„Vlastně jsme byli první ekologická recyklovací kapela."
Rozhovor s Petrem Zenklem
Paprsky inženýra Garina - jméno, které se během let stalo poměrně známým. Příčinou však nejsou aktivity posledních dnů a měsíců; je třeba vrátit se zpět - do období kolem roku 1990... Mohl bys upřesnit, jaké byly počátky, kdo stál u zrodu P.I.G.?
Ty začátky sahají podstatně dál - skupina vznikla v roce 1986. Na jednom z posledních veřejných koncertů na Alternativě v prosinci 1995, kde jsme hráli před Test Dept., jsme bilancovali deset let činnosti. Kapela vznikla převážně z kamarádů, se kterýma jsme studovali na VŠE - z těch zakládajících jsem vlastně ke dnešnímu dni zůstal jenom já a Vojta (zpěv).
Co bylo základním impulsem pro vznik P.I.G. a zároveň nejsilnější inspirací?
Základním impulsem byl památnej tajnej hudební festival, kterej jsme v červnu 1986 pořádali v klubu „U zlatého melouna" jako alternativu k oficiálnímu protěžovanýmu Rockfestu, kterej v tý samý době probíhal v Pakulu. Pamatuju si, že někteří z účastníků Rockfestu pak přišli i k Melounu a byli dost nadšený. Na tý akci vystupovali OZW, V3S a spousta jinejch kapel, včetně New Psychedelic Orchestra, což byla celkem klasicky obsazená rocková kapela, kde zpíval Vojta a hrál i Šuli, kterej s náma dneska hraje, a mně tak nějak přišlo líto, že žádnou kapelu nemám. Proto jsem dal dohromady partu lidí, co na nic neuměli hrát a protože tenkrát hlavně na vesnici frčel heavy metal, řekli jsme si, že to bude pravá metalová kapela a nazvali jsme ji „Švestköve knedliky" (ty přehlásky nad všema samohláskama byly dost důležitý, protože to k metalu patřilo), a aby to byl pravej metal, hráli jsme na samý kovový nástroje, teda převážně kusy šrotu. Ta dramaturgie toho večera byla dost našlapaná, protože tam bylo hodně kapel a nemohlo se moc přetahovat (i tak to skončilo až po půlnoci), a tak New Psychedelic Orchestra a Švestkové knedlíky hrály až na konci večera, a to společně. Bylo nás na pódiu jedenáct a probralo to z bezvědomí i ty nejtvrdší rockery. Všechny kladiva, který se používaly místo paliček, měly po koncertě zpřerážený topůrka. Po tomhle úspěchu vytvořili nejlepší sólisti obou kapel novou skupinu a nazvali ji Paprsky inženýra Garina. P.I.G. se proslavily hned prvním koncertem ve sklepě Jazzové sekce na vernisáži Vojtových obrázků. Asi měsíc po koncertě byla totiž Jazzová sekce zrušena a její veškerý majetek policejně zabaven. Vzápětí o tom informoval na Hlasu Ameriky Ivan Medek a zmínil se, že byly zabaveny i obrázky skupiny Paprsky inženýra Garina. Tahle jemná dezinformace vyvolala obrovskou popularitu - o Paprskách najednou věděl a hovořil každej.
Jaké jste tehdy používali nástroje?
Kytaru, hnanou přes neuvěřitelně zkreslující pětiwattový kombo Dynamit, baskytaru, fragment klasických bicích a nejrůznější šrot, kterýho se za bolševika po Praze povalovalo tolik, že jsme si těsně před každým koncertem pořizovali nový nástroje. Jedinými výjimkami byl nemocniční plechovej noční stolek a větrák, kterej jsem ukradl v práci. Myslím, že ten větrák byl pro počátky Paprsků dost příznačnej. A taky jsme v počátcích měli celkem dobrýho saxofonistu.
Mohl bys nějak přiblížit podobu vašich raných performancí?
V úplných prvopočátcích jsme vycházeli ze standardní písničkové formy sloka - refrén, která byla řádně okořeněna železy. Postupně jsme přišli na to, že nám to zase až tolik nesedí a kromě toho to vyžadovalo časté zkoušení, na což nám chyběla jak zkušebna, tak i disciplína. Navíc jsme vždycky kladli důraz na celkový dojem z vystoupení, z nějž byla hudba jen jednou ze součástí. Jednotlivá vystoupení se připravovala z výtvarného hlediska, snažili jsme se útočit na pokud možno všechny divákovy smysly. Málokdo ví o tom, že P.I.G. zavedly do češtiny pojem „image". Na prvním koncertě jsme například začli hrát za nataženým prostěradlem ukradeným z nemocnice (náš bubeník tehdy chodil se sestřičkou), na který jsme během koncertu malovali injekčníma stříkačkama naplněnejma tuší a neuvěřitelně smradlavejma tinkturama. Pamatuju si, že se mi u jedný ze stříkaček ucpala jehla a nějakej hnus fialovej se rozprskl na všechny strany, takže když jsme pak ve finále prostěradlo rozervali na cucky, vypadali jsme jako napadený nějakou strašnou chorobou - všichni jsme byli na obličejích a rukou posetý fialovejma skvrnama.
Lze nějak charakterizovat styl P.I.G.?
My sami tomu říkáme industriál, i když dneska si pod tím pojmem lidi představujou něco dost jinýho. Náš rakouskej kamarád, kterej nám zařizoval vystupování ve Vídni, nás v tom klubu avizoval jako „Einstürzende Laibach". To je celkem dost přesný, řekl bych, že dialog (nebo souboj?) mezi řádem a anarchií je pro nás dost typickej. A taky důraz na celkovej dojem - zapojit do hry všechny smysly. Kdysi jsme si v jednom článku pro to přisvojili wagnerovský výraz „Gesamtkunstwerk".
Jak bys v hrubých rysech popsal váš sound?
Hluk ve všech jeho barvách. Vždycky tam je rytmickej základ, nějaká linka, na který to stojí a kterou někdo musí pořád držet nebou kterou si hráči během skladby předávají. Na to se vrší zvuk jak klasických nástrojů (kytary, klávesy), které však filtry upravujeme tak, že jsou k nepoznání, tak i nástrojů hlukových (železa, pružiny apod.), které buďto snímáme mikrofony nebo vyrobenými snímači (naštěstí jsou v naší poslední sestavě dva elektrotechnici). K tomu všemu patří přednes textů, které z části pocházejí z Vojtovy dílny a z části je vybírám já ze svý knihovny. Nejvýznačnějším rysem, kterým se od většiny současných kapel odlišujeme, je klasická ruční práce, samply používáme jen vyjímečně, přednatočené pásky vůbec ne. Všechno se utváří až pod vlivem okamžité nálady na pódiu.
Jaký vývoj „Paprsky" absolvovali - hudební, personální ap.?
Měli jsme různý období - na začátku ty písničky se železným spodkem, pak přechod k hlukovým kompozicím - tady měl pro nás rozhodující význam příchod Jardy Paláta, což byl bohužel dosud nedoceněnej génius, kterej víceméně ovlivnil všechny, co tady na industriální scéně něco dělali. Jaroušek přišel na jeden koncert jako zvukař a měl s sebou Blue Box, což byla modrá krabička neznámýho původu, která dělala z kytary uragán. Nám tenkrát nepřišel kytarista - hrávali jsme tehdy s dost nespolehlivejma lidma, jeden z nich mi dosud dluží pětikilo - tak jsme Jarouškovi šoupli do ruky kytaru a zůstal s náma hrát až nadosmrti. To doslova - Jaroušek před dvěma lety umřel. Tenkrát, po jeho příchodu, se začala formovat ta podoba Paprsků, která se víceméně udržela dodnes - přibrali jsme našeho kamaráda ze školy Šuliho, kterej dřív hrál s New Psychedelic Orchestra a vystupoval jako sólovej industriální písničkář před našima koncertama a přišli Honza (Krůžela) s Jardou (Jehličkou), což byli původně naši fanoušci. Jednou jsme taky měli takový rozhádaný období, kdy jsme sice vystupovali společně, ale ve dvou po sobě jdoucích uskupeních, z nichž jedno dělalo hlukovky a druhý hrálo takový industriální country, ale to už je dávno.
Takže jaká je tvář P.I.G. 1997?
Vojta - zpěv, Šuli - kytara, Jarda - basa, Honza - bicí, já - železa. Ale železa hrajou v podstatě všichni, vždycky si zakládáme na tom, aby jich na pódiu bylo hodně, aby si každej přišel na svý. A při posledním vystoupení jsme ještě na železa přibrali starýho kamaráda z dob, kdy jsme hrávali spolu se Střední Evropou - Honzu Duspěvu. Když říkám železa, myslím tím všechno možný, včetně vrtaček, svářeček a tak - prostě všechno, co dělá hluk. Málem bych zapomněl na jednoho člena, kterej na pódiu není vidět - na našeho pyrotechnika Hromadu, kterej se stará o celou škálu „zvláštních efektů".
Nejste vidět, není o vás skoro vůbec slyšet...Přesto se čas od času dozvím o nějakém více či méně utajeném vystoupení - je to záměr? Dáváte programově přednost tomuto způsobu prezentace před obvyklým hraním v klubech, vylepováním plakátů atd.? Jakou váhu přikládáte propagaci, která do jisté míry souvisí s existencí každého „hudebního tělesa"?
Řekl bych, že těch pár „více či méně utajených" vystoupení byly asi veškerý vystoupení Paprsků za posledních pár let. A to, že ses o nich dozvěděl svědčí o tom, že nějakou publicitu asi měly, ne? Ale vážně - dřív jsme tomu věnovali podstatně větší pozornost. Za bolševika jsme se všichni strašně nudili v práci a kapela pro nás bylo všecko, tam jsme se realizovali. Dokonce jsme třeba vylepili plakáty na koncert, kterej se vůbec neměl konat, a lidi tam přišli, dveře zavřený a řekli si:"Zase to ty svině zakázaly. Ty Paprsky budou asi dost vostrá kapela." A zase jsme byli o něco populárnější. Teď ale každej z nás dělá práci, co ho baví, taky máme rodiny a zahrajeme si jen občas, pro radost, když nám někdo řekne. Původně jsem si to maloval, že budu kapele dělat manažera a shánět kšefty, ale s jednou kapelou ve stáji bych asi brzy zkrachoval a kromě toho asi nikdo z nás nemá chuť hrát nějak moc často. Ta frekvence jednou/dvakrát ročně nám celkem vyhovuje. Takže propagaci necháváme na pořadatelích a může nás třeby někdy štvát, že to dělají špatně, ale asi se už nedokopeme k tomu, že bysme vyrazili s kyblíkem lepidla a balíkem xeroxovanejch plakátů po Praze. Mimochodem, tan poslední „utajenej" koncert byl takovej malej festiválek, co si pro sebe pořádali studenti na VŠE a v rámci jejich komunity byl zpropagovanej velice dobře a víc lidí by se tam beztak nevešlo.
Považujete se za hudební (anti-hudební), performační či jinou skupinu?
My jsme normální kapela, ale jak jsem říkal, to hraní je jenom jedna část celýho vystoupení. Koncepce mnoha vystoupení vlastně vznikaly pouze v hospodě, aniž bychom vůbec zkoušeli, což by spíše pasovalo na ty performance...V začátcích, když jsme neměli nástroje, jsme si dali do Lidový demokracie inzerát: „Kdo daruje začínající divadelní skupině hudební nástroje a jiné zajímavé rekvizity?", ale ozvala se jenom jedna babička, která nám chtěla dát za odvoz šicí stroj. Ale nejspíš se považujeme za hudební skupinu, asi jo.
Ve spojení s P.I.G. zazní čas od času i slovo „recese"...
Já mám recesi docela rád, ale k Paprskům mi tenhle výraz nesedí. Nikdy jsme se nebrali moc vážně, vždycky jsme k tomu, co děláme, přistupovali s nadhledem, občas jsme na pódiu provedli i nějakou tu legraci, ale recese to nebyla. I když jsme za totáče přišli se zhudebňováním Majakovskýho nebo Ho Či Mina, nebylo to z recese, ale proto, že se nám ty věci prostě líbily a bylo nám úplně fuk, že to byli taky bolševici.
Každopádně vaše CD „Blbá Evropa" je jednou z nejpochmurnějších, nejdepresivnějších a nejsyrovějších nahrávek, jaké jsem kdy slyšel. Kdy přesně CD vzniklo, za jakých okolností, kdo se na něm podílel ap.?
V roce 1990 jsme si v nějakým polosoukromým studiu natočili pár demáčů, jen tak pro sebe. To byla vlastně naše první zkušenost se studiovou prací. Pak nás oslovil Alex Švamberk, kterej tehdy jednal s Pantonem o vydání industriálního sampleru, kde měli bejt kromě nás Střední Evropa, Suicidal Meditations, Cool a 3. To celý se natáčelo u Helenky Vondráčkový v Řitce, ale Panton to pak nikdy nevydal. Za ten tejden, co nám poskytli, jsme toho nasekali mnohem víc, než se dalo na sampler použít. Ten pak nakonec stejně nevyšel a všechno to skončilo bůhvíkde. Naštěstí jsme měli ty nahrávky stažený, takže jsme je dali dohromady, k tomu jsme přidali závěrečnou „Na čí" - to byla písnička, kterou jsme zpívali v takovým bláznivým francouzským dokumentu o Sametový revoluci, jmenovalo se to „Něžný bordel" a my jsme si ji pak pořádně nahráli během jednoho dne u Ládi Štaidla v Jevanech a materiál pro „Blbou Evropu" byl na světě. Šuli tenkrát vydělal nějaký peníze, tak to vydal vlastním nákladem. Na cédéčku hrajeme ve složení: Vojta, Jaroušek Palát, Šuli, Honza s Jardou a já. Ve skladbě VEB Automobilwerke Eisenach zazní Jardův Wartburg.
Lze je někde objednat či zakoupit? Existují ještě nějaké další nahrávky nebo videozáznamy?
Myslím, že velkou část z dvoutisícovýho nákladu má ještě Šuli doma pod postelí. Něco se pokoušel distribuovat Bonton, ale pak se toho zbavili při výprodeji na Štvanici po pětikoruně za kus a něco snad distribuuje Black Point. Ti, kdo to do Prahy nemají daleko, budou mít nejlepší, když Šulimu zavolají - děláme spolu v takový jedný firmě, co dělá filmy (Pavel Šolc - 02/ 24 91 30 43, 24 91 30 45). Jinak ještě furt existujou ty věci, co Panton nevydal. Většinou to jsou
jiný verze věcí z „Blbý Evropy", ale je tam i samotná „Blbá Evropa", kterou jsme si tenkrát na CD netroufli dát. Taky existuje nahrávka z countryovýho období „
House of the Rising Sun", ale to je taky jen na DATce a nevím, kdo by to teď vydával. Videozáznamy moc neexistujou, většina se toho nenávratně ztratila. Dokonce nás kdysi jeden maník z Jazzový sekce natáčel na film (snad na šestnáctku?), museli jsme kvůli němu na pódiu svítit, měli jsme u sebe každej takovou lampičku, vypadalo to dost divně, ale nikdy jsem z toho nic neviděl. Dobrej záznam byl z koncertu na kolejích v Brně, odkud rozvážela STB účastníky v noci do polí kolem Brna, to dělal nějakej Staňa Krčmař, to jméno si furt pamatuju, ale ten záznam jsme z něj nikdy nevytáhli. Prej byl super.
Ve srovnání s tehdejším průmyslovým bujením (kolem r. 1990) došlo k postupnému odlivu projektů tohoto druhu z české hudební scény. Co je podle Tvého názoru příčinou?
O tom jsem nikdy moc nepřemýšlel. U nás ten odliv ze scény byl danej částečně věkem, částečně tím, že jsme se začali realizovat ve svý práci a taky máme rodiny. Myslel jsem si, že u ostatních kapel z naší doby tomu bylo podobně, ale že zase vznikají nějaký nový. Nebo to tak není? Ono je to těžký, dřív stačilo, abys byl trochu jinej, byl takovej trochu jako zakázanej, a koncerty byly natřísknutý. Dneska je těch možností zábavy tolik, že se v tom lidi těžko orientujou a když se dvakrát, třikrát spálíš, tak už počtvrtý nejdeš. Já jsem se tuhle nechal nachytat na vystoupení nějakýho „industrialisty" z Japonska (Tatsuy Yoshidy, pozn. OrphanAge), bylo to v Roxy, a na pódium vylezl takovej nějakej pidlikal, co hrál na několik nástrojů současně, ale asi by se spíš hodil do Reduty. Takže asi za to taky trochu můžou pořadatelé, někdy.
Navzdory této skutečnosti zde však několik málo skupin stále aktivně působí. Sledujete dění na domácí (česko-slovenské) post-industriální scéně? Říkají vám něco názvy jako VO.I.D, Do Šaška!, Einleitungszeit?
Ne, vůbec ne. Ale to je náš problém, my už to moc nesledujeme. Jsme rádi, když se nám daří chytat, co novýho udělali Einstürzende Neubauten, Nick Cave nebo Laibach. Teda spíš starý věci. Občas se náhodně dostanu k něčemu novýmu, ale mně třeba vadí takový ty kapely, když tam dva chlapíci seděj na pódiu a kroutěj čudlíkama. Já prostě mám radši tu ruční práci, aby z toho byla cejtit energie, stříkal pot a tak. Tuhle jsem si nahrál nějaký Španěly, Esplendor Geométrico, je to zajímavý, ale myslím, že by mi to z walkmana hrálo podobně i kdybych s ním dvakrát řádně říznul o zem a tu kazetu klidně vyndal. Ale třeba Evropáři tohle sledujou, Petříček furt žije jako rocker, my už jsme spíš takový industriální fotři. Ale rádi si to poslechneme, když se k tomu dostaneme. Na Einleitungszeit jsem někde viděl plakát a dost se mi líbil.
Myslíš, že je průmyslová kultura mrtvá, přežitá, že již nemá smysl dále se vyjadřovat prostřednictvím jejích forem, nebo je to podle Tebe jinak?
Industriál prostě asi nikdy nebude válcovat hitparády, s tím je třeba se smířit. Ale v poslední době mám spíš poct, že industriál vycucává kdekdo. Kolik televizních reklam čerpá z industriální estetiky. Ale hlavně my jsme to spíš brali jako že využíváme odpady. Dřív třeba lidi mydlili do vyžranejch kmenů spadlejch stromů, troubili na nějaký mušle, želví krunýře a tak. A my jsme využívali odpad naší doby. Vlastně jsme byli taková první ekologická recyklovací kapela. A to má přece budoucnost, ne?
Díky za rozhovor.
OrphanAge 1997
