Elektronická udělátka a primitivně ozvučené recykláty industriálních maniaků

    Rozhovor s Radkem Kopelem jakožto elektrikářem, hudebníkem, výtvarníkem a především členem kapely Eine Stunde Merzbauten.

   Chtěla jsem se na rozhovor nějak speciálně připravit, ale o Eine Stunde Merzbauten (ESM) jsem moc článků nenašla. Bulvár je naprosto němý a sem tam vykoukne nějaká více či méně vtipná recenze na jejich složitě recenzovatelné nahrávky. Za nejzajímavější dostupný článek považuji rozhovor, který dal Radek Kopel do R.U.M zine dne 1. října 2008, jakožto frontman uskupení Napalmed. O kapele se tam hovoří jako o „kameni českého noisu“, jako o partě „industriálních maniaků“ a také o napojení na metalovou komunitu již někdy od devadesátek… 

   Jak to teda tehdy bylo s tím metalem? A možná i s hardcorem, vždyť jste hráli i na Obscene Extreme Festivalu, ne? Zůstali fanoušci z té doby? Resp. poslouchají váš ještě lidi z těchto skupin-subkultur? 

   Napalmed na OEF vystoupil dokonce 2x a to v letech 2006 a 2011! Pozvání pořadatele Čurbyho je právě jedním z důkazů napojení na HC/metal/etd. scénu. Tímto bych mu znovu rád poděkoval za odvahu! Kapelu Napalmed jsem v roce 2014, na den přesně po dvaceti letech, ukončil. Kromě oslavného gesta, to byl zároveň pokus, zda jsou fanoušci mrtvé kapely ochotni velebit i nově vzniklou, tedy ESM. Zatím nejsem schopen zhodnotit, jaký je výsledek.

   No tak já jsem aspoň z archivů vyhrabala záznam jednoho z vystoupení, jehož součástí je i pěkný taneček s uhlákem. Když jsme ale u těch dějepisů, dávali jste jako ESM, nebo ještě lépe ty sám, v nedávné době nějaký rozhovor?

   Žádný rozhovor jsme v poslední době neposkytli. Máš volné pole působnosti. 

   Mě by to totiž zajímala konkrétně tvá hudební tvorba jako celek. Jakože proč vlastně tahle cesta? Co to pro tebe znamená a kam až to může dojít atd.?

   Celek je nezajímavý. Pokud mohu posoudit, nic jako "má" hudební tvorba neexistuje, tudíž pro mě nic neznamená a nikam nemůže dojít. Baví mě rochnění se ve zvuku, hraní si s efekty, hledání možností, fantazírování a následná improvizace v neuchopitelnu, znění nehudebněního umění, atp., to vše a mnohé další v rámci velmi omezeného rozhledu. 

   Tradiční a už lehce otřepaná otázka na hudební experimentátory, umíš hrát na nějaký klasický hudební nástroj?

   Ne, v klasických intencích slova smyslu. Jsem vyučený elektrikář, což mě hází na druhou, techničtější stranu zvuku. 

   Takže si ty nástroje vyrábíš sám? Přiznám se, že vaše vystoupení bylo jedno z nejintenzivnějších, které jsem posluchačsky absolvovala, zejména tuzemské provenience. A rovněž doznávám, že jsem, poprvé, a snad naposled, protože trénuju, aplikovala špunty do uší. Když si vzpomenu na takový ten "zlý plech"...

   "Zlý plech" jsme nikdy neměli. Pokud sis tak nějaký objekt nazvala, máš zřejmě jinak zaměřenou mysl, hehehe! K první části otázky. Pokud máš na mysli "elektronická udělátka," jsem tak trochu z oboru, jak už bylo řečeno, a jednoduché kousky jsem schopen si zbastlit sám. Na internetu je přeHiršal plánků. Zbylé instrumenty jsou primitivně ozvučené recykláty. 

   Tancuje na vás během koncertu někdo? Pokud ano, jak to vypadá?

   Nikdo netančí. Jen v rámci divadelní show máme managementem doporučeno zvyšovat během performancí pohybovou aktivitu. Chlapci pravidelně cvičí výskoky, roznožky, triky s kytarou, veletoče s paličkami, apod. Zatím však nebyl prostor veškeré atributy předvést, neb se plně soustřeďujeme na precizní zvukovou produkci. 

   Můžeme se pustit i do nějaké tvé osobní hudební historie?

   Napalmed, Abvsvs Mvsicvm, NPLMD, Eine Stunde Merzbauten. Všichni "to" znají, nejeden s k "tomu" vyjadřuje, mnohý o "tom" mluví, každý má na "to" názor... Kotrmelce jsou jednoduché. Napalmed jako kapela existovali od poloviny roku 1994. Po nějakých decentních rošádách ve složení nakonec všichni odešli a já zůstal sám. Myslel jsem, že bude dobré sólovou éru oddělit, proto jsem vymyslel bezsouhláskovou variantu NPLMD. Už jsem ani nedoufal, že objevím někoho dalšího. Krátce to zkusil MartiN.S. (basák ex-F.S.F.I.), poté jsem zlanařil MartiNa.B., a toho prvního jsem po pár koncertech „vykmitnul“. A tak bylo jméno NAPALMED vráceno zpět do víru vášní.“ Toliko přesná definice a zároveň citace ze zmiňovaného R.U.M.zinu. Škoda, přeškoda, že MartiN.B. v roce 2013 zemřel. Éra Napalmed po jeho boku byla výživná v mnoha ohledech. S odstupem si dovolím tvrdit, že jeho vliv byl velmi silný, ponejvíce v oblasti technické a tvůrčí.

   Pak jsi byl chvíli sólo jako Elektrakař? Nebo co to bylo za projekt? Jednou jsi pod touto hlavičkou prý hrál na hudebních improvizacích k avantgardním filmům, které organizuje Pavel Straka tak mocně, že publikum opouštělo sál…

No vlastně ano, díky za připomenutí! Elektrakař je sólo projekt využívající pouze elektronické hračky v minimalisticky sólistickém provedení.  

   Pak mám teda jen k dispozici tu lehce ironickou ESM. charakteristiku z vašeho BandZone profilu, že jste „revivalová skupina věnující se kopírování pocitů“. Vtipný je to určitě, ale odtajni ty přesahy.

   IRONmaidenIE mě baví. Sdělit myšlenku rádobyvtipnou zkratkou. Od revivalového kliše už jsme jako Eine Stunde Merzbauten dávno ustoupili, byť v nitru naší tvorby dozajista, stále přetrvává. Komerční umělci, známé firmy, levitující idoly jsou nám nahony vzdáleni. Jsou lidsky nedostižní a umělecky nedosažitelní. 

   Čím to, že najednou máte i „normální“ hudební nástroje? Viděla jsem harmoniku, kytaru a snad i housle.

   Vysvětlení je nasnadě: "Protože jsem si neprozřetelně napakoval do kapely muzikanty!" Na jejich drobnou omluvu musím uvést, že oni je, oproti mě, používat nechtějí a rádi by směrovali kapelu do hlukových močálů. Já bych se naopak rád vydal k pidlikání. Tímto konfliktem vzniká nESMysl Merzbautenu. Teď mě napadá, že jsem vlastně šťasten, že žiju v době, kdy můžeme tvořit opravdu svobodně. Díky nezájmu posluchačské obce naprosto SVOBODNĚ, při vědomí nadprodukce ultrahovadin.

   Předpokládám, že asi není nějaké jednotné směřování kapely, že se to mění s každou připravovanou deskou, možná i v jednotlivých skladbách. Všeobecně mi přijde, že možná nastupuje míň agrese a víc ironie. Ale to je jen dojem. 

   Směřování kapely je pečlivě producentsky nalinkováno. Jednotlivé kroky sice nejsou se členy kontultovány, ale každý z nás tří vliv managementu pociťuje na vlastní kůži. 

   A co to hraní se slovy? Jak je ostatně patrné i z tvých odpovědí tady, v nichž skutečně nejde o překlepy, ale záměry. Převracíte a ohýbáte slova, skoro jak ty tóny. Nakonec je to redukované jen na zkratky, nejlépe ty netónové souhlásky. 

   Jeden ze schůdků k většímu úspěchu jsou kvalitní texty. Protože nikdo z nás není plodný, uchylujeme se tu a tam (k) pod vodu. 

 15. listopadu 2017 proběhla v pražském klubu Sběrné suroviny akce nazvaná „Vernikoláž“, což byla kromě vašeho koncertu především výstava tvých koláží. Původně byla naplánovaná na měsíc, který se, pro výrazný návštěvnický úspěch, protáhl na půl roku. Citát z tisku: „Představeno je nám dvacet tři kompozic různě umístěných v suterénním největším sále. Některé hledejte až u stropu, jiné třeba nad klavírem. Díla jsou barevná i černobílá, mnohá z nich jsou návrhy přebalů na hudební nosiče, zejména pro Kopelovu bývalou kapelu Napalmed. Společným jmenovatelem děl je rozhodně geometrie a nejrůznější řezy, které původní výjevy symetricky půlí, čtvrtí a posléze opticky posouvají. Někdy jde o nevšední zobrazení industriálních předmětů, jako jsou hřídele, závity, šrouby nebo nářadí, jindy bloumáme snovou krajinou čirých abstrakcí. Kopel svá díla tvoří z útržků starých letáků a údajně vše vzniklo u něj v obýváku, protože atelier nepotřebuje. A to některá z vystavených děl mají stáří i třicet let. Jde tedy o průřezovou výstavu, která zatím v jeho výtvarné kariéře nemá obdoby, byť několik dílčích expozic již měl v domovských Severních Čechách.”

   Jsi tedy rovněž výtvarníkem. Koláže vznikají pořád?

   Bez práce, nejsou koláže. Působení v kapele mi složenky nezaplatí, nutno si tedy hledat další finanční zdroje. 

   Podařilo se vám zařadit po bok místní hudební elity, jak jste měli v plánu při spuštění BandZone Eine Stunde Merzbauten? 

   Tento produkční tah nevyšel. Hudební elita je neprůstřelná, své posty si drží pevně. Důkazem je vstřícnost hudebních médií a tichá podpora posluchačů.

   Ani nevím, zda jsou někde uvedena civilní jména dalších dvou členů a jestli si to vůbec přejí. 

   Pánové by si velmi přáli, ale dodržení kodexu velí jinak. Až dozraje čas, jistojistě se všichni dovíme, kdo je pan Drhola, pan Káč, Mr. Kef, Mr. Dwola, Kok Otto, Foukalín, atp.

   Dost by mě taky zajímalo, jak to v takové kapele vůbec funguje. 

   Naše trio dělá spolu hodně práce. Placený management komunikuje, oslovuje, propaguje, posílá, platí, uplácí. Nakolik to bude efektivní, ukáže čas. Zatím je to nepochybně efektní. Pokud si přečteš biografie, podíváš na filmy, přečteš solidní rozhovory, budeš mít jasno. Na počátku "sex, drahý rokinedról," "ženění, víno, zpět," koncertování po špeluňkách, výtah do vyšších pater kultury, peníze, drógo, alko holé a rychlý návrat kam kdo patří. V naší kapele to nefunguje. 

   Jak dlouhá a trnitá je cesta od nápadu po skladbu? Dá se to vůbec nějak zaznamenat, abyste kompozici podruhé zahráli stejně nebo je to vždy čistá improvizace jen s nějakým rámcem? 

   Nápady jdou do šuplíků, potom do studia zaznamenat. Z filosifilického hlediska je podstatou vždy čistá improvizace, jíž si za nějaký rámec nedáme.

   Prostě, pokud můžeš, rozepiš se o tom trochu, aby to pochopil i někdo natvrdlý, třeba redaktorka Bawaganu…

   I skladník si může přečíst Vergilia v originále. 

Poznámka: uvedený a nově zaváděný termín „zlý plech“ pochází od pana Andronicuse.

Karolina Válová 2019

Hudebník Jan Klamm: „Někomu dělají dobře nože, já se cítím dobře v blízkosti nástrojů, které vydávají zvuk.“

    Preferuje improvizaci. Experimentální hudbě se Jan Klamm věnuje jako promotér, (spolu)zakladatel dvou labelů, redaktor časopisové rubriky a především jako muzikant v téměř desítce projektů, např. Mooncup Accident, No Pavarotti nebo Ruinu. Ačkoliv je mu lépe v roli tazatele, rozhovory dává poměrně často a na rozdíl od fotografií si je nearchivuje. 

   Jak se to člověku přihodí, že si jednoho dne pořídí efekty a začne se věnovat hluku?

   Opravdu netuším, jak se tohle někomu stane. Mně se nic podobného nepřihodilo. Ani bych neřekl, že jsem se někdy začal „věnovat hluku“. V patnácti letech jsem si koupil elektrickou kytaru, protože jsme se s několika kamarády domluvili, že budeme mít kapelu. V té době jsem hudbu poslouchal, aniž bych o ní jakkoli přemýšlel, natož abych měl nějaké, aspoň základní povědomí o tom, za jakých technických podmínek vzniká zvuk. Tím chci říct, že jsem ani nevěděl, že ke kytaře potřebuju mít ještě zesilovač. Asi jsem si myslel, že strčím kabel do zásuvky a stane se zázrak. Teď trochu přeháním, ale zkrátka jsem myslel jen na ten nejbližší krok a o ničem dalším jsem moc nedumal. Řekl jsem si: „Fajn, pořídím si kytaru a pak se uvidí.“ A dál se skoro deset let nic nedělo – alespoň nic, co by v tomhle ohledu stálo za řeč.

Ta zmíněná kapela nikdy doopravdy nezačala hrát, ale kytara mi už zůstala a čekala na chvíli, kdy ji budu opravdu potřebovat. Během následující dekády jsem se soustředil především na literaturu. Hudbě jsem se aktivně nevěnoval, ale sledoval jsem ji, respektive intenzivně objevoval, a postupně jsem dospěl do bodu, kdy jsem si uvědomil, že bych ji chtěl začít sám dělat. Z posluchačské zkušenosti jsem věděl, že se zvukem může účinně a působivě vyjadřovat i někdo, koho nebaví cvičit dennodenně dlouhé hodiny na nástroj a pilovat techniku. A tak jsem v roce 2002 začal hrát v kapele Kaspar von Urbach, která se v prvních letech zvukově pohybovala někde mezi českým undergroundem, kapelami z okruhu No Wave a „písničkovým“ industrialem typu Einstürzende Neubauten nebo Test Dept. Ze začátku jsem samozřejmě vůbec netušil, co dělám, ale postupně, za pochodu, jsem se učil, co je zvuk, jak se vytváří a co se s ním dá dělat. A učím se dodnes, jen trochu jiné věci, než na začátku. A mnohem důležitější než osvojit si technickou stránku věci bylo naučit se to, co dělám, soustavněji promýšlet, a to jak ve vztahu k mým záměrům, tak i v širších souvislostech. Bez toho by to byl koníček srovnatelný dejme tomu s filatelií. Nic proti známkám, ale mně zkrátka chybí to správné geekovské zapálení. Během hraní v Kaspar von Urbach jsem si uvědomil dvě základní věci: že cesta, kterou se chci ubírat, je improvizace a že tzv. hudební provoz není něco, do čeho se vstupuje jako do hotového, ale že ho je třeba aktivně, a nejlíp kolektivně utvářet – a tak vzniklo vydavatelství a promotérský kolektiv Klang-und-Krach. Pak se teprve všechno rozjelo. Byly dokonce doby, kdy dění okolo K&K působilo, jako by šlo o samostatnou scénu. Ve skutečnosti to byly aktivity pár lidí pohybujících v oblasti, která rozhodně nebyla neprobádaná, pouze o ni dlouho nikdo nejevil zájem. Jedná se tedy o dlouhý proces, který vlastně nikdy neskončil – pořád probíhá, a ty dvě zmíněné věci – příklon k improvizaci a DIY uvědomění – pro něj byly naprosto určující. Všechno ostatní, včetně konkrétních nástrojů, efektů a podobně, jsou v podstatě podružnosti.

   Hraješ kromě kytary ještě na další klasický nástroj? Učil ses na ni sám nebo třeba v hudebce?

   Na žádný hudební nástroj jsem se nikdy intenzivně hrát neučil – ani v hudebce, ani sám doma. Čili podle standardních měřítek hrát na nic neumím, ale rád si zkusím zahrát na cokoli, co se mi dostane do ruky. Někomu dělají dobře – dejme tomu – nože, já se cítím dobře v blízkosti nástrojů, které vydávají zvuk. Ačkoli nože začínám mít taky docela rád… Pokud jde o moje schopnosti, možná bych mohl zvládnout hrát rytmickou kytaru v nějaké amatérské country kapele (což je mimochodem něco, co bych někdy rád v budoucnu uskutečnil). Ale ve svojí aktuální produkci, ať už má jakoukoli podobu, používám nástroje v zásadě barbarsky. Nejde mi o to, aby moje hraní působilo, jako bych držel nástroj v ruce poprvé, ale snažím se s ním zacházet co nejprimitivněji – jako kdyby mi chybělo jakékoli povědomí o tom, jak se na ten který nástroj běžně hraje.

   Jak si zaznamenáváš náhlé hudební impulzy, pokud nepoužíváš noty?

   Myslím, že lidi, kteří přistupují ke zvukové tvorbě podobně jako já, nezaznamenávají náhlé hudební impulsy v notách nebo nějakou jinou formou přepisu. Pokud se něco takového objeví, tak je to ve chvíli, kdy hraju, a já impuls jednoduše následuju, rozvíjím, anebo ho třeba zabiju, když se mi chce, případně když nejsem v tom správném rozpoložení, abych ho udržel při životě. Pokud se produkce nahrává, může se stát, že vyjde na nosiči, pokud ne, možná chvíli přetrvá ve vzpomínce, ale mnohem spíš zmizí beze stopy. Všechny varianty respektuju; nahrávky, vzpomínky i mizení pro mě mají cenu.

   Hraješ v mnoha projektech. Všechny pořád běží, překrývají se nebo půl roku se věnuješ tomu, pak pár měsíců jinému?

   Hraju ve více projektech, s různými lidmi, nebo sám, pod různými názvy… Asi proto, že mám rád chaos, ale taky kvůli tomu, že rozkročení mi dává možnost dívat se na to, co dělám, z odlišných perspektiv. V zásadě nic neukončuju. Některé projekty jsou prostě jako pole ležící ladem – půdě to prospívá a vždycky je možné ji zase osít. A když už pro mě ten kousek země ztratil význam, třeba se najde někdo, kdo si na něm vysadí, co bude chtít.

   Co u tebe bylo dřív, techno, punk nebo metal?

   Všechny tyhle oblasti jsem v podstatě jenom štrejchnul. Žánr pro mě není relevantní kategorie – je to relikt minulosti. A techno, punkové, metalové a samozřejmě i jiné, třeba noisové subkultury, které jsou často uzavřenými sférami s pevným znakovým systémem, mi tohle přesvědčení jenom potvrzují. Spousta lidí si zastaralost kategorie žánru neuvědomuje, ale vzhledem k tomu, že poslouchat hudbu je skoro to samé jako dýchat vzduch, mě to ani nepřekvapuje. Málokdy z jakéhokoli prostředí založeného na dodržování pravidel vzejde něco překvapivého. A pokud ano, jde skoro vždy o případy, kdy někdo předepsaná pravidla poruší, čímž de facto horizont dané subkultury přesáhne nebo z ní vystoupí.

   Jakožto velmi aktivní promotér (viz. rozhovor), nejsi už přesycený experimentální hudbou a neutíkáš třeba ke klasice nebo prostě k lesnímu tichu?

   Když se mě na tohle občas někdo ptá, opravdu slovo „přesycenost“ často použiju. A mnohdy se mě ani nikdo nemusí ptát… Ale když o tom uvažuju upřímně, okamžitě si uvědomím, jak falešná odpověď to je. Experimentální hudbou stoprocentně přesycený nejsem, naopak – chybí mi, je jí málo. Je strašné kvantum produkce, která se touhle nálepkou zastřešuje, ale pokud jde o hudbu, která by skutečně něco testovala – svoje východiska, možnosti, hranice, dosah nebo vyjadřovací prostředky –, tak tou se přesytit nedá. Jsem otrávený hudbou, u níž mám pocit, že stárnu, protože mě nedokáže ničím překvapit a poslech – ať už na koncertě nebo z nahrávky – je pro mě jen ztrátou času. Na druhou stranu, aby člověk mohl být překvapen, musí být otevřený možnosti překvapení, což pro mě znamená chodit na koncerty. A protože mě často jakožto návštěvníka neuspokojují, znamená to pro mě i to, že je musím sám pořádat, protože tam je pravděpodobnost, že mě uspokojí, o něco větší. Moje promotérská činnost vlastně vychází z neustálého pohybu mezi znechucením a potřebou nechat se překvapovat. Co by člověk neudělal pro trochu vzrušení… Jinými slovy, nemá smysl nikam utíkat. Stejně není kam. Klasika? S tou je úplně stejný problém. Les je fajn, ale ticho samo o sobě neexistuje. Jestli jsem za dlouhá léta zvukové produkce, a často dost hlučné, něco opravdu pochopil, tak to, že ticho je potřeba vytvořit. A nebál bych se říct, že každá skutečně experimentální zvuková tvorba se nutně musí nějakým způsobem k tichu vztahovat.

   Zkus osobní definici hluku...

   Nemám žádnou osobní definici. Za hluk se obvykle považuje lidskému uchu nepříjemný, nebo přímo škodlivý zvuk. Hudba si ale hluk dávno adaptovala pro své potřeby a odejmula mu velkou část jeho rušivosti. Problematický začíná být zpravidla až ve chvíli, kdy je bolestivý či zdraví ohrožující. Pro mě je v rámci zvukové tvorby hluk hodnotný především tehdy, má-li podvratný potenciál, což bohužel diskvalifikuje značnou část hudební oblasti, která se označuje jako noise. Nejsubverzivnější je stejně podle mě ticho. Obecně k hluku přistupuju v podstatě neutrálně – beru ho jako průvodní jev civilizace, jíž jsem součástí. A nejrušivějším druhem hluku je pro mě všudypřítomná hudba.

   Co je náročnější, hudbu vytvářet nebo o ní psát?

   Těžko říct, co je těžší, ale zdá se, že hrát hudbu je mnohem zábavnější než o ní psát. Obecně musím říct, že z toho, jak se o hudbě většinou píše, nejsem zrovna na větvi, což mi vzhledem k tomu, že mám ve čtrnáctideníku A2 na starosti hudební rubriku, způsobuje permanentní potíže. Málokdo dokáže hudbu popsat, ale spousta lidí se o to snaží, přitom to většinou vůbec není třeba. Převládající model hudební publicistiky je v podstatě založen na tom, že se autor se čtenářem společně porochní v dobře známém bahnitém rybníku. Chtělo by to nějakou hladovou štiku. Dokonce i promýšlení hudby ve společenských souvislostech, které ještě před časem působilo v hudební žurnalistice svěžím dojmem, začíná být až příliš mechanické. Sám se v posledních letech věnuju především editování a píšu jen kratší věci nebo dělám rozhovory. Tím bahno moc nerožčeřím, ale aspoň se v něm nerochním.

   Jaká je historie tvých dvou labelů, s jakými očekáváními jsi je (spolu)zakládal a jak se je podařilo naplnit či překonat? Proč je třeba mít ještě truclabel?

   Klang-und-Krach jsme založili v roce 2007. Jádro kolektivu bylo vždy tvořeno čtyřmi až šesti lidmi. Jak už jsem říkal, výchozí formací byla kapela Kaspar von Urbach, kolem níž postupně začaly vznikat další projekty: Ruinu, Head in Body (později Sister Body), No Pavarotti, Rouilleux, , White Wigwam, , Klamm & Pelikán, , Elsa Aids, , Lightning Glove, , Mooncup Accident, , Naše Ano, Plej Granda Surprizo, Poprvé a za peníze, , Trans Soma a další, ale také leták/zin Styk a jeho DIY „knižní“ edice a taky soustavná pořadatelská činnost. Do širšího okruhu K&K pak náleží častí spolupracovníci jako Jorge Boehringer, Iveta Plná, Romano Krzych, Martin Klapper nebo Dimitar Dimov. Zmíněný truclabel – Blood in the Boat– vznikl jako gesto v době, kdy jsem byl otrávený vším a všemi kolem a především sám sebou, a proto jsem se potřeboval na chvíli demonstrativně osamostatnit. Teď už dlouho leží nečinně stranou, ale až bude potřeba, tak ho zase rozjedu. Záměr, s nímž jsme K&K zakládali, byl jednoduchý: vytvořit to, co nám tu chybělo. V roce 2007 byla v Praze, pokud jde o experimentální hudbu, diametrálně odlišná situace od té dnešní – nic jako DIY scéna v podstatě nefungovalo a zajímavých koncertů bylo pomálu. Kdybychom byli o deset až patnáct let mladší, možná by K&K neexistoval, protože by nebyl potřeba. Ale taky je možné, že by naopak existoval v nějaké radikálnější podobě, reagující na současný nadbytek. Ačkoli pořád hrajeme a vydáváme, naše aktivity jsou poněkud skromnější a rozdrobené. Roli K&K bych přirovnal k úloze němého účastníka večírku, na němž se moc žvaní: sledujeme to hemžení z ústraní a mlčíme. Asi se z nás stávají buddhisti… Kdybych se chtěl pokusit o vtip, mohl bych říct, že by asi bylo lepší hodit doprostřed místnosti granát. To by se z nás stali trochu agresivnější buddhisti – totiž dadaisti. Ale možná by stačilo mlčet významněji.

Karolina Válová 2019

Hlukový projekt No NiTZ aneb Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí a způsobují puchýře

    Tip na rozhovor s projektem No NiTZ poskytl redaktorce Bawaganu Michael Borůvka, který je nejen fanouškem, ale především spolutvůrcem webu CS Industrial 1982-2010, na kterém se vedle článku objevila i vskutku geniální charakteristika tohoto industrial-noise-dark ambient počinu: 

„Ržání rzivých ořů na samém dně undergroundu, kvílení mučeného kovu, sykot vzduchu zahnaného do kouta, hlasy ze záhrobí se zmítají a kopou, repetitivní údery bezcílně bloudící oceánem chaosu, signály z vesmíru, otisk dimenze Akáša do Matrixu, rmutné mantry elementálů uvězněných v táborových strojích, zpěv sester, mrtvých před věky, jež doprovodem zpívá, bez echa letí věčností a v jeho rytmu tíži, v zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů blíží...“

    Po podnětném úvodu plném informací, které by mohly výrazně obohatit i čtenáře této stati následuje na CS Industrial 1982-2010 rozverný rozhovor, v němž Tomáši Plachému, aktuálnímu mozku a všech výkonných orgánů projektu No NiTZ v jedné osobě, kladla otázky Heda. Jako Heda Ševčíková ostatně vystupuje Tomáš i na sociálních sítích…

   S tou Hedou je to nějaká důležitá hra ohledně alter ega? Je Heda v projektu? Hraje na něco?

   Heda není ani pseudonym, ani alter ego. Celé to má ovšem dávnou historii. V 90. letech byl ředitelem sbírky moderního a současného umění Národní Galerie pan Jiří Ševčík a já byl členem výtvarné skupiny „Hnusáci“. Pak jsem v jednom starým baráku na půdě našel první vydání “Mých přátel” s Demlovým vlastnoručním věnováním jakési Hedvice Otcové, tak jsem začal svý obrazy podepisovat Heda Ševčíková, 83 let. První nahrávky No NiTZ jsem potom prezentoval na poslechových diskotékách jako tvorbu této senilní stařeny, souputnice Daphne Oram a Pauline Oliveros.

   Věnuješ se i dalšímu umění?

   Jsem autorem několika básnických sbírek, napsal jsem cyber-hermetický román “Kleist”, z něhož se bohužel zachovaly jen fragmenty. Psal jsem nějaký písničkový texty, něco hrajou Bruder Hans und Bruder Georg, něco Paa Paa, něco Chlupy. Od té doby, co jsem se přestěhoval do Brna, jsem bohužel ztratil dar slova a i přes naléhání přátel jsem v tomto směru zcela neplodný. Pár let jsem se živil jako šperkař, dělal jsem vitraje. Několikrát jsem se ožral tak, že by se to dalo nazvat performativním uměním. Někdy fotím. V poslední době ale většinu času věnuju No NiTZ.

   Jestli jsou data ve výše uvedeném vtipném rozhovoru pravdivá, slaví No NiTZ letos 25 výročí. Jak se za tu dobu vyvíjel styl a odkud přicházely inspirace?

   Na světě existují věci stvořené a věci nestvořené. Věci stvořené vznikají, existují a pak zanikají. Věci nestvořené prostě jenom jsou. Mezi takové věci patří i No NiTZ. Je to vlastně takové mycelium, shluk vzájemně propletených vláken, matrix, akáša. Podhoubí, ze kterého se občas vyloupne plodnice a rozmetá do okolí své výtrusy. To se stalo před 25 lety a nyní se to děje znovu. Styl, tedy podstata mycelia se nemění, pouze tvar plodnice je jiný. Kdybych věděl odkud přichází inspirace nejspíš bych šéfoval celému vesmíru. Vím jen, že dělám, co je NUTNÉ, zřejmě plním nějaký předem daný úkol a jsem jen nepatrnou součástí mycelia.

   Jaký byl první záměr projektu a ideologické směřování?

   Nedokážu už přesně pojmenovat prvotní záměr, pokud tedy nějaký existoval. Spíše šlo o hru, pokus, co to udělá, když spojím jeden zvuk s druhým. Jednu strukturu navážu na druhou. Jeden postup zaměním za druhý. „Náhoda je borec“ – to byla v počátcích základní idea. Vytvořit podmínky pro to, aby zvuk dělal, co umí a příliš do toho nezasahovat.

   No NiTZ byl vždy sólo záležitost? Kdo vymyslel název?

   Ne prvotní No NiTZ byla kolektivní záležitost, měli jsme zkušebnu, kde hrálo několik kapel různého žánrového zaměření od alternativy po HC. Já jsem křičel ve skupině Mrsatec. Párkrát jsme udělali takovou improvizační seanci, kterou jsme nahráli na fostexe. A začali jsme tomu říkat „no nic“, jako že “jak to zní?” “blbě!” “no, nic !” Takže No NiTZ, postě nic , nemyšlení, číslo nula, prvotní vědomí... Navíc se mi to líbí takhle napsaný. No. jako číslo nic, malé i jako obrácený vykřičník. Když jsme se nesešli v dostatečném počtu udělal jsem něco sám. Resumé celého tohoto procesu je zachyceno na kompletu kazet „Oprava sluchového nervu“.

   Společným jmenovatelem toho, co jsem z tvé tvorby měla možnost slyšet je třeskutá agresivní energie a industriální dunění. Jaký je tvůj vztah ke kovu?

   No NiTZ burácí, protože je v klidu, to je základní postulát, “Hluk myšlenek smrti”, tak pravil Nietzsche. Ve smrti myšlenek je ten pravý klid, meditace, osvobození, věčnost... Nelze nakonec Velký třesk nazvat Velkým hlukem? Mám rád mrtvý, zvláště pak černý kov. Zvuk kovu je zvukem doby, ve zvuku No NiTZ je obsažen jakýsi vztek proti stroji, proti nelidským, nepřirozeným podmínkám továren a montážních linek. Jakási zvrácená poezie. Jsem narozen v martově znamení, ke kterému neodmyslitelně tyto analogie: železo, tvrdé, ohnivě rudé a sirnaté materiály. Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí, způsobují puchýře a otoky, vynucují slzy.

   Na co všechno hraješ?

   Umím hrát na vozembouch a jednodušší party na triangl, hudební vzdělání nemám, ale noty číst a psát umím, v hudební teorii se stále vzdělávám. Fascinují mě partitury, ale spíše jejich grafická podoba.

   Jak u tebe funguje tvůrčí proces od nápadu po release?

   Mám spoustu nápadů, které se snažím postupně realizovat. Tvůrčí proces bych rozdělil na dvě základní oblasti. Tou první je sběr a tvorba zvuků. Dost jsem toho nahrál ve fabrice, něco udělal na různých nástrojích, které stavím. Takže mám docela rozsáhlou sbírku zvuků čítající několik TB. Druhou částí je základní koncept, téma, kterému se chci věnovat. Potom následuje vytvoření struktury, na kterou ty zvuky navěsím. A když to projde autocenzurou tak to zmixuju a zmasteruju.

   Co hudební hosté a umělecké spolupráce?

   Zatím jsem s nikým nedělal, ale rozhodně se tomu nebráním. Pořád plánuju nějakou spolupráci s kytaristou a všestranným umělcem Janem Suchým, Bruthrem Janem, zatím to nějak nevychází, čas ukáže... Strašně by se mi do teamu hodil nějaký VJ takže jestli to čtete někdo... tak se ozvěte!!

   Kdybys měl vybrat pět zásadních nahrávek a připojit k nim historky…

   5 nahrávek svých nebo cizích?

Cizích: TG United první industrial, co jsem slyšel

Coil – Horse Rotorvator

PTV – Dreams less sweet

SPK – Machine Age Voodoo --to mám moc rád

Astrud Gilberto – Beach samba-- poslouchám při vaření

Ohledně No NiTZ asi neumím odpovědět, ty skladby jsou něco jako deníkový zápis, mimo mé hodnocení, moc to zpětně neposlouchám, snad s větším časovým odstupem ...

   Pokud ta hudba není on-line, na čem a u koho vychází? Jak je to s Jezerka labelem? Kdo se stará o grafiku?

   Zatím vydávám věci jenom na streamech, jenom Symphony no.10 je na kazetách, nemám problém s tím vydat věci na CD nebo MC je to jen otázka finanční, kdyby byl zájem, tak do toho jdu, zatím radši investuju do studia a nástrojů. S minimálními náklady jsem dal něco na Spotify a Deezer a za prví měsíc po vydání Symphony no.10 jsem měl asi 15 000 poslechů kazet jsem pár rozdal... Jasně CD nebo MC je fajn artefakt, ale pro mě v současný době vyhozený prachy… Jezerka records je net label mého kamaráda z dětství, výtvarníka a hudebníka Roberta Houzara, taky účastníka No NiTZ. Rozhodně doporučuju další nahrávky, který Robert na Jezerce vydal. Grafiku si dělám sám, web i veškerej vizuál.

   Živá vystoupení?

   No NiTZ je zatím jen studiovým projektem, i když jsem v minulosti pár koncertů odehrál. Zároveň se v poslední době množí hlasy a výzvy k živému vystoupení. Takže se na tom snažím pracovat. Dělám na nových věcech tak, aby šly hrát živě. Zároveň pracuju na nějakejch projekcích a vůbec na vizuální podobě. Takže se těšte!

Karolina Válová 2020

Projekt Vyšehrad: „Mám vyhraněné hudební vize a nerad dělám kompromisy“

   Jednočlenný hudební experimentální projekt Vyšehrad ve své tvorbě propojuje několik méně populárních hudebních žánrů jako dark ambient, dungeon synth, lofi - blackmetal a martial industrial. Témata skladeb odkazují k prahistorii lidstva a původu národů, ke kontroverzním stránkám lidského života a duše, či k různě vnímaným historickým událostem. Některé kompozice nechť jsou brány přímo za "soundtracky" k výsekům běhu dějin.

   Prý jsi byl hudební dítě...

   Byl sem nejspíš hlavně hrozně zlobivé dítě, máma sice říká, že sem byl hodnej po svým, ale ta by to říkala i kdybych byl Stalin. Osobně to vnímám tak, že sem byl nesoustředěný, hyperaktivní „zmrd“ s kverulatorním problémem s autoritama. Hře na hudební nástroje jsem se věnoval od dětství, nejvíce mě uhranula kytara. Dá se tedy říct, že prvotní impuls mi dala rodina. Mohu rozhodně prohlásit, že co se vnímání hudby a "způsobu" poslechu týká, měl na mě zásadní vliv můj táta, který je velkým milovníkem všech možných těles napříč žánry. Ve vkusu jsme jistě dost odlišní, ale způsob jak poslouchat, mám od něj. V dětství jsem projevoval takové standardní tvůrčí sklony, kreslil jsem a maloval nikterak dobře, což platí dodnes, a v pozdním dětství jsem začal psát povídky a poesii, nikterak kvalitní, což opět platí dodnes.

   A kdy došlo na kapely?

   První hudební projekt jsme založili se spolužákem ze základní školy a byla to ryze rebelská představa anti-školního punku ve složení elektrická kytara, provizorní bicí a elektrické klávesy. Samozřejmě, jsme do toho šli naplno. Repertoár o čtyřech písních s texty zesměšňující učitele mám dodnes někde nahrané na kazetě. Vlastně pohledem zpět docela zírám na to, jak jsme to, spíš intuitivně, technicky zvládli. Kapela se jmenovala Videohry Alien a skončila odchodem na střední. Na ní jsem první rok prostřídal několik kapel s jepičím životem, jejichž názvy si nepamatuji. Jedna z nich, ta nejvíce ovlivněná hc/punkem dokonce měla živé vystoupení. Ve stejnou dobu jsem se začal zajímat i o elektronickou hudbu, hardcore, techno a o hiphop.  Veškerá fascinace a tvůrčí záchvěvy v rámci elektronické tvorby pro mne skončili momentem, kdy jsem na konci druhého ročníku poznal několik spolužáků, kteří zakládali undergroundovou kapelu. V nejlepším odkazu českého undergroundu jako byli Plastic People, DG 307, etc., tedy kapelu, která by přímo navazovala a vycházela z původního prostředí. Jelikož mám rád poesii a víceméně přiměřeně intelektuální prostředí a samozřejmě v té době jsem miloval pivo a trávu, cítil jsem se v tomto „movementu“, jako ryba ve vodě. Prostředí českého undergroundu, mám dodnes velmi rád, stejně jako srdečnost jeho účastníků. Po vydání debutového a jediného alba kapely Von Plastic Factory sem dostal nabídku na hraní v punkové kapele Vychcaný knedlíky!

   Z undergroundu hop do punku...

   Nabídku jsem vzal a začal se naplno věnovat hraní s Vychcanými knedlíky. Bylo to muzicírování náročné, protože četnost koncertů byla vysoká, často až 3x-5x za měsíc, tj. téměř všechny víkendy se hrálo. Zde jsem poprvé poznal, že mě zápal pro hudbu někdy dokáže pořádně unavit. Poprvé jsem zažil i opovržení vlastním publikem, protože ač kluci hrají výborný rokenrol, je to navíc hudba s velice inteligentními texty, často na ně v různých vyloučených lokalitách chodili lidi, se kterými jsem si, ve vší slušnosti, prostě neměl co povědět. Těch kapel bylo v průběhu let samozřejmě víc, ale to by bylo opravdu na dlouho a zmínil sem jen ty nejzásadnější. Ještě by se snad hodilo zmínit kakofonické těleso emo noisové hudby Nouze, zasvěcení vědí.

   Jak zarostlá je cesta od punku zpět k elektronice?

   Zásadní moment přišel v roce 2016, když jsem potkal bývalého spolužáka ze střední školy Matěje řečeného Fozého. Měl jsem s ním dobré vztahy už na škole, ale pak jsme se pár let neviděli. Věděl sem, že se Matěj věnuje elektronické hudbě. Měl jsem matnou představu jak se takové věci dělají z dob, kdy jsem hrál jako DJ. Nicméně s Matějem jsem se ožral jako prase a donutil ho, aby k mojí poesii složil hudební pásmo. Navíc nás napadlo, že s tím pojedeme na androšský čtení zvednout dědečkům mandle. K tomu ovšem nikdy nedošlo a patří to do zlatého fondu našich historek. V průběhu propojování poesie s elektronikou nám totiž došlo, že chceme raději rapovat a založili jsme rapovou crew. A tak sme stvořili poměrně úspěšný projekt C:/LEAN WATER. V následujících letech, které jsme zasvětili C:/leanu, se kolem nás, ale nejen kolem nás, byli tu pochopitelně už kluci a holky před námi, začala formovat scéna, které se v rámci jednoho televizního pořadu dostalo označení "soc-rap scéna". Na téhle specifické scény funguje několik uskupení, jmenovitě Hyenxxx, Ptakz, GhettoBlaster (Císař Pancíř), Edoshův kurník, Smrad, Rhino Gavel, Aleš Násilník, a rozhodně tam patříme i my s C:/lean water. Androš jsem sice opustil dávno, kluky z Knedlíků jsem nejspíš zklamal, když jsem po dvou krásných ale náročných letech opustil i je. Ale neopustil jsem a možná ho dokonce přímo přenesl do nových projektů, ten určitý undergroundový element postupu kupředu. Formu pořádání koncertů a akcí, participaci na "paralelních" kulturách a různé jiné atributy podzemní kultury. Ostatní ze soc-rap scény to měli podobně, jedná se

víceméně o lidi podobného hudebního osudu, takže možná i díky tomu se nám společně povedlo za tak krátkou dobu posbírat tak veliký "movement"/"fanbase". To je historie posledních tří let, během nichž jsem začal, hlavně díky Fozému, pronikat do tajů produkce elektronické hudby. Samozřejmě jeho skilllevel mě hnal dopředu.  Asi po roce nezdárných pokusů se mi konečně začalo dařit, udělal jsem nějaké hiphopové beaty pro začínajícího Polymorfa a skládal jsem, a furt skládal, hlavně tedy hiphopové žánry. Pak přišla chvíle a nějak si to sedlo a začalo to jít. Pochopil jsem najednou hudební teorii, kterou jsem jako muzikant v kapelách leta obcházel s výmluvou, že přece hraji intuitivně. Zavzpomínal jsem na poučky a znalosti, které jsem nabyl v rámci teorie hudební nauky, spojil je se zkušenostmi kapelními a uvědomil si, že už vlastně nic a nikoho nepotřebuji. Zní to asi hrozně, ale za ta léta s tolika lidmi jsem si vypěstoval určitý odpor k mnohočleným uskupením. Možná proto, že mám vždy dost vyhraněné hudební vize a dělám nerad kompromisy. Začal jsem také skládat beaty/instrumentály pro ostatní ze „scény“, udělal několik kompletních produkcí, které měli myslím úspěch, alespoň v rámci počtu poslechů. Rádia nás pochopitelně nehrají a nevím jestli o to vlastně někdo z nás stojí, jsme stále “soc”, i když lidí chodí na koncerty docela hodně. Poslední povedenou věcí, pro mně jako pro beatmakera a producenta, bylo navázání spolupráce se zavedenou pražskou hiphopovou crew Gambrz Raprs. Od konce roku 2018 společně připravujeme jejich nové album, na kterém moje hudba hraje prim, budou tam ale rozhodně i další písně z produkce jiných producentů. Album, pokud mi znovu neshoří počítač, vyjde na podzim.

   Je pro tebe hudba odreagováním nebo permanentní uměleckou výzvou?

   Hudbu samotnou mám nejraději pro ten proces tvorby a často se mi stává, že mě výsledný produkt už tolik nezajímá, ale od toho jsou tu doufám jiní. Od hudby, a částečně i textů, jsem se snažil vždy striktně oddělit jakýkoliv politický názor nebo ideový či náboženský náhled.

   A jak to bylo s Vyšehradem?

   Už se k tomu dostanu, protože na konci tohohle všeho je můj nejmladší a zároveň nejosobnější projekt - Vyšehrad. Když jsem si uvědomil, na jaké úrovni je můj hudební level, zašilhal jsem po žánrech, které jsem léta poslouchal a miloval, po blackmetalu a darkambientu. Z blackmetalu mi byl a asi bude hudebním vzorem norský onemanprojekt Burzum a kapely Carpathian Forest a Darkthrone. Jelikož jsem neměl žádnou představu o tom jak v prostředí DAW programu skládat organické žánry jako je metal, které většinou hraje několikačlenná kapela na hudební nástroje, prostě jsem to ozkoušel. Začátky byly více experimentální, upínal jsem se především k lo-fi zvukovému přístupu a postupně to šperkoval. Začal jsem přidávat vokál a i zapojovat do projektu různé další žánry. Zejména dungeon-synth, což je v podstatě žánr, který dobře definuje elektronická deska Burzum nazvaná Daudi Baldrs a industriální válečnou/situační hudbu, tzv. martial industrial. Ten mi začal otevírat netušené možnosti, jako například skládat hudbu k historickým událostem a také využívat hudební prvky typické pro různý čas a místo. Dalším krokem byla kombinace s projekcí opět se snímky z různých dějinných událostí. Baví mě aranžovat hudební a hlukové prvky k vytvoření atmosféry a pocitů. Zde bych chtěl jen říct, že se lidí diví, proč chci skládat atmosféru války a proč těžím z historie totalitárních států. Agrese jako emoce je v hudbě zastoupena různě, ale mnohdy mi přijde, že spíš než zastoupena, je suplována jakýmisi zrcátky, která vrhají bledý odlesk něčeho z dálky, čemu se dalo kdysi říkat agrese. Musím se přiznat, že u většiny metalových, hardcorových nebo rapových uskupení mi přijde využití emoce agrese toporné a u prvních dvou žánrů většinou i směšné. Kdežto v rámci blackmetalu a válečného industiralu se vytváří atmosféra daleko hustší a tato hudební odvětví se zdají být násilí, válce a vzteku přímo dedikována. Možná jsem byl moc let hodným klukem, takže mám teď potřebu něco podobného vyhledávat. ...ale spíš sem nebyl nikdy hodný.

   Pro projekt takového ražení jsi vybral docela zvláštní jméno...

   Název Vyšehrad sem zvolil, protože je to moje bydliště a mám to tu rád, žiju zde se svojí úžasnou partnerkou Mariou a naším dvou a půl letým synem Tobiášem. Navíc z toho názvu stejně jako ze samotného Vyšehradu, jakožto místa, dýchají století. Jelikož se věnuji tématům historickým, přišlo mi to příhodné. Ostatně, první skladby které sem releasoval byly silně inspirovány Vyšehradskými pověstmi od Popelky Bilianové, což samozřejmě není žádná seriozní historie, ale tak už to v blackmetalu nejspíš chodí, haha. Dosavadní tvorba vznikla v rámci posledních třech měsíců. Samozřejmě, určitý pozitivní ohlas mi opět foukl vítr do plachet a já se odhodlal k návratu k živým nástrojům. Do většiny skladeb teď nahrávám kytary a různé živé hlukové prvky, také sbírám po městě zajímavé ambientní zvuky a dělám samply, které pak při skládání využívám. Nejnovější vize je, posunout se od evropské pochodové hudby (martial industrial) k neo-klasice. Ale samozřejmě chci stále dělat i blackmetal. 

   Kolik máš za sebou živých hraní? Nějaké silné dojmy?

   S Vyšehradem sem zatím vystupoval pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo na vernisáži kreseb a grafik s názvem Váš znetvořený svět, kterou pořádal Karel Braun. Karel mě pozval abych zahrál, ale já se dostal do situace, kdy sem nevěděl jak s projektem naživo vystupovat. Zvolil sem tedy cestu nejmenšího odporu a zahrál skladby v doprovodu projekce na DJský kontroler. Projekce nejspíš u některých vyvolala rozporuplné pocity, jak sem ke mně dostalo, protože se promítaly záběry z války. Kapitulace vojáků Wehrmachtu a propagandistické bloky z říšského kina. Zvolil sem však tento vizuální doprovod také kvůli výběru skladeb, hrál jsem spíše ty válečné na úkor blackmetalu a ambientu, a to zejména kvuli prostoru a zvukovým možnostem.  K většímu experimentu sem se odhodlal na koncertě, který nejspíš neměl žádný název, ale pořádal ho Edosh v podchodu na Vltavský, ilegálos. Tam mi zase pomohl Fozé, kterej má spousty krabiček a prozkoumává teď vody noisu. Tam jsme teda kroutili efektama, krabičkama, mlátili piezama a já si dal i vokál. Projekce byla taky, tentokrát Vietnam a raketové testy, bohužel ale nemám moc kvalitní projektor, tak to nemělo to potřebné kouzlo. A silné zážitky... bohužel tyhle věci jsem nejspíš zanechal někde dávno před pár lety, kdy jsem byl nadšeným muzikantem dychtícím po vystupováním. Po tolika živých vystoupeních, které sem v rámci různých kapel a projektů absolvoval, mě už prostě překvapí nebo dojme málo co ( např. s C:/lean water jsme měli za poslední dva roky kolem 50 živých vystopení). Silným momentem je pro mě samozřejmě pozitivní zpětná vazba od lidí, které neznám a kteří po koncertě přijdou. Moc rád s nimi strávím čas a pohovořím. Vyšehrad se dá sledovat na soundcloudu a po letošních prázdninách vyjde oficiální nahrávka v podobě kazety. Materiálu mám rozděláno v tuto chvíli opravdu hodně. Živá vystoupení mám samozřejmě taky v plánu, ale kdy a kde budou, to je zatím ve hvězdách. K soundcloudu nejspíš brzy přibudou i stránky, na kterých budu o koncertech včas informovat.

Karolina Válová 2019

Jano Doe: „V hluku cítím určitou jistotou“

   Rozhovor, jehož finální podoba se nakonec trochu zacyklila, výjimečně neprobíhal on-line, ale tradičně, navíc bez počítače. Byl poslední teplý den jara, někdy koncem dubna. Seděly jsme, téměř jako dámy, v kavárně v zapadlé části Žižkova, kousek od Nákladového nádraží. Otevřené velké okno a tříchodové menu, bouřka nadosah. Paní servírka kávě uvařené přístrojem už od rána říkala „čuribrnda“…

   Za projektem Jano Doe se skrývá Katarína Gatialová, zvuková experimentátorka, hráčka na doma sestavený modulární syntezátor. Původem ze Slovenska, ale doma už čtyři roky v Praze. Umělecký přístav našla v klubu Punctum, kde si nemůže vynachválit spolupráci s Romanem, který tak trochu zastává funkci manažera a zejména na zahraničních koncertech jí bývá výraznou oporou. Jano Doe [čti česky nebo slovensky prostě doe] vydal/a v roce 2018 desku s názvem „Duranzie“ pojmenovanou po regionálním výrazu pro jedno ovoce. O desce se hodně dozvíte zde.

   Proč zrovna umělecké jméno Jano Doe? Je to v mužském rodě?

   Je to dlouhá a ne úplně zajímavá historka. Nějaká nešťastná láska někdy před patnácti lety a taky celoživotní touha zapadat do davu. John Doe je vlastně „nikdo“, používá se často jako jméno neznámé mrtvoly, něco jako Josef Novák v anglicky mluvícím světě. A mužský rod proto, že jsem odmala cítila nespravedlivé rozdíly mezi životy kluků-mužů a těmi našimi. Vždy jsem chtěla být kluk, i když jsem se vždy cítila jako holka. Tak jsem si alespoň vymyslela druhou mužskou identitu. Jo, a když dáš moje umělecké jméno do vyhledávače, půlka obrázků budu já a druhá půlka samé mrtvoly.

   Jak to teda s tebou hudebně všechno začalo?

   Na začátku byl koncert, na kterém jsem viděla polského hudebníka Robera Piotrowicze s modulárním syntezátorem. Ten nástroj se mi líbil a řekla jsem tehdejšímu příteli Petrovi: „Na něco podobnýho chci hrát taky.“ A jelikož on je kutil a rozumí elektronice, tak tajně nakoupil součástky na prvních pár modulů, vyleptal první plošný spoj a syntezátor jsme začali stavět. Jen tak doma. Postupně jsem se to naučila. Teď můžu říct, že velkou část stroje, na který v současnosti hraju, jsem si postavila sama. Je to vlastně taková hračka sestavená z dílů, které propojují kabely.

   Jenže vy už jste hráli, resp. dělali hudební performance ještě před tímhle kutilským veledílem…

   To je pravda, Petr pracoval jako technik anténních systémů a měli jsme takový společný projekt, někdy kolem roku 2012, s názvem The Receivers. Chytali jsme rádiové vlny pomocí SDR (technologie software defined radio), což byl tehdy nový a velice hezký hack USB TV tuneru a umožňoval přijímat a demodulovat elekromagnetické signály v širokém spektru. Používali jsme též širokospektrální analogový radiový skener. Obě zařízení zachytávala kromě letecké komunikace, nebo třeba komunikace městské policie, také velmi zajímavé ruchy a zvuky. Z těch jsme skládali naše zvukové performace. Hráli jsme na několika vernisážích, veřejně úplně poprvé v roce 2012 na Stanici v Žilině. Měla jsem strašnou trému. Pak už jsme toho nechali a začali hrát přes synťáky, a já taky z počítače. Po rozchodu jsem u hudby zůstala, zatímco Petr sám vystupovat nechce.

   A kdy mezi tím ses naučila hrát na modulární syntezátor?

   Docela dlouho jsem cvičila. Žila jsem nějakou dobu v Českém Těšíně. Měla jsem to tam ráda, ale musím říct, ohledně kultury tam byla dost nuda. Takže jsem tam hodně jezdila na kole a zkoušela hrát na modulár. Někdy to není špatný, odpočinout si od velkého města… A pak jsem začala hrát s partou nazvanou Kolektiv, což je je otevřené mezinárodní sdružení tvůrců algoritmických vizuálů a elektronických hudebnic/níků respektujících tradici live codingu, umělecké formy využívající živé psaní kódu, vytvářející nástroje pro zvuk a obraz přímo před zraky diváků. Jako kolektiv příležitostně vystupují Alexandra Timpau, Michal Cáb, GND, Alexandra Cihanska-Machova, Kryštof Pešek, Jáchym Pešek, Jiří Rouš, Georgij Bagdasarov, Sara Pinheiro, Petr Zábrodský, Matěj Šenkyřík, Jonáš Svatoš a já no. Složení se však při každém koncertu proměňuje a pohybuje se mezi pěti až dvanácti hráči. U nich jsem se tzv. vyškolila a dodnes s nimi hraju. Zlom pak přišel v září 2016, kdy mi Tomáš Procházka umožnil zahrát na jednom z večerů série Wakushoppu. Jak říká jejich web: “Wakushoppu is a non-commercial platform for improvised music & art. Improvising, work in progress, temporary connections, audio, video, performance. Curated by Phaerentz + Federsel (= Radio Royal).“ A pak se všechno rozhýbalo a začala jsem dostávat nabídky na hraní. Byla jsem trochu ve správný čas na správném místě, protože v té době to byla velká móda, hrát na moduláry. Teď už je to zase na ústupu.

   Myslíš, že zásluhu na popularitě má také fakt, že jsi žena?

   Určitě. Působila jsem možná trochu exoticky, protože se tomu moc žen nevěnuje. A navíc těch, které by hrály na velké moduly s 6.3 mm jacky, většina lidí používá spíš menší euroracky. Navíc nemám pocit, že bych uměla kdovíjak hrát. Mám desetileté neteře a ty pochopitelně můj stroj hodně zajímá. Dokáží z něho neúmyslně vydolovat takové zvuky, na které já bych nikdy nepřišla. Ale to, že často hraju, je asi hodně o odvaze improvizovat a o charismatu.

   Jeden z rozhovorů s tebou má v titulku, že tě publikum vlastně na koncertech moc nezajímá. Navíc hraješ otočená zády...

   Ano, v první řadě to nedělám to kvůli lidem, ale kvůli sobě. Když se příliš zamýšlím nad kontextem konkrétního hraní, dopadne to špatně. Pokaždé mi ze synťáku leze něco jiného, záleží vždy na atmosféře, momentální náladě, na mém osobním rozpoložení. Jedná se vždy o improvizaci. Za druhé, vůbec nechci posluchače při svém setu šetřit, nějak se jim líbivě podbízet. Pomocí své hudby hledám adekvátní vyjádření toho, jak vidím svět. Není to nic hezkého, proto ani moje hudba není vždy příjemná. Navíc těžce nesu klimatickou krizi a kapitalismus. Lidstvo se řítí do průseru, já to vnímám už dlouho a bojím se, že to pro nás neskončí dobře. To je v mojí hudbě taky.

   Předpokládám, že tvůj přístup ke zvuku jako takovému bude také trochu neobvyklý…

   Mám vystudovanou uměleckou školu, kde jsem se krátce věnovala kovu a šperku, což byla taková malá sochařina. Moje hudba je něco podobného, sochám zvuk, modeluju ho (nejen moduluju, haha). Když něco slyším, představuji si to, jak bych to udělala, mám-li nějaký hudební nápad, přemýšlím, jak to celé poskládat. Člověk je totiž hodně stereotypní ve své podstatě, má rád svoje zaběhlé způsoby, svoje chodníčky. Nerad se vyčerpává něčím novým. Hudba má pro mne také silný arteterapeutický rozměr, pomáhá mi od úzkosti.

   Ještě se vrátíme k tomu tvému přístroji. Je to dost objemná záležitost, srovnatelná třeba s klávesami a nesrovnatelná s krabičkami, co nacpou tvoji hlukoví kolegové do menšího batohu…

   Jo, je to dost velký a taky pořádně těžký. Přístroji říkám obyčejně „synťák“ nebo ještě častěji neobyčejně „kráva“. Někdy taky „necky“, jak ho nazval Prokop Holoubek. Rozhodně není designovaný na to, aby se přenášel, takže každé hraní je trochu dobrodružství. Zůstal tak, jak jsme ho zbouchali na začátku, je takový „šmatlavý“, prostě punk od výroby po výsledné zvuky. Mám všeobecně ráda všechno pokřivené a trochu špinavé, špínu v materialitě věcí. Takhle mě to baví. Už se taky stalo, že mi asi tři hodiny před koncertem něco nefungovalo, tak jsem zašla do jednoho ze supermarketů pro kutily a dala to dohromady. Přístroj navíc pořádně hraje, jen když je pořádně zahřátý na provozní teplotu.

   Co za hudbu si ráda poslechneš? Posloucháš třeba i tvorbu těch, s kterými hráváš?

   Ráda se nechávám ovlivnit. Veškerá kultura pro mě znamená hlavně lidi. Beru to jako silně komunitní záležitost. Beru to jako obohacující proces pro všechny strany. Jako první školu jsem studovala dějiny umění a v Bratislavě tehdy vycházela ¾ revue. Vydávalo jí sdružení Atract art, kteří byli tehdy pro mne tehdy velký dýmaři. Koupila jsem si jedno číslo ¾, k němu bylo přiložené CD s názvem „Audioturismus“. Byly tam fiel recordings – Tobiáš Potočný, Urbsounds a stará generace bratislavských noiserů. Měla jsem discmana a to CD přehrávala pořád dokola. Chodila jsem do klubu A4 a deset let byla jen posluchačkou. Hrnula jsem do sebe pod tlakem všechno hudební, teď už jsem trochu vybíravá. Máloco mě vyloženě dostane. Jsem více kritická a nadchnu se méně často. Z české scény mě hodně baví Paregorik. Jsme v kontaktu a možná by někdy mohl vyjít split na jeho labelu Obsedante. Jano Doe občas vystupuje s Janem Klammem pod společným jménem Jano Klamm

   Co pro tebe osobně znamená žánr noise?

   Poslouchám lecos, hodně ráda mám různou tvrdší hudbu a vůbec mi nevadí se nořit i do harsh vod. Noise beru jako něco, co prostoupí celé tělo a zároveň tě to nenechá spadnout. Vždy intenzivně cítím tlak zvuku, který drží tělo, aby se nerozpadlo. Je to taková moje jistota. Jistota v hluku.

Karolina Válová 2019

Jan Faix a Jan Polanský nehovoří o revolučním potenciálu Astrálního hlemýždě

   Hudba Astrálního hlemýždě je plžovitě pomalá a lepivě slizovitá, nepostrádá však nadzemskou lehkost, byť místy hlučnější. Jeho raritně se vyskytující levotočivá ulita je tvořená z psychedelického uhličitanu. Dva páry tykadel na hlavě vám hravě provedou esoterickou lobotomii. Poprvé jsem Astrálního hlemýždě zaslechla v roce 2016 v Café Exil u příležitosti festivalového zimního Pravěkfestu, který se konal na podporu sbírky pro uprchlíky pořádané Autonomním sociálním centrem Klinika. Nevím, jestli je to jeho mezihvězdně modrou krví nebo průměrnou délkou života kolem šesti let, ale ta hudba mi zatím v uších znít nepřestala. Proto jsem ráda dva členy z hlemýždího tria, Jana Faixe a Jana Polanského, trochu potrápila otázkami pro experimentální rubriku rádia Bawagan.

   Kdy prvně vylezl hlemýžď z ulity? Proč je astrální?

   JF: Během roku 2015 jsme se začali dělat improvizační koncerty s Honzou Polanským a Karlem Žďárským, případně s dalšími hudebníky v klubu Paliárka. Někdy jsme hráli akusticky, časem se ale ustálila elektronická podoba. Název má původ v našich básnických hrátkách s Polanským, už když jsme začali vystupovat coby duo Pražský syndrom, bavilo nás mixovat témata či symboly konzumu s ezoterickými motivy a sci-fi. Polanský tvrdí, že „astrální hlemýžď“ je i někde ve Váchalovi, ale to se mi nezdá.

   JP: To byla ta akce v Černošicích v klubu Ferenc Futurista společně s Madre L, měla snad název Brutální soulož v parku... „Astrální hlemýžď“ je u Váchala!

   Jaká je situace ohledně nástrojů? Nezpívá na živých koncertech také sem tam nějaká zpěvačka? 

   JF: Já s Polanským máme pod palcem elektroniku a klávesy, Karel violoncello nebo baskytaru. A ano, někdy s námi zpívala Gabriella Rossi, jindy Aida Mujačić, což byl zrovna případ tebou výše jmenovaného koncertu v Café Exil. Aida v poslední době tak často zaskakovala za Karla, až z toho vzniklo paralelní těleso Dark Astral.

   JP: Při koncertech hráváme v astrálním D-dur.

   Co každý z vás přináší do komponovacího procesu? Při živém vystoupení se jedná výhradně o improvizaci?

   JF: Hudební složku improvizujeme v podstatě vždy, někdy máme dopředu připravenou složku textovou složku. Tou myslím nějaké z našich básní, nebo práci s mojí knížkou s názvem „Solmizační variace“. V lednu 2016 jsme na Paliárce dělali akci s uskupením Blázni.cz, kde s námi rapoval jejich „Projekt Cicero“, což je online generátor náhodných výroků. 

   Jaké jsou ambice tohoto tělesa? Má nějaké ideologické poselství nebo revoluční potenciál?

   JF: O jakýchkoli ambicích pochybuji, ty si možná každý z nás případně ventiluje jinde, pokud vůbec existují. Jsme vlastně konzervativní v obhajobě hudebního amatérství jakožto nejvyšší možné mety, jako tomu bylo před érou hudebních nosičů. Ale neambicióznost v dnešní době může působit i revolučně. Faktem je, že naším hudebním projevem hlásáme neomezenou svobodu uměleckého vyjádření.

   JP: Kapela je tu samozřejmě především pro seberealizaci našeho frontmana Karla Plyšáka Žďárského a jeho přerostlých houslí.

   …asi je čas poděkovat za rozhovor a přidat odkazy na nahrávky, weby a profily:

Deska natočená na tesla sonet duo na Paliárce

Koncertní nahrávky dokumentárního charakteru

Kompilace z Žižkovské noci 2016. Vybraný úryvek je s Cicerem, nahráno v pražském Žižkostele a to včetně varhan. Online k dispozici na Signals from Arkaim. Je možné, že u Pravěk Noise Section se dá ještě sehnat kazeta.

Poznámka

   Karel Žďárský, který o Astrálním hlemýždi nerad mluví je především členem akusticko-psychedelické kapely Sousedi. Na violoncello a kytaru hrával též u improvizačních B4 a ještě dávno před tím u SM Lomoz resp. Posmrtných zkušeností.

   Jan Polanský, který je ochoten o Astrálním hlemýždi sem tam něco utrousit, svůj umělecký talent dělí mezi fotografii, malbu a hudbu, a to elektronickou i kytarovou. Rovněž píše básně. Působí v tělesech Dark Astral a Pražský syndrom. Od roku 2009 hrával na kytaru a zpíval v momentálně nečinné crossover-grunge kapele Úřad práce. 

   Jan Faix, který se o Astrálním hlemýždi nebojí hovořit, koketuje snad se všemi hudebními žánry. Působí v tolika kapelách, že přidávám odkaz na jeho umělecký životopis a na jeden geniální rozhovor . V něm se mimo jiné dozvíte, že Jan Faix své první hlukově elektronické sólové album vydal až ve třiceti letech. Relativně nedávno mu došlo, že ani v klasické klavírní interpretaci, provozované od dětství až po studium hudební výchovy na Pedagogické fakultě UK, ani v hraní v dřívějších kapelách si nepřipadal autenticky. Čím dál obstojněji sice obsluhoval všelijaké klávesové nástroje na základě studia mnoha desek mnoha žánrů, zažil si i poměrně velká festivalová publika, ale pořád v tom bylo něj i často v těch kapelách jakési neklidné přemítání, zda je to dostatečně dobré jako něco, co vnímal nebo co se v té době vnímalo jako vzory. Až poté, co ztratil hudební komplexy, objevily se další vize, a začal být schopen i sám sebe nazvat hudebníkem. Při koncertě Zawinul Syndicate v roce 1997, který považuje za zásadní a iniciační zážitek, pochopil, že hudbu lze vnímat jako univerzální komunikační kód fungující napříč mezi všemi lidmi všech kultur a všemi hudebními styly a tradicemi. Underground, v němž se léta umělecky pohybuje, vnímá jako prostředí lidské sounáležitosti a naprosté komunikační otevřenosti, prostředí nejméně spoutané konzumem a komerčními zájmy. Ta chuť vytřískat osobní čisté umělecké sdělení za jakýchkoli podmínek, či jeho zrození nezištně pomoci, jej nepřestává fascinovat a velmi ho inspiruje ve všem jednání, včetně pedagogického působení. Bez zkušenosti s undergroundem by se nedostal ani k moderní vážné hudbě ani k metalu a country, vlastně možná k žádné z kapel, v nichž nyní hraje. Aby bylo zadost učiněno i bulváru, je třeba zmínit, že kromě klavíru, varhan a cembala + spousty efektů a elektronických hraček, hraje Jan Faix též akusticky na kaval vyrobený z klacku z pražského parku a postapokalyptické fanfrnochy z jogurtových kelímků a vlasců.

Karolina Válová 2019

Silně abstraktní electronic projekt Krysa: „Absence vizuálu může u imerzivnější hudby vést k hlubšímu poslechu…“

   Za jednočlenným projektem Krysa stojí Kryštof, který navzdory relativně bohatým hudebním zkušenostem moc často veřejně nehraje. V odpovědích pro Bawagan svědomitě osciloval mezi fakty a humorem. Také vás zajímá, co už vydal, kdy teda zase veřejně zahraje a co všechno tahá v kufru?

   Nedávno jsi hrál na stejnojmenném večeru kolektivu Řehole a charakterizoval ses takto: „Pod náporem technologií se stáváme laboratorními zvířaty. Právě takovým laboratorním zvířatům bude dedikováno moje čtvrteční hlukové kázání v Kampusu Hybernská.“ Předpokládám, že to aktuálně platí pro projekt jako celek. Jak je to tedy s krysami, pokusnými zvířaty a přidané ideologii?

   Název Krysa vznikl odvozením od zdomácnělé podoby jména Kryštof (Kryša), kterou kdysi vyhrabal jeden kamarád. Když mě to pak napadlo při vymýšlení názvu noisovýho projektu, tak jsem si říkal, že to zní trochu blbě, ale pro noisovej projekt to není úplně špatný. Moje tvorba je pouhá volná improvizace, takže prvoplánově v tom žádná ideologie nebo i neideologický myšlenky nejsou. Sám sebe v tomhle projektu vnímám spíše jako posluchače s rozšířenými pravomocemi, než jako nějakou entitu, která do díla vkládá nejrůznější myšlenky.

   Odkazy na laboratorní zvířata, technologii a jiné jsou tedy spíš posluchačský interpretace, než autorský záměr.

    Co se týče mojí charakteristiky při hraní na Řeholi, tak to byla spíš taková hra s podnázvem akce (to bylo 2. liturgy). Chtěl jsem tam mít pořádnej narativ a hrát si s tím slovem „kázání“ a samotným názvem mýho projektu. To tvrzení mi ovšem přijde podobně blbý, jako když se Bauman snažil ve svých 44 dopisech z tekutého moderního světa přesvědčit čtenáře o závislosti mladých lidí na telekomunikacích a internetu na ukázkách absolutních extrémů, který minimálně podle toho, co jsem za svůj život vypozoroval, jsou v mnoha ohledech daleko od reality.

   Aha, ale stejně tím směrem podsouvám ke komentáři např. skladbu „Být zavřený v kleci“, která je fakt chvílemi příjemná jako nastupující klaustrofobické třeštění. Pracoval jsi v ní nebo v nějaké jiné se skutečným hlodavčím pískáním?

   Se skutečným hlodavčím pískáním jsem zatím nepracoval a ani to nijak neplánuju.

   Po kolikáté tam v pražském Kampusu Hybernská Krysa zahrála naživo a jak to vlastně probíhá? Máš nějaké video nebo kostým? Hraješ k lidem čelem nebo zády? Sleduješ tancující nebo se maximálně soustředíš?

   Krysa si tam zahrála poprvé. Při hraní se maximálně soustředím a snažím se najít několik zvuků, který by mohly vytvořit nějaký abstraktní příběh, takže většinu vystoupení se spíše koukám do stolu, než do publika. Video ani kostým nemám, protože jsem línej něco takovýho vymyslet a vytvořit. Zároveň si myslím, že absence vizuálu může u imerzivnější hudby vést k hlubšímu poslechu, který zase může vést k mnohem zajímavějšímu prožitku než to, co by přineslo video.

   Kolik gearu Krysa tahá, je to na dvoukolák nebo menší batoh?

   Zatím se to vleze do menšího kufru, ale fotka toho řekne víc než 2000 slov.

   Nahrávky na soundcloudu rozděluješ na „electronic“ a „noise“, existuje nějaká stabilnější žánrová definice? Čím tě všeobecně obohacuje hluková hudba?

   Žánrově mám asi stále nejblíž k hlukový hudbě. Na druhou stranu se na mně podepsala i mnohá díla i z jiných škatulek experimentální elektroniky nebo třeba „dronový“ symfonie Giacinta Scelsi, a tak si čas od času říkám, co to vlastně je a jestli není nejlepším názvem právě to silně abstraktní „electronic“. Hluková hudba mě nejvíc obohatila snahou hledat, co možná nejextrémnější a někdy až nepříjemný zvuky, surovostí a svojí DIY etikou (a mnohdy i estetikou).

   Dříve jsi měl ještě projekt Stryl, který tě ale momentálně moc nebaví a s lehkým opovržením ho nazýváš „blbnutí s kytarou a hromadou zkreslení a delaye“. Hraješ nebo hrál jsi ještě jinde?

   Mám za sebou 2 roky dělání hudby k improvizačnímu divadlu. Pak jsem měl jednu performanci pod občanským jménem. Ta už byla s méně zkreslením, ale pořád s až moc velkou dávkou delaye a mimo jiné obsahovala hluky z Monotron delay. Mimo to ještě plánuju jeden nebo dva osobní projekty založený na EAI, neidiomatickým hraním na kytaru a dalším prozkoumáváním krásy zpětných vazeb.

   Dá se totiž tušit, že okouzlení hlukem začalo minimálně už před pár lety. Kdy tedy nastal zlom, koupil sis vybavení a stvořil vlastní jednočlenný projekt?

   Já jsem byl docela dlouhou dobu okouzlen spíše disonancí a hodně špinavou produkcí (nejhlučnější, co jsem znal byl asi „Atomizer“ od Big Black). Ten hluk ve smyslu elektronický noise music jsem začal adorovat asi až tak před 15 měsíci. Zlom, kdy jsem se rozhodl zkusit něco takovýho stvořit, nastal tuhle zimu. To jsem se začal bavit s jednou z baristek z kavárny v Kampusu Hybernská, dozvěděl se o nově vznikajícím kolektivu Řehole a dostal možnost si něco, co by bylo ideálně hlučnější, na nějaký z plánovaných akcí zahrát. Začal jsem tedy hledat způsoby, jak nějaký hluky vytvořit. Pár slepých cest jsem znal ze svých předchozích pokusů s Electribem, takže po krátké snaze vydat nějaký strašný zvuky z kytary nebo basy jsem vzal několik pedálů, který se mi válely doma, a zapojil je. Jako hlavní zdroj zvuku jsem měl oscilující delay, který šel do octaveru a nějakýho zkreslení. Z toho vznikly moje první dvě nahrávky. Když jsem pak objevil tvorbu Toshimaru Nakamury, tak jsem si pořídil druhej mix na dělání zpětných vazeb (aneb no input mixing board). Tohle je v současný chvíli můj hlavní zdroj zvuku, ale čas od času od toho pár pedálů dám pryč nebo zase nějaký věci přidám.

  Dal by se popsat proces od nápadu po digitální release?

   No Words / No Thoughts

Vezmu nahrávadlo (digitál nebo kazeťák) a hraju. Poslechnu si to, a jestli je to dobrý a chci něco dát ven jen tak, tak tomu vymyslím nějaký název a hodím to na Soundcloud. Na Bandcamp chci dávat spíš koherentnější nahrávky, takže tam to je tak, jak se to zrovna sejde.

https://krysanoise.bandcamp.com/track/chyba

   Máš už nějaké hmatatelné nahrávky?

   Ve fyzický podobě mám ten self-titled release z Bandcampu. Doma jsem to nahrával na 10 starejch kazet z aukra a vytáhnul to na akci. U toho noisu mám rád extrémní malonáklady, a je dobrý si jednou zkusit pořádnej upcycling. Přece jen kazety s popisky jako je „Disco 2000“ nebo „Disco Silvestr“ už na sobě nic horšího než to, co tam bylo, mít nemůžou.

   Nelze si nevšimnout nevšedního loga. Kdo za něj může? Sahají tvé aktivity i do jiných umění?

   Za logo může můj mozek v metru a dva nějaký hodný lidi, co dali na net dva vektorový obrázky, jejichž kombinace aspoň trochu vypadala, tak jak jsem chtěl, a měli to v tý nejvíc uvolněný creative commons licenci. Občas si nakreslím nějakých pár geometrických tvarů, ale umělcem bych se kvůli tomu nenazval.

   Na závěr poznámka, že pokud virová, klimatická a politická situace dovolí, Krysa zahraje 21. ledna 2021 na demontáži zkorodované výstavy fotografií, koláží, obrazů a 3D objektů nazvané Křik rzi společně s experimentálními až hlukovými projekty Koroze a Chrup. Na programu bude dále koncert kapely Brauncholda. Naopak před nimi nastane autorské čtení několika hlasů, např. Jakuba Vaňka.

Karolina Válová 2020