02.04.25

Hlukový projekt No NiTZ aneb Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí a způsobují puchýře

    Tip na rozhovor s projektem No NiTZ poskytl redaktorce Bawaganu Michael Borůvka, který je nejen fanouškem, ale především spolutvůrcem webu CS Industrial 1982-2010, na kterém se vedle článku objevila i vskutku geniální charakteristika tohoto industrial-noise-dark ambient počinu: 

„Ržání rzivých ořů na samém dně undergroundu, kvílení mučeného kovu, sykot vzduchu zahnaného do kouta, hlasy ze záhrobí se zmítají a kopou, repetitivní údery bezcílně bloudící oceánem chaosu, signály z vesmíru, otisk dimenze Akáša do Matrixu, rmutné mantry elementálů uvězněných v táborových strojích, zpěv sester, mrtvých před věky, jež doprovodem zpívá, bez echa letí věčností a v jeho rytmu tíži, v zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů blíží...“

    Po podnětném úvodu plném informací, které by mohly výrazně obohatit i čtenáře této stati následuje na CS Industrial 1982-2010 rozverný rozhovor, v němž Tomáši Plachému, aktuálnímu mozku a všech výkonných orgánů projektu No NiTZ v jedné osobě, kladla otázky Heda. Jako Heda Ševčíková ostatně vystupuje Tomáš i na sociálních sítích…

   S tou Hedou je to nějaká důležitá hra ohledně alter ega? Je Heda v projektu? Hraje na něco?

   Heda není ani pseudonym, ani alter ego. Celé to má ovšem dávnou historii. V 90. letech byl ředitelem sbírky moderního a současného umění Národní Galerie pan Jiří Ševčík a já byl členem výtvarné skupiny „Hnusáci“. Pak jsem v jednom starým baráku na půdě našel první vydání “Mých přátel” s Demlovým vlastnoručním věnováním jakési Hedvice Otcové, tak jsem začal svý obrazy podepisovat Heda Ševčíková, 83 let. První nahrávky No NiTZ jsem potom prezentoval na poslechových diskotékách jako tvorbu této senilní stařeny, souputnice Daphne Oram a Pauline Oliveros.

   Věnuješ se i dalšímu umění?

   Jsem autorem několika básnických sbírek, napsal jsem cyber-hermetický román “Kleist”, z něhož se bohužel zachovaly jen fragmenty. Psal jsem nějaký písničkový texty, něco hrajou Bruder Hans und Bruder Georg, něco Paa Paa, něco Chlupy. Od té doby, co jsem se přestěhoval do Brna, jsem bohužel ztratil dar slova a i přes naléhání přátel jsem v tomto směru zcela neplodný. Pár let jsem se živil jako šperkař, dělal jsem vitraje. Několikrát jsem se ožral tak, že by se to dalo nazvat performativním uměním. Někdy fotím. V poslední době ale většinu času věnuju No NiTZ.

   Jestli jsou data ve výše uvedeném vtipném rozhovoru pravdivá, slaví No NiTZ letos 25 výročí. Jak se za tu dobu vyvíjel styl a odkud přicházely inspirace?

   Na světě existují věci stvořené a věci nestvořené. Věci stvořené vznikají, existují a pak zanikají. Věci nestvořené prostě jenom jsou. Mezi takové věci patří i No NiTZ. Je to vlastně takové mycelium, shluk vzájemně propletených vláken, matrix, akáša. Podhoubí, ze kterého se občas vyloupne plodnice a rozmetá do okolí své výtrusy. To se stalo před 25 lety a nyní se to děje znovu. Styl, tedy podstata mycelia se nemění, pouze tvar plodnice je jiný. Kdybych věděl odkud přichází inspirace nejspíš bych šéfoval celému vesmíru. Vím jen, že dělám, co je NUTNÉ, zřejmě plním nějaký předem daný úkol a jsem jen nepatrnou součástí mycelia.

   Jaký byl první záměr projektu a ideologické směřování?

   Nedokážu už přesně pojmenovat prvotní záměr, pokud tedy nějaký existoval. Spíše šlo o hru, pokus, co to udělá, když spojím jeden zvuk s druhým. Jednu strukturu navážu na druhou. Jeden postup zaměním za druhý. „Náhoda je borec“ – to byla v počátcích základní idea. Vytvořit podmínky pro to, aby zvuk dělal, co umí a příliš do toho nezasahovat.

   No NiTZ byl vždy sólo záležitost? Kdo vymyslel název?

   Ne prvotní No NiTZ byla kolektivní záležitost, měli jsme zkušebnu, kde hrálo několik kapel různého žánrového zaměření od alternativy po HC. Já jsem křičel ve skupině Mrsatec. Párkrát jsme udělali takovou improvizační seanci, kterou jsme nahráli na fostexe. A začali jsme tomu říkat „no nic“, jako že “jak to zní?” “blbě!” “no, nic !” Takže No NiTZ, postě nic , nemyšlení, číslo nula, prvotní vědomí... Navíc se mi to líbí takhle napsaný. No. jako číslo nic, malé i jako obrácený vykřičník. Když jsme se nesešli v dostatečném počtu udělal jsem něco sám. Resumé celého tohoto procesu je zachyceno na kompletu kazet „Oprava sluchového nervu“.

   Společným jmenovatelem toho, co jsem z tvé tvorby měla možnost slyšet je třeskutá agresivní energie a industriální dunění. Jaký je tvůj vztah ke kovu?

   No NiTZ burácí, protože je v klidu, to je základní postulát, “Hluk myšlenek smrti”, tak pravil Nietzsche. Ve smrti myšlenek je ten pravý klid, meditace, osvobození, věčnost... Nelze nakonec Velký třesk nazvat Velkým hlukem? Mám rád mrtvý, zvláště pak černý kov. Zvuk kovu je zvukem doby, ve zvuku No NiTZ je obsažen jakýsi vztek proti stroji, proti nelidským, nepřirozeným podmínkám továren a montážních linek. Jakási zvrácená poezie. Jsem narozen v martově znamení, ke kterému neodmyslitelně tyto analogie: železo, tvrdé, ohnivě rudé a sirnaté materiály. Věci jedovaté či s přílišným obsahem tepla, rostliny s trny a ostny, které pálí, způsobují puchýře a otoky, vynucují slzy.

   Na co všechno hraješ?

   Umím hrát na vozembouch a jednodušší party na triangl, hudební vzdělání nemám, ale noty číst a psát umím, v hudební teorii se stále vzdělávám. Fascinují mě partitury, ale spíše jejich grafická podoba.

   Jak u tebe funguje tvůrčí proces od nápadu po release?

   Mám spoustu nápadů, které se snažím postupně realizovat. Tvůrčí proces bych rozdělil na dvě základní oblasti. Tou první je sběr a tvorba zvuků. Dost jsem toho nahrál ve fabrice, něco udělal na různých nástrojích, které stavím. Takže mám docela rozsáhlou sbírku zvuků čítající několik TB. Druhou částí je základní koncept, téma, kterému se chci věnovat. Potom následuje vytvoření struktury, na kterou ty zvuky navěsím. A když to projde autocenzurou tak to zmixuju a zmasteruju.

   Co hudební hosté a umělecké spolupráce?

   Zatím jsem s nikým nedělal, ale rozhodně se tomu nebráním. Pořád plánuju nějakou spolupráci s kytaristou a všestranným umělcem Janem Suchým, Bruthrem Janem, zatím to nějak nevychází, čas ukáže... Strašně by se mi do teamu hodil nějaký VJ takže jestli to čtete někdo... tak se ozvěte!!

   Kdybys měl vybrat pět zásadních nahrávek a připojit k nim historky…

   5 nahrávek svých nebo cizích?
Cizích: TG United první industrial, co jsem slyšel
Coil – Horse Rotorvator
PTV – Dreams less sweet
SPK – Machine Age Voodoo --to mám moc rád
Astrud Gilberto – Beach samba-- poslouchám při vaření
Ohledně No NiTZ asi neumím odpovědět, ty skladby jsou něco jako deníkový zápis, mimo mé hodnocení, moc to zpětně neposlouchám, snad s větším časovým odstupem ...

   Pokud ta hudba není on-line, na čem a u koho vychází? Jak je to s Jezerka labelem? Kdo se stará o grafiku?

   Zatím vydávám věci jenom na streamech, jenom Symphony no.10 je na kazetách, nemám problém s tím vydat věci na CD nebo MC je to jen otázka finanční, kdyby byl zájem, tak do toho jdu, zatím radši investuju do studia a nástrojů. S minimálními náklady jsem dal něco na Spotify a Deezer a za prví měsíc po vydání Symphony no.10 jsem měl asi 15 000 poslechů kazet jsem pár rozdal... Jasně CD nebo MC je fajn artefakt, ale pro mě v současný době vyhozený prachy… Jezerka records je net label mého kamaráda z dětství, výtvarníka a hudebníka Roberta Houzara, taky účastníka No NiTZ. Rozhodně doporučuju další nahrávky, který Robert na Jezerce vydal. Grafiku si dělám sám, web i veškerej vizuál.

   Živá vystoupení?

   No NiTZ je zatím jen studiovým projektem, i když jsem v minulosti pár koncertů odehrál. Zároveň se v poslední době množí hlasy a výzvy k živému vystoupení. Takže se na tom snažím pracovat. Dělám na nových věcech tak, aby šly hrát živě. Zároveň pracuju na nějakejch projekcích a vůbec na vizuální podobě. Takže se těšte!

Karolina Válová 2020

30.03.25

Projekt Vyšehrad: „Mám vyhraněné hudební vize a nerad dělám kompromisy“

   Jednočlenný hudební experimentální projekt Vyšehrad ve své tvorbě propojuje několik méně populárních hudebních žánrů jako dark ambient, dungeon synth, lofi - blackmetal a martial industrial. Témata skladeb odkazují k prahistorii lidstva a původu národů, ke kontroverzním stránkám lidského života a duše, či k různě vnímaným historickým událostem. Některé kompozice nechť jsou brány přímo za "soundtracky" k výsekům běhu dějin.

   Prý jsi byl hudební dítě...

   Byl sem nejspíš hlavně hrozně zlobivé dítě, máma sice říká, že sem byl hodnej po svým, ale ta by to říkala i kdybych byl Stalin. Osobně to vnímám tak, že sem byl nesoustředěný, hyperaktivní „zmrd“ s kverulatorním problémem s autoritama. Hře na hudební nástroje jsem se věnoval od dětství, nejvíce mě uhranula kytara. Dá se tedy říct, že prvotní impuls mi dala rodina. Mohu rozhodně prohlásit, že co se vnímání hudby a "způsobu" poslechu týká, měl na mě zásadní vliv můj táta, který je velkým milovníkem všech možných těles napříč žánry. Ve vkusu jsme jistě dost odlišní, ale způsob jak poslouchat, mám od něj. V dětství jsem projevoval takové standardní tvůrčí sklony, kreslil jsem a maloval nikterak dobře, což platí dodnes, a v pozdním dětství jsem začal psát povídky a poesii, nikterak kvalitní, což opět platí dodnes.

   A kdy došlo na kapely?

   První hudební projekt jsme založili se spolužákem ze základní školy a byla to ryze rebelská představa anti-školního punku ve složení elektrická kytara, provizorní bicí a elektrické klávesy. Samozřejmě, jsme do toho šli naplno. Repertoár o čtyřech písních s texty zesměšňující učitele mám dodnes někde nahrané na kazetě. Vlastně pohledem zpět docela zírám na to, jak jsme to, spíš intuitivně, technicky zvládli. Kapela se jmenovala Videohry Alien a skončila odchodem na střední. Na ní jsem první rok prostřídal několik kapel s jepičím životem, jejichž názvy si nepamatuji. Jedna z nich, ta nejvíce ovlivněná hc/punkem dokonce měla živé vystoupení. Ve stejnou dobu jsem se začal zajímat i o elektronickou hudbu, hardcore, techno a o hiphop.  Veškerá fascinace a tvůrčí záchvěvy v rámci elektronické tvorby pro mne skončili momentem, kdy jsem na konci druhého ročníku poznal několik spolužáků, kteří zakládali undergroundovou kapelu. V nejlepším odkazu českého undergroundu jako byli Plastic People, DG 307, etc., tedy kapelu, která by přímo navazovala a vycházela z původního prostředí. Jelikož mám rád poesii a víceméně přiměřeně intelektuální prostředí a samozřejmě v té době jsem miloval pivo a trávu, cítil jsem se v tomto „movementu“, jako ryba ve vodě. Prostředí českého undergroundu, mám dodnes velmi rád, stejně jako srdečnost jeho účastníků. Po vydání debutového a jediného alba kapely Von Plastic Factory sem dostal nabídku na hraní v punkové kapele Vychcaný knedlíky!

   Z undergroundu hop do punku...

   Nabídku jsem vzal a začal se naplno věnovat hraní s Vychcanými knedlíky. Bylo to muzicírování náročné, protože četnost koncertů byla vysoká, často až 3x-5x za měsíc, tj. téměř všechny víkendy se hrálo. Zde jsem poprvé poznal, že mě zápal pro hudbu někdy dokáže pořádně unavit. Poprvé jsem zažil i opovržení vlastním publikem, protože ač kluci hrají výborný rokenrol, je to navíc hudba s velice inteligentními texty, často na ně v různých vyloučených lokalitách chodili lidi, se kterými jsem si, ve vší slušnosti, prostě neměl co povědět. Těch kapel bylo v průběhu let samozřejmě víc, ale to by bylo opravdu na dlouho a zmínil sem jen ty nejzásadnější. Ještě by se snad hodilo zmínit kakofonické těleso emo noisové hudby Nouze, zasvěcení vědí.

   Jak zarostlá je cesta od punku zpět k elektronice?

   Zásadní moment přišel v roce 2016, když jsem potkal bývalého spolužáka ze střední školy Matěje řečeného Fozého. Měl jsem s ním dobré vztahy už na škole, ale pak jsme se pár let neviděli. Věděl sem, že se Matěj věnuje elektronické hudbě. Měl jsem matnou představu jak se takové věci dělají z dob, kdy jsem hrál jako DJ. Nicméně s Matějem jsem se ožral jako prase a donutil ho, aby k mojí poesii složil hudební pásmo. Navíc nás napadlo, že s tím pojedeme na androšský čtení zvednout dědečkům mandle. K tomu ovšem nikdy nedošlo a patří to do zlatého fondu našich historek. V průběhu propojování poesie s elektronikou nám totiž došlo, že chceme raději rapovat a založili jsme rapovou crew. A tak sme stvořili poměrně úspěšný projekt C:/LEAN WATER. V následujících letech, které jsme zasvětili C:/leanu, se kolem nás, ale nejen kolem nás, byli tu pochopitelně už kluci a holky před námi, začala formovat scéna, které se v rámci jednoho televizního pořadu dostalo označení "soc-rap scéna". Na téhle specifické scény funguje několik uskupení, jmenovitě Hyenxxx, Ptakz, GhettoBlaster (Císař Pancíř), Edoshův kurník, Smrad, Rhino Gavel, Aleš Násilník, a rozhodně tam patříme i my s C:/lean water. Androš jsem sice opustil dávno, kluky z Knedlíků jsem nejspíš zklamal, když jsem po dvou krásných ale náročných letech opustil i je. Ale neopustil jsem a možná ho dokonce přímo přenesl do nových projektů, ten určitý undergroundový element postupu kupředu. Formu pořádání koncertů a akcí, participaci na "paralelních" kulturách a různé jiné atributy podzemní kultury. Ostatní ze soc-rap scény to měli podobně, jedná se
víceméně o lidi podobného hudebního osudu, takže možná i díky tomu se nám společně povedlo za tak krátkou dobu posbírat tak veliký "movement"/"fanbase". To je historie posledních tří let, během nichž jsem začal, hlavně díky Fozému, pronikat do tajů produkce elektronické hudby. Samozřejmě jeho skilllevel mě hnal dopředu.  Asi po roce nezdárných pokusů se mi konečně začalo dařit, udělal jsem nějaké hiphopové beaty pro začínajícího Polymorfa a skládal jsem, a furt skládal, hlavně tedy hiphopové žánry. Pak přišla chvíle a nějak si to sedlo a začalo to jít. Pochopil jsem najednou hudební teorii, kterou jsem jako muzikant v kapelách leta obcházel s výmluvou, že přece hraji intuitivně. Zavzpomínal jsem na poučky a znalosti, které jsem nabyl v rámci teorie hudební nauky, spojil je se zkušenostmi kapelními a uvědomil si, že už vlastně nic a nikoho nepotřebuji. Zní to asi hrozně, ale za ta léta s tolika lidmi jsem si vypěstoval určitý odpor k mnohočleným uskupením. Možná proto, že mám vždy dost vyhraněné hudební vize a dělám nerad kompromisy. Začal jsem také skládat beaty/instrumentály pro ostatní ze „scény“, udělal několik kompletních produkcí, které měli myslím úspěch, alespoň v rámci počtu poslechů. Rádia nás pochopitelně nehrají a nevím jestli o to vlastně někdo z nás stojí, jsme stále “soc”, i když lidí chodí na koncerty docela hodně. Poslední povedenou věcí, pro mně jako pro beatmakera a producenta, bylo navázání spolupráce se zavedenou pražskou hiphopovou crew Gambrz Raprs. Od konce roku 2018 společně připravujeme jejich nové album, na kterém moje hudba hraje prim, budou tam ale rozhodně i další písně z produkce jiných producentů. Album, pokud mi znovu neshoří počítač, vyjde na podzim.

   Je pro tebe hudba odreagováním nebo permanentní uměleckou výzvou?

   Hudbu samotnou mám nejraději pro ten proces tvorby a často se mi stává, že mě výsledný produkt už tolik nezajímá, ale od toho jsou tu doufám jiní. Od hudby, a částečně i textů, jsem se snažil vždy striktně oddělit jakýkoliv politický názor nebo ideový či náboženský náhled.

   A jak to bylo s Vyšehradem?

   Už se k tomu dostanu, protože na konci tohohle všeho je můj nejmladší a zároveň nejosobnější projekt - Vyšehrad. Když jsem si uvědomil, na jaké úrovni je můj hudební level, zašilhal jsem po žánrech, které jsem léta poslouchal a miloval, po blackmetalu a darkambientu. Z blackmetalu mi byl a asi bude hudebním vzorem norský onemanprojekt Burzum a kapely Carpathian Forest a Darkthrone. Jelikož jsem neměl žádnou představu o tom jak v prostředí DAW programu skládat organické žánry jako je metal, které většinou hraje několikačlenná kapela na hudební nástroje, prostě jsem to ozkoušel. Začátky byly více experimentální, upínal jsem se především k lo-fi zvukovému přístupu a postupně to šperkoval. Začal jsem přidávat vokál a i zapojovat do projektu různé další žánry. Zejména dungeon-synth, což je v podstatě žánr, který dobře definuje elektronická deska Burzum nazvaná Daudi Baldrs a industriální válečnou/situační hudbu, tzv. martial industrial. Ten mi začal otevírat netušené možnosti, jako například skládat hudbu k historickým událostem a také využívat hudební prvky typické pro různý čas a místo. Dalším krokem byla kombinace s projekcí opět se snímky z různých dějinných událostí. Baví mě aranžovat hudební a hlukové prvky k vytvoření atmosféry a pocitů. Zde bych chtěl jen říct, že se lidí diví, proč chci skládat atmosféru války a proč těžím z historie totalitárních států. Agrese jako emoce je v hudbě zastoupena různě, ale mnohdy mi přijde, že spíš než zastoupena, je suplována jakýmisi zrcátky, která vrhají bledý odlesk něčeho z dálky, čemu se dalo kdysi říkat agrese. Musím se přiznat, že u většiny metalových, hardcorových nebo rapových uskupení mi přijde využití emoce agrese toporné a u prvních dvou žánrů většinou i směšné. Kdežto v rámci blackmetalu a válečného industiralu se vytváří atmosféra daleko hustší a tato hudební odvětví se zdají být násilí, válce a vzteku přímo dedikována. Možná jsem byl moc let hodným klukem, takže mám teď potřebu něco podobného vyhledávat. ...ale spíš sem nebyl nikdy hodný.

   Pro projekt takového ražení jsi vybral docela zvláštní jméno...

   Název Vyšehrad sem zvolil, protože je to moje bydliště a mám to tu rád, žiju zde se svojí úžasnou partnerkou Mariou a naším dvou a půl letým synem Tobiášem. Navíc z toho názvu stejně jako ze samotného Vyšehradu, jakožto místa, dýchají století. Jelikož se věnuji tématům historickým, přišlo mi to příhodné. Ostatně, první skladby které sem releasoval byly silně inspirovány Vyšehradskými pověstmi od Popelky Bilianové, což samozřejmě není žádná seriozní historie, ale tak už to v blackmetalu nejspíš chodí, haha. Dosavadní tvorba vznikla v rámci posledních třech měsíců. Samozřejmě, určitý pozitivní ohlas mi opět foukl vítr do plachet a já se odhodlal k návratu k živým nástrojům. Do většiny skladeb teď nahrávám kytary a různé živé hlukové prvky, také sbírám po městě zajímavé ambientní zvuky a dělám samply, které pak při skládání využívám. Nejnovější vize je, posunout se od evropské pochodové hudby (martial industrial) k neo-klasice. Ale samozřejmě chci stále dělat i blackmetal. 


   Kolik máš za sebou živých hraní? Nějaké silné dojmy?

   S Vyšehradem sem zatím vystupoval pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo na vernisáži kreseb a grafik s názvem Váš znetvořený svět, kterou pořádal Karel Braun. Karel mě pozval abych zahrál, ale já se dostal do situace, kdy sem nevěděl jak s projektem naživo vystupovat. Zvolil sem tedy cestu nejmenšího odporu a zahrál skladby v doprovodu projekce na DJský kontroler. Projekce nejspíš u některých vyvolala rozporuplné pocity, jak sem ke mně dostalo, protože se promítaly záběry z války. Kapitulace vojáků Wehrmachtu a propagandistické bloky z říšského kina. Zvolil sem však tento vizuální doprovod také kvůli výběru skladeb, hrál jsem spíše ty válečné na úkor blackmetalu a ambientu, a to zejména kvuli prostoru a zvukovým možnostem.  K většímu experimentu sem se odhodlal na koncertě, který nejspíš neměl žádný název, ale pořádal ho Edosh v podchodu na Vltavský, ilegálos. Tam mi zase pomohl Fozé, kterej má spousty krabiček a prozkoumává teď vody noisu. Tam jsme teda kroutili efektama, krabičkama, mlátili piezama a já si dal i vokál. Projekce byla taky, tentokrát Vietnam a raketové testy, bohužel ale nemám moc kvalitní projektor, tak to nemělo to potřebné kouzlo. A silné zážitky... bohužel tyhle věci jsem nejspíš zanechal někde dávno před pár lety, kdy jsem byl nadšeným muzikantem dychtícím po vystupováním. Po tolika živých vystoupeních, které sem v rámci různých kapel a projektů absolvoval, mě už prostě překvapí nebo dojme málo co ( např. s C:/lean water jsme měli za poslední dva roky kolem 50 živých vystopení). Silným momentem je pro mě samozřejmě pozitivní zpětná vazba od lidí, které neznám a kteří po koncertě přijdou. Moc rád s nimi strávím čas a pohovořím. Vyšehrad se dá sledovat na soundcloudu a po letošních prázdninách vyjde oficiální nahrávka v podobě kazety. Materiálu mám rozděláno v tuto chvíli opravdu hodně. Živá vystoupení mám samozřejmě taky v plánu, ale kdy a kde budou, to je zatím ve hvězdách. K soundcloudu nejspíš brzy přibudou i stránky, na kterých budu o koncertech včas informovat.

Karolina Válová 2019

29.03.25

Jano Doe: „V hluku cítím určitou jistotou“

   Rozhovor, jehož finální podoba se nakonec trochu zacyklila, výjimečně neprobíhal on-line, ale tradičně, navíc bez počítače. Byl poslední teplý den jara, někdy koncem dubna. Seděly jsme, téměř jako dámy, v kavárně v zapadlé části Žižkova, kousek od Nákladového nádraží. Otevřené velké okno a tříchodové menu, bouřka nadosah. Paní servírka kávě uvařené přístrojem už od rána říkala „čuribrnda“…

   Za projektem Jano Doe se skrývá Katarína Gatialová, zvuková experimentátorka, hráčka na doma sestavený modulární syntezátor. Původem ze Slovenska, ale doma už čtyři roky v Praze. Umělecký přístav našla v klubu Punctum, kde si nemůže vynachválit spolupráci s Romanem, který tak trochu zastává funkci manažera a zejména na zahraničních koncertech jí bývá výraznou oporou. Jano Doe [čti česky nebo slovensky prostě doe] vydal/a v roce 2018 desku s názvem „Duranzie“ pojmenovanou po regionálním výrazu pro jedno ovoce. O desce se hodně dozvíte zde.

   Proč zrovna umělecké jméno Jano Doe? Je to v mužském rodě?

   Je to dlouhá a ne úplně zajímavá historka. Nějaká nešťastná láska někdy před patnácti lety a taky celoživotní touha zapadat do davu. John Doe je vlastně „nikdo“, používá se často jako jméno neznámé mrtvoly, něco jako Josef Novák v anglicky mluvícím světě. A mužský rod proto, že jsem odmala cítila nespravedlivé rozdíly mezi životy kluků-mužů a těmi našimi. Vždy jsem chtěla být kluk, i když jsem se vždy cítila jako holka. Tak jsem si alespoň vymyslela druhou mužskou identitu. Jo, a když dáš moje umělecké jméno do vyhledávače, půlka obrázků budu já a druhá půlka samé mrtvoly.

   Jak to teda s tebou hudebně všechno začalo?

   Na začátku byl koncert, na kterém jsem viděla polského hudebníka Robera Piotrowicze s modulárním syntezátorem. Ten nástroj se mi líbil a řekla jsem tehdejšímu příteli Petrovi: „Na něco podobnýho chci hrát taky.“ A jelikož on je kutil a rozumí elektronice, tak tajně nakoupil součástky na prvních pár modulů, vyleptal první plošný spoj a syntezátor jsme začali stavět. Jen tak doma. Postupně jsem se to naučila. Teď můžu říct, že velkou část stroje, na který v současnosti hraju, jsem si postavila sama. Je to vlastně taková hračka sestavená z dílů, které propojují kabely.

   Jenže vy už jste hráli, resp. dělali hudební performance ještě před tímhle kutilským veledílem…

   To je pravda, Petr pracoval jako technik anténních systémů a měli jsme takový společný projekt, někdy kolem roku 2012, s názvem The Receivers. Chytali jsme rádiové vlny pomocí SDR (technologie software defined radio), což byl tehdy nový a velice hezký hack USB TV tuneru a umožňoval přijímat a demodulovat elekromagnetické signály v širokém spektru. Používali jsme též širokospektrální analogový radiový skener. Obě zařízení zachytávala kromě letecké komunikace, nebo třeba komunikace městské policie, také velmi zajímavé ruchy a zvuky. Z těch jsme skládali naše zvukové performace. Hráli jsme na několika vernisážích, veřejně úplně poprvé v roce 2012 na Stanici v Žilině. Měla jsem strašnou trému. Pak už jsme toho nechali a začali hrát přes synťáky, a já taky z počítače. Po rozchodu jsem u hudby zůstala, zatímco Petr sám vystupovat nechce.

   A kdy mezi tím ses naučila hrát na modulární syntezátor?

   Docela dlouho jsem cvičila. Žila jsem nějakou dobu v Českém Těšíně. Měla jsem to tam ráda, ale musím říct, ohledně kultury tam byla dost nuda. Takže jsem tam hodně jezdila na kole a zkoušela hrát na modulár. Někdy to není špatný, odpočinout si od velkého města… A pak jsem začala hrát s partou nazvanou Kolektiv, což je je otevřené mezinárodní sdružení tvůrců algoritmických vizuálů a elektronických hudebnic/níků respektujících tradici live codingu, umělecké formy využívající živé psaní kódu, vytvářející nástroje pro zvuk a obraz přímo před zraky diváků. Jako kolektiv příležitostně vystupují Alexandra Timpau, Michal Cáb, GND, Alexandra Cihanska-Machova, Kryštof Pešek, Jáchym Pešek, Jiří Rouš, Georgij Bagdasarov, Sara Pinheiro, Petr Zábrodský, Matěj Šenkyřík, Jonáš Svatoš a já no. Složení se však při každém koncertu proměňuje a pohybuje se mezi pěti až dvanácti hráči. U nich jsem se tzv. vyškolila a dodnes s nimi hraju. Zlom pak přišel v září 2016, kdy mi Tomáš Procházka umožnil zahrát na jednom z večerů série Wakushoppu. Jak říká jejich web: “Wakushoppu is a non-commercial platform for improvised music & art. Improvising, work in progress, temporary connections, audio, video, performance. Curated by Phaerentz + Federsel (= Radio Royal).“ A pak se všechno rozhýbalo a začala jsem dostávat nabídky na hraní. Byla jsem trochu ve správný čas na správném místě, protože v té době to byla velká móda, hrát na moduláry. Teď už je to zase na ústupu.

   Myslíš, že zásluhu na popularitě má také fakt, že jsi žena?

   Určitě. Působila jsem možná trochu exoticky, protože se tomu moc žen nevěnuje. A navíc těch, které by hrály na velké moduly s 6.3 mm jacky, většina lidí používá spíš menší euroracky. Navíc nemám pocit, že bych uměla kdovíjak hrát. Mám desetileté neteře a ty pochopitelně můj stroj hodně zajímá. Dokáží z něho neúmyslně vydolovat takové zvuky, na které já bych nikdy nepřišla. Ale to, že často hraju, je asi hodně o odvaze improvizovat a o charismatu.

   Jeden z rozhovorů s tebou má v titulku, že tě publikum vlastně na koncertech moc nezajímá. Navíc hraješ otočená zády...

   Ano, v první řadě to nedělám to kvůli lidem, ale kvůli sobě. Když se příliš zamýšlím nad kontextem konkrétního hraní, dopadne to špatně. Pokaždé mi ze synťáku leze něco jiného, záleží vždy na atmosféře, momentální náladě, na mém osobním rozpoložení. Jedná se vždy o improvizaci. Za druhé, vůbec nechci posluchače při svém setu šetřit, nějak se jim líbivě podbízet. Pomocí své hudby hledám adekvátní vyjádření toho, jak vidím svět. Není to nic hezkého, proto ani moje hudba není vždy příjemná. Navíc těžce nesu klimatickou krizi a kapitalismus. Lidstvo se řítí do průseru, já to vnímám už dlouho a bojím se, že to pro nás neskončí dobře. To je v mojí hudbě taky.

   Předpokládám, že tvůj přístup ke zvuku jako takovému bude také trochu neobvyklý…

   Mám vystudovanou uměleckou školu, kde jsem se krátce věnovala kovu a šperku, což byla taková malá sochařina. Moje hudba je něco podobného, sochám zvuk, modeluju ho (nejen moduluju, haha). Když něco slyším, představuji si to, jak bych to udělala, mám-li nějaký hudební nápad, přemýšlím, jak to celé poskládat. Člověk je totiž hodně stereotypní ve své podstatě, má rád svoje zaběhlé způsoby, svoje chodníčky. Nerad se vyčerpává něčím novým. Hudba má pro mne také silný arteterapeutický rozměr, pomáhá mi od úzkosti.

   Ještě se vrátíme k tomu tvému přístroji. Je to dost objemná záležitost, srovnatelná třeba s klávesami a nesrovnatelná s krabičkami, co nacpou tvoji hlukoví kolegové do menšího batohu…

   Jo, je to dost velký a taky pořádně těžký. Přístroji říkám obyčejně „synťák“ nebo ještě častěji neobyčejně „kráva“. Někdy taky „necky“, jak ho nazval Prokop Holoubek. Rozhodně není designovaný na to, aby se přenášel, takže každé hraní je trochu dobrodružství. Zůstal tak, jak jsme ho zbouchali na začátku, je takový „šmatlavý“, prostě punk od výroby po výsledné zvuky. Mám všeobecně ráda všechno pokřivené a trochu špinavé, špínu v materialitě věcí. Takhle mě to baví. Už se taky stalo, že mi asi tři hodiny před koncertem něco nefungovalo, tak jsem zašla do jednoho ze supermarketů pro kutily a dala to dohromady. Přístroj navíc pořádně hraje, jen když je pořádně zahřátý na provozní teplotu.

   Co za hudbu si ráda poslechneš? Posloucháš třeba i tvorbu těch, s kterými hráváš?

   Ráda se nechávám ovlivnit. Veškerá kultura pro mě znamená hlavně lidi. Beru to jako silně komunitní záležitost. Beru to jako obohacující proces pro všechny strany. Jako první školu jsem studovala dějiny umění a v Bratislavě tehdy vycházela ¾ revue. Vydávalo jí sdružení Atract art, kteří byli tehdy pro mne tehdy velký dýmaři. Koupila jsem si jedno číslo ¾, k němu bylo přiložené CD s názvem „Audioturismus“. Byly tam fiel recordings – Tobiáš Potočný, Urbsounds a stará generace bratislavských noiserů. Měla jsem discmana a to CD přehrávala pořád dokola. Chodila jsem do klubu A4 a deset let byla jen posluchačkou. Hrnula jsem do sebe pod tlakem všechno hudební, teď už jsem trochu vybíravá. Máloco mě vyloženě dostane. Jsem více kritická a nadchnu se méně často. Z české scény mě hodně baví Paregorik. Jsme v kontaktu a možná by někdy mohl vyjít split na jeho labelu Obsedante. Jano Doe občas vystupuje s Janem Klammem pod společným jménem Jano Klamm

   Co pro tebe osobně znamená žánr noise?

   Poslouchám lecos, hodně ráda mám různou tvrdší hudbu a vůbec mi nevadí se nořit i do harsh vod. Noise beru jako něco, co prostoupí celé tělo a zároveň tě to nenechá spadnout. Vždy intenzivně cítím tlak zvuku, který drží tělo, aby se nerozpadlo. Je to taková moje jistota. Jistota v hluku.

Karolina Válová 2019


26.03.25

Jan Faix a Jan Polanský nehovoří o revolučním potenciálu Astrálního hlemýždě

   Hudba Astrálního hlemýždě je plžovitě pomalá a lepivě slizovitá, nepostrádá však nadzemskou lehkost, byť místy hlučnější. Jeho raritně se vyskytující levotočivá ulita je tvořená z psychedelického uhličitanu. Dva páry tykadel na hlavě vám hravě provedou esoterickou lobotomii. Poprvé jsem Astrálního hlemýždě zaslechla v roce 2016 v Café Exil u příležitosti festivalového zimního Pravěkfestu, který se konal na podporu sbírky pro uprchlíky pořádané Autonomním sociálním centrem Klinika. Nevím, jestli je to jeho mezihvězdně modrou krví nebo průměrnou délkou života kolem šesti let, ale ta hudba mi zatím v uších znít nepřestala. Proto jsem ráda dva členy z hlemýždího tria, Jana Faixe a Jana Polanského, trochu potrápila otázkami pro experimentální rubriku rádia Bawagan.

   Kdy prvně vylezl hlemýžď z ulity? Proč je astrální?

   JF: Během roku 2015 jsme se začali dělat improvizační koncerty s Honzou Polanským a Karlem Žďárským, případně s dalšími hudebníky v klubu Paliárka. Někdy jsme hráli akusticky, časem se ale ustálila elektronická podoba. Název má původ v našich básnických hrátkách s Polanským, už když jsme začali vystupovat coby duo Pražský syndrom, bavilo nás mixovat témata či symboly konzumu s ezoterickými motivy a sci-fi. Polanský tvrdí, že „astrální hlemýžď“ je i někde ve Váchalovi, ale to se mi nezdá.

   JP: To byla ta akce v Černošicích v klubu Ferenc Futurista společně s Madre L, měla snad název Brutální soulož v parku... „Astrální hlemýžď“ je u Váchala!

   Jaká je situace ohledně nástrojů? Nezpívá na živých koncertech také sem tam nějaká zpěvačka? 

   JF: Já s Polanským máme pod palcem elektroniku a klávesy, Karel violoncello nebo baskytaru. A ano, někdy s námi zpívala Gabriella Rossi, jindy Aida Mujačić, což byl zrovna případ tebou výše jmenovaného koncertu v Café Exil. Aida v poslední době tak často zaskakovala za Karla, až z toho vzniklo paralelní těleso Dark Astral.

   JP: Při koncertech hráváme v astrálním D-dur.

   Co každý z vás přináší do komponovacího procesu? Při živém vystoupení se jedná výhradně o improvizaci?

   JF: Hudební složku improvizujeme v podstatě vždy, někdy máme dopředu připravenou složku textovou složku. Tou myslím nějaké z našich básní, nebo práci s mojí knížkou s názvem „Solmizační variace“. V lednu 2016 jsme na Paliárce dělali akci s uskupením Blázni.cz, kde s námi rapoval jejich „Projekt Cicero“, což je online generátor náhodných výroků. 

   Jaké jsou ambice tohoto tělesa? Má nějaké ideologické poselství nebo revoluční potenciál?

   JF: O jakýchkoli ambicích pochybuji, ty si možná každý z nás případně ventiluje jinde, pokud vůbec existují. Jsme vlastně konzervativní v obhajobě hudebního amatérství jakožto nejvyšší možné mety, jako tomu bylo před érou hudebních nosičů. Ale neambicióznost v dnešní době může působit i revolučně. Faktem je, že naším hudebním projevem hlásáme neomezenou svobodu uměleckého vyjádření.

   JP: Kapela je tu samozřejmě především pro seberealizaci našeho frontmana Karla Plyšáka Žďárského a jeho přerostlých houslí.

   …asi je čas poděkovat za rozhovor a přidat odkazy na nahrávky, weby a profily:


Kompilace z Žižkovské noci 2016. Vybraný úryvek je s Cicerem, nahráno v pražském Žižkostele a to včetně varhan. Online k dispozici na Signals from Arkaim. Je možné, že u Pravěk Noise Section se dá ještě sehnat kazeta.

Poznámka

   Karel Žďárský, který o Astrálním hlemýždi nerad mluví je především členem akusticko-psychedelické kapely Sousedi. Na violoncello a kytaru hrával též u improvizačních B4 a ještě dávno před tím u SM Lomoz resp. Posmrtných zkušeností.

   Jan Polanský, který je ochoten o Astrálním hlemýždi sem tam něco utrousit, svůj umělecký talent dělí mezi fotografii, malbu a hudbu, a to elektronickou i kytarovou. Rovněž píše básně. Působí v tělesech Dark Astral a Pražský syndrom. Od roku 2009 hrával na kytaru a zpíval v momentálně nečinné crossover-grunge kapele Úřad práce. 

   Jan Faix, který se o Astrálním hlemýždi nebojí hovořit, koketuje snad se všemi hudebními žánry. Působí v tolika kapelách, že přidávám odkaz na jeho umělecký životopis a na jeden geniální rozhovor . V něm se mimo jiné dozvíte, že Jan Faix své první hlukově elektronické sólové album vydal až ve třiceti letech. Relativně nedávno mu došlo, že ani v klasické klavírní interpretaci, provozované od dětství až po studium hudební výchovy na Pedagogické fakultě UK, ani v hraní v dřívějších kapelách si nepřipadal autenticky. Čím dál obstojněji sice obsluhoval všelijaké klávesové nástroje na základě studia mnoha desek mnoha žánrů, zažil si i poměrně velká festivalová publika, ale pořád v tom bylo něj i často v těch kapelách jakési neklidné přemítání, zda je to dostatečně dobré jako něco, co vnímal nebo co se v té době vnímalo jako vzory. Až poté, co ztratil hudební komplexy, objevily se další vize, a začal být schopen i sám sebe nazvat hudebníkem. Při koncertě Zawinul Syndicate v roce 1997, který považuje za zásadní a iniciační zážitek, pochopil, že hudbu lze vnímat jako univerzální komunikační kód fungující napříč mezi všemi lidmi všech kultur a všemi hudebními styly a tradicemi. Underground, v němž se léta umělecky pohybuje, vnímá jako prostředí lidské sounáležitosti a naprosté komunikační otevřenosti, prostředí nejméně spoutané konzumem a komerčními zájmy. Ta chuť vytřískat osobní čisté umělecké sdělení za jakýchkoli podmínek, či jeho zrození nezištně pomoci, jej nepřestává fascinovat a velmi ho inspiruje ve všem jednání, včetně pedagogického působení. Bez zkušenosti s undergroundem by se nedostal ani k moderní vážné hudbě ani k metalu a country, vlastně možná k žádné z kapel, v nichž nyní hraje. Aby bylo zadost učiněno i bulváru, je třeba zmínit, že kromě klavíru, varhan a cembala + spousty efektů a elektronických hraček, hraje Jan Faix též akusticky na kaval vyrobený z klacku z pražského parku a postapokalyptické fanfrnochy z jogurtových kelímků a vlasců.

Karolina Válová 2019

23.03.25

Silně abstraktní electronic projekt Krysa: „Absence vizuálu může u imerzivnější hudby vést k hlubšímu poslechu…“

   Za jednočlenným projektem Krysa stojí Kryštof, který navzdory relativně bohatým hudebním zkušenostem moc často veřejně nehraje. V odpovědích pro Bawagan svědomitě osciloval mezi fakty a humorem. Také vás zajímá, co už vydal, kdy teda zase veřejně zahraje a co všechno tahá v kufru?

   Nedávno jsi hrál na stejnojmenném večeru kolektivu Řehole a charakterizoval ses takto: „Pod náporem technologií se stáváme laboratorními zvířaty. Právě takovým laboratorním zvířatům bude dedikováno moje čtvrteční hlukové kázání v Kampusu Hybernská.“ Předpokládám, že to aktuálně platí pro projekt jako celek. Jak je to tedy s krysami, pokusnými zvířaty a přidané ideologii?

   Název Krysa vznikl odvozením od zdomácnělé podoby jména Kryštof (Kryša), kterou kdysi vyhrabal jeden kamarád. Když mě to pak napadlo při vymýšlení názvu noisovýho projektu, tak jsem si říkal, že to zní trochu blbě, ale pro noisovej projekt to není úplně špatný. Moje tvorba je pouhá volná improvizace, takže prvoplánově v tom žádná ideologie nebo i neideologický myšlenky nejsou. Sám sebe v tomhle projektu vnímám spíše jako posluchače s rozšířenými pravomocemi, než jako nějakou entitu, která do díla vkládá nejrůznější myšlenky.


   Odkazy na laboratorní zvířata, technologii a jiné jsou tedy spíš posluchačský interpretace, než autorský záměr.

    Co se týče mojí charakteristiky při hraní na Řeholi, tak to byla spíš taková hra s podnázvem akce (to bylo 2. liturgy). Chtěl jsem tam mít pořádnej narativ a hrát si s tím slovem „kázání“ a samotným názvem mýho projektu. To tvrzení mi ovšem přijde podobně blbý, jako když se Bauman snažil ve svých 44 dopisech z tekutého moderního světa přesvědčit čtenáře o závislosti mladých lidí na telekomunikacích a internetu na ukázkách absolutních extrémů, který minimálně podle toho, co jsem za svůj život vypozoroval, jsou v mnoha ohledech daleko od reality.

   Aha, ale stejně tím směrem podsouvám ke komentáři např. skladbu „Být zavřený v kleci“, která je fakt chvílemi příjemná jako nastupující klaustrofobické třeštění. Pracoval jsi v ní nebo v nějaké jiné se skutečným hlodavčím pískáním?

   Se skutečným hlodavčím pískáním jsem zatím nepracoval a ani to nijak neplánuju.

   Po kolikáté tam v pražském Kampusu Hybernská Krysa zahrála naživo a jak to vlastně probíhá? Máš nějaké video nebo kostým? Hraješ k lidem čelem nebo zády? Sleduješ tancující nebo se maximálně soustředíš?

   Krysa si tam zahrála poprvé. Při hraní se maximálně soustředím a snažím se najít několik zvuků, který by mohly vytvořit nějaký abstraktní příběh, takže většinu vystoupení se spíše koukám do stolu, než do publika. Video ani kostým nemám, protože jsem línej něco takovýho vymyslet a vytvořit. Zároveň si myslím, že absence vizuálu může u imerzivnější hudby vést k hlubšímu poslechu, který zase může vést k mnohem zajímavějšímu prožitku než to, co by přineslo video.

   Kolik gearu Krysa tahá, je to na dvoukolák nebo menší batoh?

   Zatím se to vleze do menšího kufru, ale fotka toho řekne víc než 2000 slov.

   Nahrávky na soundcloudu rozděluješ na „electronic“ a „noise“, existuje nějaká stabilnější žánrová definice? Čím tě všeobecně obohacuje hluková hudba?

   Žánrově mám asi stále nejblíž k hlukový hudbě. Na druhou stranu se na mně podepsala i mnohá díla i z jiných škatulek experimentální elektroniky nebo třeba „dronový“ symfonie Giacinta Scelsi, a tak si čas od času říkám, co to vlastně je a jestli není nejlepším názvem právě to silně abstraktní „electronic“. Hluková hudba mě nejvíc obohatila snahou hledat, co možná nejextrémnější a někdy až nepříjemný zvuky, surovostí a svojí DIY etikou (a mnohdy i estetikou).

   Dříve jsi měl ještě projekt Stryl, který tě ale momentálně moc nebaví a s lehkým opovržením ho nazýváš „blbnutí s kytarou a hromadou zkreslení a delaye“. Hraješ nebo hrál jsi ještě jinde?

   Mám za sebou 2 roky dělání hudby k improvizačnímu divadlu. Pak jsem měl jednu performanci pod občanským jménem. Ta už byla s méně zkreslením, ale pořád s až moc velkou dávkou delaye a mimo jiné obsahovala hluky z Monotron delay. Mimo to ještě plánuju jeden nebo dva osobní projekty založený na EAI, neidiomatickým hraním na kytaru a dalším prozkoumáváním krásy zpětných vazeb.

   Dá se totiž tušit, že okouzlení hlukem začalo minimálně už před pár lety. Kdy tedy nastal zlom, koupil sis vybavení a stvořil vlastní jednočlenný projekt?

   Já jsem byl docela dlouhou dobu okouzlen spíše disonancí a hodně špinavou produkcí (nejhlučnější, co jsem znal byl asi „Atomizer“ od Big Black). Ten hluk ve smyslu elektronický noise music jsem začal adorovat asi až tak před 15 měsíci. Zlom, kdy jsem se rozhodl zkusit něco takovýho stvořit, nastal tuhle zimu. To jsem se začal bavit s jednou z baristek z kavárny v Kampusu Hybernská, dozvěděl se o nově vznikajícím kolektivu Řehole a dostal možnost si něco, co by bylo ideálně hlučnější, na nějaký z plánovaných akcí zahrát. Začal jsem tedy hledat způsoby, jak nějaký hluky vytvořit. Pár slepých cest jsem znal ze svých předchozích pokusů s Electribem, takže po krátké snaze vydat nějaký strašný zvuky z kytary nebo basy jsem vzal několik pedálů, který se mi válely doma, a zapojil je. Jako hlavní zdroj zvuku jsem měl oscilující delay, který šel do octaveru a nějakýho zkreslení. Z toho vznikly moje první dvě nahrávky. Když jsem pak objevil tvorbu Toshimaru Nakamury, tak jsem si pořídil druhej mix na dělání zpětných vazeb (aneb no input mixing board). Tohle je v současný chvíli můj hlavní zdroj zvuku, ale čas od času od toho pár pedálů dám pryč nebo zase nějaký věci přidám.

  Dal by se popsat proces od nápadu po digitální release?
   No Words / No Thoughts
Vezmu nahrávadlo (digitál nebo kazeťák) a hraju. Poslechnu si to, a jestli je to dobrý a chci něco dát ven jen tak, tak tomu vymyslím nějaký název a hodím to na Soundcloud. Na Bandcamp chci dávat spíš koherentnější nahrávky, takže tam to je tak, jak se to zrovna sejde.
https://krysanoise.bandcamp.com/track/chyba

   Máš už nějaké hmatatelné nahrávky?

   Ve fyzický podobě mám ten self-titled release z Bandcampu. Doma jsem to nahrával na 10 starejch kazet z aukra a vytáhnul to na akci. U toho noisu mám rád extrémní malonáklady, a je dobrý si jednou zkusit pořádnej upcycling. Přece jen kazety s popisky jako je „Disco 2000“ nebo „Disco Silvestr“ už na sobě nic horšího než to, co tam bylo, mít nemůžou.


   Nelze si nevšimnout nevšedního loga. Kdo za něj může? Sahají tvé aktivity i do jiných umění?

   Za logo může můj mozek v metru a dva nějaký hodný lidi, co dali na net dva vektorový obrázky, jejichž kombinace aspoň trochu vypadala, tak jak jsem chtěl, a měli to v tý nejvíc uvolněný creative commons licenci. Občas si nakreslím nějakých pár geometrických tvarů, ale umělcem bych se kvůli tomu nenazval.

   Na závěr poznámka, že pokud virová, klimatická a politická situace dovolí, Krysa zahraje 21. ledna 2021 na demontáži zkorodované výstavy fotografií, koláží, obrazů a 3D objektů nazvané Křik rzi společně s experimentálními až hlukovými projekty Koroze a Chrup. Na programu bude dále koncert kapely Brauncholda. Naopak před nimi nastane autorské čtení několika hlasů, např. Jakuba Vaňka.

Karolina Válová 2020

22.03.25

Rozhovor s Drénem o vyhrabávání hudebních kořenů a všeobecně časoprostorech

   Víš, že jsi jakožto Drén dostal na Bawaganu už docela dost prostoru? Je to rok a kousek, co jsem reportovala vaši slavnou Hantarash revival performance s rozbíjením lahví, petardami a skákáním po plechu. A pak taky brněnský Noisefest letos na jaře, jak ti popadala veškerá aparatura a preludoval jsi na zemi v leže. A ještě dávno před tím vším loňský Pravěkfest… Letos jsi na jeho sedmém ročníku vlastně taky hrál, ne?

   Heh, veľká vďaka za toľko priestoru na Bawaganu! Hanatarash Revival priznám že nevyšiel úplne podľa naších predstáv, ale zato publikum ktoré sa pred nami ukrývalo za barovým pultom pochopilo že keď myslíme danger music, tak to nemyslíme z recesie hehe. Na Noise fest stolík už neutiahol fyzicky equipment a psychicky nedával už dlhé ambientné intro a vzdal to, čo bolo na jednu stranu fajn, lebo šmirglovanie od zeme ma donútilo sa s tým nejebať, hehe. Na Pravěku som hral štyri krát, v piatok sme s Willhelmom Grasslichom predviedli obskurúrný blacknoise kde som zahrabol do svojej milovanej, zanedbanej štvor strunovej gitarky, kde snímač drží už len na izolepke. V sobotu som strúhol smyčky v manifestacii hluku, svetiel a odpadu FCKN BSTRDS a priestor som dostal taktiež na Jihadi John stage pre svoj vôbec prvý verejný techno set pod hlavičkou GFK SS, ktorý ma velmi bavil a nemienim prestať v tom pokračovať. A v nedelu kto videl postavu so šátkom znázorňujúcim dokonalý chrup, zaseknute sa kývajúc do nepekného marastu lezúceho z reprákov, tak začul klasický Drén.

 Cože? Kytara? Techno? Tak to mě teda zajímá! Jak ses k tomu dostal? Třeba v šestnácti jsi byl spíš punkáč nebo vymetač techno parties? 

   V šestnatske sa skôr vymetával grind, crust a metal v bratislavských kluboch. A tým že som z Petržálky tak často krát zablúdil do sluchadiel nejaký poriadny rap z ulic, väčšinou tých z východneho pobrežia Ameriky. To nadšenie robiť niečo nepekné bolo veľmi mocné a to bolo jedno či som na niečo hrať vedel alebo ne. Takto vznikali prvé cybergrind a noisegrind pokusy dokým nevznikol Sperm of Mankind kde som obsluhoval mikrofon do debutu. Po ňom som žezlo predal Romankovi z Distrophy a banda švihá ďalej, niečo som začul že chystajú nový album, tak im držím palce a vyčíhajte. Popri tom som hral na gitaru v Distance To Empty, čo bol rázne svojský grindcore. Teraz na gitare hrávam doma pre radosť, keď som túto domácku radosť nahral tak som to praskol pod nalepkou Krvave Cesty K Asketizmu do splitu s Nasratä, čo bol veľmi výnimočný projekt ktorý som s radosťou vydával!  Ohladom elektroniky, ta ma bavila vždy, keď sa na to spätne pozrem tak sa tomu nečudujem, brat bol krutým fanúšikom Depeche Mode, ono celá rodina si vlastne veľmi libuje v starom synthpope, Ultravox, Visage, všetko to sypalo u nás. Bracha bol vlastne taký držiteľ klúčov od hudobných brán ktoré mi otváral postupne. Po depešákoch valil pop ambient typu Vangelis, Enigma, dream trance alebo jak to mam nazvať, jak Robert Miles atď, zoznámil ma so surovou odnožou elektronickej hudby keď na mňa vytiahol kompilácie s nemeckým a holandským gabberom, bol ovšem ten typ čo mal rád zasnenú elektroniku, mierne melancholickú, čo ja ako zasran som považoval za "smutnú" hudbu a ja som chcel počúvať divoké veci. Keď som doniesol Prodigy, to zniesol, keď som doniesol rap, to sa už mračil a keď som doniesol Krabathor na cd tak to už vážne nemal radosť. Každopádne lásku k elektronike mám vypestovanú vďaka nemu. Takže niet divu, prečo robím projekt Angel Epilepsia, čo je moje vyslovene pole na elektronické experimenty. Som veľmi rád že tieto experimenty ocenili kamoši, ktorí ma pozvali hrať k ním do Remmirath. Posledný album je podľa môjho názoru jedinečný a som veľmi rád že som tam priložil ruku k dielu! Je to pre mňa perfektné, jak kompozične, tak tematicky, hudobne, vizuálne a zvukovo. Všeobecne mám aj na tvorivý proces diela len príjemné spomienky. Teraz hrám v citujem "najpomalšej kapele z čech a moravy" Blues For The Redsun, čo valí jak sypajuca sa lavína. Na metalgate nám vyšlo split LP s DROM a v príprave je debutový album o jednom tracku. Po novom s členmi s Controled Existence sme spáchali veľmi bezútešnú muziku Rato Triste, kde ma baví vnesený industriálny nádych keď trieskam do plechov. Na prvom koncerte mi z hnatov tieklo krve, jak som to prežíval, takže prídte omrknúť hlavne na živo. A jak som spomínal že brácha ma oboznamoval s gabberom na kazetách, tak tiež to neostalo bez odozvi. Všetci chcú hrať pomaly, no ja potrebujem k životu aj konečne nejaké svižnejšie tempo. Takže ma veľmi baví techno. Jak lašovať bedne, tak aj ho hrať. Zrovna ten set na Pravěku som si brutálne užil aj napriek tomu že som nevedel čo mám od seba čakať a som rád že si to užili aj ostatní. Hlavne aj odpohladu pankáči rozjetí po hardcorech a grindech hehe

   Vím, že jsi tak trochu multiumělec, kromě hudby děláš dost zajímavé koláže a kresby. Prý jsi dřív vydával i zin…

   Nebol to zin v pravom slova zmysle, skôr newsletter s názvom "Demoralized By Noise". Vyšli dve čísla po 5 kusoch ktoré som dával zadarmo k objednávke nad 5 eur v rámci môjho labelu. Aby som bol úprimný skôr som tovar do toho balil, ako by som to k tomu prikladal hehehe. Obsahová stránka nebola vôbec ohromná, boli tam hlavne letáky na blížiace sa akcie, nejaký stručný report, nejaká recenzia, druhé číslo bolo obohatené o rozhovory s bandami Abortion, Enema Shower a Gorgonized Dorks (ešte raz veľká vďaka Katzovi za správnu anglickú korektúru. hehe). Mal som plány urobiť z toho poriadny zin, ale nejak to šlo k ladu. Ovšem stále ma drží myšlienka urobiť komiksový d.i.y zin. Rád by som sa aspoň pokúsil kráčať v šlapajách Antikristovej Predkožky a Sranice, už neexistujúcich komiksových zinov, ktoré žerem odzadu aj odpredu do dnešného dňa. Medzi švajčiarskými alebo nemeckými zinmi občas niečo najdeš ale vrámci Čiech a Slovenska o nič nezakopávam, čo je škoda. V tomto smere som si naplnil jeden dávny sen a pred mesiacom som dokončil svoj komiksový debut ktorý, vďaka veľkej pomoci vydavateľstva historického spolku Zádruha, snáď výjde budúci rok. Inak ma všeobecne baví robiť obaly na albumy, plagáty, jednoduchý dizajn tričiek a podobne. Okrem obalov na svoje projekty, je môj rukopis čítatelný napríklad na posledných dvoch počinoch od My Live Evil, ktoré vydával Sky Burial - Nomad Sky Diaries Productions, musím spomenúť hlavne tento projekt, lebo pri tvorbe tejto (ne)grafiky som sa velmi nasmial a veľmi som si užíval "skladanie" obalu do finálneho konceptu. Trika som robil zo srandy, alebo skôr z nutnosti, lebo kapely ktoré oblubujem trika proste nemajú. Takto som sa tak trochu vnutil do vydania limitovanej serie tričiek s note logom Napalmed

   Jakým způsobem probíhá nahrávací proces? Máš diktafon pořád po ruce, děláš živé nahrávky nebo lovíš zvuky i různě v terénu?

   Keď si hrám pre seba doma, tak to všetko zaznamenávam a potom to ešte väčšinou postprodukujem, záleží od toho ako sa nahrávka zadarí. Posledný počin "Blessed With Concrete" som ani nejak nemastroval, bol som spokojný so samotným výsledkom čo som nahral real time. Diktafon mavam väčšinou po ruke, lebo keď sa poflakujem po Prahe tak často krát natrafím na zaujímave zvuky s ktorými viem potom ešte dodatočne pracovať. Mal som napríklad prácu, ktorá bola rajom zvukov. Robil som bezpečáka na pražských depách. Kačerov a Zličín boli fajn ale na depe Hostivař som vyžadoval pochôdzky po hale. Veľká zanedbaná neizolovaná hala s nádherným naturálným echom, ktoré každému zvuku dodali neskutočnú silu! Takže keď nastal čas tak som bežal s diktafonom k lamelám a nahrával príjazd mašín na kolej, keď prechádzali cez myčku, keď vypúšťali paru, reštauračné práce škodovákov a podobne. Jak to bol napiču job, tak priestorovo som sa kochal blahom! Mám už jednu kompozíciu takto zoskladanú z týchto zvukov, ale je krátka, tak mám v pláne zoskladať ešte jednu, nech to je aspoň celok na 20minút. Ešte mám rozrobenú kompozíciu na ktorej bude mať čestný vokalovy featuring moj milovaný štvornohý kamoš Chico.

   A kdybys zkusil nějak charakterizovat svojí tvorbu v tomhle stylu?

   Milujem hlavne na tom to, že môžem uchopiť do rúk neuchopiteľné. Chytiť signál, rôzne ho naťahovať, ohýbať, klonovať, deformovať. Som prítomný u stvorenia, vzniku niečoho naprosto nového. Môžem niečo vytvoriť aby som to zničil a niečo zničiť aby som to opätovne vytvoril, což je temer božská úroveň. Je to každopádne úplne iné hranie ako do gitarových projektoch a kapelách. Každá živá noise performance znamená hlavne absolutnú slobodu! Ocitám sa mimo realitu, nie som v tomto prítomnom svete, som v inom časopriestore, zaseknutý vo svete zvuku a dynamiky. Zažívam naprosto odlišné vnemy než v bežnom živote. Napríklad letos som hral na Guerilla Noise Party v Plzni. Takový set pri ktorom som miestami hral na dlhej zhrdzavenej píle a na flašach od braniku! Hral som, nejak som sa do toho oprel a zrazu švac! Rozrezal som si prst. Trojková garáž sa premenila na jatka, krv striekala a rana bola hlbkou uz ku kosti. V tú chvílu som zaznamenal že sa niečo deje, ale set som ešte dokonca dohral. Proste raus, maximalni adrenalin. Az potom mi to nejak vsetko doslo, ta krv, hlbka rany, nastupujuca bolest a uz som zacal omdlievat. Ako spomienka mi zostala velka jazva a necitelnost v clanku prstu. Takisto som si vyslúžil prezývku Drén a.k.a. ničiteľ auto lekárničiek. Týmto sa chcem ešte raz poďakovať Mirovi Vejvodovi, Chucky, Trojkovi a jeho drahej polovičke za perfektnú opateru.
Ty sety jsou relativně krátký. Spousta lidí tuhle hudbu odsuzuje možná proto, že má určité šablonovité očekávání rytmu, takže logicky zažije zklamání a nemá už pak trpělivost hledat jiný přístup. Myslíš, že je posluchačem v tomto smyslu manipulováno? Podla môjho názoru si ľudia neuvedomia pri počúvaní hudby že je to len vypočítaný zvuk. Noise im príde ako bezhlavý rámus, lebo to čo počúvajú je im prezentované určitými "nepísanými zákonmi" a myslia si že tak to má byť . Jak som spomínal, keď hrám set, tak som v absolutnej slobode. Nebudem sa obmedzovať na formulky typu "sloha,refren,sloha,stopka,refren"a to hrať roky do zblbnutia. Nebudem sa obmedzovať rytmom, len preto že niekto od toho rytmus očakáva. Keď je rytmus element ktorý do svojej kompozicie necítim tak ho tam nebudem vtláčať nasilu. Nepovedal by som že zmanipulované, skôr každý má individuálnu predstavu o tom ako má hudba znieť. Zmanipulovanosť je len v prípade keď niekto vyslovene začína do teba útočiť a začína ťa presviedčať že vieš o hudbe hovno, keď mu predstavuješ svoj pohlad na hudbu. Že to je ovela viac širšie spektrum ako si myslí že je. A pre takých ľudí si potom autista, feťák, blázon a podobne. Jasne, že ľudia sú nervozni z toho, lebo zažívajú šok z toho čo počujú. Nie sú to ich ľúbivé tóny, nie je to zvuk perfektne naladenej gitary, nemá to kryštalicky jasný zvuk jak zo študia. Je to zvuk ktorý nepoznajú, nepoznajú zdroj zvukov, začínajú byť nervózny lebo nevedia, nerozumejú, chcú sa pred tým ukryť k svojej oblubenej pesničke od svojho oblubeneho interpreta, lebo tam nachádzajú svoje pohodlie, svoju harmoniu. Nechcú poznať skutočnú silu zvuku, jej rozsah, nedokážu to považovať za hudbu tak nemajú trpezlivosť ani záujem v tom niečo hladať. Len vypchať uši prstami a zutekať z klubu. A tí čo tam ostali sú blázni, hehehe. A k tomu hraciemu času, jak som spomínal, ja keď hrám som v inej časopriestorovej dimenzii, okolie vnímam čiastočne a nedokážem odhadnúť ako dlho hrajem. Keď cítim že sa blíži koniec, tak to utnem. Jasne že môže byť niekto sklamaný ak skončím po 12 minutach "to je všetko?" Iný môže byť rád na druhú stranu. Nikto nevie ani sám neviem koľko vás budem najbližšie trýzniť. Ovšem tie kratšie sety som si všimol že vzbudzujú zvedavosť, ludia sa ani nestihnú uvedomit že na čo vlastne pozerajú a je koniec. Potom to chcú vidieť ešte raz, aspoň sa utvrdiť v tom, že či to ten vystupujúci myslel vážne alebo to čo videli bolo realne alebo či ten to bol ten zdroj pískania v ušiach hehe

   Jak dlouho je Drén na scéně?

   Dalo by sa povedať že Drén je tu stále, hehe. Nejaké pokusy už vznikali niekedy okolo roku 2003, kde som na kazety stáčal prelaďovanie rádiových staníc. Ovšem Drén ako projekt riadne vznikol v roku 2006, kde som to ponímal skôr ako konceptuálnu hlukovú skladačku vo volnom čase. Takže som nekoncertoval. Prvý koncert bol v roku 2010 v už neexistujúcom bratislavskom klube Intergalakticka Obluda, kde som mal česť si zahrať pred Con-Dom a MK9, ktorých stále hltám jak sushi. Ale keď si na ten set spätne spomeniem tak sa na tom ujebávam, na stole bol komp (kde bol ako program nejaky tetrisový radobi oskilator), distortion a flanger. O tento equipment sme sa delili vtedy dvaja hehehe. Až tak pozitívne ohlasy na to neboli, no ja som bol rad že niečo z toho lezie a v pozadi bola skvelá projekcia od Waldemara. Len pre zaujímavosť, lepší ohlas obdržal teatrálny ritual noise-ambient projekt "My Lucky Days", ktorý mal vtedy tiež na koncerte premiéru.

   Ten tvůj label nazvaný „Už Bolo Dosť!productions“ toho má na kontě vážně hodně. Na bandzone profilu je charakterizován takto: „Bratislavský DIY mikro label tiahnuci od roku 2006 v neustálom hladaní po najhnusnejšom zvuku a toho najodpornejšieho čo môže podzemný svet ponúknuť, držiaci sa motta, čím nepočúvatelnejšie-tým lepšie. Preferuje sa obchod výmenou ako v dobrých prastarých časoch, platí teda hlavne pre labely, napíšte mail o čo máte zaujem a kolko kusov a priložte svoj release list. Prípadným zákazníkom pošlem požadovaný tovar dobierkou najneskor do troch dni od doručenia emailu.“

   Label fungoval jednu celú dekádu, od roku 2006 do 2016 a ten som založil vpodstate z dvoch dôvodov. Jednak šíriť svoje nahrávky a taktiež skrze výmeny sa dostávať k novej hudbe. Preto som viac menil ako predával. Bavilo ma keď som za svoje krámy obdržal vydania neznámych projektov neznámych labelov a potom som si to doma pri pivku všetko rad za radom počúval a študoval. Ja som vyslovene zo xeroxovej školy, v tomto som exot. Jak ľuďom sa hnusí miestami také vydanie že by to šmarili do koša, tak ja som sa v tom vyžíval. Xerox, idealne 6 krat cez kopirák, nech je obal už nešifrovatelný, cdr alebo kazeta popísaná fixou alebo s veľmi krivo nalepeným štítkom. Človek by povedal že tento vyslovene rýchly na kolene robený spôsob je čistá katastrofa, no pre mňa to určitú estetickú hĺbku má! Po čase, ako som sa viac začal pohybovať medzi distrami tak aj vďaka takým ako Nomad Sky Diaries (zdravím, 900piesek) som zistil že nemusí to byť všetko o kopírke a predsalen môže ten obal zaujímavo vypadať a zároveň ladiť s konceptom. Jeden z takých nemenej tradičných obalových spracovaní, bolo EP Drén "...a naše svedomie nebude čisté" z roku 2013. Kamarátka vtedy učila na základnej škole. Raz v šenku sme pili a padol nápad že nech mi jej deti spravia obal na album. Čo bolo myslené ako sranda sa javil aj pre ňu ako nápad a tak som sa ocitol pred tabulou. Rozdal som deťom vopred nastrihané výkresy, napísal kriedou na tabulu "hluk" ako zadanie témy a deti lubovolným spôsobom začali robiť obaly. Tie najlepšie boli víťazoslavne vybrané do 15 kusovej edície. Vo finále z toho vznikol aj zaujímavý súkromný sociologistický prieskum, jak sa k hluku stavia detská nevinnost. V podstate od sa stále deťom vraví "nerev, nedupaj, netrieskaj dverami, atd". Na niektorých sme sa nasmiali, lebo jedno dieťa ako zdroj hluku nakreslilo svojích hádajúcich sa rodičov, iné nakreslilo tank, ďalšie nálož dynamitu v pustine, niektoré kreslili bedne a gitary so zvýraznenými vibračnými vlnami. Podla niektorých kresieb sa dalo zistiť ktoré dieťa je hyperaktívnejšie, ktoré uzatvorenejšie a podobne.
Keď sme pri vizuále vydania, nedá mi opomenúť počin Leichenhaus, ktorý vyšiel minulý rok na labele
Pravěk, čo je vydanie, ktoré tiež posúva hranice niekam inam, kde ma baví experimentovať a o to viac ma baví sledovať reakcie ľudí. Leichenhaus vyšiel na diktafonovej mikro kazete v kovovej prestriekanej makro krabicy. Aby ste sa k nej dostali, museli ste sa prehrabať odpadom, popolom a vajglami od cigariet (priamo vyfajčených odomňa, zozbieraných z veleslavínského popolníčka). Ak ste neomdleli od smradu z vajglov a vytiahli ste kazetu, museli ste čeliť ďalšiemu problému. "Ja si ju nemám ale kde pustiť!" Tak ste donútený vstať z pohodlia vášho kresla a ísť vymetať zastavárne, aby ste si ju mohli pustiť. Tak! Mate diktafon? A máte radosť čo sa na vás z tej pásky valí? 40 minut bezútešného harshnoisewall z jednej strany a náhodný field recording nejakého snemného zasadnutia z druhej strany? No stálo vám to za to si túto nahrávku zaobstarať? hehe... Aby som sa vrátil späť k labelu, tak ten som ukončil lebo som mal naň menej času. Vždy som sa spraval voči vydaniam pankačsky, ale veľmi ma na sebe štvalo keď som s vydaním meškal a keď už konečne bolo vydanie hotové tak som meškal s dodaním kopií pre umelcov, nemal som rád ten pocit aby som sa rýchlo do niečoho hnal len preto aby to bolo. To by som bol so svojou prácou nespokojný, tak som si povedal že to nebudem zbytočne už hrotiť. Posledné štyridsiate vydanie bolo v spolupráci Sky Burial, pro CD v krásnom rozkladacom digipacku "Temnohor - Krv a Pot Malych Karpat" a tým som symbolicky po 10 rokoch túto kapitolu uzavrel. Ovšem tým nevravím, že mienim s vydávaním skončiť úplne. Až bude dostatok časových a finančných prostriedkov, tak sa do niečoho pustím, plány v hlave sú, ale neponáhlam sa nikam.

   A taky budeš už koncem tohoto měsíc hrát v Praze na Klinice… Navíc jsi k té události nakreslil úžasný plakát.

   Diky moc! Som rád že sa plagát lúbi! Na akciu sa teším, myslím že kombinácia brazilskej literatúry s disharmonickou neútešnosťou zastrešujúci témat biedy a socialnej nerovnosti veľmi umocni! Ďakujem za priestor na Bawaganu, zdravím ľudí dobrej vôle a vidíme sa 27.11.2018 na Klinike. Soj!


Karolina Válová 2018