenosti jsem věděl, že se zvukem může účinně a působivě vyjadřovat i někdo, koho nebaví cvičit dennodenně dlouhé hodiny na nástroj a pilovat techniku. A tak jsem v roce 2002 začal hrát v kapele Kaspar von Urbach, která se v prvních letech zvukově pohybovala někde mezi českým undergroundem, kapelami z okruhu No Wave a „písničkovým“ industrialem typu Einstürzende Neubauten nebo Test Dept. Ze začátku jsem samozřejmě vůbec netušil, co dělám, ale postupně, za pochodu, jsem se učil, co je zvuk, jak se vytváří a co se s ním dá dělat. A učím se dodnes, jen trochu jiné věci, než na začátku. A mnohem důležitější než osvojit si technickou stránku věci bylo naučit se to, co dělám, soustavněji promýšlet, a to jak ve vztahu k mým záměrům, tak i v širších souvislostech. Bez toho by to byl koníček srovnatelný dejme tomu s filatelií. Nic proti známkám, ale mně zkrátka chybí to správné geekovské zapálení. Během hraní v Kaspar von Urbach jsem si uvědomil dvě základní věci: že cesta, kterou se chci ubírat, je improvizace a že tzv. hudební provoz není něco, do čeho se vstupuje jako do hotového, ale že ho je třeba aktivně, a nejlíp kolektivně utvářet – a tak vzniklo vydavatelství a promotérský kolektiv Klang-und-Krach. Pak se teprve všechno rozjelo. Byly dokonce doby, kdy dění okolo K&K působilo, jako by šlo o samostatnou scénu. Ve skutečnosti to byly aktivity pár lidí pohybujících v oblasti, která rozhodně nebyla neprobádaná, pouze o ni dlouho nikdo nejevil zájem. Jedná se tedy o dlouhý proces, který vlastně nikdy neskončil – pořád probíhá, a ty dvě zmíněné věci – příklon k improvizaci a DIY uvědomění – pro něj byly naprosto určující. Všechno ostatní, včetně konkrétních nástrojů, efektů a podobně, jsou v podstatě podružnosti.

   Hraješ kromě kytary ještě na další klasický nástroj? Učil ses na ni sám nebo třeba v hudebce?

   Na žádný hudební nástroj jsem se nikdy intenzivně hrát neučil – ani v hudebce, ani sám doma. Čili podle standardních měřítek hrát na nic neumím, ale rád si zkusím zahrát na cokoli, co se mi dostane do ruky. Někomu dělají dobře – dejme tomu – nože, já se cítím dobře v blízkosti nástrojů, které vydávají zvuk. Ačkoli nože začínám mít taky docela rád… Pokud jde o moje schopnosti, možná bych mohl zvládnout hrát rytmickou kytaru v nějaké amatérské country kapele (což je mimochodem něco, co bych někdy rád v budoucnu uskutečnil). Ale ve svojí aktuální produkci, ať už má jakoukoli podobu, používám nástroje v zásadě barbarsky. Nejde mi o to, aby moje hraní působilo, jako bych držel nástroj v ruce poprvé, ale snažím se s ním zacházet co nejprimitivněji – jako kdyby mi chybělo jakékoli povědomí o tom, jak se na ten který nástroj běžně hraje.

   Jak si zaznamenáváš náhlé hudební impulzy, pokud nepoužíváš noty?

   Myslím, že lidi, kteří přistupují ke zvukové tvorbě podobně jako já, nezaznamenávají náhlé hudební impulsy v notách nebo nějakou jinou formou přepisu. Pokud se něco takového objeví, tak je to ve chvíli, kdy hraju, a já impuls jednoduše následuju, rozvíjím, anebo ho třeba zabiju, když se mi chce, případně když nejsem v tom správném rozpoložení, abych ho udržel při životě. Pokud se produkce nahrává, může se stát, že vyjde na nosiči, pokud ne, možná chvíli přetrvá ve vzpomínce, ale mnohem spíš zmizí beze stopy. Všechny varianty respektuju; nahrávky, vzpomínky i mizení pro mě mají cenu.

   Hraješ v mnoha projektech. Všechny pořád běží, překrývají se nebo půl roku se věnuješ tomu, pak pár měsíců jinému?

   Hraju ve více projektech, s různými lidmi, nebo sám, pod různými názvy… Asi proto, že mám rád chaos, ale taky kvůli tomu, že rozkročení mi dává možnost dívat se na to, co dělám, z odlišných perspektiv. V zásadě nic neukončuju. Některé projekty jsou prostě jako pole ležící ladem – půdě to prospívá a vždycky je možné ji zase osít. A když už pro mě ten kousek země ztratil význam, třeba se najde někdo, kdo si na něm vysadí, co bude chtít.

   Co u tebe bylo dřív, techno, punk nebo metal?

   Všechny tyhle oblasti jsem v podstatě jenom štrejchnul. Žánr pro mě není relevantní kategorie – je to relikt minulosti. A techno, punkové, metalové a samozřejmě i jiné, třeba noisové subkultury, které jsou často uzavřenými sférami s pevným znakovým systémem, mi tohle přesvědčení jenom potvrzují. Spousta lidí si zastaralost kategorie žánru neuvědomuje, ale vzhledem k tomu, že poslouchat hudbu je skoro to samé jako dýchat vzduch, mě to ani nepřekvapuje. Málokdy z jakéhokoli prostředí založeného na dodržování pravidel vzejde něco překvapivého. A pokud ano, jde skoro vždy o případy, kdy někdo předepsaná pravidla poruší, čímž de facto horizont dané subkultury přesáhne nebo z ní vystoupí.

   Jakožto velmi aktivní promotér (viz. rozhovor), nejsi už přesycený experimentální hudbou a neutíkáš třeba ke klasice nebo prostě k lesnímu tichu?

   Když se mě na tohle občas někdo ptá, opravdu slovo „přesycenost“ často použiju. A mnohdy se mě ani nikdo nemusí ptát… Ale když o tom uvažuju upřímně, okamžitě si uvědomím, jak falešná odpověď to je. Experimentální hudbou stoprocentně přesycený nejsem, naopak – chybí mi, je jí málo. Je strašné kvantum produkce, která se touhle nálepkou zastřešuje, ale pokud jde o hudbu, která by skutečně něco testovala – svoje východiska, možnosti, hranice, dosah nebo vyjadřovací prostředky –, tak tou se přesytit nedá. Jsem otrávený hudbou, u níž mám pocit, že stárnu, protože mě nedokáže ničím překvapit a poslech – ať už na koncertě nebo z nahrávky – je pro mě jen ztrátou času. Na druhou stranu, aby člověk mohl být překvapen, musí být otevřený možnosti překvapení, což pro mě znamená chodit na koncerty. A protože mě často jakožto návštěvníka neuspokojují, znamená to pro mě i to, že je musím sám pořádat, protože tam je pravděpodobnost, že mě uspokojí, o něco větší. Moje promotérská činnost vlastně vychází z neustálého pohybu mezi znechucením a potřebou nechat se překvapovat. Co by člověk neudělal pro trochu vzrušení… Jinými slovy, nemá smysl nikam utíkat. Stejně není kam. Klasika? S tou je úplně stejný problém. Les je fajn, ale ticho samo o sobě neexistuje. Jestli jsem za dlouhá léta zvukové produkce, a často dost hlučné, něco opravdu pochopil, tak to, že ticho je potřeba vytvořit. A nebál bych se říct, že každá skutečně experimentální zvuková tvorba se nutně musí nějakým způsobem k tichu vztahovat.

   Zkus osobní definici hluku...

   Nemám žádnou osobní definici. Za hluk se obvykle považuje lidskému uchu nepříjemný, nebo přímo škodlivý zvuk. Hudba si ale hluk dávno adaptovala pro své potřeby a odejmula mu velkou část jeho rušivosti. Problematický začíná být zpravidla až ve chvíli, kdy je bolestivý či zdraví ohrožující. Pro mě je v rámci zvukové tvorby hluk hodnotný především tehdy, má-li podvratný potenciál, což bohužel diskvalifikuje značnou část hudební oblasti, která se označuje jako noise. Nejsubverzivnější je stejně podle mě ticho. Obecně k hluku přistupuju v podstatě neutrálně – beru ho jako průvodní jev civilizace, jíž jsem součástí. A nejrušivějším druhem hluku je pro mě všudypřítomná hudba.

   Co je náročnější, hudbu vytvářet nebo o ní psát?

   Těžko říct, co je těžší, ale zdá se, že hrát hudbu je mnohem zábavnější než o ní psát. Obecně musím říct, že z toho, jak se o hudbě většinou píše, nejsem zrovna na větvi, což mi vzhledem k tomu, že mám ve čtrnáctideníku A2 na starosti hudební rubriku, způsobuje permanentní potíže. Málokdo dokáže hudbu popsat, ale spousta lidí se o to snaží, přitom to většinou vůbec není třeba. Převládající model hudební publicistiky je v podstatě založen na tom, že se autor se čtenářem společně porochní v dobře známém bahnitém rybníku. Chtělo by to nějakou hladovou štiku. Dokonce i promýšlení hudby ve společenských souvislostech, které ještě před časem působilo v hudební žurnalistice svěžím dojmem, začíná být až příliš mechanické. Sám se v posledních letech věnuju především editování a píšu jen kratší věci nebo dělám rozhovory. Tím bahno moc nerožčeřím, ale aspoň se v něm nerochním.

   Jaká je historie tvých dvou labelů, s jakými očekáváními jsi je (spolu)zakládal a jak se je podařilo naplnit či překonat? Proč je třeba mít ještě truclabel?

   Klang-und-Krach jsme založili v roce 2007. Jádro kolektivu bylo vždy tvořeno čtyřmi až šesti lidmi. Jak už jsem říkal, výchozí formací byla kapela Kaspar von Urbach, kolem níž postupně začaly vznikat další projekty: Ruinu, Head in Body (později Sister Body), No Pavarotti, Rouilleux, , White Wigwam, , Klamm & Pelikán, , Elsa Aids, , Lightning Glove, , Mooncup Accident, , Naše Ano, Plej Granda Surprizo, Poprvé a za peníze, , Trans Soma a další, ale také leták/zin Styk a jeho DIY „knižní“ edice a taky soustavná pořadatelská činnost. Do širšího okruhu K&K pak náleží častí spolupracovníci jako Jorge Boehringer, Iveta Plná, Romano Krzych, Martin Klapper nebo Dimitar Dimov. Zmíněný truclabel – Blood in the Boat– vznikl jako gesto v době, kdy jsem byl otrávený vším a všemi kolem a především sám sebou, a proto jsem se potřeboval na chvíli demonstrativně osamostatnit. Teď už dlouho leží nečinně stranou, ale až bude potřeba, tak ho zase rozjedu. Záměr, s nímž jsme K&K zakládali, byl jednoduchý: vytvořit to, co nám tu chybělo. V roce 2007 byla v Praze, pokud jde o experimentální hudbu, diametrálně odlišná situace od té dnešní – nic jako DIY scéna v podstatě nefungovalo a zajímavých koncertů bylo pomálu. Kdybychom byli o deset až patnáct let mladší, možná by K&K neexistoval, protože by nebyl potřeba. Ale taky je možné, že by naopak existoval v nějaké radikálnější podobě, reagující na současný nadbytek. Ačkoli pořád hrajeme a vydáváme, naše aktivity jsou poněkud skromnější a rozdrobené. Roli K&K bych přirovnal k úloze němého účastníka večírku, na němž se moc žvaní: sledujeme to hemžení z ústraní a mlčíme. Asi se z nás stávají buddhisti… Kdybych se chtěl pokusit o vtip, mohl bych říct, že by asi bylo lepší hodit doprostřed místnosti granát. To by se z nás stali trochu agresivnější buddhisti – totiž dadaisti. Ale možná by stačilo mlčet významněji.

Karolina Válová 2019

Hlukový projekt No NiTZ aneb Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí a způsobují puchýře

    Tip na rozhovor s projektem No NiTZ poskytl redaktorce Bawaganu Michael Borůvka, který je nejen fanouškem, ale především spolutvůrcem webu CS Industrial 1982-2010, na kterém se vedle článku objevila i vskutku geniální charakteristika tohoto industrial-noise-dark ambient počinu: 

„Ržání rzivých ořů na samém dně undergroundu, kvílení mučeného kovu, sykot vzduchu zahnaného do kouta, hlasy ze záhrobí se zmítají a kopou, repetitivní údery bezcílně bloudící oceánem chaosu, signály z vesmíru, otisk dimenze Akáša do Matrixu, rmutné mantry elementálů uvězněných v táborových strojích, zpěv sester, mrtvých před věky, jež doprovodem zpívá, bez echa letí věčností a v jeho rytmu tíži, v zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů blíží...“

    Po podnětném úvodu plném informací, které by mohly výrazně obohatit i čtenáře této stati následuje na CS Industrial 1982-2010 rozverný rozhovor, v němž Tomáši Plachému, aktuálnímu mozku a všech výkonných orgánů projektu No NiTZ v jedné osobě, kladla otázky Heda. Jako Heda Ševčíková ostatně vystupuje Tomáš i na sociálních sítích…

   S tou Hedou je to nějaká důležitá hra ohledně alter ega? Je Heda v projektu? Hraje na něco?

   Heda není ani pseudonym, ani alter ego. Celé to má ovšem dávnou historii. V 90. letech byl ředitelem sbírky moderního a současného umění Národní Galerie pan Jiří Ševčík a já byl členem výtvarné skupiny „Hnusáci“. Pak jsem v jednom starým baráku na půdě našel první vydání “Mých přátel” s Demlovým vlastnoručním věnováním jakési Hedvice Otcové, tak jsem začal svý obrazy podepisovat Heda Ševčíková, 83 let. První nahrávky No NiTZ jsem potom prezentoval na poslechových diskotékách jako tvorbu této senilní stařeny, souputnice Daphne Oram a Pauline Oliveros.

   Věnuješ se i dalšímu umění?

   Jsem autorem několika básnických sbírek, napsal jsem cyber-hermetický román “Kleist”, z něhož se bohužel zachovaly jen fragmenty. Psal jsem nějaký písničkový texty, něco hrajou Bruder Hans und Bruder Georg, něco Paa Paa, něco Chlupy. Od té doby, co jsem se přestěhoval do Brna, jsem bohužel ztratil dar slova a i přes naléhání přátel jsem v tomto směru zcela neplodný. Pár let jsem se živil jako šperkař, dělal jsem vitraje. Několikrát jsem se ožral tak, že by se to dalo nazvat performativním uměním. Někdy fotím. V poslední době ale většinu času věnuju No NiTZ.

   Jestli jsou data ve výše uvedeném vtipném rozhovoru pravdivá, slaví No NiTZ letos 25 výročí. Jak se za tu dobu vyvíjel styl a odkud přicházely inspirace?

   Na světě existují věci stvořené a věci nestvořené. Věci stvořené vznikají, existují a pak zanikají. Věci nestvořené prostě jenom jsou. Mezi takové věci patří i No NiTZ. Je to vlastně takové mycelium, shluk vzájemně propletených vláken, matrix, akáša. Podhoubí, ze kterého se občas vyloupne plodnice a rozmetá do okolí své výtrusy. To se stalo před 25 lety a nyní se to děje znovu. Styl, tedy podstata mycelia se nemění, pouze tvar plodnice je jiný. Kdybych věděl odkud přichází inspirace nejspíš bych šéfoval celému vesmíru. Vím jen, že dělám, co je NUTNÉ, zřejmě plním nějaký předem daný úkol a jsem jen nepatrnou součástí mycelia.

   Jaký byl první záměr projektu a ideologické směřování?

   Nedokážu už přesně pojmenovat prvotní záměr, pokud tedy nějaký existoval. Spíše šlo o hru, pokus, co to udělá, když spojím jeden zvuk s druhým. Jednu strukturu navážu na druhou. Jeden postup zaměním za druhý. „Náhoda je borec“ – to byla v počátcích základní idea. Vytvořit podmínky pro to, aby zvuk dělal, co umí a příliš do toho nezasahovat.

   No NiTZ byl vždy sólo záležitost? Kdo vymyslel název?

   Ne prvotní No NiTZ byla kolektivní záležitost, měli jsme zkušebnu, kde hrálo několik kapel různého žánrového zaměření od alternativy po HC. Já jsem křičel ve skupině Mrsatec. Párkrát jsme udělali takovou improvizační seanci, kterou jsme nahráli na fostexe. A začali jsme tomu říkat „no nic“, jako že “jak to zní?” “blbě!” “no, nic !” Takže No NiTZ, postě nic , nemyšlení, číslo nula, prvotní vědomí... Navíc se mi to líbí takhle napsaný. No. jako číslo nic, malé i jako obrácený vykřičník. Když jsme se nesešli v dostatečném počtu udělal jsem něco sám. Resumé celého tohoto procesu je zachyceno na kompletu kazet „Oprava sluchového nervu“.

   Společným jmenovatelem toho, co jsem z tvé tvorby měla možnost slyšet je třeskutá agresivní energie a industriální dunění. Jaký je tvůj vztah ke kovu?

   No NiTZ burácí, protože je v klidu, to je základní postulát, “Hluk myšlenek smrti”, tak pravil Nietzsche. Ve smrti myšlenek je ten pravý klid, meditace, osvobození, věčnost... Nelze nakonec Velký třesk nazvat Velkým hlukem? Mám rád mrtvý, zvláště pak černý kov. Zvuk kovu je zvukem doby, ve zvuku No NiTZ je obsažen jakýsi vztek proti stroji, proti nelidským, nepřirozeným podmínkám továren a montážních linek. Jakási zvrácená poezie. Jsem narozen v martově znamení, ke kterému neodmyslitelně tyto analogie: železo, tvrdé, ohnivě rudé a sirnaté materiály. Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí, způsobují puchýře a otoky, vynucují slzy.

   Na co všechno hraješ?

   Umím hrát na vozembouch a jednodušší party na triangl, hudební vzdělání nemám, ale noty číst a psát umím, v hudební teorii se stále vzdělávám. Fascinují mě partitury, ale spíše jejich grafická podoba.

   Jak u tebe funguje tvůrčí proces od nápadu po release?

   Mám spoustu nápadů, které se snažím postupně realizovat. Tvůrčí proces bych rozdělil na dvě základní oblasti. Tou první je sběr a tvorba zvuků. Dost jsem toho nahrál ve fabrice, něco udělal na různých nástrojích, které stavím. Takže mám docela rozsáhlou sbírku zvuků čítající několik TB. Druhou částí je základní koncept, téma, kterému se chci věnovat. Potom následuje vytvoření struktury, na kterou ty zvuky navěsím. A když to projde autocenzurou tak to zmixuju a zmasteruju.

   Co hudební hosté a umělecké spolupráce?

   Zatím jsem s nikým nedělal, ale rozhodně se tomu nebráním. Pořád plánuju nějakou spolupráci s kytaristou a všestranným umělcem Janem Suchým, Bruthrem Janem, zatím to nějak nevychází, čas ukáže... Strašně by se mi do teamu hodil nějaký VJ takže jestli to čtete někdo... tak se ozvěte!!

   Kdybys měl vybrat pět zásadních nahrávek a připojit k nim historky…

   5 nahrávek svých nebo cizích?

Cizích: TG United první industrial, co jsem slyšel

Coil – Horse Rotorvator

PTV – Dreams less sweet

SPK – Machine Age Voodoo --to mám moc rád

Astrud Gilberto – Beach samba-- poslouchám při vaření

Ohledně No NiTZ asi neumím odpovědět, ty skladby jsou něco jako deníkový zápis, mimo mé hodnocení, moc to zpětně neposlouchám, snad s větším časovým odstupem ...

   Pokud ta hudba není on-line, na čem a u koho vychází? Jak je to s Jezerka labelem? Kdo se stará o grafiku?

   Zatím vydávám věci jenom na streamech, jenom Symphony no.10 je na kazetách, nemám problém s tím vydat věci na CD nebo MC je to jen otázka finanční, kdyby byl zájem, tak do toho jdu, zatím radši investuju do studia a nástrojů. S minimálními náklady jsem dal něco na Spotify a Deezer a za prví měsíc po vydání Symphony no.10 jsem měl asi 15 000 poslechů kazet jsem pár rozdal... Jasně CD nebo MC je fajn artefakt, ale pro mě v současný době vyhozený prachy… Jezerka records je net label mého kamaráda z dětství, výtvarníka a hudebníka Roberta Houzara, taky účastníka No NiTZ. Rozhodně doporučuju další nahrávky, který Robert na Jezerce vydal. Grafiku si dělám sám, web i veškerej vizuál.

   Živá vystoupení?

   No NiTZ je zatím jen studiovým projektem, i když jsem v minulosti pár koncertů odehrál. Zároveň se v poslední době množí hlasy a výzvy k živému vystoupení. Takže se na tom snažím pracovat. Dělám na nových věcech tak, aby šly hrát živě. Zároveň pracuju na nějakejch projekcích a vůbec na vizuální podobě. Takže se těšte!

Karolina Válová 2020

Projekt Vyšehrad: „Mám vyhraněné hudební vize a nerad dělám kompromisy“

   Jednočlenný hudební experimentální projekt Vyšehrad ve své tvorbě propojuje několik méně populárních hudebních žánrů jako dark ambient, dungeon synth, lofi - blackmetal a martial industrial. Témata skladeb odkazují k prahistorii lidstva a původu národů, ke kontroverzním stránkám lidského života a duše, či k různě vnímaným historickým událostem. Některé kompozice nechť jsou brány přímo za "soundtracky" k výsekům běhu dějin.

   Prý jsi byl hudební dítě...

   Byl sem nejspíš hlavně hrozně zlobivé dítě, máma sice říká, že sem byl hodnej po svým, ale ta by to říkala i kdybych byl Stalin. Osobně to vnímám tak, že sem byl nesoustředěný, hyperaktivní „zmrd“ s kverulatorním problémem s autoritama. Hře na hudební nástroje jsem se věnoval od dětství, nejvíce mě uhranula kytara. Dá se tedy říct, že prvotní impuls mi dala rodina. Mohu rozhodně prohlásit, že co se vnímání hudby a "způsobu" poslechu týká, měl na mě zásadní vliv můj táta, který je velkým milovníkem všech možných těles napříč žánry. Ve vkusu jsme jistě dost odlišní, ale způsob jak poslouchat, mám od něj. V dětství jsem projevoval takové standardní tvůrčí sklony, kreslil jsem a maloval nikterak dobře, což platí dodnes, a v pozdním dětství jsem začal psát povídky a poesii, nikterak kvalitní, což opět platí dodnes.

   A kdy došlo na kapely?

   První hudební projekt jsme založili se spolužákem ze základní školy a byla to ryze rebelská představa anti-školního punku ve složení elektrická kytara, provizorní bicí a elektrické klávesy. Samozřejmě, jsme do toho šli naplno. Repertoár o čtyřech písních s texty zesměšňující učitele mám dodnes někde nahrané na kazetě. Vlastně pohledem zpět docela zírám na to, jak jsme to, spíš intuitivně, technicky zvládli. Kapela se jmenovala Videohry Alien a skončila odchodem na střední. Na ní jsem první rok prostřídal několik kapel s jepičím životem, jejichž názvy si nepamatuji. Jedna z nich, ta nejvíce ovlivněná hc/punkem dokonce měla živé vystoupení. Ve stejnou dobu jsem se začal zajímat i o elektronickou hudbu, hardcore, techno a o hiphop.  Veškerá fascinace a tvůrčí záchvěvy v rámci elektronické tvorby pro mne skončili momentem, kdy jsem na konci druhého ročníku poznal několik spolužáků, kteří zakládali undergroundovou kapelu. V nejlepším odkazu českého undergroundu jako byli Plastic People, DG 307, etc., tedy kapelu, která by přímo navazovala a vycházela z původního prostředí. Jelikož mám rád poesii a víceméně přiměřeně intelektuální prostředí a samozřejmě v té době jsem miloval pivo a trávu, cítil jsem se v tomto „movementu“, jako ryba ve vodě. Prostředí českého undergroundu, mám dodnes velmi rád, stejně jako srdečnost jeho účastníků. Po vydání debutového a jediného alba kapely Von Plastic Factory sem dostal nabídku na hraní v punkové kapele Vychcaný knedlíky!

   Z undergroundu hop do punku...

   Nabídku jsem vzal a začal se naplno věnovat hraní s Vychcanými knedlíky. Bylo to muzicírování náročné, protože četnost koncertů byla vysoká, často až 3x-5x za měsíc, tj. téměř všechny víkendy se hrálo. Zde jsem poprvé poznal, že mě zápal pro hudbu někdy dokáže pořádně unavit. Poprvé jsem zažil i opovržení vlastním publikem, protože ač kluci hrají výborný rokenrol, je to navíc hudba s velice inteligentními texty, často na ně v různých vyloučených lokalitách chodili lidi, se kterými jsem si, ve vší slušnosti, prostě neměl co povědět. Těch kapel bylo v průběhu let samozřejmě víc, ale to by bylo opravdu na dlouho a zmínil sem jen ty nejzásadnější. Ještě by se snad hodilo zmínit kakofonické těleso emo noisové hudby Nouze, zasvěcení vědí.

   Jak zarostlá je cesta od punku zpět k elektronice?

   Zásadní moment přišel v roce 2016, když jsem potkal bývalého spolužáka ze střední školy Matěje řečeného Fozého. Měl jsem s ním dobré vztahy už na škole, ale pak jsme se pár let neviděli. Věděl sem, že se Matěj věnuje elektronické hudbě. Měl jsem matnou představu jak se takové věci dělají z dob, kdy jsem hrál jako DJ. Nicméně s Matějem jsem se ožral jako prase a donutil ho, aby k mojí poesii složil hudební pásmo. Navíc nás napadlo, že s tím pojedeme na androšský čtení zvednout dědečkům mandle. K tomu ovšem nikdy nedošlo a patří to do zlatého fondu našich historek. V průběhu propojování poesie s elektronikou nám totiž došlo, že chceme raději rapovat a založili jsme rapovou crew. A tak sme stvořili poměrně úspěšný projekt C:/LEAN WATER. V následujících letech, které jsme zasvětili C:/leanu, se kolem nás, ale nejen kolem nás, byli tu pochopitelně už kluci a holky před námi, začala formovat scéna, které se v rámci jednoho televizního pořadu dostalo označení "soc-rap scéna". Na téhle specifické scény funguje několik uskupení, jmenovitě Hyenxxx, Ptakz, GhettoBlaster (Císař Pancíř), Edoshův kurník, Smrad, Rhino Gavel, Aleš Násilník, a rozhodně tam patříme i my s C:/lean water. Androš jsem sice opustil dávno, kluky z Knedlíků jsem nejspíš zklamal, když jsem po dvou krásných ale náročných letech opustil i je. Ale neopustil jsem a možná ho dokonce přímo přenesl do nových projektů, ten určitý undergroundový element postupu kupředu. Formu pořádání koncertů a akcí, participaci na "paralelních" kulturách a různé jiné atributy podzemní kultury. Ostatní ze soc-rap scény to měli podobně, jedná se

víceméně o lidi podobného hudebního osudu, takže možná i díky tomu se nám společně povedlo za tak krátkou dobu posbírat tak veliký "movement"/"fanbase". To je historie posledních tří let, během nichž jsem začal, hlavně díky Fozému, pronikat do tajů produkce elektronické hudby. Samozřejmě jeho skilllevel mě hnal dopředu.  Asi po roce nezdárných pokusů se mi konečně začalo dařit, udělal jsem nějaké hiphopové beaty pro začínajícího Polymorfa a skládal jsem, a furt skládal, hlavně tedy hiphopové žánry. Pak přišla chvíle a nějak si to sedlo a začalo to jít. Pochopil jsem najednou hudební teorii, kterou jsem jako muzikant v kapelách leta obcházel s výmluvou, že přece hraji intuitivně. Zavzpomínal jsem na poučky a znalosti, které jsem nabyl v rámci teorie hudební nauky, spojil je se zkušenostmi kapelními a uvědomil si, že už vlastně nic a nikoho nepotřebuji. Zní to asi hrozně, ale za ta léta s tolika lidmi jsem si vypěstoval určitý odpor k mnohočleným uskupením. Možná proto, že mám vždy dost vyhraněné hudební vize a dělám nerad kompromisy. Začal jsem také skládat beaty/instrumentály pro ostatní ze „scény“, udělal několik kompletních produkcí, které měli myslím úspěch, alespoň v rámci počtu poslechů. Rádia nás pochopitelně nehrají a nevím jestli o to vlastně někdo z nás stojí, jsme stále “soc”, i když lidí chodí na koncerty docela hodně. Poslední povedenou věcí, pro mně jako pro beatmakera a producenta, bylo navázání spolupráce se zavedenou pražskou hiphopovou crew Gambrz Raprs. Od konce roku 2018 společně připravujeme jejich nové album, na kterém moje hudba hraje prim, budou tam ale rozhodně i další písně z produkce jiných producentů. Album, pokud mi znovu neshoří počítač, vyjde na podzim.

   Je pro tebe hudba odreagováním nebo permanentní uměleckou výzvou?

   Hudbu samotnou mám nejraději pro ten proces tvorby a často se mi stává, že mě výsledný produkt už tolik nezajímá, ale od toho jsou tu doufám jiní. Od hudby, a částečně i textů, jsem se snažil vždy striktně oddělit jakýkoliv politický názor nebo ideový či náboženský náhled.

   A jak to bylo s Vyšehradem?

   Už se k tomu dostanu, protože na konci tohohle všeho je můj nejmladší a zároveň nejosobnější projekt - Vyšehrad. Když jsem si uvědomil, na jaké úrovni je můj hudební level, zašilhal jsem po žánrech, které jsem léta poslouchal a miloval, po blackmetalu a darkambientu. Z blackmetalu mi byl a asi bude hudebním vzorem norský onemanprojekt Burzum a kapely Carpathian Forest a Darkthrone. Jelikož jsem neměl žádnou představu o tom jak v prostředí DAW programu skládat organické žánry jako je metal, které většinou hraje několikačlenná kapela na hudební nástroje, prostě jsem to ozkoušel. Začátky byly více experimentální, upínal jsem se především k lo-fi zvukovému přístupu a postupně to šperkoval. Začal jsem přidávat vokál a i zapojovat do projektu různé další žánry. Zejména dungeon-synth, což je v podstatě žánr, který dobře definuje elektronická deska Burzum nazvaná Daudi Baldrs a industriální válečnou/situační hudbu, tzv. martial industrial. Ten mi začal otevírat netušené možnosti, jako například skládat hudbu k historickým událostem a také využívat hudební prvky typické pro různý čas a místo. Dalším krokem byla kombinace s projekcí opět se snímky z různých dějinných událostí. Baví mě aranžovat hudební a hlukové prvky k vytvoření atmosféry a pocitů. Zde bych chtěl jen říct, že se lidí diví, proč chci skládat atmosféru války a proč těžím z historie totalitárních států. Agrese jako emoce je v hudbě zastoupena různě, ale mnohdy mi přijde, že spíš než zastoupena, je suplována jakýmisi zrcátky, která vrhají bledý odlesk něčeho z dálky, čemu se dalo kdysi říkat agrese. Musím se přiznat, že u většiny metalových, hardcorových nebo rapových uskupení mi přijde využití emoce agrese toporné a u prvních dvou žánrů většinou i směšné. Kdežto v rámci blackmetalu a válečného industiralu se vytváří atmosféra daleko hustší a tato hudební odvětví se zdají být násilí, válce a vzteku přímo dedikována. Možná jsem byl moc let hodným klukem, takže mám teď potřebu něco podobného vyhledávat. ...ale spíš sem nebyl nikdy hodný.

   Pro projekt takového ražení jsi vybral docela zvláštní jméno...

   Název Vyšehrad sem zvolil, protože je to moje bydliště a mám to tu rád, žiju zde se svojí úžasnou partnerkou Mariou a naším dvou a půl letým synem Tobiášem. Navíc z toho názvu stejně jako ze samotného Vyšehradu, jakožto místa, dýchají století. Jelikož se věnuji tématům historickým, přišlo mi to příhodné. Ostatně, první skladby které sem releasoval byly silně inspirovány Vyšehradskými pověstmi od Popelky Bilianové, což samozřejmě není žádná seriozní historie, ale tak už to v blackmetalu nejspíš chodí, haha. Dosavadní tvorba vznikla v rámci posledních třech měsíců. Samozřejmě, určitý pozitivní ohlas mi opět foukl vítr do plachet a já se odhodlal k návratu k živým nástrojům. Do většiny skladeb teď nahrávám kytary a různé živé hlukové prvky, také sbírám po městě zajímavé ambientní zvuky a dělám samply, které pak při skládání využívám. Nejnovější vize je, posunout se od evropské pochodové hudby (martial industrial) k neo-klasice. Ale samozřejmě chci stále dělat i blackmetal. 

   Kolik máš za sebou živých hraní? Nějaké silné dojmy?

   S Vyšehradem sem zatím vystupoval pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo na vernisáži kreseb a grafik s názvem Váš znetvořený svět, kterou pořádal Karel Braun. Karel mě pozval abych zahrál, ale já se dostal do situace, kdy sem nevěděl jak s projektem naživo vystupovat. Zvolil sem tedy cestu nejmenšího odporu a zahrál skladby v doprovodu projekce na DJský kontroler. Projekce nejspíš u některých vyvolala rozporuplné pocity, jak sem ke mně dostalo, protože se promítaly záběry z války. Kapitulace vojáků Wehrmachtu a propagandistické bloky z říšského kina. Zvolil sem však tento vizuální doprovod také kvůli výběru skladeb, hrál jsem spíše ty válečné na úkor blackmetalu a ambientu, a to zejména kvuli prostoru a zvukovým možnostem.  K většímu experimentu sem se odhodlal na koncertě, který nejspíš neměl žádný název, ale pořádal ho Edosh v podchodu na Vltavský, ilegálos. Tam mi zase pomohl Fozé, kterej má spousty krabiček a prozkoumává teď vody noisu. Tam jsme teda kroutili efektama, krabičkama, mlátili piezama a já si dal i vokál. Projekce byla taky, tentokrát Vietnam a raketové testy, bohužel ale nemám moc kvalitní projektor, tak to nemělo to potřebné kouzlo. A silné zážitky... bohužel tyhle věci jsem nejspíš zanechal někde dávno před pár lety, kdy jsem byl nadšeným muzikantem dychtícím po vystupováním. Po tolika živých vystoupeních, které sem v rámci různých kapel a projektů absolvoval, mě už prostě překvapí nebo dojme málo co ( např. s C:/lean water jsme měli za poslední dva roky kolem 50 živých vystopení). Silným momentem je pro mě samozřejmě pozitivní zpětná vazba od lidí, které neznám a kteří po koncertě přijdou. Moc rád s nimi strávím čas a pohovořím. Vyšehrad se dá sledovat na soundcloudu a po letošních prázdninách vyjde oficiální nahrávka v podobě kazety. Materiálu mám rozděláno v tuto chvíli opravdu hodně. Živá vystoupení mám samozřejmě taky v plánu, ale kdy a kde budou, to je zatím ve hvězdách. K soundcloudu nejspíš brzy přibudou i stránky, na kterých budu o koncertech včas informovat.

Karolina Válová 2019