Totengräber je dvoučlenný projekt hrající na hraně industriálu s martial prvky, který koření metalovou baskytarou. Věnuje se „funerální tématice“. Na otázky odpovídali Robert aka Revenant a Honza aka Spectre.
Smrti, mrtvolám a hrobům se v hudbě věnuje mnoho žánrů a mnoho kapel, někdy je v tom ironie, někdy snaha šokovat, někdy až trapný humor. Mít toto ale jako výchozí bod a hlavní tematickou náplň zase tak časté není. Jak jste k tomu přišli?
R:Zdravím, a především vyjadřuji upřímnou soustrast, pokud někomu ze čtenářů někdo zemřel. Pohřební téma mě fascinovalo již dlouho před vznikem Totengräberu. Původ má částečně v mé blackmetalové minulosti, ale i v zaměstnání. Dlouho jsem přemýšlel, jak onu fascinaci vyjádřit hudebně. Po rozpuštění blackmetalové skupiny, v níž jsem krákoral, se najednou otevřela hlubina, která na mě volala, kterou bylo potřeba vyslechnout. Nevěděl jsem, kterým hudebním směrem se vydat. Chvilku předtím jsem začal chodit na industriální akce, první byla v Kokpitu na Malostranské. Tímto zdravím a děkuji Magdě a Přemkovi z projektu Magadan. Mnoho inspirace přišlo z martial industrialu, jmenovitě Wappenbund, Arditi, Karjalan Sissit, Toroidh… až přišel nápad. Když marše, proč ne funerální marše! Navíc, dané pracovní odvětví je zvuku plné, takže industriální provedení se přímo nabízelo. Součástí byla rovněž myšlenka uctít předky a vzbudit vzpomínky na staré doby, kdy pohřby byly událostí. Ne jako v dnešní době, kdy se praktikuje minimalismus. Snaha šokovat, či si dělat ze zesnulých legraci, není na místě. Věřím, že jim sloužíme dobře a projekt je zamýšlen spíše k oslavě těch, co nás předešli na dlouhé cestě, kam všichni směřujeme.
S: Ahoj, inu, jak jsem k tomu přišel… já dříve hrál na elektrickou kytaru v death-blackmetalové kapele a s Robertem jsem se poznal, jak jinak než přes společné kamarády v době, kdy ještě krákoral. Víceméně i díky němu jsem se setkal industriálními hudebními projevy, a především pak s tvorbou Arditi, Waffenruhe a Kreuzweg Ost. Po nějaké době jsme se šli společně podívat do Avoidu, kde toho dne hrál mimo jiné Magadan. V onen přelomový večer se mě zeptal, jestli bych se nepřidal k Totengräberu jako basák, což jsem rád přijal. Souhlasím s tím, že v naší tvorbě rozhodně nejde o snahu šokovat. Beru to především jako uctění těch již zesnulých a připomenutí nevyhnutelnosti smrti, stejně jako pohřebních obřadů samotných, věci typické pro danou kulturu.
Co je pro vás na smrti inspirativního?
R: Složitá otázka… Historii známe především z hrobových vykopávek. Pohřeb je součást rituálu přechodu, stejně jako dospělost nebo třeba svatba. Máme to pevně zakořeněné v kulturní identitě. Jedná se o součást životní cesty. Smrt si tedy zaslouží pozornost i z tohoto pohledu. A ještě tu funguje, samozřejmě, kus romantické duše… I když se nacházím na hřbitově v práci dost často, neztratil jsem cit a vnímám atmosféru klidu a věčného spočinutí. Hřbitov má zvláštní směs vůní… A když kopete hrob, tu vůni kořenů, hlíny, zpuchřelé rakve, kostí, starých šatů a občas i něčeho horšího prostě nezapomenete. A Mácha, Erben, Aleš a další si toho byli dobře vědomi. Romantika v písních… Zírající ghúl, který je tak osamělý, Hrobník, který truchlí nad odchodem své milé, Transcendentní umírání jedince, zapleteného do větví smuteční vrby…To jsou obrazy v mé duši.
Kdy jste začali věnovat hudbě a jakými vlnami si to procházelo? Od punku přes metal nebo od učení na španělku v hudební škole po zakládání mladických progresivních kapel? Kdy přišly ke slovu krabičky?
R: S hudbou jsem začal po deváté třídě. S kamarádem Matoušem a posléze dalšími třemi jsme dali dohromady punkrockovou kapelu. Za pár let jsme s punk-rockovkou v hospodě potkali další trash, kde jsem začal řvát. S basákem jsme zblackovali jednu skladbu a trhli se. Léta jsme pak hráli black. Po rozpuštění blacku jsem chtěl tvořit dál a přišel Totengräber... Krabičky… Hmmmm… Nejdřív přišel pc a Fruity Loops a ten dlouho zůstal… Ale krabičky, ty přišly až těsně před naším vystoupením v Balada Baru letos v létě. Bylo potřeba dodat urnovým obalům šmrnc. Do budoucna jich plánujeme víc.
S: U mě se dá potřeba páchat hluk též vystopovat do doby povinné školní docházky, kdy jsem se spolu s podobně postiženými spolužáky pokoušel hrát punkrock. Hrál jsem tam na basu, kterou mám mimochodem vlastně dodnes. To nemělo ovšem moc dlouhého trvání, přeci jen jsme každý chtěli hrát něco trochu odlišného. Po nějaké době jsem s kamarády, jak jinak než v hospodě, založil punkovou kapelu, kde jsem se na pět vyvedených let chopil elektrické kytary. Následně jsme na nějaký čas spolu s bubeníkem zakotvili v death-blackmetalu Narchost. Později mě Robert přizval do Totengräberu a já se tak vrátil zpět k base a asi rok na to Narchost opustil. Krabičky a vůbec i pouhé snímání zvuku z různých předmětů pro mě byla donedávna zcela neprobádaná oblast. I nyní občas dojde i na ono hledání slepých cestiček. Jak už zmínil Robert, teprve krátce před vystoupením v Balada Baru jsme pomocí piez a krabiček ozvučili obaly od uren, ale je na tom stále co zlepšovat. Stejně tak zvuk basy dozná změn a nejspíše přibydou i další nástroje spjaté s pohřebnictvím.
Také jsou důležité různé inspirační zdroje včetně poslouchaných kapel či životních situací…
R: Tak těch je velmi mnoho, např. Nortt, Shape of Despair, řečení Wappenbund, Karjalan Sissit, Der Blaue Reiter, skvostný projekt Gnawed, Megaptera, Schloss Tegal, Brighter Death Now, Laibach, Aghast a další a další…a to nepočítám záležitosti blackmetalové… A životní situace? To je tajemství…
S: Je toho spousta napříč žánry, ale abych uvedl pár příkladů tak Arditi, Nortt, Urfaust, Corazzata Valdemone, Von Thronstahl, za dungeon synth bych rád uvedl Old Glow, pak samozřejmě spousta blackových kapel, ale i dost věcí z punku či vojenské marše.
Kapelu Totengräber tedy založil Revenant a měl o původním hudebním směřování trochu jiné představy… Kolik bylo původně členů? Od kdy hrajete spolu a kdy vykrystalizovalo toto nástrojové obsazení?
R: Tak původně to měl být funerální black. Současné obsazení se přímo nabízí, funebrák obsluhuje hardware – máry a stojan na urnové obaly, které jsem zhotovil s tchánem. Je to opravdu šikovný kutil a já mu touto cestou děkuji. Ona na podiu se zjevující rakvička je malá, exhumační, pochopitelně nepoužitá… a slouží coby podklad krumpáčům a bicímu padu.
S: Původně jsem se přidal pouze se zboostrovanou basou, asi před rokem pak přibyl controller k pouštění samplů, který zatím našel využití ve dvou skladbách. Jak jsem psal už výše, plány jsou, basa se dočká ještě dalších krabiček a stejně tak ozvučení funebráckého hardwaru ještě dopracujeme
Co je spouštěcím impulzem pro práci na nové skladbě a kdo s ním většinou přijde? Jak probíhá kompoziční proces? Máte nápady zapsané v notách?
R: Pohyb listí ve větru… nakloněný náhrobek… rakev vrzající na katafalku… dopadající hlína… hlas havrana… zádušní mše…
S: Většinou přijde Robert s ústřední stavbou skladby, já pak doplním basu a případně dojde na použití controlleru. Zatímco většina skladeb má pevnou stavbu, například „Festival of Flies“ a „First Thought of Suicide“ jsou do jisté míry improvizace. Zapsáno máme povětšinou jako kombinaci Fruity Loops a basových tabů a poznámek v textu.
Nahrávek máte na cloudu docela dost, jak jste na tom s alby? Vyberte jedno zásadní a něco o něm řekněte, prosím.
R: Možná čtvrté demo „Dark Art of Exhumation“. Trochu tam byla inspirace skladbou „Hvis lyset tar oss“s od Burzum, co se titulní skladby týká a více mluvených a hudebních samplů. Tam už byl na tom tvůrčí proces o dost lépe než na začátku. Další předěl by měl přijít v sedmém prostřednictvím příklonu k death industrialu. Dvě skladby z něj už zazněly i naživo: „The Festival of Flies“ a „The First Thought of Suicide“.
Na přelomu léta a podzimu 2020 jste měli menší turné, jak to probíhalo a z které na něm zazněly skladby? Máte něco jako pódiovou choreografii?
R: Celé turné organizoval Grasha z projektu Blind Ruler Cursed Land, který ho jel společně s námi a na všech koncertech též hrál. Zazněl průřez demy, od čtvrtého po sedmé, zatím nepublikované. Choreografie je víceméně statická, i když bych někdy nejradši vyběhl na podium jako Legion z Marduk a začal krákat. Děkujeme tímto Grashovi, projektu Vyšehrad a Janu Krumlovi, že jsme si mohli zahrát společně. A také všem, kteří přišli. Časté hraní ubírá na atmosféře a svátečnosti. Proto se spíše mírníme. A také máme ještě pořád na čem pracovat.
S: Repertoár na koncerty průběžně obměňujeme a případně se i vrací některé dřívější skladby, myslím že jen „Staring Ghoul“ a „Mourning above the Depths of Death“ jsme hráli na všech vystoupeních. Poprvé na onom miniturné zaznělo „The First Thought of Suicide“ a skladba „Festival of Flies“ byla trochu upravena. Využiju prostoru, abych tady poděkoval všem zúčastněným.
Karolina Válová 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat