Charakteristika, že „Massola je ostravská skupina, která kombinuje noise/grindový náhled na svět se širokou paletou jazzových nástrojů a elektronikou, čímž podniká nemilosrdný útok na posluchače“, pochází z průvodního popisku k Massoláž Tour 2019 (jedou kapely Masáž a Massola), která se uskuteční mezi 9. až 12. květnem 2019. Kapela postupně navštíví Ostravu, Brno, České Budějovice a Prahu. Popisek uzavírá varování: „Nikdo nebude ušetřen zpytování vlastní hudební konzervativnosti.“ Necelý měsíc po fenomenálním setu Massoly na Žižkovské noci a měsíc před turné jsem se zeptala bubeníka Vikiho na pár hudebních detailů.
Kdo přišel na název kapely a co vlastně znamená?
Na název Massola jsem přišel já a pochází z knihy Historie trestu smrti od Martina Monestiera. Tam se můžeš na straně č. 159 dočíst, že: ''Zatímco na kole byly lámány údy, massola, přestože vycházela ze stejného principu, ''bít za účelem zlomení'', se týkala jen hlavy. Slovo massola označovalo v italštině primitivní kyj, jenž se do Francie dostal ve 14. století přes papežské državy v Avignonu. Město bylo proslulé tím, jak snadno tam vynášeli rozsudek smrti. Mezi léty 1598 a 1700 zde bylo provedeno více než šest set poprav. Odsouzenec dostal mocnou ránu do každého spánku (to obvykle stačilo, aby byl mrtev) a pak byl hozen na hranici. Rána do hlavy je jedním z nejprimitivnějších způsobů usmrcení…’’
Vaše duo svorně popisuje Massolu jako „zběsilou kolizi dvou na první pohled neslučitelných hudebních žánrů – grindcoru a jazzu“, což je skutečně trefná definice a zároveň jakési varování pro prvoposluchače. Z tohoto třesku vzniká nesmírná energie, která během živých vystoupení až získává barvy a obrysy. Jasně, její určitá míra je „předepsaná“ hranicemi žánrů, které ovšem ostatně schválně přelézáte, z čeho je teda složená? Ze vzteku, frustrace, má působit jako poselství nebo jsou to naopak euforické záblesky a koncentrovaná radost?
Intenzita zážitku z vašeho vystoupení totiž v mnohém překračuje klasické stavy po HC/grind koncertu, kdy si rozjařeně dáte pivo a cestou domů chcete začít revoluci nebo jít rozmlátit šéfovi kancelář nebo po jazzových kompozicích, kdy chcete naopak vést intelektuální rozhovory a doma nejlépe začít psát román. Beru-li to podle sebe, tak vámi ohlušený posluchač a divák má pocit, že se sotva drží na nohou a v hlavě má vymeteno. Taky je mu ale jasné, že to musí zažít znovu.
Asi tě zklamu, ale po koncertě máme především chuť na pivo nebo na panáka, vydechnout si a pokecat s kámošema. Na nějaké intelektuální tlachání nebo psaní románů nás moc neužije. Po šesti letech, kdy už Massola pomalu vešla v povědomí, bych ani neřekl, že by byl někdo z našeho neandrtálského chaosu nějakým zásadním způsobem ohlušen nebo jím snad dokonce šokován. Ano, čas od času se nám stává, že posluchači po koncertě přijdou s tím, že něco podobného ještě nikdy neslyšeli nebo se zvědavě ptají, jak si ty složité kompozice můžeme vůbec zapamatovat, ale že by někomu tekla krev z uší nebo že by si dotyčný musel vzít týden dovolenou po naší produkci, to určitě ne...
Kdy a kde jste odehráli první koncert? Prý spolu moc nesecvičujete, tak 90% předváděného i nahrávaného je spontánní proces vedený jazzovou hravostí. Co se za tu dobu společného hraní změní v improvizačním poli?
Historicky první koncert proběhl v ostravském, již neexistujícím, klubu Plan B Hardcore Café a to 18. 02. 2013 s americkou kapelou Ava Mendoza´s Unnatural Ways, kde basu drhne Tim Dahl z rozdivočelého free-jazzu The Hub. Pravda. Nezkoušíme téměř vůbec. Světlou výjimkou jsou čtyři vály, které jsou zaznamenané na split/LP s Masáží. Tyto kompozice mají jasně danou strukturu, navíc v nich figurují i hosté na basu a trumpetu, takže zde už nezbylo moc místa na nějaké improvizační veletoče. Co se za těch šest let u nás v improvizaci změnilo? Troufám si tvrdit, že nic. Jsme spolu s Ádou na sebe zvyklí, víme, co můžeme jeden od druhého v daný okamžik očekávat a podle toho se řídíme/hrajeme. Nic víc, nic míň.
Jak ses dostal k bicím?
Víceméně náhodou. V raných devadesátkách, kdy jsem měl velké nutkání založit svou první skutečnou kapelu, jsme si s kamarádem ve sklepních prostorech jen tak nesměle drnkali na basu a třískali do bicích. Mně tehdy fascinovala basa, kamaráda bubny. Po nějaké době jsme si nástroje, jen tak z prdele prohodili, a já jsem najednou, na rozdíl od kámoše, po dvou hodinách intenzívního běsnění na kopák, šroťák a hajtku, vyťukával svůj první opravdový rytmus na čtyři. Parťák to pak po půl roce vzdal. Já už u bicích zůstal a buším de facto doteď.
Druhý z dua, saxofonista (a klarinetista) Áda je hudebníkem klasičtějšího ražení?
Co se týče Ády, tak ten je samouk stejně jako já. V současné době hraje ještě v kapele Naše Ano.
Žádné komentáře:
Okomentovat