„Pískání v uších může být i příjemné“, tvrdí Trojka z Cry of Humans

    Tak asi od začátku. Hudebka? Pouštěl sis doma desky? Punk nebo techno?

   Hudebka? Možná někdy na základní škole, ale to jenom z povinnosti v rámci klasický výuky. Jinak jsem nikam nechodil a ani mě nikdy moc nelákalo na něco klasickýho hrát. Jsem na to moc línej, popravdě hraní na nástroje moc nechápu a dost možná ani nechci.

   Odmalička převládal spíš sport než hudba, ale to se postupem času změnilo nebo spíš vzájemně propojilo a stále se tak náhodně prolíná. Desky jsem si pouštěl už u našich doma, u babi a dědy. Bylo to především mluvené slovo jako Nepil, Werich, Šimek a Grossmann a taky hlavně Felix Holzmann, z toho seru i teď. Pak následovaly kazety, CDéčka samozřejmě kopírovaný, pálený, abych se pak zase více či méně vrátil k deskám, které poslouchám dodnes. Určitě punk, protože k té kytarové muzice mě to vždycky táhlo víc, technu jsem nikdy nepřivyknul. Měl jsem i období, kdy jsem ve větší míře poslouchal hip-hop a teď se postupně do mého playlistu zase vrací čím dál častěji.

   Jsi jeden z hlavních autorů magazínu RAW ZINE. Takže máš o hudbě velký přehled a dost rozsáhlé znalosti. To při vlastní tvorbě pomáhá nebo je člověk naopak naštvanej, že něco nikdy umět nebude?

   V současné době jsou aktivity RAW ZINE dosti rozvětvené. Začínal jsem založením internetového magazínu, žánrově zaměřeného převážně na hc-punk a dění kolem, který následně dostal i podobu tištěného média. Další takovou přirozenou evolucí bylo rozjetí labelu / distra, pod jehož hlavičkou přispívám na vydání nahrávek a ještě nesmím zapomenout, že po celou dobu fungování jsme sem tam uspořádali nějaký ten koncert v Plzni. Od prvopočátku až doteď jsem hlavním motorem RZ já, ať už s větší či menší pomocí kámošů kolem a taky dalších přispěvatelů, kteří posílají informace / články na mail tzn., že přispět do obsahu může každý.

Rozhodně bych o sobě netvrdil, že mám znalosti o hudbě. Spíše by se to dalo nazvat nějakým zevrubným přehledem o kapelách, ale to je taky diskutabilní, protože ten můj záběr, může jít úplně mimo rozsah někoho jiného a po společném rozhovoru může zkonstatovat, že vím o hudbě úplný hovno. Určitě mi to nějakým způsobem pomáhá, ale nemůžu říct, že bych se někdy pokoušel něco přesně okopírovat a pokud jsem to možná někdy chtěl, tak ve výsledku z toho vždycky vylezlo něco jiného a byl z toho cítit můj rukopis nebo spíš neumětelství, chceš-li. Nemůžu říct, že bych byl někdy naštvaný, že se mi nedaří znít jako to a to, ale spíš mě to vždy vedlo k většímu obdivu těch druhých, kteří to umí tak dobře zahrát.

   V čem jsi hrál nebo hraješ?

   Ještě než jsem se pustil do CRY OF HUMANS, tak jsem cca šest let trápil hlasivky v hc-punkové kapele BARREL, což byla vlastně první kapela, kde jsem působil a byla v tom ta čistá esence mladického nadšení a nasranosti. Hudebně to byl pokus o rychlý hardcore jako dřív hráli BLACK FLAG, MINOR THREAT, CIRCLE JERKS, GANG GREEN, AGITATED apod. S postupem času a s více thrash kytarou jsme se pak snažili přiklonit k fastcore jako BONES BRIGADE, L.A.R.M. nebo COMMON ENEMY. Za ty roky jsme odehráli necelou stovku koncertů, žel bez nějaké kvalitnější nahrávky. Jediné, co po nás zbylo, je demo nahrávka z garáže, kterou jsme nahrávali na starý kazeťák a na jeden mikrofon. Škoda, že nikdy nebylo zaznamenáno naše poslední období, které bylo hudebně určitě nejrychlejší. Po konci BARREL nastala pauza, kterou jsem vyplnil založením CRY OF HUMANS, i když v úplném začátku bych si vůbec nedokázal představit, že něco vydám a někde vystoupím živě. Jak už jsem zmiňoval, na nástroje hrát neumím a taky jsem na to dost línej se na něco učit, takže takovou přirozenou cestou jsem si zkusmo pořídil první efekt a začal dělat rámus. Chytlo mě to a zatím mi to i zůstalo. Taky to bylo tím, že se stále více v mém okolí pohyboval někdo, kdo do toho taky trošku fušuje.

   O rok později přišla další kapela WRECK SHIT, opět na vokálu. Hudebně to bylo plynulý navázání na BARREL, stále jsme chtěli hrát rychlý hardcore. WRECK SHIT cca dva roky, cca dvacet koncertů, zkoušeli jsme nahrát demo, ale nikdy jsme to nedotáhli do finální podoby, takže zase po nás nic moc nezůstalo. Poslední a prozatím aktuální kapela, ve které zpívám je VZTEKLEC, opět fofr hardcore, ale s trochu jiným rukopisem. Fungujeme od roku 2017 a stále nedokážu uvěřit, jakou náhodou jsme se dali dohromady. Koncem minulého roku jsme vydali první nahrávku, split kazetu s kamarády DISAVOIR VIVRE.

   Zásadní spouštěče tvé hlukové metamorfózy a kdo měl na tebe vliv?

   Když to vztáhnu k noisu, tak určitě zvědavost jak samotný hluk vzniká a musím také zmínit svého souseda NBDYho, který už od prvopočátku vzniku CRY OF HUMANS byl mým velkým podporovatelem, navíc opakovaně zažehnul plameny mých hlukových choutek. S každým jeho dalším releasem netrpělivě čekám, co si zase vymyslí za lumpárnu. Začalo to Black blog dogem, přes Dog lovers a nyní HarshXline records. To je myslím dost dobrý příklad inspirace a nekončící inovace, která je tady u nás možná mnohdy až nedoceněná, protože to může působit až dětinsky, ale za tím vším je vidět obrovský nadhled a smysl pro humor. Nemůžeš se přece pořád tvářit jako “uvědomělý hardcorista“ a neumět se tomu zasmát!

   Inspirace?

   Inspirace přichází odevšad a je všude kolem nás, ale jelikož nehraji tak často, tak daleko více je to nashromážděná energie a ventil, kterým pomalu vypouštím všechno ven. Skoro jako rituál, zapojím efekty, zkouším nějak začít a postupně zjišťuji, že jsem se tím nechal pohltit a nechám se unášet na vlnách hluku se vším tím skřípáním, hučením, praskáním. Vnímání okolního světa pomine a všechno probíhá jen mezi efekty, kabely a mnou… hluková očista. A i to pískání v uších může být příjemné, taky může být důkazem, že předchozí hraní mělo sílu. 

   Ty a publikum. 

   Pokud jde o hraní v kapele, tak tam je živé vystupování určitě častější a v tom případě mě publikem rozhodně nabíjí a rád jsem s ním v kontaktu. Určitě se mi líp vystupuje, když je těch lidí víc, na druhou stranu bych nechtěl opomenout koncerty pro pár kámošů, kteří jsou natěsnaní před tebou, to je též super. Je to koncert od koncertu a ve výsledku má každý koncert svoje kouzlo, ať už v dobrém nebo zlém. Při hlučení dost často nevnímám, kdo nebo kolik lidí tam stojí, o to milejší je, když dohraješ a vidíš tam před sebou lidi, který tleskají v tom lepším případě nebo se tě přijdou zeptat, co to jako bylo a jestli už jsem skončil.

   Co se děje při koncertě, máš kostým? Jedou animace? Vyrábíš plakáty?

   Zpočátku jsem vystupoval s maskou a jednou jsem hrál koncert v den, kdy chodí Mikuláš, tak jsem si přetáhnul černou silonku přes hlavu a na ní udělal uzly jako rohy. Možná někdy něco zase vymyslím, nějaký materiál doma ve skříni mám, ale poslední dobou vystupuju s vlastním ksichtem, což bohatě stačí. Grafiku k nahrávkám si dělám sám cut´n´paste v kombinaci s PC. Plakátů už jsem taky nějakou řádku udělal, ale skoro výhradně na akce, které jsem sám i pořádal. S CRY OF HUMANS jsem na nich ale většinou nehrál.

   Nějaká neobvyklost z koncertu, třeba setkání nebo nehoda... 

   Zajímavostí samo o sobě je už to, že někde vystoupím. Nehoda…, no, to si hned vzpomenu na poslední noise koncert u nás na Garáži v Plzni, kde jako poslední vystupoval Drén, mimo jiné ten den slavil narozeniny. Hned od začátku tam laboroval s pivní lahví a tak nějak jsme hned od začátku vytušili, k čemu to spěje, ale napínal nás, kluk jeden, solidně. Závěrem setu vítězoslavně rozflákal lahev o stůl, ale kurevsky si pořezal prst. Ten večer spal u nás na bytě… Ještě po koncertě jsme to šli zchladit nějakým tím pivkem do místního non-stopu, což by vydalo na další příběh. Na byt jsme přišli před pátou ranní, kolem desátý vstávali s kocovinou a teprve ráno zjistili jak hluboká rána to je, srůstalo to dlouho, no. Další nehoda, kterou mám ještě v čerstvé paměti, se stala přímo mně a to minulý rok v prosinci, kdy jsme se sešli s naší kapelou VZTEKLEC u bubeníka v dílně. Koupil se sud piva, dorazilo pár známých a ze začátku večera jsme odehráli náš set. Poté se dál sedělo, kecalo, srandovalo a tak dále. Jediným problémem celého večera byla kamna, která nechtěla hořet a tak náš bubeník Lišák, tam co chvíli přiléval benzín. Nejdřív jen z malé skleničky. Došlo to až tak daleko, že na dně kanystru byl už jen “malý“ zbytek benzínu. Lišák nelenil a nalil benzín do kamen přímo z kanystru… následně výbuch, hořící kanystr, výkop kanystru, kanystr mě zasahuje, hořím, běžím ven, Lišák za mnou, snažím se uhasit, což se i podařilo. Následné hašení dílny, vynášení věcí, ohořelá kytara, kombo, spálený bomber, obal na kytaru, očouzená dílna. Okamžité chlazení rukou, které jsem si popálil. Víc to odnesla pravá ruka, chlazení několik hodin, stále to nezabírá, nemůžu usnout. Ráno se budím, brní to, puchýře, pohotovost. Čtrnáct dní jsem chodil na převazy a cca po měsíci už se mi to kompletně zahojilo. Takže milé děti, nehrajte si s benzínem, pokud k tomu nemáte patřičné pověření. 

   Vydal jsi kazetu. Čím byla jedinečná?

   Nemyslím si, že by byla jedinečná, ale pokud si četla recenzi na His Voice, tak by se to tak mohlo zdát, ale nesmíš všemu věřit. S odstupem času musím za sebe říct, že jsem rád, že jsem se k tomu dokopal a něco sám vydal, podle svých představ. V předchozích kapelách se nám nikdy nepodařilo nic moc vydat a teď jako jednotlivec jsem to dotáhnul do konce a následně z toho mohl čerpat pro vydání kazety DISAVOIR VIVRE / VZTEKLEC, takže je i z tohohle vidět jak je to všechno hezky propojený a ve výsledku to možná i dává smysl v tom pokračovat.

   Takže, co bude dál?

   Ohledně fungování CRY OF HUMANS popravdě nevím, aktuálně funguje tak nějak náhodně a spíš v ústraní aktivit s kapelou VZTEKLEC, ale nemůžu říct, že by mě jedno hraní bavilo míň, než druhý. Rozhodně ale zbraně skládat nehodlám! Před pár dny jsem nahrával část pro chystanou cca 4 minutovou kolaboraci s NBDY, která by se měla objevit na kompilačním CD převážně hc-punkových kapel pro solidární síť SOL!S, pro kterou budeme 18.05.2019 v plzeňské garáži organizovat benefiční koncert. Jinak co se týče živého hraní, prozatím mám domluvený koncert v Plzni v Andělu 30.04.2019, kde vystoupí NBDY, V0NT, KOROZE a nevím, jestli jsem na někoho ještě nezapomněl.

Karolina Válová 2019

Foto: archiv Trojka

Lo-fi referát: Der Marebrechst

   Netradiční díl rozhovorového seriálu rádia Bawagan o hudebních experimentátorech, o experimentátorkách prozatím ne. O Petru Válkovi, který vystupuje a svá zvuková díla zveřejňuje pod hlavičkou Der Marebrechst, jsem našla pár článků, z nichž většina byly rozhovory. Nechtěla jsem klást stejné otázky a tak jsem se s umělcem dohodla na vypracování referátu. Kolážovitě a kurzívou do něj vkládám jeho slova, která pochází buď z oněch článků, nebo z naší korespondence. Veškeré zdroje jsou uvedeny v závěru textu.

  Petr Válek je především výtvarník, pak také kutil, vynálezce a lovec zvuků. Před globalizovanou společností se zbytky sterilní fantazie se skrývá v lesích Jeseníků, v celoživotní chalupě v Loučné nad Desnou. V domě má výtvarný atelier, dílnu a svérázné nahrávací studio. Kreslí doslova ve dne i v noci, mívá úspěšné výstavy, po obrazech je poptávka, jejich prodej jej uživí. Maluje vesměs zvláštně optimistické obrazy makabrózních krajin a postav s vykulenýma očima. Nechává se inspirovat místy, kde se dá “krásně bát”, jako je noční les nebo márnice. Jeho výtvarná díla se často pohybují na hraně anekdoty, nabízí ironické životní pravdy, společenskou a pop-kulturní satiru i hluboké intelektuálno.

„Teď mě baví vnímat (věci) víc abstraktně, nepojmenovávat, jen se dívat, poslouchat a nechat se překvapovat. To funguje zejména u hudby. V obrazech rád vytvářím příběhy.“

   Do obrazů se více či méně vkrádá hudba, některé z nich je možné číst jako notové záznamy. Der Marebrechst se koncentruje na veškeré zvuky, na ty přírodní, domácí a především na ty umělé, které se linou z nástrojů vlastní výroby. I ty je ovšem třeba vnímat jako výtvarné artefakty. Nový, hudební život je vdechován všemožnému harampádí ze skládek, stejně jako předmětům denní potřeby. Výsledkem je metamorfozující hlučná masa, panoptikum jinde neviděných přístrojů různého stupně umělé inteligence. Veškeré výrobní procesy jsou nahrávané. Výsledné zvuky jsou s ničím a s nikým nesrovnatelné. 

   Během dětství hudba Petra Válka nijak zvlášť nezajímala, moc si neprozpěvoval a rodiče jej nenutili hrát na žádný hudební nástroj. Život mu však změnila jedna návštěva půdy, při níž nalezl starý magnetofon. Vyřazený přístroj překroutil pásek a přehrál ho pozpátku. Mladého objevitele to tak nadchlo, že od té doby přehrával pásky pouze tímto způsobem. Nevšední zvukovesmír mu začal otvírat své brány. Dalším technologickým skokem v hudebním vývoji byla totální destrukce kazetového přehrávače, který dostal od rodičů. Od té doby jakoby byly zničené a následně dekonstruované přístroje jeho atributem. Za zlomové považuje návštěvy šumperských hudebnin, v nichž si oblíbil klávesy. Všemožně zkoušel jejich zvuk, stejně jako výdrž prodavačových nervů. Již coby dospělý si za jednu z prvních výplat koupil dětské Kawai pípátko. Ačkoli se rodina údajně tehdy v jeho společnosti příliš nezdržovala, o hudebním směřování bylo rozhodnuto. Po pár výplatách přišla pípátka další a sofistikovanější. Vyluzované zvuky však zněly příliš standardně, vyzbrojil se tedy šroubovákem… a začal za domem rozšiřovat hřbitůvek eletronických mazlíčků.

  Konvenční hudebniny jej definitivně přestaly uspokojovat a začalo období výroby vlastních hracích přístrojů, někdy nazývaných „loutkové divadlo“ z nejrůznějšího elektronického odpadu, kusů plechů, prken, plastových lahví, pružin, věšáků, gramofonů, hrnčířských kruhů, cárů oblečení a mnoha mnoha dalších surovin. Petr Válek připomíná, že nikdy neměl žádné slaboproudé znalosti, ani neuměl svařovat. Vyučil se kameníkem, ale řemeslo mu přišlo nudné a nekreativní.

„Dnes se dají koupit nástroje, které dokáží ledacos, ale vlastní nástroj, který dělá jen pouhé pííííísk, je jako zázrak a v tom pííííísk je celý vesmír. Nebaví mě nic kupovat, stačí najít hrnec a ten má víc zvukových možností než modulární syntezátor. Jsem naprosto nadšen a uchvácen nekonečností hudby, je to jako objevovat neznámé vesmíry, které ovšem nejsou bůhví jak daleko, ale prostě všude.“

   Der Marebrechst neumí noty, neovládá a nechce ovládat hru na žádný klasický nástroj. Nikdy netoužil být součástí nějakého hudebního souboru, natož kapely. I když… jednu kapelu vlastně sám založil. Jmenovala se Jarní vůně a bylo to těleso silně undergroundového, až disidentského charakteru. Jeho členové a zejména členky se totiž rekrutovali z obyvatel šumperského domova důchodců, kde Petr Válek působil jako ošetřovatel. Amatérští hudebníci vždy před společnými jamy sesbírali nádobí v kuchyni, smetáky v kumbále s čistícími prostředky a začali muzicírovat. Kuchařky i uklízečky jímala zlost, ostře se proti tomuto umění vymezovaly a muselo zakročit vedení. Každopádně kapela Jarní vůně ještě před rozpuštěním stihla nahrát album.

„Necítím spojitost s žádnou scénou, osobností ani hudebním stylem a nemám žádné ambice. Zvuky dělám, protože je miluji, totální nezájem a výsměch mě rozhodně nezastaví, beru to jako osobní výzkum, osahávání světa zvukem, a strašně moc mi to dává. Mým vzorem a inspirací je příroda. Hudba teprve začíná.“

   Svou hudební tvorbu dlouho vydával na CD s ručně výtvarně zpracovanými a velmi originálními obaly na vlastním labelu VaPe. Některá alba jsou dosud dohledatelná na webu discogs.com. V roce 2014 vtrhl do internetového prostoru, zejména na kanál YouTube. Na něm pokračoval ve svém několikaletém projektu, zvláštní deníkové formě zvukových záznamů 

“Každý den jeden zvuk až do konce dnů”. 

  Co o jeho hudbě říká hudební publicistika? Třeba následující: “Noise a hrubě hnětená musique concrète se leckdy zlomí do tichých pasáží postavených na jednoduchých field recordings; a když má Válek náladu, přejde do undergroundových kompozic s blouznícími syntezátory nebo i do nervózního ambientu. Za zmínku stojí i starší nahrávky s všeříkajícími názvy Ozvučená návštěva a Moje máma hraje na piano.”  (A2)

   Myslím, že nad některými hudebními polohami by žasl i leckerý nekompromisní technař.

https://www.youtube.com/watch?v=J3_GyiVd6HQ

   V posledních letech se videa hojně objevují rovněž na autorově facebookovém profilu. Osobně jsem byla unešená třeba z nahrávání zvuků hořícího oleje a závěrečného škvíření.

“K těm videím popravdě nevím, co říct. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli to myslím vážně, nebo je to sranda. Pro mě to má hodnotu spíše jako sociální experiment. Já si to užívám jako jakési improvizované divadelní představení, mám jenom nějaký nápad a nechám se překvapit průběhem. Dřív jsem nahrával asi 50 alb ročně, ale pak jsem v tom přestal vidět smysl. Začalo mi vadit, že vytvářím produkt. V současné době mě zajímá živé vystoupení před kamerou. Dopředu si nic nepřipravuji. Je pro mě velmi přínosné zažívat chyby a mít možnost se ztrapnit. “

   Videa jsou komentována vlastním jazykem, patrně marebrechstštinou.

„Jazyk, který používám je moje vlastní vymyšlená řeč. Myslím, že lidé by si lépe rozuměli, kdyby každý mluvil vlastní řečí. Je absurdní, aby v rámci určitého státu, mluvili lidé určitým jazykem.”

https://www.youtube.com/watch?v=EgmhGJcsIZY

   Der Marebrechst často nekoncertuje a živé hraní před publikem považuje za velmi specifický způsob komunikace se světěm. Téměř pro každý koncert vynalézá nové hudební přístroje.

„Živě hraji tak maximálně 3-4 x za rok, pro mě je to tak akorát , abych stihnul sestrojit nástroje. Lidi při vystoupeních bohužel nevnímám, což je mi líto a všem se za to omlouvám. Na nástroj vždy sahám s natěšenou bezradností, protože vůbec nemám ponětí, co se bude dít, plus mínus. Vždy se jedná o čistou improvizaci, jen tak je to to správné dobrodružství.“

   

   Každý referát by měl mít závěr. 

„V podstatě jediný zvuk, který mě dlouhodobě fascinuje je vítr a předměty, které se mu staví do cesty, to je nekonečná neoposlouchatelná hudba.“

Karolina Válová 2019

Foto: archiv Petra Válka

Zdroje:

https://endemitarchives.blogspot.com/2012/09/der-marebrechst.html

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1183619616-kultura-cz/311295350090003/cast/144539/

https://www.facebook.com/profile.php?id=100006843614951

Interpretace - Benda 2

 

Václav Benda (1948) žijící a tvořící v Liberci, je výraznou postavou figurativního umění. V osmdesátých letech jeho tvorba natolik ovlivnila liberecké experimentální trio, které nyní známe pod názvem Interpretace, že jedno období používali jeho jméno – Benda.

V roce 2021 jsme vydali dvě skladby z tohoto interpretačního období. Teď byla nalezena ještě jedna kratší nahrávka z této éry okolo roku 1984.

https://csindustrial1982-2010.bandcamp.com/album/benda-2

CSi068

Anomalous Silencer 1 - 6

 

Anomalous Silencer /Noise Margin Label

ANOMALOUS SILENCER is serie focused on noise, industrial, electro, experimental music.

Idea and production by Radek Kopel/Napalmed/RDKPL 1996-2003.

ANOMALOUS SILENCER je série zaměřená na noise, industrial, electro, experimental music.

Nápad, realizace a produkce - Radek Kopel/Napalmed/RDKPL 1996-2003.

Anomalous Silencer

Anomalous Silencer II.

Anomalous Silencer 3.

Anomalous Silencer 4.

Anomalous Silencer #5

Anomalous Silencer No. 6

CS Industrial - release 2024

The Three – Ritual

B.H.S. – Psycho Mass Demos

Interpretace – Brodio Nuncia - Fara

Interpretace – Zdravíme 1. Máj

NBCH – Live

Kaspar von Urbach - na vlně bezzásadovosti

   Pražská skupina Kaspar von Urbach se před několika lety uvedla industriální hudbou silně ovlivněnou zvukem Einstürzende Neubauten. Jejich současná podoba, reprezentovaná albem Selfbondage, je ale mnohem osobitější a nese se v abstraktnější, nepísňové rovině. Kromě toho na jejich CDR vydavatelství KLaNGundKRaCH vyšla i alba personálně nebo duchovně spřízněných skupin. Aby toho nebylo málo, začali se pánové věnovat promotérské činnosti. Nad pivem jsem pohovořil s Janem Klammem a Ondřejem Parusem, kteří se oba v HIS Voice představili i jako autoři článků.

   Kaspar von Urbach na posledním CD výrazně změnil zvuk. Kde jsou neubautenovské inspirace?

JK: To myslíš vážně, tuhle otázku?

OP: To je zajímavé. My jsme mysleli, že se na Neubauten už nikdy nikdo ptát nebude, a v posledním rozhovoru na to zase přišla řeč. Neubauten svůj zvuk pomalu také ztrácejí…

JK: … s tím jak tloustnou a stárnou …

OP: … a my jsme byli rychlejší a ztratili jsme ho ještě dřív než oni.

   Jejich vliv mi ale popírat nebudete…

JK: V první fázi skupiny bysme byli pochopitelně dali úplně všechno za to být jako oni, což nebylo tak úplně jednoduché, protože vyštrachat někde nějaký bordel a snažit se ho ozvučit není úplně to nejsnadnější, co se dá dělat. Po nějaké době se to začalo trochu dařit a největší problém pak byl se toho zbavit – už se nám to vracelo dost velkým obloukem, pořád nám to někdo předhazoval.

OP: Já jsem původně hrál na normální bicí v rockových kapelách, to znamená, že když jsme začali sbírat železný odpad, stále jsem na něj „jen“ bubnoval. Pořád v mé hře byly postupy obyčejného bubnování, což Neubauten ve své hudbě taky mají nebo měli. Teď jsme se dostali mnohem dál směrem k hluku, noiseovým plochám, to už vlastně s tradičním bubnováním nemá nic společného. Z instrumentáře Kaspar von Urbach bicí souprava úplně zmizela a zůstaly pružiny, které ale nepoužíváme moc perkusivně.

JK: Zjistili jsme, že je jednodušší ty pružiny jenom tak jemně třít a hladit. Vyžaduje to mnohem míň úsilí. Taky jsme přestali tolik zkoušet a s rytmičností jsme se zbavili části Hitlera v nás.

   Ptám se proto, že mě vaše nová deska opravdu překvapila.

JK: Mám pocit, že ke změně ve zvuku došlo ve chvíli, kdy Hana, která hrála na klávesy, zběhla k mateřským povinnostem a kdy jsem zrovna měl pocit, že nám to začíná tak pěkně fungovat.

OB: Já bych to shrnul pod jednoduchou formuli všeobecného ubývání. Ubývaly nástroje i lidé, všechno se tak pěkně zredukovalo. Ve třech jsme byli jednu dobu se zvukem opravdu spokojeni, což si Hanka samozřejmě vykládala až příliš osobně.

JK: Já jsem se tomu ze začátku trochu bránil. Ve chvíli, kdy Hana odešla, jsem měl obavu z toho, jak to bude dál, ale už během prvního koncertu ve třech jsme zjistili, že to je asi správná cesta, protože jsme během hraní zažili tolik opojné nejistoty, že se ukázalo, že bysme v této cestě asi měli pokračovat. Na několika koncertech jsme kombinovali starší věci bez kláves s novými, částečně improvizovanými kusy a během půl roku jsme se dostali do fáze, kdy jsme polovinu koncertů improvizovali.

   A jak je to s improvizací na nové desce?

OP: Tam jsou věci, které jsme hráli už dlouho předtím na koncertech až do doby, kdy deska vyšla. Ve chvíli, kdy vyšla, to všechno, myslím si, skončilo. Od té doby, pokud si dobře pamatuji, jsme ještě nehráli. Pokud teď někdy bude koncert Kaspara, nejspíš se k repertoáru desky ani nevrátíme. Asi završila určité období.

JK: Je čas smést všechno se stolu… Co se týče procesu nahrávání, na desce jsou skladby, které byly ustálenější, i takové, které jsme nahrávali s tím, že jsme přesně nevěděli, jak budou vypadat. Je to tak napůl.

   Tento přístup také znamená méně zpěvu a textů. Jak teď předáváte své poselství? Nechybí vám verbální vyjádření v písních?

JK: Mně to moc nechybí. Neřekl bych, že někde bylo nějaké poselství. Na druhou stranu se písní úplně nezříkáme, rozdíl je ale v tom, že ty tři texty, které jsou na Selfbondage, jsou v angličtině. Předtím bylo všechno v češtině. Změna je v tom, že anglický text je pro mě jen hra, neutrální operace… a ty texty jsou jen útržky z různých zdrojů pospojované dohromady. Je tam například coververze, nebo spíš parodie na El Condor Pasa.

   K tomu vás inspirovali Current 93 a jejich album Dog’s Blood Rising s coververzí Sounds Of Silence a Scarborough Fair v jednom?

OP: To asi ne.

JK: Samozřejmě to album známe a tahle skladba mě dost okouzlila. Ale roli to nehrálo.

OP: Vzniklo to nějak spontánně.

JK: Okolnosti vzniku byly tak banální, že o nich ani nestojí za to mluvit.

   Je to, co hrajete, industriální hudba?

JK: Není.

OP: U nás se už od začátku, i když to třeba nebylo vždy úplně slyšet, stýkalo hrozně moc vlivů. Tím, že jsme dělali písně zpívané česky, jsme částečně souzněli s undergroundovou tradicí. Nevím, kde se vzaly ty kytarové prvky, jisté je, že k noisu jako žánru jsme se nedostali přes elektronickou hudbu, ale spíš přes české povědomí o kytarovém noisu. Elektroniku jsme začali poznávat až později, elektronické hudební nástroje u nás dřív nehrály takovou roli. Všechno se pořád proměňuje. Lze-li v současné době mluvit o nějaké blízkosti, je to jistá spřízněnost s americkou noisovou scénou, která hojně využívá kytary, spíš než s japonskou merzbowovskou větví nebo tím, co dělají Napalmed.

   Doufám, že vám teď nebudu nic podsouvat, ale ptám se i proto, že když jsem sám industrial objevil, měl jsem z něj příjemný pocit osvobozeného zvuku, kde vše je dovoleno. Pak jsem samozřejmě seznal, že tomu tak zdaleka není a že klišé, která v industrialu panují, jsou stejně odporná, ne-li víc, než ve všech jiných žánrech. Pak bych chápal, že se k industrialu nehlásíte z, řekněme, „ideových důvodů“.

JK: Převládající modus na postindustriální scéně je stejný v Čechách i ve světě scéně. Vizuální reprezentací je sošná postava sklánějící se nad laptopem. Co se týče zvuku, směřuje to ke zvláštnímu, chladnému purismu, který se dost vzdaluje raným industriálním kořenům. Na deskách Throbbing Gristle je evidentní, že si v jednu chvíli dokázali bezstarostně užívat rockových elementů a zároveň u toho chladně analyzovat dejme tomu manipulativnost pop music. Hlukové momenty se střídají s písničkami jak vystřiženými z tvorby Velvet Underground, do toho technopop… Současný postindustrial se až příliš často uzavírá do jasných homogenních forem, které jsou pro nás dost nepřijatelné.

OP: Co se týče osvobozeného zvuku, o němž jsi mluvil, je paradoxem, že když jsme ho našli v noisu, pronikl noise do mainstreamu a jeho prvky jsou využívány jakýmkoli žánrem. Ten „nejosvobozenější“ noisový zvuk se ještě hlouběji zavrtal do undergroundu nebo, lépe řečeno, extrémní izolace, což pro nás není úplně ono – nechceme vyznávat extrémní přístup nebo se nějak izolovat. Komunikace se všemi možnými žánry pro nás zůstává důležitá.

   Takže zpeněžitelnost noisu škodí?

OP: Asi bych neřekl přímo zpeněžitelnost. Těžko říct.

JK: Já bych neřekl, že by mu to mohlo škodit, spíš naopak. Z toho, že hlukové prvky jsou nyní tak využívané, vyplývají určité paradoxy. Zastánci čistoty žánru se tomu brání a staví se do opozice, a pak jsou tu lidé, kterým je to úplně jedno, třeba nám. My bysme se nejradši ze všeho volně pohybovali na vlně určité bezzásadovosti, i když musím přiznat, že zásad máme opravdu moc.

   To mě nepřekvapuje, z vaší tvorby mám totiž pocit, že o ní důkladně přemýšlíte, než je zrozena. Skupina, která vytváří svůj obraz předtím, než vytvoří svou hudbu.

JK: To je trochu citlivé místo… ale kdo o tom nepřemýšlí? Samozřejmě o tom přemýšlíme, a z některých kroků, které děláme, lze vycítit, že porušujeme nějaké své zásady, z čehož nám zadem, jako nějaký ocas, vyrůstají další zásady, zatím možná dost krátký na to, abysme si ho dokázali tvrdě přišlápnout. Ale třeba k tomu jednou dojde. Uvedu jeden příklad: Radek Kopel z Napalmed byl první, kdo zrecenzoval naši novou desku, a byl hrozně znechucen tím, že jsme za šestou skladbu na CD dali dvě minuty ticha a po nich drobný hlukový útržek. Psal něco ve smyslu, že to je zbytečný produkční tah, který mu skoro zkazil poslech sympatické desky.

   Já tyhle věci taky nemám rád. Konečně mluvím s někým, kdo tyhle ghost tracky dělá, tak se mohu zeptat: o co při nich jde?

JK: Kdyby stopáž nosiče odpovídala seznamu písní na obalu, došlo by patrně k nějakému zvláštnímu nepřípustnému souladu. Zásada rozladit posluchače…

JK: Já nevím, jestli to posluchače může rozladit. Ukazuje se, že v něčem asi ano. Já jsem měl vždycky rád, když informace v bookletu nějak neseděly s tím, co je na desce, protože to vzbuzuje dojem určité lhostejnosti, která mi korespondovala s hudbou, vytvářenou ze zvukových odpadků. Další příklad podobného nesouladu je, že jsme na desku šoupli jednu cizorodou nahrávku, kterou jsme nahráli na téměř rozbitý kazeťák a která se svým zvukem vymyká z celku, jež je už sám o sobě trochu zvukově nevyrovnaný. Sice tu mluvím o bezzásadovosti, ale z toho, co teď říkám, asi vyplývá, že heterogennost je naše nejvyšší božstvo.

   To mě překvapuješ. Já z toho alba mám, stejně jako ze starších CD Kaspara, pocit homogennosti. Zdá se mi, že vaše skupina má velký cit pro formát alba, který je pro „nonartificiální“ hudbu formátem královským, podobně jako pro literaturu román a pro filmaře celovečerní film.

OP: To je ožehavá otázka. Přemýšlením o této věci jsem strávil poslední dva týdny. Naše skupina je, jako skupina, která koncertuje a lidé ji po sedmi letech existence začali poslouchat, nevyhnutelně zapojena do systémů typu Myspace, Bandzone a tak dále. A to je podle mě důkaz, že formát desky tím královským formátem spíše přestává být. Na druhou stranu musím říci, že pořadí skladeb na desce, i když jsme ho samozřejmě probírali, jsme zas tak důkladně nepromýšleli, a to i proto, že cítíme, že k tomu není zásadní důvod. Lidi ty skladby konzumují po jedné na internetu a těch, kdo si koupí naše cédéčko, je samozřejmě málo. A zpětná vazba je ještě menší – že by ti někdo řekl: celé CD mě zaujalo. Dnes to asi opravdu spíš funguje skladbu od skladby. Někdo si na Myspace poslechne jednu skladbu, která se mu líbí, ale vůbec ho nenapadne pídit se po celém albu.

   Nechci jako Rock&Pop hlásat, že hudba je v krizi, ale není to škoda?

OP: Možná zjednodušuji. Samozřejmě jsme v kontaktu s těmi několika skvělými a výjimečnými lidmi, kteří hudbu mapují a desky si, když už ne kupují, stahují celé. Jenom se mi nezdá, že by to CD mělo ještě stále takový status, jako mělo donedávna.

JK: Já nevím, jestli je to škoda nebo ne, a taky si nemyslím, že je nějak důležité to řešit, prostě to tak je. Rád bych dodal ještě poznámku k sestavování pořadí skladeb na albu. Nakonec jsme ho sestavili tak, aby názvy skladeb vypadaly graficky dobře na obalu. Jednu skladbu jsme dokonce i přejmenovali, protože se nám její krátký název nelíbil na místě, na kterém byl, a bylo nutno vymyslet delší.

   To bys kvůli Myspace nedělal…

JK: To nás ale neusvědčuje z žádného rozporu. Cédečko má své hranice, které lze překročit snad jen tak, že bysme ho úplně destruovali a prodávali jen prázdné obaly s nějakou podivnou věcí uvnitř.

   Jaký má význam udržovat při životě vydavatelství KLaNGundKRaCH?

JK: S tou vydavatelskou aktivitou jsme se v podstatě přizpůsobili době, protože jsme se rozhodli vydávat rychlé a levné nosiče s krátkodobou trvanlivostí. U některých se jasně ukáže, že jsou to záležitosti na půl roku…

   S nízkou životností CD-R tedy počítáte a je součástí plánu?

JK: CDR není nějak výrazně méně trvanlivé než lisované CD… kdyby se lisované cédéčko nepoužívalo, vydrží strašně dlouho, tím, že se používá, se stejně zničí dost rychle. Takže je to vlastně jedno a navíc mám pocit, že v dnešní době nosiče stejně nikoho nezajímají. Buď se distribuuje na virtuální úrovni nebo jsou zajímavé obaly a je úplně jedno, co v nich je.

OP: Co se týče idey KLaNGundKRaCH a charakteru a významu desek, které vydáváme, myslím si, že by nám bylo blízké vinylové médium, ale zkrátka to chceme dělat co nejlevněji. Zatím jsme se nezapojili do žádných grantových procesů a děláme si všechno sami.

JK: Tohle je zkrátka jeden způsob, jak to dělat. KLaNGundKRaCH jsme založili hlavně proto, abysme vydávali sami sebe, Kaspar von Urbach a další projekty, v nichž působíme. A měl jsem pocit, že KVU se během posledních dvou let hodně vyvinuli, co se týče zvuku, a nemusela by po tom zbýt žádná zvuková stopa… i když s dočasnou platností. Takže se domnívám, že tento postup odpovídá tomu zrychlenému vývoji. Něco vydáme, nějakou chvíli to tu bude a pak se vydá něco dalšího.

OB: Abych pokračoval v tom, jaký má KLaNGundKRaCH smysl: už je to sice hodně na hraně, ačkoliv to ještě pořádně nezačalo, ale pořád má smysl pořádat koncerty, což se nám stalo tak nějak samo, ani jsme s tím dopředu nepočítali. Tím, že jsme se dostali do sítě pořadatelských agentur, nám chodí nabídky od kapel, které by nikdo jiný v Čechách nedělal, jako třeba To Live And Shave In LA nebo Sightings, i když jsme si o nich mysleli, že by v Čechách mohli být hodně zajímaví pro leckoho.

   Zpátky ke Kasparovi. Proč se deska jmenuje Selfbondage? Čím se svazujete?

JK: Název je samozřejmě ironický, nikdy jsme nebyli svobodnější, než jsme teď. Vznikl jako většina z toho, co děláme, náhodou

OP: Slovo kašpar sahá až do úplných začátků skupiny, kdy jsme vymýšleli název. O tom už nemá cenu mluvit. Je to zkrátka slovo, které snižuje vážnost a dehonestuje přehnaný význam, který by člověk mohl přikládat názvu kapely. Prvotní motivace možná byla jiná, ale to slovo má v sobě zkrátka něco tak debilního… Když lidé mluví o naší kapele, říkají nám kašpaři, což je samozřejmě ta největší tragédie, jaká může být.

JK: Horší je, že jsme si kdysi vymysleli strašlivě debilní historku týkající se postavy Kašpara z Urbachu, která se neprozřetelně někde zaznamenala a v dnešní době internetu se bohužel pořád nějak vrací. Sám vůbec nechápu, jak taková hloupost může mít takovou životnost.

   A z čeho povstaly vaše ostatní, řekněme vedlejší projekty, Klammovo sólové album a RUiNU?

JK: Sólová deska nevznikla nijak zvláštně. Měl jsem doma pěkné staré velké německé rádio, které, kromě toho, že nijak moc nefungovalo, při pomalém ladění vytvářelo opravdu zvláštní zvukové efekty. To album je jen taková kutilská obýváková záležitost. Důvody vzniku RUiNU byly spíš vnější. Na podzim loňského roku byl třetí člen KVU Martin pracovně zaneprázdněn a my zrovna měli domluveno větší množství koncertů, tak jsme si řekli, že v případě, že by Martin zrovna musel být v práci, bysme vystoupili s nějakým alternativním projektem. A už jsme u toho zůstali a brali RUiNU jako improvizační seskupení pro nás dva plus případné hosty.

OP: Moje verze je vznešenější. Možná se do vzniku RUiNU promítlo nějaké přesycení homogenností Kaspara. Zároveň jsem byl ovlivněn přísunem desek z oblasti freejazzu a improvizované hudby, takže model pevně dané kapely byl v tu chvíli oslabenější. Pro mě RUiNU znamená ztišení, ústup z noisových poloh… Samozřejmě, že noise se do RUiNU vrací… Pro to, jak prožívám hudbu, je důležitá nejistota, volnost v tom, kdo s námi hraje a při jakých příležitostech to je. Hned druhá akce RUiNU byla s Jaromírem Typltem, ne přímo spolupráce, ale hostování na čtení jeho nové knihy. Osobně RUiNU považuji za volný, flexibilní projekt, který je schopen se napojit na různé konstelace. V poslední době s námi nejčastěji hraje dechař Pelikán, který vychází čistě z volné improvizace. V posledních měsících jsme tohle trio spojili s minimalistickýmpísničkářem z Lobem, který zpívá a hraje na kytary. V této sestavě jsme pod názvem The Ruin of Ruins vystoupili zatím dvakrát.

   Vidím kolem KVU, KLaNGundKRaCH a dalších vašich aktivit tíhnutí ke vzniku jakési malé scény, jedné z těch mnoha, které v Čechách existují na kamarádské bázi. Máte touhu organizovat se, expandovat a budovat značku? Dejme tomu takovou, jakou mají už zmínění Silver Rocket?

OB: To je otázka. Mně se zdá, že když se podíváš na to, co jsme dosud vydali a na co pomýšlíme do budoucna a na to, jak rozmanitý vkus máme (KLaNGundKRaCH totiž nejsme jenom my tři z KVU), uvidíš, že vytvoření značky bude v našem případě obtížnější. Občas se objeví zajímavý projekt z nám dosud vzdálené oblasti, jakou je třeba Guma Guar, kteří hrají digital hardcore. Teď jsme je pozvali před OvO, kteří hrají 20. září v pražském Chateau a den nato v Olomouci, a hned se do našeho okruhu dostane nový svět. Takže je jasné, že model Silver Rocket u nás není možný a že to nevadí. Silver Rocket jsou skvělí, ale my chceme být do budoucna více otevření.

JK: Model Silver Rocket je pochopitelně lákavý, mně se způsob, jakým fungují, dost líbí, protože je na něm vidět, že to doopravdy funguje, ale nedělám si iluze, že by bylo možné něco podobného vybudovat, protože okruh lidí, které by to mohlo zajímat, zkrátka není tak velký.

   Kdo a co kromě vás je tedy KLaNGundKRaCH?

JK: Ono to až tak široké není, jak to Ondřej naznačil. Vše je děláno ve čtyřech lidech, z nichž dva se na tom podílejí spíš okrajově, spíše morální podporou.

OP: Možná opravdu není nutné mluvit konkrétně…

JK: Je tam Elza Aids, která je pro nás důležitá proto, že se nechceme zaměřovat jen na hudební projekty. Taky bysme chtěli vydávat takový zvláštní literární formát, něco mezi časopisem a plakátem. Něco už vyšlo, ale podobu, kterou to má mít, má pouze poslední číslo věnované lesbismu a různým radikálním tělesným projektům a feminismu. Měla by to být kompilace obskurních literárních výstřelků s nějakou vůdčí ideou, která ale sama o sobě bude dost matoucí a nejednoznačná.

OP: Elza je postava, která je pro nás možná důležitější, než si uvědomujeme. Je to podivná bytost, která tráví veškerý svůj čas šminkováním před zrcadlem a na nic jiného jí prakticky nezbývá čas. Jediné, na co jí zbývá čas, je zaujaté vyhledávání té nejobskurnější hudby, velmi zajímavé, díky níž se formovalo i naše přemýšlení a hraní, to bych rád vyzdvihl. Koneckonců, objevila pro nás projekt Head In Body, který vydáme někdy teď v září. Takový podivín, který si doma nahrává naprosto neposlouchatelné lo-fi věci.

   Když se teď po letech vydám na koncert KVU, s čím vás uvidím na pódiu?

OP: Jak jsem říkal, z perkusí zůstala konstrukce s pružinami, zůstala baskytara, ale už se na ni nehraje příliš tradičně. A je tam i arzenál levných efektů a jiných krabiček, zbytky ozvučených želez, které používáme sporadicky… nějak se nám tam dostala i trubka, kterou samozřejmě nepoužíváme ani tím způsobem, jakým činili Throbbing Gristle, kteří se na ni nakonec naučili.

JK: Podomácku vyrobený theremin, pár kuchyňských nástrojů, holicí strojky, toustovač, žehlička… asi běžné vybavení improvizačních noisových kapel.

   Uzavřelo-li album Selfbondage nějakou tvůrčí etapu, víte, kam se budete ubírat dál?

JK: Nevíme.

   Nacházíte se ve fázi rozhodování?

JK: Ani ne. Nacházíme se ve fázi nečinnosti, zřejmě počkáme na to, až přijdou nějaké koncerty. Možná do té doby objevíme pár dalších strojků, nástrojů, předmětů, které bysme mohli k něčemu využít. Třeba se nestane nic, žádná změna.

OP: Mám pocit, že Kaspar von Urbach děním kolem KLaNGundKRaCH ztratil výsadní postavení. Nepřemýšlíme nad ním víc než nad ostatními věcmi. Chceme ještě něco vydat, něco uspořádat… pořád je o čem přemýšlet a z KvU se stala jedna z více věcí.

Petr Ferenc, HIS Voice 2008

Aranos - Z prázdnoty skáčou dřevěná jehňata

  Během svého života v Čechách vyzkoušel multiinstrumentalista Petr Vastl bubnovaní v rockových skupinách, jazzovou baskytaru a kytaru i několik folklorních souborů. V Anglii, kam v osmdesátých letech přesídlil, se od Clive Palmera z legendárního psychedelického dua Incredible String Band naučil na pětistrunné banjo a účinkoval s taneční skupinou ve stylu cailidh. Později doprovázel capoeiru a psal divadelní hudbu. Když mu kamarád věnoval housle, zjistil s překvapením, že na ně umí hrát. Po koncertu v Irsku si zamiloval tamní prostředí a ze dne na den se přestěhoval. Jeho směřování ovlivnilo náhodné setkání se Stevenem Stapletonem z Nurse With Wound (kteří v irské Coloortě sídlí od konce osmdesátých let). Vastl, nyní již Aranos (vyslovuj araňoš), se přestěhoval do jeho blízkosti a v důsledku nalezení zázemí i společného hudebního názoru začal vydávat pozoruhodná alba, na nichž mísí své schopnosti multiinstrumentalisty se svobodou undergroundové hravosti, záhadného humoru a nespoutaného zvukového surrealismu. Kromě sólových aktivit navíc natočil dvě alba pod společnou hlavičkou s Nurse With Wound a podílel se i na několika nahrávkách druhých pilířů scény skrytého rubu Anglie Current 93.

Rudí námořní trumpetisté v pianole

  Zvukovou hravostí a eklekticismem se Aranos skvěle doplňuje se Stapletonovou zvukovou těkavostí. Bere si z ní zálibu v nejnemožnějším kupení stylových i nestylových výhonků, výměnou nabízí zručnost v ovládáni mnoha instrumentů a nenapodobitelnou zemitost lidového hudebníka s láskou k energickému muzicírování. Připočteme typicky středoevropský patos, prolínající se v mnohdy nepochopitelném průniku s bizarním černočerným humorem a schopností vystavit na základech historky vesmíru i s nejbližším okolím, a přidejme svérázné slogany (zde asi hraje roli angličtina coby nemateřský jazyk), jejichž výběr tvoří názvy kapitol tohoto textu, a dostaneme snad alespoň letmou představu o jedinečném světě tohoto hudebního unikátu.

   Se Stevem Stapletonem si moc dobře rozumíme, máme podobnou estetiku. Je to surrealismus, protože ten často vyjadřuje život přesně takový, jaký je, bez neustálého vysvětlování všech událostí. Můžete tomu říkat i dada (cokoliv to dneska znamená) jen proto, že je to někdy trochu legrační nebo i směšné. To je život, ne?

   Nejpůvabnější manifest svého pojetí všedního nedogmatického surrealismu však Aranos dává, když popisuje vznik textů svých písní:

   Nejsou moc záhadné, většinou popisuji věci, které jsou kolem mě venku i uvnitř. Je to hrozně jednoduché, zkuste to. Napište o věcech, které vidíte, potom to párkrát trochu přepracujte, vyhoďte, co se vám za týden nelíbí, a je to tu surreálná báseň. A možná, že to byla jenom cesta do hospody.

   Mimohudebně mě inspiruje všechno, protože všechno je hudba. Bydlím na samotě, tak slyším vítr, déšť, zvěř, ptáky, potůček. Ve městě auta, bagry, lidi, nekonečné množství zvuků. Jednou se mě někdo zeptal, jestli mám v autě rádio. Asi jo, řekl jsem, ale když jedu v noci daleko, poslouchám auto. Nahrávka by z toho asi nebyla, zní to zajímavě jen v tom prostoru auta, ale většinou je to lepší než irský rozhlas.

    Technologie umožňuje použít všechny možné (a někdy nemožné) zvuky, to Bach a Beethoven atd. nemohli. My teď máme všechnu techniku, kterou měli oni, plus věci, o kterých ani nesnili. Samozřejmě to některé lidi svádí k lenosti a oni pak jenom blbnou na počítačích, protože to vypadá snadně. Na druhou stranu, umožňuje to nový přístup k tvorbě. Ale neznamená to, že je tvorba více demokratická. To je lež, kterou stále opakují výrobci a prodejci počítačů. Potřebujete spoustu prachů na počítač, nahrávací zařízení, mikrofony atd. Hrát na píšťalku je demokratické, tu si můžete vyrobit skoro za nic. A například hudba pro šakuhači je vyšší a oduševnělejší než cokoliv vyrobeného na počítači.

   Vlastně ani nevím, jak bych to řekl. Jenom tak blbnu ve studiu, jako děcko s hračkami. Protože většinou pracuji sám, můžu blbnout tak dlouho, jak se mi chce. A to je hodně dlouho. Samozřejmě, většinu věcí potom vyhodím, ale to nevadí. Se Stapletonem pracujeme podobně. Jenom tak blbneme a něco možná zní skoro pěkně.

  Spolupráci obou přátel můžeme nejlépe posoudit na dvou společných albech - decentně „seznamovací“ Acts Of A Senseless Beauty (1997) a o tři roky mladší jurodivé kolekci hitů a podivných náhod Santoor Lena Bicycle. Zde je setkání zcela kongeniální a výsledek synergický.

Podzimnímu chrámu rostou nohy

   S druhým ideovým pólem scény - mysticismem Current 93 a magií Coil - se Aranos příliš neztotožňuje, přestože s prvním z nich spolupracoval například na zdařilém albu Soft Black Stars (1998).

    Alistair Crowley a takové pitomosti. Nemohu to brát vážně. Také jsem takové věci kdysi studoval, ale někteří lidé v Anglii se berou tak vážně, že se musím řehtat. Hudba je mnohem důležitější a zajímavější než okultismus nebo jakékoli čarodějnictví - může lidi vyzvednout nad bohy nebo nad Boha. Koneckonců, Bůh je jen sračka myšlení. Někdy i zácpa myšlení. Píseň No Religion jsem napsal, protože vidím, jak se lidé věřící ve stejného boha - tj. křesťané, islamisté a židé - pořád vraždí. Nejen teď, ale v celé historii. A když si přečtete Bibli, je plná vražd a násilí tak pěkné popsaného, že to lidi přitahuje. Opravdu si myslím, že je to hrozná a ošklivá kniha. Samozřejmě mnoha lidem náboženství pomáhá v životě - potřebuje je, jako závislý potřebuje heroin. Schválně ty myšlenky vyjadřuji provokativně, aby o nich lidé přemýšleli. Většina jich totiž sleduje jakékoli blbosti (Bibli, Marxe, Bushe, teorii relativity) jako ovce pod hypnózou. Ve skutečnosti je člověk krásný a úplný a náboženství, Boha či jakoukoli formu ideologie nepotřebuje. Musíme o svém stavu ale jasně přemýšlet, jinak spadneme do stejné pasti jako Marx, který sice tvrdil, že je ateista, ale pevně věřil v „historický vývoj“ jako v nového boha. Nebo Darwin s tou svou evolucí, která je teď bohem pro vůdce na celém světě. Přestože vidí, že některé věci se tím nevysvětlí. Nebo černé díry, velký třesk a podobně. Ve skutečnosti jsou to jen moderní verze starého: Kolik andělů může tančit na špičce jehly.

Všechny ztracené turbany budou na támhletom repráku

   Za typické soundtracky Aranosových dobrodružných výprav považuji dvojici alb Every Bright Body Gleams Green (1999) a  Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final World (2001). Jsou plné krátkých skladeb (i když na každém z nich najdeme jednu resp. dvě dvacetiminutové výjimky) těkajících mezi minimalistickou napínavosti a místy až barovými kudrlinkami, polopatisticky servírovaných provařených žánrových citací (blues, orientální motivky) i zcela nezařaditelného úletu či náhlých ohlasů konkrétní hudby v podobě zvuku počítačové tiskárny a rádia. Častou zbraní je hra s falšemi alikvótami. Tóny místy až nesnesitelně napínavě obíhají kolem melodické linky, rytmus je v mnoha případech držen vrstvenými smyčci, jejichž dřevorubecké tahy a štiplavé intervaly mají syrovost conradovského minimalismu. Zpěv se objevuje sporadicky. Konzistentnější z dvojice, Magnificent! Magnificent!, se často vrací k několika základním motivkům, což poměrně výrazně zvyšuje její působivost.

   Na předposledním albu Tangomango (vydaném ve fialovém hedvábném obalu s korálky) však Aranos překvapil výrazným příklonem k písni - většina skladeb je rozostřenými písněmi pro skřípavé smyčce v rozervaných kulisách tanga a místy až operetního přehrávání. Zpěv není tak vypjatý jako na Magnificent! a Every Bright Body, díky tomu, že se neomezuje jen na sporadické slogany, má však mnohem více barev, od napjatého šepotu až k temně parodické bluesové mannýře. Z propletené džungle tang občas vypadne překvapení jako například ojedinělá elektronická plocha v závěru 69 Waltonís-Yamamoto Noodles či „přesýpací“ miniatura Return To Commercial Clowning.

   Tangové album jsem plánoval už před Transfixiatio. Věděl jsem, že před ním udělám jednu nebo dvě živé desky, abych měl Čas studovat žánr. Vím, že nezní přesně jako to, co si normálně představíte pod slovem tango - chtěl jsem udělat něco trochu jiného, aby to neskončilo jako Carlos Gardel nebo Astor Piazzola. Název Tangomango mě napadl, když jsem objednával obaly. Paní, která to v Nepálu organizovala, potřebovala název hrozně rychle. Vůbec jsem nevěděl, že Can vydali album Tago Mago - to bych byl vymyslel jiný název. Náhoda je náhoda, nedávno jsem hrál s jejich bývalým zpěvákem Damo Suzukim.

Při poslechu alba mě napadla příbuznost s tvůrčí metodou Captaina Beefhearta - Aranos dekonstruuje tango a staví dohromady tak, že se žánrově nemžeme splést, vnitřní napětí a prvek neočekávaného v důvěrně známém jsou blízké beefeartovskému zacházení s blues - za pomocí tradičních zvukových zdrojů rozložit píseň na prvočinitele a ty umně sestavit do chladného homogenního bloku s redefinovanými vnitřními vztahy a zákonitostmi.

   Beefhearta mám rád, ale nechci dělat americkou hudbu - spousta lidí ji dělá moc pěkně. Beefheart pro mě zní jako rhythm & blues a od toho se nikdy nedostal, kromě několika kousků, které majÌ kořeny v bílé lidové písni. Nebo Tom Waits, ke kterému mne v Americe i v Irsku přirovnávají. Všechno, co dělá, je pro mě country. I když zpívá· Brechta a Weila. Nemám nic proti country, jsou tam krásné písně a úžasná hudba, ale jsem ze Střední Evropy a tam je tradice mnohem bohatší. Někdy musíme odjet, abychom viděli, jaké bohatství máme doma.

 Dno oceánu v plamenech

   Druhou stranou Aranosovy sólové tvorby je jeho ambient. Dlouhou plochu napjatých vztahů smyčců a elektroniky nalezneme na mnoha z jeho alb - vzpomeňme dlouhé tracky na Every Bright Body či Magnificent! - dvě desky bychom ovšem mohli označit za výhradně ambientnÌ. Transfixiatio (1997) pro táhlé smyčcové tóny, hebké zvonění, vybrnkávání a jemný elektronický závoj zcela postrádá jakoukoli zvukovou zlomyslnost či výrazný kontrast. Lze u něj příjemně spočinout a dolovat v sobě pozapomenuté romantické usazeniny.

    Chtěl jsem nahrát něco pomalého a meditativního, něco, co není jasně v určité tonalitě. Tak jsem použil zmenšený akord a zmenšené stupnice, které nemají jistý kořen. Posledně jsem neuspěl, protože to často zní, jako kdyby to bylo v nějakém G. Lidé se naštěstí většinou nestarají o hudební teorii, tak se jim to líbí. (Mně se to taky docela líbí.) Nechtěl jsem to předělávat a předělávat, až by to ztratilo duši, tak jsem vše nahrával jednou, maximálně dvakrát. Výsledkem bylo asi osm nebo deset hodin nahrávek, z nichž jsem hodinu vybral.

   Novinka Bering Sea sestává téměř výhradně ze zkresleného zvuku gongů rozeznívaných smyčcem. Její nálada je působivým vyjádřením krásy a chladu Sibiře za polárním kruhem. Kořeny alba sahají k příběhu Jiřího Nepomuka Příhody - muže, který  utekl z Československa východním směrem a který třicet let žil s přírodními kmeny na Sibiři. Hlavní inspirací Hodinové skladby je iniciační procedura inuitských šamanů - za účelem zpochybnění racionality a ega a rozšíření vědomí kandidát tráví pod dozorem zkušeného šamana až tři týdny ponořen do ledové vody. Závěrečné minuty skladby jsou jemně deformovanou písničkou doprovozenou banjem hraném ve stylu clawhammer.

Zlatý undergroundový surfař

  Své alba Aranos vydal na značkách jako Noise Museum či Klanggalerie, poslední dobou se však uchýlil k vydávánÌ na vlastním labelu Pieros. Pro distribuci Magnificent! Magnificent! Zvolil svérázný způsob - lidé, kterým album poslal, měli sami rozhodnout, kolik peněz pošlou oplátkou.

   Měl jsem teorii, že lidé jsou čestní a že většinou nepotřebujeme banky, policajty atd. Stalo se, že spousta lidí mi zvláště na začátku posílala moc peněz. Párkrát jsem dostal 40 dolarů nebo liber - to jsem nevěděl, co mám říct. Myslel jsem si: to je moc, vždyť je to jenom CD! Myslím, že mě nikdo neošidil, dvakrát jsem dostal méně než 10 liber. Většina lidí poslala 15 nebo 20. Teď vím, že si ho někteří nekoupili, protože se nechtěli rozhodovat, kolik by mělo stát. Tomu taky rozumím.

    Mám svoje vydavatelství, protože je to jednoduší. Za Transfixiatio jsem dostal 200 liber, za Every Bright Body Gleams Green - nic. A už ani nemůžu dostat ta CD. Mám jednu kopii alba Transfixiatio, Every Bright Body Gleams Green nemám vůbec, jenom ty mastery. Asi je vydám znovu sám, až budu mít čas a peníze. Když to vydá někdo jiný, hádáte se o obalech, nikdy to není přesně tak, jak to má být atd.

   Dělat všechno doma je pro mě lepší. Objevil jsem, že mě to baví - například album Bering Sea. Obal je linoryt, a když vyprodám, vytisknu 10 nebo 20 nových. A každý˝ obal má osobitý charakter. Když jsme připravovali Santoor Lena Bicycle, dlouho jsme přemýšleli, jak udělat obaly. Museli jsme vyřešit mnoho problémů - jak je namalujeme, jak je nařežeme, jak je dáme dohromady, jak tam připevníme CD Udělali jsme jenom 500 kusů, protože jsme se báli, že příprava bude hrozná nuda, to šroubování, lepení atd. Ale naopak - hrozně nás to bavilo. Pak jsem vydal Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final Word, kde jsem musel dělat pár věcí také ručně, a nakonec jsem si řekl, že to asi všechno budu dělat sám doma. Jenom CD jsem měl vylisované ve firmě. Když jsem vydával Tangomango, firma mi napsala, že minimální objednávka je 1000 kusů nosičů. Ale já jsem měl jen 500 hedvábných obalů! A co dělat s pětisty kousky plastiku? Bydlím v přírodě, všechno je tu pěkné a já tam pak hodím hromadu plastu a zprzním své okolí. A CD, které uděláte doma v počítači, je stejně dobré jako to z továrny. Zkusím si všechno vydávat sám. Mám hotové nové album, chtějí ho vydat dvě společnosti, tak se z toho nějak vymluvím.

   PS: Přezdívku Aranos mi dal český producent, jehož jméno jsem zapomněl. Hrál jsem v Praze s klavíristkou Majou Elliott, častou spolupracovnicí Current 93. Povídá: „Vymyslím ti nové jméno, s tím svým se nikam nedostaneš“ Za chvíli řekl: „Aranos“ „Co to je?“ zeptal jsem se. „To nevím, ale měl jsem maďarskou babičku, A když bylo pěkné ráno, otevřela okno a řekla: Aaaa, aranos!“

Producent se později zbláznil. Přísahám, že to nebyla moje chyba.  

(poznámka 2024, aranyos- maďarsky zlato, zlatý, zářivý)

Petr Ferenc, HIS Voice, 2005