Hudba Astrálního hlemýždě je plžovitě pomalá a lepivě slizovitá, nepostrádá však nadzemskou lehkost, byť místy hlučnější. Jeho raritně se vyskytující levotočivá ulita je tvořená z psychedelického uhličitanu. Dva páry tykadel na hlavě vám hravě provedou esoterickou lobotomii. Poprvé jsem Astrálního hlemýždě zaslechla v roce 2016 v Café Exil u příležitosti festivalového zimního Pravěkfestu, který se konal na podporu sbírky pro uprchlíky pořádané Autonomním sociálním centrem Klinika. Nevím, jestli je to jeho mezihvězdně modrou krví nebo průměrnou délkou života kolem šesti let, ale ta hudba mi zatím v uších znít nepřestala. Proto jsem ráda dva členy z hlemýždího tria, Jana Faixe a Jana Polanského, trochu potrápila otázkami pro experimentální rubriku rádia Bawagan.
Kdy prvně vylezl hlemýžď z ulity? Proč je astrální?
JF: Během roku 2015 jsme se začali dělat improvizační koncerty s Honzou Polanským a Karlem Žďárským, případně s dalšími hudebníky v klubu Paliárka. Někdy jsme hráli akusticky, časem se ale ustálila elektronická podoba. Název má původ v našich básnických hrátkách s Polanským, už když jsme začali vystupovat coby duo Pražský syndrom, bavilo nás mixovat témata či symboly konzumu s ezoterickými motivy a sci-fi. Polanský tvrdí, že „astrální hlemýžď“ je i někde ve Váchalovi, ale to se mi nezdá.
JP: To byla ta akce v Černošicích v klubu Ferenc Futurista společně s Madre L, měla snad název Brutální soulož v parku... „Astrální hlemýžď“ je u Váchala!
Jaká je situace ohledně nástrojů? Nezpívá na živých koncertech také sem tam nějaká zpěvačka?
JF: Já s Polanským máme pod palcem elektroniku a klávesy, Karel violoncello nebo baskytaru. A ano, někdy s námi zpívala Gabriella Rossi, jindy Aida Mujačić, což byl zrovna případ tebou výše jmenovaného koncertu v Café Exil. Aida v poslední době tak často zaskakovala za Karla, až z toho vzniklo paralelní těleso Dark Astral.
JP: Při koncertech hráváme v astrálním D-dur.
Co každý z vás přináší do komponovacího procesu? Při živém vystoupení se jedná výhradně o improvizaci?
JF: Hudební složku improvizujeme v podstatě vždy, někdy máme dopředu připravenou složku textovou složku. Tou myslím nějaké z našich básní, nebo práci s mojí knížkou s názvem „Solmizační variace“. V lednu 2016 jsme na Paliárce dělali akci s uskupením Blázni.cz, kde s námi rapoval jejich „Projekt Cicero“, což je online generátor náhodných výroků.
Jaké jsou ambice tohoto tělesa? Má nějaké ideologické poselství nebo revoluční potenciál?
JF: O jakýchkoli ambicích pochybuji, ty si možná každý z nás případně ventiluje jinde, pokud vůbec existují. Jsme vlastně konzervativní v obhajobě hudebního amatérství jakožto nejvyšší možné mety, jako tomu bylo před érou hudebních nosičů. Ale neambicióznost v dnešní době může působit i revolučně. Faktem je, že naším hudebním projevem hlásáme neomezenou svobodu uměleckého vyjádření.
JP: Kapela je tu samozřejmě především pro seberealizaci našeho frontmana Karla Plyšáka Žďárského a jeho přerostlých houslí.
…asi je čas poděkovat za rozhovor a přidat odkazy na nahrávky, weby a profily:
Poznámka
Karel Žďárský, který o Astrálním hlemýždi nerad mluví je především členem akusticko-psychedelické kapely
Sousedi. Na violoncello a kytaru hrával též u improvizačních
B4 a ještě dávno před tím u SM Lomoz resp. Posmrtných zkušeností.
Jan Polanský, který je ochoten o Astrálním hlemýždi sem tam něco utrousit, svůj umělecký talent dělí mezi fotografii, malbu a hudbu, a to elektronickou i kytarovou. Rovněž píše básně. Působí v tělesech Dark Astral a Pražský syndrom. Od roku 2009 hrával na kytaru a zpíval v momentálně nečinné crossover-grunge kapele Úřad práce.
Jan Faix, který se o Astrálním hlemýždi nebojí hovořit, koketuje snad se všemi hudebními žánry. Působí v tolika kapelách, že přidávám odkaz na jeho umělecký
životopis a na jeden geniální
rozhovor . V něm se mimo jiné dozvíte, že Jan Faix své první hlukově elektronické sólové album vydal až ve třiceti letech. Relativně nedávno mu došlo, že ani v klasické klavírní interpretaci, provozované od dětství až po studium hudební výchovy na Pedagogické fakultě UK, ani v hraní v dřívějších kapelách si nepřipadal autenticky. Čím dál obstojněji sice obsluhoval všelijaké klávesové nástroje na základě studia mnoha desek mnoha žánrů, zažil si i poměrně velká festivalová publika, ale pořád v tom bylo něj i často v těch kapelách jakési neklidné přemítání, zda je to dostatečně dobré jako něco, co vnímal nebo co se v té době vnímalo jako vzory. Až poté, co ztratil hudební komplexy, objevily se další vize, a začal být schopen i sám sebe nazvat hudebníkem. Při koncertě Zawinul Syndicate v roce 1997, který považuje za zásadní a iniciační zážitek, pochopil, že hudbu lze vnímat jako univerzální komunikační kód fungující napříč mezi všemi lidmi všech kultur a všemi hudebními styly a tradicemi. Underground, v němž se léta umělecky pohybuje, vnímá jako prostředí lidské sounáležitosti a naprosté komunikační otevřenosti, prostředí nejméně spoutané konzumem a komerčními zájmy. Ta chuť vytřískat osobní čisté umělecké sdělení za jakýchkoli podmínek, či jeho zrození nezištně pomoci, jej nepřestává fascinovat a velmi ho inspiruje ve všem jednání, včetně pedagogického působení. Bez zkušenosti s undergroundem by se nedostal ani k moderní vážné hudbě ani k metalu a country, vlastně možná k žádné z kapel, v nichž nyní hraje. Aby bylo zadost učiněno i bulváru, je třeba zmínit, že kromě klavíru, varhan a cembala + spousty efektů a elektronických hraček, hraje Jan Faix též akusticky na kaval vyrobený z klacku z pražského parku a postapokalyptické fanfrnochy z jogurtových kelímků a vlasců.
Karolina Válová 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat