O projektu Magadan se toho z faktografického hlediska na internetech moc nedočtete. O to větší zážitek pak na vás čeká z živého vystoupení. Relácia Bawagan děkuje za čas a péči, kterou Magda a Přemek tomuto rozhovoru věnovali.
První, co na vašem živém vystoupení zaujme diváka, je nejspíš spousta mlhy a masky na obličeji…
Obecně lze říci, že použití masek souvisí s myšlenkou odosobnění – výrazovým prostředkem používaným dávno před industriální hudbou. Maska s sebou nese dvě kvality – 1. výtvarný symbol jako takový 2. - vztah onoho symbolu a jeho nositele či případně performera. Masky tak představují vedle vlastní hudby další rovinu výpovědi a vizuálních motivů. Jsou to ostatně prvky tribalismu i rituálu jako takového, které stojí u zrodu industriální hudby a související kultury, které takto přijímáme. Maskování nabízí prostředek anonymizace, nástroj vedení diváka/posluchače od našich konkrétních osob k výpovědi samotné. Naše maskovací prvky se dle možností obměňují; vždy se tím snažíme dokreslit výpověď, kterou by měl přinést daný set. Jednou z důležitých myšlenek ve vztahu k maskám je i náplň našich textů, které často hovoří právě o anonymních obětech historických událostí.
Oba pracujeme se zvukem i v běžném životě, a tak se snažíme, aby hudba Magadanu měla určitou technickou úroveň. Za kompliment samozřejmě děkujeme a budeme se snažit laťku udržet. Zvuková čistota však není úplně náš primární zájem. Je to druhotný výsledek vycházející ze snahy najít svůj autentický rukopis, což v rámci stylu extrémního industriálu není úplně jednoduché. Zde bychom dodali, že máme zároveň své kořeny také v black metalové hudbě, a tak nás to více či méně k určité rigiditě a tzv. trve formě místy svádí. Nicméně dokážeme ocenit i lo-fi harsh bordel.
A do třetice, co pravděpodobně chytne za oko čtenáře, je název kapely. Odkazuje k přístavnímu městu na ruském Dálném východě, známém subarktickým klimatem. Je to místo nechvalně známé gulagy a Kolyma silnicí, zároveň též nedotčenou přírodou tundry a tajgy, která ohromí a jistě nabízí silnou spiritualitu.
Je to tak. Jeden z hlavních impulzů pro založení projektu a tím pádem i pro samotný název byla právě historická tragédie gulagů v SSSR. Magadan slouží jako zástupný symbol, kdysi nedůležitá obchodní stanice na Dálném východě se změnila v město postavené na troskách někdejších nápravně pracovních táborů. Ono to vlastně není ani stavba na troskách, jako organická přeměna pracovního lágru v celé město – i když samotný tábor ležel o kousek dál, celá socioekonomická struktura města z něj přímo vychází. Předkládá obraz člověka jako subjektu industriální výroby či přetváření. Chlad, těžké stroje, odosobnění, pustina okolí, netečné moře a anonymní tváře statisíců vězňů – lidí bez budoucnosti. To všechno je Magadan při pohledu zpět. Je smutné, že současná politická garnitura v Rusku odmítá tuhle tragickou kapitolu dějin jakkoliv rozpracovat, ani se s ní jakkoliv konfrontovat. Zkrátka předstírá, že se nic podobného nestalo, a pokud ano, tak situaci zlehčuje tvrzením, že většina vězňů byli pouze kriminální živly. Člověk by sice nic jiného od Jednotného Ruska nečekal, nicméně zavření jediné navíc zcela soukromé iniciativy mající za cíl výklad těchto temných kapitol – muzea Perm 36, nás tehdy nenechalo lhostejnými. Navíc gulagy mají důležité místo i v našich dějinách, jelikož v nich po 2. světové válce skončily desetitisíce Čechů a zejména Slováků (hlavně z Podkarpatské Rusi), jejichž příběhy jsou často dodnes neznámé.
Na SoundCloudu charakterizujete svoji kapelu „Prague -based heavy electronics project reflecting on dark layers of human nature“. Ze skladeb na mě čiší určitá naléhavost, bezútěšnost, skepse, postapokalyptické nálady, ale také vzdor, probleskující světlo a odhodlání, možná i ironie…
Všechny tyto emoce vždycky člověka přepadnou, když se zajímá o současný svět a jeho dávnější i nedávnou historii. Ta skličující atmosféra je velmi propojená s vizuálním vnímáním SSSR a jeho působením na Dálném Východě. Kdysi rozlehlé oblasti nedotčené přírody a šamanské spirituality se díky politbyru staly dějištěm stranického trestaneckého pekla pro značnou část populace. Východní Sibiř byla přetvořena k obrazu komunistické ideologie navzdory původnímu obyvatelstvu, které s tímto dlouhodobě nesouhlasilo a občas i pomáhalo místním trestancům přežít. Navíc nešlo o žádnou nálepku pro SSSR z ciziny, ale o systematicky budovaný obraz Sajuzu o sobě. Sovětský svaz má člověk díky systematické propagandě spojený právě s kosmodromy, jadernými elektrárnami, obrovskými průmyslovými kapacitami i těžebním šílenstvím, ale samozřejmě i trestaneckými koloniemi. Beton, ocel a mechanické pochodování gardistů na Rudém náměstí. Ostatně není divu, že v této zemi se spoluvytvářel post-apo žánr v podobě Tarkovského „Stalkera“, který byl v mnohém až prorocký. Vzdor, odhodlání a ironie je pak obranou člověka před podobnou propagandou, ovšem samozřejmě nejen ze strany někdejší sovětské mocnosti.
Mají vystoupení nějakou choreografii? Je v nich i dost performance, ne?
Choreografii jako takovou příliš nepěstujeme. Je to spíš otázka volnější improvizace, kdy se obecně snažíme o kontakt s publikem. V tohle vycházíme z lehce konfrontačních vzorců našich slavnějších předchůdců death industrialu/power electronics. Nutno, že ona konfrontace nemusí být nutně fyzická. Propracovaná performance by byla hezkým cílem do budoucna, nicméně její kvalitní provedení je záležitost delšího studia a cviku.
Jak probíhá tvořivý proces? Kdo co píše či aranžuje? Více improvizujete nebo secvičujete? Jak je to s nahráváním? Na co všechno hrajete?
V základu stojí plocha - vyprávěcí linka či prvotní nálada. Ta je následně modulována syntetizátory, které tvoří základní průběh jednotlivých skladeb. Tuhle základní kostru pak dále rozvíjí konkrétní zvuky, samply, smyčky, hluky či jinak upravené ruchy, které mají dotvořit celkový charakter té které skladby. Do této formy se ještě přidávají efekty značně zkreslené vokály (pokud se vyskytují), které mají za cíl uvést posluchače do obsahu a podtrhnout atmosféru. Malá část bývá ovšem ponechána na aktuální improvizaci a komunikaci s publikem při živém vystoupení. Nahrávky sice nějakou formu těchto částí fixují, ale naživo bývají hrané různě. Skladby píšeme a vymýšlíme rovnoměrně, každý z nás občas přijde s ústředním motivem, doplňujícími samply nebo s textem/tématem. Nahráváme v domácích podmínkách a ve zkušebně. Není to sice úplně profi postup, ale zatím nám dostačuje.
Co se týče nástrojového obsazení, v živém provedení dominují přednahrané úseky skladeb a živé syntetizátory a samozřejmě vokály. Příležitostně poslouží i piezo snímače, plechy a nejrůznější ruchové zdroje či theremin.
Oba působíte i v jiných projektech, umíte na klasické nástroje? Jakými cestami jste se dostali k elektro experimentu/noisu? Jak vlastně charakterizujete svoji hudbu?
Oba máme základy hry na klasické i rockovější nástroje, takže občas vezme do ruky i něco jiného než „zboostrované“ synthy. Další projekty, na kterých se podílíme různou měrou, jsou např.
Stor,
Do Shaska!,
Angel Epilepsia či jsme byli oba přizvání k
Einleitungszeit (čehož si velmi vážíme). K extrémnější elektronice nás přivedly zejména živé koncerty a vize absolutní svobody tvorby nezatížené tonalitou ani rytmem, i když se jim apriori nebráníme. Pokud jde o posluchačskou rovinu, je to záležitost hledání nových forem hudebního vyjádření – velmi stručně od metalu, dronu přes dark ambient až k industrial noise hudbě. Naši hudbu charakterizujeme jako tvrdší industriál s prvky noise a dark ambientu.
Máte zhmotněné nahrávky, které se dají někde sehnat?
Nahrávky máme zatím jen dvě (
Sojuz a
Perm-36), obě vydané péčí
Nomad Sky Diaries a
Sky Burial. Aktuálně jsou obě rozebrané, nicméně připravujeme reedice a samozřejmě doufáme, že se nám v brzké době podaří dokončit nový materiál. Nápadů a základního materiálu je dost.
Pokud jde o nějakou zajímavost k deskám, tak můžeme říci, že na EP
„Perm-36“ se výtvarně podílel břeclavský umělec
Hannibal Tripet. Bohužel šlo o jednu z jeho úplně posledních prací, o to více si jeho přínosu vážíme.
Koncerty… Vnímáte publikum nebo jste „ve svém světě“? Hrajete raději na pódiu nebo v davu? Míváte projekci?
Projekci míváme, ale jsme schopni hrát i bez ní. Publikum je samozřejmě důležité, jde nám ovšem hodně o posluchače jako takového, tedy i pro pár lidí lze odehrát výborný koncert bez nějakého pocitu nezájmu obecenstva. Pódium není nutnou podmínkou, je spíše komfortem právě pro publikum, že mohou dobře vidět a slyšet, ale hraní v davu má taky svoje kouzlo (ostatně jsme si tak zahráli před MK9). Možná je pro nás typická určitá nenáročnost, co se týče míst konání koncertů. Nijak netrváme na projekcích, specifických světlech, kouři, efektech, pódiu nebo zázemí, i když tím rozhodně nepohrdneme. Když má ale daná událost smysl, rozhodíme vybavení a zapojíme se přímo do zesilovačů v zásadě z jakéhokoliv místa, které prostor umožňuje.
Karolina Válová 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat