Rozhovor, jehož finální podoba se nakonec trochu zacyklila, výjimečně neprobíhal on-line, ale tradičně, navíc bez počítače. Byl poslední teplý den jara, někdy koncem dubna. Seděly jsme, téměř jako dámy, v kavárně v zapadlé části Žižkova, kousek od Nákladového nádraží. Otevřené velké okno a tříchodové menu, bouřka nadosah. Paní servírka kávě uvařené přístrojem už od rána říkala „čuribrnda“…
Za projektem Jano Doe se skrývá Katarína Gatialová, zvuková experimentátorka, hráčka na doma sestavený modulární syntezátor. Původem ze Slovenska, ale doma už čtyři roky v Praze. Umělecký přístav našla v klubu Punctum, kde si nemůže vynachválit spolupráci s Romanem, který tak trochu zastává funkci manažera a zejména na zahraničních koncertech jí bývá výraznou oporou. Jano Doe [čti česky nebo slovensky prostě doe] vydal/a v roce 2018 desku s názvem „Duranzie“ pojmenovanou po regionálním výrazu pro jedno ovoce. O desce se hodně dozvíte zde.
Proč zrovna umělecké jméno Jano Doe? Je to v mužském rodě?
Je to dlouhá a ne úplně zajímavá historka. Nějaká nešťastná láska někdy před patnácti lety a taky celoživotní touha zapadat do davu. John Doe je vlastně „nikdo“, používá se často jako jméno neznámé mrtvoly, něco jako Josef Novák v anglicky mluvícím světě. A mužský rod proto, že jsem odmala cítila nespravedlivé rozdíly mezi životy kluků-mužů a těmi našimi. Vždy jsem chtěla být kluk, i když jsem se vždy cítila jako holka. Tak jsem si alespoň vymyslela druhou mužskou identitu. Jo, a když dáš moje umělecké jméno do vyhledávače, půlka obrázků budu já a druhá půlka samé mrtvoly.
Jak to teda s tebou hudebně všechno začalo?
Na začátku byl koncert, na kterém jsem viděla polského hudebníka Robera Piotrowicze s modulárním syntezátorem. Ten nástroj se mi líbil a řekla jsem tehdejšímu příteli Petrovi: „Na něco podobnýho chci hrát taky.“ A jelikož on je kutil a rozumí elektronice, tak tajně nakoupil součástky na prvních pár modulů, vyleptal první plošný spoj a syntezátor jsme začali stavět. Jen tak doma. Postupně jsem se to naučila. Teď můžu říct, že velkou část stroje, na který v současnosti hraju, jsem si postavila sama. Je to vlastně taková hračka sestavená z dílů, které propojují kabely.
Jenže vy už jste hráli, resp. dělali hudební performance ještě před tímhle kutilským veledílem…
To je pravda, Petr pracoval jako technik anténních systémů a měli jsme takový společný projekt, někdy kolem roku 2012, s názvem The Receivers. Chytali jsme rádiové vlny pomocí SDR (technologie software defined radio), což byl tehdy nový a velice hezký hack USB TV tuneru a umožňoval přijímat a demodulovat elekromagnetické signály v širokém spektru. Používali jsme též širokospektrální analogový radiový skener. Obě zařízení zachytávala kromě letecké komunikace, nebo třeba komunikace městské policie, také velmi zajímavé ruchy a zvuky. Z těch jsme skládali naše zvukové performace. Hráli jsme na několika vernisážích, veřejně úplně poprvé v roce 2012 na Stanici v Žilině. Měla jsem strašnou trému. Pak už jsme toho nechali a začali hrát přes synťáky, a já taky z počítače. Po rozchodu jsem u hudby zůstala, zatímco Petr sám vystupovat nechce.
A kdy mezi tím ses naučila hrát na modulární syntezátor?
Docela dlouho jsem cvičila. Žila jsem nějakou dobu v Českém Těšíně. Měla jsem to tam ráda, ale musím říct, ohledně kultury tam byla dost nuda. Takže jsem tam hodně jezdila na kole a zkoušela hrát na modulár. Někdy to není špatný, odpočinout si od velkého města… A pak jsem začala hrát s partou nazvanou Kolektiv, což je je otevřené mezinárodní sdružení tvůrců algoritmických vizuálů a elektronických hudebnic/níků respektujících tradici live codingu, umělecké formy využívající živé psaní kódu, vytvářející nástroje pro zvuk a obraz přímo před zraky diváků. Jako kolektiv příležitostně vystupují Alexandra Timpau, Michal Cáb, GND, Alexandra Cihanska-Machova, Kryštof Pešek, Jáchym Pešek, Jiří Rouš, Georgij Bagdasarov, Sara Pinheiro, Petr Zábrodský, Matěj Šenkyřík, Jonáš Svatoš a já no. Složení se však při každém koncertu proměňuje a pohybuje se mezi pěti až dvanácti hráči. U nich jsem se tzv. vyškolila a dodnes s nimi hraju. Zlom pak přišel v září 2016, kdy mi Tomáš Procházka umožnil zahrát na jednom z večerů série Wakushoppu. Jak říká jejich web: “Wakushoppu is a non-commercial platform for improvised music & art. Improvising, work in progress, temporary connections, audio, video, performance. Curated by Phaerentz + Federsel (= Radio Royal).“ A pak se všechno rozhýbalo a začala jsem dostávat nabídky na hraní. Byla jsem trochu ve správný čas na správném místě, protože v té době to byla velká móda, hrát na moduláry. Teď už je to zase na ústupu.
Myslíš, že zásluhu na popularitě má také fakt, že jsi žena?
Určitě. Působila jsem možná trochu exoticky, protože se tomu moc žen nevěnuje. A navíc těch, které by hrály na velké moduly s 6.3 mm jacky, většina lidí používá spíš menší euroracky. Navíc nemám pocit, že bych uměla kdovíjak hrát. Mám desetileté neteře a ty pochopitelně můj stroj hodně zajímá. Dokáží z něho neúmyslně vydolovat takové zvuky, na které já bych nikdy nepřišla. Ale to, že často hraju, je asi hodně o odvaze improvizovat a o charismatu.
Jeden z rozhovorů s tebou má v titulku, že tě publikum vlastně na koncertech moc nezajímá. Navíc hraješ otočená zády...
Ano, v první řadě to nedělám to kvůli lidem, ale kvůli sobě. Když se příliš zamýšlím nad kontextem konkrétního hraní, dopadne to špatně. Pokaždé mi ze synťáku leze něco jiného, záleží vždy na atmosféře, momentální náladě, na mém osobním rozpoložení. Jedná se vždy o improvizaci. Za druhé, vůbec nechci posluchače při svém setu šetřit, nějak se jim líbivě podbízet. Pomocí své hudby hledám adekvátní vyjádření toho, jak vidím svět. Není to nic hezkého, proto ani moje hudba není vždy příjemná. Navíc těžce nesu klimatickou krizi a kapitalismus. Lidstvo se řítí do průseru, já to vnímám už dlouho a bojím se, že to pro nás neskončí dobře. To je v mojí hudbě taky.
Předpokládám, že tvůj přístup ke zvuku jako takovému bude také trochu neobvyklý…
Mám vystudovanou uměleckou školu, kde jsem se krátce věnovala kovu a šperku, což byla taková malá sochařina. Moje hudba je něco podobného, sochám zvuk, modeluju ho (nejen moduluju, haha). Když něco slyším, představuji si to, jak bych to udělala, mám-li nějaký hudební nápad, přemýšlím, jak to celé poskládat. Člověk je totiž hodně stereotypní ve své podstatě, má rád svoje zaběhlé způsoby, svoje chodníčky. Nerad se vyčerpává něčím novým. Hudba má pro mne také silný arteterapeutický rozměr, pomáhá mi od úzkosti.
Ještě se vrátíme k tomu tvému přístroji. Je to dost objemná záležitost, srovnatelná třeba s klávesami a nesrovnatelná s krabičkami, co nacpou tvoji hlukoví kolegové do menšího batohu…
Jo, je to dost velký a taky pořádně těžký. Přístroji říkám obyčejně „synťák“ nebo ještě častěji neobyčejně „kráva“. Někdy taky „necky“, jak ho nazval Prokop Holoubek. Rozhodně není designovaný na to, aby se přenášel, takže každé hraní je trochu dobrodružství. Zůstal tak, jak jsme ho zbouchali na začátku, je takový „šmatlavý“, prostě punk od výroby po výsledné zvuky. Mám všeobecně ráda všechno pokřivené a trochu špinavé, špínu v materialitě věcí. Takhle mě to baví. Už se taky stalo, že mi asi tři hodiny před koncertem něco nefungovalo, tak jsem zašla do jednoho ze supermarketů pro kutily a dala to dohromady. Přístroj navíc pořádně hraje, jen když je pořádně zahřátý na provozní teplotu.
Co za hudbu si ráda poslechneš? Posloucháš třeba i tvorbu těch, s kterými hráváš?
Ráda se nechávám ovlivnit. Veškerá kultura pro mě znamená hlavně lidi. Beru to jako silně komunitní záležitost. Beru to jako obohacující proces pro všechny strany. Jako první školu jsem studovala dějiny umění a v Bratislavě tehdy vycházela ¾ revue. Vydávalo jí sdružení Atract art, kteří byli tehdy pro mne tehdy velký dýmaři. Koupila jsem si jedno číslo ¾, k němu bylo přiložené CD s názvem „Audioturismus“. Byly tam fiel recordings – Tobiáš Potočný, Urbsounds a stará generace bratislavských noiserů. Měla jsem discmana a to CD přehrávala pořád dokola. Chodila jsem do klubu A4 a deset let byla jen posluchačkou. Hrnula jsem do sebe pod tlakem všechno hudební, teď už jsem trochu vybíravá. Máloco mě vyloženě dostane. Jsem více kritická a nadchnu se méně často. Z české scény mě hodně baví Paregorik. Jsme v kontaktu a možná by někdy mohl vyjít split na jeho labelu Obsedante. Jano Doe občas vystupuje s Janem Klammem pod společným jménem Jano Klamm
Co pro tebe osobně znamená žánr noise?
Poslouchám lecos, hodně ráda mám různou tvrdší hudbu a vůbec mi nevadí se nořit i do harsh vod. Noise beru jako něco, co prostoupí celé tělo a zároveň tě to nenechá spadnout. Vždy intenzivně cítím tlak zvuku, který drží tělo, aby se nerozpadlo. Je to taková moje jistota. Jistota v hluku.
Karolina Válová 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat